O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Fotila bych, až bych brečela.

24. dubna 2011 v 18:00 | adaluter |  MÉ NEBE
.....Máme tady neděli (tedy měli jsme, když jsem to psala - na papír, jak jinak) a my vyrazily mezi lidi. Jo, já a Juli jsme zase na Ladronce, jsem snaživá máma, ochotná trpět pro své potomstvo. Na davy si zvykám, navíc se dnes nikdo nepovaluje po trávě (na piknik je asi ziminka), slunko svítí, ale vítr, co tu docela silně vane, mě přesvědčil, že ve svetru mi bude líp, navíc honí po nebi mraky, takže ani to slunce tu není napořád. Dělám pokroky, nesedím stranou na lavičce, ale sedla jsem si k jednomu ze stolků. Samozřejmě krajnímu a prázdnému, ale i to je změna. Juli už řádí na hřišti a já mám tak tři, čtyři hodinky čas, než jí budu muset začít přesvědčovat, že by to pro dnešek stačilo. Rozhlížím se a chřadnu touhou, tolik věcí, tolik pohledů, tolik momentů, které by stály za zvěčnění. Moc, co moc, příšerně, mi chybí možnost fotit.

.....V zimě to ještě jde, zimní snímky, které jsem vídala u vás na blozích, byly kouzelné, jiskřivě ledové, mrazivě bílé a vlastně stačily uspokojit i moji potřebu po fotkách. Ona zima není zrovna můj favorit a i když se se mnou možná její příznivci budou hádat, je tak trošku pořád stejná. Ne že bych necvakala, mít čím, ale ještě to zvládám. Jaro, to už je jiná, každý den nové, bouřlivé, překotně se měnící, pádící dopředu jak divoký kůň. A já bych ho tak ráda, vždy aspoň v kapce času zastavila, zvěčnila, schovala si ho, abych se jím mohla těšit, až bude pádit v dáli. Kudy chodím, tudy moje oči vidí náměty, zaostřuji, tvořím kompozici, cvakám bleskovky a je mi do breku, že nemám v rukách foťák. Přijde fotogenické léto, podzim, král proměn a kousek zimy, než opadne moje nadšení z prvních jinovatek, vloček, rampouchů a závějí. To většinou stihnu do vánoc a nastává dlouhé, netrpělivé čekání na jaro. Tedy vlastně nastávalo, když jsem ještě byla "fotograf".

.....Za dávných časů, když mi bylo asi tak dvanáct, jsem fotila na mámin starý foťák, tuším, že se jmenoval Viera . V té době měl táta známého, který pracoval ve fotolaboratoři a dával nám fotopapíry, kterým prošla záruční lhůta. Táta mě naučil vyvolávat fotky doma, on zpracoval film a zbytek už jsem zvládala sama. Zvětšit, osvítit, vyvolat, ustálit, spoustu přeexponovat, podexponovat, zkazit, ale byla jsem nadšenec, který si o tom sice ani nic nepřečetl, ale dlouhou praxí se mi povedlo dobrat se dílčích úspěchů, na které jsem dodnes náležitě hrdá. Profesionálové, ale i zkušení amatéři, by se nejspíš chytali za hlavu, lomili rukama a slabší povahy by omdlévaly, ale já byla ve své improvizované temné komoře šťastná, přešťastná. A pamětníci jistě vzpomenou na to napětí, které předcházelo každičkému snímku, to si dnešní "digitálci" nedokážou představit, mají každý obrázek hned k dispozici a kromě toho, že ho můžou ihned vymazat, později mnoha způsoby opravit a upravit, mohou jich hlavně "nasekat", co se jich do paměťové karty vejde. V pravěku tomu bylo úplně jinak. Film měl dvanáct, dvacet čtyři, nebo třicet šest snímků a i když nebýval tak drahý jako dnes, levný taky nebyl, zvlášť když jste o každý museli prosit rodiče. Každá fotka byla tajemstvím, vybrali jste, zamířili, zaostřovali, nastavovali, znovu zamířili a cvak, snímek se skryl v temnotě aparátu, žádná zpětná kontrola, žádná jistota, že se povedl, nebo že je potřeba udělat nový. Čekala jsem poměrně dlouho, než jsem se dozvěděla, jestli jsem byla úspěšná, protože přeci jen temná komora se z koupelny nedala dělat každý den. To tak jednou za měsíc, za dva. Leckdy jsem už i zapomněla, co jsem vlastně fotila. O to větší pak bylo nadšení, když se fotka povedla. Milovala jsem tu načervenalou tmu, růžovo černé obrysy, nořící se z vývojky, napětí, co z nich vyleze, plnou vanu fotek a potom nekonečné leštění na leštičce, kdy byly fotky voňavé horkem a novotou. Byla to vášeň, bylo to dobrodružství, byl to lov, bylo to uspokojení z úlovku.

.....Čas míjel a černobílou fotografii postupně začala vytlačovat barevná, jejíž zpracování bylo složité a tak jsem ho přenechala profesionálům. Dál jsem se ovšem věnovala své černobílé zálibě a na barvu fotila výjimečně. A pak přišla rána, tátův známý změnil místo. Nějakou dobu fotopapíry ještě vydržely a když pak došly, vydala jsem se do fotoprodejny pro nové. Div, že mě otamtud nevezla rychlá. Takový šok, jaký jsem tam utržila při pohledu na skutečný stav věcí, tedy skutečné ceny fotopapírů, mě mohl teoreticky stát i život. Prohlédla jsem do reality a bylo jasné, že mé vášni právě odzvonilo. Já, která byla zvyklá sahnout do hromady krabic a obálek a vytáhnout papír libovolné velikosti a v téměř libovolném množství, náhle zjistila, že nyní by mě jedno takové sáhnutí vyšlo na pět, deset, nebo i víc korun.

.....Od té doby jsem strádala, v laboratoři vám sice možná udělali fotky kvalitnější, ale už to nebylo ono, žádné hraní, žádné experimentování, žádné zvětšování, temná komora zmizela z mého světa i se svým tajemným červenavým přísvitem a s ní i radost z tvoření. Fotila jsem sice dál, ještě chvíli černobíle, ale pak přišel okamžik, kdy černobílé fotky začaly být dražší než barevné a tak jsem byla "donucena" přejít na barvu. A pak přišly chvíle, kdy se moje kapsa prohloubila natolik, že jsem sice koupila film, fotky nafotila, ale na vyvolání už nebylo. Z těch dob, mám doma stále nespočet ruliček nafocených filmů v původním stavu a modlím se k bohu negativů, aby na nich zakleté obrázky uchoval až do dne, kdy je konečně odnesu ke zviditelnění. Musím říct, že doposud mě vždy vyslyšel a tak jsem asi před třemi lety dávala vyvolat ještě černobílý film, z Rézčiných necelých dvou let a fotky byly krásné a já plná dojetí.

.....Bohužel, období hlubokých kapes nás od jisté doby už neopustilo a tak i na kinofilm jsem téměř fotit přestala, mám třeba jeden ve foťáku rok, máme tam vánoce, narozeniny, pár snímků mimo a tím to končí. A já neskonale trpím. Miluju klasickou fotografii a černobílou zvlášť, ale z té se stal koníček pro zámožné. Velice vděčně bych se spřátelila i s digitální fotogafií, ale tady zase chybí finance na pořízení aspoň trochu kvalitního přístroje. Tak zbývá mobil. I tím jsem vzala zavděk . Problém je s omezenou pamětí mého seniora (víte, já si věci personifikuji a přivlastňuji, lpím na nich a nevyměňuji je, dokud nezahynou). A druhý problém je se mnou, nejsem prostě schopná přebytečná data nacpat do počítače, aby se paměti ulevilo a byla schopná pojmout další hromady pixelů. A já bych tak ráda fotila, uveřejňovala fotky tady na blogu, jenže ty z mobilu, no víte kvalita nic moc, digitál nemám a klasické fotky se prý dají přenést pomocí sceneru (opravte mě), který samozřejmě taky nevlastním.

.....A čas letí a já, dřív takřka denní "dokumentaristka", ho nechávám plynout a po pár letech nebudu mít ani zdání, jak vypadaly západy slunce v roce 2011, jak ten rok kvetly třešně, jak to Juli slušelo v masce na karneval, jak zajímavý byl ten velký kámen porostlý mechem, u nás v lese, jak barevné bylo na podzim listí. A nebudu si pamatovat ani roky před tím, ani roky potom, protože okýnka na mém filmu zůstanou prázdná.

.....A to byla, mí milí, pohádka o tom, proč na mém, už tak, graficky přechudém blogu, nenaleznete ani jediný obrázek, protože používat ilustrační foto, převzaté odjinud, mi přijde nicneříkající a prázdné. Zvlášť, když mám ambice, bohužel ne však možnosti, "fotografa".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 24. dubna 2011 v 18:42 | Reagovat

Ach, smutný a tak krásný, pečlivý náhled do tvé duše i popis.
my máme doma digitálního starocha, přesto jsem za něj ráda, zničili bysme zbytečně mnoho filmů a takhle může David občas fotit. ale stejněpoužívá mobil.
já bych zas strašně ráda na fotečky koukala, aspon si to myslím. už na dotek jsou hezké, hlaďoučké a tajenné.

2 Janinka Janinka | Web | 24. dubna 2011 v 20:04 | Reagovat

To je tak dojemně pokorné... Já mám digitál, tenkrát, díky své ceně, patřil a pořád patří mezi digitálovou spodinu, je to takový dědeček, ale mně stačí a navíc jsem objevila báječný program na úpravu fotografií. Taky patřím mezi lidi, co počkají, až mu věc opravdu doslouží a teprve pak si pořídí novou...

3 Malkiel Malkiel | Web | 24. dubna 2011 v 21:00 | Reagovat

My jsme s bráchou taky v dávnověku blbnuli s vyvoláváním fotek. Vždy jsme si z koupelny udělali temnou komoru. Což ovšem při pětičlenné rodině býval problém, protože se tam pořád někdo dobýval.

4 Čerf Čerf | Web | 24. dubna 2011 v 21:44 | Reagovat

Vzpomínám podobně nostalgicky na večery strávené v koupelně se zvětšovákem, vývojkou a ustalovačem. A taky s budíkem, aby člověk do jeho tikání mohl odpočítávat správnou expozici :-). Analogově jsem fotil až do loňska (teď už jen zřídka, když potřebuji využít starý širokoúhlý objektiv). Dnes se vracím ke stovkám negativů a to, co za to stojí (moc toho není) si nechávám skenovat do digitální podoby, je ale fakt, že to taky není žádná láce. Mám rád fotografické experimenty a pro ty je samozřejmě digitál požehnáním. Právě se probírám fotkami ze včerejška, uvidíme, jestli se nějaká na blog kvalifikuje.

Těžko poradit; podle toho, jaký na mě děláš takhle na dálku dojem, by to chtělo aspoň jednodušší zrcadlovku, se kterou bys mohla opravdu tvořit. Ale jasně, není za pár korun, i když je občas k mání "ojetá" za celkem rozumné peníze. Ale naprosto chápu, že máš spoustu jiných nutných oblastí, které mají přednost, když zvažuješ, do čeho dát korunu.

5 Kerria Kerria | Web | 24. dubna 2011 v 23:09 | Reagovat

Myslím, že chápu. Od jisté doby se stal fotoaparát takřka mou součástí. Dokážu odejít z domu bez mobilu nebo bez peněz, ale foťák nikdy nezapomenu.

Nebuď smutná, časem se určitě k nějakému fotoaparátu dostaneš. Sny se plní, akorát to někdy trvá dýl.

6 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 24. dubna 2011 v 23:12 | Reagovat

Já jsem při své vrozené nešikovnosti vděčný Bohu, že lze fotit digitálně. Pár lidí moje fotky chválilo, ale jsem si jistý, že to dělají ze slušnosti. Na aukru bys určitě sehnala něco použitelnýho za přiměřenou cenu. Foťáky hodně zlevnily za posledních pár let.

7 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 10:04 | Reagovat

Lucko, už nebreč a mrkni na email. Edith

8 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 25. dubna 2011 v 10:53 | Reagovat

Studovala jsem fotku. Na umělecké škole, ale řemeslo mi vtloukli do hlavy. Měla jsem v plánu počítat si, kolik jsem za celé studium dala za materiály, ale po prvních pěti tisících jsem to vzdala (někdy koncem prváku)...papíry, negativy, vývojky, ustalovače. Nemluvě o pořízení fotografických přístrojů...bohové. Tu práci miluji, ale jsem študá chudentka. A ty ceny jsou tak nehorázné, že je mi k pláči.

Píšeš, že profíci v digilabu udělají práci lépe. Mnohdy ani to ne. Dala jsem si tam, já naivka, vyvolat film a udělat i fotky. Černobílý kinofilm. Fotky byly nafialovělé a pravděpodobně hnané přes skener do počítače a pak digi tisk.

A hlavně, mám fotopřístroj na svitkové filmy (ty větší) a ty se vyvolávají jen ve Škodě v Praze...nechci zbankrotovat a tak Pentacon Six odpočívá pod postelí.

Ač nyní fotím na digi zrcadlovku, držím se, tak nějak automaticky, 35 fotkového limitu. Mnohdy to v počítači zkrouhnu na pár exemplářů.

Přeji Ti, abys někde narazila na slušný kompakt (třeba ty od Canonu jsou mnohdy tak dobré jako zrcadlovka), jak psal davidbachmann, na Aukru je jich k sehnání dost a za docela slušnou cenu.

Pak už se budu těšit na Tvé fotky. Po fotograficku přeji dobré světlo.

9 jezura jezura | Web | 25. dubna 2011 v 17:18 | Reagovat

Tak to je tedy moc velká škoda, že nám tady nemůžeš ukázat co všechno umíš, věřím, že bychom se měli na co těšit. A co to je klasická fotokomora to dobře znám. Můj tatínek byl vyučený fotograf, fotografoval do padesátých let, než ho přinutili k likvidaci. Tak si dobře pamatuji ty "zázraky", jak jsem viděla, jak se rodí fotky. To nejde zapomenout. :-(

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 21:01 | Reagovat

Taky jsem nejdřív "obrečela", že digitál vytlačí film. Mám ještě ve foťáku pár fotek na filmu a ne a ne to dofotit. Opravdu to nehorázně leze do peněz. Nedávno jsem si nechávala nascanovat skoro všechny filmy, které jsem nafotila ve Španělsku a v Americe. Kamarád vlastní Fujilab, tak mi to udělal za poloviční cenu. A stejně jsem málem omdlela. Na nascanování fotek z dalších filmů zase šetřím. Dnes už nedám na digitál dopustit. K tomu mám dobrý program, kde mohu fotky ořezávat atd. Mým snem je jít na kurz photosphopu :-) Program Ti můžeme také poskytnout :-)

11 signoraa signoraa | Web | 26. dubna 2011 v 8:54 | Reagovat

Při čtení jsem zavzpomínala na své fotografické období. Můj muž měl zrcadlovku a to bylo báječné focení. Stejně jako ty jsem měla zvětšovák, dokonce i spínací hodiny s osvětlením a občas jsem koupelnu proměňovala na fotolaboratoř. Moc mě to bavilo, vzpomínám i jak jsem fotograficky dokumentovala náš třídní sraz, pak dělala mraky fotek a rozesílala svým spolužačkám. Ráda jsem také fotila na diapozitiv.
Když o tom vyprávím svým dětem, dívají se na mně jako na dinosaura. :-)

12 Mutinka Mutinka | Web | 27. dubna 2011 v 19:26 | Reagovat

Taky ráda fotím, ještě když jsem byla menší pořád a pořád jsem naše prosila aby mi pořídili foťák, nakonec jsem dostala od strejdy jeden z kovošrotu :) ještě to ani nemělo blesk a nic, ale dodnes se mi strašně líbí,  vypadá tak opravdově oproti těm dnešním supermoderním digitálům.. před třema rokama jsem investovala peníze z brigády do olympusu a od té doby ho taky beru všude s sebou :) strašně bych se chtěla naučit s photoshopem, ale na to pořád nemám čas (a nervy) :-)

13 Lucka Lucka | Web | 27. dubna 2011 v 21:43 | Reagovat

S tou fotokomorou mi úplně mluvíš s duše. Mám stejné zážitky, kdy jsme dělali s bráchou fotky od půlnoci do rána, abychom v koupelně nikomu nevadili. :-)
A k tomu foťáčku - myslím, že než fotit mobilem, stačilo by koupit nějaký jednodušší foťák nebo třeba i z bazaru. Sice to taky není zadarmo, ale v případě naprosté nouze a smutku z nefocení bych asi zkusila jít touto cestou. Třeba bude na lepší foťák někdy později. Ale věci, které ti teď utečou, později nevyfotíš. Přeji ti, aby si k tobě nějaký foťáček brzo cestu našel.

14 adaluter adaluter | Web | 30. dubna 2011 v 2:47 | Reagovat

[1]: Ano, to je celá ona, moje smutná, černo-bílá duše. :-)

[2]: Díky, vlastně jsem z těch, kterým věci tak nějak zůstávají i když jsou po smrti. Rozhodně ty, ke kterým jsem si našla vztah, můj starý gramofon, první kazeťák, foťák, stará kytara i ten první mobil (mám teprve druhý, ale jestli se mu něco přihodí, taky zůstane) prostě sentiment. Nicméně, rozbitý vysavač vyhazuji bez mrknutí oka, maximálně mrkám, když zjistím, kolik stojí nový. :-D

[3]: Prosím tě a co tam chtěli tak důležitého, že to nemohlo pár hodin počkat? :D

[4]: Tak jsem už mimo, že o možnosti skenovat filmy do digitální podoby slyším poprvé. Že to vyjde draho to mě naopak neudivuje. :-(
Zážitky z fotokomory, mi už ale nikdo nevezme a jsem ráda, že jsem vychytala tu správnou dobu na jejich pořízení. :-)

[5]: Bez foťáku ani ránu, můj sen, už se mi jednou kdysi zdál, ale drsná realita mě z něj probudila, ale není všem dnům konec. :-)

[6]: Šikovnost, nešikovnost, já prostě fotila, znáš to, někdo nemá hlas, ale zpívá si strašně rád, no a sem tam se mu i tón povede.
Problém je v tom, že chleba, naproti tomu, za posledních pár let dost zdražil. :-D

[7]: Díky, Edith. :-)

[8]: Pokrok je vlastně někdy smutný, zbavuje nás věcí, které jsme měli rádi, nesmyslně zdražuje, co bylo běžné a  levné, jen kvůli výměně technologií. Někdy mi to přijde na hlavu postavené. Byli jsme zvyklí na gramodesky, teď je pomalu není na čem přehrávat, to samé platí o magnetofonových páscích, kazetách, videokazetách, za chvíli budou zastaralá i cédéčka a je to čím dál rychlejší. Fotek se to dotklo hodně, dřív jediná a nejlevnější černobílá fotka, je dnes luxusní záležitost pro fajnšmekry, jakákoliv fotka na papíře, spíš vymírající druh, než běžná záležitost. Ale já mám nejradši, když můžu vzít fotky do ruky, přehrabovat se v nich, srovnávat, třídit, probírat se, dát si je pod polštář, do peněženky, vlastnit je. Je to jako s knihou, tu taky musím mít v ruce, to je ten pravý požitek, ne listovat virtuálně. O ou, jsem staromilec. :-D

[9]: Já bych taky ráda oživila blog fotkami, ale nepleť si mé nadšení s nadáním, nejspíš by byly úplně obyčejné, i když pořizované s láskou. :-D

[10]: To se zdá být zcela nová zkušenost, pro mě jako výhradního uživatele filmů, kde žádné úpravy nebyly možné. Kdo ví, možná by mě to chytlo, jako kdysi temná komora. :-)

[11]: Tak to znám, já zas bývala jediná, kdo vozil foťák na školní výlety, školy v přírodě, nebo chmelové brigády. A těch "zakázek" co jsem měla, vyfotit každé holce, pokud možno nenápadně, ale zblízka a zepředu :-D, toho kterého kluka a doma pak nazvětšovat, co to šlo. Byly to báječné časy. :-)

[12]: Jo tehdy budily ty přístroje respekt, dneska to schováš do dlaně a jeden by nevěřil, že to fotí. Na druhou stranu, občas mě od mojí Prakticy, dost bolelo za krkem, pronesla se. :-D

[13]:Myslím, že kdo to zažil, nezapomene, má to jedinečné kouzlo. Čas protéká mezi prsty, v tom máš pravdu, budu doufat. :-)

15 Vendy Vendy | Web | 2. května 2011 v 12:23 | Reagovat

Já tedy ilustrační fotky odjinud klidně použiju, pokud se mi hodí k článku, a hlavu si s tím nedělám. Ale nevydávám je za své, to je fakt.
K tvému focení a nefocení - jsi vážně dobrá, jestli si fotky děláš (dělalas) sama. Já jsem skončilo u navinutí a odvinutí filmu, případně vyjmutí a předání k vyvolání a následným fotkám. Ale taky neoplývám penězi a tak fotky jsem vyvolávala dvakrát do roka (asi). Je fakt, že mě příjemně překvapily, protože už jsem nevěděla, co jsem vlastně všechno fotila. Takže to bylo znovuobjevování... 8-)
Přesto, na každém filmu bylo asi5-6 fotek znehodnocených, se začervenalým rohem. Od doby, kdy jsem dostala digitál, taky cvakám o sto šest. A přenáším do počítače. Už počítám, že bych některé fotky měla přenést i na papír a vybírám, ale je jich tuze mnoho a zase jsme u těch peněz.
Nemáš někoho známého, kdo vlastní multifunkční tiskárnu? Tam je totiž i skener a tam by sis fotky mohla přeskenovat.
A proč nezvládáš přetáhnout fotky z mobilu do počítače? Ptám se možná pitomě, je to něco, co neumíš? Nebo se ti prostě nechce? Nebo nemáš ten spojovací káblík? Neber tu otázku jako nějaký útok, jen se ptám...
Jinak, digitální foťák se dá koupit slušný do dvou tisíc, potom ještě paměťová karta, ta vydá taky za nějakou tu stovku... nemusíš mít přístroj za pět nebo osm tisíc s mořem funkcí, které jsou nepraktické.
Ale chápu, že někdy i dva tisíce jsou problém, taky zápasím s penězma.

16 Vendy Vendy | Web | 2. května 2011 v 12:35 | Reagovat

[6]:Vida, Aukro mě nenapadlo. Taky dobrý tip.

17 adaluter adaluter | Web | 2. května 2011 v 14:46 | Reagovat

[15]: Hlavně jsem byla nadšenec, kvalita, to by museli posuzovat jiní, prostě jsem měla dost materiálu, tak jsem si mohla dovolit i "zmetky", ale hlavně dost pokusů, abych se vycvičila.
V temné komoře jsem se orientovala, ale co se týká počítače jsem analfabet, takže mně se chce, ale ten telefon s počítačem odmítá spolupracovat, káblík nemám a přes bluetooth, se ne a ne spojit. Neberu to jako útok, chápu, že v dnešní technické době působí exot jako já, prostě jako....exot. :-D
Moje aktuální situace, je asi taková, že ty dva tisíce jsou víc než třetina mého měsíčního příjmu, no a dvě děti k tomu, to si asi domyslíš. O_O

18 divizna divizna | 3. května 2011 v 9:04 | Reagovat

Na fotky do blogu nemusí být kdovíjaký foťák, dneska se dají sehnat kompakty už docela levně. Znám lidi co mají drahou zrcadlovku a fotky nic moc.

19 Nessie Nessie | Web | 3. května 2011 v 21:58 | Reagovat

Teda teď nevím, jestli se mám radovat z toho, že jsi jako malá vyvolávala fotky a že ses z toho tolik radovala, nebo jestli smutit, že už to neděláš. Já jsem ráda, že jsem od našich foťák dostala, protože když ho náhodou nemám s sebou, tak jsem hned nešťastná. To sis možná všimla u mě na blogu :) Ale třeba před sedmi lety jsem fotila na mizerný foťáček u Nokie-smartfouna (kterou mám dodnes - a používám jí v Čechách), se kterým jsem se naučila natolik zacházet, že z toho vyšly fakticky super fotky. Taky mi to trochu přišlo jako ta alchymie s papírem, ale jen fakt vzdáleně, přeci jen jsem ten obrázek viděla docela hned. Ale vtip byl v tom, že obrázek se zaznamenal až asi 1 vteřinu po tom, co jsem stiskla spoušť. Což v některých případech vytvořilo fakt super efekty.
Některé fotky jsou úplně na začátku mého blogu a taky na rajčeti (někde je tam odkaz).
Budu držet palečky, aby se k příštím narozeninám či vánocům někdo z rodiny dovtípil, čím že tě má vlastně podarovat!

20 adaluter adaluter | Web | 4. května 2011 v 1:16 | Reagovat

[18]:Jasně, že to není jen o tom foťáku, hlavní je cit, něco navíc, co dělá z fotek Fotky, ale základ zatím nemám, tak ani nevím, jestli bych pak nalezla to něco navíc. :-)

[19]: Rozhodně se raduj, na smutnění tě nemůžu zneužívat, to si obstarám sama. Víš já se vlastně v těch foťácích ani nevyznám, nejdřív jsem dostala mámin, pak mi táta dal Prakticu, a tím to vlastně skončilo. Od té doby, co jsou digitály, jsem vždycky byla v situaci, kdy jsem věděla, že žádný kupovat nemůžu, tudíž jsem se jim spíš vyhýbala, aby mi to nebylo líto. Takže mé znalosti jsou nulové.

21 Martin Martin | 16. dubna 2012 v 23:03 | Reagovat

Nebudu se vyjadrovat k tomu foceni. Psal bych vesmes stejne veci, jako ostatni. Ale libi se mi zpusob tveho psani a uvazovani. Tvoje staromilstvi. Zebricek hodnot... Skromna touha po foceni.
Clovek si precte par tvych prispevku a pripadas mu najednou blizka. Jen pis dal :-)

22 Eduard Nud Eduard Nud | 19. dubna 2012 v 17:15 | Reagovat

Já vím, ano, je to těžké, když člověk vidí, jak se svět pozvolna mění a to co bylo, už není. Osobně mi to nic neříká, protože to neumím, ale dovedu pochopit nadšení v temné komoře, práce s filmem a přístroji, tedy hlavně když to člověk dovede.

Ale zase na druhé straně odmítat digitální fotografii jenom proto, že je příliš snadná a tudíž není tak zcela kvalitní, je asi jako zavrhovat kalkulačku jenom proto, že je to s ní příliš lehké a výpočty s ní tedy nemohou dosahovat takové kvality jako výpočty na papíře nebo dokonce z hlavy.

Můj otec byl vášnivý fotograf, ten fotil skutečně všechno. Klasicky, ovšem. Ten moderní techniku neuznával, a to mluvím pouze o těch novějších fotoaparátech, co se vyfotilo a vypadl hotový snímek. Digitální fotografie šla už úplně mimo něj, ale hlavně proto, že pro něho skutečně přišla příliš pozdě.

Ten těm novotám říkal foťáky pro ty blbé, co jenom mačkají. Ano, já vím, cvakaři. Je jich plný internet. Jak já říkám, všechny stejné a všechny stejně zbytečné. Ale takové byly bohužel i fotografie otcovy.

Je to asi tím, že digitální foto ještě nikoho fotit nenaučilo, i když je to tak snadné, ale klasická fotografie také není zárukou kvality jenom proto, že je to tak složité.

Já v otcových šlépějích rozhodně nejdu. Koupil jsem si poměrně levný digitální přístroj, už je to několik let, a ještě ho mám, i když odešel adaptér a zlobí karta, protože i já vyměním nové za staré, až když z toho začnou létat součástky.

Nefotím moc a na nějaké ukládání do archivu si taky příliš nepotrpím. Říkáte, že jste si s děláním fotek přímo hrála. I já si s digifotem vlastně tak trochu hraji. Jsem rád, že si sám mohu udělat první poslední, protože klasickou metodu bych stejně nezvládl.

A co se týká peněz. Je to dražší, mně stál asi devět tisíc, ale zase už nic jiného. Žádné vývojky, žádné ustalovače, žádné přístroje. Až holt ten počítač za čtyřicet táců. Což je pochopitelně míněno jako žert, mám ho i na jiné věci.

Já si totiž takové starosti nedělám. Že to bylo a už není. LP byly a nejsou, kazety byly a taky skomírají, mám kvůli tomu plakat? Vždyť je tu zase něco jiného, a možná i lepšího, rozhodně snadnějšího, tak proč to nepřijmout a nezvyknout si na to, ne? Aneb, jak já říkám: Pokrok je jako lavina, ten nezastavíš. (To vám netykám, to byl jen můj citát.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama