O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství třetí

4. března 2011 v 22:16 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Předchozí dějství tady a tady. Nakonec se mi ten zamýšlený článek, nebo dva, rozrostl na příběh na pokračování. Když jsem začala psát, minulost ožila, vracely se detaily, které už jsem dávno zahrabala do nejtemnějších zákoutí své paměti, aby náhodou nanašly cestu na světlo. A teď, když jsem po dvaceti letech sama otevřela dveře, hrnou se všechny ven se strachem, abych snad dveře zase nepřibouchla, ale ne, není čeho se bát, už zůstanou dokořán, na každého se dostane. Jen to prostě bude trvat déle.
Varuji hned na začátku, aby ti, kdo nemají trpělivost na dlouhá vyprávění, skončili hned, protože ani toto, třetí dějství není poslední, ani zdaleka.
.
.....Při pravidelných návštěvách dětské lékařky, si ona nemohla nevšimnout mojí lability, v podstatě celou dobu, jsem měla slzy v očích a na jakýkoliv dotaz týkající se mé osoby, jsem reagovala pláčem. Jí jsem poprvé, jako jedinému člověku, svěřila i svojí obavu, že nejsem ta správná matka pro svojí dceru. Byla tak laskavá, tak důvěryhodná, tak objektivní a zkušená a hlavně, tak mimo můj život, že jsem jí to říct musela, protože v mém životě nebyl nikdo, kdo by mě po takovém přiznání neodsoudil jako zrůdu. Řekla jsem jí, že nevím, jestli mám svoji dceru ráda, že nevím, jestli jí vůbec někdy budu mít ráda tak, jak se to u matky předpokládá. Nezklamala mě, zůstala klidná, profesionální a lidská zároveň. Chvíli si se mnou povídala a pak se zeptala, jestli nechci uvažovat o adopci. Zůstala jsem v šoku, což byl nejspíš účel, protože když můj zhrozený výraz viděla, usmála se, řekla že mi Rézku pohlídají a ona mi napíše lísteček pro psychiatra, který sídlí v té samé budově, abych si sním promluvila. Ještě mu zavolala a já si za chvíli sedala do křesla v jeho ordinaci. Můj problém byl v tom, že on, ve mě zdaleka nebudil tolik důvěry, jako dětská lékařka, cítila jsem stud za své pocity a tak jsem jen zdvořilostně odříkala, že často pláču, mívám úzkosti, odpověděla jsem na pár obecných otázek a odešla s receptem na Neurol a ujištěním, že budu v pořádku, že je to běžné, jen nesmím čekat, že léky zaberou ihned.
.
.....A tak jsem nečekala, byla trpělivá, mlčela, brečela a už ani nevnímala, že se můj stav nejen, že nezlepšuje, ale zhoršuje. Myslím, že naši byli bezradní a bezmocní, jen se dívali, jak se propadám do naprosté apatie, střídané naprostým zoufalstvím. To bylo vidět, to, co vidět nebylo, bylo tisíckrát horší, to bylo peklo. Obviňování, zatracování, strach, že pomalu ztrácím rozum, že přestávám být sama sebou, že už sama sobě nemůžu důvěřovat. A pak jednou, když jsem na půdě věšela plenky, padl můj pohled na trám. A poprvé mě navštívila myšlenka na smrt, na úlevu, kterou přináší, na konec strachu, bolestí, nevolností, konec viny, konec té, která si nezaslouží žít, protože nechce své dítě, nemá ráda své dítě, někdy i nenávidí své dítě, když pláče a pláče a nechce přestat a není nikdo, kdo by mě nechal od ní utéct. Jsem přivázána pevným řetězem povinnosti, která jediná mě ještě neopustila. Smysl pro povinnost lidské zrůdy, kterou ostatní nazývají matkou. Nebyla jsem matkou, dítě nebylo dcerou, byl to vetřelec, který roztříštil můj svět, jediný, který jsem měla, na tisíce střepů a já je nedokázala poskládat dohromady. Byla tu jako živoucí výčitka svědomí, která mi každým nadechnutím dávala najevo, že jí nejsem hodna, mé sladké nevinné miminko, to křičící něco, co se zapichuje do mých uší, mého svědomí jak otrávený šíp, šířící nenávist celým mým tělem. Samota a vzduchoprázdno, nikde záchranná náruč, "bože, dej mi náruč, která mě přijme, nečistou, dej mi chápavou náruč, která mě ukonejší". "Nebo mi dej sílu to ukončit, dej mi sílu vyjít nahoru, kde je ten trám a skončit to, prosím, prosím, udělej něco, cokoliv, protože já už neexistuju, zmizela jsem ze světa, zbyla tu jen opovrženíhodná stvůra, která nemá právo nazývat se člověkem." Dítě pláče má hlad, já nejím už několik dní téměř nic, mléko se ztrácí, dítě křičí hlady, křičí neustále. "Zastav to, proboha zmlkni, já nevím, co mám dělat, vzala jsem ti tátu, nedokážu tě milovat a ty to všechno víš, proto tak pláčeš, proto na mě křičíš všechna svá obvinění, já nemám mléko a když tě dávám k prsu, cítím beznaděj a touhu odhodit tě, odhodit a utéct a nevrátit se, ale já se postarám, je to moje povinnost." "Navíc doktor říkal, že ty prášky zaberou, už brzo, už brzo."
.
.....Další návštěva u dětské lékařky, už nepláču, má tvář je kamenná, bez výrazu, sotva promluvím "jste v pořádku?" "ano prosím", zdvořilý náznak úsměvu, hlavně nikomu nebýt na obtíž, ano to jsem, na obtíž, jen ubližuju, nic nedávám, neměla bych tu být. "Ano, často pláče, zhubla, nevím, pije dlouho." O moc déle, než mohu vůbec snést, její rtíky na mých bradavkách, nová noční můra, dítě hubne, proboha, věděla jsem to, jsem neschopná, to je důkaz, nedokážu jí ani uživit, matka k ničemu, Feminar, máma v prášku, to nemůžu dopustit, ne musím se sebrat. Musím dokázat, že já, já... já to musím zvládnout, budu jíst, hodně pít, koupím si čaj na kojení, budu vzorná, budu milující, budu, budu.....dej mi sílu ať jsem. Jím ,piju, kojím, pláču, trpím o něco míň, hurá doktor měl pravdu, to budou konečně ty prášky. Hurá....ne. Ráno už je zase hůř, ale večer, večeřím, večeřím s chutí, usmívám se, bože já se usmívám, díky, je konec. "Rozinko, holčičko, všechno bude dobré." Ráno, "nekřič, neřvi, nesnesu to poslouchat". Potřebuju, aby mi někdo pomohl, rozmíchám Feminar, nejsem schopná dát ti své mléko, už zase to nejde a bolí to, jsem celá stažená, nedivím se že nevytáhne ani kapku. Vypije lahvičku a je spokojená, "zrádkyně, tak málo ti stačí, vyměníš mámu za lahev, dobrá, vlastně mě už nepotřebuješ, možná teď můžu jít na půdu". Nedávám pozor, je čtvrtek a já mám poslední prášek, doktor v pátek není, musím vydržet do pondělí. Sobota, zle, je mi zle, Rézka má svou lahev a je spokojená, já nejím, zvracím vodu, tvářím se statečně, ne, nikomu nic neříkám. Oni, máma, nikdy se nesmí dozvědet, kdo já vlastně ve skutečnosti jsem, já odporná kreatura, zavrženíhodná, takhle to dál nejde, nevydržím to, udělám něco, co jsem měla udělat už dávno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 4. března 2011 v 22:35 | Reagovat

čím dál děsivější. Ještěže vím, že to nakonec dobře dopadlo.
Ani netušíš, jak moc ti rozumím.

2 punerank punerank | E-mail | Web | 4. března 2011 v 22:41 | Reagovat

Pane bože, teď přestat číst? Máš ty ale smysl pro drama. Já vím, tvůj život taky...
Počkám si na další díly, neboj. Jen ať tě to psaní příliš nerozhází, chvílema mám až strach:)
Píšeš tak přímo a přesvědčivě, až jsem šťastná, že vím maličko víc - zbyly ti další roky, máš další děťátko. Ach, ještě, že tak...
Těším se na pokračování - no neměla bych to říkat zrovna těmito slovy. Tak teda napjatě čekám...

3 divizna divizna | 5. března 2011 v 8:43 | Reagovat

Pár dnů po porodu to u mne bylo trochu podobné, jenže já asi měla jen poporodní psychozu.
Ty sis koukám prošla peklem... :-|
Nevím, jestli Neurol, to silně návykové svinstvo bylo pro tebe to pravé ořechové. Já na něj získala závislost před deseti lety, naštěstí je to už za mnou...

4 ANA ANA | Web | 5. března 2011 v 16:36 | Reagovat

Čtu to docela s hrůzou, to je podle skutečnosti? Tedy, ne že bych ti nerozumněla, i když jsem nezažila tohle, ale pocity, že jsem k ničemu, znám taky moc dobře, stejně jako pocit selhání a sebeobviňování. Musím se podívat na předchozí díly, ale nemohla jsem se dostat na tvé odkazy, které jsi uváděla na začátku článku, házelo mi to Server nenalezen a Článek nenalezen.
Na moje přestresované stresy jsem nakonec vyfasovala Deprex, o kterém mi doktorka tvrdila, že není návykový - a skutečně jsem si na něj nenavykla. Jen mi prostě bylo líp. A pak jsem to přestala brát... Nevím, jestli nešlo o placebo. Jestli ano, tak fungovalo skvěle, protože mi opravdu bylo všechno jedno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama