O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Co ještě vzniklo v parku

16. dubna 2011 v 18:46 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Moje "pikniková" návštěva parku, ktrou popisuji zde, přinesla, kromě již zmíněného článku, i nástin úvahy, kterou se pokusím dokončit nyní.

.....Tak stále sedím na Ladronce, tentokrát přímo u usedlosti, kde je občerstvení a dětské hřiště. Psaní vlastně vytváří ochrannou bariéru mezi mnou a dalšími asi stopadesáti dobře se bavícími lidmi. Svým způsobem se od nich snažím pochytit tu bezstarostnou, uvolněnou a radostnou náladu, víkendového slunečného odpoledne, na straně druhé, stupňují můj pocit opuštěnosti a jinakosti. Jak už jsem psala dřív v jednom článku, vemte depresivního člověka někam se bavit, dosáhnete jedině toho, že mu v reálu ukážete, jak moc zle na tom je, ve srovnání s ostatními, což by mu zalezlému doma v doupěti tolik nedocházelo, tady se tomu kontrastu není možné vyhnout. V konečném výsledku je mu hůř, než dřív. Vedle zářivé bílé, je každá šeď ještě špinavější a ponuřejší. Ale Juli se baví, to je podstatné a já aspoň píšu a budu mít co datlovat.

.....Lidé. Stále mě tak hluboce udivují svojí různorodostí, naprostou odlišností, jeden od druhého a hlavně ode mě samé, každý má svůj vlastní, neopakovatelný odstín. Odlišné životní styly, různé zvyklosti, nestejně nastavené hranice, jsou pro mě, jako rodilého pozorovatele (nikoli účastníka děje) stálou inspirací, některé nechápu, jiným bych se ráda podobala (nemluvím o vzhledu), přičemž těch prvních je podstatně víc.

.....Čím dál víc vidím, jak nás určuje nejen to, kým jsme se narodili, ale i do jaké rodiny. A jak strašně těžké, v mnoha případech marné, je vymanit se z jejího vlivu na náš život. A jsou to právě ostatní lidé, kteří nám ukazují, že život se dá uchopit i jinak, že hodnoty mohou být různě seřazeny, že neexistuje něco jako jediný správný způsob a jediná pravda. Život má tolik tváří, kolik lidí ho žije, tolik osudů, radostí a bolestí, kolik je na světě duší.

.....Mnohem víc, než dřív u Rézky přemýšlím nad tím, co bych chtěla Juli předat do života. Tehdy jsem byla mladá a prostě jsem žila a moc to neřešila. Nepřemýšlela jsem sama o sobě, natož o svém dětství, nerozebírala jsem kdo jsem a jaká jsem a hlavně proč to tak je.To přišlo až s věkem. A teď vidím, že začátek i konec všeho je v rodině a v dětství, mám najednou strašný pocit zodpovědnosti a zároveň bezmoci, protože nevím, zda je možné překročit vlastní stín a dát dítěti něco, co sami nemáme. Sebevědomí, schopnost radovat se naplno ze života, uvolněnost, bezprostřednost, schopnost přizpůsobovat se změnám.
Dítě se automaticky přizpůsobuje svým vzorům, rodičům, oni jsou jeho měřítkem, jeho předlohou, přejímají nejen jejich chování, ale i všeobecný postoj k životu. A to vše na úrovni mnohem hlubší a podvědomější, než aby ji mohlo ovlivnit to, co dětem jenom říkáme, aniž bychom tak zároveň i žili. Povzbuzovat dítě k odvaze, když sami jednáme v neznámé situaci ustrašeně, pěstovat v něm sebevědomí, když sami si necháme všechno líbit a předem vzdáváme každou výzvu, učit ho radosti ze života, když sami jsme introvertní melancholik, je asi tak stejně platné, jako snažit se, aby se od nás dítě naučilo cizí jazyk, když na něj budeme mluvit jenom česky.
Jako mladá maminka jsem byla rozhodně bezstarostnější, teď mě pocit zodpovědnosti dusí, společně s každým dalším poznáním, v čem všem jsem byla ovlivněna já, ani ne tak výchovou, jako jen životem ve své rodině. A další, ještě větší vrásky na čele mi dělá, vidět výsledky výchovy, nebo dědičnosti, nebo obojího na Rézce, která mi v posledních dvou letech, víc než přerostla přes hlavu. Zpytuju svědomí, hrozím se, že můžu dělat stejné chyby i u Juli, ale jak se jich vyvarovat, když neznám příčinu toho všeho.

.....Mám li nás přirovnat k barvám, pak sebe vidím studeně, chladivě modro zelenou, tichou nenápadnou barvu. V dětství občas s nádechem do jiskřivě žluté, v současnosti, si připadám jako modrozelený plamen, do kterého občas vyšlehne rudý záblesk plný vzteku, ale i ten chladný modravý plamen umí pálit, trpělivě, vytrvale a někdy s nepěknými následky. V úplně posledních měsících, jako by se ještě objevila zemitě hnědá příměs, která můj plamen trochu krotí.
Rézka po mě zdědila modrou část spektra, byla klidná, pohodová, vyrovnaná, žádné extrémy, dokonce ani v obávané pubertě barvu nezměnila. A pak přišel zlom, před osmnáctým rokem, jako by její já prošlo šokující proměnou, získalo ostře jedovatou zelenou barvu, s čím dál větší příměsí temně šedé barvy popela, a v tom všem, se co chvíli (nejčastěji jako reakce na snahu o kontakt) rozsvěcují už známé rudé agresivní záblesky. Těžko říct, zda z mého, či otcova genofondu.
A teď je tu Juli, už od narození, žádná modrá, žádná zelená, Juli má úplně jiné spektrum. Její září barvami východu, či západu slunce, Červená, oranžová, růžová, energicky proměnlivá, spousty malých rudých záblesků, zažíváme už teď. Nejen barvami je jiná

.....Tam kde já se držím zpátky, ona běží dopředu, já se kontaktům s lidmi vyhýbám, ona se do nich vrhá po hlavě, já nemusím návštěvy, ona by k nám pozvala půl světa a druhou půlku navštívila sama, já tím trpím, ona kvete. Já a sport, to je jak voda a oheň, prskáme oba, ona od dvou jezdí na kole, od tří na inlajnech, od čtyř na běžkách, lítá od rána do večera, leze na stromy, na každý kopeček, na každý žebřík (já mám závratě už na druhé příčce). Žije smíchem, pláčem, vztekem, stále v extrému, žádná tichá voda jako já (i když břehy melu), ona je povodeň, zemětřesení a hurikán v jednom. S tichošlápkem Rézkou, jsou od sebe patnáct let, takže to srovnávání není naštěstí tak aktuální, jinak bych asi byla z míry vyvedena mnohem víc. Kdo, ale srovnává jsou babička s dědou, u kterých ještě dnes mívám pocit, že Rézka je jejich jediná vnučka. Juli je tak, nevím jak to říct, je tak odlišná, že jim asi pořád dělá problémy ji přijmout. Je hlučná, věčně v pohybu, netrpělivá, skáče do řeči, nesnese být mimo hru, má energie na utahání celého zástupu dědečků a babiček a oni jsou už také o patnáct let starší, než dřív s Rézkou. Sice se to trošku zlepšilo, co je starší, ale pořád cítím a poslouchám spousty výhrad, hlavně babička se s ní nějak nedokáže srovnat. Děda to má, díky kolu a běžkám, trošku snažší. Svůj vliv má i to, že Juli ve svých pěti letech vypadá zhruba na osm, ve svých třech, vypadala nejmíň na pět, chování ovšem odpovídá skutečnému věku a to máma pořád nebyla schopná akceptovat, stále měla pocit, že by se už měla umět víc ovládat, krotit a vůbec, že by s ní měla být rozumnější řeč.

.....Juli je prostě nefalšovaný živel, na tom se shodnou všichni, nejspíš tam ta půlka latinoamerické krve hraje svoji roli, ale....ale to je ono, jak ji trošku usměrnit, protože věřte, že je to třeba a přitom v ní ten oheň neuhasit. Nechci ji přetvořit k obrazu svému, chci aby plála, aby jí zůstalo to nadšení pro život, které doufám její geny podpoří, i když je mi jasné, že to s ní nebude snadné, protože jak říkám, nejen smích a smutek, ale i vztek a vzdorovitost, jsou živeny její horkokrevností.
Je to zvláštní, narozdíl od Rézky, mi není vůbec podobná, ani vzhledem, ani povahou a ten spojovací prvek mezi námi, její táta, je teď pryč. Je to o to těžší, že i celá jeho rodina, která by jí ho mohla připomínat a zároveň jí dát vzor v odlišném přístupu k životu, než jí můžu dát já, než vůbec může získat tady, je tak daleko, že se nejspíš nikdy neuvidí. Zůstal nám tady jen jeho bratr, ale nejen, že je jiný (taky už tady žije asi třicet let), ale nejsem si jistá, jestli o nějaký velký kontakt s námi bude mít zájem, zatím to nevypadá.

....."Uvízla" v naší rodině, sama jiná a já, na rozdíl od všech ostatních chci, aby jiná i zůstala, protože cítím, že to její jinačenství je mnohem lepší, než to, co by z ní rádi měli moji rodiče, než to, co bych jí naučila já, kdybych chtěla, aby mi byla podobná. A teď se jen bojím, jestli je to možné, aby zůstala sama sebou a nenechala se postupně přeformovat prostředím a lidmi. Naději mi dává právě její barva, zářivá, sluneční, žhavá, která se snad jen tak lehko nedá ochladit a proměnit na modrozelený odstín.

.....Zajímal by mě váš názor a hlavně zkušenost, co nás ovlivňuje víc, dědičnost, nebo rodina? Nebo máte jinou zkušenost?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mami Mami | 16. dubna 2011 v 19:36 | Reagovat

Hlavní je nehasit, nesnažit se předělávat! Káždý jsme jiný už od narození. Holky jsou dvojčata, mají stejné rodiče i výchovu a pravděpodobně i geny, a přesto jsou každá úplně jiná. Lulu se narodila o více jak půl kilogramu lehčí, a to u předčasně narozeného dítěte způsobilo řadu zdravotních problémů, které ovlivnily i psychiku. Je citlivější, vnímavější, křehčí, méně samostatná než Ája.

2 Elleine Elleine | Web | 16. dubna 2011 v 19:53 | Reagovat

Hezký článek :) Takový na zamyšlení, ale vážně hezky napsaný :)

3 signoraa signoraa | Web | 16. dubna 2011 v 20:41 | Reagovat

Dědičnost, či spíš genetický základ hrají dost velkou roli, ale mnohem větší vliv má výchova v rodině. Juli zůstane temperamentní, protože má pro to veškeré předpoklady. A opravdu souhlasím s Mami - nehasit, nepředělávat. Jen lehce formovat, aby její temperament nezpůsobil požár. Podle popisu je Juli slunečná povaha, zářící i pálící zároveň. A Slunce potřebujeme všichni.
Tvůj článek dokládá to, že jsme každý originál, každý jsme jedinečný. :-)

4 Vendy Vendy | Web | 16. dubna 2011 v 22:18 | Reagovat

"vemte depresivního člověka někam se bavit, dosáhnete jedině toho, že mu v reálu ukážete, jak moc zle na tom je"
Tak tohle sedí.
Jako bych se viděla.
(Loni v zimě jsem byla na jednom shromáždění z LR - to je taková MLM společnost - a přednášel tam jeden ze zakladatelů, nebo jeden z těch, kteří to vytáhli opravdu vysoko a daleko. A zatímco hecoval lidi a lidi byli nadšeni víc a víc, já byla skleslejší a skleslejší.
A v okamžiku, kdy lidi bouřili potlekem, mně se chtělo utéct... :-? Protože se mu nepovedlo to, co se povedlo u jiných - vyhecovat člověka, aby si věřil.

5 Malkiel Malkiel | Web | 17. dubna 2011 v 2:00 | Reagovat

Aniž bych to tušil, tak jsem ti svůj názor na otázku dědičnosti a vlivu okolí odpověděl v mailu dříve, než jsem četl tento článek. Takže souhlasím s tím, co píše mami:"nehasit a nepředělávat". Stejně to nelze změnit, násilné zásahy nejsou dobré. Něco podobného, jako předělávání leváků na praváky.

6 Malkiel Malkiel | Web | 17. dubna 2011 v 2:02 | Reagovat

[4]: Vendy, ano to je super. Takové ty rady, jít mezi lidi, aby člověk jako přišel na jiné myšlenky. Člověk by potom ty lidi nejradši nakopal do zadku, když on je na krupici a oni jsou tak krásně free. ;-)

7 adaluter adaluter | Web | 17. dubna 2011 v 11:05 | Reagovat

[1]: Já ani nemám v úmyslu hasit nebo předělávat, naopak, ale mám pochybnosti o tom, zda ji nemůže změnit život v rodině, která je tak odlišná od jejího temperamentu, protože dědičnost jistě není všechno a já jsem, jaká jsem, úplně na opačném konci spektra, než ona.

[2]: Děkuji, jsem ráda, že se líbil.

[3]: A toho se právě bojím Alenko, toho vlivu rodiny, protože to je jako by se člověk snažil udržovat oheň na vodní hladině. Nejde zdaleka jen o mě, ale i o prarodiče, kteří, protože žijeme s nimi, na ní mají a budou mít velký vliv a oni by rozhodně hasili, co by to šlo. A vzhledem k tomu, že moje máma se považuje za hlavu rodiny a já, i se svým věkem a právy, jsem pro ni na stejné úrovni jako moje dcery, je těžké jí přesvědčit, že já to chci jinak. Už z Pandořiny skříňky sis mohla všimnout, že jedná zásadně podle svého, bez ohledu na názor okolí.

[4]: Kdybys věděla, kolikrát já tohle zažila, proto o tom taky píšu. Ještě horší je, když tě k tomu donutí kamatádi, lidé na kterých ti záleží, protože pak navíc ještě trpíš pocitem viny, že ač se oni tak moc snaží, tobě je hůř a tak se buď přetvařuješ a nebo to nevydržíš a uděláš scénu. Každopádně to nikdy nedopadne dobře. :-(

[5]: Nehasím, jen doufám, že nebude uhašena. Člověk stejně dopředu nedokáže odhadnout, co bude mít jaký vliv. Příčiny a následky ve fyzice nebo chemii máme zdokumentované a probádané, ale u lidí je to rovnice o samých neznámých. A když si ještě uvědomíme, že každé dítě reaguje na to samé úplně jinak, nezbývá, než držet se intuice a modlit se.

8 Janinka Janinka | Web | 17. dubna 2011 v 14:22 | Reagovat

Nevím, jestli za to, jací jsme, může genetika či výchova.
Můj dědeček opustil mého otce a jeho matku v jeho útlém věku, a táta se chová stejně, jako on. Tady je to genetika.
Můj švagr žil v rodině, kde ženy byly považovány za služky, kde se neděkovalo ani neprosilo. To je výchova.
No a můj manžel, jehož otec se nikdy ke svým dětem ani ženě nechoval moc hezky a doma byl díky svým zálibám minimálně, je ke mně a svým synům milý, hodný a je mi krásně, když vidím, že nás opravdu miluje. Tady nehrála roli ani genetika, ani výchova, spíše vnitřní pocit, jak si člověk myslí, že by to asi mělo být...

9 adaluter adaluter | Web | 17. dubna 2011 v 18:05 | Reagovat

[8]:Je to težké rozřešit, navíc  genetika je také různě silná, čím méně extrémů, tím je asi potlačitelnější, ale musíš si uvědomit, že výchova může působit i protichůdně, člověk si uvědomí, že něco je, nebo bylo špatně a plánovitě může jít proti tomu, čemu byl vystaven. Pak by chování tvého manžela, bylo vlastně také výsledkem vlivu rodiny. :-)

10 jezura jezura | Web | 17. dubna 2011 v 18:36 | Reagovat

Tady je názorně vidět, jak jsme každý jiný. Přikláním se k názoru, že víc nás dokáže ovlivnit rodina než genetika, ale stejně to není vždy stejné. Moje dvě děti jsem vychovávala stejně a přece jsou tak rozdílní, i když hodní! Můj muž měl zase doma problémy s maminkou. I když ji hodně miloval, moc si ji neužil, byla psychicky nemocná a skončila v psych. léčebně. Taky je to na něm vidět, že mu ta mateřská láska chybí. Když jsme se vzali, na některé věci koukal "jak spadlý z viště", protože to nezažil. U nás na Moravě, kde jsem se narodila je to také trochu jiné než tady v Čechách a je to jedna země. Tak nech to své "sluníčko" ať jen hezky svítí! Ta se určitě v životě neztratí! ;-)

11 Nessie Nessie | Web | 17. dubna 2011 v 18:54 | Reagovat

Tak teda ten začátek článku mě fakt zasáhl... taky si tak připadám, když okolo sebe vidím ty smějící se skupinky... dostane mě to vždycky ještě víc na dno a pláču čím dál častěji.

Doufám, že se Juli povede udržet si tohohle ducha... Mě se to nepovedlo. Deprese mojí matky mě dostihly, i když už s ní pět let nebydlím. Prostě mě to zdeptalo. Kam se poděla ta rozzářená věčně usměvavá a dobře naladěná holka, když mi bylo 16? Ještě do dvaceti jsem to byla pořád já. A od té doby, mimo jiné i vlivem té spousty starostí...jsem nějak zapomněla, jak se to vlastně dělá...z něcěho se radovat. Pamatuju si, že tak před deseti lety jsem na ten úsměv balila všechny kluky v okolí a spousta z nich mi řekla, že se jim na mě nejvíc líbí pusa a to, jak se pořád směje. A taky si pamatuju, ja úžasnej pocit to byl, moci se usmát. Prostě jsem cítila to teplo, co se kolem mě začalo rozlévat.
No a teď...? Škoda mluvit...

No ale stejně doufám, že tohle je jen můj případ a Tvoje dcerka bude mít krásně prosluněný a prosmátý život i když už z toho největšího živlu vyroste!

12 signoraa signoraa | Web | 18. dubna 2011 v 9:18 | Reagovat

[7]: Pochopila jsem ze tvých článků, že tvoje matka je dominantní. Je to obrovský problém, že nemáš šanci se od rodičů "trhnout". Proto jsem zmínila, že výchova v rodině má velký vliv na budoucí život. Tvoje matka tě svým způsobem vehnala i do problémů, které popisuješ v Pandořině skříňce, to ještě znásobeno laktační psychózou.
Ale tady jde hlavně o Juli a o její budoucnost. I když to budeš mít hodně těžké, musíš ten oheň na vodní hladině udržovat.  Držím palce tobě i tvému malému domácímu Sluníčku. :-)

13 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 14:37 | Reagovat

[4]: Pan Aleš Buxa z LR je sice docela charizmatická postavička, ale na depku to fakt lék není. Mě když to chytne, tak vypínám počítač, mobily a všechno, co by mi mohlo ukazovat, jak jsou druzí happy.

14 adaluter adaluter | Web | 18. dubna 2011 v 15:41 | Reagovat

[10]:Mám pocit, že je těžké odhadnout, co a jak nás vlastně ovlivní a i zpátky do minulosti je nesnadné zjistit, kde se stala chyba. Prostě nám chybí jasný návod. :-D A je pravda, že i co kraj, to jiný mrav.

[11]: Tak u tebe to má ještě jiný důvod , že, stesk po domově. S těmi depresemi, nevím přesně jak to myslíš, máš je také, nebo si byla tolik ovlivněna těmi, co měla matka? Z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že sklon k depresím, bývá často dědičný, takže je určitě na místě se hlídat a v případě pochybností rozhodně neodkládat návštěvu lékaře. To co popisuješ, může být normální záležitost dospění, ale také deprese. Záleží na tom jak dlouho to trvá, jestli tahle nálada převažuje nad dobrou, nevím jak se cítíš doopravdy, z tvých článků není nic takového poznat, ale to nic neznamená, zvážit to musíš ty. Každopádně pokud máš z lékaře obavy, odhoď je, deprese a ztráta radosti ze života jsou moc silné na to, abyses s nimi prala sama.

[12]: Dominantní, dominantní, zvláštní je, že tohle člověk nějak neokouká, naopak stane se zřejmě celoživotně submisivním, jako dítě jsem s ní problém neměla, asi hlavně proto, že jsem byla vlastně "dědova", co jsem však dospěla, problémy jsou trvalé a gradující. Ale budu se snažit, jsem sice submisivní, ale taky už dost otrlá. :-)

15 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 22:13 | Reagovat

Lucko, jdi s Juli do života. Každé dítě je pro nás výzvou na krátkou dobu. Máš veselé energické možná divoké dítě. V životě je prostě harmonie. V době, kdy čistíš staré věci a trpíš aktuálními máš vedle sebe živoucí radostnou bytost. Do sebe si můžeš zalézt a poustevničit si, když usne :-) Sama mám kluky od sebe tři roky. Nebe a dudy. Kuba spíše negativní, chytré dítě, egocentrické. Matěj veselý, tančící mužíček, ale pořádně vzteklý. Zřejmě albánské geny v něm jsou hodně. Často nevím, co s ním, protože já jsem po mámě opravdu spíše Polka. Mouchy snězte si mě, ústupkářka, knihomol, nesportovní typ. Matěj ale mě inspiruje. Učím se od něj emoce vydávat ven. Ono je totiž lepší, když vylezou a hned jsou pryč a zas je veselo a tanečně, než když jsou zalezlé uvnitř a způsobují deprese. Vzhledem k tomu, že jsi tančila salsu, nevěřím, že jsi úplně ztracený případ. Tančíte spolu? S Matějem tančím. Kubovi je tanec fuk. Ale Matěj jím žije. Sport s ním protrpím, ale u tance se oba najdeme. To nevadí, že jste jiné, stačí denně dvacet minut být spolu na něco napojené, něco spolu opravdu prožít. Psychologové říkají dvacet minut. Dítě má rádo, když máma je šťastná. A to můžeme být jen, když jsme takové, jaké jsme a děláme, co máme rády. Dělej, co máš ráda a dvacet minut denně buď na 100% s ní v tom, co baví jí. Prarodiče neřeš, ale je to těžké když s nimi žiješ. Je mi líto, že Rézka Ti nějak divočí zase jinak. Měla jsem také dlouhé období šíleného života. Snad nesjede úplně po šikmé ploše. O víkendu jsem na Tebe myslela v souvislosti se svým příběhem. Opravdu si myslím, že jsi statečná, že jsi tenkrát bojovala a léčila ses. Nevzdala jsi svou dceru. Co bych za to dala, kdyby moje hodná a laskavá mamka měla před mnoha lety sílu a nevzdala mě. Jeslti máš chuť přečíst si něco isnpirujícího, tak jsem našla v čajovně U Džoudýho knížku od Jordánové Dítě je šance. Žádný přiblblý optimismus, ale dobré myšlenky. A nebo opravdu Pět jazyků lásky a děti. A nebudeš chybovat. NAJDEŠ SVŮJ JAZYK LÁSKY A SVÝCH DĚTÍ a už nebudeš mít pocit strachu, že něco uděláš špatně. Mně to nesmírně pomáhá. A tancujte. Jéé, co bych dala za holčičku z jižanskou krví :-)

16 Kitty Kitty | E-mail | Web | 19. dubna 2011 v 8:22 | Reagovat

Tak tohle je pro mě tvrdý ořech na nějaké radění. Ale souhlasím s tou půlhodinou bezprostřednosti s Juli DENNĚ. Přitáhni ji k povídání o tobě, ale hlavně aby ona povídala o sobě. Nějaký kluk, holka, sukýnka či rifle, onlajny a co ti druzí, a ona se rozpovídá, svým způsobem se zklidní, uvidíš. Je ještě malá a pozor, dobře si všímá, že máma neumí radostně žít! Brala bych psychologa, ten umí sakra dobře poradit, jak se odklonit od deprese, smutnění a pocitu nedostačivosti. Dobrý psycholog. Jsem optimistka a přece jsem ho potřebovala. Umí poradit. Poslouchá tvou výpověď a vlastně si radíš sama. Tušíš, co bys měla, abys..., ale bez pojmenování jakoby sis nevěděla rady. Juli žije svůj život, dynamický, mladý. Naveď ji k něčemu společnému nebo jen jejímu a buď v tom s ní, ať máte společný zájem. Škoda by byla, abyste se minuly a někdo jiný měl nad ní moc ji vést. :-|  :-?  :-)

17 divizna divizna | 19. dubna 2011 v 19:16 | Reagovat

Luci, já si myslím, stejně jako signoraa, že Juli zůstane ten temperament po tatínkovi a věřím, že z obou tvých dcer vyrostou úžasné ženské po mamince. Každá trochu jiná, ale obě skvělé.
Měly jsme mezi sebou já a dcera taky problém, začalo to asi v jejích 20ti letech a já se pořád ptala, kde jsem udělala chybu a pak najednou se to zase upravilo a dnes jsou z nás nejlepší kamarádky a já vidím, že si vede dobře, dokonce mnohem líp, než jsem si kdy vedla já...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama