O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Trestík smrti.

27. března 2011 v 14:47 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Palec nahoru, znamená milost, palec dolů, rozsudek smrti. Za dávných dob, v arénách gladiátorů, všem srozumitelná gesta. V pozměněných významech přetrvala až dodnes. A s jedním z nich, mě seznámila Juli.

.....V mateřské školce, jsou děti v kamarádství...no, poněkud nestálé. Včera největší kamarádky, dnes se odmítají, i jen podívat stejným směrem. Někdy je to otázka vztahu mezi dvěma kamarády, nicméně mnohokrát se zapojí i celá třída. A tak se někdy stane, že jeden týden, vás dítko budí ráno o půl hodiny dřív, jen abychom náhodou nezmeškaly školku a další týden, předstírá tvrdý spánek, ještě deset minut po zvonění budíku, obléká se, jakoby to dělalo poprvé v životě a do školky kráčí krokem odsouzence, kterého vedou na popravu. Záleží jen na povaze dítěte, jestli se vám podaří zjistit, co se vlastně děje. Mně se to podařilo až na několikátý pokus a po značně nenápadné a taktické vyzvídací metodě, kecám, ani nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem si to dala dohromady.

.....Prostě a jednoduše, Julinka dostala od dětí palec dolů - malý trest společenské smrti. Nikdo se s ní neka (pro ty nezkušené - nekamarádí), což obnáší: nemluvím s tebou, nehraju si s tebou, promluvíš na mě, otočím se zády, nebo rovnou odejdu, venku s tebou nepůjdu ve dvojci, případně tě nahlas pomlouváme, smějeme se ti a všichni ti rozhodně dáváme najevo, že jsi společensky mrtvá. Ó jé, tohle že dělají mojí holčičce? Ty sobecké, zlé, nespravedlivé děti, zacloumalo mnou jako první. Pak jsem vydechla, nadechla a vzpomněla na rady, nechte děti, ať si své problémy (pokud nejde o šikanu, nebo fyzické napadání) vyřeší samy mezi sebou. Poptala jsem se, jestli snad nezavdala k tomu chování nějakou příčinu. Nebyla si ničeho vědoma (což ovšem zas tak moc neznamená). Jedna z těch holčiček ve "vedoucím" postavení prostě řekla "já s Juli neka" a dala palec dolů. Ostatní z arény se přidali, i ostatní palce se postupně otáčely k zemi, až tam Juli stála, odsouzena k trestu smrti.

.....Trvalo to asi čtyři dny, povídaly jsme si o té situaci, protože ranní vstávání se stále protahovalo a přidaly se pocity na zvracení. Už jsem začínala přemýšlet, jak to řešit, jestli se svěřit učitelce, ale když jsem odpoledne přišla pro Juli do školky, protáhla obličej "to už jsi tady, proč tak brzo"? Postupně poobjímala všechny kamarádky a pak s otráveným výrazem, který ovšem patřil mně, odkráčela do šatny. Co se změnilo? Těžko říct, snad počasí, snad tlak vzduchu, možná politická situace ve třídě, prostě palce se milosrdně obrátily vzhůru a Juli byla udělena milost. Všichni s ní ka, jako by se nic nestalo.

..... Pro úplnost musím dodat, že ona není zdaleka jediná, kdo byl k trestu dočasné, společenské smrti odsouzen. Vyjma několika málo dětí ve vůdčí roli a několika, které se drží stranou kolektivu samy a dobrovolně, občas padne karta na každého. Tuhle Juli přihopsala s výrazem Zora Mstitele a jasným gestem palce mi ukázala, jak dneska dopadla jiná holčinka. "Nikdo s ní mami neka, já taky ne", pronesla odhodlaným, takřka hrdým hlasem. Téma rozhovoru, na cestu domů, bylo jasné. Vzpomeň si děvenko, vzpomeň, na své přetěžké ranní vstávání, bolení bříška a strach jít do školky. Hrdý a odhodlaný výraz, se z její tváře pomalu vytrácel a než jsme došly domů, snad aspoň trošku pochopila. I když, velké iluze si nedělám, neboť v jednotě je síla a najít odvahu, postavit se davu, je pro malé dítě velice těžké. A nejen pro dítě.


Jinak, poněkud vážněji, jsem se nad trestem smrti zamyslela v článku Skřivan nad hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jezura jezura | Web | 27. března 2011 v 16:55 | Reagovat

Moc krásně napsané a v paměti se mi vybavily problémy, které mívaly i moje vnoučátka. U dětí si nic takového nevybavím, tenkrát na sebe nebyli tak zlí ani dospělí, tak se to ty děti neměly od koho naučit, že? V každém případě jste obě SUPER dvojka! Dávám palec nahoru! :-D

2 Shariony Shariony | Web | 27. března 2011 v 20:05 | Reagovat

Taky vám dávám palec nahoru :-D, líbí se mi, že ji vedeš k pochopení druhých..
Pamatuju, že se mnou ve školce byly dvě nové holky, které jakoby vedly (prostě jedna byla drsňačka a druhá její kamarádka), s nimi jsem se nikdy moc nepohodla, i když jsem na jednu stranu chtěla.. Jinak jsme tam měli dobrý kolektiv. Horší to bylo pak ve škole, když se do vztahů připletly známky..

3 pavel pavel | Web | 27. března 2011 v 20:13 | Reagovat

Zajímavé. :-)
Musel jsem přemýšlet kdo jsi a tak jsem si přečetl tvé články dva měsíce dozadu. Potkala tě ztráta manžela. Upřímnou soustrast. Nemáme to to často v životě jednoduché. Něco podobného potkalo i mne i když se to nedá k tvému neštěstí přirovnat. Rozvod.

4 signoraa signoraa | Web | 27. března 2011 v 20:51 | Reagovat

Je to báječně napsané a vystihuje to podstatu chování dětí v kolektivu. Ti malí tvorečkové umějí k sobě být pěkně zlí. A přitom jde o prkotiny. Ale síla davu dokáže tomu jednomu, momentálně "vyděděnému" z kolektivu, pěkně znepříjemnit život. Můj syn byl "cít'a" a všechno tohle také moc prožíval. Byl terčem svých vrstevníků, měl LMD a navíc nosil brýle. Vrcholem bylo, když jako první ve třídě dostal neštovice a tehdy učitelka řekla doslova: "Zavlekl do třídy neštovice a nakazil .... a jmenovala všechny, kromě dvou". Tehdy jsem to všechno s ním také probírala, vysvětlovala a slibovala, že se to zlepší. Stalo se, třída si pak vybrala jiného "otloukánka" a s mým synem už potom ka. :-)

5 Dita Salbergová Dita Salbergová | 28. března 2011 v 6:51 | Reagovat

Moc hezky napsáno, jsem ráda, že jsem na zenhle blog narazila. Pro děti je to ovšem velice vážná záležitost a když to překročí únosnou míru, něco se v nich může zlomit.

6 adaluter adaluter | Web | 28. března 2011 v 10:55 | Reagovat

[1]:Děkuji, taky si myslím, že dřív se k sobě chovali líp nejen děti, ale i dospělí, jenže totéž si možná budou říkat i naši vnuci a nejspíš totéž, říkaly i naše babičky, doba se zkrátka mění rychleji, než se stačíme přizpůsobit, je stále o krok napřed.

[2]: Dík, moc se snažím i když musím, při pohledu na svět okolo, pomalu přijmout fakt, že ti, s ostrými lokty, to opravdu dotáhnou dál a hlavně snáz (svědomí teď ponechám stranou, jako nakonec i oni). Jenže já taková prostě nejsem a rozhodně to nebudu učit svoje dítě, i kdyby mu to možná do budoucna bylo ku prospěchu, stále věřím na slušnost, soucit, zodpovědnost, ohledy, pomoc a doufám, že se mi podaří, jí tento pohled na svět předat. Musím ale bohužel přiznat, že z vlastní zkušenosti vím, že ani to někdy nestačí.

[3]: Děkuji za projevenou soustrast. Tvoji situaci znám, jsem u tebe poměrně často a myslím, že konečné rozhodnutí pro rozvod, tě muselo stát hodně sil a zároveň muselo byt velice bolestné, protože důvod, proč k němu došlo, není až tak běžný a člověku chybí srovnání s ostatními. Nevím, jestli je lepší rozvádět se v nenávisti, ale lecos to asi usnadní, odpadá věčné zvažování, váhání a pochybnosti, před i po rozvodu. Člověk má pocit, že nemohl jinak a může se rychleji odstřihnout a jít dál. Na druhé straně, do budoucna, jsou neponičené vztahy určitě přínosnější, než spálené mosty.

[4]: Ano s jistou nadsázkou lze říct, že děti jsou jako ostatní mláďata, naprogramovaná na boj o místo na slunci. Jen my rodiče, jim to komplikujeme různou výchovou, takže pak každé startuje z jiné pozice. Pravda je, že stačí jakákoliv odlišnost a dítě se stává potencionálním terčem a pokud je citlivé, má to ještě těžší. Takové děti je potřeba zpovzdálí hlídat, aby jejich trápení nepřekročilo únosnou mez. A neškodilo by vymýtit z jejich okolí všechny tupce, jakým byla jeho učitelka, protože od těch já očekávám, že budou nejen učit, ale taky myslet.

[5]: Děkuji. Ano, je pravda, že v dětských očích je obrovský nejen svět, ale i problémy, které je trápí a já jen doufám, že budu mít vždy možnost a schopnost zakročit dřív, než se k té pomyslné hranici únosnosti, byť i jen přiblížíme. V té školce je to ještě pořád takové kočkování, oťukávání se, ale charakter chování si sebou už ponesou a ve škole už může jít do tuhého.

7 Kerria Kerria | Web | 28. března 2011 v 17:19 | Reagovat

Tohle by mě u tak malých dětí nenapadlo. Trošku divná hra s prvky šikany. I když zatím každý dostane milost, jednou se zřejmě najde někdo, komu ta role zůstane nadlouho.
Napadá mě, jestli si toho všimla i učitelka a jestli proti tomu něco dělá.

8 Lennroe Lennroe | Web | 28. března 2011 v 22:58 | Reagovat

Děti mají úžasný svět. A když si vzpomenu, že my to měli taky tak, ale teď už nevím proč, docela mě to mrzí, děti mají vždycky takové jednoduché prozaické důvody.

9 diariodeunaperiodista diariodeunaperiodista | 29. března 2011 v 19:47 | Reagovat

tak s tímto souhlasím, jak to fungovalo ve školce, to už si moc nepamatuju, ale když jsem byla na prvním stupni základky, tak tohle bývalo běžné. Kolikrát jsem se bála jít do školy, protože se semnou nikdo nebavil. Nikdy jsem nevěděla, jak se ostatní vyspí a co můžu čekat. Naštěstí to vypadá, že z toho už všichni moji spolužáci vyrostli a teď už podobná divadla neprovádí.

10 pavel pavel | Web | 29. března 2011 v 20:53 | Reagovat

[6]: Zatím to všechno nechám času a nechám se překvapit co bude dál. Říkám si, že nejlépe do svého života příliš nezasahovat a nechat ty starosti osudu. Ten to stejně všechno zařídí po svém, ač se snažíme ho sebevíc změnit. :-D

11 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 29. března 2011 v 22:44 | Reagovat

Od svých šesti let jsem byl v internátě a i když jsem to sám nezažil, tak něco podobného tam taky fungovalo. V naší třídě ne, tam jsme všichni brzy pochopili, že máme společného nepřítele - vychovatelky.

12 divizna divizna | 31. března 2011 v 15:16 | Reagovat

Tak tohle mě trochu sebralo, myslela jsem, že v mateřské školce je ještě všechno v pořádku. :-|
Líbí se mi, jak jsi to Juli vysvětlila, kdyby tohle udělalo víc maminek, možná by se situace aspoň trochu změnila....

13 punerank punerank | E-mail | Web | 31. března 2011 v 20:25 | Reagovat

Takovejhle trestík smrti jsem si taky zažila, jen nevím, jestli jsem ho dostala nebo si ho dala sama:)
V dětství jsem se s tátou handrkovala a pak namítla, že s ním nejsem a že není můj... Dotčeně mě trošku plácnul a odešel.

Myslela jsem si, že je jen konec hry a šel si po svým...
Přišla máma s výčitkou - co si to dovoluju, co jsem to řekla tatínkovi, jestlipak se o mě dobře nestará, bije mě snad nebo

co, že mu vytýkám, že je nevlastní? Jsem spratek nevděčnej!
Bylo to, jako by na mě vylila kotel vroucí vody... Tajně jsem večer brečela a netroufala jsem se ani omluvit, jak jsem se na

sebe zlobila. chápete to někdo? Takhle jsem to nemyslela a cítila jsem se snad sama na světě.
kdyby se byl táta hned ohradil, vysvětlila bych klidně, jak to myslím, ale když to nepovažoval za vhodné probírat semnou,

tak jsem to pak nedovedla řešit ani já s ním.
Dnes vím, že to asi zveličila máma, abych si dávala bacha na pusu pro příště...
Jenže já to v sobě dusila pár let, lítost za to, co vyznělo úplně jinak, že mi naši nevěří, že mě neznají...
Jednou jsme tak už v mé dospělosti v hospodě vzpomínali, tak jsem se tátovi omlouvala a on ani nevěděl, že jsme si takhle

neporozuměli, jak mě to sebralo ani že mi to roky leží v hlavě... Řekli jsme si, jak jsme rádi, že se máme, taky mi slíbil,

že jednou pojedem za vlastním otcem - jen tak...
To nesplnil - ale byl to pěkný večer. Plný úlevy Děti jsou někdy sakra složité:)!

14 adaluter adaluter | Web | 31. března 2011 v 20:49 | Reagovat

Ó jé, jak já tohle znám, tahle špatně pochopená slovíčka, kdy ten druhý spolkne, co by měl říct hned a nedorozumění je na světě, zvlášť když si jde postěžovat. Moje máma taky umí problémy dobře nafukovat místo, aby je mírnila, což by myslím měly mámy dělat spíš, než přilévat olej do ohně. Je to pro děti velké trápení, protože se cítí zahanbené a nepochopené a nemají to s kým dořešit, když jsou problémem rodiče.

15 punerank punerank | E-mail | Web | 31. března 2011 v 21:11 | Reagovat

[14]:
Moc děkuju za tvoje porozumění, jako bych tě dlouho a dlouho hledala:)

16 Nessie Nessie | Web | 8. dubna 2011 v 8:36 | Reagovat

to si ještě pamatuju, já s ní neka a tak. U dětí je dobré, že to je jen malá smrt. Já dostala nedávno palec dolů  v práci a pochybuju, že se to ještě změní. No aspoň mám při polední pauze spoustu času na čtení. Tak doufám, že si z toho Juli vzala ponaučení:-)

17 adaluter adaluter | Web | 8. dubna 2011 v 11:54 | Reagovat

[16]:Tak tohle jsem zažila taky, v práci jsem se dostala na černou listinu, byla jsem nová, jiná, samozřejmě pomalá a citlivka, takže "vůdčí" ježibaba mi jasně ukázala, kde je moje místo. Trvalo asi půl roku, než se situace začala pomalu obracet v můj prospěch a nakonec jsme byly s ježibabou kamarádky. :-D  Tak ti držím palce (nahoru), aby ti to dopadlo dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama