O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Listopad 2010

Jak jinak DÉJÁ VU (aneb -nevím, kdo je to tetička wikipedie)

29. listopadu 2010 v 0:00 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Děkuji všem, kteří mi pomohli stvořit mé malé, prosté dílko, neboť jsem až doposud byla přesvědčena, že toto téma vynechám, avšak vy (vy víte kdo) jste mi poskytli inspiraci, kterou prostě nebylo možné ignorovat.
Ještě jednou díky.


Déjá vu, déjá vu,
to téma už mě nebaví,

už mě z toho bolí hlava

jak tu každý k dobru dává,

co, kdy a kde o tom čet,

opakují jen pár vět.

Já to zažil a ty taky

jaké pak s tím saky paky

a tak dnes i Deža ví,

co to je mít déjá vu.


Ještě nepatrnou poznámečku, to zvláštní, cize znějící slovní spojení v úvodu a samozřejmě i v závěru básně čtěte prosím deža ví, tedy stejně jako Deža ví, ono by se mi to pak nerýmovalo. DÍK.

Samota

28. listopadu 2010 v 11:19 | adaluter |  báSNĚNÍ
Sama jak v duši,
tak i v posteli,
šťastná, že sama,
přitom sama neúplná,
po vlně úlevy
pak přijde smutku vlna
a moje touhy rozdělí.

Ta první k tobě ruce vzpíná
a touží vrátit zpátky čas,
ta druhá snadno zapomíná,
jak něžně hladíval tvůj hlas.
Až bude jedna,
z téhle touhy dvojí,
chci tě zas přijímat pod obojí.

Krize nebo konec ?

27. listopadu 2010 v 22:13 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Jsou to dnes tři týdny, co jsem poprvé pustila své já do virtuálního světa prostřednictvím tohoto blogu. A teď se nějak nemůžu pohnout z místa.
Ono totiž, (rozumněj mé já) se v něm trošičku ztratilo.
Nebo se toulá. Brouzdá z blogu na blog, pozoruje, srovnává, nasává atmosféru, tu žasne, tu se děsí a začíná pochybovat a zvažovat.
Je tu hodně dobrých autorů, někdy se začtu tak, že mě v té chvíli vlastní psaní ani nezajímá. Jsou skvělí, jsou vtipní, jsou originální a mě přepadá úzkost.
Pak je tu spousta autorů horších, nebo ještě horších a taky veliká skupina lidí, které ani nelze nazvat autory, protože jejich tvorba, vlastně vůbec není "jejich" tvorbou.
A přesto i oni, jsou ve většině případů dál než já, přinejmenším v technické stránce designu ( co na tom, že je blikající a plný obrázků hvězd a hvězdiček, oni je tam zvládli dát, což je rozhodně nad mé technické schopnosti).

.....A zase se dostávám k té úzkosti, má to smysl dávat se všanc, tvořit na pranýři a když už ano, pak riskovat, že vzhled mého blogu případné čtenáře odradí ještě dřív, než přečtou pár slov a oni odklikají jinam? A tak už pár dní k počítači usedám a po několika hodinách zase vstávám, aniž bych tu zanechala stopu.
Chodím okolo toho, jak kolem horké kaše a dost dobře nechápu, proč to všechno. Hlavním důvodem založení této stránky byl přetlak uvnitř a současně prázdnota kolem, nicméně můj přístup to všechno jen zhoršil, protože od doby, co bych mohla a měla psát sem, nejsem schopná svěřit se ani papíru, což býval dosud můj jediný ventil.

.....Takže tlak roste, sílí a já šílím.
Jestli se rychle nerozhoupu, tak to tady snad budu muset zabalit a musím přiznat, že to by mě dost mrzelo, už jen proto, že se nechci vzdát naděje, že i já jednou pod mým článkem, najdu sem tam nějaký komentář, a čísla v toplistu budou ukazovat i jiné návštěvy, než moje vlastní, když se jdu podívat zda ještě žije- tedy můj BLOG.

Snad to znáte

24. listopadu 2010 v 5:16 | adaluter |  MÁMA NA BATERKY
.....Tak tu ve tři v noci sedím, mžourám a hlavně hlídám. Hlídám tu svojí prďolku nešťastnou, která byla ve školce přesně celé dva dny a prásk ho, už v tom zase lítáme.
Už když jsem pro ni dorazila, kňourala, že jí bolí za krkem a hlavička a nožičky. Vydrželo jí to celou cestu domů. A ačkoli by doma normálně nejradši pobíhala nahatá, dneska za mnou přišla, že je jí zima. No tak pod deku, za chvíli horko, takže teploměr, áá 39.1, dítě jak kus hadru, pofňukává, bolí za krkem, bolí hlavička, bolí všechno, je mi strááášně špatně (komu by taky nebylo, s takovou teplotou ).
Ordinuji sirup proti teplotě, bolí hlavička, bolí za krčkem, špááátně.

.....A jak to tak dokola poslouchám, někde vzadu v hlavě mi varovně zacinká, tohle mi něco říká, to znám, sakra, jasně- nechci děsit sama sebe, ale přesto se mi v tu chvíli neudělá nejlépe. Už sedím u počítače a do vyhledávače zadávám meningitida příznaky a už se to na mě hrne - vysoká teplota, bolesti hlavy, bolest a ztuhnutí šíje, nevolnost a už je nevolno i mě.
Zvlášť když se blížím ke konci a čtu něco jako - velmi rychlý průběh, otrava krve, intenzivní péče, závažné onemocnění, neprodleně k lékaři a jako závěr - bohužel bývá i smrtelné.
Po přečtení několika dalších odkazů, jsem své znalosti rozšířila ještě o další informace, o které jsem, ale vůbec nestála.
Pro příklad aspoň - trvalé následky, podrobně rozvedené.

.....Nebylo o čem uvažovat a podle hesla: "Raději pětkrát zbytečně, než něco zanedbat (nebo je to - než přijít pozdě ?) jsem ubohé dítě vytáhla zpod deky a hurá na pohotovost.
Cesta trvala asi dvacet minut, pak nějaké to čekání, to už se moje světluška ptala po popcornu, který mají v automatu v přízemí.
Ozvalo se "tak pojďte dál" a moje princezna vtančila do ordinace, vesele (je velmi společenská) pozdravila a vůbec působila dojmem "vážně nemocného dítěte".
Mé odpovědi, na dotazy paní doktorky, hlasitým šepotem uváděla na pravou míru "za krčkem už mě vůůůbec nebolí mami, ale já už určitě nemám teplotu(neměla)".
Paní doktorka ji nicméně prohlédla, poslechla i prohmatala a učinila závěr, že má lehce zarudlý krk, ale angína to není, ač se nedá vyloučit,že se z toho ještě něco vyvine. Když jsem přesto, prostě pro jistotu, nesměle vydechla něco o meningitidě, shovívavě se usmála a jemně mi naznačila, že to je nesmysl.
Zato sestra se celou dobu, kdy tam mé "chuďátko", pod blahodárným vlivem sirupu proti horečce a bolesti, skotačilo, tvářila, jako by žádné heslo, týkající se zbytečných návštěv na dětské pohotovosti, neznala.

.....Koupila jsem popcorn a byla štastná.
Samozřejmě, že sirup nepůsobí věčně, takže po příchodu domů moje květinka zase postupně uvadla do postýlky a v jednu v noci už měla - ááá 39.
Tak hlídám, co kdyby přece, vždyť víte rychlý průběh, závažné onemocnění, neprodleně k lékaři. Nakonec mám ještě čtyři pokusy. Ale teď dost srandy, držte palce.

Déšť

18. listopadu 2010 v 17:00 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Gabriel se otočil. Byl v místnosti sám. Záclona na okně se nafoukla, jen jen uletět a dovnitř bylo slyšet vytrvalé bubnování deště na římse.
Stál tiše. Naslouchal zvukům noci.
Teď.Dole bouchly dveře, pár rozčílených, nazlobených kroků ve tmě a pak už jen déšť.

.....Původně slibovala předpověď počasí mráz a sněžení, těšili se, aspoň Monika, na zimní bílou pohádku.
Marně. Prší už třetí den, cesty jsou rozmáčené, blátivé, voda vymlela na stráni nové stružky a kaluže se pomalu slévají v malá jezírka.


.....Nepříjemné počasí, pomyslel si Gabriel.
Odporné, hnusné počasí, kdyby sněžilo, bylo by všechno jinak.To byla Moničina slova, která jako by zamrzla v tomhle opuštěném pokoji, u nedopitého čaje, ve skříńce, kde zapoměla hřeben. Kam se podíval, viděl její vyčítavý pohled, tu umíněnou masku, kterou nasadila vždycky, když se domnívala, že je v právu.
Nebyla? Neměla tentokrát pravdu, ozvalo se v Gabovi, tak mu říkala, špatné svědomí. Gabo ,Gabo ozývalo se odevšad, Gabi.

.....Nikdy neměl rád ty sentimentální honičky milenců v březovém háji, jak to nejspíš okoukala z filmů, nebo vyčetla z knih.
Ani procházky po kvetoucím sadu ho pramálo dojímaly a koupat se v noci v kašně na náměstí, mu připadalo jako holá hloupost.
Aby Monice přednášel verše ho v životě nenapadlo a tak vlastně jediným ústupkem vůči její romantice, byla jedna zvadlá kopretina, kterou jí přinesl na první rande.

.....A teď je tedy konec. Bouchla dveřmi a touhle dobou už bude určitě na silnici pod kopcem.
V první chvíli ho napadlo vyběhnout za ní. Pak jen zavrtěl hlavou, na to je moc pozdě, nebo moc brzy.
Vrátil se v myšlenkách o pár hodin zpátky. Křičela. Tak strašně rozzlobenou ji ještě neviděl. Mohl si za to sám. Jak moc se sem těšila, v skrytu duše věřila, že si to tu zamiluje.
Ona milovala tenhle dům, lesy, údolí. A on chtěl zůstat doma.
Proč? V televizi dávali mistrovství v hokeji.
A vlastně neměl nejmenší chuť, vláčet se někde po kopcích. Ale už jednou tenhle výlet zrušil a tak se udržel a předstíral nadšení. Ani to nepoznala, došlo jí to všechno až tady.

.....První den se vydařil, ani už nebyl tak "nabubřelej", jak si ho často dobírala. Gabi bubi, smála se a on se mračil čím dál víc.
Jenže nakonec se stejně rozesmál, povalil ji na zem, rozcuchal a do vlasů nasypal jehličí. Blbli, smáli se a dokonce i k té honičce se nechal svést a když ji konečně, celou udýchanou sevřel v náručí, musel uznat, že na tom něco je.
Pak začalo pršet. Ten první den jim to nevadilo, měli co dělat. Druhý den byli venku jen chvíli, přiběhli úplně mokří, ale pořád ještě v dobré náladě.

.....Až dneska. Ráno kouřila kamna, nechtěla vůbec hořet, venku se ještě víc ochladilo a navíc zjistili, že Monika zapomněla doma všechny konzervy. K jídlu měli už jen chleba a byla neděle. A tehdy selhal. Měl zatnout zuby a ne začít hned vyčítat.
"No, ty jsi výborná, tak to se teď asi půjdeme pást. Deštíček nám to pěkně zalil, travička bude šťavnatá a bude hezky křupinkat."
Stála, mlčela a čekala, co bude dál. A tak se nechal strhnout. Vyčetl jí počasí, kamna a nakonec i ten pitomej hokej.
A teprve teď se rozkřičela i ona. Po tvářích jí tekly slzy a on v té chvíli nepochopil, co má udělat. A pak bouchly dveře.

.....Gabriel se probral. Pomalu se rozhlédl kolem, zavřel okno, vylil studený čaj, opláchl hrnek,
vzal batoh a seběhl po schodech. Dole si ještě na něco vzpomněl, vrátil se a ze skřínky vzal Moničin hřeben. Znovu se ochladilo. Po rozblácené cestě, se slábnoucím deštěm pustil dolů k silnici. Skoro utíkal. Ve chvíli, kdy konečně zahlédl světlou šmouhu Moničiny bundy, snesla se mezi dešťovými kapkami k zemi první sněhová vločka.

A zase láska

17. listopadu 2010 v 21:00 | adaluter |  báSNĚNÍ
Je jak dno tůně nedohledná,
jak temná tůň v hlubokých lesích
a každý svou cestu k ní si klestí,
někdo trním, někdo růžemi
a jestli budeš mít to štěstí,
poklekneš,
nabereš její vodu dlaněmi
a můžeš pít.

Odpouštím

17. listopadu 2010 v 19:20 | adaluter |  báSNĚNÍ
Kam chodí láska spát,
když lidé ji unaví?
Odletí do skal?
Schová se do trávy?
Odejde na věky,
nebo se vrátí?
Možná, jen tomu však,
kdo za ní platí
- odpuštěním.

Poslední bitva

14. listopadu 2010 v 0:35 | adaluter |  báSNĚNÍ
Každý z nás má to své
Waterloo krvavé,
Waterloo, které tě
o víru okrade.
Máme svých tisíce
bitviček vítězných,
pak přijde Waterloo
a na rtech ztuhne smích.

Ty jsi mé Waterloo,
teď to vím,
všechno, co měla jsem,
halí dým,
z popela Fénix dnes
nevstane,
všechno je navěky
prohrané.

Waterloo s temnotou
spolčené,
ze srdce naději
vyžene,
štěstí si jedu teď
přihnulo,
život můj končí
u Waterloo

Ty jsi mé Waterloo,
teď to vím,
všechno, co měla jsem,
halí dým,
z popela Fénix dnes
nevstane,
všechno je navěky
prohrané.

MRAZIVÁ SAMOTA

13. listopadu 2010 v 23:29 | adaluter |  báSNĚNÍ
Miláčku scházíš
mým deseti prstům
za úplňku,
když vyjí vlci
svou samotu
do noci sněžných
krystalků
a temných stínů.

Čas opuštění
se blíží,
jak horkou stopou
táhne nocí smečka
za svojí obětí.

Cataro

12. listopadu 2010 v 3:27 | adaluter |  MÉ NEBE
.....Je to čtyři dny, co můj cizokrajný manžel dorazil domů a se smrtí v očích mi oznámil, že se o něj pokouší cataro (což není nic menšího, než nachlazení).
Ve mně se ovšem hned probudil pečovatelský pud a už jsem nesla na stůl horkou polévku, postavila vodu na čaj s citronem, prohrabala šuplík s léky a přitom zvažovala, jestli bude lepší paralen nebo snad ibalgin, přikryla ho v křesle dekou, aby ho neofouklo a těsně před odchodem do postele, podala zbraň nejtěžšího kalibru -- medvědí mléko, tedy horké mléko s medem (hodně) a rumem (ještě víc).
Dnes ráno jsem otevřela oči a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. V krku jako by mi pracovali permoníci, hlava mi od těch jejich maličkatých zbíječek brněla a nos jsem měla úplně ucpaný, ovšem přesně jen do té chvíle, než jsem vstala z postele, několikrát kýchla a další půl hodiny chodila s kapesníkem u nosu.
Naštěstí, se po té můj stav, více méně, stabilizoval. Teprve k večeru se potíže vrátily, posílené celodenním odpočinkem a ruku v ruce s příšernou únavou. Dovařila jsem segedín, uložila Juli do postýlky a vděčně klesla do křesla.
Můj drahý mě našel na tomtéž místě, když v jedenáct v noci dotančil domů z hospůdky. To už jsem měla teplotu, permoníci dostali příkaz zvýšit těžbu a tak sáhli po pořádných zbíječkách a já jen tak tupě seděla a snažila se moc nehýbat, neboť mi to, z neznámého důvodu, nedělalo dobře.
"Ahoj" pozdravil vesele a odešel se do kuchyně najíst, chvíli poseděl u počítače a přišel mi dát dobrou noc. Asi jsem neodpověděla s takovým nasazením, jaké očekával a tak se na mě podíval pozorněji.
"Co je, ty spíš?"
"Ale ne,je mi blbě"
"Cože?"(když nechce, nerozumí).
"No, teď mám cataro já", vysvětlovala jsem polopatě.
"Jo TOHLE, no tak dobrou noc" popřál mi a odkráčel spát.
Ještě asi hoďku jsem poseděla, pak si uvařila medvědí mlíko a šla se s vámi podělit o zkušenost již tolikrát potvrzenou, že totiž muž, co má rýmu umírá, kdežto žena, co umírá, by si měla utřít nudli a jít něco dělat.