O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství deváté

21. dubna 2011 v 14:22 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA

..... Mnozí z vás, se v komentářích podivují nad tím, jak si tyto události detailně pamatuji. Podivuji se společně s vámi, vysvětluji si to jednak tím, že moje mysl byla tak rozjitřená, že všechny zážitky z té doby, se zarývaly extrémně hluboko a pak také tím, že když se tahle kapitola mého života uzavřela, reálné vzpomínky jsem pohřbila, uzamkla a zahodila klíč, zůstaly tudíž mumifikovány, nenakaženy virem zapomnění, nebyly vytlačeny jinými, pozdějšími opravnými, nebo zástupnými vzpomínkami. S emocemi, pocity viny a selhání, to bohužel tak jednoduché nebylo, ty mě provázely ještě mnoho let. Je potřeba si také uvědomit, že celou tu dobu jsem strávila pod silným vlivem léků, které, ač třeba nezabíraly tak, jak si lékaři představovali, svůj vliv na mě jistě měly. Proto ta apatie v případech, kdy "normálnímu" člověku, by zřejmě běhal mráz po zádech, nebo naopak nepřiměřené reakce, nebo panický strach z věcí, které "normálně" uvažujícímu lze racionálně vysvětlit, ne však někomu, kdo je polomrtvý hrůzou, že prožívá naprostou a trvalou ztrátu zdravého rozumu. Navíc nemůžu ani vyloučit, že i moje paměť a vnímání vůbec, nebyly chemií postiženy. Prostě píšu to, co si z té doby pamatuji, je to někdy zpětně poznamenáno i zkušenostmi mých "blízkých" a jejich pohledem na celou situaci, a určitě i tím, co jsem se později o této diagnóze dozvěděla, takže občas možná předjímám děj. Nakonec, samozřejmě že jsem ovlivněna i tím, že vím jak to celé dopadlo, a proto, tam kde vy vidíte naději, já vím, že mělo být hůř a co naopak považujete za těžko uvěřitelné k unesení, já vím, že to byl pokrok.

.....Rozhovor s lékařem po pondělní ranní vizitě. Absolutně nevím o čem jsme mluvili. Nejspíš jsem odpovídala na jeho všetečné otázky, možná ani nebyly všetečné, jen rutinní, doplňující k tomu zásadnímu, co jsem řekla už při příjmu na ambulanci. Vím ale jistě, o čem jsme nemluvili, nemluvili jsme o ničem, co předcházelo mému porodu. Což se do vzdálené budoucnosti, ukázalo být velkým nedostatkem, za který jsem si mohla i já sama, protože jak je mým zvykem, netázána, jsem se s žádným ze svých těhotenských zážitků nesvěřila. Tím jsem ze své minulosti udělala nevinně se tvářící, bílý list papíru, který pro lékaře nebyl důležitý a všechny problémy byly připsány pouze porodu. Vlastně o mojí osobní situaci, jako takové se nijak nemluvilo, ale já tomu rozhovoru, stejně nepřikládala žádný velký význam, byla jsem přece na správné cestě k uzdravení, na správném místě k uzdravení. Pumpovali do mě léky, jen místo injekcí, přešli znovu k tabletkám, zůstali u stejné medikace, se kterou jsem přišla (amitriptylin a neurol), což mě malinko znervóznilo, protože se mi do teď nijak zvlášť neosvědčila. Ale uchlácholili mě tím, že přidali nortriptylin, prý aby to rychleji zabralo. Měli se spolu nějak chytit za ruku a rychlejší Nortík, měl silnějšího, ale pomalejšího Amíka donutit pořádně makat.

.....Tak jo, brala jsem vše s pokorou a vírou v jejich neomylnost a hlavně bezstarostnost, která z nich sálala v mojí přítomnosti. Mimikou a řečí těla prohlašovali : "takových jsme tu už měli a do tří neděl byly doma u miminka". Fajn, tenhle plán se mi líbil, ležela jsem a čekala. Démonům, co se u mě stavovali stále pravidelně, každou chvíli, jsem říkala, že už se dlouho vídat nebudeme.

.....Život na oddělení měl pevný řád, narušovaný jen nevypočitatelností pacientů, která byla nicméně ve většině případů profesionálně zvládnuta hned v zárodku. A těch několik vyjímek, kdy došlo na křik, řev, ničivý záchvat a následnou fyzickou "likvidaci", pomocí zklidňující injekce a následně pout připevněných dočasně k posteli, mě vystrašilo jen nepatrně, nebyla jsem tehdy ještě poznamenaná žádnými filmy, typu Přelet přes kukaččí hnízdo (naštěstí) a tak jsem v celé situaci nenacházela nic tak děsivého, absurdního, nebo zlověstného, byla jsem v nemocnici s nemocnými lidmi a usměvavými sestrami, "normálka". Byla ale jedna věc, která mi vadila, strašně vadila. Společná sprcha. Směšné ? Společná, otevřená sprcha, zásadně za přímého dohledu sestry, nebo někoho z personálu a z úsporných (časově) důvodů, používaná vždy několika pacientkami naráz, byla pro mě horší, než záchody bez dveří, to jsem ještě vydýchala. Ale když je člověk nahý a nucený se umývat pod dozorem, ztratí poslední zbytky soukromí a taky důstojnosti. A aspoň základní míra soukromí byla pro mě, jako introverta, důležitá, i když jsem ho ve své situaci vyžadovala mnohem méně, než kdykoliv předtím. Nikdy jsem třeba nebyla na pionýrském táboře, zčásti proto, že jsem nemusela, trávila jsem všechny prázdniny s dědečkem, ale hlavně jsem nesnášela hromadné akce a organizovanost. Normálně jsem člověk žijící v ulitě a jen moje zoufalá situace, mě donutila z ní vylézt a vzít za vděk postelí v rohu sálu, plného podobně zoufalých a protrpět se každý den povinnou hygienou.

.....Čas plynul v rytmu budíčku, snídaní, léků, vyšetření, obědů, poledního klidu, léků, večeří, nenáviděné sprchy a spánku. První vrásku, na čele mé doktorky, jsem postřehla zhruba po deseti dnech. Můj subjektivní pocit, že to ujde, protože mi nezbývalo než ležet a nebyla jsem postavena před žádné překážky, ona zjevně hodnotila jinak. To, co já považovala, za úspěch, nepřítomnost nutkání, ona považovala za neuspokojivý vývoj, protože podle jejich parametrů deprese nijak neustupovala, to jen já se adaptovala na prostředí bez stresorů (tím stresorem myslela mé dítě). Padlo rozhodnutí, že je nezbytné zastavit laktaci. Společně s konzumací jakéhosi léku na cosi úplně jiného, který má zástavu laktace, jako svůj vedlejší účinek, jsem byla několikrát denně sestřičkami stahována prostěradlem namočeným do ledové vody tak, že jsem nemohla pomalu ani dýchat. Na venek jsem asi působila klidně, až apaticky, ale uvnitř už se zase roztočil kolotoč obav, vidíš, i doktoři si myslí, že nejsi normální, pořád přidávají prášky a nic se nezlepšuje, není ti pomoci, jsi jiný případ, než ty, co šly brzy domů. Ty, jsi šílená. V mých myšlenkách se znovu objevila Rézka, tentokrát v roli noční můry. Jen pomyšlení, na to bezbranné miminko, za které jsem měla být zodpovědná, ve mně rozpoutávalo bouři odporu a hrůzy.

.....Jak se jim dařilo zastavit laktaci nevím jistě, zato se jim podařilo přivodit mi zápal plic. Vysedávání v ledových obkladech v průvanu u dveří do jídelny, přineslo své ovoce. Teploty mi vyletěly těsně pod čtyřicítku a psychika se sesypala, jako domeček z karet. Byla jsem na tom hůř než na začátku, ztratila jsem totiž víru v doktory, léky i nemocnici. Ztratila jsem víru v cokoliv, co by mi ještě mohlo pomoci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 21. dubna 2011 v 15:11 | Reagovat

Zastavení laktace už mám také několikrát za sebou, ale mně dávali lékaři jen pár tablet, zábaly mě naštěstí minuly.
Z tvého příběhu by byla dechberoucí kniha.

2 jezura jezura | Web | 21. dubna 2011 v 16:27 | Reagovat

Jsem opravdu napjatá, za jakou dobu tě z toho psycha dostali, ale zatím, jak vidím, ti ještě víc uškodili. Prošla sis opravdu peklem. ???

3 Shariony Shariony | Web | 21. dubna 2011 v 18:46 | Reagovat

Z tohohle mi běhal mráz po zádech tedy hodně...:-|
Ty sprchy bych nevydýchala.. A taky jsem se bohužel setkala s doktory, kteří své práci moc nerozuměli.
Vytrpěla sis toho tedy hodně.. Moc ti přeji, aby to v tobě už nevyvolávalo žádné špatné pocity, aby ses z toho vypsala..

4 signoraa signoraa | Web | 21. dubna 2011 v 22:47 | Reagovat

Vstřebávám přečtený text a přemýšlím o té hrůze, kterou sis prošla. Namísto očekávaného, pomyslného "světýlka na konci tunelu", další zhoršení. Osobně si vůbec nedovedu představit koupání pod dozorem, pro mě by to byla naprosto nepředstavitelná věc. Mě osobně stačilo, když jsme natírali dveře a já měla jít na záchod. Podotýkám doma a mezi svými. Pro mě to tehdy byla totální ztráta soukromí.
S nadějí budu očekávat pokračování tvého příběhu a věřit, že se vše obrátí k lepšímu.

5 adaluter adaluter | Web | 22. dubna 2011 v 0:16 | Reagovat

[1]: Tak to já si užila kompletní terapii. :-( Díky, nikdy bych neřekla, že se do toho tak pustím.

[2]: Ještě trošku strpení. :-) To zásadní na tom je, že já nevnímala jako peklo ten špitál, ale to uvnitř, to, co mě do něj dostalo.

[3]: Myslím, že ti doktoři v tom byli celkem nevinně, to, že léky nezabíraly, není nic tak neobvyklého, někdy je potřeba vyzkoušet víc druhů, jindy počkat déle (jen škoda, že to vím až teď, tehdy to pro mě byl konec světa), duše je složitá, složitější než zápal plic, který na antibiotika zareagoval podle očekávání. A ty nešťastné zábaly, no kdo to mohl tušit, že to tak dopadne. A neboj se, čím víc o tom píšu, tím menší vliv to na mě má, sama tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak.

[4]: No, na světýlka se musí čekat, zatím jsme jen v tunelu. :-) Sprcha byla jedna z mála věcí, které ve mně dokázaly vzbudit vůbec nějakou emoci, ač zápornou, jinak mi všechno okolo, co se netýkalo mě a mého stavu bylo, více méně, lhostejné. Víš já měla tehdy nejvíc té hrůzy sama v sobě, to co mě obklopovalo, nemocnice, byla jen neškodná ozvěna mých vnitřních děsů. Psychiatrická léčebna má dodnes pro lidi trochu výjimečné postavení. Zvlášť uzavřená oddělení, málo kdo tuší jak to tam vypadá, co se tam děje, ten kdo tam byl, se tím moc nechlubí a filmy na toto téma natočené, vzbuzují ty nejhorší představy, zvlášť pokud jsou nazírány z pohledu někoho, kdo tam nepatří. V takovém případě chápu, že to musí být šokující zážitek, protože dostat se otamtud, asi není úplně snadné, zvlášť pokud se bráníte a křičíte, že tam nepatříte. :-D Je to paradox, že v té chvíli ten zdravý vypadá, jako jeden z nejtěžších případů. Ale s takovým omylem jsem se já nesetkala, všichni jsme tam byli právem. :-)

6 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 0:56 | Reagovat

Vyrůstal jsem od šesti let v internátě a tak moc dobře chápu tvůj odpor ke společné sprše. Já nesnáším hromadné akce a organizovanost ještě i dneska. Opravdu tě nikdy nenapadlo zkusit to vydat knižně? Název bys sice musela změnit, ale příběh to je silnej a dobře uvěřitelnej.

7 adaluter adaluter | Web | 22. dubna 2011 v 10:19 | Reagovat

[6]:Ta představa je pro mě nepředstavitelná, nevím, jak bych něco takového snášela jako dítě, pro mě byly těžko zvládnutelné i lyžařské výcviky.

Ještě před pár měsíci, by mě ani nenapadlo, že se k těm událostem vůbec někdy budu vracet, natož písemně, nakoplo mě až téma týdne a to měl být jen krátký článek, shrnutí zkušenosti a pak se mi to takhle vymklo, ale kniha mě nenapadla. Vidím, že se to mým stálým čtenářům líbí, ale na druhou stranu kniha, to je docela velké sousto, zatím by to bylo tak na brožurku. A nevím, kupoval by to vůbec někdo, v dnešní době?

8 Lucka Lucka | E-mail | 22. dubna 2011 v 19:20 | Reagovat

Čtu tvůj příběh se zaujetím, protože na tohle téma jsem toho zatím moc nečetla. Prožívám to s tebou  a s napjetím očekávám každou část. Myslím, že by nebyl vůbec špatný nápad udělat z toho v budoucnu knihu. Píšeš dobře a velice poutavě. Myslím, že hodně lidí by to zaujalo. Hlavně si taky myslím, že na tohle téma není moc literatury. Odborných knih je hodně, ale příběhů moc není. Přečetla jsem hodně knih, ale výpověď někoho s takovými problémy ještě ne. Myslím, že by to hodně lidem mohlo pomoct. Držím ti palce a určitě piš dál.

9 punerank punerank | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 22:17 | Reagovat

Vždycky mě ten tvůj popis úplně vcucne a najednou musím přestat. No vím, takys to prožívala pomalu, tak to zkusím vydržet s tebou:)
Na intrech ti klidně vybalili tvoje věci do cizí skříně a naopak, kontrolovali, bodovali, na střední jsme občas měli ve sprše slimáky a fuuuuuj, na to jsem si fakt nechtěla vzpomenout! Ale tak nějak jsem to přestála a život jde dál:)
těším se moc moc na další díl a koupím si i brožůrku!

10 Čerf Čerf | Web | 23. dubna 2011 v 0:01 | Reagovat

Upřímně řečeno, vždycky když dočtu další díl, musím se uklidnit aspoň tím, že si řeknu, že to vlastně píšeš ty, takže to prostě nakonec po všech těch nepěkných peripetiích musí dopadnout dobře. Ale musím se trochu přesvědčovat, abych si uvěřil.

11 adaluter adaluter | Web | 23. dubna 2011 v 1:05 | Reagovat

[8]: Moc děkuji, pravda je, že kdybych o tom já tehdy věděla víc, možná by to probíhalo jinak, míň dramaticky. Já ani nevěděla, že něco takového existuje, natož co všechno to může způsobit.

[9]: Jen se uč trpělivosti ty třeštidlo. Teda slimáky ve sprše jsme neměli, oddělení bylo uzavřené, i pro slimáky. Kdyby náhodou někdy byla nějaká brožůrka, máš jí u mě zdarma i s věnováním. :-D

[10]: Uklidni se, uvěř si, jsem to já a žiju, a navíc jsem se tím psaním opravdu zbavila velkého břemene a to z velké části díky vám, protože pochopení ostatních, je naprosto nová a léčivá zkušenost. :-)

12 punerank punerank | E-mail | Web | 23. dubna 2011 v 12:37 | Reagovat

Jo, tak to nevím, jak naučit třeštidlo trpělivosti. asi budu třeštit, než se zase dočkám.
Psala jsem ti do zprávy autorovi, ale nevím, jestli to funguje už a došla ti,nikde totiž neuvádíš e-mail. možná z osobních důvodů. můj je kdyžtak
punerankuvblog@seznam.cz
jdu si ještě přečíst opožděně říkanku:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama