O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Marné volání

2. ledna 2011 v 13:42 | adaluter |  báSNĚNÍ
.....Realita na mě v poslední době doléhá silou, které se těžko vzdoruje. O tom, co mi osud naservíroval, psát nemůžu, alespoň prozatím, je to příliš bolavé, příliš živé, příliš děsivé, je to prostě příliš.
Bohužel, to nejhorší mě teprve čeká, sklizeň ještě nezačala.

.....Někdy mám strašnou touhu, nebo spíš potřebu, to vykřičet do celého světa, ale pak sedím nad klávesnící a ...a prostě to nedokážu.
Mám jednoho, jediného člověka, který ví o všem, ale je daleko a jak už to dnes bývá, ani ona (má nejlepší přítelkyně) nežije v pohádce, takže se snažím nezatěžovat ji nad únosnou míru, protože kdyby i ona přišla o duševní zdraví, tak už nevím.

.....Pak už zbývá jen tužka, papír a básničky, co neříkají nic a vlastně všechno. Dokud nedokážu naplno říct, co všechno se v mém životě obrátilo naruby, je tohle jediná možnost jak, jak .... prostě jak se nezbláznit.





Opuštěná telefoní budka,
déšť na ohmataném skle,
na tabulce návod k použití
a pár nejnutnějších čísel.

Kulatý ciferník, místo ručiček
strčíš prstíček,
sluchátko jak oběšenec
v černém rubáši,
si s tebou možná popovídá
o životě.
Jen jestli máš korunku?

Ospalé tu tů, tu tů,
jak volání nočního ptáka
před svítáním,
naruší ticho, jako když prstem
přejedeš po sametu.

Sundal si nebožtíka z háčku,
vytáčíš číslo,
voláš sám sobě
a na druhém konci telefon
dlouho, marně vyzvání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tristia Tristia | E-mail | Web | 23. března 2011 v 18:20 | Reagovat

Dost dobrý.¨
Víc asi nemám co říct. Moc pěkně pochmurné metafory ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama