O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Název mě prostě nenapadá.

15. března 2011 v 11:36 | adaluter |  MÉ PEKLO
.....Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. Kdybych mohla, ležela bych celý den, stočená na boku pod dekou a nedělala nic, prostě nic, jen sem tam, bych otevřela oči, snad abych se přesvědčila, že svět ještě existuje a dál už nic. Opustily mě emoce, cítím se bez nich okradená a nepatřičně, potřebuju cítit žal, smutek, zoufalství, ale cítím jen únavu, potřebuju slzy, pláč, ten byl mým přítelem, pomáhal mi, ale jako by vyschl pramen. Nepomáhá ani jindy spolehlivá hudba, nebo závan vůně, nic, jen sedím a myslím na to, jak bych ráda ležela. Jediné, co jakž takž zvládám, je uvařit a to rozhodně ne kvůli mně, chleba by mi stačil, když už dostanu hlad, ale starost o Juli, je jediná nadřazená touze po nebytí. Ostatní jde stranou, nepořádek přehlížím, v pračce už pátý den máchám a peru to samé prádlo, protože ho vždycky zapomenu vyndat, pak mi přijde, že zasmrádlo, tak peru znova. Nádobí umývám způsobem, co došlo to opláchnu, zbytek počká, všechno počká.

.....Bohužel, zařehtal i úřední šiml a vyřizování něčeho tak prostého, jako je úmrtní list se zkomplikovalo na mezinárodní úrovni. Vzpomněla jsem si při té příležitosti, na všechny ty dokumenty, úředně ověřené překlady, superlegalizace, to vše na několikrát posílané přes oceán tam a zpět, když jsme vyřizovali svatbu. Jenže tehdy mě hnalo nadšení a sil a chuti jsem měla na rozdávání. Teď jsem z naší matriky, kde jsem doufala, že vyřídím tuto záležitost, odešla poučena, že když byl manžel cizinec, tak ani úmrtní list nepotřebuji a když už z jakéhokoliv důvodu na něčem takovém trvám, musím se obrátit na úřady té země, kde zemřel. Vím, že to budu muset dotáhnout do konce a to co nejdřív, protože, ač byl můj manžel cizinec, dvanáct let žil v této zemi a pochybuji, že všechny instituce a úřady, na kterých budu muset jeho úmrtí nahlásit, se spokojí pouze s mým konstatováním, že zemřel a nebudou požadovat i úřední potvrzení tohoto faktu. Jen mě překvapuje, že když už tedy jsme součástí něčeho, jako je Evropské společenství, nemohou tyto úřady mezi sebou komunikovat, zvlášť v době faxů, mailů a ostatních vymožeností. No, možná mě to ani tak nepřekvapuje, jako spíš sssstrašně štve. Zvlášť teď, když můj maximální výkon je nastaven na uvaření polévky k večeři.

.....Naštěstí se Juli vyhrabala ze svého zatím posledního kašle, takže od pondělí je zase ve školce, má tam kamarády, báječně se baví, dostane nabaštit a já můžu bez výčitek svědomí tupě zírat. Jen ta cesta mě, nevím proč, vyčerpává, normálně je to ostřejší chůzí necelá půlhodinka, ale dneska jsem se vlekla domů skoro hodinu. Prostě můj výkon se pohybuje někde na hranici udržitelnosti, kdybych aspoň prožívala smutek a zoufalství, mohla se do toho ponořit a vybrečet se, cítit, cítit, cítit, ale jsem jak kus kamene a čas zároveň stojí a zároveň letí. Na všechna vyřizování, už včera bylo pozdě, a můj osobní život ustrnul.

.....Nikdy by mě nenapadlo, kolik různých nikdy mi bude vířit hlavou, kolikrát za den, za hodinu si uvědomím, že už nikdy ....to, nebo tohle, ani tamto. Ještě před pár dny, mi tohle slovo spolehlivě vehnalo slzy do očí, kdekoli, kdykoli. Dnes jen cítím, jako by dopadl další kámen na mohylu, která je vystavěna nad mými pohřbenými sny a nadějemi, další balvan, který už nikdy nikdo neodvalí, cítím, jako bych pod nimi byla i já. To je ta tíha, která na mně leží, to je ta únava, kterou nemohu setřást, ta ospalost, kterou nezažene ani třetí káva. Dřív jsem chodila spát v jednu, ve dvě v noci a teď se nutím v devět udržet oči otevřené. Spala bych nejspíš i přes den, což je pro mě jinak naprosto nemyslitelné, zívám i teď, když se tu snažím udržet si lidský kontakt s vámi, protože nezapírám, že jestli je mi někdo útěchou, pak jste to vy. Vím, že ztráta blízkého člověka mívá své zákonitosti, nevím jestli tam patří i apatie, protože cítím, že smíření to rozhodně ještě není, ale pláč, by mi byl neskonale milejší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 15. března 2011 v 11:50 | Reagovat

Pláč někdy nepřijde a pak tě za rok rozbrečí banalita a všechno nevybrečené se přimíchá a ta povodeň všechno na chvilku očistí!
Jen štěstí, že máš Juli a musíš fungovat. Jinak by ses z apatie propadla do deprese a pak kdoví kam. Znáš to líp než já, bohužel mnohem líp:)
Držím pěsti!

2 signoraa signoraa | Web | 15. března 2011 v 12:46 | Reagovat

Stává se, že slzy vyschnou. V té beznaději by byly očistné, pomohly by, odplavily by smutek, ale prostě nejsou. Musím se přiznat, že já se týden po pohřbu docela držela a při čtení tvého pátečního článku jsem se rozbrečela, konečně se slzy dostavily.
Proti apatii musíš bojovat, je to cesta do pekla.
Drž se, myslím na tebe. :-)

3 Mami Mami | Web | 15. března 2011 v 14:58 | Reagovat

bude lépe...

4 Kerria Kerria | Web | 15. března 2011 v 18:50 | Reagovat

Lucinko, ač fyzicky daleko v myšlenkách jsem s tebou. Četla jsem pár podobných příběhů a všichni se shodují na tom, že bolest je potřeba unavit prací. Tak ráda bych tam byla s tebou a postrkovala tě, abys udělala to nebo ono.
Pokus se vzchopit a donutit se k aktivitě. Začíná jaro, ukliď si, lépe vygruntuj, umyj okna, dveře, přeskládej věci ve skříních, abys tam mohla utřít prach, vymaluj byt, natři zábradlí... dělej cokoliv, ale neseď tam jen tak. Ta nečinnost je zhoubná.

Držím ti palečky a přeji hodně síly do dalšího  boje.

5 Edith Holá Edith Holá | Web | 15. března 2011 v 20:54 | Reagovat

Lucko, nevím, nakolik jsou Tvé řádky akutní a aktuální. Pokud by Ti nešlo nic z toho, co popisuješ a co Ti radí holky z blogu, opravdu si jdi odpočinout do Riapsu. Nemusíš přeci pořád fungovat, pracovat, pečovat o druhé, když to nejde. Pokud Ti to jde, tak práce je opravdu ta nejlepší terapie. Mě pomáhá něco vyčistit, vyházet ... Jéžííš, vidíš, vlastně, co se doporučuje po ztrátě partnera: Vše jeho vyhodit. Vzít si na pomoc kámošku, kámoše a vše vyházet. Pak si své místnosti nově něčím vyzdob, zapal svíčky i třeba jako připomínku, jako rituál, že někdo odešel, a zapal nové vůně. Pokud Ti nejde pracovat, soustředila bych se na nové vjemy, nové zážitky, nové vůně, které nepotřebují tolik sil a tolik energie, protože tu nemáš, jak píšeš. Hledej i nové mimo domov. Jdi tancovat. Tanec někdy pomůže energie v těle rozproudit a uvolnit, pak může přijít smích i pláč. Všechno dohromady. Věřím, že odhadneš své síly. Dítě by nemělo mít maminku v depresi dýl, jak pár dní. Riaps není prohra. Je někdy odvaha a výhra. Držím palce, aby jsi nad apatií vyhrála ... Zeptám se kamarádky, jak ty fáze po úmrtí manžela probíhaly, aby ses zbytečně nebála, že to prožíváš neadekvátně.

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 15. března 2011 v 23:14 | Reagovat

Ještě mě něco při uspávání mrňouse došlo. Z apatie se leze nejen slzami, ale i vztekem. Nedávno jsem o tom psala. Nedrží tě v apatii skrytý vztek? Když umřela tchýně, tak jsem měla vztek. Bylo to absurdní. Ale dokud jsem si to nepřiznala, tak nešlo ani brečet, že odešla. Nejdřív jsem se musela vyvztekat, že nás opustila. Že slibovala, jak mi bude s klukama pomáhat a pak její pitomé kuřáctví jí odrovnalo relativně mladou. Měla jsem na ní obrovský vztek, že mě tu nechala. Když znám Tvůj příběh, vůbec bych se nedivila, kdyby jsi se smutkem z odchodu manžela měla na něj i veliký vztek. Jestli jo, tak jej pořádně někde vykřič. Vymlať do polštáře, roztrhej něco a pořádně mu vynadej, že vás opustil. Tak teď se mi půjde líp spát. Jinak jsem na Tebe pořád myslela. Ještě si tě zase přidám na seznam, který předkládám Pánu Bohu. Drž se, holka. Jsme s tebou.

7 jezura jezura | Web | 16. března 2011 v 12:20 | Reagovat

Lucinko, musíš vydržet! Bude to ještě hodně těžké, ale nejsi sama! Máš dítě, které tě potřebuje! Moje sestra ovdověla, když jí bylo 56 let. Trvalo jí to asi 2 - 3 roky, než se vzpamatovala. Má dva syny, vnoučata, ale nic ji nezajímalo, chtěla jít za NÍM! Denně večer tiše plakala do polštáře minimálně rok! Teprve asi tak po pěti letech vzala na milost vnoučata! Tak se drž, prosím! [:tired:]

8 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 16. března 2011 v 22:30 | Reagovat

Jak je? Jdu spát a tiše se za Tebe opět pomodlím.

9 Janinka Janinka | Web | 17. března 2011 v 13:56 | Reagovat

V těžkých chvílích, kdy nepřicházel pláč a já myslela, že se z toho musím zbláznit, mi vždy pomohly moje děti a práce, práce a zase práce. Přeji ti hodně síly.

10 Sai Sai | Web | 17. března 2011 v 16:47 | Reagovat

Tak bych ležela.
Cítim se jako Ty, vyčerpaná. To dělá ta změna toho všeho v mým životě. Grr...

11 Lennroe Lennroe | Web | 18. března 2011 v 22:22 | Reagovat

Na nějakou dobu je apatie docela dobrá, umožní ti si odpočinout. POtom zkus dělat něco co ani nemusíš, ideální je šití, kreslení a podobně monotóní činosti. Dívat se trochu na televizi, lepší jsou seriály, protože jsou na pokračování a dopřávej si, dělej co máš ráda, můžeš vzít Juli na výlet. Postupně se z té apatie dostaneš a pak to bude už jenom lepší.
Nemusíš se z ní za kažsou cenu dostávat hned, ale nesmíš se jí poddat, dokud si uvědomuješ, že nejsi aktivní je to ještě dobrý.
Myslím na tebe, drž se, ono se to časem spraví (bože, proč člověk vždycky plácá takový klišé a vydává to za útěchu?)

12 ANA ANA | Web | 19. března 2011 v 23:24 | Reagovat

Chvíli jsem tady nebyla a vidím tu veliký smutek. Nedokážu poradit, co s tím, každý se musí se svým smutkem poprat sám. Jsi strašně moc  unavaná, k smrti unavená, a jedeš na doraz. Protože člověk vydrží hodně, vydrží víc než hodně, a až si řekne, že už dál nemůže, je teprve v polovině svých sil.
Luci, možná by ti pomohlo změna prostředí. Nejlíp nějaké lázně, třeba na týden. Aby ses dostala na jiné myšlenky, hodně spala, překonala to nejhorší.
A určitě to nejhorší překonáš, chce to jen čas.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama