O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Bolest duše, aneb moje, čistě osobní, teorie

29. ledna 2011 v 18:10 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Pár bolestí už jsem v životě zažila, od bolestí zubů, přes ledvinovou koliku, až ke dvěma
porodům. A věřte nebo ne, nic z toho, bych si nemusela zopakovat.
Jenže je ještě jedna bolest, bolest, která člověka přesáhne a posléze pohltí tak, že sám sobě, se stane příčinou těch nejhorších utrpení. A v té chvíli, bych radši, s ledvinovou kolikou a bolavým zubem, rodila dvojčata.
Mluvím o depresi, přesněji, mluvím o diagnóze deprese, nikoliv o "depce", únavě životem, smutku, blbé náladě, nebo o tom, co prožíváme každé pondělí ráno, když je třeba se znovu dostat do pracovních kolejí.
Na tohle všechno opravdu mohou zabrat oblíbené rady, typu: vzchop se přece, vyjdi si s přáteli, poper se s tím, jdi si zaběhat, zacvičit, zatancovat, pořádně se opři do práce, pusť si pěknou hudbu, usměj se, hned bude líp, raduj se ze života, z maličkostí a tak dál a dál, každý máte jistě svůj vlastní, zaručený návod, jak dostat své bližní z jejich splínů.
Pevná vůle, to je základ, vůlí člověk zvládne všechno.
.
.....Jistě všichni víte, co je to AIDS, nebo HIV virus. A nespíš také víte, jaký je jeho mechanismus působení v lidském těle.
Napadá právě ty buňky, které nás mají před infekcí bránit, zprvu nenápadně, vždy se na chvíli odmlčí a znovu zaútočí, pomalu , krok za krokem, tiše likviduje to, co nás má chránit.
Ze zálohy ničí naši schopnost bojovat a v závěrečné fázi, otevírá dokořán brány našeho organismu i těm sebemenším infekcím, které se, bez přítomnosti imunity, rozrůstají do obludných rozměrů a mohou zabíjet.
.
.....Možná se teď cítite poněkud zmateni, někteří z vás, už možná tuší, že se chystám pronést
nějaké zásadní prohlášení. No, zásadní, snad pro mě, za dlouhých dvacet let jsem si sama pro sebe stvořila svoji definici deprese (ne že by mi to nějak pomohlo, ale jak se říká, poznej svého nepřítele).
Deprese je něco jako HIV duše. První, co napadne, je to, čím bychom se proti ní mohli bránit, vůli a radost ze života, následují sebedůvěra a nakonec i sebeúcta.
Zpočátku nenápadně, krok za krokem, tiše likviduje to, co nás má chránit. Ze zálohy ničí naši schopnost bojovat a v závěrečné fázi otevírá dokořán brány naší duše i těm sebemenším problémům, které se bez přítomnosti vůle, radosti ze života a sebeúcty rozrůstají do obludných rozměrů a mohou zabíjet.

.....Deprese je vážná nemoc, občas končící smrtí.Sama podstata slova sebevražda naznačuje,
že bychom tuto smrt, tento konec, snad nějak mohli sami ovlivnit.
Jistě, samozřejmě, léčbou, dlouhodobou, střídavě úspěšnou, někdy i méně úspěšnou léčbou. Ale málokdy vůlí, či povinnou radostí ze života.
Stejně jako na HIV, ani na depresi nepomáhá vyrazit si s přáteli.
Mimochodem, takové hurá akce, můžou vážnou depresi paradoxně prohloubit. Teprve ve společnosti smějících a bavících se lidí, poznáte pravou hloubku svého zoufalství a beznaděje a ještě se přidá pocit viny, že oni se tak snaží a vy jste tak neschopní a nevděční, že vám není líp. To už je lepší s tím, komu chceme pomoci, zůstat doma, povídat si, nebo spíš společně mlčet, dopřát mu ten pocit, že tu jsme, ale nečekáme od něj, že jen proto se mu uleví.

.....Psychiatr. Pokud narazíte na dobrého, máte boj s depresí z poloviny vyhraný, pokud ne, je
těžké, se pod vlivem nemoci odhodlat zkoušet štěstí znovu.
Nikoho nepřesvědčuji, jen doporučuji (a to je rada spíš pro blízké a přátele) pozeptat se, informovat se předem. Protože pokud někdo propadne depresi (a zejména, když je to poprvé), je paralyzovaný, vyděšený a má pocit, že návštěvou psychiatra, jen potvrdí svoji teorii, že se "zbláznil", což samozřejmě popírá, protože tím přiznáním končí dosavadní svět, tak jak ho znal a může přijít naprosto cokoliv.
Žádný jiný nemocný, se tolik nezdráhá navštívit lékaře, jako ten, který trpí depresí. Neznámého se bojíme všichni, což teprve někdo, kdo se právě propadá do nejtemnějších hlubin svého pekla.
Takže pokud už se vám podaří, přesvědčit ho k návštěvě lékaře, zkuste objektivně pomoci i s jeho volbou, napodruhé už byste v přesvědčování úspěšní být nemuseli a to může mít vážné následky.

.....Tolik moje teorie o depresi, jako hlavní příčině sebevražd, vytvořená, bohužel, na základě
vlastních zkušeností. A jestli najdu odvahu, čas a správná slova, možná ještě stihnu přidat můj osobní příběh, vytažený z pandořiny skříňky.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dark-dragon dark-dragon | Web | 29. ledna 2011 v 18:22 | Reagovat

ahoj,řeším na blogu,v jaké době by kdo chtěl žít..budu ráda když přidáš koměntář.Není to niak podstatné..spíš takový průskum:-)

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 29. ledna 2011 v 19:07 | Reagovat

Bezvadně napsanej článek! Ta teorie je velice dobrá, díru jsem v ní nenašel. Já jsem při prudkých propadech do apatie nakonec psychiatričku vyhledal a nelituju toho. Jednak mě vyslechla a už to trošku pomůže, pak mi dala léky, které ty propady nálad trochu zmírnily. Návštěvou psychiatra už stejně nebylo co ztratit, takže ji doporučuji všem ostatním trpícím.

3 signoraa signoraa | E-mail | Web | 29. ledna 2011 v 19:12 | Reagovat

Ono se říká, že když člověk neprožil, tak nepochopí. Já chápu co to je. Mám kamarádku, která kvůli depresím odešla z Prahy na venkov, okolí na ní koukalo opravdu jako na blázna a ona nebyla schopná mezi nimi existovat. Její diagnoza je maniodepresivita. V manické části jezdí na návštěvu, je to veselá holka a v depresivní nevylézá z postele. Je kvůli tomu v invalidním důchodu.
Lucie, držím palce, at' najdeš pomocnou ruku v podobě dobrého lékaře, či terapeuta. Už kvůli Tvé malé dceři. A.

4 punerank punerank | E-mail | Web | 29. ledna 2011 v 19:42 | Reagovat

Taky to znám a souhlasím... Ale zase když mě něco rozhodí, řeknu si - vždyt to je jenom deprese...
jsou dny, kdy mluvím sama k sobě jako k děcku, dávám si úkoly, odpouštím si ty nesplněné, utěšuju se a mručím, vím však, že to za pár hodin přejde.
teda zatím přešlo...

5 divizna divizna | 29. ledna 2011 v 21:26 | Reagovat

Já se léčila s endogenní depresí 14 let, asi jsem nekápla na správného doktora. Ten první  mi předepsal Deprex, byl to pro mne asi nevhodný lék, protože u mne propukla masivní nespavost, kterou řešil Neurolem, Stilnoxem a pod. dryjáky.
Ta druhá lékařka okamžitě vysadila léky na spaní a nechala mě v tom pěkně plácat. Nakonec naordinvala lék, po kterém jsem byla tak utlumená, že mi volně vytékaly sliny z pusy, prostě mouchy snězte si mě.
Teď k nám do městečka přestala jezdit a já jsem první rok bez léků. Musela bych dojíždět do Prahy a cestu busem prostě nezmáknu. Momentálně je to se mnou docela hrozné, dělá mi problém i vstát z postele, kdo to nezažil, asi nikdy nepochopí. :-|

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 30. ledna 2011 v 0:11 | Reagovat

Taky se mi líbí tvá definice deprese. HIV duše. Dobré. Myslím si, že samotný psychiatr nestačí. Léky nevyřeší vše. Aby to bylo účinné myslím, že je potřeba terapie. Mně stačila ta terapie. A prášky jen v případě migrény, když byla nervového původu a nezabíral ibalgin. Dobrých terapeutů a terapií už je docela dost. Tak si ráda přečtu tajemství z pandořiny skříňky. Doufám, že mě to nesloží. Víkendové články čtu už jen od svých oblíbenců.

7 adaluter adaluter | Web | 30. ledna 2011 v 0:52 | Reagovat

[2]: Děkuji, však jsem na to vymýšlení měla dost času. A pokud je sebevražda opravdu poslední krok, pak by mu měly předcházet ty předposlední a ty by měly vést do ordinace.

[3]: Moc děkuji, Juli je opravdu můj důvod proč bojovat.

[4]:Taky si sama se sebou ráda pokecám, nakonec, nemusím si nic dlouze vysvětlovat, jsem hned v obraze a navíc tu nikdo jiný stejně není. Jen odpouštět si moc neumím, na tom budu muset zapracovat. Snad budeš mít "štěstí" a u hodin to i zůstane.

[5]: Ozvu se.

[6]:Já byla uzavřená a doktoři žádný velký zájem o komunikaci neprojevili, tak zůstalo jen u těch prášků. Je to případ od případu, ideální je nejspíš kombinace obojího, dobrá intenzivní terapie, podpořená, hlavně zpočátku, léky, které stabilizují psychické, ale i fyzické propady.

8 pavel pavel | Web | 30. ledna 2011 v 2:42 | Reagovat

lehkou depresí trpí každý, hlavně pokud se nad sebou, nad svým životem častěji zamýšlí... jinak nemohu k tomu moc dodat, protože v tom údolí beznaděje jsem zatím neskončil.
kde je ten komentář ke Karlovu mostu, že jsem si ho ani nevšiml? Z KM mám těch článků s fotkmai víc.

9 Ufoun Ufoun | Web | 30. ledna 2011 v 9:52 | Reagovat

Suprovní článek, moc se mi líbí to přirovnání k "HIV duše". Takové deprese jsou vážně špatné. Já takové "malé" deprese zažívám skoro pořád, to se ještě dá přežít. Ale horší je, když se všechny ty malé deprese sesypou v jednu dobu, z toho je potom ohromě velká deprese...

Jinak, zítra je 31. a prcek si pořád dává na čas :D. Mami před hodinou odjela na kontrolu, ale prej si ji tam nenechají.. takže nám to zase nevyjde :D

10 pavel pavel | Web | 30. ledna 2011 v 10:13 | Reagovat

popletlo mne že jsi napsala na Karlově mostě, protože ta fotografie je z Rudého náměstí v Moskvě. :-)

11 pavel pavel | Web | 30. ledna 2011 v 10:19 | Reagovat

A nejen někdo depresivní nechce si nechat pomoct od psychiatra, to se týká i lidí, jako je moje žena, které zase propadli sektám.

12 Pepi*** Pepi*** | Web | 30. ledna 2011 v 13:43 | Reagovat

skvělý článek ... pěkně napsáno...

PS: domů ? :D fajn... :D ale dneska mám chuť jen žehlit :P

13 Lenny Lenny | Web | 30. ledna 2011 v 20:49 | Reagovat

Já už jsem kolikrát řekla, že mám depku, ale vždycky to byla naprostá hloupost, ze které jsem se vyspala a bylo to zase v pořádku. Ve svém věku jsem vlastně ani nemohla stihnout dostat žádný pořádný podnět k tomu, abych depresi propadla (tedy mohla, ale vzhledem k tomu, že moje dětství probíhá vcelku v dobrých "podmínkách", tak ne), a doufám, že v životě ani žádný podnět nedostanu. Léčení duševních nemocí musí být opravdu hodně těžké. A pokud mi doktor předepíše nějaké oblbovací prášky.. no, nejsem si jistá, jestli by mi to nějak moc pomohlo.

14 ratuska ratuska | Web | 30. ledna 2011 v 22:50 | Reagovat

Zní to strašidelně. Alespoň tak se podle mě deprese jeví, jako strašák dnešní doby. Není tak těžký přijít o všechny své cíle a otevřít té mrše vrátka.

15 Lennroe Lennroe | Web | 31. ledna 2011 v 20:57 | Reagovat

Zvlášť když lidé kolem stále ještě považují depresivní lidi za blázny a lenochy. A špatných psychologů je všude plno. Znám psycholožku, která léčila schizofrenii ještě s něčím kombinovanou tím, že s pacientem kreslila a radila mu přesně to, co tu popisuješ. Kromě toho dignóza deprese je široká a její léčba různá, špatný psycholog nebo psychiatr to může jenom pokazit. tak jako každý jiný lékař může i psychiatr svého pacienta zabít.
To přirovnání k AIDS, je zajímavé, nikdy mě to nenapadlo, ale zdá se mi to trefné.

16 Lili Lili | E-mail | Web | 9. února 2011 v 21:22 | Reagovat

Těžko říct, jak těžkou formu deprese jsem si prožila. Myslím, že i přes její vážnost to byla stále ještě ta lehká. Bylo to krušné, plné sebedestrukce, málem zakončené sebevraždou, ze které mě probralo, když jsem se přiblížila smrti natolik, že mi došlo, že umřít vůbec nechci. Deprese je ale strašák, který v člověku navždy zůstane. Je těžké hlídat si myšlenky a i při velkých životních kotrmelcích si udržet nějakou rovnováhu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama