O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství sedmé

31. března 2011 v 15:54 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady.
.
.....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se samozřejmě posadila vedle mě. Byla jsem rozhodnutá mlčet. Paní doktorka mámu požádala, aby počkala venku. Nelíbilo se jí to, nejspíš to chtěla všechno vysvětlit sama, jak to mám z toho, že nechodím ven a že nic nedělám, ale doktor je autorita, tak uposlechla.
.
.....Zůstaly jsme samy. Doktorka mi dala sklenici vody a chvíli si něco zapisovala, aby mi dala čas se uklidnit. Pak se posadila proti mně a já čekala záplavu otázek, ona mi však položila jen dvě. "Přemýšlela jste o sebevraždě?" Slzy mi vyhrkly do očí a jen jsem kývla. Chvíli se odmlčela a pak se nesmírně opatrně zeptala: "Měla jste někdy myšlenky, že byste ublížila i děťátku?" Stáhlo se mi hrdlo a sklopila jsem hlavu, nedokázala jsem lhát, ale ani to vyslovit nahlas. Vzala mě za ruku a řekla:" Nebojte se, všechno dáme do pořádku, co byste řekla, kdybyste tu u nás na chvíli zůstala?" To jsem nečekala, "ale já nemůžu, kdo by se postaral o...", hlas se mi vytratil. Rozhovor byl u konce, ta zdvořile položená otázka, vlastně nebyla otázkou, ale konstatováním faktu. Zavolala mámu a na rovinu se jí zeptala, jestli jsou schopni se o vnučku postarat, nebo jestli má objednat místo v kojeneckém ústavu, že je naprosto nezbytné, abych okamžitě nastoupila léčbu. To nečekala ani máma, když o tom tak zpětně přemýšlím, nejspíš taky doufala v nějaký zázrak, nějaké mávnutí čarovným proutkem, nebo aspoň kouzelnou injekci, po které by si domů odvezli opět "normální" dceru. V budoucnu, a vlastně až do dnes, mi tisíckrát nadávala, že jsem tam zůstala (jako bych měla volbu) a sobě vyčítala, že mě tam vůbec kdy dovezla. Myslím, že dodnes nechápe, že kdyby to neudělala, mohlo to dopadnout tragicky. Když se jí vrátila řeč, řekla, že si Rézku nechají doma. Ještě se snažila umluvit lékařku, jestli by to přeci jen nějak nešlo udělat, abych se mohla léčit jen ambulantně. V žádném případě, ne, ani nástup v pondělí. Já tam jen seděla a nechávala je, ať o mně rozhodnou, cítila jsem nad sebou vyšší moc a nebránila se jí. Rozhovor pokračoval, návštěvy zatím žádné, ano zavolejte si, podáme vám zprávu, ne nic nebude potřebovat, všechno dostane, na shledanou. Byla jsem jimi objata na rozloučenou, Rézku jsem jen pohladila po tváři a přála si, aby ji už odnesli. Když se za nimi zavřely dveře, rozbrečela jsem se úlevou. "To bude zase dobré", řekla konejšivě sestra a odvedla mě na oddělení. Bylo to týden po konci šestinedělí, když jsem vešla dovnitř a za mnou se zavřely dveře. Dveře, které neměly kliku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mutinka Mutinka | Web | 31. března 2011 v 16:14 | Reagovat

ten konec.. "dveře, které neměli kliku" .. je to jak vystřižené z hororu..

2 punerank punerank | E-mail | Web | 31. března 2011 v 20:01 | Reagovat

Ještě, že jste tenkrát obě přežily!!!
Ale jinak to neberu - čím deelší je pauza mezi dílama, tím jsou kratší... kolik jich máš ještě schovaných předepsaných?:)

3 adaluter adaluter | Web | 31. března 2011 v 20:23 | Reagovat

[1]: On to vlastně horor byl.

[2]: To je opravdu štěstí. A schovaný mám už jen jeden, další budu muset napsat, ale protože na to teď nemám moc myšlenky, dělala jsem velké pauzy, abyste měli aspoň něco. A tenhle je opravdu krátký, ale záměrně, byl takový zlomový a nechtěla jsem ho rozmělňovat. Ale neboj, šestého jdu zase na oční a tam mívám několik hodin času, minule jsem tam napsala šest dílů, tak kdo ví.

4 punerank punerank | E-mail | Web | 31. března 2011 v 21:08 | Reagovat

[3]:
Víš, samozřejmě ti to oční nepřeju, ale zase kdyžž se ti tam tak daří, tak sobě to přeju! vůbec se tam neboj, jen piš!!!

5 Janinka Janinka | Web | 31. března 2011 v 21:24 | Reagovat

Právě jsem přečetla všech sedm příběhů tvé Pandořiny skříňky a nenapadají mě vhodná slova, jak články okomentovat. Kupříkladu u Edith mi trvalo několik dní, než jsem mohla nějak na její CKMM reagovat, tak mi to leželo v hlavě. Počkám si na osmičku, třeba to ve mně uzraje...

6 signoraa signoraa | Web | 31. března 2011 v 22:51 | Reagovat

Mám zvláštní pocit. Ráno jsem čekala na Vypichu a přemýšlela, jak na tom jsi. Současně mě také napadlo, zda budeš pokračovat v Pandořině skříňce. Snad telepatie, nebo nějaká jiná a pro mně zvláštní souhra náhod.
Pokračování jsem doslova "zhltla" a můžu říct, že se těším na další část, ve které, jak pevně doufám, se už vše špatné začne snad zlepšovat.

7 Mami Mami | Web | 1. dubna 2011 v 10:03 | Reagovat

Lidské nešťastné osudy se mi špatně komentují, ale z literárního hlediska, je to poutavé čtení.

Jak si na tom teď?

8 adaluter adaluter | Web | 1. dubna 2011 v 11:20 | Reagovat

[4]:Ani se moc nebojím, není to operace, jen nitrooční injekce a už vím, jak to probíhá, dá se to vydržet. A psát je to jediné, co tam můžu dělat protože, sedět čtyři hodiny jen tak, by mě zabilo, navíc psát umím i z rozkapanýma očima, když už nemůžu číst, protože to mám rozostřené.

[5]:Tak to je výkon, přečíst to naráz, jsem ráda, že tě to zaujalo. Chápu, že komentovat to není snadné, vlastně já sama nevím jistě, co bych k tomu napsala. Jednak je to děj, který už je uzavřený, takže odpadají rady nebo snaha o povzbuzení a navíc, co k tomu vlastně dodat. Tím, že je to můj vlastní příběh, nemá ani žádné velké poslání, jak umělecké tak naučné. Ze všeho nejspíš, je to taková pozdní terapie a snaha o konečné vyrovnání se  a tenhle účel to splnilo. Pro mě. Jestli to dá něco i někomu jinému, je to pro mě příjemný bonus. A za komentáře jsem moc vděčná, protože tehdy, to nikdo nevěděl a já byla přesvědčená, že každý, by mě bez váhání odsoudil, tady jsem se s tím zatím nesetkala a to pro mě, i po těch letech, strašně moc znamená.

[6]: Já si tak říkám, kolikrát jsme se možná už viděly a nevíme o tom. Telepatie možná funguje, zvlášť jestli jsem byla zrovna někde poblíž, protože ani já nevím přesně, proč jsem další díl, dala zrovna teď. Vnuknutí? Teď už vím od koho. :-)

[7]: Já vím, jak už jsem o kousek výš psala Janince, ono k tomu ani moc říct nejde, ale jsem ráda, že literárně to zaujalo.
Nevím přesně čeho se týká tvá otázka, jestli příběhu, nebo současné situace, tak odpovím na obojí. Co se historie týká, stalo se to historíí a to, že o tom dokážu "poutavě" psát, je pro mě důkazem, že je to uzavřená kapitola. Co se týká současnosti, nedokážu to moc dobře definovat, je to každou chvíli jiné. Mozek je nevyzpytatelný, některé věci si prostě odmítá uložit jako realitu a pak ho každá připomínka upřímně a bolestně "překvapí". Někdy se mi daří fungovat docela "normálně", jindy to nestojí za nic. Věci ztratily svůj řád a já bloudím. Blog je asi jediné místo, kde dokážu "vypnout", ani ne tak ten můj, ale ty vaše.

9 Kerria Kerria | Web | 1. dubna 2011 v 14:34 | Reagovat

Jsem na tom podobně jako ostatní. Některé díly se mi těžko hledají slova jak to okomentovat.

10 adaluter adaluter | Web | 1. dubna 2011 v 15:00 | Reagovat

[9]: Pokud to není tak, že nemůžeš nalézt slova, která by vyjádřila tvé opovržení(a to jistě nemyslíš), pak se nic neděje, stačí, že vím, že pokračuješ ve čtení, že tě to zajímá. :-), že vás to zajímá a že to mám dopsat.

11 Zmražená Opice Zmražená Opice | Web | 1. dubna 2011 v 19:26 | Reagovat

Na těchto stránkách už jsem poněkolikáté, minule jsem řpečetla najednou celou Pandořinu skříňku, a dneska sjem si řpečetla ten nejnovější díl... Ale ani teď mě nenapadá žádný vhodný komentář...
Je to úplně jiné než nějaký příběh, který si někdo vymyslí a pak ho zveřejní na svém blogu... Tohle je totiž Život...

12 Shariony Shariony | Web | 1. dubna 2011 v 20:12 | Reagovat

Propánajána. Říkala jsem si, že je dobře, že si odpočineš, že změníš prostředí a že se dáš do kupy...Ale ta poslední věta byla jako rána...Tak, snad ta chybějící klika neznamenala nic hrozného

13 Čerf Čerf | Web | 3. dubna 2011 v 17:16 | Reagovat

Myslím, že u mne není až tak velký rozdíl v porovnání s mnohými předchozími čtenáři: Přišel jsem, bez dechu jsem přečetl všechny části Pandořiny skříňky a ještě několik dalších textů navrch. Napsané je to mimořádně poutavě, ale to samozřejmě není to hlavní, co z textu dělá tak neuvěřitelné čtení, které mě zaujalo a pořádně emocionálně rozpohybovalo. Ale na podobnou reakci poskytují komentáře k článku jen velmi omezený prostor. Tak aspoň moc děkuju za možnost nahlédnout. Dobré je, že se skříňku podařilo otevřít dokořán, i když to trvalo dlouho.

14 adaluter adaluter | Web | 4. dubna 2011 v 13:57 | Reagovat

[11]: Těší mě, že se opakovaně vracíš. A že nevíš, co k tomu říct, vůbec nevadí, nejsi zdaleka jediná, důležité pro mě je, že tě to zaujalo.

[12]: Ano, já to tehdy viděla podobně, cítila jsem úlevu, že konečně.....

[13]: Tak to jsem velmi poctěna, nečekala jsem, že se najdou i tací, co nebudou litovat námahy a přečtou celý příběh na jeden zátah a vídím, že vás je hned několik. Děkuji za hodnocení, od tebe to obzvlášť potěší, protože tvé psaní považuji za skvělé, vtipné a inspirativní. K nahlížení, máš ode mě permanentku zdarma. :-)

15 Nora Nora | Web | 2. listopadu 2012 v 16:34 | Reagovat

Z lásky k sobě žijeme, z lásky k jiným umíráme.

16 Robka Robka | E-mail | Web | 22. prosince 2012 v 0:03 | Reagovat

Asi jsem na tom podobně, jako někteří další komentující - nevím, co na to říct. Je to peklo, kterým jsi prošla, aniž by tví blízcí pochopili. Někdy to tak je, že vlastní rodiče mají pocit, že musíme být dokonalí a pokud to tak není, zlobí se. Tvá máma mi trochu připomíná mou.
Tvůj příběh má obrovskou sílu a obdivuji tě, že jsi to všechno ustála a dnes o tom můžeš psát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama