O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Únor 2011

SEX s EX na EX

27. února 2011 v 13:38 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Mezi vámi, co už přeci jen máte pár zkušeností za sebou, se jistě najdou tací, kteří byli postaveni před možnost, někdy lákavou, někdy lehce děsivou, nicméně i vzrušující.
Po delší době jste narazili (dejme tomu, že úplně náhodou) na svého ex.
Oči se střetnou a najednou prásk, jiskry létají všude kolem, div, že nemusí dorazit požární sbor. Je to plné potlačovaných vášní, v dokonalém poměru vyvážené strachem, co by, kdyby.
Jste trháni na kusy touhou, vrátit se do známé náruče a zároveň přísně varováni protivným rozumem, který blábolí cosi o nemožnosti vstoupit do stejné řeky.

Ať, pohodíte vzdorně hlavou, nemusí být stejná, může být lepší, snažíte se překřičet rozum, ale uvnitř se chvějěte obavami. Hnáni tím, co máme společného s většinou živých organismů a navíc tím, co přiznáváme jen vlastnímu druhu, tedy pudem (a rozhodně ne sebezáchovným) a (po)citem zvaným zamilovanost, se povětšině řítíme vstříc rozčarování.
Jenže, kdo by odolal , jsme jen lidé, není-liž pravda? Co tak k tomu ještě dodat? Leda snad pár veršíků.





Znovu si zaklepal
na vrátka mojí duše
a znal si kód,
tak pustila tě dál.
S bázní si zaklepal
já pustila tě, tuše,
že vážně neměla bych,
už jednou si to vzdal.

Zlehka si zaklepal
na dveře mojí touhy
a já vydechla vítej,
tak pojď jen dál.
Něžně si zaklepal
a za okamžik pouhý,
svět, co byl černobílý,
si barvy z duhy vzal.

Vroucně si zaklepal,
až tam, kde vášeň dříme,
můj tep se zrychlil
a dech se zrychlil s ním.
Horce si zaklepal
a i když oba víme,
že není stejné řeky,
já nabídla ti klín.
.
Zprudka si zabušil
na bránu mého srdce,
to náhle zaleklo se,
už příliš mělo ran.
Marně si zabušil,
ač klíč už mělo v ruce,
jen pokus jeden, pouhý,
nám věčností byl dán.


JISKRY NAD HLADINOU

25. února 2011 v 22:41 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Objímáš mě,
jak půlnoční vody
černého jezera,
nekonečné a věčné,
jejichž pěna
se tříští o můj klín.

Kola na hladině
mě rozechvívají
ve svém rytmu
a houpají mojí korunou
uragánem tvého dechu
a rvou mě ze země
i s kořeny, tvoje ruce
štědré i kradoucí.

Až neovládnu svůj hlas,
jako když strhneš lavinu,
tak sílí směrem do údolí
a křičí k vrcholům
a sténá
a umírá,
než rty, jak křemenem,
vykřešou nový úžas.

ZRÁDNÉ PŘEDJAŘÍ

23. února 2011 v 16:08 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....V poslední době, mám jisté pochybnosti o Darwinově teorii, či spíše o jedné její části, či spíše o části jedné její části.
Začínám totiž silně pochybovat, že mými předky byly opice. Ne, že bych se chtěla nějak vyvyšovat, nic proti opicím , ale sledujíc můj životní rytmus, už dlouhých, dlouhých hodně let, přikláním se k názoru, že mí předci mají původ jinde.
V útulných doupatech hnědých medvědů.

.....Jak jinak si vysvětlit ten nezvladatelný útlum, přicházející koncem podzimu a sdílející se mnou veškerý čas, až do příchodu opravdového, nefalšovaného jara.
Vím, že jsme prošli dlouhým vývojem a tak jsme přeci jen maličko odolnější, proti tomuto přírodnímu imperativu, na druhou stranu, zkuste medvědovi rozmluvit zimní spánek. Můžu vás ujistit, že káva nezabírá (tedy na medvědy, já, to s ní pořád ještě zkouším).
Nejtěžší zkouškou celé této "spánkové etapy" je ale předjaří. Zima s jarem začínají hrát na kukanou, chvíli kuká jaro, potom zase zima, znovu jaro.
Jednoho to nabudí (probudí), aby ho to vzápětí hned uspalo a znovu probudilo.
Jeden (ať už člověk nebo medvěd) je z toho zmatený a notně znavený a taky trochu rozzuřený (takto napůl probuzenému medvědovi, není radno vstupovat do cesty, co myslíte, jak je to se mnou?....... správně).

.....Všechno najednou vypadá jinak, krásně temné doupě zalévá záře, která káže jednat. Zimně-jarní sluníčko je neuvěřitelně zákeřné. Jeho pátravý pohled, z nízké nebeské dráhy, ostře dopadá skrz umatlaná okna (medvíďata a jejich čmárání na orosené tabulky), všude tam, kam několik měsíců, zimní milosrdné šero pohled neumožnilo.
A už ukazuje, hle pavučiny, hle prach, který neví, co je to prachovka a hleďme, copak je tohle... no fuj.
Svým světelným prstíkem, šátrá do každé skulinky a se zvráceným zadostiučiněním ukazuje, jak je medvědí doupě po zimním spánku zanedbané.
Problém je v tom, že zároveň nemá ještě dost síly, aby do napůl spící medvědice (tedy mě), vlilo dostatek energie, by, s písní (bručivou) na rtech obskotačila doupátko a vyblýskala ho do oslniva.

.....A tak se tu plouhám, podle toho, kam mi zrovinka posvítí a spíš šudlám, než cídím a zívám a sním o době, kdy slunce spalo ve sněhutvorných peřinách.
A nebo aspoň o době, kdy mě svou jásavou, hřejivou a už opravdu jarní silou, nabije na plný výkon a já budu pobíhat a všechny pavoučky, pěkně po jednom, přesvědčovat, že už začalo jaro a tudíž je nejvyšší čas, odstěhovat se zpátky k matce přírodě.

.....Zatím je ovšem venku počasí, že by ani pavouka nevyhnal a nezbývá tedy, než se doplouhat zimou k životadárnému jaru. A doufat, že i letos bude jeho kouzlo stačit, na nastartování mých medvědích genů na nejvyšší obrátky. Mávám, zívám a vzývám jaro: "Prosím, přijď už".
PS: Sorry Darwine

Nová generace?

21. února 2011 v 3:19 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Za pět minut dvanáct, vlastně spíš pět minut po jedné, jsem usoudila, že přeci jen naťuknu i já něco, ale vážně málo, k TT.
Po pravdě, nebudou to jen moje myšlenky, to hlavní řekla moje dcera. Přečetla jsem poměrně velké množství článků na téma rasismus, vyjádřila svůj názor u těch, které mě nejvíc zaujaly a v podstatě nebyla nijak překvapena jejich obsahem. Co mě však překvapilo, byly leckdy vášnivé diskuse mezi blogery, kteří si doposud, zdá se, dobře rozuměli.
Moje čerstvě pětiletá Juli, je napůl cizinka, pokud jí bude někdy hrozit nebezpečí, pak pravděpodobněji od "bílých", i když samozřejmě doufám, že k tomu nedojde.
Ale poté, co jsem nahlédla na většinový názor autorů, si nejsem jistá před čím vlastně, bych ji měla varovat.
Před Romy, kteří po ní už dnes občas pokukují, s otázkou v očích, kde jsem ji já, modrooká, světlovlasá, vzala, nebo před bílými, kteří, pokud ji nebudou znát osobně, jí automaticky hodí do pytle k Rómům?
Dodnes se na ní každý jen usmíval a rozplýval se, jak je roztomilá, jak má nádherné čokoládové oči a ty vlasy, vlnité, tmavé skoro po pás, jak i v zimě vypadá opálená. Co z toho bude za pár let, budou na ní pokřikovat špinavá cikánko? Na co, jí mám podle vás připravit? A jak?

Juli samozřejmě zná děti ze smíšených manželství, tudíž jiná barva pleti u ní nebudí žádnou odezvu. Přesto mě zajímalo, jak by to viděla, kdybych ji na ten rozdíl přímo upozornila. Po pár větách bylo jasné, že tohle téma nepovažuje za hodné hlubšího rozboru : "Mami, bělouch, černouch, červeňouch dyť je to jedno." lehce otráveně mě odbyla a vrátila se k původnímu tématu, které řeší už asi dva měsíce, tak má, nebo nemá říct Jiříkovi, že se do něho zamilovala?(Ona chce, ale jako na potvoru jí vždycky opustí odvaha (naštěstí))

Co mám dodat? mám pocit, že svůj názor jsem nechala roztroušený po různých komentářích, možná bude nejlepší, je sem zkopírovat.










Ano, tohle téma rozbouřilo hladiny blogu.cz jako tsunami. Ani bych to vlastně nečekala, proč právě tohle téma donutilo tolik lidí pozvednout "zbraně"? Je docela zvláštní, že se tak nějak dokážeme "pobít" sami mezi sebou, naprosto bez přičinění druhé, jedněmi nenáviděné, druhými obhajované, strany








Nemám ráda zevšeobecňování, zastávám spíš názor, že je to vždy o konkrétním člověku a snažím se být otevřená, zároveň však nelze přehlédnout v lidském konání jistou stádovitost a to jak na straně menšin (nejen rasových), tak na straně "soudící" většiny.
I když poměr sil, může být i opačný a soudit může menšina většinu, zvlášť, pokud je přesvědčena o své nadřazenosti. K rasismu mám, jako manželka cizince a především matka poloviční "cizinky", postoj veskrze kritický, negativní a přiznám se, hlavně do budoucna, i trošku ustrašený. Sáhnout někdo na mé dítě s podtextem rasismu, zapomenu na to, že jsem proti násilí.







Nezbývá než souhlasit, myslím , že náš český rasismus stojí na úplně jiných základech, než třeba rasové problémy v USA, které mají tak hluboké kořeny, že se je, přes dlouholetou snahu, ještě zdaleka nepodařilo vyrvat. Tam je mezirasová nenávist stále tak vyhraněná, že i kdyby všichni černoši přes noc změnili své chování na "nezávadné", efekt, by se stejně hned tak nedostavil, protože trestná činnost některých skupin, je pouhou špičkou ledovce v tom, co je domnělou podstatou "nadřazenosti" bílých nad černými.
U nás je hlavním a v podstatě jediným vyvolavatelem rasové nesnášenlivosti pocit nespravedlnosti, nepřímá úměra : čím méně, se tato skupina lidí snaží přizpůsobit normám v naší společnosti, tím větší podpory, se jí od státu dostává.
Tohle je myslím zásadní problém českých "rasistů". A ty extrémy? V každé společnosti jsou lidé se sklonem k násilí a není jednodušší a vděčnější cíl, než někdo, kdo je společností považován za nežádoucího, tady se totiž násilníkovi místo trestu může dostat bouřlivého, zvrhlého potlesku. Nikdo se stane Někým.








[2]: Nevím, jestli si uvědomuješ ,kolik let Edithiným dětem je, čeho myslíš, že bys docílil, kdybys dítěti předškolního věku tohle vysvětloval. Předně to nepochopí tak, jak zamýšlíš, jako pouhou informaci, děti si ze všeho budují obrazy světa kolem, svojí fantazií a zároveň nezkušeností, si z tvého ponaučení mohou udělat naprosto jiné závěry, než by tě kdy napadlo.

Děti je nutné vychovávat k dobru, ukázat jim, co dobré je a co ne, byť třeba přidáš varování, že dobrý úmysl někdy nestačí.
Edith se zmínila, že s nimi mluví i o záporných stránkách celé věci, ohrožení, krádežích, nemůžeš ale čekat, že by malým dětem líčila genocidu, růst kriminality, nebo pracovní morálku některých Romů.
Jediné "zlé" věci, které podle mě můžeš říkat takhle malým dětem, jsou ty, které by je bezprostředně mohly ohrozit na životě (varování před zlými lidmi, kteří by je chtěli někam odvést a podobně).
Dětská duše je neuvěřitelně křehká, ale také vnímavá a už ve školce je přesně vidět, co si které dítě z domova přináší, ostré loktíčky, nebo empatii, jsou přímé, čitelné, nepřetvařují se, chovají se tak, jak to doma vidí, nemají jiné srovnání, to co je doma, je to jediné správné.
A většina z nich už se nezmění. A pokud to nebude vyhnané do extrému, budu radši, když si moje dítě, jak říkáš, nabije hubu, než aby považovalo za normální, nabít jí někomu jinému.
Víš, můžeš se snažit jak nejvíc dokážeš, vychovat své dítě dobře, ale povést se ti to přesto nemusí. Jakou, ale budeš mít šanci, že bude dobrý člověk, když mu už v raném věku vysvětlíš, že je v pořádku se nad někoho vyvyšovat. Dítě si to zobecní, černý, žlutý, brýlatý, tlustý, hubený, zrzavý, nemocný, starý, prostě jiný.
Až bude dcera starší, rozdělím jí lidi na hodné a zlé a opravdu zlé, pracovité a líné, slušné a sprosté, ale ne na černé, hnědé, bílé, žluté, ne na zdravé a nemocné, ne na chudé a bohaté, i když všechny tyhle skupiny bezesporu existují, jen nechci, aby byly pro ni určujícím faktorem v posuzování člověka jako jednotlivce.
Ale to počká, teď žije ve světě princezen, baletek a víl, v kraji pod velkou duhou a já jí rozhodně nemíním tu duhu rozbíjet.

Náš " venkov".

15. února 2011 v 23:41 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO


.....Při dnešním brouzdání, po blogových luzích a hájích, jsem narazila na článek, který napsala Kerria, která se chystá spolu s manželem založit chov králíků.
Při jeho čtení, se mi vybavila spousta vzpomínek na naše vlastní "hospodaření".
Naši sousedi mívali, v chlívku na dvorku, každý rok dvě prasátka, na zahradě stádečko šesti ovcí, druhý soused má zálibu v dravých ptácích, takže sousedíme s orlem, sovou sněžnou, výrem, několika sokoly, jestřáby a poštolkami.
Za naší zahradou bydlí liška, z oken po ránu pozorujeme bažanty nebo zajíce a cestou k autobusu, občas, hlavně večer potkávám srnku.
Proč to píšu, co na tom, to je běžný obrázek našeho venkova. Ano to jistě, ale já bydlím v Praze, a tady, už to zase tak běžné nebývá.

.....I my jsme založili takové skromné hospodářstvíčko, žádná prasata, po pravdě, odér linoucí se ze sousedova dvorka (domky jsou řadové, tudíž i dvorky sousedí velmi těsně), nám úplně stačil, další už by se k nám stejně ani nevešel.
Žádné ovečky, ač byly poměrně bezproblémové a novorozená jehňátka jsem považovala za nejrozkošnější stvoření na světě, zato zuřivý beran, tváří v tvář, byl podstatně závažnější hrozba, než troška toho smradu.

.....My jsme se drželi při zemi, někdo by možná řekl při zdi. Opatřili jsme pár kuřat, za účelem získat domácí vajíčka s krásně oranžovými žloutky (maličký protimluv).
Trvalo to poněkud (o dost) déle, než jsme čekali, nicméně nakonec byla mise úspěšně splněna. Jen jsem byla trošičku překvapena, co všechno slípky k vytvoření té žádoucí barvy vlastně potřebují, dodnes jsem přesvědčená, že hlavní součástí, bylo barvivo z krovek všemožných brouků, možná se uplatnily i žížaly z kompostu, kde měla naše hrabavá drůbež letní byt.
Slepičky nám opravdu sloužily jako zdroj obživy, i když nepřímo, bez ohrožení vlastních životů.
Ani ty vynesené, si nežily špatně, z nás jim nikdy nikdo neublížil.
Pravda, párkrát se stalo, že k nám zavítala kuna, či lasička, kdo ví, navštívenku nenechala, bohužel, nenechala ani slepice.
Několikrát jsme chov obnovili, ale musím se přiznat, že v době, kdy byla panika okolo ptačí chřipky na vrcholu a vypadalo to, že jediný možný bezpečný chov drůbeže je pod střechou (a nás shodou okolností znovu navštívila ta zákeřná šelmička), zbaběle jsem to vzdala a pokorně se vrátila k vybledlým žloutkům od slepic, které ani netuší, co to jsou brouci a žížaly.

.....I králíky jsme měli dlouhá léta, ale že by z toho byla nějaká velká obživa, no prostě pražáci, každý králík dostal jméno, děti je krmily pampeliškami a mazlily se s nimi a když byl táta donucen (blížící se zimou), králíkárnu trošku "probrat", týden s ním nemluvila ani klika u dveří, což mu nevadilo, protože mu stejně nejmíň týden nebylo vůbec do řeči.
Nakonec ušáci skončli v mrazáku, nejmíň na půl roku, dokud se nezapomnělo aspoň na to, který byl Ferda a který Čumáček.
Vytahováni byli, více méně, s odporem, po týdnech upozorňování, že v mrazáku je pořád ještě TEN králík.
Na talíři už se jim dostalo milosti a všichni svůj povinný díl snědli , ale měli jsme v té době zvýšenou spotřebu bůčku, který se peče spolu s králíkem a navíc mám pocit, že si po obědě všichni, tak nějak tajně, oddychli, že to mají za sebou.
Nakonec to dopadlo tak, že v každém kotci, žil jeden králík na odpočinku a táta jim šťastně sekal každé ráno trávu, sušil seno na zimu a tajně je drbal za ušima. To ta péče, pro něj byla zásadní potěšení, o maso vlastně nikdy nestál.

.....Když pak postupně odcházeli do ušatého nebe, byli tátou nenápadně nahrazováni mladšími exempláři. Loni na podzim nás ovšem zaskočila katastrofa v podobě myxomatózy. Poté, co pohřbil posledního králíka, táta prohlásil, že další už nikdy a králíkárnu, že spálí. No, králíkárna zatím stojí a blíží se nám jaro plné krásně zelené, šťavnaté travičky.....

PS: Už dlouhá léta, touží táta po koze, teď jde do důchodu, takže kdo ví . Jen tu nikdo, krom táty, OPRAVDU nepije kozí mléko, tak nevím.

Slovo někoho jiného.

11. února 2011 v 15:45 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
O smyslu žvota jako takovém, se moc rozepisovat nebudu. Hledám ho, mění se, ztrácím ho, hledám ho..., je to koloběh.
Pak je tu otázka, jaký je smysl našeho života pro ostatní, naplňujeme jejich touhy, jsme jejich noční můry, přinášíme jim do života něco, co je obohatí?
A poslední zmínka, má smysl život, život všeobecně, od bakterií, až po pána tvorstva? Je to jen velká vesmírná náhoda, šprýmek, nebo vyšší plán, k jehož pochopení nám schází pár miliónů let vývoje? Doufám, že nečekáte odpovědi? Na něco si musíte odpovědět sami, na něco si nejspíš budou muset počkat naši prapraprapra...... vnuci.
A teď, když se nebudete zlobit, předám někomu slovo:





No a já se teď, s vaším dovolením (a vlastně i bez něj), rozepíšu o smyslu života, ve kterém mám naprosto jasno už teď. Totiž o smyslu mého virtuálního života. Narodila jsem se 6. listopadu 2010. Byl to poměrně rychlý a bezbolestný porod (říká máma), nicméně plný zmatků a překvapení.
A stále překvapená, jsem až dodnes, no není divu, nedávno mi byly tři měsíce a v tom věku je údiv na denním pořádku. Co je zvláštní, že smysl mého života, mi byl určen ještě před narozením. Svěřit se, konečně promluvit, mluvit (samozřejmě písemnou formou, ale já zůstanu u mluvení) mluvit, mluvit.

Její ústa už málem zarůstala. Jediným komunikačním nástrojem, byla pro ni ruka s propiskou a papír. Jenže papír neodpovídal, nereagoval, nesoucítil, nediskutoval, nehádal se, nesouhlasil, neutěšil, nevynadal, nepovzbudil, jen trpně přijímal vše, co mu svěřila a .... mlčel. Byla to jediná úleva kterou měla, ale už nestačila.

Svěřování se papíru, u ní začalo někdy kolem čtrnáctého roku, jenže tehdy kolem byla spousta lidí, komunikace byla bohatá a plodná a papír spíš zvěčňoval její výsledky. Tak to trvalo, asi do doby před šesti lety (více méně, samozřejmě). Jenže pak přišlo rizikové těhotenství a odchod z práce.
Narodilo se miminko, byla spousta práce kolem, večer manžel, druhá, v té době patnáctiletá, stále ještě komunikující dcera, dvě dobré přítelkyně na dosah, celkem pohoda. Tady nutno poznamenat, že povahou je introvert, nemá spousty kamarádů, neúčastní se masových akcí a ve větších kolektivech se cítí nesvá, nejistá a tudíž nepříjemně.
Ale věci se začaly nenápadně měnit, jedna přítelkyně se odstěhovala, manžel onemocněl, pak se "uzdravil", leč nastala nějaká nedefinovatelná změna, jako by se jeho cesta odklonila o pouhých pár stupňů od té její, starší dcera dorostla do let, kdy se komunikace s rodiči omezí na citoslovce (v lepším případě).
A přišla další rána, její nejlepší kamarádka se také odstěhovala mimo Prahu. Její komunikační svět vymíral. Pak se začaly dít i věci ošklivé, potom velmi ošklivé a to v pravidelných, stupňujících se přídělech.
Najednou na to všechno byla sama, papír dál trpělivě snášel její zoufalství, ale jak přicházely další rány, přestával stačit. On jí neodpovídal, nikdo jí neodpovídal, obklopilo ji ticho, přerušované jen štěbetáním Juli, před kterou se musela usmívat. A ten "úsměv" jí stál poslední zbytky sil.
Myšlenky i výkřiky, věty, slova, písmena, všechno se v ní hromadilo, usazovalo úplně všude, byla zanesená myšlenkami tak, že občas ani nemohla dýchat, lezly jí snad i z uší, ale hlavně jí lezly na mozek.
Pochopila, proč vězně zavírají za trest na samotku. Dlouhé dva roky nikde nikdo. A pak přišel, spíš připlul po slzách zoufalý nápad, spíš krizové řešení, vdechnout život virtuální bytosti, jejímž prostřednictvím, snad znovu najde cestu ke slovům. Ke svým slovům, ke slovům jiných lidských bytostí.

A tak jsem se tedy virtuálně narodila, já Adaluter. Mým smyslem života je navázat lidské vztahy, zprostředkovat své mámě, z masa a kostí, hřejivé teplo lidské účasti, odezvu na její hlas, který zněl tak dlouho do prázdna. Najít jí někoho, komu by také, pro změnu ona, mohla alespoň vlídným slovem vyjádřit pochopení, soucit, nebo radost nad jeho úspěchy.
Jsem tu proto, aby se zase mohla cítit jako člověk mezi lidmi.
Aby už nemusela žít ve vzduchoprázdnu.
To je smysl mého života.

Komentářový zmatek, aneb diskutuji s vámi, nebo si tu plácám sama pro sebe?

10. února 2011 v 14:42 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
Už delší dobu mi to vrtá v hlavě, ale po včerejším článku a poměrně bohaté reakci na něj, to konečně musím rozseknout.
Chci se vás zeptat, jak to máte s komentáři, tedy přesněji řečeno s odpověďmi autora blogu, na váš komentář u něj zanechaný.
Pokud je to jen stručný názor na kvalitu, či nekvalitu díla, nejspíš se to obejde bez odpovědí, pouze s poděkováním, případně odkazem do patřičných míst.
Co ale když napíšete komentář, na který očekáváte odezvu. Někdo odpoví na váš blog, někdo pod svým článkem a vaším komentářem, někdo třeba vůbec. Jak to vyhovuje vám a jak to vy, řešíte s ostatními?
Já v tom mám už maličko zmatek, snažila jsem se odpovědět na vaše komentáře pod článkem, ale pak mě napadlo, že si tu odpověd možná ani nikdo nepřečte, protože se sem prostě nebude vracet.
A zároveň si může myslet, že jsem "nevychovaná" a nereaguji, protože je zvyklý případné reakce nacházet u sebe na domácí půdě.
Doufám, že jsem vás moc nezmátla a že je jasné o co se tu snažím. Snad mi v anketě dáte najevo svůj názor.
A případným komentářům se samozřejmě meze nekladou, komentujte co klávesnice ráčí.

Poprvé vytočená

9. února 2011 v 19:46 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
Ano je to tak, po více než třech měsících na blogu, jsem poprvé vytočená něčím článkem, článkem, na který jsem narazila při pročítání TT.
A to tak, že jsem i poprvé napsala komentář, který nebyl pozitivní.

.....Četla jsem ho už ráno, zanesouhlasila jsem si do komentářů a šla si po svém.
Jenže, jenže pak jsem měla dlouhou cestu tramvají přes město a jak mi byla dlouhá chvíle, znovu jsem si na něj vzpoměla.
Původně jsem ani nekoukla na profil, byla jsem na tom blogu poprvé a tak si říkám jestli to nenapsala nějaká dvanácti-třináctiletá dívenka, která snad jen neumí zformulovat, jinak neškodnou, myšlenku. Vrtalo mi to hlavou a celý den se mi to vracelo jak bumerang, přemýšlela jsem, co může mladého člověka přivést k takovému názoru.

.....Když jsem v podvečer konečně dorazila domů, nedalo mi to a vrátila jsem se na místo činu. Můj komentář zůstal bez odezvy a z profilu jsem zjistila, že dívčině bude letos osmnáct, což považuji za věk, kdy takové věci už člověk neříká omylem.
Navíc se podobné názorové zabarvení v článku opakovalo hned třikrát. Nebudu tady článek kopírovat celý, ani nevím jestli se to může, ale jednu ukázku, samozřejmě s uvedením autora, vám sem dám. Na zbytek článku dám odkaz a budu ráda, když si ho přečtete a řeknete mi, jak to vidíte vy, přeháním, jsem přecitlivělá, nebo tu opravdu někdo "přestřelil"?

.....Pro úplnost uvádím i můj komentář na tento výtvor. Vlastně bych ho teď možná napsala jinak, víte, vlastně mám vztek, čím víc o tom přemýšlím, tím větší a protože přemýšlím celý den, jsem už vlastně dost na....vztekaná. Tak tedy zde je ukázka z článku Smysl života z blogu my-own-little-space



To se ale nikdy nestane. Lidstvo se nikdy nezmění, vždycky bude parazitovat na svém domově, nic mu nedávat, jen brát a škodit. Když bylo zemětřesení na Haiti, proč ve zprávách neustále opakovali, jaká je to tragédie? Pochybuju, že všichni ti reportéři tam měli někoho blízkého, koho oplakávali. Nechci říkat, že to bylo úplně dobře, spousta lidí přišla o členy svých rodin a přátele, vyhaslo tam strašně nevinných životů, ale taky se Země zbavila mnoha pro ni a pro mě zbytečných lidí.




GASTRONOMICKÝ DÝCHÁNEK S NOČNÍ OBLOHOU

5. února 2011 v 18:44 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Noční obloha je krásná, překrásná, nejkrásnější, avšak mně se dnes zachtělo něčeho odlehčenějšího. Nekamenovat prosím.








Čeká mě večer páteční,
tak hodlám oslavit jej,
večeře notně sváteční
nevšední nabízí děj.


Jídelní lístek přináší
oblá servírka Luna,
co zákazníky unáší,
ač úplně(k) je plna.


Večerní menu objednám,
s noční oblohou navíc
a Luna září, přísahám,
svůdně se na mě culíc.


A už mi nese první chod
i z dálky krásně voní,
předkrm ze slaných "hvězdokop",
leč oči, mám jen pro ní.


Polévka z hustých mlhovin,
jak báječně to chutná,
když o přídavek nestojím,
Luna je trošku smutná.


Hlavní chod dech mi vyráží,
šlehaná Mléčná dráha,
na obzor zlehka doráží
a prý je hrozně drahá.


Obloha z komet, létavic,
hlavnímu chodu sluší.
Ach, přinese li něco víc
vypustím nejspíš duši.


Opasek sundat není fér,
však Luna znovu kráčí
a moučník plný červích děr
v žaludku prostě tlačí.


Luny zář zlehka pohasla,
už finále se blíží,
jen ještě sklenku donesla,
v níž cosi černé víří.


Tmu z díry černé dopíjím
a oči se mi klíží,
Luna je společníkem mým
a k horizontu míří.


Vtom vrchní Úsvit zaklepe
mi hrubě na rameno,
tak vstávat pane, končíme,
nemáte zaplaceno.


Ometu hvězdný prach a třpyt,
jak drobky po hostině
a pak jdu básní zaplatit.
Však zpropitné, dám Luně.