O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Rozutekly se mi ovce

Včera v 14:22 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
Hodiny už samozřejmě umím hodně dlouho, ale najdou se okamžiky, kdy mám pocit, že je vidím poprvé v životě.
Tak třeba jako dnes ráno, otevřu oči, tma pomalu přecháí v šero, jako každé ráno (závěsy), kouknu na budík, hlava neodpovídá, koukám dál, nic, koukám......bez odezvy, ovce v ohradě začínají poplašeně bečet, jako by se kolem plížil vlk, nebo valašský medvěd, ručičky jsou nějaké pošramocené, či co, nakloním hlavu na stranu, jakobych čekala, že se sesypou na místo, kde by dávaly smysl, ovce se začínají mačkat do panikařícího davu, fixuji očima ciferník, snažím se rozšifrovat jeho poselství, někde vzadu už to vím, ale vědomí to odmítá akceptovat, v hlavě mi zablikala výstražně rudá cedule 7:55 sraz u školy, snažím se tento digitální údaj srovnat s tím, co vidím přímo před sebou: malá těsně před osmou, velká ždibec za devítkou, malá............do prdele (ctnostní prominou) ohrada povolí a všechny moje uspořádané myšlenky a ranni zvyklosti se jak ty ovce rozprchnou a mizí v dál, každá v jinou dál.

Vylítnu (jak eufemické) z postele a klepu se jako velmi, velmi drahý pes, co, co, proč, jak, snad auto, oblíkat, svačinu, rychle, táta(má to auto)- je vůbec doma?, vzbudit děti, jakto, že Juli není vzhůru, sakra proč mě nevzbudila (hurá máme viníka)(no, tím se toho teda řeší) (si blbá? kdo koho má budit) zakopnu o psa, který má zjevně radost, že KONEČNĚ vstávám a pustím ho , ji, ven, honem ježiš, ovce šílí po kopcích, ale jedna, jedna stojí v klídku v ohradě, žvejká kus sena a čeká až mi to dojde, klídek, za zdravé zažívání, klídek TO PROSTĚ NEDÁVÁŠ, ZA PĚT MINUT U ŠKOLY PROSTĚ NEBUDETE BÉÉÉÉÉ BÉÉÉÉÉ NÉÉÉÉ NÉÉÉÉ, otvírám dveře, blbá vovce, rychle zaspali jsme Juli (to ty za to můžeš) (už zas?) jakto, že ti nezvonil budík????!!!!, Maty rychle strašně spěch..., ovce v klídku přežvykuje a zírá mi přímo do očí, Maty!!....Maty... promiň, to planetárium prostě nestíháme, nééé nééé pokyvuje hlavou ovce, jediná z myšlenek která zůstala.


Jak se mi to mohlo..., pozor, na scénu přicházejí výčitky a sebelítost, ten můj maličkej chudáček, kvůli mně, jen kvůli mně neuvidí hvězdičky a měsíček a film o hvězdičkách a o měsíčku a nebude hopsat s kamarády a... ježiš, já jsem tak blbá, nemůžu si dát pozor, Juli dělej! "mmm mě bolí hlava, já zůstanu taky doma" (dobrej pokus), nééé nééé hele jedna ovce se vrátila, tak to teda ne, padej z postele a kmitej (má školu od půl deváté, takže žádná tragedie), ale ten Maťulka, zrovna když má jít na ten výlet, ach jo, já jsem tak bl...tohle se teď opakuje v několika verzích asi stokrát, tak to vynechám, ať šetřím inkoust.

A stejně pomalu, jako mi docházelo, proč na mě budík tak divně mává ručičkami, mi naskakovaly další důsledky toho jak jsem bl..., měla jsem velké plány na dnešek, vyzvednout novou občanku (konečně), skočit k doktorovi (na druhý konec Prahy) a cestou domů se stavit na Andělu v alze pro peníze z pojistky za rozbitý mobil(Julčin, hurá (tedy hurá, že to uznali, ne že hurá její) a na to mimochodem musím mít tu občanku) a pro vrtulník, který tam Matymu poslal Ježíšek a uložil ho na tři dny. Do háje, co já teď s tím, nejen, že Maty nejde na výlet, on ještě ke všemu zůstane doma a já tím pádem taky, já jsem tak bl.., bože ovce, ovečky moje, kde se touláte, já mám prázdnou hlavu, hlt studeného kafe od včera, snažím se najet alespoň do provizorních kolejí, které by vedly někam a ne nikam, motám se od dveří ke dveřím, záchod, koupelna, dětský pokoj - v těch stojí Juli "to jako fakt, že mám jít do školy?!" řekne drsně hlubokým pubošským hlasem (ne nemutuje, to je jen póza), "jo padej" snažím se stejně drsně si stát za svým (zvláštní, jak ti malí (176cm)
"spratci", vycítí vaši slabost (já jsem tak bl..., fňuk, fňuk) a hned se snaží urvat něco pro sebe). K mému překvapení jen pokrčí rameny, řekne "tak jo" a pokračuje k zrcadlu.

Tak, co já teď, musím všechno překopat, jak já, no dobře dneska budu péct, když nemusím do nikam, ani do družiny....do háje, do háje, do háje!!! Maty měl jít nejen do planetária, ale taky s družinou do divadla na Hurvínka, já se na to..., já jsem taková kráva (co jí utekly ovce), teda to je den.
Nejspíš to komentuju nahlas, neboť se ozve Juli, opět syl velký drsňák, "prosim tě, dyť choděj furt někam, se nezblázní". Kupodivu má nejspíš pravdu, Maty se neválí s pláčem po podlaze, nerve si vlasy ani nevykřikuje v agónii, že bez filmu o vesmíru a bez Hurvínka ztrácí jeho život smysl, vlastně to vypadá, že to trápí víc mě, než jeho. No ještě, že tak, jinak bychom se mohli po té podlaze válet spolu, musím se nějak vzpamatovat i když úplně fyzicky cítím, jak jsem tím leknutím stále roztříštěná a ne a ne vrátit do své kůže.

Dobrá, Juli odešla, Maty se témeř radostně chopil tabletu a já se pěkně ukázním a zvážím si ty ořechy, co jsem včera nalouskala... vlastně jsem je louskala ještě dneska (ááha, tady to máme, louskala, louskala, do půl třetí louskala Popelka, spát se jí nechtělo (ještě ve dvě, v sedm to jo, to spinkala Růženka), to mi tak běží hlavou, když stojím u váhy, mám takovou tu starou jazýčkovou, se sadou závaží, kde chybí tři deka do půl kila, tedy, tři jednodeka přesněji, stojím koukám, ovce bloumají po kraji, na jedné straně pytlik s ořechy na druhé závaží, všechna co mi zbyla, takže čtyřicet sedm deka, ale ořechy jsou trošku níž, jak se mi to jen mohlo stát, zrovna dneska, uberu pět půlek a jednu čtvrtku ořechu, zrovna když jde na výlet, sakra, teď je níž zase strana se závažím, kdyby aspoň neměli i to divadlo, to je blbý nejít do školy a pak ho dát do družiny, přihodím půlku ořechu, jak to, že jsem neslyšela ani mobil, málo, závaží jsou pořád těžší, musela jsem spát jak dřevo, přdám další dvě půlky, jazýčky se potkají, cítím se tak divně, ošiju se, zatřepu hlavou, nedokážu se pořád zkoncentrovat, hodím všechny ořechy do pytlíku, Maty má v pátek řiditelské volno, takže všechno musím stihnout zítra, ach jo, ořechy jsou zase těžší, uberu, jsou lehčí, ježišmarjá já jsem jak postižená jako by, jako by, uberu dvě půlky a čtvrtku, váha ukáže rovnost, jo, tak to je odpověď na všechno: mám přesně čtyřicet sedm deka ořechů a k tomu dvě půlky a jednu čtvrtku .
Ovce, jako by moje myšlenky byly ovce, co se rozutekly po horách, tak si připadám, spousty huňatých ovcí, které nemám šanci do večera sehnat do houfu, to by měl někdo vidět, jsem k smíchu, vlastně je to dost vtipný, jak tu stojím a deset minut vážím čtyřicet sedm deka ořechů, což je množství, které ale vůbec k ničemu nepotřebuju, tedy ořechy jo, jen to množství....chápete prosím??, to bych, to bych mohla bych to napsat, jak začít, kafe, honem počítač zapnout, rychle než to zapomenu...........

A teď mám tedy uhňoucaný a upečený článek, ale zase nemám ty rohlíčky, vanilkový s ořechama.
Já jsem tak bl....
 

Osmělovací

2. prosince 2018 v 2:08 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
...Tak už dobrých pár týdnů přešlapuji na břehu řeky zvané Blog a ne a ne se osmělit vstoupit do ne sice stejného, ale přece jen povědomého veletoku.
Sem tam jsem smočila palec u svých "starých" známých, dokonce rozhrnula hladinu jedním komentářem, ale hupsnout do proudu a začít plavat, to jsem stále odkládala.

...A teď tu sedím, v troubě hlídám čokoládový dort pro Emy k druhým narozeninám, a jak tak hlídám a přemýšlím, jestli ten "nejlepší čokoládový dort", jak naslibovali v receptu, bude aspoň k jídlu, když po hodině v troubě uprostřed ještě stále teče, říkám si, "proč ne zrovna teď?"
Nakonec, je hluboká noc, nikdo mě neuvidí, kdyby snad náhodou můj plavecký styl nebyl úplně elegantní po těch letech na suchu, jen se tak chvíli nechám unášet na vlnách a pak zase rychle z vody ven, nic se nemá pro začátek přehánět. Zůstane jen pár mokrých stop.

...Dort mezitím dostal rozum (což je důkaz toho, jak dlouho mi těch pár temp trvalo), špejli už nechal neposkvrněnou a tak snad zítra bude co plnit, zdobit a samozřejmě baštit.
A já? Já zase přijdu. Jsem v zásadě vodomil.




Bláta víc než po kolena

19. září 2016 v 16:00 | adaluter
Ticho posledních deseti měsíců nemá příčiny ani technické, ani zdravotní a nejspíš ani žádné jiné, všeobecně obhajitelné.
Sama o tom přemýšlím už dlouho, ale když píšu, tak jen na papír, nejsou to věci, které bych dokázala jen tak bezprostředně zveřejnit.

Ne, nestalo se nic hrozného, nic tragického, nestalo se nic, co by se nedalo čekat, vlastně se jen pod neustálým únavným vlivem času a tlaku přiostřují rodinné a domácí podmínky a spolu s tím se změnil i můj postoj, můj pohled na věc, moje cítění.


Moje JÁ je najednou někdo trochu jiný, někdo s kým se hůř snáším a koho moc nechápu.
Ztrácím smysl pro humor a jsem tak zahlcena tím, co mě obklopuje, tíží a trápí, že nemám ani zdání, kam se poděl můj nadhled, který mi dřív dovoloval najít si z podobných šlamastyk cestu ven přes hraní si se slovíčky.

Cítím se stará, za poslední rok jako bych se z "holky" proměnila ve stařenu. Snad jako by tenhle blog už ani nebyl můj.....

Nicméně žiju a tímto to dávám na vědomí, omlouvám se, že jsem se neozvala dřív a častěji, doufám, že to trochu napravím, ale nic neslibuji.
 


Uzívaná

24. listopadu 2015 v 22:17 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
Tedy, co se toho běhu týká, spíš se tak nějak, po slimáčím způsobu, sune kolem a já jsem nejen z něj, ale ze všeho taková celá tumpachová.


Teď si musím odskočit na zahradu vynést popel, pohrabat trochu listí a zahrát si "fotbal", ale až se vrátím, snad ještě s tím svým, dočasným doufám, tumpachovým postižením budu schopná navázat na, už tak chabou, myšLenku.




Tahle fotka je sice úplně z jiného podzimu, ale jako by byla dnešní - sychravá, syrová, studená a šedá (čert ví, proč jsem to vlastně fotila).
Podobnou náladu jsem si přinesla ze zahrady domů a k tomu omrzlé prstíky u nohou, chtělo by to už něco jiného než kroksíky.
Uvařila jsem nám horké kakao a snažím se přijít na to, co jsem vlastně měla na jazyku. Nebo na srdci?

Asi bych na to úplně nepřišla, ani kdyby mě z vany neustále nevolal Máťa, že chce víc autíček, že chce víc vody, že chce víc pěny, že chce čůrat a že si ho mám vyfotit s "fousama", protože takovou fotku (krom těch asi dvouset) ještě nemám, tahle je totiž legrační, že je mu zima, že chce ještě bagr, že chce zase čůrat......... a ani kdyby mě z pokoje neustále nevolala Juli, jestli jí udělám ten koktejl z banánů a jogobely, jestli se nemůže vykoupat až zítra, co bude k večeři, jestli půjdem na zahájení adventu do školy a jestli jí namažu na housku tu pomazánku z vlašáků, kterou jsem včera udělala.

Kdo ví, možná jsem chtěla psát právě o tom, že mi neustále hlavou duní nejmíň jeden dětský hlásek, většinou dva a přeruší téměř každou moji myšlenku, že se moje dvě roztomilé děti chovají tak, že se většinu dne cítím jako domptér, zbytek pak jako neschopný (pra)rodič.

Možná jsem chtěla zauvažovat nad tím, jak zvláštní je, že zbavíte li se dlouholeté, stále přítomné, naléhavé a "ne(vy)řešitelné" starosti, po prvotní euforii se nečekaně dostaví útlum a vy jako byste náhle nevěděli čím naplnit den, nad čím si každou minutou lámat hlavu a není vám líp, ale vlastně hůř. Doufám, vlastně věřím, že tenhle vakuostav je dočasný, ale přece.... nejsme my to zvláštní bytosti?

Snad jsem si chtěla postěžovat, že mi schází řád, což ovšem padá na moji hlavu, protože jsem člověk naprosto "neřádný" a řád mi musí být vnucen vyšší mocí. Je to jako s rybím tukem, vím, že by mi dělal dobře, ale....

Dokud jsem "musela" vodit Juli každé ráno do školy a každé odpoledne ze školy, den už se pak sám nějak srovnal a všechno mělo svůj čas a místo. Teď je Juli "velká", do školy chodí se spolužačkou, ze školy sama a já mám na všechno "dost" času, což je kámen úrazu a příčina toho, že v zásadě stíhám míň, než dřív a mám věčně vztek, že jsem neschopná.
Navíc, ač vlastně nejsem fakticky unavená, stále usínám, v zásadě, jakmile si sednu, do deseti minut začnu zívat a do dvaceti se mi začnou zavírat oči, v křesle nebo u stolu, všechno jedno.

Ne že by o něco velkého šlo, ale začínám si připadat neužitečná a mám pocit, že se mi do života vkrádá "zahálka". Jak nesnáším brzké ranní vstávání v zimním čase a vyrážení ven do mrazu a do tmy, tak vím, že by mi taková povinnost nakonec prospěla, jenže donuťte se, když nemusíte.

S prací, tou oficiální, jakože zaměstnáním, je to na nic, a to hned ze dvou důvodů, jednak Mates stále nechodí do školky, a hlavně - "můžu pracovat jen když vidím a naprosto neodhadnu, kdy neuvidím, ani jak dlouho", je vážně dost nejasná definice pracovního úvazku a úplný tahák pro zaměstnavatele.


Je mi jasné, že na mé stesky lze říct jen "tyhle starosti bych chtěl mít", ale to už člověk musí risknout, chce li si postěžovat a doufat, že se mezi těmi, co mají hned jasno najde třeba někdo, kdo se občas cítí podobně.
Říkám si, snad je to jen to nešťastné období mezi babím létem a adventem a předvánoční přípravy a nálada udělají tomuhle fňukání rázný konec.


A až nám klapne ta školka, začnu nanovo, to víte to ranní vstávání do tmy, to je mor.


A taky si říkám" "proč tedy častěji nepíšeš, když máš pocit, že nevíš co bys", jenže se mi zdá, jako bych neměla vlastně co (podstatného, nového, zajímavého) říct a to je pak vždycky lepší mlčet.




A třeba dát fotku. Jen tak.

Nebo dvě.




O mrtvých jen dobře

21. září 2015 v 13:41 | adaluter |  ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR
...říká se. Ale že léto ještě slabě dodýchává (a já tudíž nekopu do ostatků), můžu snad taktně zmínit některé drobné připomínky, které k jeho letošnímu průběhu mám.

Všichni jsme tu byli, takže je mi jasné, že pro vás nebude překvapením, když na prvním místě poukážu na to, že bylo vážně velmi horké.
Minimálně o deset stupňů Celsia teplejší, případně o deset stupňů severní šířky jižnější, než je ta nejhornější hranice mé ideální představy.

A vážně velmi suché bylo, všimli jste si? Sušší o mnoho sudů dešťové vody pod naším okapem a pod tím vaším ostatně nejspíš také.

Bylo to vážně velmi ctižádostivé léto a podařilo se mu prodrat se do čela všelikých meteorologických tabulek, spisovaných již od dob, kdy sedláci u Chlumce dali vzniknout známému úsloví.
A jako sedláci u Chlumce, jsem se po většinu léta cítila i já, zaválčila jsem si hned v několika "bitvách", na velmi odlišných bitevních polích.

Bitva první: snaha o (částečné) osamostatnění Julky

neboli akce letní tábor. O táboře už jsem psala na počátku prázdnin a nebudu to zbytečně protahovat, celkový závěr zněl: už nikdy.
Nu dobrá, jako zkušenost taky užitečné. A kdo ví, Juli má ještě pár let na to, aby dozrála k pochopení moudra "nikdy neříkej nikdy", tak tomu dáme čas.

Jen mě trošku (víc) zarazilo, když něco podobného pronesla i po dovolené v Bulharsku, kde byla s babičkou a dědou. Moře jí opravdu okouzlilo, pokud měla možnost, nehnula se z něj, ale... ale s babičkou to nějak (víc) skřípalo a to ji naprosto odradilo. Navíc to dost možná bude oboustranné, takže to zatím vypadá, že další léto strávíme opět celé společně a šťastně na chatě.

Bitva druhá: byrokratická - marná

Vynesení rozsudku 5.5.2015, obě zúčastněné strany se na doporučení soudu vzdaly odvolání za účelem maximálního urychlení nabytí právní moci, na kterém závisí všechno následné vyřizování existenčně nezbytných záležitostí. Maximální urychlení trvá přesně čtvrt roku, čtvrt roku ztraceného času, čtvrt roku nervů, čtvrt roku pouze do potvrzení o pravomocnosti rozsudku a teď další měsíce, než všechny potřebné žádosti projedou úřední mašinerií a v "ideálním" případě dojdou kladného rozhodnutí. A to musím podotknout, že všichni ti úředníci byli milí, vstřícní a plni pochopení, to "jen" ten systém tak nějak váznul a oni proti němu byli tak nějak bezbranní. Trošku to připomíná pohádku O slepičce a kohoutkovi, neboť stále pobíhám od jednoho k druhému a "kohoutek" je takřka v posledním tažení.

Bitva třetí: boj ve vysoké trávě

Poprvé v historii, té mé osobní, jsem tenhle boj musela vzdát a zahrada zůstala z poloviny neposekaná. A když říkám neposekaná, nemyslím tím, že na ní není anglický trávníček, ale jen česká, pampeliško-jetelová směs. Neposekaná, tím myslím letos neposekaná, netknutá, vzrostlá do výše průměrné ženy, na mnoha místech již bohužel průměrné ženy naležato. Důvodů, proč jsem byla nucena hodit ručník do ringu, bylo víc, nedokonalá technika, nedokonalé smysly, nedokonalá pravá dolní končetina a "dokonalé" letní počasí.

Slunné a hřejivé počasí přeměnilo trávu v seno doslova zaživa, sekačka byla schopná "trávu" v tomto stavu pouze neškodně ožužlávat a zadusit se každým druhým soustem, seno se kosou seká podstatně hůř než tráva, zvláště leží-li a když pak zradí ještě i zrak, je kosu do rukou bráti životu(ům) nebezpečné.
Takže když po prvním týdnu, kdy jsem zvládla horko těžko (hlavně tedy horko) posekat půlku zahrady, oči vypověděly službu, myslela jsem si naivně, že je času dost, zbývalo šest týdnů, to posekám ještě třikrát. Omyl, oči se odmítly na letošní léto koukat a tak, jestli nelehla, stojí tam tráva dodnes.




Sice jiné roční období, ale takhle nějak to vypadá, když posekáno je



A letos, ještě, že jsem to měla naživo silně "mázlé", jinak bych se užírala podstatně víc (jo, kdyby jste to náhodou čirou nepoznali, je to ten samý pohled jen pod malinko jiným úhlem a víc zdálky)




Tuhle fotku jsem fotila s tím (i když ne proto), jak blbě mám posekáno, cha cha.



A znovu, úhel téměř tentýž, jen blíž.



Bitva čtvrtá: neznámý nepřítel

To zas bylo tak: někdy v srpnu, byl to ten den, kdy po měsíci a půl poprvé zapršelo, mě přepadla zimnice, to bude reakce na ochlazení, říkám si a dál pobíhám v dešti a přenáším vodu ze sudu, do kterého teče hodně, do sudu kam teče málo, to mám po dědovi, vždycky jsme takhle spolu přenášeli vodu v dešti sem a tam, aby ani kapka nepřišla nazmar.
Když bylo vody všude plno, šla jsem domů a tu mě prozměnu přepadla horkost, málem ze mě stoupala pára, jak jsem byla ještě mokrá.
Ty změny počasí se mnou dělají divy, říkám si, ale když se to celé opakuje asi počtvrté, zahlodá ve mě červík pochybností, jestli fakt můžu svádět na počasí úplně všechno a pro jistotu si vezmu teploměr.
A heleme se, neheleme se, nevidíme na čísílka. Máťa se naštěstí už dávno naučil číslice na jednom z těch plastových dětských tabletů, sice je umí jen španělsky (to ten tablet taky) a čte je pozpátku, ale i tak je tu nejvyšší teplota letošního léta 39,8 ve stínu, éé v podpaží (Juli večer jeho verdikt potvrdila, ač česky).

Do té chvíle dobrý, ale jak jsem to slyšela: "očo,neve,tes", najednou se mi rozklepaly nohy, udělalo se mi slabo, podlaha se zhoupla a já si musela lehnout, zkrátka, typická hypochondrická reakce - co je to za zákeřnou chorobu, když mi vlastně (jinak) nic není.
Zbytek dne jsem polehávala a zkoušela polykat, jestli mě jako nebolí v krku (letní angíny, to je moje), zkoušela odkašlávat, ačkoliv kašel mívám spíš v zimě, přemýšlela, jak často navštěvuji naši kouzelnou budku kadibudku (v tomto případě spíš "čuribudku") a oťukávala si záda, jestli snad ledviny (i to už tu kdysi bylo a byl to pěknej mazec).

Nic, nic, nic.

Že mě pobolívá kotník, jsem naprosto ignorovala, neboť kotník a horečka, to je přece blbost, no ne?
No - ne, kotník bolel čím dál víc a tak jsem se Julky, když večer dorazila z toulek, zeptala, jestli náhodou na tom kotníku není něco divného. Já měla oči mimo běžný provoz, takže při pohledu na kotník jsem viděla prostě jen rozmazaný "konec nohy" a kdo ví jestli vůbec mojí, ale prsty jsem cítila jakýsi nepatrný otok.
"Jo, máš tam takovou čárku, nafouklou s něčim bílým, jako puchejř" zněla Julčina odborná diagnóza. A tak to bude asi nějaká prkotina, někde jsem se škrábla, nebo mě něco štíplo a já si to nevědomky rozdrbala a něco se tam dostalo.
Upokojena prostým rozuzlením problému jsem spolkla růžovou pilulku na horečku (a vůbec na všechno) a považovala věc za vyřízenou.

Horečka opravdu klesla a usadila se někde kousek nad zvýšenou teplotou, ale kotník utěšeně otékal a bolel čím dál víc, vlastně mi otekla celá noha od kotníku dolů a kousek i nad ním. Jitrocel ani hypermangan na tom nic nezměnil, zato změny ve vzhledu kotníku, které mi pravidelně hlásila Juli nezněly zrovna povzbudivě:
"Máš ho celej takovej modrej a hnědej taky."
"Neuraž se mami, ale je to hnusný"
a konečně i "Jé, fuj, já tam vidim maso".

Pak naštěstí přijel děda s tím, že nás na otočku vezme do Prahy, jen tak, na návštěvu. A jelikož na vojně dělal "lapiducha", obracím se na něj s důvěrou s každou zdravotní záhadou, jako na poslední instanci před návštěvou doktora.
A tak jsem mu dala k posouzení i ten záhadný kotník: "No, máš tam zánět jako prase." (a to takhle běžně nemluví) "to chce na chirurgii".
"A to mi daj asi nějakou antibiotickou mast ne, nebo myslíš rovnou prášky" říkám naivně.
"Né, to ti vyškrábne chirurgickou lžičkou..." Dál už jsem neposlouchala a i tak mi z té představy, jak mi pan chirurg dlabe lžičkou kotník, který mě bolí jako ..... i když se na něj jen kouknu (a to ho vlastně ani nevidím), naskočily do večera dva opary.

V lékárně jsem koupila černou mast, doma vyštrachala pětidenní dávku antibiotik, které mi zbyly po nějaké té letní angíně (vím, že se to nedělá a nikomu to nedoporučuji, jděte k lékaři a nechte se odborně ošetřit chirurgickou lžičkou), zeptala se táty, jak by to vypadalo, kdyby šlo vážně do tuhého a nechala se (nezodpovědně, naprosto) odvézt zpátky na chatu.

Jestli čekáte, že mi nakonec amputovali nohu v koleni, musím vás zklamat, moje naprosto nezodpovědná samoléčba zabrala a i když to trvalo a bolelo a nechtělo splasknout ještě dost dlouho, nemyslím, že lžička, byť chirurgická, by to nějak výrazně urychlila. Bitva to byla "krutá", ale alespoň tahle byla vítězná.



Po pravdě, výtek by bylo i víc, ale zase ne všechny můžu hodit na hlavu létu, jako takovému.
Možná bych měla říct, že i tak bylo léto fajn, ne sice úplně svým průběhem, ale svojí podstatou ano.
Jen bych celkově byla radši, kdyby to příští léto bylo poněkud průměrnější i za cenu toho, že se o něm nebude psát v meteorologických traktátech a všichni na něj (co se počasí týká) naprosto nevděčně zapomeneme nejpozději do vánoc.

A teď už nezbývá, než doufat ve vlídný podzim.

Další články


Kam dál