O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Dalších pár fotohrátek.

16. dubna 2012 v 0:03 | adaluter |  FOTOBRANÍ - FOTOHRANÍ
.....Abych ukázala, co mě teď tak baví, přidám další várku předělaných fotek.
Aby bylo s čím srovnávat, první vždy uveřejňuju neupravený originál.
Tak lépe vynikne, kde všude došlo ke změnám a co vlastně programy všechno umí.

Začnu trochou jara...

první úprava....


další ....


jiná.....


a ještě jedna....


Nenápadné modřence...


základní úprava.....



podsvíceno....



a zmalováno....





Teď jeden rok starý obrázek, ještě z mobilu, loňské čarodějnice a Juli těsně před tím, než skončila na hranici.




a těsně po té....



a ještě pár dalších variací na danné téma......














Asi by to pro dnešek stačilo, vím, že některé úpravy jsou dost divoké, ale já si nemůžu pomoct, musím to vyzkoušet všechno, časem se třeba trošku umírním.
A nebo taky ne.
Počet komentářů: 14
 

Nepíšu, hraju si.

14. dubna 2012 v 2:07 | adaluter |  FOTOBRANÍ - FOTOHRANÍ

.....Slovíčka a myšlénky si se mnou hrají na schovávanou, ale díky Vendy a jejímu přehledu on-line programů na úpravy fotek, se nenudím.

Hraju si s obrázky, nikdy bych neřekla, co času to sežere, a čistím si hlavu nepřemýšlením.

Navštívila jsem všechny stránky, které Vendy uveřejnila, u mnohých našla úpravy, pro které stojí za to si je zapamatovat, ale prozatím jsem zakotvila u programu Pixlr.com/express/, který mě, dá li se to tak napsat o počítačovém programu, okouzlil.
A to jak množstvím a kombinacemi úprav, které jsem jinde nenašla, tak i snadným a přehledným ovládáním.
Pravda, některé efekty, jinde běžné, mu naopak chybí, ale pouze variantě Express, Pixlr.com je nabízí v Editoru.
A pro opravdové hračičky, nabízí i Retro editor, obsahující stejné efekty a úpravy jako Express, jen ve stylovém podání.

No a samozřejmě, když už jsem tím pozabíjela tolik času, z něhož jsem určitě nějaký mohla a měla věnovat psaní, musím (tedy, ne že bych musela, já jenom prostě chci) se s vámi podělit o svoje, jak jen to nazvat .........., řekněme výsledky mé premiérové zkušenosti s úpravami fotek.
Doufám, že vás od návštěvy podobných programů svým výkonem neodradím.


Velikonoce jsou sice za námi, ale začnu malou vzpomínkou na ně.


Která fotka je původní a která upravená, je jistě zřejmé.

A ještě trochu zblízka

Když už jsme u těch vajíček, letos jsme měli úplně novu barvu, která se, na rozdíl od našich známých barev na vejce značky OVO, nanáší přímo rukama, lépe řečeno pomocí přiložených igelitových rukavic.
A jelikož rukavice byly jen jedny (mimochodem na prd) a my si to chtěly vyzkoušet všechny tři, neváhaly jsme zašpinit si ruce. Občas mi připadalo, že na rukách se barva vyjímala líp, než poté na vejcích.




Tlapky šestileté Julči



A jejich variace...









Už jako malá jsem tyhle máminy hrnečky závistivě okukovala, byly jako stvořené pro panenky a barvami trošku připomínaly ta vajíčka, na hraní jsem je ale nikdy nedostala. Kdo ví proč.



Pohrála jsem si s nimi až teď a ani o tom máma neví. Pro jistotu.












A ještě jeden detail navíc..






Fotek je samozřejmě mnohem víc, ale pokračovat budu příště, nechci si vás vyčerpat hned napoprvé.
Počet komentářů: 17

A j(e)deme dál.......

18. března 2012 v 20:43 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Komu tohle nic neříká:

Zase těsně vedle

nejspíš si nečetl zde, komu ano, j(e)deme dál, neboť hromádky jsou za námi (no, před námi taky, ale už se jim vyhneme), leč moje cesta domů zdaleka nekončí.

.....Předpolí Hvězdy, jak jsem se už zmínila, slouží mimo jiné i k legálnímu, úřadem povolenému venčení psů bez vodítka.
Slouží i jednomu cvičiteli psů, k výkonu jeho ......, jeho čeho, pracovní činnosti, zaměstnání, já nevím, jen ho tam prostě často vídám, kterak koná.

.....Už jsem tu psala, že psy mám od svých dvanácti let a stejnou dobu mě zajímá i jejich výcvik, dnes spíš výchova, pravda, v těch dvanácti jsem to brala strašlivě vážně, moje dalmatinka tehdy uměla kromě zadržení, které nebylo na kom trénovat, snad všechno, co jsem vyčetla z kynologických knížek určených služebním psům.
Dneska už to neřeším, stačí mi když pes prostě poslouchá. Na druhé straně, nikdy jsem neměla psa takzvaně problémového a za tu dobu si troufnu tvrdit, že je to proto, že jsem z něj prostě problémového psa nenechala vyrůst.

.....Nevím, jestli znáte "znalce psí duše" Cesara Millana, já jsem na něj narazila asi před půldruhým rokem na televizním kanálu National geographic a od té doby sleduju jeho pořady pravidelně. Má můj velký respekt a jeho schopnost pracovat se psy tiše, lehce závistivě obdivuju a snažím se okoukat, co se dá.
Napravuje psy traumatizované, poznamenané špatnou životní zkušeností, ale i psy vysloveně rozmazlené, nevychované, člověkem nedotčené.
Jeho lidští klienti, mě občas "šokují" tím, kam svoje drahoušky nechají zajít a nedokážu pochopit, jak se vůbec někomu něco takového může stát.

.....Ale zpátky, tenhle cvičitel tedy není žádný Cesar, což zas tolik nepřekvapí, ale ač jeho metodu přehnaného pokřikování, pořvávání a důrazných donucovacích prostředků nemusím, zřejmě má výsledky, neboť má stále i klienty.
Dnes jsem při focení postávala kousek od jeho "smečky" a celkem i chtěně (i když ani jnak bych neměla na vybranou) jsem vyslechla útržek rozhovoru s novým klientem.

.....Byl to majitel bernského salašnického psa, dospělého, žádné štěňátko.
Hovor se nesl asi v tomto duchu:

"Když už k té rvačce dojde, musíte se snažit ho něčím zaujmout, vytrhnout, ale nevrhat se mezi ně"

"Já ale......šum.........šum šum", majitel zjevně nedisponuje stejným hlasovým fondem jako cvičitel.

"Ten pes tahá, nepřijde na zavolání, neumí základní povely, stůj, neumí být ani na vodítku v klidu, říkám stůj, to je prostě na dlouho", hlasitě informuje cvičitel majitele o stavu schopností jeho miláčka a současně, držíc miláčka, který se rozhodl odejít, na vodítku, řve na něj.

"Víte, jenže já ....šum...šum..šum, popobíhá majitel za cvičitelem, který trošku povlává za "berným".

"Ale tohle je pes, co se musí naučit úplně všechno, to je na deset, patnác cvičení, když se pokusím to hodně zhustit"

"Šum.....šum...šum....šumšum", naléhá stále nechápající majitel.

"To je absurdní, to se za hodinu nedá zvládnout, možná i těch patnáct by bylo málo", ztrácí trpělivost a ovládání cvičitel, stále lehce ve vleku psa.

"Ale kdybyste ho naučil ASPOŇ ZASTAVIT" pozvedne konečně, v naprostém zoufalství, hlas majitel.

"Ani to se v žádném případě nedá zvládnout za tu jed.........šum...šum", mizí (dovolila bych si tipnout, nas.aný) cvičitel za zdí obory, odvlečen psem, který měl být za hodinu převychován.

Škoda, že nevím jak to dopadlo, i když určité tušení mám, jestli pes nezastavil sám, běží za ním dodnes.
Jak se vám ale doma najednou ocitne dospělý, padesátikilový pes, kterého neumíte ani zastavit, to je mi naprostou záhadou.


.....Jak se tu tak ještě stále ometám, slyším hasičskou sirénu. Z Petřin směrem k Motolu jedou dvě hasičská auta, jedou rychle, jak se na hasiče sluší a patří, a blíží se ke křižovatce Vypich, kdo zná, ví, kdo nezná: dva až tři proudy, fakt dost aut, tramvaje, po ránu a odpoledne zácpy.

.....Předesílám, že nemám řidičák a moje naivní představa je, že blíží li se ke křižovatce hasiči, či sanitka se zapnutou sirénou, auta stojící v cestě uhýbají kam se dá a auta křižující cestu, na křižovatce stojí i na zelenou, aby uvolnily průjezd v kolmém směru.

.....Nevím tedy přesně, co na to předpisy, ale hasiči sirénili, a troubili, a že to má grády, to se přeslechnout nedá. Auta před nimi se snažila uhýbat do stran, ale v trojproudé stojící zácpě to není jednoduché, zrychlovala tedy alespoň na zelenou do křižovatky, hasiči tedy postupovali i když pomalu.
Pak blik, cvak, přehodily se semafory a auta ve směru Břevnov - Bílá hora se prostě tupě rozjela a konec, hasiči stáli těsně před křižovatkou, před nimi jen dva osobáky, sirény řvaly, klaksony řvaly, vsadim se, že i hasiči řvali a do toho všeho, zřejmě ke stejnému případu, dojížděla hasiče sanitka, jak jinak, řvoucí.
Ta se nakonec, i když v protisměru, přeci jen promáčkla až do křižovatky, kde konečně zastavila křižující auta a umožnila tak i uvolnění hasičů, kteří za ní projeli a mohli konečně pokračovat.

.....Těžko říct, jestli jeli k ohni, nebo dopravní nehodě, ale až se někdo bude rozčilovat, že hasiči přijeli jen zamést popel, nebo vystříhat z auta mrtvé, ke kterým se doktor včas nedostal, budu už tušit, proč to tak je.






.....A ještě jednou k "bordelu", aby v tom nebyli jen psi a pejskaři, i někteří ostatní z nás (jak to jen napsat, já to nedělám, vy taky ne, ale někdo to očividně dělat musí), dokážou vytvořit docela velký svinčík, kdekoli, kdykoli, ale na jaře se to všechno tak nějak vyvalí, sleze případný sníh, milosrdné kopřivy a křoví ještě nenahodily maskování, takže vše je syrově nahé a pravda je vidět v plném světle.

Žijeme na skládce.







Jen zírám, že si dá někdo tu práci, prodrat se se svým pytlem hnoje pět metrů do hustého roští, ale hodit to do kontejneru, stojícího nejspíš hned u jeho domu, je nepřekonatelný problém.






Tady musela být někomu asi hodně velká zima, popravdě se divím, že tam někde neležel taky. Ve skutečnosti tam byly ještě další čtyři, ale všechny se do záběru nevešly.





Takřka romantické zátiší, no ne?



.....Musím říct, že tak před pětadvaceti, třiceti lety, jsem tyhle zimní "dárečky" v okolí našeho bydliště odklízela, jak jich postupně přibývalo, zužoval se okruh mého působení, až jsem nakonec skončila před a za domem. Je jich na mě moc.

.....Bydlíme v místě bezprostředně obklopeném ze všech stran ne příliš udržovanou zelení, ani park, ani les, spíš křoví střídané roštím, kouskem trávy a různými zákoutími, která jsou jako stvořená k tomu, aby řidiči, projíždějící jednou ze tří silnic v jejichž trojúhelníku leží naše osamělá ulice, přibrzdili a zbavili se jakéhokoliv odpadu.
Od pneumatik přes staré matrace, kusy nábytku, staré oblečení nebo záchodovou mísu, po plastové pytle plné odpadků.
Proč to v době, plné odpadkových košů, popelnic, velkoobjemových kontejnerů, tříděného odpadu a sběrných dvorů, dělají, to mi hlava nebere, ale je to rok od roku horší.

.....Překvapivé ovšem je, že ta odklízecí úchylka je nejspíš dědičná, včera, když jsme šli s Juli přes trávník před Hvězdou, kde se stále ještě od Silvestra povalují papírové roury od rachejtlí, poprosila mě Juli o tašku, aby je mohla sbírat a potom vyhodit do koše.




.....Ale dost bylo fujek, jaro je přece tak krááááásné. Zatím je to ještě nemluvně, ale i tak už má svůj skromný půvab.




Zapomeňte na zimní zahrady, odstavte je taky někde a vyražte do těch jarních.





Pupence se pupí o sto šest








některé i o sto sedm





A ještě jiné, už mají to nejtěžší za sebou, teď se jen budou vyhřívat na sluníčku a růst.






A svůj kousek jara už mám i za oknem








Tak, to byla jedna cesta ze školky, jsem doma, tak to napíšu a tady to máte.
Počet komentářů: 18

Počítání hromádek

15. března 2012 v 17:14 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....by mohlo být zábavnou kratochvílí, při ranní cestě ze školky. Ovečky by sice byly o něco poetičtější, ale člověk musí pracovat s tím co má, a nejen oveček je v Praze o hodně, ale o hodně míň, než hromádek, vlastně mě nenapadá moc věcí, kterých by tu bylo výrazně víc, než hromádek.
Chodím domů pěšky, je to procházka asi tak na půl hodinky, když nepospíchám, a nebo i na dýl, když se vysloveně courám a koukám okolo, do zahrad, do nebe, na Hvězdu, a rovnám si myšlenky a teď , když už mám čím, i fotím.

.....Fotím všechno, co mě zaujme, kromě lidí, to si netroufám, ale jinak si "troufnu" na lecos.
Přesto mám cosi, jako pevnou hranici "vkusu" a hromádky, z nichž většina by toto označení mohla považovat za nactiutrhání, neboť svojí velikostí, si zdrobnělinu v pojmenování rozhodně nezaslouží, jsem vám nenafotila.

Za prvé, byly hnusné, za druhé, kolem sem tam přešel člověk a být přistižena, kterak tvořím makro exkrementu, by pro jedince mého ražení bylo trauma nejmíň na týden a navíc jsem si pořád ještě nekoupila takovou tu kartu, co se na ní dá namačkat spousta fotek a můj aparátek mi do vnitřní paměti nepustí víc, jak 33 snímků po třech mega, takže by mi na ty hromádky paměť stejně nestačila.

.....Jak jsem tak opatrně kráčela podél té úrody, nedalo mi se nezamyslet nad tím, že čím větší pes, tím menší se zdá být ochota jeho člověka, odstranit po něm to, co je skvělým výsledkem psích granulových výživářů, kteří se snaží seč mohou, aby trus vašeho miláčka naběhl do pytlíčku takřka sám.
A taky čím to je, že tolik psů má v dnešní době "problém s udržením trusu". Ulice, kterou chodím, není dlouhá, asi šest dvojdomků v zahrádkách, zato je jediná, jež vede rovnou od sídliště k předpolí Hvězdy, které je přímo určeno na venčení psů.
Většina z nich zřejmě "nedoběhne".
A ke stojanu na pytlíky "trusníčky" je to táááák daleko, vlastní igeliťáček v kapse nosí spíš majitelky pudlíků a jorkšíráčků, ono taky na "tohle", by byla potřeba spíš igelitka, a tak se ti drsňáci s dogami, vlčáky, vlkodavy, vlkodlaky a jinou obří havětí stanou na malý okamžik strašně zamyšlenými, zaneprázdněnými telefonováním, případně předstírají ztrátu brýlí o síle deseti a více dioptrií, zkrátka se na to vyse...., hromadu přehlédnou jak sedlák lány a domů jdou pro jistotu jinudy.

.....Hromádky tedy nebudou, ledaže byste vysloveně v komentářích projevili zájem a na vlastní nebezpečí si vyžádali zveřejnění, pak bych se tedy obětovala.
Mám pro vás ale fotku úzce související.
Jo, a to "ono", leželo opodál, páníček(ka), to asi v listí nedohledali, tak k čemu pak pytlík, že jo?
Snad ještě dotisknout nápis "Použité (i nepoužité) odhazujte do koše."
Ale co, lidi dneska stejně nečtou, to je samej internet a televize a ........nic, to už je na jiné téma.




Pro neznalé, celý nápis zní: "Děkujeme, že po svém pejskovi uklízíte."
No, já se tímto připojuji, také vám děkuji a .....a vůbec.

.....Jen dodatek, abych se vyhnula několikerému omlouvání v komentářích:
mám psa až tři, od svých dvanácti
nevoní mi to, a vadí mi, že je to teplý, ale sbírám
miluju velká plemena
nemám nic proti pejskařům
vím, že zrovna VY sbíráte taky
vím, že i velcí psi mají čistotné majitele a naopak malí někdy ne
je mi jasné, že neodcházíte z domu bez igeliťáčku, protože zdaleka ne všude jsou stojánky s "trusníčky"
pokud přesto někoho zabolelo kuří oko, nechť se klidně ozve, uvidíme, co se s tím dá dělat.
Počet komentářů: 17

Fragmenty

3. března 2012 v 0:54 | adaluter |  ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR
.....Tuhle slátaninu jsem začala psát už v úterý, ale nějak jsem nebyla schopná ji dotáhnout na první pokus, pak se mi do toho ještě vnutila mnohem naléhavější a rezolutnější "spirála" a tak přichází na řadu až dnes. Nebudu "dnešek" měnit na "včerejšek" a na "předvčerejšek", nechám to tak, jako by bylo úterý, jinak se v tom poztrácím.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
.....Dneska jsem si upletla dva copánky. Jen tak, na doma. Nikdy nenosím copánky.
Aniž bych si vybavovala, že jsem tenhle účes mívala jako malá holka, začala jsem se, kdykoli mi proklouzly kolem uší, cítit jako cácorka, jak mi říkávál dědeček v dobách, kdy jsem ještě nebyla uličnice, čertovo kvítko a ještě později občas i "káča pitomá", což byl vrchol dědovy zloby. Jak ráda bych teď občas byla ta káča pitomá.

Fotka je ofocená digitálem, kvalita veškerá žádná, ale ač vypadám jako kluk, tady jsem ještě cácorka.


Sice se nezdám, ale tady už převažovala uličnice. (Pro znalce módních trendů - ta šik šikmá ofinka nebyla hitem tehdejší doby, ale výsledek máminy (nepovedené) "hrncové" úpravy vlasů. Dnes bych zářila po vzoru Vulkánců, Romulanů, nebo Natalie Oreiro, tehdy to bylo k pláči, aspoň mně.)




A tady už jasně prosvítá čertovo kvítko.
Káču pitomou si nechám možná na příště a možná radši jen pro sebe.




.....Zpátky do přítomnosti, ty dva cůpky začaly srdnatě bojovat s únavou a skepsí přesčtyřicátnice, která se právě cítí být ještě o něco starší, než se píše v její občance. Starší a smutnější.
Dětinské? Snad, ale fungovalo to. V posledních dnech hledám cokoliv, co by fungovalo, aspoň na chvíli.

.....Jeden malý prášek navíc pozastavil trošku paniku, která se vkrádala už příliš neomaleně, plíživý strach a úzkost, která mě pomalu znehybňovala.

.....Počasí mě pustilo na zahradu, což možná úplně neprospělo mému stále bolavému krku, zato jsem dokázala tři hodiny myslet jen na suchou trávu, odumřelé větve, zbytky podzimního listí, sem tam rašící vlaštovičník a všude se rozlézající břečťan.

Přestaly se mi klepat ruce a znovu jsem mohla dýchat. Zmrzlá a zablácená jsem se konečně mohla vrátit domů, odkud mě vyhnala tíseň a neklid.
Zlatá únava, žádné nekonečné přemítání před spaním, zhasnout, zavřít oči a bezvědomí.

.....Zrušila jsem zítřejší operaci, krk si se mnou hraje, celý den dobrý, ale večer najednou nemůžu ani polykat. Nejhorší je to v noci, každé polknutí mě probudí. To vždycky plánuju, že hned ráno vyrazím k doktorce.
A ráno nic, jako by se mi to jen zdálo, přece tam nepůjdu, když už mi nic není. A večer nanovo. Je to prkotina, ale oční jasně řekla až budu "zcela zdráva".

No, a prozatím nesmím dělat nic fyzicky namáhavého, pracovat v předklonu a stresovat se, jako ostatně už celé tři roky, a nově ještě nárazově pít a pobývat ve tmě a šeru.
Rady nad zlato, hlavně s tím stresem, abych se ho zbavila, pracuju na zahradě, jak jinak, v předklonu.

Skládat uhlí a následně ho nosit ze sklepa, je zase obrana před stresem z napjatých rodinných vztahů.
Ještě, že Rézka, byť nijak nadšeně, občas najde cestu do sklepa.


Tenhle pohled moc nemusím.


Při pauze na čaj už je to trochu veselejší výhled.



.....Tmu mám ráda a šero při světle svíčky uklidňuje, toho jsem se nicméně vzdala, protože to mi nikdo nevyčítá.


.....Odpoledne si Juli, která prý ve školce od oběda jenom ležela na lehátku, protože jí bolela hlava, přináší domů teplotu třicet devět osm, dostane sirup, ještě jeden kolem dvanácté a druhý den, kde nic tu nic.
Jen je tak protivná, že by se to dalo považovat za příznak, otázkou zbývá čeho. Nic jí nebolí, hlava, břicho, krk nic, rýma a kašel nevybočují z běžného rámce.
Být léto, řeknu, že měla úpal, takhle si počkáme, co z toho vyleze.

.....Dneska, v pátek, je stále jediným příznakem extrémní vzteklost, naprděnost, urážlivost, odmlouvání, podrážděnost, Juli každou chvíli vrčí, tak už jen čekám až začne nadměrně slintat a všechno bude jasné, proti vzteklině kupodivu očkovaná není. Jen nevím kam s ní potom, na pohotovost nebo na veterinu?
Počet komentářů: 16

spirála

29. února 2012 v 18:40 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
.....Rok je pryč, téměř pryč, ŘVE mi tu hudba a já ŘVU s ní, křičím-zpívám, brečím a nenávidím spirálu času, která ať o to stojíte či ne, zavede vás po roce na to samé místo, jen o nějakou tu světelnou vteřinu výš.
Mohli byste mít tudíž trošku nadhled, ale kdeže. Paměť, která jinak dělá fóry i když jdete nakoupit, najednou vykreslí všechno tak ostře, jen se do krve pořezat.

.....Jak mohl uplynout celý rok? Co jsem dělala celý rok?
Zase jsou stejně dlouhé stíny, slunce stojí stejně vysoko, vzduchem se vznáší táž vůně, jen já nejsem ještě (už) v blaženém nevědomí, kdy jsem po dlouhých měsících beznaděje konečně spatřila škvírku mezi dlouho přiraženými dveřmi.

Viděla jsem konec filmu, vím, že nebude žádný happy end, vím, že zazvoní ten telefon a pak už bude navždy všechno jinak.
Zůstanou slzy, bolest, otázky, výčitky, pochybnosti, všechna ta "co kdyby" a nevěřte, že se jim vyhnete.
Celý rok jsem postupně vyhasínala, nenápadně, každý den pár jiskřiček, odešla jsem nevím kam a stala se nevím kým.

.....Na povrchu to všechno ještě šlo, měla jsem..., mám, děti, vnoučka, kamarádku, vás, sem tam i radost z maličkostí, ale při pohledu dovnitř jsem vídala jen propast, čím dál hlubší a temnější, přestala jsem tam chodit, k sobě. Jsem máma, babička, ne zrovna oblíbená dcera, ale přestala jsem být já.

.....Až tenhle okruh pojedu podruhé, potřetí, popáté, nejspíš, snad, bude něco lehčí, ale jestli ještě někdy potkám tu šťastnou a zamilovanou a úplně normálně veselou mě...., já nevím, vážně nevím, jen doufám.

Stýská se mi, po něm i po mně.
Počet komentářů: 15

Takhle jednou na očním.

15. února 2012 v 19:15 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....V sobotu, kde se vzala tu se vzala hloupá rýma, zrovna když mám jít v úterý po šesti týdnech na oční, kde jsem měla být už před třemi, jak pan profesor požadoval a mínil, jenže sestra měnila, neboť v jeho rozvrhu nalezla volné místo až za týdnů šest.
Mám hlavu jako střep, dutiny celé rozdrážděné, ale co je nejhorší, naprosto ucpaný nos. Jindy bych si vzala růžovou tabletku, kapesníky a čekala až to přejde, jenže u očního, kdy nevíte jak dlouho budete muset sedět bez hnutí, s čelem přimáčknutým na opěrku štěrbinové lampy, na dlaň daleko od čela doktora sedícího z druhé strany, tam je jaksi střídavě ucpaný a střídavě kapající nos dost velký problém.
Naštěstí, rýma je v úterý ráno už na ústupu, nos je ucpaný jen chvílemi, venku vlastně dýchám docela volně, horší je to jen když dorazím do tepla.

.....Nevadí. Napadá mě, že všechny ty reklamy na ucpaný a pak "svobodný" nos se dočkají zadostiučinění, protože díky nim se teď stavím v lékárně a některý z těch zázračných sprejů si koupím, můj nosík bude mít tah jako tovární komín a já se nebudu dusit a nevkusně popotahovat, až se profesor bude dlouze kochat mým pozadím, očním samozřejmě.

.....Stalo se, sprej zakoupen, cena lidová cca 100 Kč, lékárnicí sugestivně znázorněno, jak svěže se budu cítit, až mi přidaný kafr a mentol protáááááhnou všechny dutiny, vzpomněla jsem na Rudolfa Hrušínského, kterak v Postřižinách s řevem rozráží dveře po užití éterického olejíčku z rukou kouzelné Magdy Vašáryové, a začala se doopravdy těšit.
Vím, že mnozí lidé nečtou příbalové letáky, ať už pro nezájem, nebo ze strachu, že už by potom nesebrali odvahu lék užít, ale já mám pro strach uděláno.
Já je čtu, mě to zajímá, co všechno může taková pilulka, mastička či sprejíček dokázat a většinou jsem opravdu ohromena, a co teprve, když zjistíte, co zvládne v kombinaci s tím, co už jste pozřeli, to je vám variací a nedozírných možností. Od ucpaného nosu až po srdeční zástavu.

.....Takže, když jsem se tedy celá natěšená, že po pouhých pěti minutách bude můj nos zprovozněn na celých 8 - 10! hodin, dobrala k odstavci "Lék v žádném případě neužívejte jestliže:", byla jsem trochu sprostá, trochu nahlas sprostá. Stálo tam "...jestliže trpíte glaukomem s úzkým úhlem", líp už to napsat nemohli, to je přesně to, čím mé oči aktuálně trpí, mimo jiné. Tak zkrátka sprejíček odložím pro Rézku, i když ani při kojení by se neměl užívat a Julča je na něj zas moc malá, no, ona doroste. Teď nezbývá, než doufat, že se rýmička zalekne bílých plášťů a nevytáhne z nosu ani paty.

.....Poté, co mi sestry měří oční tlak na přístroji, který vám "plive" vzduch do očí jak vzteklá kobra (nemrkat!), ukážou mi zase jednou rozmazaný flek (mohli by ty obrázky občas vyměnit, po třech letech je to trošku okoukané) a přístroj tak dlouho zaostřuje až vidíte: no néé, flek je vlastně domek v poli modrých slunečnic, jak překvapivé. A pak už sedím na chodbě a čekám, psala bych, ale propiska zůstala nejspíš doma, možná na na poště, prostě není.

.....Zapomenutá propiska mě dlouho netrápí, jdu na řadu nečekaně rychle. Profesor sedí u stolu a s lékařkou jsou zabraní do rozhovoru nad počítačovým záznamem.
"Snad" medička se mě ujímá. Trochu nejistou rukou kápne sytě žlutou kapku pod oko, napodruhé se trefí, a ještě do druhého. Kouskem buničiny mi otírá oči: "ještě jste trošku žlutá, tak se pak....".
"Jo, díky, já si to potom utřu", usmívám se na ní, aby nebyla nervózní.
Já nervózní jsem, tlak v levém oku nejen že neklesl, ale od minule ještě povyrostl a co víc, v pravém už začal stoupat také.
Tuším, co to znamená, už při poslední návštěvě bylo rozhodnuto, že pokud tlak ani tentokrát neklesne, je zapotřebí další zákrok.
Profesor s lékařkou se snaží dopočítat operací, které mám zapsané v papírové kartě a všechno stručně a přehledně převádějí do počítače, aby byli příště rychle v obraze. Moje původní lékařka se s počítačem zrovna nekamarádila a psala všechno hezky propiskou na starý dobrý papír. Nejen tím mi byla blízká.

.....Položím si bradu, opřu čelo a "snad" medička pomalu přisunuje k mému oku něco jako maličkatý trychtýřek, otočený nálevkou k oku.
"Teď nemrkejte!" V duchu přemýšlím, zda je mrknutí oka, do kterého vám "cosi" strkají, reflex potlačitelný vůlí, pokud ano, jsem na tom s vůlí prachbídně (což ovšem není žádná novinka). Zatím všichni oční lékaři, se kterými jsem měla co dočinění, očekávali, že pacient nemrkne ani v případě, že mu minižiletkou vyndávají z oka stehy, nebo aplikují "maliličkou" injekcičku na urychlení vstřebávání otoku po operaci. Někteří se dokonce odvolávali na statečnost.
Moje oči jsou lecos, ale statečné po třech letech řezání, píchání a šťourání už tedy nejsou. Prostě mrkám a komplikuji.
Tlak byl přesto ručně naměřen a byl totožný s tím vysokým, který už předběžně měřily sestry přístrojem.
A druhé "očko", nemrkat, jak jinak.
"A vy jste měla operované jen to levé oko?", zaburácí místností profesorův hlas.
"Nhue, obhuje dvuje", snažím se odpovídat, s trychtýřkem přimáčknutým tentokrát na pravé rohovce, a nehnout ani svalem, natož přitisknutou bradou.
"Nehýbat", varuje mě "snad" medička a dokončuje měření.
"V pořádku", tím myslí, že se můžu pohnout, ne, že tlak je v pořádku, "čtyřicet a dvacet šest" hlásí konečný verdikt.
"Obě oči jednou operované!?" vyštěkne profesor.
Neřeším na koho to bylo a odpovídám:
"Jedno dvakrát, jedno třikrát", nedokážu si rychle vybavit, které bylo které.
Lékařka horečně listuje dokumentací sem tam, profesor je netrpělivý. Když už mu párvteřinové čekání připadá dlouhé, obrátí se ke mně "to vám ale všechno nedělali u nás?", ptá se s nadějí v hlase.
"Ano dělali", jsem u něj popáté a potřetí už odpovídám na tuhle otázku, nicméně chápu, že pacientů je mnoho a očí dvakrát tolik.
Lékařka konečně našla i datum poslední operace a skládají dílky mého chorobopisu do chronologické linky. Vitrektomie pravé oko, levé oko vitrektomie a aplikace silikonového oleje, pravé oko silikon dovnitř, levé oko silikon ven, pravé oko silikon ven, injekce avastinu levé, pravé,levé...... Vše bylo zaneseno do virtuální paměti, předpokládám tedy, že příště, pokud zrovna nevypadne proud, budou mé oči a jejich diagnóza poslušně po ruce.

.....Lékařka ještě doťukává poslední záznamy do klávesnice a profesor už mi zblízka zírá do očí, tedy nejprve do jednoho pak i do druhého.
"Na mě, dolů, doleva, doprava, nahoru, na mě" znějí strohé příkazy a já už jako správně vycvičený pacient nepřivírám oko před oslňujícím světlem, kterým propátrává snad nejen hlubiny mého oka, ale i duše, ta ho ovšem, narozdíl od patologických úkazů v mých "oknech" do duše, pramálo zajímá.
"No pojdte se podívat, jak je tam krásně vidět ta rubeóza", zaznělo z jeho úst takřka radostně, byla to radost učitele, který může žákovi ukázat obzvlášť zajímavý úkaz.
Já už bohužel vím, že rubeóza není ani květina ani třeba souhvězdí, jak by se snad mohlo zdát podle názvu, ale zcela prozaický shluk cév v místech, kde rozhodně nemají co dělat.
"Ano je tam rubeóza, mezi dvanáctou a čtvrtou" vytyčila lékařka výskyt rubeózy zřejmě po vzoru pilotů stíhaček.
"Co ještě vidíte v tom levém oku?", jal se zkoušet pan profesor.
Skoro jsem se přihlásila: "sím, sím, kapky emulgovanýho silikonovýho oleje", vidím je pokaždé, když se podívám na zem, vyjedou do zorného pole jako tlustý černý kroužek a když narovnám hlavu zmizí. Občas, když hodně zatřepu hlavou, kousky se oddělí a před očima pak plavou malé černé tečky, které postupně sedají "ke dnu".
"Kapky emulgovaného silikonového oleje", odvětila po chvíli pozorná žákyně.
"Správně, správně." pochválil ji profesor, kráčíc s rukama založenýma za zády z jednoho konce ordinace na druhý.
"Takže jak budeme postupovat teď, abychom snížili nitrooční tlak?", ukončil pozorování a posadil se zpátky ke stolu. Oddychla jsem si, všechno proběhlo tak rychle, že mě rýma nestihla dostat do potupné situace, rozkapávání pro další pozorování se dnes nekoná, tak už snad jen vyslechnout ortel.
"Provedeme laserovou fotokoagulaci řasnatého tělíska", navazuje na otázku lékařka, profesor přikyvuje a s pohledem na mě pokračuje: "to nám sníží množství nitrooční tekutiny a tím i tlak".
"Paní doktorka vás objedná na zákrok", obrací se zpátky k chorobopisům a během okamžiku už je jinde.
"Jste z Prahy?"
"Ano."
"A můžete už zítra, já vás tam ještě vmáčknu?"
Začínám blekotat cosi o rýmičce a připadám si jak žáček, co se vymlouvá v tělocviku."
Lékařka však rýmu bere smrtelně vážně: "tak to rozhodně nejde, to musíme odložit až budete v pořádku", podává mi kartičku s telefonem: "zavolejte až to půjde a objednáte se".

"A jaký druh zákroku to je?", snažím se ještě zjistit, jestli mě čeká jen umrtvení kapkami, i když na sále, jako u injekcí Avastinu, kterému vždy znovu a znovu nevěřím, protože, chápete, jsou to "jen" kapky, nebo umrtvení očního nervu a analgosedace, které, no prostě to už vážně nemusím.
"Místní umrtvení", ozve se nečekaně profesor, "ale pan doktor si vás možná ještě "podpíchne", to se uvidí".
Takže vím zase .... Kam si mě podpíchne, pod oko(brrr), jen do žíly, nebo oboje? Už se neptám.
"Sestra vám upřesní, co si máte vzít sebou" dodá ještě lékařka a už se pozvedává ze židle, aby mi taktně naznačila, že audience je u konce. Zrak mi sjede na profesora, ale ten už je zabraný do dalšího případu, nechci ho rušit a tak podám lékařce ruku, loučím se a otáčím se k odchodu. V tu chvíli se vztyčí profesor a jeho ruka se chvíli marně nabízí do prostoru, nakonec zareaguji, ale odcházím stejně s puncem nevychovance.
Na toaletě si částečně odstraním žluté kruhy pod očima a spustí se mi rýma, taky žlutá.
Tak to bychom zase jednou měli.




PS:Tenhle článek jsem začala psát v hlubokém rozladění, hlavně z toho, že po krátkém období relativního klidu přichází zase další zhoršování mých lapálií s očima. Když jsem ale dopsala, skoro jsem se usmívala, tedy ono to bylo v průběhu dvou dní, ale i tak jsem za tu proměnu vděčná, tohle na psaní miluju.
Počet komentářů: 14

Dumání.

30. ledna 2012 v 21:16 | adaluter |  BEZE SMYSLU, BEZ POINTY

.....Tak tu sedím, s mokrým hadrem na hlavě, jsem sama doma a dumám.
Dumám o stavu svých skříní, lépe řečeno o stavu jejich obsahu, dumám o tom, že Juli se dnes stala oficiálně čekatelkou na základní vzdělání, dumám o tom, že každý den začíná krásným východem slunce, jen ho prostě občas není vidět, dumám o svých šedinách, kterých povážlivě přibývá a já se vždycky hrozila chvíle, až si budu muset vybrat jednu z těch příšerných barev na papírové krabičce a dívat se do zrcadla na cizí ženskou.

.....Snad, že konečně dorazilo něco jako zima, přišlo na mě předjarní dumání.
Moje skříně, no skříň, otevřu ji a začnu rozjímat, o barvách, o sluníčku, o světle a jasu...a pak ji zavřu a sáhnu po osvědčené, návykové šedé, už takřka druhé kůži, nedokážu se vymanit, jsem v ní neviditelná a to mi vyhovuje. Mlha přede mnou, mlha za mnou.

.....S vyhlídkou školní docházky přicházívá velká změna, pevnější řád, neodkladné povinnosti, třídní schůzky, brrr.
Mám za sebou už jednu (tím nemyslím svoji) a to poměrně stresující, tak přemýšlím, co nám to přinese tentokrát.
V duchu žadoním, ať to není znovu porucha soustředění, dyslexie a její kámošky, to už tu bylo a já se zrovna jako trpělivý vychovatel moc neosvědčila.

.....Pro začátek už se nám tu drobné problémky rýsují v podobě logopedie, kam jsme konečně dorazily, nejspíš za pět minut dvanáct.
Teprve tady nám definitivně řekli, že Juli bude nejspíš levačka, dodnes totiž vše dělala pěkně spravedlivě, střídavě oběma rukama, malovala, jedla polévku, čistila si zuby, stříhala, házela míč, mazala chleba. Ať už to byla pastelka, lžíce, nůžky nebo kartáček na zuby, přehazovala vše v pravidelných intervalech z ruky do ruky, jako horký brambor s odůvodněním, že jí ruka bolí.

.....Znalá všech úskalí, která mohou čekat na leváka násilně přeučeného na praváka (a zcela nepochybně i naopak), nechtěla jsem nikterak direktivně zasahovat do její volby, která nicméně nepřicházela. Nu což, nerozhodnost máme v rodině, tedy rozhodně mnou počínaje, ale přesto už jsem začala pociťovat obavy, aby se nakonec neukázalo, že nikoli levá je ta pravá, ale že levé jsou jaksi obě.
Na má pozorování však nebyl zrovna spoleh. Logicky, jako pravák, jsem stále měla pocit, že ta pravá je přecijen maloulinkato šikovnější než levá, navíc fotbal hraje pravou a baseballovou pálku drží jedině jako pravák.

.....Jenže logopedka není žádný amatér a vytáhla fígl s krasohledem. Položila ho na stůl a sladce povídá "podívej se dovnitř" a Julka, netušíc zradu ho pěkně chytla, levou rukou blíž k obličeji a k mému úžasu (rozuměj zděšení) ho přiložila k LEVÉMU oku, "jé mami tam jsou kytičky" ozval se nadšený hlásek. "Tak mi to dej, já ti ukážu ještě něco", lákala ji doktorka, zatřepala krasohledem a celý kousek opakovala s identickým výsledkem a ještě do třetice, totéž. Už jen pro potvrzení, poslala Juli pro obrázek pověšený vysoko na nástěnce a když se pro něj Juli natáhla levou rukou, otočila se na mě: "maminko, máte už doma leváka?" . Stačil jí jeden pohled : "áha, takže......loket...stůl...držení tužky.....psaní z kopce.... oko....ruka.......tak, to bychom měli k lateralitě a teď ta výslovnost".
"L" špatně, "R" a "Ř" neumí, sykavky vysunuté dopředu, dál už jsem nevnímala.
Asi začnem s abecedou nanovo. Juli vyrůstala skoro pět let ve dvojjazyčné rodině, v období, kdy měla upevňovat syčení a sykání byla bezzubá, protože se řezáků zbavila o dva roky dřív, než je v našich končinách (a tabulkách) dobrým mravem, a s tou nosní mandlí...tak tam taky nebude něco v pořádku, zní názor odbornice. Tohle všechno se prý podepsalo na tom, že se budeme s paní logopedkou (naštěstí velmi milou) vídat ještě dlouho. No, jupííí.

.....Východy a západy (stejně mě vždycky napadne záchody) slunce, ještě že to netrvá věčnost, já bych se od té podívané hned tak dobrovolně neodlepila. A té paměti, co to sežere, digitální.







.....Ty šediny, jak můžu šedivou na milovaném svetru, ve vlasech mě překvapuje jedině nemile. Se svojí špinavě plavou barvou plnou nedefinovatelných odstínů, rozhodně nevypadám nikterak interesantně, jak se to někdy daří třeba černovláskám, vypadám, vypadám...prostě blbě vypadám, jak mlynář po šichtě.
Nevím nakolik je to už znát, já je teda vidím a protože se objevily až v posledních dvou letech, připomínají mi, spíš než plynoucí čas, všechny ty těžké chvíle, co mám za sebou.
Abyste si to špatně nevykládali, nejsem z těch, co se začnou hroutit s první vráskou, či první šedinou a atakují kosmetické salóny a kadeřnictví.
Já se naopak nechci smířit s tím, že to kadeřnictví nejspíš budu muset navštívit, nechat si na hlavu naplácat tu příšerně smrdutou věc a ještě přemýšlet nad tím, že já už nebudu já. Nikdy jsem si vlasy nebarvila (a, až na jeden radikální zásah před dvěma lety, téměř ani nestříhala), narozdíl od Rézky, která do svých dvaceti vystřídala nespočet střihů a barev, včetně růžové nebo zelené. Myslím, že už neví jakou barvu vlastně mají její vlasy.
Já bych prozměnu u svojí barvy ráda zůstala, jenže vidím, že dlouho to už přehlížet nepůjde, neboť moji barvu plíživě nahradí odstín, kynologům známý jako pepř a sůl.

.....Konec dumání, jdu vařit.
Počet komentářů: 24

Od jednoho k druhému.

26. ledna 2012 v 4:49 | adaluter |  STŘÍPKY MYŠLENEK
.....neboli, co mě potěšilo a čím (snad) potěším já. Od blogu k blogu putuje "Pasování na rytíře", nebo snad "Řád oblíbeného blogera", a je mi ctí, že prostřednictvím SignoryA, doputoval až ke mně a tímto jí ještě jednou děkuji.
Ačkoliv normálně zprávy typu "desetkrát to opiš a pošli to dál" ignoruju, tady jde o něco jiného, je to něco jako "děkuji" těm, kteří se stali součástí našich dní, v mém případě i nocí, se kterými se svým způsobem dělíme jak o radosti tak i starosti, kteří nás inspirují, obohacují, ukazují život z jiných stránek, nutí k zamyšlení i k úsměvu.

.....A tak i já posílám toto poděkování dál, hezky zahorka, aby ještě bylo kam ho poslat, neboť je matematicky nevyhnutelné, že pošle li každý oblíbený bloger toto ocenění dalším pěti oblíbeným, nebude za chvíli na blog.cz jediný "neoblíbený" bloger.
Doufám, že toto mé poděkování přijmou:

Punerank ...Která se potuluje po nocích virtuálním i jinými světy stejně jako já, miluje Lunu, létání a Tygra a její bezprostřednost a takřka dětský pohled na svět mě vždycky dostanou. A i když zrovna tvrdí, že má depresivní období, optimismu z ní sálá tolik, že by mohla rozdávat (a rozdává).

David Tygr Bachmann... Je z těch, kteří nutí k zamyšlení, je radost s ním diskutovat a i když bude tvrdit, že blog v poslední době trochu zanedbává, rozhodně nezanedbává blogy ostatních a jeho názory v komentářích jsou stejně inspirující, jako jeho články.

Edith Holá ...Za "Kulíšky" si zaslouží víc než metál, ale i její vlastní tvorba je úžasná, plná hledání a nacházení, nejen smyslu věcí a událostí, ale hlavně sebe sama, otevřenost a přímost jsou všudypřítomné.

Malkiel ...Trošku provokuje, ale spolehlivě rozesměje a pobaví, přírodní recept na zlepšení nálady, nevyčerpatelný, netuším kam na ty nápady chodí a že mu tak rychle dorůstají, ale ještě nezklamal. Pod maskou klauna sakra dobré srdce.

No a nakonec, avšak rozhodně ne poslední:

Čerf ...Tady se dá najít vše a já to tu hledám strašně ráda. Styl, který je mi tak blízký, jak jen může styl někoho druhého být, básně, které mi berou dech, laskavá próza, která mi ho vrací, inteligentní humor, se zaujetím psané reportáže z cest, doplněné krásnými fotkami a to vše podtržené nádhernou češtinou a poetickým slovníkem. Sem si chodím pro pohlazení po duši, tady je svět takový, jaký by měl být..


Tak tedy tramtadadááááááááááááááá "Řád oblíbeného blogera" si prosím vyzvedněte právě teď a tady.
.


A najdete li někoho, kdo ho ještě nemá a přitom by si ho zasloužil, neváhejte, opište pětkrát a pošlete to dál.
Počet komentářů: 12

Už dávno nejde o věneček.

21. ledna 2012 v 13:09 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Jen pro ty nejmladší, ztráta nevinnosti u dívky byla dříve poměrně poeticky nazývána ztrátou věnečku. Nechci tu ale rozebírat dědičný hřích, v dnešních souvislostech mi připadá přehnané nazývat něco takového vinou.

.....Za nejtragičtější vinu dnešní civilizace považuji zarputilou snahu mít se líp a líp, až se budu mít nejlíp na celém světě a ruku v ruce s tím, mít moc, větší a větší až ..... a to naprosto bez ohledu na ostatní, nebo dokonce na jejich úkor.
Není to jen o jednotlivcích, ti sami o sobě zase tak velký vliv nemají, spíš o skupinách, společenstvích, u kterých ani není jasné, kdo vlastně stojí v pozadí.
Konají ve jménu lidstva, lidstvo potřebuje!.... nové zdroje, nová území, nové obzory.
Všechno se to děje s jakousi anonymní setrvačností a ač je spousta lidí, kteří se snaží proti tomu bojovat, vítězství jsou nepatrná, ojedinělá a leckdy nemají dlouhého trvání, "pokrok" je pomalu, ale jistě převálcuje.
Lidstvo zkrátka POTŘEBUJE.

.....V běžném životě moc neuvažujeme o tom, že náš životní styl s námi nesdílí valná většina lidstva. Člověk si rád své vlastní obzory zaměňuje za horizont existence. Co se děje za nimi, je tak trochu z jiného světa. Svým způsobem je to možná pozůstatek prostého mechanismu přežití, starat se o své a nezaplétat se do problémů, které mohou přinést potíže, jenže my jsme snad už o kousek dál, máme rozum, svědomí, soucit.

.....Existují stále skupinky lidí, kteří vůbec netuší, že lidstvo potřebuje víc, asi by to ani nepochopili, neboť oni, v optice našeho pohledu, nepotřebují téměř nic. Jen prales. Mimochodem, ten samý prales, který lidstvo nutně potřebuje jako zdroj dřeva, nové zemědělské půdy, nerostných zdrojů a hlavně a především peněz.

.....Dodnes na této planetě žijí kmeny, které doposud nebyly v kontaktu s civilizací, netouží po moci, jejich hlavní starostí není mít se líp a líp, těžko říct, kterému období odpovídá jejich způsob života, avšak zjevně funguje.
Bohužel jen do doby, než dojde ke střetu s těmi, kteří se snaží planetu tak trochu "vybydlet".

.....Pokud k tomuto střetu "vinných" a "nevinných" dojde, skončí téměř dřív než začne. Nevinní v tomto případě nemají jedinou šanci důstojně přežít, jestli vůbec přežijí.
Nejen, že zničíme prostředí, na kterém závisí jejich život, ale stačí i obyčejná chřipka, nebo jiná "banální" nemoc a jejich populace navždy zmizí z mapy lidstva.

.....My jsme ti "civilizovaní", my jsme ti, co by měli být zodpovědní za své činy, ale když my tak strašně moc POTŘEBUJEME.
Počet komentářů: 15

Další články

Kam dál