O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

CHCI BÝT malá !!!!

2. ledna 2011 v 15:52 | adaluter |  CO BYLO BYLO, ALE NĚKDY TÍM ŽIJU
.....Ne, neměřím dva metry, neotloukám si v tramvaji hlavu o tyče, sloužící k držení se za jízdy, neměřím ani metr devadesát, ani metr osmdesát, mám naprosto průměrných stosedmdesátdva. Jenže já bych chtěla tak stodvacetdva nebo stodvacetosm (ne, nejsem cvok - teda jsem, ale trpaslíkem být nechci) a vlastně, ono nejde ani tak o tu výšku,
já chci být prostě zase malá holčička, dítě, duše nevinná, nic zlého netušící,
pro kterou má život sladkou příchuť a voní jako jahody se smetanou, úžasné, báječné, nádherné, skvělé, f a n t a s t i c k é, leč nemožné.

.....Jaká šílená škoda. Kam jinam by měl člověk utéct, když je mu nejhůř, než tam, kde mu bylo nejlíp, k dědovi, který, a o tom jsem naprosto přesvědčená, mě měl nejradši ze všech lidí, kteří kdy prošli a projdou mým životem.
Milovala jsem ho vždycky, ale čím jsem starší, tím víc a víc chápu, co všechno mi vlastně dal.
On byl tím pevným bodem vesmíru, který každý z nás potřebuje, aby se mohl stát sám sebou.
To, co je ve mně dobré a správné, je jeho dílo, jeho zásluha.
On byl tím člověkem, který tu byl kdykoliv, kdy jsem potřebovala, a taky kdykoliv, i když jsem nepotřebovala, jen tak, pro jistotu.

.....Bude to letos v lednu jedenáct let, co mi odešel, a brečím, jo brečím , když to píšu, protože nic by mi teď nepomohlo víc, než vrátit se za ním, do těch let, kdy mě jeho láska obklopovala jako bezpečný přístav a budoucnost se po jeho boku zdála být tím nejbáječnějším dobrodružstvím.
Nebo aspoň podržet ještě na chvíli jeho laskavou, vrásčitou ruku ve své dlani, cítit tu lásku, říct, že se bez něj cítím ztracená, jak moc mi chybí.
Jsou to sny, nesplnitelné, křehké, průzračné sny. A tak zavírám oči a sním.
Děkuju dědečku!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 abreakce abreakce | Web | 2. ledna 2011 v 21:41 | Reagovat

Měla jsem takovou babičku. Bezpečný přístav pro má dětská trápení i radosti. Bylo to krásné, také je to už dávno. Ale krásné vzpomínky nám zůstaly.

2 divizna divizna | 21. ledna 2011 v 8:45 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím, neovládám gramatiku tak úplně na jedničku, ale to, co znám mi daly knihy.
Jsou ale i  vyjímky, jednou z nich byla moje maminka, ta když se do čtení pustila, tak neviděla, neslyšela, k obědu u nás bývala pak jen sáčková polévka s játrovými knedlíčky.
Maminka si nedělala hlavu, kam napsat i/y, nebo s/z, ale uměla se perfektně vyjadřovat. Nikdy nezapomenu, jak krásný dopis mi napsala, když jsem  byla jako malá 6 měsíců v nemocnici, byl sice jen jeden, ale dodnes ho mám v paměti.

3 diviznacka diviznacka | E-mail | Web | 6. února 2011 v 12:41 | Reagovat

Je výborné, že jsi toho dědečka takového měla. Teď podle toho žiješ a víš už, co je hodnotné. Aby to mělo smysl, tak tyhle zkušenosti předávej dál. Buď pozorná a spolehlivá chápavá babička nebo teta, jako jsem já. Maličko pravopisných chyb Ti lidi odpustí, když vedle nich nebudou hrubosti v životě. Držím Ti palce. Kitty 8-)

4 Nessie Nessie | Web | 9. dubna 2011 v 21:05 | Reagovat

Taky mě to rozbrečelo... Jsem teď v nějaké pošmourné náladě, protože mi právě chybí ta kámoška, které bych se mohla svěřit, do blogu to taky nemůžu psát (protože to zas čte maminka, které by to přidalo na starostech) a protože si už děsně dlouho říkám, že bych chtěla být malá holčička a užívat si lítání po lese a bezstarostného života.

5 adaluter adaluter | Web | 10. dubna 2011 v 0:31 | Reagovat

[4]:Krásné dětství je poklad pro život, i když se tam nemůžeme vrátit doopravdy, ty vzpomínky jsou k nezaplacení. Chybí ti nějaká konkrétní kámoška, nebo kámoška všeobecně, nikoho vhodného tam nemáš? To je asi jeden ze záporů života v cizí zemi, že jo.

6 Nessie Nessie | Web | 10. dubna 2011 v 22:37 | Reagovat

[5]: No tak samozřejmě, že určití lidé mi fakt chybí, taky mi chybí to, že nemůžu jen tak někomu zavolat a vyrazit na Letnou na Zahrádky na pivko... Ale spíš mi chybí nějaká kámoška obecně, někdo, komu řeknu, že mám chuť si jít sednout na sluníčko na kafe, nebo že mám nějakou bolístku a potřebuju se z ní dostat, a ona přijede, i když měla třebas i něco jiného na práci... Taková kámoška je poklad. Měla jsem jednu tady v Lyonu, ale bylo to během prvního roku na erasmu a byla to slovenka, co se mnou chodila do školy. Bylo to fantastický. Pak odjela zpátky a od té doby se mi tu líbí míň a míň. Tenhle pocit jsem párkrát zažila, ale už je to dávno. A chybí to... Dost často kvůli tomu pláču, že tu nemám nikoho. Prostě se nemám ke komu uchýlit a komu se vyzpovídat. No a přítel už těch mých nálad má taky dost, takže ho to moc nezajímá (i když občas přijde a snaží se mi trochu pomoct). Oni jsou Francouzi proti nám fakt dost jiní, jejich způsob humoru považuju za naprosto trapný a jakmile je jich více najednou, tak nemám šanci se prosadit. A tak se stalo, že ani na volejbale jsem se neskamarádila ani s jednou ze sedmi holek, v práci je jedna, která je relativně fajn, no a krom kapely jsem namydlená.
No asi tak. Ale rozhodně to tady má taky své pro. Takže člověk si nevybere...

7 FF FF | Web | 20. dubna 2011 v 15:52 | Reagovat

I mně vlítla slza do oka při čtení ...

8 bludickka bludickka | Web | 29. listopadu 2011 v 6:48 | Reagovat

Smutný, ale i přesto veselý. Veselý v tom, že ne každý má v životě někoho takového, o koho se může za všech okolností opřít. A někoho takového mít je velký dar, i přesto, že odejde, dřív než by měl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama