O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Leden 2011

Pandořina skříňka dějství první

31. ledna 2011 v 2:02 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Tak tohle asi nebude čtení pro každého, dlouhé a ani trochu vtipné, když tak klidně přestaňte číst, já se zlobit nebudu.
Dlouho jsem nevěděla jestli a jak, svoji Pandořinu skříňku otevřít a když už se stalo, zjistila jsem, že nedokážu napsat jen pár odstavců, být stručná, věcná, nezaujatá vypravěčka.
Je to poprvé, co o tom mluvím a vlastně i píšu. Ač jsem si od čtrnácti let psala deník a pokračuji až dodnes, dva roky v něm chybí. Úplně. Tehdy jsem byla přesvědčená, že nikdy, nikdy, bych se k něčemu takovému nechtěla a nezvládla vracet.
Svým způsobem to byla pravda, trvalo to celých dvacet let, než jsem schopná se podívat zpátky a omlouvám se, že stručněji to nešlo. Z toho důvodu, toto ohlédnutí také rozdělím na dva, nebo tři díly. A proto také slovo sebevražda, které jej spojuje s tématem týdne, v první části vůbec nepadne.
.

.....Bylo mi dvacet dva let a byla jsem nejspíš naivnější, než leckterá dnešní šestnáctka. Když se teď dívám zpátky, mám pocit, že jsem v mnoha ohledech byla spíš dítě, dá li se to tak říct, tak nepoučená životem, tak zaskočená životem, tak nepřipravená na život.
Prožívala jsem svůj první vážný vztah, který po půl roce dospěl k tomu, že jsem se k ....němu nastěhovala. Byl o dost starší než já, to jsem věděla, co jsem se ale měla teprve dozvědět bylo, že než jsem se k němu nastěhovala, trávil všechny večery, kdy jsme nebyli spolu, v hospodě. Netrvalo to dlouho a starý zvyk se začal ozývat. Podléhal jeho volání čím dál častěji a domů se vracel čím dál později a stále "upravenější".
Nakonec to vypadalo tak, že já jsem bydlela u něj a on v hospodě. Bylo to těžké, byla jsem zamilovaná, ale po třech měsících, čtrnáct dní před Vánoci, jsem řekla dost.
Tehdy jsem plně pochopila rčení "Co je v domě, není pro mě", protože jsem ho i přes to, byla nucena každý den vídat v práci. Byl "tak smutný, tak opuštěný a tak zoufalý" a nedokázal si to nechat pro sebe.
Dopoledne s tím chodil za mnou, odpoledne a večer to řešil s ostatními v hospodě. Byla jsem za tu bezcitnou. Telefonoval, přemlouval, plakal. To já ovšem po večerech taky. Přešly Vánoce, Nový rok a ve mně začalo klíčit jisté podezření, které mi nakonec paní doktorka na gynekologii potvrdila.

.....Byla jsem těhotná. Co se týkalo dítěte, byla jsem rozhodnutá dřív, než jsem odešla z ordinace, co se týkalo budoucího otce, to trvalo déle.
Všechno se ve mně pralo, mám právo brát dítěti otce, mám právo brát otci dítě, mám právo riskovat život s alkoholikem, mám právo? Mám povinnost?
Rozhodla jsem se, že to zkusím, nakonec, budeme rodina, třeba bude všechno jiné.
Vrátila jsem se. Prvních pár dní to bylo dokonalé, plánovali jsme, těšili se, pořád jsme byli spolu. Pak se všechno začalo vracet do starých kolejí. Začaly dohady, přerůstaly v hádky a všechno vyvrcholilo tím, že mi daroval štěně jezevčíka se slovy "abys nebyla doma tak sama".
Po mojí námitce, že mám snad jeho, vypukla další hádka, napůl dobrovolně, napůl vyhozena, jsem zase skončila doma.
.
..... Pak už to bylo poněkud únavné, přetahování sem a tam, urážky a pak zase omluvy a sliby, volala mi jeho matka i několikrát týdně, abych se k němu vrátila, pak se přidala i ta moje a postavila se na jeho stranu s tím, že neví, co se mi na něm vlastně nelíbí.
V té době neměla daleko ke skleničce a neviděla na tom tedy nic závadného, naopak ho hájila. Už jsem musela být v práci všem pro smích, na tři týdny k němu, pak jsem buď utekla, nebo byla vyhozena, hormony se mnou dělaly psí kusy, táhlo se to takhle asi další tři měsíce.
V té době, jako bych ztratila vlastní vůli, posílali si mě jako loutku.
Každý měl nějaký nezvratný argument, všichni se ve mě snažili vzbuzovat výčitky svědomí, že beru dítěti tátu. On, jeho matka, moje matka, jeho kamarádi, všichni přesně věděli, co bych měla dělat, všichni to neustále řešili, doma i v práci. Nikam se nedalo utéct.
Díky za těch pár lidí , kteří zůstali na mé straně. Problém byl v tom, že on neměl nejmenší zábrany prohlašovat o mně to nejhorší, co ho napadlo, pěkně přede všemi , zatím co já jen mlčela.
Když pak vystřízlivěl prosil mě o odpuštění a zapřísahal se, že se to nebude opakovat. Vzpomínám na ty noci, kdy jsem jen se psem v náručí, znovu a znovu utíkala přes celou Prahu domů, protože začínal být agresivní. Dnes nechápu, jak jsem se mohla vracet.
.
.....A pak to jednou skončilo. Přišel opilý, jako téměř pokaždé, ale něco bylo jinak, byl rozzuřený, snažila jsem se vyklidit pole, ale tentokrát to nezabralo.
Šel stále za mnou, až jsme skončili v rohu pokoje.
Začalo to fackou, když jsem se nebránila, naštval se nejspíš ještě víc, prostě se na mě vrhnul, jako by se na sebe vrhli chlapi v hospodě. Začal mě mlátit hlava nehlava, ale hlavně břicho nebřicho, byl nepříčetný, nejdřív jsem se snažila bránit (a je úplně směšné, že mi v té chvíli probleskl hlavou strach, abych mu neublížila), ale pak už jsem se jen přitiskla do kouta a pomalu se sunula k zemi.
To byla chyba, začal do mě kopat, protože to bylo jednodušší. Ovládl mě strach, panická hrůza, že neublíží jenom mně, ale i dítěti, ležela jsem v klubíčku a snažila se nastavovat kopancům ruce. Najednou přestal, otčil se a šel pryč. Chvíli jsem čekala, pak jsem se zvedla a potichu se snažila projít ke dveřím. Bylo zamčeno, stál v kuchyni a klíč držel v ruce.
.
.....To bylo poprvé, co jsem se začala bát o svůj život, byl to syrový, ochromující strach, podlomily se mi nohy, sesula jsem se na židli a můj mozek na chvíli vypnul.
Čas se vlekl, nebo letěl, nevím , já ho nevnímala.
Začala jsem prosit, aby mě pustil, přišel ke mně se zapálenou cigaretou, naklonil se a jako by náhodou konec cigarety přiblížil těsně k mojí ruce, nemohla jsem dýchat, nedotkl se mě, jen ji tam nechal dost dlouho na to, aby mě kůže začala pálit.
Zopakoval to na druhé ruce, ve výstřihu, bála jsem se hnout, bála jsem se promluvit.
Když ji konečně dal pryč a já se trošku vzpamatovala, začala jsem ho opatrně přemlouvat, aby mě pustil domů, že mi není dobře.
Bylo na něm vidět, že možná úplně přesně sám neví, co dělá, nebo co se děje, snad kdybych se snažila mu to vysvětlit, uklidnit ho snad by přestal.
Chvílemi se zdál mimo, když jsem řekla, že mě bolí břicho, ptal se nechápavě z čeho. Nepřipomínala jsem mu, co se stalo před necelou půl hodinou v pokoji, abych ho zase nerozzuřila, řekla jsem, že nevím, ale že bych radši jela domů.
Mluvila jsem a mluvila , klepal se mi hlas, klepala jsem se celá, ale nemohla jsem přestat, nervy mi pracovaly na plné obrátky, zatím co on vypadal najednou unavený.
Sedl si, mlčel a najednou mi podal klíč, když jsem odcházela, ani se nezvedl ze židle. To bylo naposledy, co jsem u něj byla.
Ještě pár měsíců jsme se vídali v práci, stále se sice snažil mě přemlouvat, jenže já už měla jasno, nikdy, v žádném případě, nikdy. Měla jsem kolem sebe pár lidí, kteří mi byli stále nablízku, abych s ním nikdy nezůstala sama, protože mě ještě párkrát napadl i v práci.
Přes tohle všechno, jsem byla jaksi podivně nad věcí, až nepřirozeně klidná, od chvíle, kdy jsem se vnitřně rozhodla, už jsem si svůj nabytý klid nedala rozbít.
.
.....Přišel odchod na mateřskou dovolenou před porodem, už jsem se strašně těšila na miminko, na to, jak si konečně v klidu a bez věčných nervů a strachu budu vychutnávat mateřství. To že jsem sama, jsem v té době vůbec neřešila, po tom, co bylo za mnou jsem vlastně byla šťastná, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Chovala jsem se jako každá natěšená maminka, žehlila košilky, kupovala dudlíky, chystala pokojíček, postýlku a vysvětlovala mimíškovi, že teď už bude všechno jen dobré.
Máma se v té době taky držela zpátky i když stále si občas neodpustila poznámku, že jsem to ještě měla zkusit, že jsem to vzdala moc brzo a podobně, ale já, nesena na obláčku očekávaného štěstí, byla schopna ji ignorovat. Porod se blížil, týden před termínem mě vzali do porodnice, protože se mi hodně zvedl tlak, tak abych byla pod kontrolou. A pak se narodila Rézka. Moje krásná, sladká holčička, tak maličké ručičky, tak dokonalá, tak, tak jenom moje.

Bolest duše, aneb moje, čistě osobní, teorie

29. ledna 2011 v 18:10 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Pár bolestí už jsem v životě zažila, od bolestí zubů, přes ledvinovou koliku, až ke dvěma
porodům. A věřte nebo ne, nic z toho, bych si nemusela zopakovat.
Jenže je ještě jedna bolest, bolest, která člověka přesáhne a posléze pohltí tak, že sám sobě, se stane příčinou těch nejhorších utrpení. A v té chvíli, bych radši, s ledvinovou kolikou a bolavým zubem, rodila dvojčata.
Mluvím o depresi, přesněji, mluvím o diagnóze deprese, nikoliv o "depce", únavě životem, smutku, blbé náladě, nebo o tom, co prožíváme každé pondělí ráno, když je třeba se znovu dostat do pracovních kolejí.
Na tohle všechno opravdu mohou zabrat oblíbené rady, typu: vzchop se přece, vyjdi si s přáteli, poper se s tím, jdi si zaběhat, zacvičit, zatancovat, pořádně se opři do práce, pusť si pěknou hudbu, usměj se, hned bude líp, raduj se ze života, z maličkostí a tak dál a dál, každý máte jistě svůj vlastní, zaručený návod, jak dostat své bližní z jejich splínů.
Pevná vůle, to je základ, vůlí člověk zvládne všechno.
.
.....Jistě všichni víte, co je to AIDS, nebo HIV virus. A nespíš také víte, jaký je jeho mechanismus působení v lidském těle.
Napadá právě ty buňky, které nás mají před infekcí bránit, zprvu nenápadně, vždy se na chvíli odmlčí a znovu zaútočí, pomalu , krok za krokem, tiše likviduje to, co nás má chránit.
Ze zálohy ničí naši schopnost bojovat a v závěrečné fázi, otevírá dokořán brány našeho organismu i těm sebemenším infekcím, které se, bez přítomnosti imunity, rozrůstají do obludných rozměrů a mohou zabíjet.
.
.....Možná se teď cítite poněkud zmateni, někteří z vás, už možná tuší, že se chystám pronést
nějaké zásadní prohlášení. No, zásadní, snad pro mě, za dlouhých dvacet let jsem si sama pro sebe stvořila svoji definici deprese (ne že by mi to nějak pomohlo, ale jak se říká, poznej svého nepřítele).
Deprese je něco jako HIV duše. První, co napadne, je to, čím bychom se proti ní mohli bránit, vůli a radost ze života, následují sebedůvěra a nakonec i sebeúcta.
Zpočátku nenápadně, krok za krokem, tiše likviduje to, co nás má chránit. Ze zálohy ničí naši schopnost bojovat a v závěrečné fázi otevírá dokořán brány naší duše i těm sebemenším problémům, které se bez přítomnosti vůle, radosti ze života a sebeúcty rozrůstají do obludných rozměrů a mohou zabíjet.

.....Deprese je vážná nemoc, občas končící smrtí.Sama podstata slova sebevražda naznačuje,
že bychom tuto smrt, tento konec, snad nějak mohli sami ovlivnit.
Jistě, samozřejmě, léčbou, dlouhodobou, střídavě úspěšnou, někdy i méně úspěšnou léčbou. Ale málokdy vůlí, či povinnou radostí ze života.
Stejně jako na HIV, ani na depresi nepomáhá vyrazit si s přáteli.
Mimochodem, takové hurá akce, můžou vážnou depresi paradoxně prohloubit. Teprve ve společnosti smějících a bavících se lidí, poznáte pravou hloubku svého zoufalství a beznaděje a ještě se přidá pocit viny, že oni se tak snaží a vy jste tak neschopní a nevděční, že vám není líp. To už je lepší s tím, komu chceme pomoci, zůstat doma, povídat si, nebo spíš společně mlčet, dopřát mu ten pocit, že tu jsme, ale nečekáme od něj, že jen proto se mu uleví.

.....Psychiatr. Pokud narazíte na dobrého, máte boj s depresí z poloviny vyhraný, pokud ne, je
těžké, se pod vlivem nemoci odhodlat zkoušet štěstí znovu.
Nikoho nepřesvědčuji, jen doporučuji (a to je rada spíš pro blízké a přátele) pozeptat se, informovat se předem. Protože pokud někdo propadne depresi (a zejména, když je to poprvé), je paralyzovaný, vyděšený a má pocit, že návštěvou psychiatra, jen potvrdí svoji teorii, že se "zbláznil", což samozřejmě popírá, protože tím přiznáním končí dosavadní svět, tak jak ho znal a může přijít naprosto cokoliv.
Žádný jiný nemocný, se tolik nezdráhá navštívit lékaře, jako ten, který trpí depresí. Neznámého se bojíme všichni, což teprve někdo, kdo se právě propadá do nejtemnějších hlubin svého pekla.
Takže pokud už se vám podaří, přesvědčit ho k návštěvě lékaře, zkuste objektivně pomoci i s jeho volbou, napodruhé už byste v přesvědčování úspěšní být nemuseli a to může mít vážné následky.

.....Tolik moje teorie o depresi, jako hlavní příčině sebevražd, vytvořená, bohužel, na základě
vlastních zkušeností. A jestli najdu odvahu, čas a správná slova, možná ještě stihnu přidat můj osobní příběh, vytažený z pandořiny skříňky.

Ujasněme si to

29. ledna 2011 v 3:33 | adaluter |  HLÁŠKY
Jak se nám tak blíží páté narozeniny, Juli toto téma začíná zkoumat doslova ze všech stran.

"Mami, jak se jmenuje měsíc, co jsem se narodila?"

"Únor"

"A kde jsi byla v nemocnici?"

"V Motole".

"Jako si mě vyzvednout?" "Nebo si tam šla, že si měla tlustý břicho, plný mě?"

VYZNÁNÍ

23. ledna 2011 v 16:03 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Svůj rodný jazyk v srdci mám,
jak drahokam je mezi všemi,
tak sladký, svůdný umí být,
je jako úsměv ženy.


Už jako dítě zasněné,
slůvka jsem si pochytala,
tak, jak motýlky do sítí
a pak si s nimi hrála.


Máminy písně,
pohádky od babičky,
mé první knížky,
kouzlím si se slovíčky.


Teď, když jsem velká,
když život mě proklíná,
zas za ruku mě drží,
má drahá čeština.


Když přjde samota
a srdce smutek svírá,
jen ona jediná
mou duši otevírá.


Jak perly slova navlékám,
jak slzy, které kanou,
verše tu pouštím po větru,
řečí, do vínku mi danou.


Pak úleva když přichází
a zase volně dýchám,
slůvka se ke mně přitulí
a zas motýlky chytám.


Je hravá, něžná, bojovná,
sarkastická i nevinná,
je láskyplná, vítězná
a pro mě, navždy jediná.

Můj rodný jazyk, čeština.

O něčem úplně jiném, aneb jak udržet myšlenku?

20. ledna 2011 v 18:01 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Asi to nebude úplně typický článek na toto téma, vlastně jsem se původně ani nechystala
k tématu týdne vyjádřit. Ne, že by můj vztah k mateřštině nebyl kladný, naopak, ale neměla jsem pocit, že bych přidala něco, co ještě nebylo řečeno.
Ať už o kráse našeho jazyka, o jeho stále větším zanášení cizími zkomoleninami, nebo o těch, kteří jeho složitá pravidla, ne tak docela zvládají.

.....K tomu bych snad jen přidala jednu myšlenku, která mi už dlouho krouží hlavou. Jsem
přesvědčena, že pro mě byla nejdůležitějším učitelem českého jazyka literatura.
Dodnes nejsem přeborník ve vysvětlování proč a co se kde musí psát, ale ty spousty knih, které jsem v dětství a dospívání doslova hltala, mi na oplátku propůjčily určitý cit pro psané slovo. Rozhodně nejsem neomylná a za případné chyby se pak velmi a velmi dlouho stydím, nicméně jsem si jistá, že nebýt mého ranného čtenářského nadšení, byla bych na tom mnohem hůř.
Také jsem si jistá, že to je i problém dnešní, možná i včerejší a zaručeně zítřejší mládeže.
Knihy jsou na ústupu, čtení se dostává do stínu počítačů, následně psaní (a tedy i čtení) bez diakritiky v SMS nebo na různých sociálních sítích, rozhodně není s to, zafixovat správné návyky a pravidla.

.....Pokud čtu některé blogy, zvláště mladších ročníků, každá hrubka mi jakoby zazvoní alarmem, mozek sepne a hlásí. Co ale nahlásí dívčinkám, které nečtou nic jiného, než svoje vlastní výtvory navzájem?
Mozek si není schopen zakódovat správný tvar slova, pokud ho vidí napsaný pokaždé jinak, není divu, že to vzdává a cokoli jde přečíst, je pak pro něj vlastně "správně".

.....Knihy, literatura jsou navíc největší inspirací i co se týká slovní zásoby, zvlášť četba starších autorů může pomoci odhalit bohatost jazyka a také zachovat při životě slova, výrazy, obraty, které by v moderní době mohly pomalu upadnout v zapomnění.
Jenže. Jenže jak přivést dítě ke knize? Je to těžké? Je to snadné?
Mě nikdo do ničeho nenutil, k ničemu nepřemlouval, ale zato jsem viděla, jak moje máma, kdykoli měla volnou chvilku, seděla s knihou v ruce a takzvaně neviděla, neslyšela.
Spát chodila jedině s knížkou a svítila dlouho do noci, to samé byl můj děda. Velká knihovna byla plná knih, žádné luxusní sebrané spisy na odiv, které jsou dlouholetým stáním v knihovně slepené k sobě, ne, barevná, veselá změť ohmataných svazků, které by se podle opotřebení vazby daly seřadit od nejoblíbenějších k oblíbeným.
Odmalička jsem viděla cosi posvátného v tom mámině zaujetí, pro které, jako by okolní svět neexistoval a tak není nejspíš nic záhadného na tom, že jakmile jsem se naučila číst, propadla jsem témuž kouzlu.

.....Jistě, věřím tomu, že i ve spoustě dnešních rodin, je tomu podobně, jenže věřím i tomu, že jich ubývá.
Čas je náš největší nepřítel, opravdu málo maminek má dnes čas, sednout do křesla s oblíbenou knihou a upadnout do transu dřív, než jsou dítka v posteli a tvrdě spí.
Prim hraje televize, na kterou není potřeba se tolik soustředit, no zkuste si při čtení napínavé knihy uvařit třeba guláš. Přijdete o požitek, nebo o prsty.
Tak, to máme maminku (po té, co dorazí v podvečer z práce) u plotny, maximálně u televize, tatínka (taktéž vyčerpaného z celodenního boje o živobytí) u počítače, nebo u televize a na knihy se práší v knihovně. (Pokud je to u vás jinak, gratuluji).

.....Je to o vzorech, děti, jak je známo, nedělají to, co jim říkáme, ale napodobují to co vidí. Je to stejné, jako byste nabádali dítko ke slušnému chování a potom před ním nazvali souseda jistými jmény, vhodnými pro hospodářská zvířata a poslali ho do temných tělních otvorů proto, že vám zaparkoval na vašem "fleku".

.....Tak to by bylo. Tenhle článek měl být o něčem úplně jiném, ale nakonec je o mém učiteli rodného jazyka - literatuře. No, snad tedy příště.

NENÁVRATNÁ

14. ledna 2011 v 8:15 | adaluter |  báSNĚNÍ
.....No, co napsat, ty úvody k básničkám, mi moc nejdou. Píšu je pod vlivem pocitů, zavalena lavinou emocí a procitám, až když je "po všem".
Já sice samozřejmě tuším, co tak asi chtěl básník říci, ale návody k nim přidávat nebudu. Každý má struny poetična naladěné jinak, něco na nich zarezonuje, něco zaskřípe a žádné rozbory už na tom nic nezmění.






Není už dne k odpočinku,
k zastavení,
k navrácení
do klidných vod
a mezi trávy,
jejichž stébla ševelí
píseň podzimu,
melancholický popěvek
zašlých okamžiků,
kroků do minula
a vůně dávno darovaných květin.

Lampiónky, svíčky blikotavé
bludičky osudu
vábící dál a dál
a dál
bludištěm bažin
po uzoučkých stezkách náhod
vedou, lákají, slibují
vyhrožují, matou
a není už dne k odpočinku,
k zastavení,
k navrácení.

Jedna pro uni-sex

12. ledna 2011 v 14:53 | adaluter |  báSNĚNÍ
.....Tak především, chci moc poděkovat za nesmírně milý a laskavý komentář od tebe, ještě teď se červenám, neboť zcela upřímně, jediná chvála, kterou za poslední roky slýchám, zní asi takhle :"Dík za večeři, bylo to dobrý."

.....A teď k tomu štěstí a optimismu, já sama jsem si tohle téma pro sebe řešila už před "dávnými" patnácti lety, kdy jsem zjistila, že počet mých neveršovaných veršovánek, nepřímou úměrou souvisí právě s pocity štěstí.
Tehdy mě to zaujalo natolik, že jsem se tu myšlenku pokusila z(ne)veršovat. a nyní ti ji tedy věnuji (ač není o co stát), jako vysvětlení toho, proč, až budu moci konečně zase dýchat, nebo se dokonce smát, tady asi moc básniček nenajdeš.




V básních často pláču
a málo se směju,
snad je to tím,
že píšu sama,
když dno je na dosah
a půlnoc kvete.


To smutek,
jak pavouk
vylézá z koutů duše,
motá mě do svých sítí
a já se směju,
když slunce svítí.

To, ale
neumím zas psát.

Je to jen vaše vina

11. ledna 2011 v 18:00 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Ano, ano čtete dobře, obviňuji vás.
Vás všechny , kteří neustále líbáni múzami, tvoříte duchaplné články, skládáte nádherné básně, zvěčňujete úchvatné záběry, hravě si poradíte s jakýmkoliv výtvarným nástrojem od tužky až po olej.
Obviňuji vás, protože právě jen kvůli vám, mi nezbývá čas na líbání s mojí vlastní múzičkou.

.....Neustále poletuji od jednoho k druhému se strachem, aby mi něco neuteklo, aby ani jediná originální myšlenka nepřišla na zmar. A pak píšu , ale jen komentáře. Samé komentáře, protože si prostě nedokážu nechat svůj názor pro sebe.
Vždycky jsem byla spíš glosátor, než vypravěč, hlavně v reálném životě, trávím naprostou většinu času nasloucháním, bohužel v poslední době jaksi není komu naslouchat.
Jsem jak v karanténě a tak jsem se vrhla na vás a stejně jako v reálu, zase poslouchám cvrkot a semo tamo utrousím nějaké to "moudro".

.....Ale zpět ku problému, to že většinou jen tiše naslouchám, vás ještě nezbavuje viny za to, že mě prakticky nepustíte ke slovu.
Je vás tolik, to je přeci nečestné a nesportovní, taková přesila.

.....Dobře, ani já nejsem bez viny, je to už závislost a nevěřila bych, že se může rozjet tak rychle. Takže vás budu nejspíš dál obíhat, přikládat ucho na vaši zeď a naslouchat, co se děje za ní a potom na ní čmárat svoje, ve většině případů obdivné a lehkou závistí podbarvené, rozumy. Takže, je to vaše vina, ale budiž vám, za vaše zásluhy, odpuštěno!

Trojrozhovor

8. ledna 2011 v 18:15 | adaluter |  HLÁŠKY
.....Tak tenhle poněkud zmatený rozhovor u nás proběhl včera večer, těsně před osmou hodinou. Obě dcery byly v obýváku, starší se snažila v televizním programu zjistit, u čeho se jí bude dnes nejlépe usínat a konzultovala to se mnou hlasitým halekáním, abych ji v kuchyni náhodou nepřeslechla.
Zároveň umravňovala mladší sestru, která se bránila vypnutí pohádek a snažila se z malé židličky dosáhnout na video nad televizí.
Bylo to samé
"Kde je ten program, mami?"
"Nelez tam spadneš!"
"Já chci ještě pohádky!"
"Jó, už ho mám."
"Říkala jsem nelez tam!"
"Na co chceš koukat, mami?"
"Já chci pojďte pane, budeme si hrát!"
"Ta židlička s tebou spadne!" "
Tam snad nic nedávaj."
"Slyšela si sestru, jdi dolů, spadneš a shodíš televizi a neuvidí nikdo nic!"
"Ale já nespadnu, já už jsem velká."
V té chvíli konečně našla ta starší v programu to, co hledala.
"Nekecej a pádluj!" zakřičela na mě.
Mladší se jen zprudka nadechla, nasadila ukřivděný výraz a rozhořčeně, důrazně odsekla:
"Já nemám žádnou loďku."
Náš následný výbuch smíchu ji zmátl natolik, že slezla dolů a na pohádky úplně zapoměla.

MAJÁK

6. ledna 2011 v 18:00 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
.....Někdy toužím po tom, být sama. Nemyslím sama doma, nebo na dovolené, myslím úplně sama, někde v maličkém bytečku, zapomenutá, taková ta neviditelná šedá myška, od které nikdo nic neočekává.
Měla bych psa a nějakou nudnou, leč nenáročnou práci, která by nás, sice jen tak tak, ale uživila a nikde nikdo, kdo by na mě byl závislý, nebo na kom bych závisela já.
Prostá, čirá existence.

.....V poslední době, se mi mé závazky vůči druhým utahují jako smyčka kolem odsouzencova hrdla a naopak oni (jedni z nich) se ze svých závazků vůči mně vyvlékají obratněji, než sám mistr Houdini.
No a pak zase ti druzí z nich, jsou nuceni (nikoli mnou, ale pocitem povinnosti) házet mi záchraná lana, která mě sice na čas zachrání, ale v důsledku jsou z nich jen další smyčky kolem mého krku.

.....Ach, já vím je to asi zmatené, ale já už někdy nevím, co si počít s pocity vděku za pomoc, kterou nemám a nejspíš nikdy nebudu mít čím oplatit (nebo zaplatit).
A konce nevidět, začíná se mi zdát, že jsem jen obrovský balvan, visící na něčím krku.
Vděčnost je sice krásná věc, ale když víte, že ten, kdo vám pomáhá, to dělá, více méně, jen proto, že mu to přikazuje jeho morální přesvědčení, nikoliv náklonnost a ano, třeba i soucit, víte také, že pouhá vaše vděčnost nebude stačit jako zadostiučinění.

.....Kdyby to bylo jen trošičku možné, odmítla bych takovou pomoc, i když si té osoby jinak vážím. Jenže jsem bohužel v situaci, kdy si to nemůžu dovolit právě proto, že nejsem jen sama za sebe.
Jsem jako v pasti a nevím kudy ven a vlastně vím, že to nemá řešení, lépe řečeno, já nemám řešení ve své moci a ten kdo by mohl - není, zmizel.
Nenávidím dluhy, ať už finanční, nebo ty přátelsky-výpomocné, proto finanční nedělám ( bohužel to za mě zvládli jiní) a ty druhé poctivě splácím, pokud možno i s úrokem.
Asi to dneska nebylo moc ke čtení, ale já to musím postupně upouštět, protože už se mi to prostě všechno do hlavy nevejde a nechat si jí navrtávat, abych se zbavila přetlaku, je procedura podstatně bolestivější, než dát se se tu v plén.




Chtěla bych být strážcem majáku,
žít v malém, kulatém pokoji,
chtěla bych být strážcem majáku,
být tím, kdo se nebojí.


Vysoko nad mořem,
daleko od lidí,
vysoko nad hořem,
kam zloba nevidí.


Samotná, jediná při slunce východu,
pomáhat zbloudilým nalézat směr,
samotná, jediná při slunce západu,
čekat tu na posly nebeských sfér.