O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Uzívaná

24. listopadu 2015 v 22:17 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
Tedy, co se toho běhu týká, spíš se tak nějak, po slimáčím způsobu, sune kolem a já jsem nejen z něj, ale ze všeho taková celá tumpachová.


Teď si musím odskočit na zahradu vynést popel, pohrabat trochu listí a zahrát si "fotbal", ale až se vrátím, snad ještě s tím svým, dočasným doufám, tumpachovým postižením budu schopná navázat na, už tak chabou, myšLenku.




Tahle fotka je sice úplně z jiného podzimu, ale jako by byla dnešní - sychravá, syrová, studená a šedá (čert ví, proč jsem to vlastně fotila).
Podobnou náladu jsem si přinesla ze zahrady domů a k tomu omrzlé prstíky u nohou, chtělo by to už něco jiného než kroksíky.
Uvařila jsem nám horké kakao a snažím se přijít na to, co jsem vlastně měla na jazyku. Nebo na srdci?

Asi bych na to úplně nepřišla, ani kdyby mě z vany neustále nevolal Máťa, že chce víc autíček, že chce víc vody, že chce víc pěny, že chce čůrat a že si ho mám vyfotit s "fousama", protože takovou fotku (krom těch asi dvouset) ještě nemám, tahle je totiž legrační, že je mu zima, že chce ještě bagr, že chce zase čůrat......... a ani kdyby mě z pokoje neustále nevolala Juli, jestli jí udělám ten koktejl z banánů a jogobely, jestli se nemůže vykoupat až zítra, co bude k večeři, jestli půjdem na zahájení adventu do školy a jestli jí namažu na housku tu pomazánku z vlašáků, kterou jsem včera udělala.

Kdo ví, možná jsem chtěla psát právě o tom, že mi neustále hlavou duní nejmíň jeden dětský hlásek, většinou dva a přeruší téměř každou moji myšlenku, že se moje dvě roztomilé děti chovají tak, že se většinu dne cítím jako domptér, zbytek pak jako neschopný (pra)rodič.

Možná jsem chtěla zauvažovat nad tím, jak zvláštní je, že zbavíte li se dlouholeté, stále přítomné, naléhavé a "ne(vy)řešitelné" starosti, po prvotní euforii se nečekaně dostaví útlum a vy jako byste náhle nevěděli čím naplnit den, nad čím si každou minutou lámat hlavu a není vám líp, ale vlastně hůř. Doufám, vlastně věřím, že tenhle vakuostav je dočasný, ale přece.... nejsme my to zvláštní bytosti?

Snad jsem si chtěla postěžovat, že mi schází řád, což ovšem padá na moji hlavu, protože jsem člověk naprosto "neřádný" a řád mi musí být vnucen vyšší mocí. Je to jako s rybím tukem, vím, že by mi dělal dobře, ale....

Dokud jsem "musela" vodit Juli každé ráno do školy a každé odpoledne ze školy, den už se pak sám nějak srovnal a všechno mělo svůj čas a místo. Teď je Juli "velká", do školy chodí se spolužačkou, ze školy sama a já mám na všechno "dost" času, což je kámen úrazu a příčina toho, že v zásadě stíhám míň, než dřív a mám věčně vztek, že jsem neschopná.
Navíc, ač vlastně nejsem fakticky unavená, stále usínám, v zásadě, jakmile si sednu, do deseti minut začnu zívat a do dvaceti se mi začnou zavírat oči, v křesle nebo u stolu, všechno jedno.

Ne že by o něco velkého šlo, ale začínám si připadat neužitečná a mám pocit, že se mi do života vkrádá "zahálka". Jak nesnáším brzké ranní vstávání v zimním čase a vyrážení ven do mrazu a do tmy, tak vím, že by mi taková povinnost nakonec prospěla, jenže donuťte se, když nemusíte.

S prací, tou oficiální, jakože zaměstnáním, je to na nic, a to hned ze dvou důvodů, jednak Mates stále nechodí do školky, a hlavně - "můžu pracovat jen když vidím a naprosto neodhadnu, kdy neuvidím, ani jak dlouho", je vážně dost nejasná definice pracovního úvazku a úplný tahák pro zaměstnavatele.


Je mi jasné, že na mé stesky lze říct jen "tyhle starosti bych chtěl mít", ale to už člověk musí risknout, chce li si postěžovat a doufat, že se mezi těmi, co mají hned jasno najde třeba někdo, kdo se občas cítí podobně.
Říkám si, snad je to jen to nešťastné období mezi babím létem a adventem a předvánoční přípravy a nálada udělají tomuhle fňukání rázný konec.


A až nám klapne ta školka, začnu nanovo, to víte to ranní vstávání do tmy, to je mor.


A taky si říkám" "proč tedy častěji nepíšeš, když máš pocit, že nevíš co bys", jenže se mi zdá, jako bych neměla vlastně co (podstatného, nového, zajímavého) říct a to je pak vždycky lepší mlčet.




A třeba dát fotku. Jen tak.

Nebo dvě.



 

O mrtvých jen dobře

21. září 2015 v 13:41 | adaluter |  ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR
...říká se. Ale že léto ještě slabě dodýchává (a já tudíž nekopu do ostatků), můžu snad taktně zmínit některé drobné připomínky, které k jeho letošnímu průběhu mám.

Všichni jsme tu byli, takže je mi jasné, že pro vás nebude překvapením, když na prvním místě poukážu na to, že bylo vážně velmi horké.
Minimálně o deset stupňů Celsia teplejší, případně o deset stupňů severní šířky jižnější, než je ta nejhornější hranice mé ideální představy.

A vážně velmi suché bylo, všimli jste si? Sušší o mnoho sudů dešťové vody pod naším okapem a pod tím vaším ostatně nejspíš také.

Bylo to vážně velmi ctižádostivé léto a podařilo se mu prodrat se do čela všelikých meteorologických tabulek, spisovaných již od dob, kdy sedláci u Chlumce dali vzniknout známému úsloví.
A jako sedláci u Chlumce, jsem se po většinu léta cítila i já, zaválčila jsem si hned v několika "bitvách", na velmi odlišných bitevních polích.

Bitva první: snaha o (částečné) osamostatnění Julky

neboli akce letní tábor. O táboře už jsem psala na počátku prázdnin a nebudu to zbytečně protahovat, celkový závěr zněl: už nikdy.
Nu dobrá, jako zkušenost taky užitečné. A kdo ví, Juli má ještě pár let na to, aby dozrála k pochopení moudra "nikdy neříkej nikdy", tak tomu dáme čas.

Jen mě trošku (víc) zarazilo, když něco podobného pronesla i po dovolené v Bulharsku, kde byla s babičkou a dědou. Moře jí opravdu okouzlilo, pokud měla možnost, nehnula se z něj, ale... ale s babičkou to nějak (víc) skřípalo a to ji naprosto odradilo. Navíc to dost možná bude oboustranné, takže to zatím vypadá, že další léto strávíme opět celé společně a šťastně na chatě.

Bitva druhá: byrokratická - marná

Vynesení rozsudku 5.5.2015, obě zúčastněné strany se na doporučení soudu vzdaly odvolání za účelem maximálního urychlení nabytí právní moci, na kterém závisí všechno následné vyřizování existenčně nezbytných záležitostí. Maximální urychlení trvá přesně čtvrt roku, čtvrt roku ztraceného času, čtvrt roku nervů, čtvrt roku pouze do potvrzení o pravomocnosti rozsudku a teď další měsíce, než všechny potřebné žádosti projedou úřední mašinerií a v "ideálním" případě dojdou kladného rozhodnutí. A to musím podotknout, že všichni ti úředníci byli milí, vstřícní a plni pochopení, to "jen" ten systém tak nějak váznul a oni proti němu byli tak nějak bezbranní. Trošku to připomíná pohádku O slepičce a kohoutkovi, neboť stále pobíhám od jednoho k druhému a "kohoutek" je takřka v posledním tažení.

Bitva třetí: boj ve vysoké trávě

Poprvé v historii, té mé osobní, jsem tenhle boj musela vzdát a zahrada zůstala z poloviny neposekaná. A když říkám neposekaná, nemyslím tím, že na ní není anglický trávníček, ale jen česká, pampeliško-jetelová směs. Neposekaná, tím myslím letos neposekaná, netknutá, vzrostlá do výše průměrné ženy, na mnoha místech již bohužel průměrné ženy naležato. Důvodů, proč jsem byla nucena hodit ručník do ringu, bylo víc, nedokonalá technika, nedokonalé smysly, nedokonalá pravá dolní končetina a "dokonalé" letní počasí.

Slunné a hřejivé počasí přeměnilo trávu v seno doslova zaživa, sekačka byla schopná "trávu" v tomto stavu pouze neškodně ožužlávat a zadusit se každým druhým soustem, seno se kosou seká podstatně hůř než tráva, zvláště leží-li a když pak zradí ještě i zrak, je kosu do rukou bráti životu(ům) nebezpečné.
Takže když po prvním týdnu, kdy jsem zvládla horko těžko (hlavně tedy horko) posekat půlku zahrady, oči vypověděly službu, myslela jsem si naivně, že je času dost, zbývalo šest týdnů, to posekám ještě třikrát. Omyl, oči se odmítly na letošní léto koukat a tak, jestli nelehla, stojí tam tráva dodnes.




Sice jiné roční období, ale takhle nějak to vypadá, když posekáno je



A letos, ještě, že jsem to měla naživo silně "mázlé", jinak bych se užírala podstatně víc (jo, kdyby jste to náhodou čirou nepoznali, je to ten samý pohled jen pod malinko jiným úhlem a víc zdálky)




Tuhle fotku jsem fotila s tím (i když ne proto), jak blbě mám posekáno, cha cha.



A znovu, úhel téměř tentýž, jen blíž.



Bitva čtvrtá: neznámý nepřítel

To zas bylo tak: někdy v srpnu, byl to ten den, kdy po měsíci a půl poprvé zapršelo, mě přepadla zimnice, to bude reakce na ochlazení, říkám si a dál pobíhám v dešti a přenáším vodu ze sudu, do kterého teče hodně, do sudu kam teče málo, to mám po dědovi, vždycky jsme takhle spolu přenášeli vodu v dešti sem a tam, aby ani kapka nepřišla nazmar.
Když bylo vody všude plno, šla jsem domů a tu mě prozměnu přepadla horkost, málem ze mě stoupala pára, jak jsem byla ještě mokrá.
Ty změny počasí se mnou dělají divy, říkám si, ale když se to celé opakuje asi počtvrté, zahlodá ve mě červík pochybností, jestli fakt můžu svádět na počasí úplně všechno a pro jistotu si vezmu teploměr.
A heleme se, neheleme se, nevidíme na čísílka. Máťa se naštěstí už dávno naučil číslice na jednom z těch plastových dětských tabletů, sice je umí jen španělsky (to ten tablet taky) a čte je pozpátku, ale i tak je tu nejvyšší teplota letošního léta 39,8 ve stínu, éé v podpaží (Juli večer jeho verdikt potvrdila, ač česky).

Do té chvíle dobrý, ale jak jsem to slyšela: "očo,neve,tes", najednou se mi rozklepaly nohy, udělalo se mi slabo, podlaha se zhoupla a já si musela lehnout, zkrátka, typická hypochondrická reakce - co je to za zákeřnou chorobu, když mi vlastně (jinak) nic není.
Zbytek dne jsem polehávala a zkoušela polykat, jestli mě jako nebolí v krku (letní angíny, to je moje), zkoušela odkašlávat, ačkoliv kašel mívám spíš v zimě, přemýšlela, jak často navštěvuji naši kouzelnou budku kadibudku (v tomto případě spíš "čuribudku") a oťukávala si záda, jestli snad ledviny (i to už tu kdysi bylo a byl to pěknej mazec).

Nic, nic, nic.

Že mě pobolívá kotník, jsem naprosto ignorovala, neboť kotník a horečka, to je přece blbost, no ne?
No - ne, kotník bolel čím dál víc a tak jsem se Julky, když večer dorazila z toulek, zeptala, jestli náhodou na tom kotníku není něco divného. Já měla oči mimo běžný provoz, takže při pohledu na kotník jsem viděla prostě jen rozmazaný "konec nohy" a kdo ví jestli vůbec mojí, ale prsty jsem cítila jakýsi nepatrný otok.
"Jo, máš tam takovou čárku, nafouklou s něčim bílým, jako puchejř" zněla Julčina odborná diagnóza. A tak to bude asi nějaká prkotina, někde jsem se škrábla, nebo mě něco štíplo a já si to nevědomky rozdrbala a něco se tam dostalo.
Upokojena prostým rozuzlením problému jsem spolkla růžovou pilulku na horečku (a vůbec na všechno) a považovala věc za vyřízenou.

Horečka opravdu klesla a usadila se někde kousek nad zvýšenou teplotou, ale kotník utěšeně otékal a bolel čím dál víc, vlastně mi otekla celá noha od kotníku dolů a kousek i nad ním. Jitrocel ani hypermangan na tom nic nezměnil, zato změny ve vzhledu kotníku, které mi pravidelně hlásila Juli nezněly zrovna povzbudivě:
"Máš ho celej takovej modrej a hnědej taky."
"Neuraž se mami, ale je to hnusný"
a konečně i "Jé, fuj, já tam vidim maso".

Pak naštěstí přijel děda s tím, že nás na otočku vezme do Prahy, jen tak, na návštěvu. A jelikož na vojně dělal "lapiducha", obracím se na něj s důvěrou s každou zdravotní záhadou, jako na poslední instanci před návštěvou doktora.
A tak jsem mu dala k posouzení i ten záhadný kotník: "No, máš tam zánět jako prase." (a to takhle běžně nemluví) "to chce na chirurgii".
"A to mi daj asi nějakou antibiotickou mast ne, nebo myslíš rovnou prášky" říkám naivně.
"Né, to ti vyškrábne chirurgickou lžičkou..." Dál už jsem neposlouchala a i tak mi z té představy, jak mi pan chirurg dlabe lžičkou kotník, který mě bolí jako ..... i když se na něj jen kouknu (a to ho vlastně ani nevidím), naskočily do večera dva opary.

V lékárně jsem koupila černou mast, doma vyštrachala pětidenní dávku antibiotik, které mi zbyly po nějaké té letní angíně (vím, že se to nedělá a nikomu to nedoporučuji, jděte k lékaři a nechte se odborně ošetřit chirurgickou lžičkou), zeptala se táty, jak by to vypadalo, kdyby šlo vážně do tuhého a nechala se (nezodpovědně, naprosto) odvézt zpátky na chatu.

Jestli čekáte, že mi nakonec amputovali nohu v koleni, musím vás zklamat, moje naprosto nezodpovědná samoléčba zabrala a i když to trvalo a bolelo a nechtělo splasknout ještě dost dlouho, nemyslím, že lžička, byť chirurgická, by to nějak výrazně urychlila. Bitva to byla "krutá", ale alespoň tahle byla vítězná.



Po pravdě, výtek by bylo i víc, ale zase ne všechny můžu hodit na hlavu létu, jako takovému.
Možná bych měla říct, že i tak bylo léto fajn, ne sice úplně svým průběhem, ale svojí podstatou ano.
Jen bych celkově byla radši, kdyby to příští léto bylo poněkud průměrnější i za cenu toho, že se o něm nebude psát v meteorologických traktátech a všichni na něj (co se počasí týká) naprosto nevděčně zapomeneme nejpozději do vánoc.

A teď už nezbývá, než doufat ve vlídný podzim.

Pryč.........s kým, čím a bez koho, čeho.

9. července 2015 v 23:45 | adaluter |  NA KAŽDÝ PÁD
Tak tedy snad mizím, nevím sice dne ani hodiny, ale tipuji to na max. osmačtyřicet hodin a po roce zase "v ráji", tedy na chatě.
Prozatím jen s Máťou a zvířenou, neboť Juli se nechala neprozřetelně kamarádkou "nadchnout" pro myšlenku, že trhnout se na čtrnáct dní od rodiny a vyhodit si z kopýtka na letním táboře, bude nejlepší počin letošního roku.
Tak nějak to vyznělo, když: "maminko, maminečko prooosíím, já bych tam strašně chtěla jet, bude tam i diskotéka a pánská volenka, musíme mít nějaký hezký šaty, černý asi, mamííí na chatě stejně nikdo nebude, já se tam budu nudit, prosíím, já tam moc moc chci".
Mimochodem to vypadalo, že diskotéka je jediná aktivita, kterou od tábora očekává, nic jiného neřešila.
Já osobně bych byla ráda, kdyby jela, ale protože jí dobře znám, neopomněla jsem se mnohokrát ujistit, jestli je opravdu rozhodnutá tam jet, že po zaplacení bude pozdě si to rozmyslet.

Samozřejmě, že byla pevně rozhodnutá a její touhu tam jet nemohlo nic umenšit, takže mě vůbec nepřekvapilo, že ve chvíli, kdy jsem poslala složenku se zálohou, její jistota znatelně zakolísala a začala smlouvat, že si to možná, tak trochu, rozmyslela (je to její první tábor) a ve chvíli, kdy bylo doplaceno, už to věděla jistě - nikam nechce: "mami prooosíím, já se strašně bojím, tam se mnou nikdo nebude chtít kamarádit a víš to, jo, že Adélka tam bude mít i spolužačku (chodí o rok výš než Juli) a určitě si bude všímat jen jí a já tam budu sama, na chatě budou určitě všichni, tam bych si aspoň měla s kým hrát, maminečko prosím, ať tam nemusím, stejně pro mě nikdo tancovat nepřijde, já chci s váma na chatu".

Bylo mi jí líto, ale to bylo tak asi vše, co jsem s tím mohla a hodlala dělat. Takže jsem jí aspoň v praxi mohla předvést význam pořekadla: "pozdě bycha honiti".

Mnohokrát to ještě zkoušela, mnohokrát slzela, mnohokrát se urazila a "nemluvila" se mnou, mezi tím, ale stihla přinést seznam NUTNÝCH věcí.
Na rozdíl od oficiálního seznamu, plného spodního prádla, hygienických nezbytností, teplých ponožek, oblečení všelikého, použitelného od tropů, až po polární kraje, zástupu bot, které bychom snad nedali dohromady ani jako rodina a nezbytné pláštěnky a šátku, jehož přitomnost na všech akcích, od školky v přírodě, až po chmelovou brigádu, je naprosto nepostradatelná ( a pro mě neméně záhadná), tedy narozdíl od těchto zbytečností, krom šátku ovšem, obsahoval její seznam zásadní a klíčové předměty, nutné k přežití v jakékoliv divočině, Střední Čechy nevyjímaje, a to: řasenku, oční stíny, rtěnku, tužku na oči, lak(y) na nehty (odlakovač samosebou) a voňavku.
No, bude ta pánská volenka, že. Juli je devět. Je jí fakt devět. Jo je. Jako matka to vím jistě. Myslím.

Zádrhelík nepatrný byl v tom, že ten seznámek přinesla poměrně pozdě, zhruba ve chvíli, kdy už každá koruna přesně věděla, co bude až do příští výplaty dělat.
Moje šminky byly už dávno znárodněny Rézou, jelikož je nepoužívám (dostatečně často na to, abych na ně měla nárok) a hrozilo, že jejich lhůta trvanlivosti překročí kritickou mez a dojde ke strašlivé zkáze.
Réza zase z požadovaného mohla postrádat pouze poloprázdnou řasenku a lak na nehty, rtěnku nakonec měla Juli svojí, co dostala od babičky na hraní (velmi vkusná, osudová rudá) a voňavku dostala od Zuzky k devátým narozeninám (pozdě, ale přece).
Zbytek jsem rezolutně odmítla koupit. Tam, kde bych na to i měla, jsem nechtěla riskovat zdraví své "devítky" a jinde zdraví své duševní, při pohledu na ceny.

Poslední den před odjezdem byla Juli jak tělo bez duše, zkřížené s nervním ratlíkem, nicméně smířená s osudem (rozuměj - s tím, že její krkavčí matka, jí do toho lágru fakt pošle).
Večer si přišla lehnout ke mně a špitla, že se strašně bojí, - pak byla dlouhá pauza- ale i těší, v duchu se mi ulevilo, ani já jsem z toho neměla nejlepší pocit, posílat jí tam proti její, byť rozkolísané, vůli.

Den D byl tak hektický a vroucí (cca 38 ve stínu), že první, co nás všechny zaměstnávalo, bylo samotné přežití, vnucení dětí pořadatelům za každou cenu i s povinnými papíry a vybalení kufrů v rozpálené chatce pro čtyři, obsazené v té chvíli pěti dětmi a pěti dospělými.
Čerstvě natřené (případně dlouho(ne)schnoucí) zábradlí verandičky, kam jedině se dalo uhnout, na sytě žlutou, nám téměř všem, dříve či později, dodalo pravou sluníčkovou náladu, někomu na triko, někomu na kalhoty, někomu na ruce, bylo dost pro všechny.

Ať už se slzy díky atmosférickým podmínkám dříve odpařily, než skanuly, či vůbec nekanuly, žádných jsem se nedočkala. Nikdo neběžel za autem a dodnes ani nikdo nevolal na mnou zanechané telefonní číslo pro případ nouze, tudíž tše doufám, že tahle akce po okraj naplní Julčina prvotní nadšená očekávání a že při pánské volence
"nebude Baby sedět v koutě".

A protože jsem Juli samozřejmě slíbila balíček (odjížděla v neděli) a protože jsem jí zapomněla zabalit žabky a o tři nátělníky víc, než bylo v seznamu (kdo by v létě čekal teplo, že jo) a opalovací krém a tu voňavku (šátek má) a protože sedmého je státní svátek pro můj účet, neváhala jsem a hned se vydala splnit slib, ještě dokoupit něco sladkostí, nečokoládových ovšem, aby z balíčku cestou neodtekly a hurá na poštu. A k poště se jde kolem
drogerie "kde jsem člověkem", tak jsem nakoukla, až úúúplně dozadu, kde mají kosmetiku a zjistila, že tužka a stíny se dají pořídit za něco málo přes stovku a tak, rozechvělá představou, jak bude Juli nadšená, jsem ještě přbrala barevný pudr na vlasy, svítivě růžový, aby jí na vlasech dobře vynikl a taky,
aby se "dobře hodil" k té "feme fatal" rtěnce ( kéž by jí ta vedra rozpustila).
To budete čubrnět pánové při volence, nevyzvání k tanci budu považovat za urážku na cti.
Balík poslán, teď jen, aby došel, včas došel, vůbec došel.

No a já tedy, bez šminek a bez šátku, vyrážím do divočiny, neboť každý, kdo vlastní kus půdy, si jistě dokáže představit, jak asi vypadá zahrada, jíž se letos kosa ani sekačka ještě netkla.


Předpokládám, že ten čas do Julčina návratu strávím tím, že se budu snažit uvést zahradu do použitelného stavu a neztratit při tom Matesa navždy ve vysoké trávě, případně neudělat si z irského teriéra pomocí kosy hrubosrstého jezevčíka. A nebo naopak.
Bude to tedy také takový tábor, jen pracovní a rozhodně bez pánské volenky.

Přesto, že se tu, v Praze, potažmo na internetu objevím ještě na okamžik kolem devatenáctého, přeju vám všem překrásné a pohodové léto, plné výživného odpočinku a vlídného počasí.
A na mě, rebela, nedejte a šátek pěkně s sebou.
 


O kom o čem - o dobrých lidech a jak jim to vrátit.

23. června 2015 v 1:17 | adaluter |  NA KAŽDÝ PÁD
Nová rubrika - postřehy o kom o čem, názory na koho co, zamyšlení nad kým čím, vzkaz komu čemu,
zkrátka - "Na každý pád "




V posledních letech a v posledním roce obzvlášť, zažívám podivný paradox: "čím je hůř, tím je líp".
Zní to nelogicky, ale vysvětlení je zcela prosté, čím horší momenty a časy jsme zažívali, tím víc dobrých lidí se kolem nás objevilo a tím víc pomocných rukou nám bylo podáno.
Od neobyčejně lidských lékařů, milých a ochotných úřednic (ano existují a ne jen v pohádkách), přes vlídné a povzbuzující kamarády, až po neuvěřitelně štědré a nezištné přátele.

Díky nim vám například teď neťukám tužtičkou písmenka do zelené Placky, ale datluju čtyřmi prsty do klávesnice darovaného "noťásku", díky jiným může jet Juli na letní tábor, protože mě v podstatě postavili před hotovou věc - Juli pojede s jejich dcerou a oni jí část pobytu uhradí a ještě celou záležitost postavili tak, že to vlastně dělám já pro ně, protože nechtějí dceru posílat na tábor bez kamarádky.
Nakonec jsem byla schopná pobyt zaplatit sama, ale jen díky tomu, že mě v termínu, kdy bylo potřeba celou částku uhradit, založili a já jim to mohla splatit později.

A dnes mi Juli přinesla lísteček od paní hospodářky, na kterém se píše, že maminka její spolužačky převedla přeplatek obědů za obě svoje dcery na Julinčin "účet" na příští rok, což znamená, že Juli má zaplacené obědy víc, než na půl roku dopředu.
A protože u nás dnes odpoledne byly na návštěvě, měla jsem možnost jí několikrát poděkovat a to ve značných
(spíš příšerných) rozpacích, protože přes všechny své zkušenosti s dobrými lidmi, stále nejsem zvyklá pomoc otevřeně přijímat, a už vůbec ne finanční.
Řekla mi jen: "Nemáš za co, vždyť ty peníze už jsem stejně zaplatila a nepočítala s nimi".
Jak prosté, jak neobyčejné.

Kdysi dávno jsem si myslela, že jsem a zůstanu tím, kdo dává, rád (a pyšně) dává.
Dnes si pokorně přiznávám, že jestli je pravda, že žijeme více životů a každý nás má něco naučit, pak já se mám naučit přijímat.
A kupodivu to vůbec není lehké. Často se ptám, jestli si to zasloužím, trápí mě pochybnosti, stud, výčitky svědomí, touha vrátit nějak "nevratné" a dusivá vděčnost, kterou, zdá se mi, nikdy nedokážu dostatečně vyjádřit.
Ale život se na moje pocity neohlíží a hned mi do cesty "šoupne" dalšího anděla v lidské podobě. A tak si řeknu: "já si to možná nezasloužím, ale děti, ty ano a o ně tady jde především, tak spolkni svoji nabubřelou pýchu a jen tiše doufej, že to všechno budeš moct jednou někomu, komukoliv, vrátit."

Mám tu čest vám říct, že dobrých lidí je dost a najdou si vás, když je potřebujete.

A z celého srdce chci těm dobrým lidem poděkovat, nejen těm "mým", ale všem.

DĚKUJI

Kolik blogů máš, tolikrát jsi člověkem?

31. května 2015 v 1:39 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
Přemýšlím o tomhle blogovém rozštěpení osobnosti už delší čas. Nejspíš od té doby, kdy jsem byla donucena založit si třetí blog.


Ten druhý žádné pochybnosti o mém případném štěpení nevyvolal, bylo to jen hraní, chuť zusit to jinak, pohrát si s obrázky a nastavením, protože nemám ráda změny a tak je ten první, "pravý" blog prozatím neměnný a nedotknutelný.

Druhý blog nicméně obsahuje tu část mé osobnosti, která zarputile setrvává mimo realitu. Jelikož se však snění s technicým záznamem příliš nemusí, snílkovské prostředí druhého blogu je velmi málo zabydlené, ba téměř pusté.


Když mi ale došlo, že se neodvratně schyluje k opětovnému použití tlačítka "Založit nový blog", nezbylo, než si připustit, že stojím na rozcestí a že každá půjdu jinou cestou.

Nejsem si úplně jistá, jak na vás působím jako Adaluter (nebo Lucynka), ale mám pocit, že jsem si dala jakési pomyslné mantinely, které je mi zatěžko překročit.
Všechno je to pravda, to jistě, ale ne dočista celá, tam, kde už nemám sílu, nebo schopnost skutečnost zlehčovat nebo přeláknout zlehýnka růžovou barvou, tam, kde se Adaluter mění v rozlobenou a zlou "Já", přesně tam pro mě končí možnost sdílení. Tedy aspoň tady u mě, pod hvězdami.
Mám nekolik důvodů, jednak není tenhle blog tajný, za dobu, co tu jsem, vyplulo pár indicií, které mě mohou "dostihnout", ale hlavně já jako Adaluter nechci mít nic společného se mnou jako TOU DRUHOU. Lehce scizofrenní, ne?
TA DRUHÁ ovšem operuje tím, že má taky svá práva a potřeby a že rozhodně požaduje stejné možnosti sebevyjádření. Má pravdu, nakonec mačkáme se tady s tou JEJÍ zlobou a frustrací obě a když trochu upustí páru, uleví se i mně.

A tak jsem jí pomohla založit blog, mám s tím už trochu zušeností, a ona si tam občas zajde, vykecá se a je pak nepatrně snesitelnější, nepatrně.

Ale to mě přivádí k otázce: "Jsem to já, jen já, kdo se takto "štěpí", nebo s tím bojuje i někdo z vás?"
Nečekám, že se každý rovnou odkope v komentářích, i když by potěšil, ale anonymní anketa by snad nemusela vylekat ani podobného tajnůstkáře, jaký se vyloupl ze mě.

A kdyby snad někdo z mých věrných zahořel zvědavostí poznat TU DRUHOU, i když není moc o co stát, zmiňte tuto skutečnost v komentářích, já jí váš zájem přetlumočím.


Další články


Kam dál