O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Duben 2011

Pandořina skříňka dějství desáté.

29. dubna 2011 v 21:34 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Pár dní jsem se motala v horečkách a naprosté rezignaci, vstávala jsem jen na záchod, jinak mě z postele nikdo nedostal. Byla jsem strašně slabá, vyčerpaná a bezmocná. Duše mě týrala a já nemohla dělat vůbec nic. Nekomunikovala jsem, nespolupracovala, nejedla, léky mi začali dávat zase jako injekce. vzpomínky na okolní svět se stíraly, bylo jen tady a teď, každá hodinu trvající vteřina, byla nekončící sžíravou přítomností. Jen matně jsem vnímala doktorku, zbytek světa pro mě přestal existovat. Nechtěla jsem už nic, hlavně ne bojovat, sebevražda byla mimo mé schopnosti a možnosti a tak jsem se rozhodla "zemřít" silou vůle. Myslela jsem jen na to, jak přichází smrt, jak přestávám dýchat, jak slábnu a srdce přestává bít. Byla jsem mimo.

.... Když konečně začal zápal plic po antibioticích ustupovat a můj psychický stav se nijak neměnil, začali lékaři v mé přítomnosti mluvit o elektrokonvulzivní terapii. Mé otupělosti dost dlouho trvalo, než mi došlo oč jde. Elektrošoky! Snažili se mi vysvětlit (marně), že je to moderní metoda, že u silných, neustupujících depresí, má docela velkou úspěšnost, že to není nebezpečné bla, bla, bla. Poprvé, po dlouhé době, se ve mně slaboulince ozvalo něco, jako pud sebezáchovy. Elektrošoky přeci dostávají šílenci, nezvladatelní, nebezpeční, nenapravitelní šílenci, proboha proč je chtějí dávat mně? Nechci! Nechci, navíc je to barbarská metoda, nic, co bych si představila pod pojmem medicína, v mé depresí zastřené mysli, elektrošoky splývaly s elektrickým křeslem. Ježíši to nechci, to ne. Rvala jsem se s tou myšlenkou, byl to z jejich strany návrh, ani nevím jestli jsem musela souhlasit, nebo jestli jsem jim byla vydaná na milost, protože jak jsem už dřív zjistila, zdvořilé otázky, či návrhy, se vlastně rovnaly oznámení prostého faktu.

.....Byl pátek, den kdy o tom mluvili, byl pátek. Přede mnou byl víkend, mám dva dny na to, aby mi bylo líp. Poprvé od doby, co jsem dostala zápal plic, jsem dobrovolně vstala z postele a začala se plouhavě procházet po sále. Sem tam, od koupelny k jídelně a zase zpátky, celých deset minut, pak jsem padla vyčerpáním zpátky do postele. Ale zase jsem vstala a zas a zas, upnula jsem se k jedinému cíli. Nechci elektrošoky, za žádnou cenu! Nemyslela jsem na Rézku, na naše, na nikoho venku, na svět. Bojovala jsem si svůj boj tady, na pár metrech mezi koupelnou a jídelnou. Byla jsem rozhodnutá zlepšení i předstírat, pokud se nedostaví. cestou tam a zpět, jsem se občas zašklebila na sestry a doufala, že si to vyloží jako úsměv, prohodila jsem pár slov s hyperaktivní, manickou Helenkou, protože ona pak nezavřela pusu a já bez většího úsilí mohla působit dojmem, že mám zájem o sociální kontakt. A v neděli večer, po večeři, jsem triumfovala, když jsem Helence pomáhala mýt nádobí. Přesně do té chvíle, než mě přistihla sestra a s nadávkami, že si koleduju o recidivu zápalu plic, mě nahnala do postele. Ale bodík jsem měla. S hrůzou jsem čekala na pondělní vizitu a mělo se mi ulevit, doktoři zřejmě dostali raport od sester a navíc jsem je "okouzlila" dlouho trénovaným úsměvem, otázka elektrošoků zůstala sice otevřená, ale datum mi prozatím nedali.

.....Léky jsem znovu začala dostávat v tabletkách, až jsem se zděsila kolik jich bylo, protože v době kdy jsem dostávala pigárka, lékaři znovu zvedli dávku. Pamatuju se, že v době, kdy jsem jich brala nejvíc to bylo osmnáct prášků denně. Mělo to samozřejmě i své vedlejší účinky, únavu, věčnou ospalost, netečnost, zpomalenou řeč a nejspíš i myšlení, občas nevolnost. Ale největší překvapení jsem zažila jednoho rána, kdy jsem automaticky zamířila na toaletu, posadila se ....a po chvíli zjistila, že nic, prostě nic, žádné zurčení, ticho, čekala jsem ještě chvíli, zbytečně. No dobrá, přijdu později. Jenže později taky nic a ještě později jsem sotva vymáčkla pár kapek. Přestala jsem čůrat. Legrační. Ráno, co ráno jsem dál navykle chodila na záchod a přiblble tam vysedávala a čekala, než mi moje přechemizovaná pamět secvakla a mě došlo, že nečůrám, a když, tak až odpoledne. Pak s tím něco udělali, nebo si tělo zvyklo, ani nevím, ale ten přihlouplý pocit si pamatuju dodnes.

.....Přišel dalsí víkend a našim povolili první návštěvu. Radost jsem z toho moc neměla, nechtěla jsem mít s vnějším světem nic společného. Nicméně odmítnout, jsem si netroufla, stále se hrála hra na to, že je mi líp. Sobota odpoledne, mrtvo, ony se tu návštěvy zrovna nestřídaly. Většina pacientů polehávala, pospávala. A do toho přišli naši, sestra jim otevřela, stála tam máma, měla jsem pocit, jako by byla z jiného světa. Sestra ji zvala dál, do jídelny, když tu se za dveřmi objevil i táta, s Rézkou v náručí. Já ztuhla, zkameněla uprostřed pohybu, sestra se naopak rozběhla směrem ke dveřím a začala ho postrkovat ven "co sem nosíte to dítě, jak vás tohle napadlo". Volala druhou sestru ať sežene doktorku. Já tam stála, solný sloup a něco ve mně se hroutilo, něco křehkého se sypalo, jako popel k zemi, dívala jsem se na ten výjev, jako by to byl zpomalený film. Máma něco rozčíleně říká, prudce gestikuluje, sestra tlačí tátu s miminem z dohledu a zabuchuje za nimi dveře, kterými vzápětí přibíhá doktorka s druhou sestrou a společně pak odvádějí ven i mámu, která stále nahlas něco opakuje. Jedna sestra se vrací ke mně, bere mě kolem ramen, odlepuje mě z toho místa, ukládá do postele a přináší injekci. A pak usínám.

.....Později mi máma celou událost líčila, stále ještě rozhořčená, jak je vyhodili z nemocnice s malým miminkem, jako by to byla časovaná bomba, vyvedli je prý až ven a lékařčino rozčílení nepochopila myslím dodnes. Teprve ještě později, jsem se dozvěděla, že jim lékařka návštěvu sice povolila, ale výslovně zakázala přinést Rézku , nebo o ní i jen mluvit, pokud se sama nezeptám. Moje máma ale, jako vždy, měla vlastní hlavu. Prý byla přesvědčená, že když jí uvidím, dojde mi, že mám být hlavně máma, uvědomím si, kde je moje místo, uzdravím se a budu moct jít domů, nejlépe hned.

.....Pravda je, že to se mnou zamávalo, bylo to, jako vidět ducha, zhmotnění mých nejčernějších obav, přímo tady, kde mělo být bezpečí. Myslím, že jsem si v té době Rézku téměř zdémonizovala. Už jsem nebyla hrozbou já pro ní, ale ona pro mě. Jenže otázka kolem elektrošoků byla stále aktuální a já jsem se už pod vlivem všech těch chemikálií dokázala trochu ovládat. Je to paradox, předstírala jsem, že je mi líp, abych se vyhnula elektrošokům, ale nesměla jsem to přehnat, aby mě proboha nechtěli propustit, protože já plánovala zůstat, nejlépe napořád.

Fotila bych, až bych brečela.

24. dubna 2011 v 18:00 | adaluter |  MÉ NEBE
.....Máme tady neděli (tedy měli jsme, když jsem to psala - na papír, jak jinak) a my vyrazily mezi lidi. Jo, já a Juli jsme zase na Ladronce, jsem snaživá máma, ochotná trpět pro své potomstvo. Na davy si zvykám, navíc se dnes nikdo nepovaluje po trávě (na piknik je asi ziminka), slunko svítí, ale vítr, co tu docela silně vane, mě přesvědčil, že ve svetru mi bude líp, navíc honí po nebi mraky, takže ani to slunce tu není napořád. Dělám pokroky, nesedím stranou na lavičce, ale sedla jsem si k jednomu ze stolků. Samozřejmě krajnímu a prázdnému, ale i to je změna. Juli už řádí na hřišti a já mám tak tři, čtyři hodinky čas, než jí budu muset začít přesvědčovat, že by to pro dnešek stačilo. Rozhlížím se a chřadnu touhou, tolik věcí, tolik pohledů, tolik momentů, které by stály za zvěčnění. Moc, co moc, příšerně, mi chybí možnost fotit.

.....V zimě to ještě jde, zimní snímky, které jsem vídala u vás na blozích, byly kouzelné, jiskřivě ledové, mrazivě bílé a vlastně stačily uspokojit i moji potřebu po fotkách. Ona zima není zrovna můj favorit a i když se se mnou možná její příznivci budou hádat, je tak trošku pořád stejná. Ne že bych necvakala, mít čím, ale ještě to zvládám. Jaro, to už je jiná, každý den nové, bouřlivé, překotně se měnící, pádící dopředu jak divoký kůň. A já bych ho tak ráda, vždy aspoň v kapce času zastavila, zvěčnila, schovala si ho, abych se jím mohla těšit, až bude pádit v dáli. Kudy chodím, tudy moje oči vidí náměty, zaostřuji, tvořím kompozici, cvakám bleskovky a je mi do breku, že nemám v rukách foťák. Přijde fotogenické léto, podzim, král proměn a kousek zimy, než opadne moje nadšení z prvních jinovatek, vloček, rampouchů a závějí. To většinou stihnu do vánoc a nastává dlouhé, netrpělivé čekání na jaro. Tedy vlastně nastávalo, když jsem ještě byla "fotograf".

.....Za dávných časů, když mi bylo asi tak dvanáct, jsem fotila na mámin starý foťák, tuším, že se jmenoval Viera . V té době měl táta známého, který pracoval ve fotolaboratoři a dával nám fotopapíry, kterým prošla záruční lhůta. Táta mě naučil vyvolávat fotky doma, on zpracoval film a zbytek už jsem zvládala sama. Zvětšit, osvítit, vyvolat, ustálit, spoustu přeexponovat, podexponovat, zkazit, ale byla jsem nadšenec, který si o tom sice ani nic nepřečetl, ale dlouhou praxí se mi povedlo dobrat se dílčích úspěchů, na které jsem dodnes náležitě hrdá. Profesionálové, ale i zkušení amatéři, by se nejspíš chytali za hlavu, lomili rukama a slabší povahy by omdlévaly, ale já byla ve své improvizované temné komoře šťastná, přešťastná. A pamětníci jistě vzpomenou na to napětí, které předcházelo každičkému snímku, to si dnešní "digitálci" nedokážou představit, mají každý obrázek hned k dispozici a kromě toho, že ho můžou ihned vymazat, později mnoha způsoby opravit a upravit, mohou jich hlavně "nasekat", co se jich do paměťové karty vejde. V pravěku tomu bylo úplně jinak. Film měl dvanáct, dvacet čtyři, nebo třicet šest snímků a i když nebýval tak drahý jako dnes, levný taky nebyl, zvlášť když jste o každý museli prosit rodiče. Každá fotka byla tajemstvím, vybrali jste, zamířili, zaostřovali, nastavovali, znovu zamířili a cvak, snímek se skryl v temnotě aparátu, žádná zpětná kontrola, žádná jistota, že se povedl, nebo že je potřeba udělat nový. Čekala jsem poměrně dlouho, než jsem se dozvěděla, jestli jsem byla úspěšná, protože přeci jen temná komora se z koupelny nedala dělat každý den. To tak jednou za měsíc, za dva. Leckdy jsem už i zapomněla, co jsem vlastně fotila. O to větší pak bylo nadšení, když se fotka povedla. Milovala jsem tu načervenalou tmu, růžovo černé obrysy, nořící se z vývojky, napětí, co z nich vyleze, plnou vanu fotek a potom nekonečné leštění na leštičce, kdy byly fotky voňavé horkem a novotou. Byla to vášeň, bylo to dobrodružství, byl to lov, bylo to uspokojení z úlovku.

.....Čas míjel a černobílou fotografii postupně začala vytlačovat barevná, jejíž zpracování bylo složité a tak jsem ho přenechala profesionálům. Dál jsem se ovšem věnovala své černobílé zálibě a na barvu fotila výjimečně. A pak přišla rána, tátův známý změnil místo. Nějakou dobu fotopapíry ještě vydržely a když pak došly, vydala jsem se do fotoprodejny pro nové. Div, že mě otamtud nevezla rychlá. Takový šok, jaký jsem tam utržila při pohledu na skutečný stav věcí, tedy skutečné ceny fotopapírů, mě mohl teoreticky stát i život. Prohlédla jsem do reality a bylo jasné, že mé vášni právě odzvonilo. Já, která byla zvyklá sahnout do hromady krabic a obálek a vytáhnout papír libovolné velikosti a v téměř libovolném množství, náhle zjistila, že nyní by mě jedno takové sáhnutí vyšlo na pět, deset, nebo i víc korun.

.....Od té doby jsem strádala, v laboratoři vám sice možná udělali fotky kvalitnější, ale už to nebylo ono, žádné hraní, žádné experimentování, žádné zvětšování, temná komora zmizela z mého světa i se svým tajemným červenavým přísvitem a s ní i radost z tvoření. Fotila jsem sice dál, ještě chvíli černobíle, ale pak přišel okamžik, kdy černobílé fotky začaly být dražší než barevné a tak jsem byla "donucena" přejít na barvu. A pak přišly chvíle, kdy se moje kapsa prohloubila natolik, že jsem sice koupila film, fotky nafotila, ale na vyvolání už nebylo. Z těch dob, mám doma stále nespočet ruliček nafocených filmů v původním stavu a modlím se k bohu negativů, aby na nich zakleté obrázky uchoval až do dne, kdy je konečně odnesu ke zviditelnění. Musím říct, že doposud mě vždy vyslyšel a tak jsem asi před třemi lety dávala vyvolat ještě černobílý film, z Rézčiných necelých dvou let a fotky byly krásné a já plná dojetí.

.....Bohužel, období hlubokých kapes nás od jisté doby už neopustilo a tak i na kinofilm jsem téměř fotit přestala, mám třeba jeden ve foťáku rok, máme tam vánoce, narozeniny, pár snímků mimo a tím to končí. A já neskonale trpím. Miluju klasickou fotografii a černobílou zvlášť, ale z té se stal koníček pro zámožné. Velice vděčně bych se spřátelila i s digitální fotogafií, ale tady zase chybí finance na pořízení aspoň trochu kvalitního přístroje. Tak zbývá mobil. I tím jsem vzala zavděk . Problém je s omezenou pamětí mého seniora (víte, já si věci personifikuji a přivlastňuji, lpím na nich a nevyměňuji je, dokud nezahynou). A druhý problém je se mnou, nejsem prostě schopná přebytečná data nacpat do počítače, aby se paměti ulevilo a byla schopná pojmout další hromady pixelů. A já bych tak ráda fotila, uveřejňovala fotky tady na blogu, jenže ty z mobilu, no víte kvalita nic moc, digitál nemám a klasické fotky se prý dají přenést pomocí sceneru (opravte mě), který samozřejmě taky nevlastním.

.....A čas letí a já, dřív takřka denní "dokumentaristka", ho nechávám plynout a po pár letech nebudu mít ani zdání, jak vypadaly západy slunce v roce 2011, jak ten rok kvetly třešně, jak to Juli slušelo v masce na karneval, jak zajímavý byl ten velký kámen porostlý mechem, u nás v lese, jak barevné bylo na podzim listí. A nebudu si pamatovat ani roky před tím, ani roky potom, protože okýnka na mém filmu zůstanou prázdná.

.....A to byla, mí milí, pohádka o tom, proč na mém, už tak, graficky přechudém blogu, nenaleznete ani jediný obrázek, protože používat ilustrační foto, převzaté odjinud, mi přijde nicneříkající a prázdné. Zvlášť, když mám ambice, bohužel ne však možnosti, "fotografa".

Pandořina skříňka dějství deváté

21. dubna 2011 v 14:22 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA

..... Mnozí z vás, se v komentářích podivují nad tím, jak si tyto události detailně pamatuji. Podivuji se společně s vámi, vysvětluji si to jednak tím, že moje mysl byla tak rozjitřená, že všechny zážitky z té doby, se zarývaly extrémně hluboko a pak také tím, že když se tahle kapitola mého života uzavřela, reálné vzpomínky jsem pohřbila, uzamkla a zahodila klíč, zůstaly tudíž mumifikovány, nenakaženy virem zapomnění, nebyly vytlačeny jinými, pozdějšími opravnými, nebo zástupnými vzpomínkami. S emocemi, pocity viny a selhání, to bohužel tak jednoduché nebylo, ty mě provázely ještě mnoho let. Je potřeba si také uvědomit, že celou tu dobu jsem strávila pod silným vlivem léků, které, ač třeba nezabíraly tak, jak si lékaři představovali, svůj vliv na mě jistě měly. Proto ta apatie v případech, kdy "normálnímu" člověku, by zřejmě běhal mráz po zádech, nebo naopak nepřiměřené reakce, nebo panický strach z věcí, které "normálně" uvažujícímu lze racionálně vysvětlit, ne však někomu, kdo je polomrtvý hrůzou, že prožívá naprostou a trvalou ztrátu zdravého rozumu. Navíc nemůžu ani vyloučit, že i moje paměť a vnímání vůbec, nebyly chemií postiženy. Prostě píšu to, co si z té doby pamatuji, je to někdy zpětně poznamenáno i zkušenostmi mých "blízkých" a jejich pohledem na celou situaci, a určitě i tím, co jsem se později o této diagnóze dozvěděla, takže občas možná předjímám děj. Nakonec, samozřejmě že jsem ovlivněna i tím, že vím jak to celé dopadlo, a proto, tam kde vy vidíte naději, já vím, že mělo být hůř a co naopak považujete za těžko uvěřitelné k unesení, já vím, že to byl pokrok.

.....Rozhovor s lékařem po pondělní ranní vizitě. Absolutně nevím o čem jsme mluvili. Nejspíš jsem odpovídala na jeho všetečné otázky, možná ani nebyly všetečné, jen rutinní, doplňující k tomu zásadnímu, co jsem řekla už při příjmu na ambulanci. Vím ale jistě, o čem jsme nemluvili, nemluvili jsme o ničem, co předcházelo mému porodu. Což se do vzdálené budoucnosti, ukázalo být velkým nedostatkem, za který jsem si mohla i já sama, protože jak je mým zvykem, netázána, jsem se s žádným ze svých těhotenských zážitků nesvěřila. Tím jsem ze své minulosti udělala nevinně se tvářící, bílý list papíru, který pro lékaře nebyl důležitý a všechny problémy byly připsány pouze porodu. Vlastně o mojí osobní situaci, jako takové se nijak nemluvilo, ale já tomu rozhovoru, stejně nepřikládala žádný velký význam, byla jsem přece na správné cestě k uzdravení, na správném místě k uzdravení. Pumpovali do mě léky, jen místo injekcí, přešli znovu k tabletkám, zůstali u stejné medikace, se kterou jsem přišla (amitriptylin a neurol), což mě malinko znervóznilo, protože se mi do teď nijak zvlášť neosvědčila. Ale uchlácholili mě tím, že přidali nortriptylin, prý aby to rychleji zabralo. Měli se spolu nějak chytit za ruku a rychlejší Nortík, měl silnějšího, ale pomalejšího Amíka donutit pořádně makat.

.....Tak jo, brala jsem vše s pokorou a vírou v jejich neomylnost a hlavně bezstarostnost, která z nich sálala v mojí přítomnosti. Mimikou a řečí těla prohlašovali : "takových jsme tu už měli a do tří neděl byly doma u miminka". Fajn, tenhle plán se mi líbil, ležela jsem a čekala. Démonům, co se u mě stavovali stále pravidelně, každou chvíli, jsem říkala, že už se dlouho vídat nebudeme.

.....Život na oddělení měl pevný řád, narušovaný jen nevypočitatelností pacientů, která byla nicméně ve většině případů profesionálně zvládnuta hned v zárodku. A těch několik vyjímek, kdy došlo na křik, řev, ničivý záchvat a následnou fyzickou "likvidaci", pomocí zklidňující injekce a následně pout připevněných dočasně k posteli, mě vystrašilo jen nepatrně, nebyla jsem tehdy ještě poznamenaná žádnými filmy, typu Přelet přes kukaččí hnízdo (naštěstí) a tak jsem v celé situaci nenacházela nic tak děsivého, absurdního, nebo zlověstného, byla jsem v nemocnici s nemocnými lidmi a usměvavými sestrami, "normálka". Byla ale jedna věc, která mi vadila, strašně vadila. Společná sprcha. Směšné ? Společná, otevřená sprcha, zásadně za přímého dohledu sestry, nebo někoho z personálu a z úsporných (časově) důvodů, používaná vždy několika pacientkami naráz, byla pro mě horší, než záchody bez dveří, to jsem ještě vydýchala. Ale když je člověk nahý a nucený se umývat pod dozorem, ztratí poslední zbytky soukromí a taky důstojnosti. A aspoň základní míra soukromí byla pro mě, jako introverta, důležitá, i když jsem ho ve své situaci vyžadovala mnohem méně, než kdykoliv předtím. Nikdy jsem třeba nebyla na pionýrském táboře, zčásti proto, že jsem nemusela, trávila jsem všechny prázdniny s dědečkem, ale hlavně jsem nesnášela hromadné akce a organizovanost. Normálně jsem člověk žijící v ulitě a jen moje zoufalá situace, mě donutila z ní vylézt a vzít za vděk postelí v rohu sálu, plného podobně zoufalých a protrpět se každý den povinnou hygienou.

.....Čas plynul v rytmu budíčku, snídaní, léků, vyšetření, obědů, poledního klidu, léků, večeří, nenáviděné sprchy a spánku. První vrásku, na čele mé doktorky, jsem postřehla zhruba po deseti dnech. Můj subjektivní pocit, že to ujde, protože mi nezbývalo než ležet a nebyla jsem postavena před žádné překážky, ona zjevně hodnotila jinak. To, co já považovala, za úspěch, nepřítomnost nutkání, ona považovala za neuspokojivý vývoj, protože podle jejich parametrů deprese nijak neustupovala, to jen já se adaptovala na prostředí bez stresorů (tím stresorem myslela mé dítě). Padlo rozhodnutí, že je nezbytné zastavit laktaci. Společně s konzumací jakéhosi léku na cosi úplně jiného, který má zástavu laktace, jako svůj vedlejší účinek, jsem byla několikrát denně sestřičkami stahována prostěradlem namočeným do ledové vody tak, že jsem nemohla pomalu ani dýchat. Na venek jsem asi působila klidně, až apaticky, ale uvnitř už se zase roztočil kolotoč obav, vidíš, i doktoři si myslí, že nejsi normální, pořád přidávají prášky a nic se nezlepšuje, není ti pomoci, jsi jiný případ, než ty, co šly brzy domů. Ty, jsi šílená. V mých myšlenkách se znovu objevila Rézka, tentokrát v roli noční můry. Jen pomyšlení, na to bezbranné miminko, za které jsem měla být zodpovědná, ve mně rozpoutávalo bouři odporu a hrůzy.

.....Jak se jim dařilo zastavit laktaci nevím jistě, zato se jim podařilo přivodit mi zápal plic. Vysedávání v ledových obkladech v průvanu u dveří do jídelny, přineslo své ovoce. Teploty mi vyletěly těsně pod čtyřicítku a psychika se sesypala, jako domeček z karet. Byla jsem na tom hůř než na začátku, ztratila jsem totiž víru v doktory, léky i nemocnici. Ztratila jsem víru v cokoliv, co by mi ještě mohlo pomoci.

Dětská říkanka naprosto o Ničem.

19. dubna 2011 v 11:29 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Nic je ticho po výkřiku,
Nic má v noci v moci kliku,
kliku mého pokoje,
kde se to Nic neděje.

Nic nebydlí pod postelí,
nečíhá dokud jsem bdělý,
nekrade se tiše ven,
když jsem spánkem uvězněn.

Nic nevrže, Nic neťuká,
Nic nešmátrá jako ruka,
až pod mojí peřinu,
kde snad strachy zahynu.

Křik se nese celým domem,
Nic se schová a já honem
bosý běžím ke dveřím,
už Ničemu nevěřím.

Máma přijde v okamžení
a říká mi "Nic tu není",
vyjde z mého pokoje
a já vím, že Nic tu je.

Jen co máma zavře dveře
Nic už z kouta znovu leze,
cestou nadme záclony,
rozsype mi bonbony.

Otevře si dveře skříně,
potom protáhne se líně,
jako by snad chtělo spát,
však nejdřív, si prý budem hrát.

Vytáhneme angličáky,
plyšáky a lego taky,
Nic je štěstím bez sebe,
prý jsem ho vzal do nebe.

Do oka se slza vkrádá,
konečně má kamaráda,
když se potom půlnoc blíží,
Ničemu se oči klíží.

A abyste to věděli,
usne v mojí posteli,
ještě chvíli na Nic koukám,
jak si spokojeně brouká.

Už Ničeho se nebojím,
jsem rád, že je v mém pokoji.

Co ještě vzniklo v parku

16. dubna 2011 v 18:46 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Moje "pikniková" návštěva parku, ktrou popisuji zde, přinesla, kromě již zmíněného článku, i nástin úvahy, kterou se pokusím dokončit nyní.

.....Tak stále sedím na Ladronce, tentokrát přímo u usedlosti, kde je občerstvení a dětské hřiště. Psaní vlastně vytváří ochrannou bariéru mezi mnou a dalšími asi stopadesáti dobře se bavícími lidmi. Svým způsobem se od nich snažím pochytit tu bezstarostnou, uvolněnou a radostnou náladu, víkendového slunečného odpoledne, na straně druhé, stupňují můj pocit opuštěnosti a jinakosti. Jak už jsem psala dřív v jednom článku, vemte depresivního člověka někam se bavit, dosáhnete jedině toho, že mu v reálu ukážete, jak moc zle na tom je, ve srovnání s ostatními, což by mu zalezlému doma v doupěti tolik nedocházelo, tady se tomu kontrastu není možné vyhnout. V konečném výsledku je mu hůř, než dřív. Vedle zářivé bílé, je každá šeď ještě špinavější a ponuřejší. Ale Juli se baví, to je podstatné a já aspoň píšu a budu mít co datlovat.

.....Lidé. Stále mě tak hluboce udivují svojí různorodostí, naprostou odlišností, jeden od druhého a hlavně ode mě samé, každý má svůj vlastní, neopakovatelný odstín. Odlišné životní styly, různé zvyklosti, nestejně nastavené hranice, jsou pro mě, jako rodilého pozorovatele (nikoli účastníka děje) stálou inspirací, některé nechápu, jiným bych se ráda podobala (nemluvím o vzhledu), přičemž těch prvních je podstatně víc.

.....Čím dál víc vidím, jak nás určuje nejen to, kým jsme se narodili, ale i do jaké rodiny. A jak strašně těžké, v mnoha případech marné, je vymanit se z jejího vlivu na náš život. A jsou to právě ostatní lidé, kteří nám ukazují, že život se dá uchopit i jinak, že hodnoty mohou být různě seřazeny, že neexistuje něco jako jediný správný způsob a jediná pravda. Život má tolik tváří, kolik lidí ho žije, tolik osudů, radostí a bolestí, kolik je na světě duší.

.....Mnohem víc, než dřív u Rézky přemýšlím nad tím, co bych chtěla Juli předat do života. Tehdy jsem byla mladá a prostě jsem žila a moc to neřešila. Nepřemýšlela jsem sama o sobě, natož o svém dětství, nerozebírala jsem kdo jsem a jaká jsem a hlavně proč to tak je.To přišlo až s věkem. A teď vidím, že začátek i konec všeho je v rodině a v dětství, mám najednou strašný pocit zodpovědnosti a zároveň bezmoci, protože nevím, zda je možné překročit vlastní stín a dát dítěti něco, co sami nemáme. Sebevědomí, schopnost radovat se naplno ze života, uvolněnost, bezprostřednost, schopnost přizpůsobovat se změnám.
Dítě se automaticky přizpůsobuje svým vzorům, rodičům, oni jsou jeho měřítkem, jeho předlohou, přejímají nejen jejich chování, ale i všeobecný postoj k životu. A to vše na úrovni mnohem hlubší a podvědomější, než aby ji mohlo ovlivnit to, co dětem jenom říkáme, aniž bychom tak zároveň i žili. Povzbuzovat dítě k odvaze, když sami jednáme v neznámé situaci ustrašeně, pěstovat v něm sebevědomí, když sami si necháme všechno líbit a předem vzdáváme každou výzvu, učit ho radosti ze života, když sami jsme introvertní melancholik, je asi tak stejně platné, jako snažit se, aby se od nás dítě naučilo cizí jazyk, když na něj budeme mluvit jenom česky.
Jako mladá maminka jsem byla rozhodně bezstarostnější, teď mě pocit zodpovědnosti dusí, společně s každým dalším poznáním, v čem všem jsem byla ovlivněna já, ani ne tak výchovou, jako jen životem ve své rodině. A další, ještě větší vrásky na čele mi dělá, vidět výsledky výchovy, nebo dědičnosti, nebo obojího na Rézce, která mi v posledních dvou letech, víc než přerostla přes hlavu. Zpytuju svědomí, hrozím se, že můžu dělat stejné chyby i u Juli, ale jak se jich vyvarovat, když neznám příčinu toho všeho.

.....Mám li nás přirovnat k barvám, pak sebe vidím studeně, chladivě modro zelenou, tichou nenápadnou barvu. V dětství občas s nádechem do jiskřivě žluté, v současnosti, si připadám jako modrozelený plamen, do kterého občas vyšlehne rudý záblesk plný vzteku, ale i ten chladný modravý plamen umí pálit, trpělivě, vytrvale a někdy s nepěknými následky. V úplně posledních měsících, jako by se ještě objevila zemitě hnědá příměs, která můj plamen trochu krotí.
Rézka po mě zdědila modrou část spektra, byla klidná, pohodová, vyrovnaná, žádné extrémy, dokonce ani v obávané pubertě barvu nezměnila. A pak přišel zlom, před osmnáctým rokem, jako by její já prošlo šokující proměnou, získalo ostře jedovatou zelenou barvu, s čím dál větší příměsí temně šedé barvy popela, a v tom všem, se co chvíli (nejčastěji jako reakce na snahu o kontakt) rozsvěcují už známé rudé agresivní záblesky. Těžko říct, zda z mého, či otcova genofondu.
A teď je tu Juli, už od narození, žádná modrá, žádná zelená, Juli má úplně jiné spektrum. Její září barvami východu, či západu slunce, Červená, oranžová, růžová, energicky proměnlivá, spousty malých rudých záblesků, zažíváme už teď. Nejen barvami je jiná

.....Tam kde já se držím zpátky, ona běží dopředu, já se kontaktům s lidmi vyhýbám, ona se do nich vrhá po hlavě, já nemusím návštěvy, ona by k nám pozvala půl světa a druhou půlku navštívila sama, já tím trpím, ona kvete. Já a sport, to je jak voda a oheň, prskáme oba, ona od dvou jezdí na kole, od tří na inlajnech, od čtyř na běžkách, lítá od rána do večera, leze na stromy, na každý kopeček, na každý žebřík (já mám závratě už na druhé příčce). Žije smíchem, pláčem, vztekem, stále v extrému, žádná tichá voda jako já (i když břehy melu), ona je povodeň, zemětřesení a hurikán v jednom. S tichošlápkem Rézkou, jsou od sebe patnáct let, takže to srovnávání není naštěstí tak aktuální, jinak bych asi byla z míry vyvedena mnohem víc. Kdo, ale srovnává jsou babička s dědou, u kterých ještě dnes mívám pocit, že Rézka je jejich jediná vnučka. Juli je tak, nevím jak to říct, je tak odlišná, že jim asi pořád dělá problémy ji přijmout. Je hlučná, věčně v pohybu, netrpělivá, skáče do řeči, nesnese být mimo hru, má energie na utahání celého zástupu dědečků a babiček a oni jsou už také o patnáct let starší, než dřív s Rézkou. Sice se to trošku zlepšilo, co je starší, ale pořád cítím a poslouchám spousty výhrad, hlavně babička se s ní nějak nedokáže srovnat. Děda to má, díky kolu a běžkám, trošku snažší. Svůj vliv má i to, že Juli ve svých pěti letech vypadá zhruba na osm, ve svých třech, vypadala nejmíň na pět, chování ovšem odpovídá skutečnému věku a to máma pořád nebyla schopná akceptovat, stále měla pocit, že by se už měla umět víc ovládat, krotit a vůbec, že by s ní měla být rozumnější řeč.

.....Juli je prostě nefalšovaný živel, na tom se shodnou všichni, nejspíš tam ta půlka latinoamerické krve hraje svoji roli, ale....ale to je ono, jak ji trošku usměrnit, protože věřte, že je to třeba a přitom v ní ten oheň neuhasit. Nechci ji přetvořit k obrazu svému, chci aby plála, aby jí zůstalo to nadšení pro život, které doufám její geny podpoří, i když je mi jasné, že to s ní nebude snadné, protože jak říkám, nejen smích a smutek, ale i vztek a vzdorovitost, jsou živeny její horkokrevností.
Je to zvláštní, narozdíl od Rézky, mi není vůbec podobná, ani vzhledem, ani povahou a ten spojovací prvek mezi námi, její táta, je teď pryč. Je to o to těžší, že i celá jeho rodina, která by jí ho mohla připomínat a zároveň jí dát vzor v odlišném přístupu k životu, než jí můžu dát já, než vůbec může získat tady, je tak daleko, že se nejspíš nikdy neuvidí. Zůstal nám tady jen jeho bratr, ale nejen, že je jiný (taky už tady žije asi třicet let), ale nejsem si jistá, jestli o nějaký velký kontakt s námi bude mít zájem, zatím to nevypadá.

....."Uvízla" v naší rodině, sama jiná a já, na rozdíl od všech ostatních chci, aby jiná i zůstala, protože cítím, že to její jinačenství je mnohem lepší, než to, co by z ní rádi měli moji rodiče, než to, co bych jí naučila já, kdybych chtěla, aby mi byla podobná. A teď se jen bojím, jestli je to možné, aby zůstala sama sebou a nenechala se postupně přeformovat prostředím a lidmi. Naději mi dává právě její barva, zářivá, sluneční, žhavá, která se snad jen tak lehko nedá ochladit a proměnit na modrozelený odstín.

.....Zajímal by mě váš názor a hlavně zkušenost, co nás ovlivňuje víc, dědičnost, nebo rodina? Nebo máte jinou zkušenost?

sin alma

14. dubna 2011 v 2:24 | adaluter |  báSNĚNÍ
a dlouhé bylo ticho
mezi námi
čas jitřil, ne hojil,
naše rány

ty k jihu, já k severu
jsme mířili
snad jenom jiskry v srdci
ještě toužily

bez chuti žít dny míjely,
i tvé, i mé,
když po větru jsi poslal naději
yo volveré

pak přišel den, kdy přivinout
jsem směla
jen popel naší lásky, jen popel
tvého těla

a od těch chvil jen tápu
kudy dál
tvou duši hledám všude,
mou sis vzal



Pandořina skříňka dějství osmé

8. dubna 2011 v 17:34 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
Teoreticky bych celé vyprávění mohla minulým dílem ukončit, ale opravdový konec, je ještě docela daleko a když už jsem se do toho tak pustila, dotáhnu to až do toho skutečného konce. Předchozí část najdete zde. Nakonec, Punerank mi nedávno v komentáři psala o povídku, tehdy jsem odpověděla, že to zrovna není můj žánr, tak nevím jestli se toto, dá nazvat něčím, jako povídkou na pokračování, i když je to reálný příběh. Každopádně, je to asi nejbližší přiblížení k povídce, jaké jsem zatím zvládla. Opravte mě, literární znalci.
.
.....Uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, sen každé novopečené matky. No, nejspíš ne každé, ale já byla šťastná, byla-li jsem ovšem vůbec schopna něco, jako pozitivní pocity, vnímat. Přinejmenším, ze mě spadla tíha zodpovědnosti, mileráda jsem ji předala do rukou lékařů, pokud už bych se, třeba i snažila o sebevraždu, bude to s lékařským dozorem a to mi po šesti týdnech strmé cesty směrem dolů, připadalo jako změna k lepšímu. Pocit, že Rozinka je teď hodně daleko, ve mně budil dva různé pocity úlevy, úlevu, že už pro ni neznamenám nebezpečí a úlevu, za kterou jsem se hluboce styděla, přesto jsem ji nemohla popřít, úlevu, že s ní už nemusím být. Jako už tolikrát, jsem však uvěřila, že teď už bude líp.
.
.....Dveře bez kliky vedly do jídelny, nalevo byly velké, dvoukřídlé, prosklené dveře, otevřené do sálu, ve kterém bylo asi třicet postelí, vypadalo to jak vojenský lazaret, jak jsem ho znala z filmů. Na jedné straně sálu, byla obrovská okna, na druhé několikery dveře do samostatných minipokojíčků. Sestra mě odvedla do prvního z nich a ukázala na jednu ze dvou postelí, sedla jsem si, vlastně jsem sebou nic neměla, jen kabelku a z té mi nechali kapesníčky a jelení lůj, ostatní mi vzali. Sestřička odešla pro košili a župan, seděla jsem a zjišťovala, že na mě ten pokojík působí strašlivě tísnivým dojmem, druhá postel byla neobsazená, měla jsem mít privilegium soukromí, jenže, když jsem si představila, jak tu budu trávit dlouhé hodiny o samotě, jen se svými myšlenkami, cítila jsem se, jako vězeň umístěný za trest na samotku. Zase mi začínalo být zle, nakonec, pátá hodina se blížila. Ze sálu přicházela sestra s lékařkou, zaslechla jsem úryvky jejich rozhovoru, který vedly těsně před tím, než vstoupily do dveří: "dáme na sál.... hlídat.... sebevraždu..." Doktorka mě vyzvala, ať jdu s ní, sestra mi dala erární košili a župan a uhladila postel, ze které jsem vstala. "Pojďte, tady to budete mít lepší", řekla taktně doktorka, aby zakryla pravý důvod mého přemístění a ukázala na postel v rohu, u zdi, která oddělovala sál a jídelnu, naproti oknům. I já byla přesvědčená, že tam to bude lepší, byli tam lidé, pobíhali tam lékaři, sestry i někteří pacienti, bylo možné odpoutat myšlenky od sebe samé a soustředit se na dění okolo. Samota, kterou by jiný možná uvítal, pro mě znamenala jen hrozbu. A přesto, když jsem chtěla být svým způsobem sama, brečet, nebo se jen distancovat, stačilo se otočit ke zdi, tato míra soukromí, pro mě byla ideální a naprosto mi stačila.
.
.....Uložila jsem se do postele, zevnitř mnou zmítaly známé běsy, na venek jsem klidně ležela ruce založené a zírala z okna na mraky na nebi. Ironií bylo, že když jsem se podívala ven, šikmo přes sál, viděla jsem budovu porodnice, která stála přes ulici, porodnice, ze které jsem před šesti týdny s Rézinkou vykročla do světa. Ten okamžik se zdál být tak daleko, ani jsem si ho už přesně nedokázala vybavit. Bylo to jak v jiném životě, musel to být někdo jiný. Myšlenky mě pronásledovaly, před očima se mi odehrávalo těch nekonečných šest týdnů, plných strachu. Teď byl konec, určitě konec všemu zlému, pár dní si tu poležím, oni to vyřeší , vyléčí a budu to zase já. Vzpoměla jsem si na Rézku a přepadla mě další bolavá vlna úzkosti, nestýskalo se mi, nejen, že se mi nestýskalo, já byla ráda, že je tak daleko. Ovládl mě strach, jestli to opravdu bude tak jednoduché mi pomoci, jak slibovala doktorka. Co když jsem vadná, vadná někde v základech, co když jsem prostě narušená osobnost, která nejde opravit, mám jim vůbec říkat, co cítím, když se za to tolik stydím, když je to tak opovrženíhodné? Přišla sestra, píchla mi injekci a jestli něco nepotřebuji. Ne. Ne, já nepotřebuju nic, jen aby to všechno, co cítím zmizelo a nikdy se to nevrátilo. Zavrtěla jsem hlavou. Mile se usmála, ten úsměv museli trénovat, protože byl tak účastný a povzbuzující zároveň a uměli ho všichni. Usnula jsem, probudili mě na večeři.
.
.....Jídelna, stoly ve dvou řadách, sražené k sobě a lavice, žádné židle, všechno pevné, možná i připevněné k zemi, rozhodně bezpečné.. Lidé, ne, ženy, jen ženy mladé, staré, některé vypadaly úplně normálně, jiné byly podobně šedavé a bez výrazu, jako já, některé vypadaly , no, jak to říct, zvláštně. Nakonec, byla jsem na psychiatrii, na uzavřeném oddělení, takže asi nebylo nic divného, když se někdo začal zničeho nic nahlas uchechtávat, nebo si pro sebe předříkávat obsah talíře a jiný, vlastně jiná, si za celou večeři nesedla ke stolu a stále dokola chodila od jedněch dveří k druhým a vytrvale, leč marně, sahala po neexistující klice. Byla tam mladinká holčina a ta si zpívala, vypadala nadmíru šťastná, všem pomáhala, myla nádobí, poskakovala sem tam, oblečená byla v civilu a že to není zaměstnanec, mi došlo, až když se večer uložila do postele, proti mojí, pod okno. Bylo tam i pár babiček, byly to takové křehounké, šedé osůbky, které už nevstávaly z postelí, nemluvily, nechtěly jíst, jen občas naříkaly, ne nahlas, jen tak, že byly slyšet k vedlejší posteli. Prostředí, které by nejspíš běžného návštěvníka přinejmenším znepokojilo, možná šokovalo, já ho vzala za své, bez jakýchkoliv pocitů nepatřičnosti, nic mě nepohoršovalo, nic mě nevyvádělo z míry, jednak jsem byla přesvědčená, že tam patřím, že jsem ve správné společnosti a navíc jsem byla už tak umlácená depresemi, únavou a v neposlední řadě už i léky, že by se muselo stát opravdu něco velmi výjimečného, aby to vyburcovalo moji pozornost.
.
.....Chtělo se mi spát. Snědla jsem pár soust, zbytek vrátila. Doktorka mi řekla, že si promluvíme v pondělí, zatím, že budu dostávat injekce a kdybych něco potřebovala, ať řeknu sestře. Potřebovala jsem jen spát. prospala jsem celou noc, neprobudila se ve čtyři a díky amitriptylinu, prospala i skoro celou neděli. Cítila jsem se smrtelně vyčerpaná, ale v bezpečí, konečně v bezpečí, chráněná před vším, co bych mohla provést, pod neustálým dozorem. Už jsem nemusela nic rozhodovat, půda byla daleko, smyčka se nedostala přes zavřené dveře, byla jsem konečně zase ten, kdo jen musí poslouchat, jako malé dítě, kdy jíst, kdy se mýt, kdy spát a já se podvolovala s vděčností, že jsou tak hodní a dají si tu práci s tím, že rozhodují za mě.

PROBUZENÍ

6. dubna 2011 v 3:16 | adaluter |  báSNĚNÍ
Nejsi.
.Telefon zazvoní,
ta zpráva ochromí.
....Ale nevěřím

Nejsi.
V slzách se utápím,
....pak pouště prach a dým.
....Ale nevěřím

Nejsi
.....Dny plynou bez hlesu,
..vím, že to unesu.
....Ale nevěřím.

Nejsi.
.....Beznaděj po špičkách
....vkrádá se a s ní strach
...Ale nevěřím.

Nejsi.
.A luna přibývá,
.......zář mrtvě děsivá.
..Ale nevěřím.

Já ale nevěřím.
......A v ranním svítání,
......vkrádá se poznání.
....Už nejsi
......Nejsi

El triste

5. dubna 2011 v 10:47 | adaluter |  HUDBA MÉHO SRDCE
.....Tak dneska po ránu, poslouchám pořád dokola, tuhletu nádherně smutnou píseň a když už nemůžu vkládat fotky (proč, to si nechám na samostatný článeček), říkám si, proč sem tam neukázat, co ráda poslouchám, nebude to úplně obvyklé, ale nakonec, vypnout to můžete vždycky. Mně osobně hudba strašně moc ovlivňuje, pomáhá mi vytvářet náladu, prohloubit ji, ať už je dobrá, nebo smutná, protože i smutek je někdy třeba povzbudit, podpořit, protože smutek je děj, zatím co letargie je stagnace. A děj se vyvíjí a vývoj je základem života. A já bych moc ráda, zase jednou v budoucnosti žila. A není od věci, že tahle písnička byla zároveň jednou z mnoha oblíbených mého manžela.
.....Jen prosím nehleďte příliš na kvalitu záznamu, přeci jen, jsou to sedmdesátá léta.





A jestli jste to zvládli až dokonce, jistě jste ocenili tehdejší nadšení diváků, jo, to byli ještě zpěváci zasypáváni květinami.

Procházka v parku v (téměř) přímém přenosu

4. dubna 2011 v 0:53 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Tak, jak jsem už nadnesla v komentáři u Edith, slíbila jsem Juli, že vyrazíme ven na brusle, nebo na kolo. Nakonec vyhrálo kolo. A teď tu sedím na lavičce a snažím se vydýchat své zděšení. Zřejmě na mě v mém věku dopadl zvláštní druh sociální fóbie. Zima a špatné počasí, mají jednu výhodu, prázdné parky. Zvláštní, lidé na chodnících ve městě, ba ani v tramvajích nebo obchodních centrech, mi nevadí, maximálně mě lehce rozčílí, když dav zhoustne natolik, že řečeno dopravní hantýrkou, průchodnost klesne na stupeň čtyři až pět.

.....Když jsme dnes dorazily do nám blízkého parku Ladronka, kde je, už celopražsky, známá inlajnová dráha, mé tušení, že tam bude živo, se ukázalo být značně podhodnocené. První, co zvolala Juli, poté, co jsme vkročily do třešňovky, bylo hlasité "Jé, piknik" "Ale houby", ujelo mi, v hrůzné představě, že při jejím společenském založení, se posadí na první deku a požádá o sendvič. Naskytl se nám totiž pohled, který já osobně, znám jen z filmů o New Yorku, kde při krásném počasí polovina města okupuje Central Park. Lidí bylo po trávnících rozesetých víc, než sedmikrásek a to už je co říct. Polovina z nich (ta pánská) do pasu obnažená, nejsem pohoršena, proboha, jenže první dojem byl, že jsem vstoupila někam, kam jsem neměla, nejspíš do cizí zahrady. Ti, co neleželi na trávě, korzovali po přeplněných cestičkách, kam se hrabe Václavák. Prostě řízený, promyšlený útok na jarní zeleň. Všichni do parku! Jak já miluju tichou a prázdnou přírodu, kolem mé zlaté chatičky, lesy, pole, louky, no pravda, vede tam turistická značka, cyklistická trasa, ale jinak...

.....Já vím, co jsem čekala, neděle, konečně jaro, co jaro, rovnou léto, krásný park v Praze. Čekala jsem to, jen jsem nečekala, že to na mě zapůsobí tak, že téměř poběžím tou uličkou, mezi šťastnými rodinkami, rozloženými po obou stranách a budu hledat skrytý koutek, kde budu neviděna, nevnímána. Pravda je, že pohled na rodinné štěstí, mě teď trochu vyvádí z míry, což mi došlo právě dnes a právě tady, na místě s nejvyšším výskytem šťastných rodin v Praze na metr čtvereční. Míjejíc lavičku, kde tatínek, mimochodem zřejmě původem z Afriky, držel v náručí čerstvoučké miminko, vedle se chichotalo druhé mrně a rozpustile houpalo nohama a maminka, Češka, se je všechny snažila zvěčnit pomocí fotoaparátu, jsem to málem neustála a téměř dala zpátečku a utekla domů, do svých známých, bezpečných, okoukaných a uzavřených čtyř stěn. Naštěstí Juli byla už na kole daleko vepředu a tak jsem jen přidala do kroku. Teď tu sedím a začínám si trochu zvykat, i když, i o lavičku to byl trochu boj. Ti co na ní seděli, ji právě opouštěli a jelikož byla v té chvíli jediná volná široko daleko, nebyla jsem sama, kdo o ní projevil zájem, ale byla jsem nejblíž. Tak mě minuly dva protáhlé obličeje, o přisednutí zájem neměly, ale tím líp, vytáhla jsem svůj papírový blog(k) a hned zčerstva, než mé dojmy vyprchají a vášně zchladnou, jsem se musela podělit o to, jak nenávidím první teplé jarní víkendy v parku.

.....Když se teď tak rozhlížím, docela mě překvapuje, jak malou "ochrannou" zónu, mají homo picnicus, stačí jim tak, pouhopouhých deset metrů od dalších homo picniců a už si vesele užívají svého "soukromí". Naštěstí mnou urvaná lavička, mi umožňuje výhled do dáli, přes celou Prahu, někam směrem k Jižnímu Městu, ležícímu na horizontu a většina lidskomravenčího hemžení je za mnou. Jen marně přemýšlím, jaký že to požitek, mají všichni ti bruslaři z toho, že tu v souvislých dvoj až trojstupech krouží stále dokola, jak můra kolem lampy, i když to kolo je docela veliké, poté, co ho loni zas o nějaký ten kilometr prodloužili. Mně ta "davovitost" prostě děsí, jsem protivný samotářský introvert, který nesnáší masové akce, hromadné akce a organizovanost vůbec a mám v tomto ohledu i omezené chápání těch, kterým to nevadí, nebo to dokonce vyhledávají.

.....Tak, vybalit deku, sundat kanady (brr), sundat ponožky (ještě, že nesedím po větru), odflusnout do trávy, hned vedle deky (no comment), svalit se na deku, jeden na ježka, druhý rudý číro, trocha povadlý, slečna, tak nějak běžná, se opaluje, hoši, hlubokými, znělými hlasy, které mi nezbývá než poslouchat, řeší důležité věci plné píp, píp, píp. Nic z toho mi nevadí, fakt, jen tak nějak nemusím být u toho. Ale jako jo, hustý tetování, "ochranná" zóna klesla někam k pěti metrům, takže dost dobře i vidím, nejen slyším. Moje je o dost větší (mluvím o zóně, ne o tetování), takže odejdu dřív, než se změní vítr a otestuje i můj čich. Většina z vás mi teď nejspíš řekne "tak co tam lezeš, ty protivo nesnášenlivá, když ti to tak vadí"? A mně nezbývá, než souhlasit s vámi, do pr...., proč já sem vlastně lezu? No, kvůli štěstí své ratolesti přece, znáte to, čerstvý vzduch, slunce, pohyb, jízda na kole, stovka kamarádů na hřišti pro padesát dětí, co by jeden neudělal a nepřekousnul. A jak tu tak sedím (už o kousek dál), přímo přede mnou se zastaví a zapózuje mamča s kočárkem, tentokrát fotí táta. Ach né. Jenže v tu samou chvíli, prošel kolem páreček s černým kokrem a z něžné pusinky mojí Julinky, vylétlo "sakra, von mi sebral klacek" (no, doma máme i hračky, vážně). Slečna, která nás mezitím minula, milému čoklíkovi klacek vytáhla z huby a vrátila ho s úsměvem Juli. Ta ovšem celou záležitost dorazila tím, že prohlásila víc než nahlas "no fůůj, ten je ale voslintanej!" Smutek byl pro tentokrát zažehnán.

.....Nakonec jsem tam vydržela celé čtyři hodiny, nutno říct, že většinu času, jsem se sebestředně soustředila na psaní, protože Juli si na hřišti, kam jsme nakonec dorazily, vystačila sama, tedy s tou další stovkou dětí. Tolik můj čerstvý zážitek o setkávání s jarem a... už aby pršelo.