O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství desáté.

29. dubna 2011 v 21:34 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Pár dní jsem se motala v horečkách a naprosté rezignaci, vstávala jsem jen na záchod, jinak mě z postele nikdo nedostal. Byla jsem strašně slabá, vyčerpaná a bezmocná. Duše mě týrala a já nemohla dělat vůbec nic. Nekomunikovala jsem, nespolupracovala, nejedla, léky mi začali dávat zase jako injekce. vzpomínky na okolní svět se stíraly, bylo jen tady a teď, každá hodinu trvající vteřina, byla nekončící sžíravou přítomností. Jen matně jsem vnímala doktorku, zbytek světa pro mě přestal existovat. Nechtěla jsem už nic, hlavně ne bojovat, sebevražda byla mimo mé schopnosti a možnosti a tak jsem se rozhodla "zemřít" silou vůle. Myslela jsem jen na to, jak přichází smrt, jak přestávám dýchat, jak slábnu a srdce přestává bít. Byla jsem mimo.

.... Když konečně začal zápal plic po antibioticích ustupovat a můj psychický stav se nijak neměnil, začali lékaři v mé přítomnosti mluvit o elektrokonvulzivní terapii. Mé otupělosti dost dlouho trvalo, než mi došlo oč jde. Elektrošoky! Snažili se mi vysvětlit (marně), že je to moderní metoda, že u silných, neustupujících depresí, má docela velkou úspěšnost, že to není nebezpečné bla, bla, bla. Poprvé, po dlouhé době, se ve mně slaboulince ozvalo něco, jako pud sebezáchovy. Elektrošoky přeci dostávají šílenci, nezvladatelní, nebezpeční, nenapravitelní šílenci, proboha proč je chtějí dávat mně? Nechci! Nechci, navíc je to barbarská metoda, nic, co bych si představila pod pojmem medicína, v mé depresí zastřené mysli, elektrošoky splývaly s elektrickým křeslem. Ježíši to nechci, to ne. Rvala jsem se s tou myšlenkou, byl to z jejich strany návrh, ani nevím jestli jsem musela souhlasit, nebo jestli jsem jim byla vydaná na milost, protože jak jsem už dřív zjistila, zdvořilé otázky, či návrhy, se vlastně rovnaly oznámení prostého faktu.

.....Byl pátek, den kdy o tom mluvili, byl pátek. Přede mnou byl víkend, mám dva dny na to, aby mi bylo líp. Poprvé od doby, co jsem dostala zápal plic, jsem dobrovolně vstala z postele a začala se plouhavě procházet po sále. Sem tam, od koupelny k jídelně a zase zpátky, celých deset minut, pak jsem padla vyčerpáním zpátky do postele. Ale zase jsem vstala a zas a zas, upnula jsem se k jedinému cíli. Nechci elektrošoky, za žádnou cenu! Nemyslela jsem na Rézku, na naše, na nikoho venku, na svět. Bojovala jsem si svůj boj tady, na pár metrech mezi koupelnou a jídelnou. Byla jsem rozhodnutá zlepšení i předstírat, pokud se nedostaví. cestou tam a zpět, jsem se občas zašklebila na sestry a doufala, že si to vyloží jako úsměv, prohodila jsem pár slov s hyperaktivní, manickou Helenkou, protože ona pak nezavřela pusu a já bez většího úsilí mohla působit dojmem, že mám zájem o sociální kontakt. A v neděli večer, po večeři, jsem triumfovala, když jsem Helence pomáhala mýt nádobí. Přesně do té chvíle, než mě přistihla sestra a s nadávkami, že si koleduju o recidivu zápalu plic, mě nahnala do postele. Ale bodík jsem měla. S hrůzou jsem čekala na pondělní vizitu a mělo se mi ulevit, doktoři zřejmě dostali raport od sester a navíc jsem je "okouzlila" dlouho trénovaným úsměvem, otázka elektrošoků zůstala sice otevřená, ale datum mi prozatím nedali.

.....Léky jsem znovu začala dostávat v tabletkách, až jsem se zděsila kolik jich bylo, protože v době kdy jsem dostávala pigárka, lékaři znovu zvedli dávku. Pamatuju se, že v době, kdy jsem jich brala nejvíc to bylo osmnáct prášků denně. Mělo to samozřejmě i své vedlejší účinky, únavu, věčnou ospalost, netečnost, zpomalenou řeč a nejspíš i myšlení, občas nevolnost. Ale největší překvapení jsem zažila jednoho rána, kdy jsem automaticky zamířila na toaletu, posadila se ....a po chvíli zjistila, že nic, prostě nic, žádné zurčení, ticho, čekala jsem ještě chvíli, zbytečně. No dobrá, přijdu později. Jenže později taky nic a ještě později jsem sotva vymáčkla pár kapek. Přestala jsem čůrat. Legrační. Ráno, co ráno jsem dál navykle chodila na záchod a přiblble tam vysedávala a čekala, než mi moje přechemizovaná pamět secvakla a mě došlo, že nečůrám, a když, tak až odpoledne. Pak s tím něco udělali, nebo si tělo zvyklo, ani nevím, ale ten přihlouplý pocit si pamatuju dodnes.

.....Přišel dalsí víkend a našim povolili první návštěvu. Radost jsem z toho moc neměla, nechtěla jsem mít s vnějším světem nic společného. Nicméně odmítnout, jsem si netroufla, stále se hrála hra na to, že je mi líp. Sobota odpoledne, mrtvo, ony se tu návštěvy zrovna nestřídaly. Většina pacientů polehávala, pospávala. A do toho přišli naši, sestra jim otevřela, stála tam máma, měla jsem pocit, jako by byla z jiného světa. Sestra ji zvala dál, do jídelny, když tu se za dveřmi objevil i táta, s Rézkou v náručí. Já ztuhla, zkameněla uprostřed pohybu, sestra se naopak rozběhla směrem ke dveřím a začala ho postrkovat ven "co sem nosíte to dítě, jak vás tohle napadlo". Volala druhou sestru ať sežene doktorku. Já tam stála, solný sloup a něco ve mně se hroutilo, něco křehkého se sypalo, jako popel k zemi, dívala jsem se na ten výjev, jako by to byl zpomalený film. Máma něco rozčíleně říká, prudce gestikuluje, sestra tlačí tátu s miminem z dohledu a zabuchuje za nimi dveře, kterými vzápětí přibíhá doktorka s druhou sestrou a společně pak odvádějí ven i mámu, která stále nahlas něco opakuje. Jedna sestra se vrací ke mně, bere mě kolem ramen, odlepuje mě z toho místa, ukládá do postele a přináší injekci. A pak usínám.

.....Později mi máma celou událost líčila, stále ještě rozhořčená, jak je vyhodili z nemocnice s malým miminkem, jako by to byla časovaná bomba, vyvedli je prý až ven a lékařčino rozčílení nepochopila myslím dodnes. Teprve ještě později, jsem se dozvěděla, že jim lékařka návštěvu sice povolila, ale výslovně zakázala přinést Rézku , nebo o ní i jen mluvit, pokud se sama nezeptám. Moje máma ale, jako vždy, měla vlastní hlavu. Prý byla přesvědčená, že když jí uvidím, dojde mi, že mám být hlavně máma, uvědomím si, kde je moje místo, uzdravím se a budu moct jít domů, nejlépe hned.

.....Pravda je, že to se mnou zamávalo, bylo to, jako vidět ducha, zhmotnění mých nejčernějších obav, přímo tady, kde mělo být bezpečí. Myslím, že jsem si v té době Rézku téměř zdémonizovala. Už jsem nebyla hrozbou já pro ní, ale ona pro mě. Jenže otázka kolem elektrošoků byla stále aktuální a já jsem se už pod vlivem všech těch chemikálií dokázala trochu ovládat. Je to paradox, předstírala jsem, že je mi líp, abych se vyhnula elektrošokům, ale nesměla jsem to přehnat, aby mě proboha nechtěli propustit, protože já plánovala zůstat, nejlépe napořád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shariony Shariony | Web | 29. dubna 2011 v 22:07 | Reagovat

Chování tvé mámy mi v něčem připomíná i tu mojí.. Bylo to od ní hnusný, škoda, že se někteří neumí vcítit do druhého. Aspoň že ti doktoři měli rozum (pokud nepočítám elektrošoky, ale to, že tvým rodičům výslovně zakázali přivést tam Rézku).

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 29. dubna 2011 v 23:06 | Reagovat

Moje máma by udělala to samé. Neposlechla by lékaře. Doufám, že jsi těm elektrošokům utekla. Pro mě to jsou taky strašáky. Na terapii jsme měly dívku, která jich dostala několik. Byl na ní strašně smutný pohled. Dnes po deseti letech už má holčičku a prý žije dobře. Ale tenkrát ... vidím její bílý obličej jako dnes. Elektrošoky, proboha, ne!

3 Čerf Čerf | Web | 29. dubna 2011 v 23:12 | Reagovat

Je dost hrozné, kolik lidí si myslí, že přesně vědí, co je pro ty druhé nejlepší. Neuvědomují si a neumějí si připustit, že nevědí zhola nic, a svými bláhovými domněnkami nedokážou nic jiného než ublížit. Uffff! Nevím, je to jedna z věcí, které čím dál míň rozumím. Tedy - jedna z mnoha věcí.

4 adaluter adaluter | Web | 30. dubna 2011 v 1:06 | Reagovat

[1]: Víš, byla bych schopná ji pochopit, kdybych věděla, že to byl čin ze zoufalství z té situace, novorozená vnučka v náručí, dcera cvok, který jí nechce, ani ona o té nemoci tehdy nic nevěděla, mohla mít strach. Ale měla jen vztek, že není po jejím. Ať už cítila co chtěla, nezajímalo jí, co cítím já a nepochopila dodnes.

[2]: Od té doby jsem se o elektrošocích přeci jen dozvěděla trochu víc, vím, že mohou opravdu pomáhat, když léky selžou, přesto je to pro mě jak praktika z mučírny.

[3]: Jo, nejhroznější na tom je, že těmi "neomylnými", bývají často ti nejbližší, kteří z toho titulu mají pocit, že nás znají lépe, než my sami. Místo aby poskytli útěchu a útočiště, rozpoutají ještě větší peklo.

5 poetiza poetiza | Web | 30. dubna 2011 v 9:07 | Reagovat

Útočiště je základ.

6 pavel pavel | Web | 30. dubna 2011 v 9:22 | Reagovat

To všechno mi připadá jako zlý sen. Jsem jako můj tchán, který říkal do nemocnice jen přes moji mrtvolu a taky i zemřel doma.

7 Lennroe Lennroe | Web | 30. dubna 2011 v 10:45 | Reagovat

Maminky, které vědí všechno nejlíp a myslí si, že i vidí svému dítěti do hlavy jsou pohroma i v mírnějších případech. Nikdy jsem je nepochopila. Nejhorší mi připadá když ale někdo rezignuje a začne to vnímat tak, že pro něj přece chtějí to nejlepší. Ještě, že doktorka byla rozumná.

8 jezura jezura | Web | 30. dubna 2011 v 17:23 | Reagovat

Je to opravdu moc smutné. Je ale vidět, jak hluboko to máš pod kůží, když si tak všechno pamatuješ přesně. Tady také vidím, že kdybys možná měla maminku, která by byla MAMINKOU, byla bys na tom určitě líp. Já jsem té své, tedy i tatínkovi, moc vděčná za to, jaká byla a dosud je. :-|

9 Kerria Kerria | Web | 30. dubna 2011 v 22:09 | Reagovat

Bohužel nejvíce škod se napáchá ve jménu dobra. Maminek, které všechno ví nejlépe je plný svět. Snažím se mezi ně nepatřit, ale stejně se obávám, že se mi to možná tak úplně nedaří.

10 Janinka Janinka | Web | 30. dubna 2011 v 22:35 | Reagovat

S čistým svědomím, asi jako jedna z mála, můžu říct, že moje máma by poslechla lékařku, i když je hrozný paličák. Mámy to holt myslí dobře, jenže někdy napáchají více škody, než užitku...

11 signoraa signoraa | Web | 30. dubna 2011 v 23:22 | Reagovat

Tvoje maminka měla či stále má svůj rozum. Když tak procházím tvým celým příběhem, byla to ona, kdo tě nutil žít s otcem Rézky. O laktační psychóze se tehdy toho také moc nevědělo.
Je to průšvih, když někdo nerespektuje pokyny doktorů, jedná na vlastní pěst a potom je jako slon v porcelánu.
Bylo obrovské štěstí, že jsi zmobilizovala zbytečky vůle, abys nemusela podstoupit elektrošoky. Pro mně to zní také příšerně.

12 adaluter adaluter | Web | 1. května 2011 v 2:15 | Reagovat

[5]: Ano, to je.

[6]: No, já bych tehdy nejspíš taky "zemřela" doma. Ale možná ne sama, v tom byl ten problém, před tím jsem utíkala. :-(

[7]: On to člověk vidí trošku jinak jako dcera a potom jako matka. Když máš pak vlastní děti a začnou dospívat, zjistíš, že máš ten pocit taky, rozdíl je v tom, jak moc se dokážeš ovládnout a nechat si to pro sebe a o to se moje máma nikdy ani nesnažila, naopak, ale to bych se mohla rozepisovat donekonečna a to nemá cenu.

[8]: Buď, Ježurko, ani nevíš jak často, když brečím a je mi zle, v duchu, jako asi každý, volám maminku, jenže je to jen zvyk z útlého dětství, co bych dala za to, kdyby mi byla MAMINKOU i teď.

[9]: Je to komplikované, ony ty maminky, mají dost často vážně pravdu a člověk na to přijde až časem. Jenže umění je v tom, dítě jen upozornit, nebo poradit, ne mu svůj názor vnucovat jako jediný platný. Je těžké se od toho oprostit, přemýšlíme za děti dlouhá léta, když jsou malí, závisí na tom jejich život a když pak vyrostou máme pocit, že jim tím život aspoň usnadníme, ale nic není cennější, než vlastní zkušenost. Ideální je, když v nás mají zázemí, kam se po špatné zkušenosti můžou uchýlit, beze strachu z výčitek typu "jako kdybych ti to neříkala" "vidíš, došlo na má slova" a podobně.

[10]: Máš tedy štěstí a asi bezva mámu. :-)

[11]:Maminka má stále svůj "rozum", s přibývajícím věkem čím dál víc, už nejen za mě, ale už i za vnučky, občas mám pocit, že mé dcery, jsou vlastně mé sestry a máma nás má na povel všechny. :-(
Nejhorší na tom je, že je dodnes přesvědčená, že byla v právu, že měla pravdu a že rozhodně neudělala žádnou chybu.
Ano, můj strach z elektrošoků byl tak, tak, já ani nevím jak to nazvat, nadpřirozený, jako by byl větší než strach ze smrti, měla jsem tehdy představu, že jde opravdu v podstatě o mučení. Velice utkvělou představu. Byla jsem moc mladá, moc nezkušená, strašně vyděšená, dnes bych to viděla trochu jinak, ne že bych je chtěla absolvovat, ale člověk za život nasbírá informace a přeci jen je poučenější. Já tehdy byla jak vyděšené zvíře zahnané do kouta, rozum jsem vypla, fungovaly jen instinkty.

13 Mutinka Mutinka | Web | 1. května 2011 v 21:10 | Reagovat

tvoje pandořina skříňka mě pokaždé dostane na lopatky, musim říct, že na jednotlivé části čekám s napětím už jako na americké seriály, co vysílají jednou týdně.. jenže tohle je realita, to je na tom to hrozné, a zároveň napínavé :-(  :-)

14 Alkoholička Olivka Alkoholička Olivka | Web | 2. května 2011 v 10:54 | Reagovat

Tvůj příběh je strašně silný, jak od nás z léčebny :-)

15 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 2. května 2011 v 23:46 | Reagovat

Myslím, že ti hrozba elektrošoků zachránila život! Ono totiž opravdu jde zemřít vlastní vůlí. Když tě to probralo z odevzdanosti a touhy umřít, tak ti vlastně pomohla jen sama existence těch šoků.

16 adaluter adaluter | Web | 3. května 2011 v 0:25 | Reagovat

[13]:Tak to mě opravdu moc těší, jen jsem ráda, že tahle realita je už dost dlouho za mnou.

[14]: On vlastně je z léčebny, jen trochu jiného druhu. :-)
Musím se přiznat, že jsem párkrát uvažovala, co vlastně způsobilo, že se mi závislost, jakéhokoliv druhu, vyhnula, protože byly doby, kdy se to přímo nabízelo, vlastně jsem měla velké štěstí.

[15]: Pokud je to opravdu možné, i pod lékařským dozorem, pak máš pravdu, strach mi zachránil život. Já chtěla umřít, ale v klidu a tiše a elektrošoky pro mě představovaly mučení, v duchu jsem viděla těla svíjející se bolestí a silou elektrického proudu, samozřejmě při vědomí, protože o tom, jak to probíhá a že se vše odehrává v narkóze, mě "zapoměli" informovat, asi tak nějak předpokládali, že jsem, jako každý, s podobnými metodami důvěrně obeznámena.

17 punerank punerank | E-mail | Web | 4. května 2011 v 23:43 | Reagovat

Dočítám, s pusou otevřenou a dechem zatajeným. co ještě dodat? dál čekám! Hodně sis toho vytrpěla...
Pořád mě uchvacuje, jak srozumitelně a přesvědčivě to umíš vykreslit, až je mi zima...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama