O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Co dál?

11. března 2011 v 18:44 | adaluter |  MÉ PEKLO
Může být ještě někdo víc mrtvý, než když tisknete jeho urnu v náručí a zoufale se snažíte nevěřit, že to je vše, vše, co zůstalo, z člověka, kterého jste milovali, se kterým jste plánovali zestárnout, i když jste měli v poslední době víc, než dost problémů? Přesto byl On, můj jediný plán do budoucna, v srdci ano. A tak to nikomu neříkáte a doufáte, že to bude o to míň pravda, ale nepomáhá to. Musíte se usmívat, přetvařovat hodinu za hodinou, protože Juli poletuje jako motýlek a nic netuší, nemám sílu, nebo chcete-li odvahu, říct jí to bez porady s psychologem. Rodiče.... jo rodiče, měli by být dětem oporou v nějtěžších chvílích, ale už víte, že já tuhle zkušenost nemám, naopak. Nejdřív jsem nic neřekla, protože táta byl pryč a já nechtěla, aby na to máma byla sama, protože netuším, jak bude reagovat a podpořit ji nemám sílu, ale i teď se zdráhám, říct jim tu strašnou zprávu, protože se bojím, co bude následovat, víc už neunesu, víc už prostě nezvládnu. Jestli ještě jednou uslyším něco, jako "já ti to říkala", místo soucitného objetí, nevím, jestli se dokážu ovládnout. Neměli ho rádi, hlavně máma. Sedmnáctého listopadu odjel do Španělska, protože tady neměl práci, doufal, že jí najde tam, ale bylo to jen další zklamání, něco se zlomilo, neozýval se, neodpovídal na emaily, telefon měl vypnutý, nikdo, ani jeho bratr, který tu také žije, nevěděl kde je a co s ním je. Jedinou zprávu poslal na Štědrý večer, aspoň jsem věděla, že je v pořádku. Ale pak se odmlčel až do poloviny února. Celou tu dobu jsme "žily" jen z mého částečného invalidního důchodu a milosti rodičů. Všichni v mém okolí už mě rozváděli a já pořád váhala a pořád doufala, i když ostatní s tím byli hotovi raz dva. Pak napsal email Juli k narozeninám a napsal, že se stydí, že neví, jestli vůbec může žádat, abych mu dala další (ano, nebyla druhá) šanci. A já ? Já byla šťastná, protože v nic jiného jsem nedoufala, než že budu mít zpátky manžela a hlavně Juli tátu, protože ona tím odloučením opravdu trpěla. Neříkám, že nebyly i pochybnosti, nebo obavy, ale já chtěla zpátky to, co mě kdysi dělalo neskonale šťastnou. Řekla jsem ať se vrátí, i když jsem měla jisté podmínky, hlavně s ohledem na rodiče, kteří vlastně převzali část jeho odpovědnosti. Minulý týden, mi zavolal jeho bratr a řekl mi , že můj manžel právě zemřel, v nemocnici ve Valencii, na infarkt. Včera se měl vrátit, ale přivezli mi ho už předevčírem, bratr a dva jeho kamarádi, přivezli studenou plechovou věc, ve které jsou pohřbeny všechny mé sny, iluze, naděje a moje láska. Jsem ztracená, necítila jsem už dlouhá léta takovou černo-černou beznaděj jako teď. Tak moc mi schází, mluvit o tom nemám s kým, moje nejlepší a vlastně ve své podstatě i jediná přítelkyně, se na něj zlobila mnohem víc, než já a ač samozřejmě není ráda, že zemřel, mé pocity není schopná pochopit. Nechápe, že trpím, protože zemřel sám, bez rodiny, mezi cizími lidmi, s vědomím, že už neuvidí dceru, že nebude mít možnost nám dokázat, že to myslí vážně. Nechápe, že mě bolí, že jsem neměla možnost se rozloučit ani s živým, ale ani s mrtvým, že ve mě stále hlodá pochybnost (nebo naděje), jestli to byl opravdu on. Že fakt, že vím, že jeho přáním bylo, se po smrti (možná i před ní ) vrátit domů, mi bere i poslední možnost být mu nablízku alespoň po smrti, protože ho na začátku léta jeho bratr odveze na druhý konec světa. Že tomu nemůžu uvěřit, protože fakticky se nic nezměnilo, není tu, stejně, jako už tři a půl měsíce a proto nečekám, že za chvíli vejde do dveří, na druhou stranu, jsem ale přesvědčena, že tam někde je a jednou se vrátí. Nechápe, že bych dala cokoliv, kdybych ho aspoň při tom mohla držet za ruku, aby neodcházel sám. Prý to všechno byla jeho volba, a já si vedle ní přijdu, jako bych byla neskonale hloupá, že trpím a pláču pro někoho, kdo mi svým nezodpovědným chováním způsobil obrovské problémy. Jenže já ho prostě milovala, i když jak moc, vím až teď. Když viděla, nebo spíš slyšela, jak reaguji na její názor, řekla, že mě tedy nebude rozrušovat a ať zavolám, až já budu chtít, ale pro mě bude problém volat, protože vím, že můj žal poroste, zatím co její názor zůstane stejný. A teď to musím říct rodičům, dnes na mě máma skoro křičela, že bych jim taky měla říct, jestli s tím (nejspíš s rozvodem) konečně hodlám něco dělat, protože na to mají právo. Co mě čeká od nich, bojím se pomyslet, když i moje, jinak spřízněná duše a víc než sestra, zachránkyně ve všech jiných katastrofách, najednou nechápe. Poslední pokus o zpověď, snaha o pochopení a potřeba si promluvit, proběhla dnes u mého psychiatra (znáte z Pandořiny skříňky), ke kterému jsem byla "okolnostmi" donucena jít už v listopadu, po dlouhých šesti letech, ale jeho (ne)naslouchací talent zůstal stejný, nicméně přisypal mi prášky, což jsem vzhledem k tomu, že se cítím každým dnem hůř, s tím, jak mi postupně dochází, co se vlastně stalo, uvítala, přeci jen mám Juli a musím fungovat, ne se hroutit. Zase, jako už tolikrát, jsem zůstala jen já, papír a tužka. A tak píšu a píšu a píšu a budu psát, i když vím, že mi to pramálo pomůže, protože síla, se kterou mě to uvědomění si toho, co se stalo, pokaždé přepadne, je stále tak obrovská, jako bych se tu zprávu dozvídala nejmíň stokrát denně a vždy poprvé. Moje mysl to prostě odmítá akceptovat jako realitu. Ani když to po sobě čtu, nejsem chvílemi schopná pochopit, že to není jen tak nějaký článek, že je to pravda.
.
PS: Právě jsem dole na chodbě potkala mámu, šla jsem s Juli, a ona na mě znovu vystartovala "tak řekneš nám konečně, co s nim je " snažila jsem se zachovat konverzační tón, abych neupoutala Julinku, "ne, říkala jsem ti, že přijdu večer". "A proč bys nám to nemohla říct hned, já kvůli tomu nebudu čekat někdy do noci" "Mami, budeš muset" snažila jsem se ukončit to. To už se nesouhlasně ozval i táta, že taky nechápe, nač čekat. Snažila jsem se naznačit, aby nemluvili před ní, ale asi marně, protože máma na mě zakřičela "Tak si to strč za klobouk" a zabouchla dveře. Bojím se vlastních rodičů a to je mi čtyřicet dva let. Proboha, poraďte mi jak s nimi mám jednat. Nevím co dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 11. března 2011 v 19:46 | Reagovat

No tutlání nepomůže a náznaky evidentně rodiče neprokouknou, budeš muset tvrdě...
Teď je už marné řešit něčí chyby, teď je třeba tě podržet, protože trpíš a seš s holčičkou sama. Jenže lidi často reagujou jako pitomci - tohle jsem věděl, tohle říkám pořád...
Jestli někdo řekne, že byste se stejně možná rozvedli, zastřel ho za mě:( Pardon:(

Snažím se jen pochopit, proč jsi dávnonezměnila psychiatra. Možná lpíš na tom, že znáš aspoň trošku jednoho a bojíš se dalšího přechodu... Taky není lehký znovu a znovu všecko vyprávět dalšímu doktorovi...
Tak ráda bych ti nějak pomohla, přesto, že jsem jen jméno v dálce - je až příliš mnoho druhů samoty...
Myslím na tebe s Juli a modlím se...

2 Kerria Kerria | Web | 11. března 2011 v 21:07 | Reagovat

Je mi to moc líto. Nemůžu ti napsat, že ti rozumím a chápu, protože tohle je něco, co jsem zatím nezažila a doufám, že ještě dlouho nezažiju. Držím ti palečky, abys všechno zvládla, třebas i s velkou pomocí prášků. Mrzí mě, že jsi nebyla na pohřbu, protože pohřeb je prý pro psychiku důležitý moment, bez něhož se člověk se ztrátou vyrovnává mnohem obtížněji. Modlím se, aby ti Bůh dal sílu, kterou budeš potřebovat k překonání bolesti i překážek v podobě lidí kolem sebe.
Juli bys to měla říct co nejdříve, měla by se to dozvědět od tebe a ne od někoho cizího. Urnu bych jí však neukazovala.

3 Jitušš Jitušš | E-mail | Web | 11. března 2011 v 21:09 | Reagovat

Promiň ta reklama sem nepatří prosím odstraň ji..Mocc se omlouvám..

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. března 2011 v 21:32 | Reagovat

Lucko, sedím tady a čtu Tvůj článek již podruhé. Koukám na Tvé černé pozadí a napadá mě miliony myšlenek ale pak zas nic a tak pořád dokola. Myslím, že intuitivně víš, co chceš říkat a komu ... Napadá mě, že bys mohla rodičům poslat textovku a připsat, že nemáš sílu a chuť o tom hovořit, ať to respektují. Tím se vyhneš lidem, kteří Ti v tom utrpení jen ubližují. Máš právo i v takovém utrpení jít do Riapsu. Holčičku nechat pohlídat a na týden nebo jen na víkend tam jít. Je to adekvátní k tomu, co se událo a jak málo lidí máš (vlastně píšeš, že nikoho) s kým to můžeš sdílet. Psychiatři jsou dobří jen na léky. Prosím, najdi si terapeuta. Dobrého, který má za sebou sebezkušenostní výcviky ... Můžeš mi napsat na email, vymyslíme něco. Nějaké dobré znám. Jsou sice přeplnění a nové klienty neberou, ale vím o mé, že bude mít volno pro jednoho nového klienta. A je výborná. Moji blízké kamarádce zemřel v Tatrách manžel. první, co udělala krom toho, že napsala textovky, že se všem ozve, až bude mít sílu a komunikovala jen s nejbližšími, že si pověsila na krk snubní prsten. je to symbol, který všem okolo hned řekne, co se děje a nebudou se blbě ptát a nebudou ubližovat. Lucko, jsem s Tebou!! Jak Ti mohu pomoci? Jsem taky z Prahy. Pohlídám i holčičku, pokud bys potřebovala někam jít a nechceš žádat o pomoc rodiče. Pokud by se tedy holčička nebála být s cizí ženou a jejím vejlupkem popř. dvěma vejlupky. Klidně ji pohlídám i v čekárně Riapsu nebo jinde. Už jsem takhle kamarádce pomohla, když se zhroutila ... Mám i výbornou chůvu v babičkovském věku, ale chápu, že peněz nemáš nazbyt. O víkendu mohu pomoci i více, manžel může kluky hlídat. Edith

5 Lennroe Lennroe | E-mail | Web | 11. března 2011 v 22:42 | Reagovat

Řekni jim to hlavně rychle. Pro tebe to bude snazší a jim to lépe dojde a snad se také budou chovat ohleduplněji. Poslední dobou má každý jen problémy a ne zrovna malé, už aby zase svítilo slunce (a nemyslím ani tak to na obloze)
Na tohle asi není žádná rada ani žádné povzbuzení, budu na tebe zkrátka myslet a doufat, že to zvládáš. Rodiče to určitě pochopí a podrží tě, i když v těch pochybách a tvé lásce zůstaneš nejspíš sama.  Určitě by to kromě psychiatr někoho chtělo, psychologa nebo "jen" arteterapeutku, ty mívají víc času a jsou účastnější a často i lidštější.
Myslím na tebe.

6 signoraa signoraa | Web | 11. března 2011 v 22:49 | Reagovat

Lucko, jsem v duchu s Tebou.
Věř mi, že si dokážu představit, co ted' cítíš. Já sama jsem si ted' prošla podobným stavem, prázdnotou a bolestí.
Je to zlé, ale musíš jít dál, už hlavně kvůli svým dcerám.

Jsem už v stavu, kdy mohu o smrti mluvit, ale pořád to moc bolí. Pomohlo mi moc se z toho vypsat, cítila jsem obrovskou úlevu a pak ještě více mi pomohla podpora lidí, které jsem sice nikdy neviděla, ale stali se mými virtuálními přáteli.

A i Tví virtuální přátelé tu ted' jsou, drží Tě za ruku a předávají Ti sílu, abys vše zvládla.

7 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. března 2011 v 23:15 | Reagovat

Jdu spát s modlitbou za Tebe a ve svém posledním článku jsem ji ke konci i zhmotnila písemně, aby měla větší váhu. Edith

8 jezura jezura | Web | 12. března 2011 v 16:54 | Reagovat

Dvakrát jsem se šla kouknout, jestli jsem se nespletla a kam jsem to vlezla. Tolik neštěstí a smůly je na jeden život příliš. Vůbec si nedovedu představit takové rodiče. Já v nich měla vždy oporu a v mamince mám dosud, já se také snažím dětem i vnoučatům spíš pomáhat, ale škodit a nadávat? Jak jim to sdělíš, to ti neporadím, asi to bude úplně jedno, je to na tobě, oni tě stejně nepodrží. Hlavně ať to "stráví" tvoje holčička. Přeji ti hodně síly a já vím, že ti to moc nepomůže, ale my, tví virtuální přátelé, my na tebe myslíme a máme tě rádi. Jen asi pomoci nemůžeme jinak, než slovem. Já osobně bydlím 100 km od Prahy, tak je to s tou pomocí špatné. Také asi vím, že v Praze je těžké sehnat byt a odprostit se od rodičů, ale třeba tady u nás je teď volných bytů.... jen na to mít. Tak držím pěstí, to je štěstí a ty máš děti! Mysli na to, prosím!

9 Ehněnka Ehněnka | 12. března 2011 v 17:24 | Reagovat

To mě moc mrzí...:( najednou si říkám, jak malicherné jsou mé problémy, když ten, koho miluji, nemůže být se mnou, protože má rodina ho nenávidí a brání nám, jak jenom může, ale ted' jsem ráda i za ty krátké chvíle, kdy můžeme být spolu...ráda bych ti pomohla, ale obávám se, že to není úplně v mých silách. Každopádně na tebe moc myslím a přeju ti, aby se ti srdíčko zahojilo a aby tě tví rodiče pochopili...

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 12. března 2011 v 22:06 | Reagovat

Četla jsem u Kerrii, že rodiče zareagovali ošklivě. Ach jo. Doufám, že to nějak zvládáš ... často během dne na Tebe myslím a posílám modlitbu ...

11 divizna divizna | 13. března 2011 v 8:03 | Reagovat

Lucinko, přijmi prosím mou upřímnou soustrast.
Je toho tolik, co bych chtěla napsat, ale v tuhle chvíli nenacházím ta správná slova.
Poradit jak jednat s rodiči neumím, měla jsem podobný problém s maminkou. Nikdy jsme si k sobě nenašly cestu, protože maminka byla dost dominantní a tvrdá.  
Teprve dva dny před smrtí mi řekla, že mě má ráda.
I já, jako ostatní na tebe a malou Juli myslím...

12 Janinka Janinka | Web | 13. března 2011 v 11:29 | Reagovat

Myslím na tebe i tvou dcerku a přeji hodně sil. Nic jiného se v téhle chvíli asi popřát nedá. Snad bude brzy lépe...

13 adaluter adaluter | Web | 13. března 2011 v 12:11 | Reagovat

[1]:Děkuji, máš naprostou pravdu, bohužel, kdybych se měla řídit tvojí radou, už bych byla dvojnásobný vrah:(.
A s tím psychiatrem si to odhadla přesně, tehdy jsem, více méně, byla závislá na tom, že ho znám a vyprávět o své "zrůdnosti", jak jsem to tehdy cítila, někomu novému, bylo pro mě nepředstavitelné a když po letech problémy postupně odezněly, nebyl důvod hledat nového a myslím, že už to s ním doklepu, spíš opravdu uvažuju o psychoterapeutovi, protože tehdy to bylo hlavně o lécích, teď asi potřebuju víc.
Možná jsi jméno v dálce, ale dálka je dnes pojem velice relativní, ty a vy všichni tady, jste mi neskonale blíž než moje matka a já jsem vám za to vděčná, protože to je pomoc, větší než mi poskytla ona.

[2]: Kerrio děkuji, s pohřbem to vidím stejně, je to důležitý zlom, přechod od jedné fáze ztráty k další a bez něj všechno splývá a nehýbe se z místa, mé pocity se točí v kruzích a vše je tak neskutečné, že se stále zdráhám tomu věřit. Budu muset uvažovat o nějaké alternativě, o něčem, co by snad aspoň částečně ten rituál pohřbu nahradilo. Bohužel je se smrtí spojeno i tolik různých úředních záležitostí, zvlášť když manžel zemřel v cizině, že netuším, kdy na to najdu chvíli klidu, abych to mohla opravdu prožít, nikoli jen odbýt.

[4]: Edith, ty mi už pomáháš, svojí schopností se vcítit, svojí ochotou nabídnout pomocnou ruku vlastně cizímu člověku, nesmírně si toho vážím a musím říct, že jestli mám chvíle, kdy se cítím o něco líp, pak jsou to ty, které trávím s "hlavou v monitoru" a cítím vaše virtuální objetí. Je zvláštní jak moc člověk v takových chvílích touží, prahne, po objetí a jediného skutečného se mi dostalo od manželova bratra a jeho dvou přátel, bohužel bylo tak krátké, nicméně od nich jsem tu účast opravdu cítila, narozdíl od mých "nejbližších". A proto si tolik cením vaší podpory, mohu se o něco opřít, něčeho se zachytit při tom pádu do beznaděje. Začínám si myslet, že moje "vnuknutí" založit si blog, mělo mnohem hlubší poslání, než by mě kdy napadlo.

[5]: Rodičům jsem to řekla ještě týž den, ale pochopení a podpora se nekonaly. O psychologovi vážně uvažuji, zřejmě je na čase. Děkuji za podporu, moc si jí vážím.

[6]: Alenko, vím o čem mluvíš, jeden den jsem se snažila vyjádřit ti svoji lítost nad tvojí ztrátou a druhý den zastihla ta krutá zpráva mě. Byla jsi první, na koho jsem myslela a říkala si, že ty nejlépe pochopíš co cítím. Závidím ti, i když je to ošklivé, tvojí bezvadnou rodinu, která tě opravdu provází tímto smutným obdobím, dala bych všechno za to, kdybych stejnou lásku a pochopení měla kolem sebe, nebo aspoň ticho a klid, ale ne výčitky a bezohledné poznámky. A virtuální přátelé jsou moje požehnání.

[8]: Možná jsem začala psát svůj dávný příběh proto, abych aspoň částečně přehlušila trápení, která mi život přichystal v přítomnosti. Při té příležitosti jsem zjistila, že to dávné temné tajemství, už je minulostí se vším všudy. Přítomnost bohužel přitvrdila a já už někdy nabývám pocit, že když někomu řeknu, co všechno se mi děje, nebude tomu věřit, že už vypadám jako bych si vymýšlela. Byla bych raději, kdyby to byly výmysly, ale spíš mám, čím dál tím větší strach, co bude dál, protože tohle období, už trvá víc než dva roky a každá další věc, která se stala, byla horší než ta předchozí. Jak moc bych si přála mít maminku, jako máš ty, přeci jen je to první člověk u kterého bychom měli najít útěchu, i kdyby celý svět stál proti nám. Nebo jsem snílek?

[9]: Ehněnko, děkuji, žádné opravdové problémy nejsou malicherné, pokud trápí tvojí duši. Díky za podporu, vážím si toho.

[10]: Jsi moc hodná, Edith, jsem ti vděčná.

[11]:  Mockrát děkuji, vím, že je těžké hledat slova, ani já bych na tom nebyla líp, ale mě přináší útěchu vědomí, že někomu nejsem lhostejná, že nejsem úplně sama a děkuji osudu, že mi dal možnost poznat tak skvělé lidi dřív, než k této, pro mě tak strašně bolestné události došlo, protože opravdu nevím, co bych si bez téhle podpory počala. Co se týká mé matky, čím dál víc si uvědomuji, že stojí jako šedá eminence za většinou mých vnitřních problémů. Ne, že bych na ní sváděla rány osudu, ale můj postoj, mé reakce, a moji zranitelnost, prostě vytvarování mojí osobnosti, tam už její vliv citelně vnímám. Jak si něco takového nesla, pomohlo ti v něčem její pozdní vyznání? Naprosto nejhorší, je moje závislost na nich, nemám žádnou možnost se osamostatnit a tak nevidím konce.

[12]:Děkuji mnohokrát, cením si toho.

14 punerank punerank | E-mail | Web | 13. března 2011 v 12:42 | Reagovat

[13]:  Vím vím, četla jsem a děkuju! Drž se!
Ráda tě zase potkávám:)

15 Shariony Shariony | Web | 13. března 2011 v 15:48 | Reagovat

Je mi to tak líto.. :( Těmhle ranám osudu se špatně věří. Před rokem zemřel kamarádce přítel, měla s ním dvouměsíční miminko, srazilo ho auto. Teď už to zvládá líp. Snad tedy čas skutečně spoustu věcí otupí, i když zapomenout se nedá nikdy.
Je mi moc líto, jak se k Tobě Tví rodiče chovají, četla jsem i Tvé předchozí články. Od mámy rány bolí nejvíc. Sama s tou mojí nevycházím dobře, i když bych chtěla. Je to ale hodně těžké.. Kdyby se Ti povedlo nějak osamostatnit, třeba zkusit najít práci aspoň na poloviční úvazek a levný podnájem.. Kéž bys u sebe měla někoho, kdo Tě obejme a kdo bude u Tebe stát. Máš Julinku, tu můžeš obejmout. Bude to asi taky potřebovat.
Ten psychiatr se mi nezdál už od začátku, jak může něco vědět, když se ani pořádně nezeptá.. Určitě zkus najít i nějakého psychologa nebo psychoterapeuta, dala bych na doporučení Edith. Sama totiž znám jednu psycholožku, která dobrá rozhodně není, tak ať už jdeš najisto, k někomu, kdo opravdu pomůže. Budu na Tebe moc myslet. Rodičům se zkus vyhýbat, když Tě nechápou ani teď, tak Ti rozhodně za žádné další nervy nestojí. Mysli hlavně na sebe a na Juli. Spolu všechno zvládnete.

16 jezura jezura | Web | 13. března 2011 v 16:10 | Reagovat

Určitě nejsi snílek, mělo by to tak být. Moje maminka se mne zastala vždy, i když se měli s tatínkem moc rádi, tatínek byl jedinečný, ale byl to mužský, tak občas přestřelil a i v tom případě stála maminka za mnou. Pamatuji se, že když jsem byla jednou jako dítě, tak se mne zastala a kvůli mně spolu s tatínkem nemluvili 14 dní! To snad byla jediná hádka a tak dlouhé trucování, jak jsme byly se sestrou rády, když spolu začali mluvit. Tatínka už nemám skoro 30 let, ale maminka, ta je skvělá pořád. Jsme 3 děti a všechny nás miluje s našimi chybami. A tak by to mělo být.

17 signoraa signoraa | Web | 13. března 2011 v 17:38 | Reagovat

Opravdu chápu, co ted' cítíš a čím procházíš. Od pátku na Tebe myslím, v duchu Tě držím za ruku a předávám Ti sílu. Drž se, jsme tu s Tebou.   Alena

18 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 13. března 2011 v 19:23 | Reagovat

Lucko, vejlupci ještě nespí, tak jen něco praktického, co mě napadlo ohledně rituálu rozloučení s manželem. Neuvědomuji si, jestli jsi věřící. Ale je možnost ještě za mrtvého udělat mši. Požádat kněze a na mši se tak s ním rozloučit. Pozvat tam jen ty přátele, kteří to budou akceptovat. Mám kamarádku nevěřící holku a kněz mši za jejího nevěřícího manžela udělal. Byla tam její malá dcera a my spolužačky z vyšší odborné školy. Stačilo jí to jako symbol rozloučení. Kdyby jsi žádného kněze neznala, tak dej vědět, pokusíme se někoho domluvit. Manžel má dost kamarádů z těchto řad. Kdysi se pokoušel žít v semináři a studovat na kněze. No, nějak jsem mu to překazila :-) Drž se!

19 divizna divizna | 14. března 2011 v 8:59 | Reagovat

Ano, moc mi to vyznání pomohlo a myslím, že pomohlo i mamince.
Jako by se tím všechno zlé smazalo......

20 adaluter adaluter | Web | 14. března 2011 v 9:25 | Reagovat

[19]: Tak to jsem opravdu moc ráda, jednak za tebe a jednak pro tu malou naději, kterou to dává mně, že třeba jednou..

21 adaluter adaluter | Web | 14. března 2011 v 9:40 | Reagovat

[18]: Taky už mě to napadlo. Jsem nevěřící, ale přesto mám k víře velký respekt a nejsem si úplně jistá jestli bych měla dobrý pocit z toho, že náhle žádám o něco, co mi nepřísluší, protože jsem se nikdy netajila s tím, že nevěřím. Víš, ani svatbu v kostele bych nechtěla a děti nejsou pokřtěné, protože mi připadá pokrytecké využít víru a kostel jen jako službu nebo pojistku pro případ, co kdyby. Nemůžu říct, že bych se v duchu neobracela k Bohu, ale je to spíš lingvistická zvyklost, nebo přání, ale ne víra. Musím to ještě velmi dobře rozvážit, jen mi prosím řekni, je tato možnost nějak časově omezena, nebo lze mši uspořádat kdykoliv, já se v tom nevyznám.

22 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 14. března 2011 v 9:52 | Reagovat

[21]: Mši za zesnulé můžeš nechat sloužit vždycky a dokonce i opakovaně.
   To obracení se k Bohu má hluboko v podvědomí každý člověk. Není to jen jazyková zvyklost, ale silná potřeba lidské duše. Však ty to brzy poznáš. Moc bych ti to přál! On život s vírou není jednoduchý. Ale to vědomí, že máš všemohoucího a vševědoucího přítele, to opravdu pomáhá.

23 adaluter adaluter | Web | 14. března 2011 v 9:55 | Reagovat

[15]: Moc děkuji za slova podpory, vážím si jich. S osamostatňováním to asi nebude snadné, hned z několika důvodů, mám invalidní důchod a i když seženu práci, což se mi nedaří už několik měsíců, můj zdravotní stav se bohužel nevyvíjí nejlépe a hrozí mi ztráta zraku. Obávám se, že to bych sama s Juli nezvládla. A druhá věc je, že už ani rodiče nejsou nejmladší, jsou v důchodu a moje pomoc bude dřív nebo později nezbytná. Mám pocit, že když už jsem neodešla do teď, budu muset zůstat, jinak by to vypadalo, že když mě potřebovali oni, já utekla. Ale je to moc těžké, protože vím, že se to bude jen zhoršovat a netuším jestli vůbec někdy najdu klid.

24 adaluter adaluter | Web | 14. března 2011 v 10:03 | Reagovat

[22]:Děkuji za radu a co se týká víry, prostě jen, nikdy neříkám nikdy, co přijde to bude, už jsem dost stará na to, abych si myslela, že život jde rovnou, přehlednou cestou. Naopak, nikdy nevím, co bude za nejbližší zatáčkou.

25 edithhola edithhola | Web | 14. března 2011 v 22:04 | Reagovat

[21]: Lucko, promysli to. Je to časově neomezené. Samozřejmě pocitově je lepší čím dřív tím líp. Tak třeba do měsíce nebo do dvou. Použila jsem slovo mše, ale on to může být obřad nebo bohoslužba slova bez přijímání. A tím pádem by s tím neměl být žádný problém. Ani pro Tebe, ani pro případné lidi, které pozveš a budou "nevěřící". Až se rozhodneš, dej vědět. Pokud by to nechtěl kněz v tvé nejbližší farnosti udělat nebo se stydíš o to požádat, napiš mi. Obvoláme ty, co známe a domluvíme Ti to. Pak se jen dotyčnému ozveš a už si to dozařídíš. V tomto případě mi radši napiš na email eli.asek@tiscali.cz, ať pořád nemusím nakukovat k Tobě, jestli jsi něco odepsala nebo ne :-) Bohoslužba slova by pro Tebe mohla být o.k. PO kázání je požehnání popele nebo urny nebo prostě jen požehnání Tobě, rodině a modlitba za zemřelého, pokud už urna bude na hřbitově. I na případném kázaní se můžeš domluvit, aby bylo nějak adekvátní k tomu, co prožíváš. V době postní to asi nebude těžké. Taky to může být velmi decentní. Budeš tam inkognito a kněz jen určitý den řekne, že se dnes modlí za zemřelého pana ... A to se domluví po telefonu, kdy tam zajdeš, aby věděl, kdy to má říci. Popřemýšlej, jestli chceš rozloučení takhle inkognito nebo s lidmi, které tam pozveš. Por našeho Kubu měl velký význam rozloučení s babičkou. Emočně náročné, plakal a my taky. Ale rozloučil se. Takže zauvažuj i o dcerách, jestli je sebou vzít nebo ne. Přišli by tví příbuzní a přátelé na takový obřad, když by to nebyla vyloženě mše?

26 Nessie Nessie | Web | 30. května 2011 v 22:48 | Reagovat

Teda holka, Pandořinu skříňku jsem dočetla až sem, ta smrt mě napadla už asi před měsícem, co jsem tak vycítila z ostatních článků... nicméně máš teda fakt těžkej život a hlavně spoustu mizerných klacků pod nohama... Je mi to fakt moc líto, co se stalo. Hltám jeden za druhým každý článek a čekám, že se to obrátí k lepšímu a že napíšeš o tom, jak jsi šťastná a jak ses zamilovala a vůbec... A ono je to přitom pořád jen horší. Už vidím, že moje občasné pofňukávání, že jsem sama a že nemám kamarády, je naprosto o ničem... Takže mi vlastně tahle muka v něčem pomohla. Díky... I když to není nic příjemného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama