O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Náš " venkov".

15. února 2011 v 23:41 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO


.....Při dnešním brouzdání, po blogových luzích a hájích, jsem narazila na článek, který napsala Kerria, která se chystá spolu s manželem založit chov králíků.
Při jeho čtení, se mi vybavila spousta vzpomínek na naše vlastní "hospodaření".
Naši sousedi mívali, v chlívku na dvorku, každý rok dvě prasátka, na zahradě stádečko šesti ovcí, druhý soused má zálibu v dravých ptácích, takže sousedíme s orlem, sovou sněžnou, výrem, několika sokoly, jestřáby a poštolkami.
Za naší zahradou bydlí liška, z oken po ránu pozorujeme bažanty nebo zajíce a cestou k autobusu, občas, hlavně večer potkávám srnku.
Proč to píšu, co na tom, to je běžný obrázek našeho venkova. Ano to jistě, ale já bydlím v Praze, a tady, už to zase tak běžné nebývá.

.....I my jsme založili takové skromné hospodářstvíčko, žádná prasata, po pravdě, odér linoucí se ze sousedova dvorka (domky jsou řadové, tudíž i dvorky sousedí velmi těsně), nám úplně stačil, další už by se k nám stejně ani nevešel.
Žádné ovečky, ač byly poměrně bezproblémové a novorozená jehňátka jsem považovala za nejrozkošnější stvoření na světě, zato zuřivý beran, tváří v tvář, byl podstatně závažnější hrozba, než troška toho smradu.

.....My jsme se drželi při zemi, někdo by možná řekl při zdi. Opatřili jsme pár kuřat, za účelem získat domácí vajíčka s krásně oranžovými žloutky (maličký protimluv).
Trvalo to poněkud (o dost) déle, než jsme čekali, nicméně nakonec byla mise úspěšně splněna. Jen jsem byla trošičku překvapena, co všechno slípky k vytvoření té žádoucí barvy vlastně potřebují, dodnes jsem přesvědčená, že hlavní součástí, bylo barvivo z krovek všemožných brouků, možná se uplatnily i žížaly z kompostu, kde měla naše hrabavá drůbež letní byt.
Slepičky nám opravdu sloužily jako zdroj obživy, i když nepřímo, bez ohrožení vlastních životů.
Ani ty vynesené, si nežily špatně, z nás jim nikdy nikdo neublížil.
Pravda, párkrát se stalo, že k nám zavítala kuna, či lasička, kdo ví, navštívenku nenechala, bohužel, nenechala ani slepice.
Několikrát jsme chov obnovili, ale musím se přiznat, že v době, kdy byla panika okolo ptačí chřipky na vrcholu a vypadalo to, že jediný možný bezpečný chov drůbeže je pod střechou (a nás shodou okolností znovu navštívila ta zákeřná šelmička), zbaběle jsem to vzdala a pokorně se vrátila k vybledlým žloutkům od slepic, které ani netuší, co to jsou brouci a žížaly.

.....I králíky jsme měli dlouhá léta, ale že by z toho byla nějaká velká obživa, no prostě pražáci, každý králík dostal jméno, děti je krmily pampeliškami a mazlily se s nimi a když byl táta donucen (blížící se zimou), králíkárnu trošku "probrat", týden s ním nemluvila ani klika u dveří, což mu nevadilo, protože mu stejně nejmíň týden nebylo vůbec do řeči.
Nakonec ušáci skončli v mrazáku, nejmíň na půl roku, dokud se nezapomnělo aspoň na to, který byl Ferda a který Čumáček.
Vytahováni byli, více méně, s odporem, po týdnech upozorňování, že v mrazáku je pořád ještě TEN králík.
Na talíři už se jim dostalo milosti a všichni svůj povinný díl snědli , ale měli jsme v té době zvýšenou spotřebu bůčku, který se peče spolu s králíkem a navíc mám pocit, že si po obědě všichni, tak nějak tajně, oddychli, že to mají za sebou.
Nakonec to dopadlo tak, že v každém kotci, žil jeden králík na odpočinku a táta jim šťastně sekal každé ráno trávu, sušil seno na zimu a tajně je drbal za ušima. To ta péče, pro něj byla zásadní potěšení, o maso vlastně nikdy nestál.

.....Když pak postupně odcházeli do ušatého nebe, byli tátou nenápadně nahrazováni mladšími exempláři. Loni na podzim nás ovšem zaskočila katastrofa v podobě myxomatózy. Poté, co pohřbil posledního králíka, táta prohlásil, že další už nikdy a králíkárnu, že spálí. No, králíkárna zatím stojí a blíží se nám jaro plné krásně zelené, šťavnaté travičky.....

PS: Už dlouhá léta, touží táta po koze, teď jde do důchodu, takže kdo ví . Jen tu nikdo, krom táty, OPRAVDU nepije kozí mléko, tak nevím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 16. února 2011 v 10:07 | Reagovat

On už ten venkov není, co býval. Co vím, tak jen pár lidí tu má slípky nebo králíky. Prase si tu krmí jedna rodina, ostatní kupují už vykrmené z družstva.

2 punerank punerank | E-mail | Web | 16. února 2011 v 10:15 | Reagovat

Jeee, ušaté nebe, to je pěknej pojem. Mě se strašně líbí králičí maminy, jak se huňaté válí a drobečci běhaj kolem.

3 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 16. února 2011 v 10:23 | Reagovat

Vyrostl jsem na vesnici a dokud žila babička, měli jsme všechna možná zvířátka od prasete až po králíky. Králíci - to je moje dětství. Mám je rád a je mi líto, že tady v Praze je nemůžeme mít. Taky se mi líbí pojem "ušaté nebe". To asi sdílí králíci s veverkami.

4 adaluter adaluter | Web | 16. února 2011 v 10:59 | Reagovat

[1]: Všechno se mění, sousedi už vepříky taky vzdali(naštěstí) :-D

[2]: Ano a ty naše, byly pampeliškami tak ochočené, že nám ty svoje kulíšky bezstarostně půjčovaly na muchlování, no a pochutnej si potom. :-(

[3]:  Pokud se ti stýská po králících jako takových, nikoli po králíkovi na česneku, pořiďte si zakrslého králíka do klece, taky jsme měli a jsou báječní, zvlášť, když si dáš trochu práce s chočením. Jen pozor na kabely, moc jim chutnají! :-D  Docela mi chybí, ale teď, co máme doma loveckého psa, nechci pokoušet štěstí. :-)

5 punerank punerank | E-mail | Web | 16. února 2011 v 11:17 | Reagovat

[4]:  No kdybych nějaké huňáčky - at králíky, ovečky apod. znala, tak bych je fakt jedla nerada a jen z nouze!
K těm zakrslým králíkům - nechci si představit, že uteče a já ho hledám. mrštný malý zvířátka nebo tichý jako kočka doma raději nechci, pes je komunikativnější a pro slepce mnohem líp chovatelnej, i když není zrovna vodící.
moc se mi líbí výraz chočit, taky ho používám!

6 Alexandra Altaïrez Gryffin- Fox, okřídlená lištička Alexandra Altaïrez Gryffin- Fox, okřídlená lištička | Web | 16. února 2011 v 20:30 | Reagovat

Vy máte za zahradou lišku? O:) Kde je ta zahrada?

7 adaluter adaluter | Web | 16. února 2011 v 22:03 | Reagovat

[6]: Mezi parkem Ladronka, oborou Hvězda a Bílou horou. Ne že by nám chodila dávat dobrou noc, ochočená tedy není, ale zahlédnuta byla za ta léta několikrát.

8 signoraa signoraa | E-mail | Web | 16. února 2011 v 22:04 | Reagovat

Abych se přiznala, četla jsem to s úsměvem a vzpomínala přitom na podobné příběhy. Obě babičky chovaly králíky a my jim samozřejmě taky se sestrou daly jména. Vzpomínám si, jak jsem coby dítě uchopila pečené stehno oběma rukama a ohýbajíc kloub jsem s ním obcházela talíř se slovy: "Tak takhle Drnda běhala". Otec mi tehdy uštědřil pohlavek a maminka šla od stolu, protože se jí zvedl žaludek. :-)
O zvířatech v Praze by se dalo vyprávět. Sousedé vyhráli v tombole na plese selátko. Umístili ho do prádelny a tam ho krmili. Když se puch od nich linul celou ulicí, naznali, že bude lépe vepříka odvézt na chatu, kde bydleli přes léto rodiče. Dali ho do pytle, naložili do auta a soused vyrazil. Dojel pouze na druhý roh, pašík se v pytli převracel tak vehementně, že se mu podařilo převrátit i auto (malý Fiátek). Pak následovala zabíjačka, i když ten chudák vepřík měl asi jen 80 kg. :-)

9 Mutinka Mutinka | E-mail | Web | 16. února 2011 v 22:17 | Reagovat

to je krásné.. když jsem byla menší tak jsem taky mívala svého zakrslého králíčka.. jmenoval se Bobek :-D a dožil se mi úctyhodných 7 let.. a co se za tu dobu nakousal kabelů! ... doufám, že si v tom ušatém nebi hezky žije.. moc mi chybí, byl hodně ochočený, dokonce semnou trávil Silvestra! dala jsem na stul polštář, on si na něj lehl a já si vedle cvakala do počítače :-).. a s tím králíkem na česneku - jediného koho můj ušák neměl rád, byl můj táta. Pokaždé když Bobek ležel v pokojíčku na posteli tak mu tata říkal "z jedné strany knedlíky, z druhé zelí, bude bašta!" Ten králík to snad vycítil a pořád před tátou utíkal :c)) jsou to krásné vzpomínky..sice ten máme psa, ale Bobík patří k mému dětství, bylo mi 5 když jsme ho koupili.. jak mi chybí jeho hladkej kožíšek :-(

10 adaluter adaluter | Web | 16. února 2011 v 22:20 | Reagovat

[8]: Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych Juli předložila na talíři některého z našich ušáků, ještě dnes se vrací ze zahrady s pláčem, vždycky se leknu, co se stalo a pak zjistím že:" mami, když já si pořád vzpomínám na ty králíčky, jak byli oteklí a pak umřeli, já se snažím na to nemyslet, ale jak je tam ta králíkárna, já na ní vidím z houpačky." Je nějaká citlivá, vlastně spíš impulsivní strašný smích, strašný pláč, strašný vztek, všechno na maximum a od rána do večera, od dvou let bez pauzy na spaní, jede na doraz.
U toho převráceného auta bych chtěla být, protože to musel být pohled na který se nezapomíná. Jo a chuděra Drnda, ty jedna necito. :-D

11 adaluter adaluter | Web | 16. února 2011 v 22:35 | Reagovat

[9]:Jo, jo na tohle jsou tatínkové experti, naši psi zas musí poslouchat řeči o elektricky vyhřívané psí boudě(trouba), ale přitom mají taťku pěkně ochočeného, párkrát na něj štěknou a už s nima kluše ven, krmí je průběžně (a tajně) piškotama, že se pak máma diví, že ani nechtějí večeři, zkrátka moc poslušnej páníček to je. A zakrslíčci jsou sladký, jeden byl tedy docela svéráz, žádnej mazlík, projevoval se spíš jako divoká kočka, ale když se pak občas milostivě nechal pomazlit, byla to pocta. No, ti další už byli "normální" ťuňťové, ale kabely milovali všichni. :-D

12 Lennroe Lennroe | Web | 16. února 2011 v 22:45 | Reagovat

Kozí mléko možná ne, ale někdo s chutí na kozí sýr by se našel ne? ;-) Mě se takováhle hospodářství moc líbí, když o nich někdo vypráví, nebo když jsem jimi krátce provedena. Podrbat si králíčka, pohladit ovečku a hurá zpátky do betonu.
Nikdy jsem se neúčastnila domácích hostin ála stehýnko z našeho Ferdy a ovárek z našeho Pašíka. Jím jenom anonymní zvířata a králíka nejím vůbec. vždycky si představím ty uši a vezmu si radši chleba.

13 adaluter adaluter | Web | 16. února 2011 v 23:13 | Reagovat

[12]:Já osobně bych byla spokojená, kdyby byly vyšlechtěné krávy, velikosti kozy, mléka tak akorát a taky by nás "nevyžrala". A proti kravskému mléku, sýru, tvarohu, máslu, hmmm mňam, nic nemám. Od koziček mi i ten sýr... no nevoní. :-!
No a jak to máme s hostinami ála domácí zdroje, už si četla, zlatý vajíčka. :-D

14 signoraa signoraa | E-mail | Web | 17. února 2011 v 9:25 | Reagovat

[10]: U auta jsme tehdy byli všichni, můj muž i aktivně pomáhal autu zpět na kola. Do dneška se tahle příhoda dává u nás v ulici "k lepšímu".
A ta Drnda, to byl můj nejoblíbenější králík, tedy králičí holka a taky byla poslední z vrhu,který byla tehdy snědena. My si jí dokonce brali se sestrou i do bytu. Maminka vždycky říkala po návratu z práce: "že tu zase byla Drnda?" My se se sestrou dušovaly, že ne a maminka odvětila: "Holky, nelžete, támhle jsou zase bobky". :-D
Musím se také přiznat, že mám ráda kozí mléko. Když jsem v Rumburku, tak jezdíme do Brtníků na kozí farmu a já si ho pak přivážím domů. Nejenže mi chutná, ale prý i prospívá mojí alergii a astmatu. :-) Ovšem, jsem na to také v rodině sama. :-D

15 adaluter adaluter | Web | 17. února 2011 v 13:15 | Reagovat

[14]: Hned mi bylo jasné, že z takovéhle události se musí stát legenda. :-D
Drndu vynechám :D. A nebyla bych proti, kdyby mi kozí mléko zachutnalo, ale nějak to prostě nejde, to bych musela ztratit čich a to bych zase nerada. :-D

16 Lili Lili | 18. února 2011 v 13:34 | Reagovat

Králíky já taky nemůžu. Vždycky si vzpomenu, jak prababička měla chundelatýho Ferdu a od té doby bych králíka nesnědla, byť anonymního.
Teď, jak se budeme stěhovat do domečku, tak otec plánuje založit chov slípek na vajíčka, ale nevím nevím. Vzhledem k našemu přerostlýmu yorkshiřímu ďáblovi, který asi brzy dostane za kamaráda nějaký většího a hlídavýho, by si slípky moc klidu neužily :-D

17 Aneta Aneta | Web | 18. února 2011 v 14:17 | Reagovat

Odp: To já vážně skvělý pořekadlo, to si někam zapíšu :) Jinak díky za vlídná slova. Já se snažím držet dost na uzdě, ale občas mi utne tipec jeden pohled na buchtu a je vymalováno :D

18 pavel pavel | Web | 18. února 2011 v 15:51 | Reagovat

Když jsem byl dítě, pěstovali jsem angoráky na tu jejich srst. A kozí mléko a sýr mám naopak rád je zdravé a lehce stravitelné. :-)

19 jezura jezura | Web | 18. února 2011 v 17:02 | Reagovat

No, nebýt kozího mléka, asi bych tu nebyla. Narodila jsem se za války a babička měla ve chlívku jenom jednu kozu. Ta mne živila. Dnes byl ale asi kozí mléko také nepolkla. Jinak pokud by to nebyl můj králík, tak ho na pekáči můžu. Jinak ne. A vůbec zvířátka máme rádi všichni, ale živé! Dcera má s dětmi opravdu malou jorkšírku a tak ji miluje, že posledně říkala, kdyby to šlo, tak s ní uzavře registrované partnerství. :-)

20 divizna divizna | 19. února 2011 v 15:52 | Reagovat

Snad se tatínkovi ten sen s kozičkou splní, co říkáš? ;-)  Mléko by se dalo třeba i prodávat, když ho nikdo jiný z rodiny nepije.
Naše sousedka z kozího mléka vyrábí vynikající sýry. :-)
Moc zdravím a přeju krásný víkend.

21 Johanka Johanka | Web | 20. února 2011 v 13:56 | Reagovat

Pamatuju si, jak děda choval králíky, ale když je pak pověšené za nohy stahoval a kuchal, nic to se mnou nedělalo. Asi to bylo tím, že jsem neviděla jejich zabíjení-nemohla ničemu zabránit kňučením a histerií.
Dnes bych protestně takového pojmenovaného králíka ani nejedla. Připadala bych si stejně, jako by mi donesli na talíři ruku mojí tety :-)

22 Lucka Lucka | Web | 22. února 2011 v 15:48 | Reagovat

Každý by si měl rozmyslet, jestli si zvíře pořizuje jen tak na dívání, nebo k užitku. To jsou dva rozdílné světy a kdo v tom nemá jasno, toho bych odkázala raději do ZOO. :-)
Proti myxomatóze je třeba králíky každý rok očkovat, jinak se ztrátám nevyhnete. Ale tak je to vlastně se vším.
Můj čistě osobní názor je, že pokud u vás nepije nikdo kozí mléko a případně nejí kůzlečinu, potom nemá žádný smysl si pořizovat kozu.

23 adaluter adaluter | Web | 22. února 2011 v 19:02 | Reagovat

( 22) Dneska jasno máme, jedině zvířata, která dávají užitek za živa, i kdyby tím užitkem měla být jen radost z péče o ně. A táta, který kozu chce, to kozí mléko pije a moc rád, to jen my ostatní se nechceme nechat přesvědčit, že je to dobrota. :-D

24 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. února 2011 v 21:36 | Reagovat

A pak že nikdo nepíše o venkově! Píše, a jak krásně. Jen - díky za návštěvu na mém blogu, protože komentář mi připomenul, že mám diktafon, při procházkách ho můžu použít. Díky za nápad. Raději píšu na podložce, svícení příteli nevadí ani snad škrabání tužky, článek byl tak nějak v nadsázce. Co jsem dostala ulekaných mejlů, že nechci s Pepínem nic mít, když nechci spát v ložnici! Tak to není, je to jasné? Oni to spíš taky mysleli konverzačně... Nemám na tebe mejla, promiň, hoď mi ho, chtěla bych tě poznat a přiřadit si Tě mezi své oblíbené... :-)

25 Nessie Nessie | Web | 27. května 2011 v 19:48 | Reagovat

Tyjo, to je bájo, v tomhle bych taky chtěla vyrůstat. Prozatím je mým cílem mít zahrádku a od jara do podzimu čerstvou zeleninku přímo na dosah ruky. Květináče ujdou, ale jsou moc malé... A až budu mít děti, tak chci rozhodně, aby vyrůstaly na venkově a ne ve městě!!!

26 Mneneznas Mneneznas | Web | 17. listopadu 2011 v 20:56 | Reagovat

Moc hezky sepsáno, nám také po deseti letech odešel do ušatého nebe náš Bobánek
a kozí mlíko na tom jsem vyrostla a taky mi ze začátku nevonělo a pak jak šel čas to bylo prostě mlíčko, které se pilo každý den no a teď zas nemám kozu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama