O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Slovo někoho jiného.

11. února 2011 v 15:45 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
O smyslu žvota jako takovém, se moc rozepisovat nebudu. Hledám ho, mění se, ztrácím ho, hledám ho..., je to koloběh.
Pak je tu otázka, jaký je smysl našeho života pro ostatní, naplňujeme jejich touhy, jsme jejich noční můry, přinášíme jim do života něco, co je obohatí?
A poslední zmínka, má smysl život, život všeobecně, od bakterií, až po pána tvorstva? Je to jen velká vesmírná náhoda, šprýmek, nebo vyšší plán, k jehož pochopení nám schází pár miliónů let vývoje? Doufám, že nečekáte odpovědi? Na něco si musíte odpovědět sami, na něco si nejspíš budou muset počkat naši prapraprapra...... vnuci.
A teď, když se nebudete zlobit, předám někomu slovo:





No a já se teď, s vaším dovolením (a vlastně i bez něj), rozepíšu o smyslu života, ve kterém mám naprosto jasno už teď. Totiž o smyslu mého virtuálního života. Narodila jsem se 6. listopadu 2010. Byl to poměrně rychlý a bezbolestný porod (říká máma), nicméně plný zmatků a překvapení.
A stále překvapená, jsem až dodnes, no není divu, nedávno mi byly tři měsíce a v tom věku je údiv na denním pořádku. Co je zvláštní, že smysl mého života, mi byl určen ještě před narozením. Svěřit se, konečně promluvit, mluvit (samozřejmě písemnou formou, ale já zůstanu u mluvení) mluvit, mluvit.

Její ústa už málem zarůstala. Jediným komunikačním nástrojem, byla pro ni ruka s propiskou a papír. Jenže papír neodpovídal, nereagoval, nesoucítil, nediskutoval, nehádal se, nesouhlasil, neutěšil, nevynadal, nepovzbudil, jen trpně přijímal vše, co mu svěřila a .... mlčel. Byla to jediná úleva kterou měla, ale už nestačila.

Svěřování se papíru, u ní začalo někdy kolem čtrnáctého roku, jenže tehdy kolem byla spousta lidí, komunikace byla bohatá a plodná a papír spíš zvěčňoval její výsledky. Tak to trvalo, asi do doby před šesti lety (více méně, samozřejmě). Jenže pak přišlo rizikové těhotenství a odchod z práce.
Narodilo se miminko, byla spousta práce kolem, večer manžel, druhá, v té době patnáctiletá, stále ještě komunikující dcera, dvě dobré přítelkyně na dosah, celkem pohoda. Tady nutno poznamenat, že povahou je introvert, nemá spousty kamarádů, neúčastní se masových akcí a ve větších kolektivech se cítí nesvá, nejistá a tudíž nepříjemně.
Ale věci se začaly nenápadně měnit, jedna přítelkyně se odstěhovala, manžel onemocněl, pak se "uzdravil", leč nastala nějaká nedefinovatelná změna, jako by se jeho cesta odklonila o pouhých pár stupňů od té její, starší dcera dorostla do let, kdy se komunikace s rodiči omezí na citoslovce (v lepším případě).
A přišla další rána, její nejlepší kamarádka se také odstěhovala mimo Prahu. Její komunikační svět vymíral. Pak se začaly dít i věci ošklivé, potom velmi ošklivé a to v pravidelných, stupňujících se přídělech.
Najednou na to všechno byla sama, papír dál trpělivě snášel její zoufalství, ale jak přicházely další rány, přestával stačit. On jí neodpovídal, nikdo jí neodpovídal, obklopilo ji ticho, přerušované jen štěbetáním Juli, před kterou se musela usmívat. A ten "úsměv" jí stál poslední zbytky sil.
Myšlenky i výkřiky, věty, slova, písmena, všechno se v ní hromadilo, usazovalo úplně všude, byla zanesená myšlenkami tak, že občas ani nemohla dýchat, lezly jí snad i z uší, ale hlavně jí lezly na mozek.
Pochopila, proč vězně zavírají za trest na samotku. Dlouhé dva roky nikde nikdo. A pak přišel, spíš připlul po slzách zoufalý nápad, spíš krizové řešení, vdechnout život virtuální bytosti, jejímž prostřednictvím, snad znovu najde cestu ke slovům. Ke svým slovům, ke slovům jiných lidských bytostí.

A tak jsem se tedy virtuálně narodila, já Adaluter. Mým smyslem života je navázat lidské vztahy, zprostředkovat své mámě, z masa a kostí, hřejivé teplo lidské účasti, odezvu na její hlas, který zněl tak dlouho do prázdna. Najít jí někoho, komu by také, pro změnu ona, mohla alespoň vlídným slovem vyjádřit pochopení, soucit, nebo radost nad jeho úspěchy.
Jsem tu proto, aby se zase mohla cítit jako člověk mezi lidmi.
Aby už nemusela žít ve vzduchoprázdnu.
To je smysl mého života.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 11. února 2011 v 16:19 | Reagovat

Zvláštně jsi to popsala. Musela jsem si to číst dvakrát, abych pochopila. Ale tu těžkost si popsala tak, že to nejde číst jen jednou. Mě blogování naplňuje nejen tvořivost, ale právě komunitní sdílení. Jsme komunitní člověk, ale osudem to nějak nemám. Blogem jsem to našla. Napsala jsi to nejlíp z toho, co jsem o smyslu psaní a sdílení četla na TT. Po půl roce psaní pod jménem Edith bych se snad už na zavolání "Edith" i otočila :-)

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 11. února 2011 v 16:34 | Reagovat

Pěkné! Myslím, že právě k tomu blogy jsou. Nejsem si jistý, jestli tahle virtuální komunikace je plnohodnotná, ale taky mě baví a pomáhá mi. V té mezilidské komunikaci mám nevýhodu špatného zraku, takže nevidím, jak se kdo tváří, nečtu mimiku a gesta. To se na blogu nemůže stát, tady jsme si ve výrazových prostředcích všichni rovni. Píšeš moc pěkně, logicky, uspořádaně a čtivě.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 11. února 2011 v 16:39 | Reagovat

Ahoj mrňousku:)
promiň, že budu častěji myslet a mluvit na tvou mámu než na tebe, já to s maličkýma neumím. Jen když nebude máma dlouho psát, řeknu si, že seš ještě malinká a dáš moc práce:)
Jak říct, že mě těší si u vás číst, aby to nevyznělo škodolibě?:)
Jsem ráda, že ses tak brzo
Na blog.cz mě to hodně baví, lidi jsou ochotní diskutovat a komentovat. Mám tvůj blog už v oblíbených, tak nic nepropásnu:)
Jo a fakt nevím proč - v mojí hlavě jsi Laura, vždycky se musím opravit:)

4 Kerria Kerria | Web | 11. února 2011 v 17:35 | Reagovat

Každý máme nějaký vlastní (víceméně sobecký) důvod, proč píšeme blog. Někdo je osamělý, jiný se potřebuje vypsat, někdo hledá rady, další chce rady rozdávat a já se třeba zase učím říkat, co si myslím.

5 Marpefi Marpefi | E-mail | Web | 11. února 2011 v 17:46 | Reagovat

Zdravím všechny,

jsem moc rád,že je aktuální právě toto téma, protože na něj nemusím psát žádný článek...ptáte se proč?

Protože na téma smyslu života mám celý blog.

Na něm se snažím provádět různé průzkumy z této problematiky (jeden je aktuálně "v oběhu", takže se můžete zúčastnit), zjistíte tedy, co si o smyslu života myslí většina lidí.

Dále se snažím dívat na smysl života z pohledu sebevraždy, z pohledu neexistence smyslu života, z pohledu existence Boha atd.

Věřím, že vás tento článek zaujme a každý si vybere, co hledá...jste srdečně zváni.

http://zivot-nazory.blog.cz/1102/smysl-zivota-uceleny-prehled-clanku

Ps. omlouvám se za reklamu, ale zde opravdu není možné zkopírovat obsah celého webu:)

S pozdravem

Marpefi

6 signoraa signoraa | E-mail | Web | 11. února 2011 v 23:29 | Reagovat

Je to báječně napsané a mě to donutilo zapřemýšlet o tom, jak můj blog se odchýlil od původního záměru. Původně jsem ho pojala jako dokumentaci mých cest za poznáním a míst, která jsem navštívila. A pak jsem začala číst blogy dalších lidí a zjistila, jak je báječné si "pokecat" v tom virtuálním světě. A našla jsem tu opravdu báječné lidi. :-D

P.S. Vidím, že už tě taky našel Marpefi :-!

7 pavel pavel | Web | 11. února 2011 v 23:35 | Reagovat

Nenapsala jsi to o mně?... Protože skoro stejnou životní houpačku mám za sebou taky... Jsi z Prahy, jak vidím, jedu tam příští týden a těším se. :-)

8 adaluter adaluter | Web | 12. února 2011 v 2:30 | Reagovat

[1]: Jsem si vědomá, že jsem to trošku zkomplikovala, i já jsem si musela dávat pozor, kdo zrovna "sedí" u klávesnice, aby v tom nebyly zmatky. :-D Jako druh, jsme závislí na skupině, ani introvert si nevystačí úplně sám. Na tobě je vidět jakou radost a naplnění ti blogování přináší, a z tvé tvorby to sálá také. :-)

[2]: Pokud jiná forma komunikace schází, je tahle teď ta nejplnohodnotnější jakou mám. A s tou rovností to chápu, loni v zimě, jsem měla období tří měsíců, kdy jsem viděla z lidských tváří, jen rozmazaný ovál s černými dírami místo očí, zvlášť těžko jsem to nesla u malé, vůbec jsem neviděla jak vypadá, jestli nemá špinavou pusu, když si zadřela třísku, nemohla jsem jí vysvětlit, že jí nevidím. A jak říkáš, neviděla jsem její emoce, bylo to strašné. Pravda je, že v té době bych na blogu nemohla existovat vůbec. Tvé ocenění mě moc těší, díky.

[3]: Mrňousek promine a spolu se mnou je rád, že se ti u nás líbí, i když nám není jasné proč by to mělo znít škodolibě. Moc mě těší, že jsem mezi vámi našla místo.

[4]: Prvotní byla rozhodně osamělost, ale to ostatní se přidalo také a věřím, nebo aspoň doufám, že to skončí u radosti z nově nalezených přátel a radosti z tvorby. Říkat, co si myslím u mě taky bývá často problém, spíš říkám, co chce ten dotyčný slyšet a to v můj neprospěch, ale vůbec nejčastěji jen mlčím, i když bych už něco měla říct, možná i zařvat.

[5]: Neptám se proč.

[6]: Děkuji. Časem člověk zjistí, co všechno mu blog vlastně může poskytnout, že je to mnohem víc než vůbec očekával, já přišla za člověčenstvím a dostalo se mi odezvy dřív než jsem čekala, a mnohem dřív než bych to třeba vzdala, jak jsem se původně bála. A jako bonus jsem zjistila, že se líbí mé básničky, které píšu už léta, ale jen sama pro sebe, protože jsem nikdy neměla odvahu, dát je přečíst někomu koho znám. :-) Ano navštívil, ale pro tentokrát se nezlobím, beru to jako křest, nebo zasvěcení, přijímací ceremoniál, vždyť koho ještě nenavštívil, ten jako by nebyl. :-D

[7]: Ne tentokrát to bylo o mně, i když o tobě jinak píšu s velikou oblibou. Houpačku jsem měla ráda jako malá, teď už se mi na nich zvedá žaludek, na všech. :-! Jsem z Prahy, budu z ní i příští týden a taky se z toho těším, neboť jak známo, v Praze je blaze. :D

9 divizna divizna | 12. února 2011 v 17:53 | Reagovat

Té malé, virtuální Adaluter gratuluji k narozkám a tobě přeji, ať ti blog splní na 100% to, co od něho očekáváš a soudě podle těch krásných komentářů už se daří. :-)

10 Johanka Johanka | Web | 12. února 2011 v 19:57 | Reagovat

Možná, že kdokoliv z nás vdechne život virtuální bytosti, cítí to podobně. Nemám pravdu? Já původně chtěla předat příběh, který jsem psala a ležel mi v šuplíku. Pak jsem ale zjistila, že lidi zajímám i jako jeho autor-a byli to lidi, pro které jsem nebyla nijak zaškatulkovaná, neměla jsem cejch, ani nebyla svázaná doměnkami ostatních. Jako Johanka jsem jen sama sebou, ale jako ..., už spadám do představ, které o mně druzí mají a je pro mě těžké se z nich vymanit. A ano, je dobré, když vím, že za obrazovkou jsou taky lidé...někdo, kdo poslouchá a třeba chápe, nebo se v něčem co napíšu, najde. A já se ve tvých řádcích našla, to je přesně důvod, proč mají blogy být.

11 Labanda © Labanda © | Web | 12. února 2011 v 21:32 | Reagovat

[3]: co kecáš zlatíčko, ty to s malýma umíš, jen se bojíš, že neumíš ;-)
Ahoj děkuju za pochvalu a moc pěkně jsi to napsala dám tě v pondělí do svého žebříčku TT snad nevadí ;-) a vítejk, asi jsme tu uvízli za stejného případu :-( mluvim na vás obě protože obě jste jedna a tatáž a já věřím, že jste skvělé, te´d ani nwm jestli tenhle design je v nabídce na blogu, bo sis ho utvořila? já si hraju s grafikou víš, většina co tě tu te´d komentovala, tak mají design ode mně, já je jen nepodepisuju nemám reklamu ráda, nedělám to abych byla známá, ale nesmírně moc mě to baví víš ;-) a moc kuju za pochvalu já nemít Labandu © tak nejsem teď co jsem konečně cítím, že mě někdo někde potřebuje, i když možná brzy bude potřebovat i někdo jiná, ale bojim se dneska mám takové křeče v podbříšku, že mám strach jít i na toaletu :-(

12 adaluter adaluter | Web | 13. února 2011 v 0:52 | Reagovat

[9]:Díky a ráda tě "vidím", ty jsi vždy vítaná, léčivá bylinko.

[10]:Člověk tu někdy odhalí to, co jeho "blízcí" ani netuší, anonymita dodává větší pocit bezpečí než lidé, kteří se mnou žijí a vše, co jsem kdy řekla mohou použít a leckdy i použijí proti mně. Je to smutné, ale je to tak. A máš pravdu i oblíbené blogy člověk vybírá srdcem, tam, kde zazní podobný rytmus jako ten náš, kde nám je něco blízké, se pak rádi vracíme.

[11]: Dík za ocenění,žebříček samozřejmě nevadí ( děkuji), jen nesmím lézt moc vysoko, mívám závratě. Ano, jsme výhodné balení dvě v jednom, ale vytvořit něco, jako design, je pro nás asi tak reálné, jako představa, že zítra ráno vstanem a poletíme na Mars. Víš já si s počítačem tykám asi půl roku a moje znalosti jsou směšné, grafika je jako pomýšlet v mateřské školce na vysokou. Ten design je v nabídce. :-) Já byla ráda, když jsem zvládla změnit barvu písma. :-D

13 pavel pavel | Web | 13. února 2011 v 2:18 | Reagovat

Jistě víš, že anonymitu neřeším ani na blogu, protože stejně lidé v mém okolí vědí jaký jsem a pokud se jim nelíbím, nebo mají na mne jiný názor, je to jejich problém. Ale chápu ty, kteří jsou opatrní. Já to mám i jednodušší, protože vlastně ani nemám co ztratit. :-)

14 Leňourek Leňourek | Web | 13. února 2011 v 8:27 | Reagovat

Promiň za reklamu,ale nechtěla by ses přihlásit do SONS (soutěž o nejlepší sladkost)??Jestli jo,tak mám odkaz na blogu ;) A ještě jednou promiň za reklamu...měj se PP

15 Shariony Shariony | Web | 13. února 2011 v 17:37 | Reagovat

Vítej tady.. Snad se tvůj smysl naplní, sama jsem tady poznala spoustu báječných lidí, možná opravdovějších než ve skutečnosti...

16 jezura jezura | Web | 14. února 2011 v 12:28 | Reagovat

Podle mne blog jako takový každého obohatí, ne všechny stejně, ale ano. Také jsem zde našla dost spřátelených duší, se kterými je mi dobře. A papír jako začátek? To velmi dobře znám a také bych mohla povídat. Já jsem o "pár" starší, už mi brzy budou 3 roky, heč? Ale po pravdě jsem se do toho pořádně pustila až nedávno. Jen tak dál! O_O

17 pavel pavel | Web | 15. února 2011 v 18:50 | Reagovat

Jaro je kupodivu až tady takřka na severu.. v Bochumi.
Bohužel v pátek jedu do druhého domova, do Prahy, opět do zimy. A jestli se cítíš stále sama, můžeme se spolu i někdy projít. Taky tam  budu tentokrát sám.

18 Justinka Justinka | Web | 4. března 2011 v 8:22 | Reagovat

WOW, úžasný článek. Moc se mi líbil. Já jsem si blog založila úplně za jiným účelem, ale pomalu se k tomu svěřování, vypisování dostávám. Ale opravdu velmi pomalu, ještě cítím jistou opatrnost, ale ta každým článkem. (Myslím, článkem, ne ty moje "jen se podívejte jak jsou pěkní" fotkami) Třeba se někdy přiblížím, alespoň na sto honů k tvým psacím schopnostem. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama