O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství šesté

10. března 2011 v 17:40 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Další pokračování, už ani nezařadím k tématu týdne, ač ho píšu v pátek večer a mohla bych. Ale v rámci ochrany vašeho duševního zdraví nemůžu přece uveřejnit šest nebo sedm pokračování ve třech dnech. Možná i osm, byla jsem u lékaře vážně pilná. Škoda jen, že psaní rukou, mi jde stále mnohem a mnohem rychleji, než to dvouprsté datlování. Zkrátka vytvořím novou rubriku, i když ta Mé peklo, by se taky hodila, ale takhle bude rovnou jasné, kde hledat. Co už mě ale vážně začíná trošku unavovat, je to věčné vypisování odkazů na předchozí části, tak ať to mám za sebou, máme to tu, tady, tadyhle a tu a ještě tady. Uf a už vím jak na to, od příště odkaz jen na poslední z dílů, kdo chce prokliká se , kdo ne...ten asi nebude mít sílu, ani na přečtení všech dílů.
.
.....To, že byla Rézi v bezpečí, mi dalo sílu dojet až k doktorovi, předala jsem mu lísteček od sestry, která moudře vypsala z karty to nejdůležitější, pro případ, že bych stále nekomunikovala a čekala na jeho ortel. Četl, podíval se na mě, zeptal se, jak se cítím a pak řekl :"pan doktor tu píše, že se o laktační psychózu nejedná, ale možná nám tu něco začíná". Ten pojem jsem slyšela poprvé v životě, kéž by tehdy existovalo tolik informačních zdrojů, jako dnes, možná by všechno probíhalo jinak. Bohužel se pan doktor spokojil s mým popisem stavu, který zněl, že mám velké úzkosti a měla jsem strach být sama s dcerou doma. Neptal se proč, neptal se na nic a já mu tedy na nic neodpověděla. Píchnul mi injekci amitriptylinu a důrazně přikázal, ať hned zítra jdu ke svému lékaři pro předpis na léky. Jela jsem pro Rozárku, sestřička byla zlatá, někde sehnala mléko, nakrmila ji , přebalila a předala mi ji spící a spokojenou. Vrátila jsem se pomalu domů, injekce začala působit, byla jsem otupělá a unavená, ale nebezpečí bylo pro tentokrát zažehnáno.
.
.....Naši už byli doma, řekla jsem jen, že jsem si byla pro léky a doktor tam už nebyl, tak musím zítra znovu. ani si nevšimli, že jsem byla venku v teplákách na doma. Nechtěla jsem, aby věděli, co se tu dělo, nechtěla jsem aby viděli do mé hlavy, aby mě soudili, protože s tím byli vždycky rychle hotovi. Brala jsem je jako záchrannou brzdu, ale nedůvěřovala jsem jim, nesvěřovala se, protože mnoho z toho, co jsem v minulost řekla, bylo, dříve nebo později, použito proti mně. Jediný dědeček a toho mi odvezli. No, ale konečně dostanu prášky, které budou fungovat a bude po všem. Druhý den, jsem hned ráno stála před ordinací. Pan doktor sice nad zprávou kolegy nesouhlasně vrtěl hlavou, ale léky mi předepsal, znovu mě upozornil, že může trvat až čtrnáct dní, než se jejich účinek projeví a poslal mě domů s tím, že kdyby se "něco" dělo mám zavolat a jinak přijít za dva týdny. Ani on se neptal, jestli už se třeba "něco" neděje. Šla jsem domů plná důvěry, teď už se musí věci změnit k lepšímu, účinky té injekce jsem cítila, tak i prášky jistě zaberou.
.
.....Nezůstávala jsem doma sama, ale jinak bylo vše při starém, ráno peklo, v poledne apatie, kolem páté peklo na druhou, večer chvilková úleva. Nutno říct, že můj stav dělal našim velké starosti, i když to byly starosti jiného druhu, než by bylo na místě. Máma stále rozebírala, jestli by mi vážně nebylo líp s ním, pak taky, že málo chodím ven, že to škodí mně, ale hlavně dítěti, když každý den aspoň tři hodinky neštráduju po parku. Já došla sotva na záchod a z parku bych se už nejspíš nevrátila. Pořád jsem moc nejedla, od příchodu domů jsem zhubla devět kilo (mimo to, co jsem zhubla už po porodu a v porodnici), ale nejlepší rada, které se mi od mámy dostalo, bylo: " měla bys něco dělat, ty pořád jen sedíš a koukáš, nediv se, že nemáš chuť k jídlu". Po šestinedělí to přejde, to bylo další zaklínadlo, které jsem slyšela ze všech stran a tak jsem zase čekala.
.
.....Další nervy mě čekaly na sociálce. Ze zřejmých důvodů, jsem totiž odmítla uvést jméno otce do rodného listu. A z osobních důvodů, jsem tyto zřejmé důvody nechtěla sdělit sociální pracovnici, která byla nicméně o dost zvědavější, než oba páni doktoři dohromady. Můj pláč jí nikterak nezaskočil ani nezabrzdil, na takové hérečky, jsou tam totiž zvyklé. Ne, pro ně nebyla odpověď a zvaly si mě tedy opakovaně, aby mi v mém vlastním zájmu důrazně vysvětlily, že "nebude jméno, nebude dávka". Jinak řečeno varovaly mě, že pokud si to nerozmyslím, mohlo by se taky nakrásně stát, že stát mi nedá nic, ani to, na co bych jako spořádaná žena měla nárok, protože tím, že tajím otce, vlastně okrádám společnost. Z jejich argumentů jsem vyrozuměla, že mají dvě hlavní varianty, jak vysvětlit, proč tak zatvrzele odmítám vyjevit pravdu, buď je můj milenec ženatý a já ho chráním a budu brát peníze od něj bokem a další vymáhat na dávkách, nebo jich bylo víc a já nevím, který z nich je otcem. Nebýt tak zoufalá, snad bych se musela smát, takhle jsem jim jen zvýšenou intenzitou pláče "dala za pravdu". Nakonec tohle byla jedna z mála věcí, ve které mi pomohl psychiatr. Napsal papír, ozdobený štemplem, že s ohledem na můj duševní stav, není vhodné vymáhat na mně jméno otce. Teprve tehdy se úřednice smilovaly a vzdaly se mých plačtivých návštěv, a podle reakce na lékařovu zprávu, bylo zřejmé, že jsem, jen tak mimo záznam, skončila ve škatulce znásilněná. Dokonce i tu sociální dávku mi ze soucitu daly. Nicméně ten původní pohled, který na mě vrhaly, to skryté opovržení a to zjevné vydírání, které na mě uplatňovaly, se jen přičetlo k tomu, jak jsem se na sebe dívala já sama. Byla jsem ve svých očích, nižší životní forma, než červ. Nenáviděla jsem se a prášky stále nezabíraly.
.
.... Byla sobota. rodiče odjeli na trh, děda byl stále na chatě. Zase sama, proboha, kdy to skončí, už nechci, nechci půdu, nechci smyčky, nechci našeptavače. Seděla jsem zase vedle postýlky a, jako v poslední době bez ustání, čekala. Hlasy mlčely, všude bylo ticho, mí společníci, strach, panika a hrůza, byli na svých místech, to znamená mně na dosah, "nikdy už neodejdete, je to tak?" , mlčeli také. Uvažovala jsem, jak dlouho to můžu ještě vydržet, jak dlouho to bude trvat, než se stane něco zlého, opravdu zlého. Teď jsem byla při smyslech, ale už jsem věděla, že je to jen otázka času, kdy se to změní a pak nebudu nic, než hadrová panenka bez vůle, která naslouchá hlasům. "A není to jednodušší, než rozhodovat sama, než se trápit ?" Není, je to jak scény z hororů na vlastní kůži, jak noční můra, ze které není cesty ven, ale,.... ty už jsi zase tady? "Jsem tu pořád, já tě neopustím." Byla to jen otázka času, jen otázka času. Vydržet, než přijedou, můj jediný cíl, neposlouchat, neodpovídat, dýchat , vydržet než přijedou, to musím zvládnout. "Jasně, jsi snaživá holka" To jsem byla vždycky, snaživá, snažila jsem se všem zavděčit, aby mě měli rádi. Protože za co jiného, by mě mohli mít rádi? "Tebe, no, to teda nevím, ale ta půda by byla snažší." Snad je to pravda, ale ..mám strach, ne, neodpovídat, hloupost, stejně mluvím jen sama se sebou, není tu nic, nikdo, koho bych se musela bát. "Jistě, nikdo, jen ty sama" úplně jsem cítila, ten úšklebek v hlase. Pravda, já jsem to, čeho se musím bát, já sama, jsem největší hrozba. Já, musím už něco udělat, nikdo mi nepomohl, prášky na mě nezabírají, je to marné, nedá se to léčit, nedá se to vrátit, bude to jen horší, musím to udělat dokud ještě můžu. A dřív, než se ozve našeptavač. "Našeptavač, tak mu říkáš ?", zase ten úšklebek, "kdo, myslíš, že to je ?" ptá se pohrdlivě. Nevím, kdo to je a je mi to jedno, hlavně ho nesmím poslo . . . "Je těžké neposlouchat sama sebe, že ?" ironicky mi skočil do řeči hlas. Šílí, i ten hlas už šílí, JÁ? Já, že jsem naš e p t a . . . Bouchly dveře od auta, dveře od domu ... jsou tady. V kuchyni jsem se jim prostě sesypala a s pláčem je prosila, ať už mě nikdy, nikdy nenechávají samotnou s tím dítětem. Mámě došla trpělivost. Už dřív, mě probírala s kamarádkou a ta jí poradila, ať zkusí krizové centrum, kam je možné v akutních případech přijít. Donutili mě se obléknout, oblékli Rézku a odvezli mě tam.
.
.
.10.3.2011
.PS: Opravdu, strašně moc děkuji vám všem, kteří mi píšete komentáře a myslíte na mě. Jsem tu jen čtyři měsíce, ale dostává se mi od vás víc podpory, než v mém nejbližším okolí. Velmi si toho vážím. Děkuji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 10. března 2011 v 21:58 | Reagovat

Kéž ti Bůh dá dost síly nést věci minulé i současné. Neumím ti jednoznačně říct, proč někteří lidé musejí zakusit v životě opravdu dno a jiní jako by žitím jen tak proplouvali. Já ale pevně věřím, že co tě nezabije, to tě posílí a že ti i sebenegativnější zážitek může být v životě k užitku.

2 punerank punerank | E-mail | Web | 10. března 2011 v 22:47 | Reagovat

Ono se asi stránkám lépe svěřuje a nejsme zaujatí. Tak čekáám čekám věrně na další díl, snažím se být trpělivá a moc na tebe myslím!

3 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. března 2011 v 13:39 | Reagovat

Taky na Tebe myslím.

4 jezura jezura | Web | 11. března 2011 v 14:12 | Reagovat

I když si to nemyslíš, nebo nemyslela, opravdu jsi silná a statečná žena! Také netrpělivě čekám na pokračování a na pořádný happyend! [:tired:]

5 signoraa signoraa | Web | 11. března 2011 v 15:19 | Reagovat

Myslím na Tebe, držím palce a posílám Ti sílu. Piš dál, ze všeho se vypiš, sama jsem zjistila, jak to pomáhá. Psaní přináší úlevu a to špatné se odplavuje.

6 ratuska ratuska | Web | 23. března 2011 v 0:09 | Reagovat

Tak jsem dočetla nepřečtené kousky a ještě stále mi běhá mráz po zádech. Držím ti palce, co palce, pěsti, aby se k tobě život zachoval hezky po tom všem.

7 Jitka Jitka | Web | 13. dubna 2011 v 13:36 | Reagovat

Jsem tu náhodou, čtu a čtu a přemýšlím o tom, proč osud někomu nakládá tak těžká břemena.Nejděsivější na Tvém příběhu mi připadá nepochopení těch nejbližších.Zažila jsi toho hodně, ustála jsi to i bez podpory. Kdybys nebyla silná, tak bys to nedokázala.Snad už k Tobě bude osud laskavější a přichystá ti jasnější budoucnost. Držím Ti palce a budu na Tebe myslet. Občas taky nakouknu jak se Ti daří. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama