O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství čtvrté

5. března 2011 v 20:28 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Napsala jsem, během čtyř hodin v čekárně u doktora, padesát stránek textu, který teď ukládám do rozepsaných a nastavuji datum zveřejnění, abych vás nechala aspoň trochu vydechnout a nezahltila vás. Předchozí díly zde, zde a zde.
.
.....Zavolám mu, on přijde, budeme rodina, všechno se spraví, všechno bude tak, jak má být. Tohle je trest, trest za moji vinu, za to, že jsem jim vzala jejich práva, jejich holčičku, napravím to a budeme šťastní. Zavolám mu, odprosím ho, snad ještě bude mít zájem, prosím, prosím, přijeď, buď se mnou, vrať svět do jeho kolejí, udělej ze mě zase tu, jíž jsem byla, tu, která odešla ve chvíli, kdy jsem vykročila z porodnice. Víš ta smyčka mě svádí, vážně svádí, slibuje něco, po čem už tak dlouho marně toužím, ticho, místo křiku, klid, místo hrůzy, mír, místo boje. Přijeď, budu tě čekat, dám ti cokoli, jsi to jediné, co nás ještě může zachránit. Vidím tu smyčku přímo před očima, drží jí pevný trám, je tak blízko, na dosah ruky, sáhnu po ní, zmizí, ale .... byla tak reálná. Zvedám telefon, "přijeď", stačlo jen to jedno slovo, "už jedu". Jak snadné, proč mě to nenapadlo dřív, štěstí, teď už bude jen štěstí. Dorazil, bylo to, mělo to tak být už před měsícem, už tehdy, měl stanout nad postýlkou své dcery a obdivným pohledem hltat její dokonalost, křehkost jejích rysů, drobounké prstíčky, její krásu. Měl ocenit i mě, jako stvořitelku téhle dokonalé bytosti, o co všechno jsem se svou hloupostí připravila, měl tišit její pláč, když já už nemohla, měl tu být od začátku a nic takového by se nestalo, teď už to vím. Má duše dýchá, je večer a my usínáme v objetí. Konečně.
.
.....Ráno mě mrazí, žhaví, ještě než otevřu oči. Vím, že je zase všechno špatně, tak to nebyl on, ten klíč ke štěstí, spletla jsem se, je mi zle i po jeho boku, to není ta náruč, po které jsem prahla. Ta smyčka, zase jí mám na dosah, nemůže tu přeci viset doopravdy, nebo ano, zlehka se pohupuje ve vánku, možná to je ta náruč, kterou hledám. Zakašle, otočí se , smyčka je pryč. Nechápu to, ale teď není čas na to myslet, jak mu teď vysvětlím, že jsem se zmýlila. Neříkám nic, jsem zbabělá, nějak to dopadne, přestal mě zajímat, nebyl to on, kdo mě zachrání, neosvědčil se. Musím věšet plenky, "pojď se mnou na půdu", jde, stojí, mlčí, jako by taky cítil tu změnu, po včerejším vřelém uvítání. Vidí tu oprátku taky, mám se zeptat, bojím se, abych neprozradila, že jsem blázen, radši se neptám, ale hlídám každý jeho pohled, teď, podíval se přesně tím směrem, kde visí, musí jí vidět, ale ani nehnul brvou, nic. Vrátíme se dolů, musí odejít, ale večer přijde.
.
.....Je pryč, uleví se mi, pak je zas jen hůř, vrátí se druhý den, táhne z něj pivo, trochu vrávorá. Ztuhnu, nemohu se ani hnout, hrůza mě ochromila, oslavoval dceru, konečně měl co slavit, blekotá, smrdí. "Prosím odejdi", zaskřípe můj hlas. "Cože?!" "Odejdi." V očích se mu zrodí vztek. Facka. To tedy netrvalo dlouho. Něco ve mně prasklo, vrhám se na něj, jako šílená divoká kočka, mlátím, škrábu, kopu, nečekal to a ustupuje, křičím, jak raněné zvíře "vypadni, táhni, nikdy se nevracej, nevracej se, nebo tě zabiju". Naši seběhnou ze schodů, přivoláni křikem, začíná se bránit, táta chce zasáhnout, ale já ho nenechám. Já, já ho musím vykopat ze dveří, já ho musím vykopat z mého života. Teď to vím, on nebyl záchrana, on nebyl klíč, on byl příčina toho všeho, to on byl ten ďábel, který mě dovedl do tohohle pekla. Kopu škrábu, až se dá na ústup. Na ulici ještě křičí, sprostě nadává, bůh ví, s kým to mám, já děvka, já kurva, já mrcha, která z něj stejně jen chtěla tahat peníze. Sousedi v oknech, jak jinak, všechno s plnou parádou. Zavírám dveře a klesám k zemi, sedím a nic necítím, jen nesmírnou únavu, nechají mě tak, asi se mě bojí, když se po dlouhé době zvednu, stále ještě slyším za dveřmi jeho hlas, nemíní to vzdát. Nakonec tam přeci jen jde táta, padne pár ostrých slov, ale nakonec odchází. Vracím se nahoru a tady padne jěště jedna rána, rána ze zadu, konečně se ozve moje matka "Co to mělo znamenat, jak se to prosím tě chováš, vždyť on má úplnou pravdu, ty si sním akorát hraješ, jak nějaká kurva." Oněmím, odejdu, ale tahle rána bolet nepřestane. Snad byla ze zoufalství, snad z bezradnosti, vzteku, ale omluvy jsem se nikdy nedočkala. Večer ještě pár telefonů, vzít, položit, vzít, položit. Pak jeho matka, jsem debilně vychovaná, nepoložím, poslušně poslouchám, je to hodná, stará, nešťastná paní, nenadává, prosí a pláče. Slíbím nakonec, že o tom budu ještě přemýšlet, abych měla klid, ale zapomenu na ten slib ještě dřív, než položím sluchátko. Tahle kapitola je uzavřená.
.
.....Je večer, takže můžu aspoň dýchat, dýchání je vůbec první příznak toho, že je mi líp, nebo hůř. Ač je mi líp, nejím, tak dobře mi zase není, upadám do spánku hned po té, co obstarám Rézku. Rézka, mé myšlenky jí patří tak málo, jsem vděčná, že je tak malá, že to, co se děje okolo, tolik nevnímá. Když už jí mám v náručí, moc se snažím, aby byla spokojená a necítila ten zmatek, který ve mě vře. Vím, že to není úplně možné, ale snažím se, vážně moc. Stále ještě se pokouší ode mě trochu pít, než dostane láhvičku.
.
.....Pondělí ráno, měla bych jít k doktorovi pro prášky, klepou se mi ruce, nemůžu dýchat, tělo mě chvíli nesnesitelně pálí a po chvíli se chvěju v zimnici, jenže naši jedou pryč a vezou dědu na chatu. Zůstávám sama, musím počkat do úterý, aby mi pohlídali Rézku. Bouchly dveře, jsou pryč. Co se to děje? Až do teď, jsem nikdy nebyla s Rézkou sama doma. Je tu ticho, ticho a strach, co když se něco stane, není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Dám malou do postýlky, sednu si vedle ní na zem a čekám, čekám, až se vrátí.
.
.
.
.
.PS: Moc se omlouvám, vám všem, kteří komentujete mé články, že vám na vaše komentáře neodpovídám, stejně jako se neukazuji na stránkách mých oblíbených, jednou to napravím, ale teď bohužel prožívám,.... mám velký smutek a nezvládám nic jiného, než sedět a přepisovat text a na nic nemyslet, musím se přetvařovat a stojí mě to spoustu sil. Příběh, který vám předkládám, byl až dodnes to nejhorší, co mě v životě potkalo, ale teď asi budu muset svůj život přehodnotit. Promiňte.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 divizna divizna | 5. března 2011 v 21:39 | Reagovat

Hu, až po mně přešel mráz.. Je mi strašně moc líto, že jsi tohle všechno musela prožívat. Chci věřit, že ti to vypsání se, alespoň z části pomůže a stane se ten horor uzavřenou kapitolou.
Vůbec se neomlouvej, tohle by prožíval každý. :-|

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 6. března 2011 v 13:35 | Reagovat

To je až neuvěřitelné, jak člověk někdy platí za jedinou maličkou chybu - tedy že neodhadl partnera. Taky jsem si prožil jedno blbé manželství, ale proti tvému osudu to byly ještě velmi veselé dva roky. Jsem zvyklý za své chyby platit, ale jak tak čtu tvé články, ty platíš šíleně vysokej úrok!

3 punerank punerank | 6. března 2011 v 22:48 | Reagovat

Přesto budu tady, číst i čekat a budu klidná, když přidáš další díl, protože to bude svým způsobem kontakt...Ne přímo - ale řekneš, zase tu jsem a bojuju dál:)
Snad už tě to nepřeroste a jednou pro vždy se se vším vypořádáš...
Smička už možná zůstane vždycky na dohled, ne však jako magnet, jen jako připomínka...

4 Kerria Kerria | Web | 7. března 2011 v 10:24 | Reagovat

Vím, že tohle všechno už je dávno za tebou a že jsi to nějak zvládla. Ale ten poslední odstavec mě děsí. Nevím, co se děje, ale možná z několika nedávných narážek tuším. Pokud tuším správně, tak docela chápu, že tvoje pandořina skříňka je jen slabý odvar.
Přeju hodně síly, budeš ji potřebovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama