O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Březen 2011

Pandořina skříňka dějství sedmé

31. března 2011 v 15:54 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady.
.
.....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se samozřejmě posadila vedle mě. Byla jsem rozhodnutá mlčet. Paní doktorka mámu požádala, aby počkala venku. Nelíbilo se jí to, nejspíš to chtěla všechno vysvětlit sama, jak to mám z toho, že nechodím ven a že nic nedělám, ale doktor je autorita, tak uposlechla.
.
.....Zůstaly jsme samy. Doktorka mi dala sklenici vody a chvíli si něco zapisovala, aby mi dala čas se uklidnit. Pak se posadila proti mně a já čekala záplavu otázek, ona mi však položila jen dvě. "Přemýšlela jste o sebevraždě?" Slzy mi vyhrkly do očí a jen jsem kývla. Chvíli se odmlčela a pak se nesmírně opatrně zeptala: "Měla jste někdy myšlenky, že byste ublížila i děťátku?" Stáhlo se mi hrdlo a sklopila jsem hlavu, nedokázala jsem lhát, ale ani to vyslovit nahlas. Vzala mě za ruku a řekla:" Nebojte se, všechno dáme do pořádku, co byste řekla, kdybyste tu u nás na chvíli zůstala?" To jsem nečekala, "ale já nemůžu, kdo by se postaral o...", hlas se mi vytratil. Rozhovor byl u konce, ta zdvořile položená otázka, vlastně nebyla otázkou, ale konstatováním faktu. Zavolala mámu a na rovinu se jí zeptala, jestli jsou schopni se o vnučku postarat, nebo jestli má objednat místo v kojeneckém ústavu, že je naprosto nezbytné, abych okamžitě nastoupila léčbu. To nečekala ani máma, když o tom tak zpětně přemýšlím, nejspíš taky doufala v nějaký zázrak, nějaké mávnutí čarovným proutkem, nebo aspoň kouzelnou injekci, po které by si domů odvezli opět "normální" dceru. V budoucnu, a vlastně až do dnes, mi tisíckrát nadávala, že jsem tam zůstala (jako bych měla volbu) a sobě vyčítala, že mě tam vůbec kdy dovezla. Myslím, že dodnes nechápe, že kdyby to neudělala, mohlo to dopadnout tragicky. Když se jí vrátila řeč, řekla, že si Rézku nechají doma. Ještě se snažila umluvit lékařku, jestli by to přeci jen nějak nešlo udělat, abych se mohla léčit jen ambulantně. V žádném případě, ne, ani nástup v pondělí. Já tam jen seděla a nechávala je, ať o mně rozhodnou, cítila jsem nad sebou vyšší moc a nebránila se jí. Rozhovor pokračoval, návštěvy zatím žádné, ano zavolejte si, podáme vám zprávu, ne nic nebude potřebovat, všechno dostane, na shledanou. Byla jsem jimi objata na rozloučenou, Rézku jsem jen pohladila po tváři a přála si, aby ji už odnesli. Když se za nimi zavřely dveře, rozbrečela jsem se úlevou. "To bude zase dobré", řekla konejšivě sestra a odvedla mě na oddělení. Bylo to týden po konci šestinedělí, když jsem vešla dovnitř a za mnou se zavřely dveře. Dveře, které neměly kliku.

Trestík smrti.

27. března 2011 v 14:47 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Palec nahoru, znamená milost, palec dolů, rozsudek smrti. Za dávných dob, v arénách gladiátorů, všem srozumitelná gesta. V pozměněných významech přetrvala až dodnes. A s jedním z nich, mě seznámila Juli.

.....V mateřské školce, jsou děti v kamarádství...no, poněkud nestálé. Včera největší kamarádky, dnes se odmítají, i jen podívat stejným směrem. Někdy je to otázka vztahu mezi dvěma kamarády, nicméně mnohokrát se zapojí i celá třída. A tak se někdy stane, že jeden týden, vás dítko budí ráno o půl hodiny dřív, jen abychom náhodou nezmeškaly školku a další týden, předstírá tvrdý spánek, ještě deset minut po zvonění budíku, obléká se, jakoby to dělalo poprvé v životě a do školky kráčí krokem odsouzence, kterého vedou na popravu. Záleží jen na povaze dítěte, jestli se vám podaří zjistit, co se vlastně děje. Mně se to podařilo až na několikátý pokus a po značně nenápadné a taktické vyzvídací metodě, kecám, ani nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem si to dala dohromady.

.....Prostě a jednoduše, Julinka dostala od dětí palec dolů - malý trest společenské smrti. Nikdo se s ní neka (pro ty nezkušené - nekamarádí), což obnáší: nemluvím s tebou, nehraju si s tebou, promluvíš na mě, otočím se zády, nebo rovnou odejdu, venku s tebou nepůjdu ve dvojci, případně tě nahlas pomlouváme, smějeme se ti a všichni ti rozhodně dáváme najevo, že jsi společensky mrtvá. Ó jé, tohle že dělají mojí holčičce? Ty sobecké, zlé, nespravedlivé děti, zacloumalo mnou jako první. Pak jsem vydechla, nadechla a vzpomněla na rady, nechte děti, ať si své problémy (pokud nejde o šikanu, nebo fyzické napadání) vyřeší samy mezi sebou. Poptala jsem se, jestli snad nezavdala k tomu chování nějakou příčinu. Nebyla si ničeho vědoma (což ovšem zas tak moc neznamená). Jedna z těch holčiček ve "vedoucím" postavení prostě řekla "já s Juli neka" a dala palec dolů. Ostatní z arény se přidali, i ostatní palce se postupně otáčely k zemi, až tam Juli stála, odsouzena k trestu smrti.

.....Trvalo to asi čtyři dny, povídaly jsme si o té situaci, protože ranní vstávání se stále protahovalo a přidaly se pocity na zvracení. Už jsem začínala přemýšlet, jak to řešit, jestli se svěřit učitelce, ale když jsem odpoledne přišla pro Juli do školky, protáhla obličej "to už jsi tady, proč tak brzo"? Postupně poobjímala všechny kamarádky a pak s otráveným výrazem, který ovšem patřil mně, odkráčela do šatny. Co se změnilo? Těžko říct, snad počasí, snad tlak vzduchu, možná politická situace ve třídě, prostě palce se milosrdně obrátily vzhůru a Juli byla udělena milost. Všichni s ní ka, jako by se nic nestalo.

..... Pro úplnost musím dodat, že ona není zdaleka jediná, kdo byl k trestu dočasné, společenské smrti odsouzen. Vyjma několika málo dětí ve vůdčí roli a několika, které se drží stranou kolektivu samy a dobrovolně, občas padne karta na každého. Tuhle Juli přihopsala s výrazem Zora Mstitele a jasným gestem palce mi ukázala, jak dneska dopadla jiná holčinka. "Nikdo s ní mami neka, já taky ne", pronesla odhodlaným, takřka hrdým hlasem. Téma rozhovoru, na cestu domů, bylo jasné. Vzpomeň si děvenko, vzpomeň, na své přetěžké ranní vstávání, bolení bříška a strach jít do školky. Hrdý a odhodlaný výraz, se z její tváře pomalu vytrácel a než jsme došly domů, snad aspoň trošku pochopila. I když, velké iluze si nedělám, neboť v jednotě je síla a najít odvahu, postavit se davu, je pro malé dítě velice těžké. A nejen pro dítě.


Jinak, poněkud vážněji, jsem se nad trestem smrti zamyslela v článku Skřivan nad hlavou.

Skřivan nad hlavou.

22. března 2011 v 13:31 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Ráno přišlo dřív než jindy, celým městem se neslo vzrušené chvění. Jako by přeskakovaly jiskry, z jednoho, do šera rozsvíceného okna, do druhého a zapalovaly požár chtivé nedočkavosti. Hodinu před polednem, už bylo náměstí plné, byli tu všichni, staří, mladí, muži, ženy, děti. Všude se nesl polohlasný šepot, napjaté očekávání i strach ovládly všechny bez rozdílu. Začalo odbíjet poledne. Směrem od šatlavy se dav rozestoupil, popoháněn dráby, "už ho vedou", neslo se jako vlna davem. Šel, hlavu skloněnou, ruce svázané za zády, nedíval se do těch dychtících očí, které znal skoro všechny, očí sousedů, přátel i nepřátel, očí plných odporu, zhnusení, nenávisti. Došli až k pódiu, narychlo stlučenému vprostřed náměstí, pár dřevěných schodů a stál tu přede všemi, proboden stovkami pohledů.

.....Kat vystoupil nahoru hned za ním, dav zprudka vydechl jako jedna bytost, při pohledu na těžký, v slunci zářící meč, nástroj spravedlnosti a pomsty. Zdálo se mu, že čas se zastavil, viděl modré nebe, vítr mu čechral vlasy a přinášel vůni posečené trávy, nad hlavou zpíval skřivan. Zavřel oči a zapomněl kde je, jako by náhle byl jen on sám a celý širý svět mu ležel u nohou. Z davu se ozvaly nedočkavé výkřiky a vrátily ho zpátky, dav byl netrpělivý, prahl po svém právu, právu krve. Kat ho postrčil směrem ke špalku uprostřed pódia, strach mu sevřel srdce a nohy přestaly poslouchat, dva pochopové ho chytili za paže a napůl dostrkali, napůl dovlekli ke špalku, porazili ho na kolena a než jeho hlavu položili na ten kus dřeva, celého zčernalého krví, naposledy se rozhlédl po lidech kolem. Stáli tu, jako jednolitá masa, někteří s očima doširoka otevřenýma hrůzou a napjatým očekáváním, muži s přísně sevřenými rty a ztvrdlými rysy, poplašené dívky s rukou u očí, připravenou zakrýt je, až se meč zablyští ve svém smrtícím švihu, matky, držící děti otočené k němu zády, s hlavou vraženou do máminy sukně i otcové, nesoucí své syny na ramenou, aby dobře viděli, jak vypadá spravedlnost.

.....Všichni, všichni věřili v jeho vinu, jestli se našel někdo, kdo pochyboval, byl už dávno stržen mocnou silou davu a myšlenky o nevině, byly zadupány v prachu u jejich nohou. Neměl jim to za zlé, znal tu atmosféru, kolikrát on sám, byl součástí toho davu a s šimráním v břiše přihlížel, jak se zvedá meč spravedlnosti a i on sám dychtil po chvíli, kdy dopadne a nastolí znovu řád viny a trestu. Řád jež přinášel bezpečí do jejich domovů, do jejich životů. Kdykoliv se našly pochybnosti, i on je udusil nejpozději ve chvíli, kdy se pevně semknutí tlačili okolo děsuplné a přesto neodolatelné podívané.

.....Davem to zašumělo, pochopil, že kat už se postavil na své místo, podle nedočkavých a vzápětí zděšených pohledů pochopil, že má čas jen na poslední nadechnutí, na poslední myšlenku. Patřila jeho ženě, ženě, kterou nalezl při návratu domů v kaluži krve, ženě, kterou objímal, klečíc v té krvi, hladíc její tvář a dlouhé světlé vlasy, až do té doby, kdy někdo zabušil na dveře. Dav ztichl, spravedlnost se zaleskla na slunci a on odešel za svou ženou.

.....Ozvaly se zděšené výkřiky, pláč, pár žen omdlelo, když hlava dopadla se zaduněním na prkennou podlahu, muži měli ve ztuhlých tvářích šedavý nádech. Na chvíli se nad náměstím rozprostřelo smírné ticho, pak se dav dal pomalu do pohybu, lidé odcházeli s různými výrazy ve tvářích, od zděšení, znechucení, lítosti, uspokojení, zadostiučinění, až po výraz neochvějné víry ve spravedlnost. Pomalu a tišší se vraceli k obyčejným životům, sousedé, přátelé i nepřátalé a nikdo si nevšiml cizího, nenápadného muže s pobaveným úsměvem na tváři, který se ubíral k branám města, aby ho poté, co se seznámil s tou plavovlasou, milou ženou, poté, co ponořil ruce do její krve a uspokojil svůj hlad po ní, navždy opustil a vydal se znovu na svou cestu. Přemýšlel o lidech ve všech těch malých městech, všude to bylo stejné, město od města, vídal na náměstích ty samé tváře, to samé zděšení, ale i dychtění, dychtění po krvi, které sám tak dobře znal. Vždycky přišli, i když omdlévali, nebo dokonce zvraceli, křičeli zděšením, ale vždycky přišli, chtěli, tu spravedlnost s rukama od krve, vidět na vlastní oči. Spokojeně se rozhlédl po krajině, po modrém nebi, nasál vůni posečené trávy, nad hlavou mu zpíval skřivan a on se vydal k dalšímu městu. Začal se těšit. Jestlipak potká zase nějakou milou, usměvavou ženu?
Takový byl život, takový byl svět, takoví byli lidé.

.....Život se změnil, svět se změnil, ale změnili se i lidé? Hmotné a neživé věci měníme obrovskou rychlostí, živé bytosti za nimi zaostávají. Naše doba se proměnila za pár století k nepoznání, ale co my? Zcivilizovali jsme se opravdu tak, jak by odpovídalo době? Zrušili jsme veřejné popravy, hony na čarodějnice, lynčování, uvazování na pranýř a nahradili to vše nejprve popravami za zdmi věznic a nakonec zrušením trestu smrti a završili to celé nebývalými ohledy k právům odsouzených. Jenže, není to tak jednoduché, snažíme se vinu a následný trest zaškatulkovat do neochvějných pravidel, trestné činy zařazujeme do kategorií, kde lidský život najednou mívá menší cenu, než hmotný majetek určité hodnoty, snažíme se spravedlnost učinit opravdu spravedlivou a všeobecně platnou, ale jsme lidé. V tomto případě, jenom, lidé. Nedokážeme zajistit, aby naše myšlenky a názory byly jednotné, proto nikdy nemůžeme dosáhnout shody a konečného, jediného správného řešení.

.....Velká část z nás, se cítí být humanisty a pak se stane něco, co v lidech znovu rozpoutá, tu staletími zakořeněnou a dalšími staletími pohřbenou, touhu po lynčování, mučení, po krvi po zablýsknutí spravedlnosti nad zločincovým hrdlem. A to vše i v případech, kdy ještě vůbec není prokázané, kdo čin spáchal. Prahneme po krvi, po pomstě, po spravedlnosti. Nebo jen po krvi a pomstě? Kde zůstává spravedlnost, když na všech možných místech a teď mám na mysli hospody, zaměstnání, internetové diskuse, slyšíme líčení, co všechno, by se údajnému pachateli mělo provést. Je to v nás, snad ne ve všech, ale většina z nás, by před pár stoletími, na tom náměstí stála taky, i kdyby měli omdlít, i kdyby měli zvracet, šli by tam.

.....Trest smrti? Ano? Ne? Mé historické já, říká ano. Mé současné, "civilizované" já, má strach z lidské nedokonalosti. Z toho, že dav, svými názory, svým tlakem, svou krvelačností, může ve sporných, či nejasných zrůdných případech ovlivnit soud, který, ve snaze vyhovět živelné a masové touze po pomstě (a v neposlední řadě i v touze zachovat zdání o své způsobilosti), odsoudí co nejrychleji toho, kdo mu padl první pod ruce. Musím se přiznat, že nemám jasný názor, jsou případy, kdy mám pocit, že bych chtěla stát u pódia v první řadě, ale jedině se stoprocentní jistotou, že u špalku klečí opravdu ten, kdo u něj klečet má. A bojím se, že tohoto cíle je dosaženo jen v některých případech.

.....Čím jsem si ale naprosto jistá je, že bych podstatně posílila udělování doživotních a výjimečných trestů, bez jakékoliv šance na propuštění, za "dobré" chování, "účinnou" lítost, nebo omilostnění. A rozhodně, bych změnila lázeňský charakter našich věznic. Pro někoho se pobyt tam, může zdát spíš odměnou, než trestem. Rozhodně žádné modré nebe, vůně posečené trávy a skřivani nad hlavou.

PODĚKOVÁNÍ

19. března 2011 v 0:54 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
Toto poděkování, patří Vám všem, kteří jste si našli čas a napsali mi slova útěchy, podpory a povzbuzení. Díky za Vaše vcítění, za vaše myšlenky i rady. Moc si toho vážím a cítím, že nejsem sama, vím, že se mám kam obrátit, a už vím, že je tu pár lidí, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých a to je při všem tom trápení, krásné zjištění. Omlouvám se, že jsem neodpovídala na každý komentář zvlášť, i když byste si to zasloužili. Doufám, že se tento dík dostane všude tam, kam náleží a nikdo z Vás, kteří jste na mě byli tak hodní, o něj nepřijde.

Název mě prostě nenapadá.

15. března 2011 v 11:36 | adaluter |  MÉ PEKLO
.....Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. Kdybych mohla, ležela bych celý den, stočená na boku pod dekou a nedělala nic, prostě nic, jen sem tam, bych otevřela oči, snad abych se přesvědčila, že svět ještě existuje a dál už nic. Opustily mě emoce, cítím se bez nich okradená a nepatřičně, potřebuju cítit žal, smutek, zoufalství, ale cítím jen únavu, potřebuju slzy, pláč, ten byl mým přítelem, pomáhal mi, ale jako by vyschl pramen. Nepomáhá ani jindy spolehlivá hudba, nebo závan vůně, nic, jen sedím a myslím na to, jak bych ráda ležela. Jediné, co jakž takž zvládám, je uvařit a to rozhodně ne kvůli mně, chleba by mi stačil, když už dostanu hlad, ale starost o Juli, je jediná nadřazená touze po nebytí. Ostatní jde stranou, nepořádek přehlížím, v pračce už pátý den máchám a peru to samé prádlo, protože ho vždycky zapomenu vyndat, pak mi přijde, že zasmrádlo, tak peru znova. Nádobí umývám způsobem, co došlo to opláchnu, zbytek počká, všechno počká.

.....Bohužel, zařehtal i úřední šiml a vyřizování něčeho tak prostého, jako je úmrtní list se zkomplikovalo na mezinárodní úrovni. Vzpomněla jsem si při té příležitosti, na všechny ty dokumenty, úředně ověřené překlady, superlegalizace, to vše na několikrát posílané přes oceán tam a zpět, když jsme vyřizovali svatbu. Jenže tehdy mě hnalo nadšení a sil a chuti jsem měla na rozdávání. Teď jsem z naší matriky, kde jsem doufala, že vyřídím tuto záležitost, odešla poučena, že když byl manžel cizinec, tak ani úmrtní list nepotřebuji a když už z jakéhokoliv důvodu na něčem takovém trvám, musím se obrátit na úřady té země, kde zemřel. Vím, že to budu muset dotáhnout do konce a to co nejdřív, protože, ač byl můj manžel cizinec, dvanáct let žil v této zemi a pochybuji, že všechny instituce a úřady, na kterých budu muset jeho úmrtí nahlásit, se spokojí pouze s mým konstatováním, že zemřel a nebudou požadovat i úřední potvrzení tohoto faktu. Jen mě překvapuje, že když už tedy jsme součástí něčeho, jako je Evropské společenství, nemohou tyto úřady mezi sebou komunikovat, zvlášť v době faxů, mailů a ostatních vymožeností. No, možná mě to ani tak nepřekvapuje, jako spíš sssstrašně štve. Zvlášť teď, když můj maximální výkon je nastaven na uvaření polévky k večeři.

.....Naštěstí se Juli vyhrabala ze svého zatím posledního kašle, takže od pondělí je zase ve školce, má tam kamarády, báječně se baví, dostane nabaštit a já můžu bez výčitek svědomí tupě zírat. Jen ta cesta mě, nevím proč, vyčerpává, normálně je to ostřejší chůzí necelá půlhodinka, ale dneska jsem se vlekla domů skoro hodinu. Prostě můj výkon se pohybuje někde na hranici udržitelnosti, kdybych aspoň prožívala smutek a zoufalství, mohla se do toho ponořit a vybrečet se, cítit, cítit, cítit, ale jsem jak kus kamene a čas zároveň stojí a zároveň letí. Na všechna vyřizování, už včera bylo pozdě, a můj osobní život ustrnul.

.....Nikdy by mě nenapadlo, kolik různých nikdy mi bude vířit hlavou, kolikrát za den, za hodinu si uvědomím, že už nikdy ....to, nebo tohle, ani tamto. Ještě před pár dny, mi tohle slovo spolehlivě vehnalo slzy do očí, kdekoli, kdykoli. Dnes jen cítím, jako by dopadl další kámen na mohylu, která je vystavěna nad mými pohřbenými sny a nadějemi, další balvan, který už nikdy nikdo neodvalí, cítím, jako bych pod nimi byla i já. To je ta tíha, která na mně leží, to je ta únava, kterou nemohu setřást, ta ospalost, kterou nezažene ani třetí káva. Dřív jsem chodila spát v jednu, ve dvě v noci a teď se nutím v devět udržet oči otevřené. Spala bych nejspíš i přes den, což je pro mě jinak naprosto nemyslitelné, zívám i teď, když se tu snažím udržet si lidský kontakt s vámi, protože nezapírám, že jestli je mi někdo útěchou, pak jste to vy. Vím, že ztráta blízkého člověka mívá své zákonitosti, nevím jestli tam patří i apatie, protože cítím, že smíření to rozhodně ještě není, ale pláč, by mi byl neskonale milejší.

Poztrácené iluze

13. března 2011 v 18:09 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
..... Tento článek, jsem měla téměř napsaný, na minulé téma týdne, ale nestihla jsem ho dokončit. Tak ho přidám alespoň nyní, hlavně proto, že už je vlastně skoro hotový a na vymýšlení něčeho nového se moc necítím, přesto mě však to datlování dokáže na chvíli zaměstnat a uklidnit. Myšlenky se na tu chvíli maličko pozastaví, v tom věčném pobíhání v nesmyslných kruzích.
.
.....Nevím, jestli žít život bez iluzí, znamená být realistou, nebo pesimistou. A podle jakého klíče vlastně oddělíme iluze od snů, očekávání, představ, nadějí a plánů? Iluze, které, jak jsem se dočetla v mnoha článcích, mají téměř vulgární příchuť, jsou něčím zákeřným, už svojí podstatou, protože nepřinášejí nic, než zklamání a žádoucí by bylo jejich potracení, ještě v raném zárodku. A tady zopakuji svoji otázku "jak rozeznáte iluzi od snů a přání a představ a možná trošku přehnaných plánů"? Není to náhodou tak, že to, že iluze byla jen iluzí, zjistíme právě až tehdy, když ji ztratíme? Tady by se hodilo přísloví:" Po bitvě, je každý generálem". A přicházejí na řadu slova jako:"já jsem ti to říkal", "to se dalo čekat", nebo "tohle ani jinak dopadnout nemohlo". A my? Cítíme se dílem zklamaní, dílem zahanbení svojí "naivitou".
.
.....Co se týká osobních iluzí, tam si je každý soudíme sám a to, co pro nás může být jen ztracená iluze, jako například prožít celý život s jedním partnerem, to jiný promění v realitu. Tudíž, co je iluze a co je reálná možnost? Mám tu představu zavrhnout už předem, protože mnozí na ní ztroskotali a nazvali jí iluzí? A co děti, do nichž vesměs vkládáme ta největší očekávání a sny a teď nemyslím to, že vystudují vysokou, budou z nich druzí Jágrové, získají svůj první milión před dvaadvacátým rokem, ale že projdou všemi úskalími dospívání bez úhony a stanou se z nich slušní, zodpovědní a šťastní lidé. Je to v dnešním světě už jen iluze, má smysl doufat? A když se to nepodaří, mám to přivítat, protože iluze jsou veskrze špatné a je lepší se jich včas zbavit? Jsou předpoklady, že člověk by měl být čestný, slušný, spravedlivý, laskavý a zkrátka dobrý, jen iluze? Je pak tedy jen moje vina, že se cítím zklamaná, není-li tomu tak? Může mi ten nejlepší přítel, manžel, dítě, rodič říct "já ti za to nemůžu, že jsi mnou zklamaná, to byly jen tvoje iluze, že já jsem takový a makový". Ve své podstatě všechna pozitivní očekávání, by se dala nazvat iluzemi, podle toho, jak dopadnou. A není potom život, bez těchto očekávání, jen cynickým přežíváním a čekáním na smrt?
.
.....Těžko říct, zda by se lidstvo vůbec dostalo z jeskyní, nebýt iluzí. Kolik iluzí, asi měli vynálezci, myslitelé, vědci, než narazili na zrnko reality, které se usilovnou dřinou změnilo v perlu poznání. A kolika z nich, se lidé za jejich iluze vysmívali.
Pak jsou tu vůdci, jedni mají vize (iluze), kterým skálopevně věří a které lidstvo opravdu posunuly o pořádný kus dál, tím správným směrem. Jiní mají pouze vizi, jak nabídnout masám iluzi, která jim samým přinese zisk a slávu. To pak těžko nazývat iluzemi, to je sprostá vypočítavost a manipulace, bohužel tito vůdci - iluzionisté bývají leckdy úspěšnější než ti druzí. Lidé totiž potřebují iluze, zvlášť v dobách, kdy je nejhůř, iluze pomáhají zvednout hlavu a jít dál, přežít. Definice iluze nejspíš nebude tím pravým klíčem, ne pro mě, protože já iluzi vždy chápala jako naději a teprve ztracenou iluzi, jako ztracenou naději. Zatím co definice, pokládá každou iluzi již předem za ztracenou, nebo aspoň marnou.
.
.....A je tu ještě jedna věc, když už nějakou iluzi ztratím, nemohu ji tedy také znovu nalézt? Nemůže se mi příště splnit to, co se napoprvé, napodruhé nebo naposté nepovedlo? Nebo mám složit ruce do klína a všechno snažení vzdát, jako pachtění se za fata morgánou? Je to jen o tom, čemu všemu, jsme schopni dát nálepku "ztracená iluze". A jestli, jak stárneme a iluze nás postupně opouštějí, dokážeme si, i přes jistá zklamání, udržet víru alespoň v některé z nich.
Nakonec, jsou na světě i horší ztráty, než ztráty iluzí, ztráty, které nemůžeme ovlivnit ani změnit.

Co dál?

11. března 2011 v 18:44 | adaluter |  MÉ PEKLO
Může být ještě někdo víc mrtvý, než když tisknete jeho urnu v náručí a zoufale se snažíte nevěřit, že to je vše, vše, co zůstalo, z člověka, kterého jste milovali, se kterým jste plánovali zestárnout, i když jste měli v poslední době víc, než dost problémů? Přesto byl On, můj jediný plán do budoucna, v srdci ano. A tak to nikomu neříkáte a doufáte, že to bude o to míň pravda, ale nepomáhá to. Musíte se usmívat, přetvařovat hodinu za hodinou, protože Juli poletuje jako motýlek a nic netuší, nemám sílu, nebo chcete-li odvahu, říct jí to bez porady s psychologem. Rodiče.... jo rodiče, měli by být dětem oporou v nějtěžších chvílích, ale už víte, že já tuhle zkušenost nemám, naopak. Nejdřív jsem nic neřekla, protože táta byl pryč a já nechtěla, aby na to máma byla sama, protože netuším, jak bude reagovat a podpořit ji nemám sílu, ale i teď se zdráhám, říct jim tu strašnou zprávu, protože se bojím, co bude následovat, víc už neunesu, víc už prostě nezvládnu. Jestli ještě jednou uslyším něco, jako "já ti to říkala", místo soucitného objetí, nevím, jestli se dokážu ovládnout. Neměli ho rádi, hlavně máma. Sedmnáctého listopadu odjel do Španělska, protože tady neměl práci, doufal, že jí najde tam, ale bylo to jen další zklamání, něco se zlomilo, neozýval se, neodpovídal na emaily, telefon měl vypnutý, nikdo, ani jeho bratr, který tu také žije, nevěděl kde je a co s ním je. Jedinou zprávu poslal na Štědrý večer, aspoň jsem věděla, že je v pořádku. Ale pak se odmlčel až do poloviny února. Celou tu dobu jsme "žily" jen z mého částečného invalidního důchodu a milosti rodičů. Všichni v mém okolí už mě rozváděli a já pořád váhala a pořád doufala, i když ostatní s tím byli hotovi raz dva. Pak napsal email Juli k narozeninám a napsal, že se stydí, že neví, jestli vůbec může žádat, abych mu dala další (ano, nebyla druhá) šanci. A já ? Já byla šťastná, protože v nic jiného jsem nedoufala, než že budu mít zpátky manžela a hlavně Juli tátu, protože ona tím odloučením opravdu trpěla. Neříkám, že nebyly i pochybnosti, nebo obavy, ale já chtěla zpátky to, co mě kdysi dělalo neskonale šťastnou. Řekla jsem ať se vrátí, i když jsem měla jisté podmínky, hlavně s ohledem na rodiče, kteří vlastně převzali část jeho odpovědnosti. Minulý týden, mi zavolal jeho bratr a řekl mi , že můj manžel právě zemřel, v nemocnici ve Valencii, na infarkt. Včera se měl vrátit, ale přivezli mi ho už předevčírem, bratr a dva jeho kamarádi, přivezli studenou plechovou věc, ve které jsou pohřbeny všechny mé sny, iluze, naděje a moje láska. Jsem ztracená, necítila jsem už dlouhá léta takovou černo-černou beznaděj jako teď. Tak moc mi schází, mluvit o tom nemám s kým, moje nejlepší a vlastně ve své podstatě i jediná přítelkyně, se na něj zlobila mnohem víc, než já a ač samozřejmě není ráda, že zemřel, mé pocity není schopná pochopit. Nechápe, že trpím, protože zemřel sám, bez rodiny, mezi cizími lidmi, s vědomím, že už neuvidí dceru, že nebude mít možnost nám dokázat, že to myslí vážně. Nechápe, že mě bolí, že jsem neměla možnost se rozloučit ani s živým, ale ani s mrtvým, že ve mě stále hlodá pochybnost (nebo naděje), jestli to byl opravdu on. Že fakt, že vím, že jeho přáním bylo, se po smrti (možná i před ní ) vrátit domů, mi bere i poslední možnost být mu nablízku alespoň po smrti, protože ho na začátku léta jeho bratr odveze na druhý konec světa. Že tomu nemůžu uvěřit, protože fakticky se nic nezměnilo, není tu, stejně, jako už tři a půl měsíce a proto nečekám, že za chvíli vejde do dveří, na druhou stranu, jsem ale přesvědčena, že tam někde je a jednou se vrátí. Nechápe, že bych dala cokoliv, kdybych ho aspoň při tom mohla držet za ruku, aby neodcházel sám. Prý to všechno byla jeho volba, a já si vedle ní přijdu, jako bych byla neskonale hloupá, že trpím a pláču pro někoho, kdo mi svým nezodpovědným chováním způsobil obrovské problémy. Jenže já ho prostě milovala, i když jak moc, vím až teď. Když viděla, nebo spíš slyšela, jak reaguji na její názor, řekla, že mě tedy nebude rozrušovat a ať zavolám, až já budu chtít, ale pro mě bude problém volat, protože vím, že můj žal poroste, zatím co její názor zůstane stejný. A teď to musím říct rodičům, dnes na mě máma skoro křičela, že bych jim taky měla říct, jestli s tím (nejspíš s rozvodem) konečně hodlám něco dělat, protože na to mají právo. Co mě čeká od nich, bojím se pomyslet, když i moje, jinak spřízněná duše a víc než sestra, zachránkyně ve všech jiných katastrofách, najednou nechápe. Poslední pokus o zpověď, snaha o pochopení a potřeba si promluvit, proběhla dnes u mého psychiatra (znáte z Pandořiny skříňky), ke kterému jsem byla "okolnostmi" donucena jít už v listopadu, po dlouhých šesti letech, ale jeho (ne)naslouchací talent zůstal stejný, nicméně přisypal mi prášky, což jsem vzhledem k tomu, že se cítím každým dnem hůř, s tím, jak mi postupně dochází, co se vlastně stalo, uvítala, přeci jen mám Juli a musím fungovat, ne se hroutit. Zase, jako už tolikrát, jsem zůstala jen já, papír a tužka. A tak píšu a píšu a píšu a budu psát, i když vím, že mi to pramálo pomůže, protože síla, se kterou mě to uvědomění si toho, co se stalo, pokaždé přepadne, je stále tak obrovská, jako bych se tu zprávu dozvídala nejmíň stokrát denně a vždy poprvé. Moje mysl to prostě odmítá akceptovat jako realitu. Ani když to po sobě čtu, nejsem chvílemi schopná pochopit, že to není jen tak nějaký článek, že je to pravda.
.
PS: Právě jsem dole na chodbě potkala mámu, šla jsem s Juli, a ona na mě znovu vystartovala "tak řekneš nám konečně, co s nim je " snažila jsem se zachovat konverzační tón, abych neupoutala Julinku, "ne, říkala jsem ti, že přijdu večer". "A proč bys nám to nemohla říct hned, já kvůli tomu nebudu čekat někdy do noci" "Mami, budeš muset" snažila jsem se ukončit to. To už se nesouhlasně ozval i táta, že taky nechápe, nač čekat. Snažila jsem se naznačit, aby nemluvili před ní, ale asi marně, protože máma na mě zakřičela "Tak si to strč za klobouk" a zabouchla dveře. Bojím se vlastních rodičů a to je mi čtyřicet dva let. Proboha, poraďte mi jak s nimi mám jednat. Nevím co dál.

Pandořina skříňka dějství šesté

10. března 2011 v 17:40 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Další pokračování, už ani nezařadím k tématu týdne, ač ho píšu v pátek večer a mohla bych. Ale v rámci ochrany vašeho duševního zdraví nemůžu přece uveřejnit šest nebo sedm pokračování ve třech dnech. Možná i osm, byla jsem u lékaře vážně pilná. Škoda jen, že psaní rukou, mi jde stále mnohem a mnohem rychleji, než to dvouprsté datlování. Zkrátka vytvořím novou rubriku, i když ta Mé peklo, by se taky hodila, ale takhle bude rovnou jasné, kde hledat. Co už mě ale vážně začíná trošku unavovat, je to věčné vypisování odkazů na předchozí části, tak ať to mám za sebou, máme to tu, tady, tadyhle a tu a ještě tady. Uf a už vím jak na to, od příště odkaz jen na poslední z dílů, kdo chce prokliká se , kdo ne...ten asi nebude mít sílu, ani na přečtení všech dílů.
.
.....To, že byla Rézi v bezpečí, mi dalo sílu dojet až k doktorovi, předala jsem mu lísteček od sestry, která moudře vypsala z karty to nejdůležitější, pro případ, že bych stále nekomunikovala a čekala na jeho ortel. Četl, podíval se na mě, zeptal se, jak se cítím a pak řekl :"pan doktor tu píše, že se o laktační psychózu nejedná, ale možná nám tu něco začíná". Ten pojem jsem slyšela poprvé v životě, kéž by tehdy existovalo tolik informačních zdrojů, jako dnes, možná by všechno probíhalo jinak. Bohužel se pan doktor spokojil s mým popisem stavu, který zněl, že mám velké úzkosti a měla jsem strach být sama s dcerou doma. Neptal se proč, neptal se na nic a já mu tedy na nic neodpověděla. Píchnul mi injekci amitriptylinu a důrazně přikázal, ať hned zítra jdu ke svému lékaři pro předpis na léky. Jela jsem pro Rozárku, sestřička byla zlatá, někde sehnala mléko, nakrmila ji , přebalila a předala mi ji spící a spokojenou. Vrátila jsem se pomalu domů, injekce začala působit, byla jsem otupělá a unavená, ale nebezpečí bylo pro tentokrát zažehnáno.
.
.....Naši už byli doma, řekla jsem jen, že jsem si byla pro léky a doktor tam už nebyl, tak musím zítra znovu. ani si nevšimli, že jsem byla venku v teplákách na doma. Nechtěla jsem, aby věděli, co se tu dělo, nechtěla jsem aby viděli do mé hlavy, aby mě soudili, protože s tím byli vždycky rychle hotovi. Brala jsem je jako záchrannou brzdu, ale nedůvěřovala jsem jim, nesvěřovala se, protože mnoho z toho, co jsem v minulost řekla, bylo, dříve nebo později, použito proti mně. Jediný dědeček a toho mi odvezli. No, ale konečně dostanu prášky, které budou fungovat a bude po všem. Druhý den, jsem hned ráno stála před ordinací. Pan doktor sice nad zprávou kolegy nesouhlasně vrtěl hlavou, ale léky mi předepsal, znovu mě upozornil, že může trvat až čtrnáct dní, než se jejich účinek projeví a poslal mě domů s tím, že kdyby se "něco" dělo mám zavolat a jinak přijít za dva týdny. Ani on se neptal, jestli už se třeba "něco" neděje. Šla jsem domů plná důvěry, teď už se musí věci změnit k lepšímu, účinky té injekce jsem cítila, tak i prášky jistě zaberou.
.
.....Nezůstávala jsem doma sama, ale jinak bylo vše při starém, ráno peklo, v poledne apatie, kolem páté peklo na druhou, večer chvilková úleva. Nutno říct, že můj stav dělal našim velké starosti, i když to byly starosti jiného druhu, než by bylo na místě. Máma stále rozebírala, jestli by mi vážně nebylo líp s ním, pak taky, že málo chodím ven, že to škodí mně, ale hlavně dítěti, když každý den aspoň tři hodinky neštráduju po parku. Já došla sotva na záchod a z parku bych se už nejspíš nevrátila. Pořád jsem moc nejedla, od příchodu domů jsem zhubla devět kilo (mimo to, co jsem zhubla už po porodu a v porodnici), ale nejlepší rada, které se mi od mámy dostalo, bylo: " měla bys něco dělat, ty pořád jen sedíš a koukáš, nediv se, že nemáš chuť k jídlu". Po šestinedělí to přejde, to bylo další zaklínadlo, které jsem slyšela ze všech stran a tak jsem zase čekala.
.
.....Další nervy mě čekaly na sociálce. Ze zřejmých důvodů, jsem totiž odmítla uvést jméno otce do rodného listu. A z osobních důvodů, jsem tyto zřejmé důvody nechtěla sdělit sociální pracovnici, která byla nicméně o dost zvědavější, než oba páni doktoři dohromady. Můj pláč jí nikterak nezaskočil ani nezabrzdil, na takové hérečky, jsou tam totiž zvyklé. Ne, pro ně nebyla odpověď a zvaly si mě tedy opakovaně, aby mi v mém vlastním zájmu důrazně vysvětlily, že "nebude jméno, nebude dávka". Jinak řečeno varovaly mě, že pokud si to nerozmyslím, mohlo by se taky nakrásně stát, že stát mi nedá nic, ani to, na co bych jako spořádaná žena měla nárok, protože tím, že tajím otce, vlastně okrádám společnost. Z jejich argumentů jsem vyrozuměla, že mají dvě hlavní varianty, jak vysvětlit, proč tak zatvrzele odmítám vyjevit pravdu, buď je můj milenec ženatý a já ho chráním a budu brát peníze od něj bokem a další vymáhat na dávkách, nebo jich bylo víc a já nevím, který z nich je otcem. Nebýt tak zoufalá, snad bych se musela smát, takhle jsem jim jen zvýšenou intenzitou pláče "dala za pravdu". Nakonec tohle byla jedna z mála věcí, ve které mi pomohl psychiatr. Napsal papír, ozdobený štemplem, že s ohledem na můj duševní stav, není vhodné vymáhat na mně jméno otce. Teprve tehdy se úřednice smilovaly a vzdaly se mých plačtivých návštěv, a podle reakce na lékařovu zprávu, bylo zřejmé, že jsem, jen tak mimo záznam, skončila ve škatulce znásilněná. Dokonce i tu sociální dávku mi ze soucitu daly. Nicméně ten původní pohled, který na mě vrhaly, to skryté opovržení a to zjevné vydírání, které na mě uplatňovaly, se jen přičetlo k tomu, jak jsem se na sebe dívala já sama. Byla jsem ve svých očích, nižší životní forma, než červ. Nenáviděla jsem se a prášky stále nezabíraly.
.
.... Byla sobota. rodiče odjeli na trh, děda byl stále na chatě. Zase sama, proboha, kdy to skončí, už nechci, nechci půdu, nechci smyčky, nechci našeptavače. Seděla jsem zase vedle postýlky a, jako v poslední době bez ustání, čekala. Hlasy mlčely, všude bylo ticho, mí společníci, strach, panika a hrůza, byli na svých místech, to znamená mně na dosah, "nikdy už neodejdete, je to tak?" , mlčeli také. Uvažovala jsem, jak dlouho to můžu ještě vydržet, jak dlouho to bude trvat, než se stane něco zlého, opravdu zlého. Teď jsem byla při smyslech, ale už jsem věděla, že je to jen otázka času, kdy se to změní a pak nebudu nic, než hadrová panenka bez vůle, která naslouchá hlasům. "A není to jednodušší, než rozhodovat sama, než se trápit ?" Není, je to jak scény z hororů na vlastní kůži, jak noční můra, ze které není cesty ven, ale,.... ty už jsi zase tady? "Jsem tu pořád, já tě neopustím." Byla to jen otázka času, jen otázka času. Vydržet, než přijedou, můj jediný cíl, neposlouchat, neodpovídat, dýchat , vydržet než přijedou, to musím zvládnout. "Jasně, jsi snaživá holka" To jsem byla vždycky, snaživá, snažila jsem se všem zavděčit, aby mě měli rádi. Protože za co jiného, by mě mohli mít rádi? "Tebe, no, to teda nevím, ale ta půda by byla snažší." Snad je to pravda, ale ..mám strach, ne, neodpovídat, hloupost, stejně mluvím jen sama se sebou, není tu nic, nikdo, koho bych se musela bát. "Jistě, nikdo, jen ty sama" úplně jsem cítila, ten úšklebek v hlase. Pravda, já jsem to, čeho se musím bát, já sama, jsem největší hrozba. Já, musím už něco udělat, nikdo mi nepomohl, prášky na mě nezabírají, je to marné, nedá se to léčit, nedá se to vrátit, bude to jen horší, musím to udělat dokud ještě můžu. A dřív, než se ozve našeptavač. "Našeptavač, tak mu říkáš ?", zase ten úšklebek, "kdo, myslíš, že to je ?" ptá se pohrdlivě. Nevím, kdo to je a je mi to jedno, hlavně ho nesmím poslo . . . "Je těžké neposlouchat sama sebe, že ?" ironicky mi skočil do řeči hlas. Šílí, i ten hlas už šílí, JÁ? Já, že jsem naš e p t a . . . Bouchly dveře od auta, dveře od domu ... jsou tady. V kuchyni jsem se jim prostě sesypala a s pláčem je prosila, ať už mě nikdy, nikdy nenechávají samotnou s tím dítětem. Mámě došla trpělivost. Už dřív, mě probírala s kamarádkou a ta jí poradila, ať zkusí krizové centrum, kam je možné v akutních případech přijít. Donutili mě se obléknout, oblékli Rézku a odvezli mě tam.
.
.
.10.3.2011
.PS: Opravdu, strašně moc děkuji vám všem, kteří mi píšete komentáře a myslíte na mě. Jsem tu jen čtyři měsíce, ale dostává se mi od vás víc podpory, než v mém nejbližším okolí. Velmi si toho vážím. Děkuji.

Hoy voy a ver Te de nuevo

9. března 2011 v 22:36 | adaluter |  MÉ PEKLO
.
.
.
.

Ojalá, podía ver Te de nuevo, no solamente ver Te, pero abrazar fuerte y nunca, nunca más, dejar ir Te de mi. El Amor se quedo entre la tiera y el cielo, se quedo solo, se quedo triste, ni conmigo, ni contigo. Unico, que tengo, estan dos anillos en mi mano, que ya para siempre se quedan juntos, como mi corazon, ya para siempre, se queda contigo.

Jedinečná

8. března 2011 v 21:49 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
Tato skladba pro mě navždy zůstane jedinečná, byla mojí svatební.
.
.
.
.