O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství osmé

8. dubna 2011 v 17:34 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
Teoreticky bych celé vyprávění mohla minulým dílem ukončit, ale opravdový konec, je ještě docela daleko a když už jsem se do toho tak pustila, dotáhnu to až do toho skutečného konce. Předchozí část najdete zde. Nakonec, Punerank mi nedávno v komentáři psala o povídku, tehdy jsem odpověděla, že to zrovna není můj žánr, tak nevím jestli se toto, dá nazvat něčím, jako povídkou na pokračování, i když je to reálný příběh. Každopádně, je to asi nejbližší přiblížení k povídce, jaké jsem zatím zvládla. Opravte mě, literární znalci.
.
.....Uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, sen každé novopečené matky. No, nejspíš ne každé, ale já byla šťastná, byla-li jsem ovšem vůbec schopna něco, jako pozitivní pocity, vnímat. Přinejmenším, ze mě spadla tíha zodpovědnosti, mileráda jsem ji předala do rukou lékařů, pokud už bych se, třeba i snažila o sebevraždu, bude to s lékařským dozorem a to mi po šesti týdnech strmé cesty směrem dolů, připadalo jako změna k lepšímu. Pocit, že Rozinka je teď hodně daleko, ve mně budil dva různé pocity úlevy, úlevu, že už pro ni neznamenám nebezpečí a úlevu, za kterou jsem se hluboce styděla, přesto jsem ji nemohla popřít, úlevu, že s ní už nemusím být. Jako už tolikrát, jsem však uvěřila, že teď už bude líp.
.
.....Dveře bez kliky vedly do jídelny, nalevo byly velké, dvoukřídlé, prosklené dveře, otevřené do sálu, ve kterém bylo asi třicet postelí, vypadalo to jak vojenský lazaret, jak jsem ho znala z filmů. Na jedné straně sálu, byla obrovská okna, na druhé několikery dveře do samostatných minipokojíčků. Sestra mě odvedla do prvního z nich a ukázala na jednu ze dvou postelí, sedla jsem si, vlastně jsem sebou nic neměla, jen kabelku a z té mi nechali kapesníčky a jelení lůj, ostatní mi vzali. Sestřička odešla pro košili a župan, seděla jsem a zjišťovala, že na mě ten pokojík působí strašlivě tísnivým dojmem, druhá postel byla neobsazená, měla jsem mít privilegium soukromí, jenže, když jsem si představila, jak tu budu trávit dlouhé hodiny o samotě, jen se svými myšlenkami, cítila jsem se, jako vězeň umístěný za trest na samotku. Zase mi začínalo být zle, nakonec, pátá hodina se blížila. Ze sálu přicházela sestra s lékařkou, zaslechla jsem úryvky jejich rozhovoru, který vedly těsně před tím, než vstoupily do dveří: "dáme na sál.... hlídat.... sebevraždu..." Doktorka mě vyzvala, ať jdu s ní, sestra mi dala erární košili a župan a uhladila postel, ze které jsem vstala. "Pojďte, tady to budete mít lepší", řekla taktně doktorka, aby zakryla pravý důvod mého přemístění a ukázala na postel v rohu, u zdi, která oddělovala sál a jídelnu, naproti oknům. I já byla přesvědčená, že tam to bude lepší, byli tam lidé, pobíhali tam lékaři, sestry i někteří pacienti, bylo možné odpoutat myšlenky od sebe samé a soustředit se na dění okolo. Samota, kterou by jiný možná uvítal, pro mě znamenala jen hrozbu. A přesto, když jsem chtěla být svým způsobem sama, brečet, nebo se jen distancovat, stačilo se otočit ke zdi, tato míra soukromí, pro mě byla ideální a naprosto mi stačila.
.
.....Uložila jsem se do postele, zevnitř mnou zmítaly známé běsy, na venek jsem klidně ležela ruce založené a zírala z okna na mraky na nebi. Ironií bylo, že když jsem se podívala ven, šikmo přes sál, viděla jsem budovu porodnice, která stála přes ulici, porodnice, ze které jsem před šesti týdny s Rézinkou vykročla do světa. Ten okamžik se zdál být tak daleko, ani jsem si ho už přesně nedokázala vybavit. Bylo to jak v jiném životě, musel to být někdo jiný. Myšlenky mě pronásledovaly, před očima se mi odehrávalo těch nekonečných šest týdnů, plných strachu. Teď byl konec, určitě konec všemu zlému, pár dní si tu poležím, oni to vyřeší , vyléčí a budu to zase já. Vzpoměla jsem si na Rézku a přepadla mě další bolavá vlna úzkosti, nestýskalo se mi, nejen, že se mi nestýskalo, já byla ráda, že je tak daleko. Ovládl mě strach, jestli to opravdu bude tak jednoduché mi pomoci, jak slibovala doktorka. Co když jsem vadná, vadná někde v základech, co když jsem prostě narušená osobnost, která nejde opravit, mám jim vůbec říkat, co cítím, když se za to tolik stydím, když je to tak opovrženíhodné? Přišla sestra, píchla mi injekci a jestli něco nepotřebuji. Ne. Ne, já nepotřebuju nic, jen aby to všechno, co cítím zmizelo a nikdy se to nevrátilo. Zavrtěla jsem hlavou. Mile se usmála, ten úsměv museli trénovat, protože byl tak účastný a povzbuzující zároveň a uměli ho všichni. Usnula jsem, probudili mě na večeři.
.
.....Jídelna, stoly ve dvou řadách, sražené k sobě a lavice, žádné židle, všechno pevné, možná i připevněné k zemi, rozhodně bezpečné.. Lidé, ne, ženy, jen ženy mladé, staré, některé vypadaly úplně normálně, jiné byly podobně šedavé a bez výrazu, jako já, některé vypadaly , no, jak to říct, zvláštně. Nakonec, byla jsem na psychiatrii, na uzavřeném oddělení, takže asi nebylo nic divného, když se někdo začal zničeho nic nahlas uchechtávat, nebo si pro sebe předříkávat obsah talíře a jiný, vlastně jiná, si za celou večeři nesedla ke stolu a stále dokola chodila od jedněch dveří k druhým a vytrvale, leč marně, sahala po neexistující klice. Byla tam mladinká holčina a ta si zpívala, vypadala nadmíru šťastná, všem pomáhala, myla nádobí, poskakovala sem tam, oblečená byla v civilu a že to není zaměstnanec, mi došlo, až když se večer uložila do postele, proti mojí, pod okno. Bylo tam i pár babiček, byly to takové křehounké, šedé osůbky, které už nevstávaly z postelí, nemluvily, nechtěly jíst, jen občas naříkaly, ne nahlas, jen tak, že byly slyšet k vedlejší posteli. Prostředí, které by nejspíš běžného návštěvníka přinejmenším znepokojilo, možná šokovalo, já ho vzala za své, bez jakýchkoliv pocitů nepatřičnosti, nic mě nepohoršovalo, nic mě nevyvádělo z míry, jednak jsem byla přesvědčená, že tam patřím, že jsem ve správné společnosti a navíc jsem byla už tak umlácená depresemi, únavou a v neposlední řadě už i léky, že by se muselo stát opravdu něco velmi výjimečného, aby to vyburcovalo moji pozornost.
.
.....Chtělo se mi spát. Snědla jsem pár soust, zbytek vrátila. Doktorka mi řekla, že si promluvíme v pondělí, zatím, že budu dostávat injekce a kdybych něco potřebovala, ať řeknu sestře. Potřebovala jsem jen spát. prospala jsem celou noc, neprobudila se ve čtyři a díky amitriptylinu, prospala i skoro celou neděli. Cítila jsem se smrtelně vyčerpaná, ale v bezpečí, konečně v bezpečí, chráněná před vším, co bych mohla provést, pod neustálým dozorem. Už jsem nemusela nic rozhodovat, půda byla daleko, smyčka se nedostala přes zavřené dveře, byla jsem konečně zase ten, kdo jen musí poslouchat, jako malé dítě, kdy jíst, kdy se mýt, kdy spát a já se podvolovala s vděčností, že jsou tak hodní a dají si tu práci s tím, že rozhodují za mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 8. dubna 2011 v 18:22 | Reagovat

Taková krátká kapitolka? Asi bys zase měla jít na oční, abys toho napsala víc.

2 Janinka Janinka | Web | 8. dubna 2011 v 19:08 | Reagovat

Úplně cítím všechno, co jsi popsala, jako bych tam byla zavřená já. Brrr.

3 Malkiel Malkiel | Web | 8. dubna 2011 v 20:14 | Reagovat

Opět velmi silné. I při své velké představivosti si to osobně nedovedu představit. Lidi, kde ty příběhy berete? Při čtení takových článků mám pocit, že i přes všechny své životní peripetie jsem vlastně dosud žil v ráji.

4 adaluter adaluter | Web | 8. dubna 2011 v 21:51 | Reagovat

[1]: Páni, zase krátké? Kdybys jen tušil, co mi to dá práce, naťukat tu spoustu písmenek dvěma prsty. A abys věděl, na očním jsem byla ve středu a pak ve čtvrtek na převazu a mám dalších pět kapitol, jenže zatím jen rukopis, ta nejhorší práce nastane, až to zase budu chtít nacpat sem. A jak asi dlouhá, by měla být kapitola, aby byl pán spokojen? :-D

[2]: Tak nevím jestli je to dobře, nebo špatně. Asi bys to s takovou představivostí neměla číst před spaním.:-)

[3]: Malkieli, síla to tedy byla a já bych ten příběh dobrovolně nikde nevzala, on si bohužel vybral mě. Byla to dlouhá léta, moje třináctá komnata. Ani jsem netušila, že si toho tolik pamatuju, protože jsem si celých devatenáct let zakazovala na to myslet. Pak jsem to chtěla napsat jako jednorázovku k tématu týdne a když jsem otevřela dveře, vyvalilo se tohle všechno. O_O

5 poetiza poetiza | Web | 8. dubna 2011 v 22:05 | Reagovat

Tak to pak ano.

6 signoraa signoraa | Web | 8. dubna 2011 v 22:09 | Reagovat

Opět jsem to přečetla jedním dechem a vstřebávám to. Tahle kapitola by mohla být součástí tématu týdne, kterým je peklo. Protože sis peklem prošla.

Popis prostředí mi připomněl dobu před více než třiceti lety, kdy jsem čekala dceru a z důvodu rizikového těhotenství jsem byla nucena pobývat nějaký čas v Motole. Bylo nás tehdy na pokoji 12, pokoje byly průchozí, oddělené lítačkami.Tak trochu připomínaly nádražní halu. Zpočátku mi bylo také jedno, že jsem doma zanechala syna, kterému bylo něco málo přes dva roky. Ležela jsem, poslouchala doktory a v duchu se modlila, abych o to dítě, které čekám, nepřišla. Když se pak můj stav zlepšil a já mohla na chvilku opouštět postel, podepsala jsem revers a nechala se odvézt domů. Dodnes na to vzpomínám jako na noční můru.

7 Kerria Kerria | Web | 8. dubna 2011 v 22:57 | Reagovat

Pro mě je to děsivé. Nemám kolem sebe ráda množství lidí. Moje rodina je tak maximální únosné množství. Představa, že sdílím jeden prostor s takovou spoustou lidí a ještě k tomu 24 hodin denně - prostě si to vůbec nedokážu představit.

8 Malkiel Malkiel | Web | 8. dubna 2011 v 23:29 | Reagovat

[7]: Kerrio, ono se taky říká, že kdo není blázen před nástupem do blázince, tak tam se jím zcela jistě stane. ;-)
[4]: adaluter: On ten název Pandořina skříňka je dosti přiléhavý, i když v trochu jiném smyslu. Podle mně je toto otevření skříňky pozitivní, protože je dobré tyto věci vypouštět ven. I když jsou zahrabané pod všelijakými nánosy a jsou jakoby neaktivní, tak tam číhají jako časovaná bomba, která nás může v nestřeženém okamžiku roztrhat na kusy. Tak klidně vypouštěj. My se tady necháme trhat za tebe. ;-) On je to docela nářez už jen to číst.
Víš co se říká? "Sdělená bolest, poloviční bolest". ;-)

9 Čerf Čerf | Web | 9. dubna 2011 v 8:28 | Reagovat

Měl by se vyhlásit Den otevřených dveří Pandořiných skříněk a všechno to za léta nashromážděné harampádí odevzdat do sběru. Jdeš v tom příkladem a moc ti držím palce! My, blogoví mravenečkové, se - doufám - můžeme aspoň trošku podílet na zpracování obsahu skříňky a všechno to postupně někam roznosíme :-).

S takovýmhle oddělením nemám sice osobní zkušenost (zevnitř), ale i v mém životě si zahrál podobný pavilón svou nezanedbatelnou roli. Ale (i když se mi to tehdy nezdálo) oproti tvému příběhu to je vlastně prkotina. Není nad to mít srovnání.

10 punerank punerank | E-mail | Web | 9. dubna 2011 v 13:14 | Reagovat

Ó, 5 kapitol? Úplně se tetelím! Jsem já asi ale zlá!
Luci, nechceš mi to diktovat? tobě půjde psát na papír a mě do klávesnice:)
Já znám vícelůžkové pokoje jen z intrů, to bylo někdy podobný jako v blázinci. Jen mě naštěstí nesužoval žádný tak velký problém...

11 Shariony Shariony | Web | 9. dubna 2011 v 15:23 | Reagovat

Tak aspoň ses tam na chvilku uklidnila... Jsem hrozně zvědavá, jestli ti tam pomohli, ta doktora, která se uměla tak hezky usmívat, vypadala, že své práci rozumí...

12 jezura jezura | Web | 9. dubna 2011 v 17:35 | Reagovat

Ano, Lucinko, opravdu to také beru za soukromé peklo na zemi. Jen tě obdivuji, že si pamatuješ po tolika letech i takové detaily. Čtu jedním dechem a s husí kůží. 8-O

13 adaluter adaluter | Web | 10. dubna 2011 v 0:07 | Reagovat

[6]:Asi mohla, ale je zvláštní, že já to místo, tehdy za peklo nepovažovala, to nejhorší jsem měla v sobě.
Jestli jsi ležela ve staré porodnici, v tom nízkém pavilonu, skoro vedle márnice, tak se nedivím, že si vzala roha. :-)

[7]: Ano, tak to jsem já, někdy i ta rodina je moc. Ale to místo mělo svůj vlastní život, bylo to něco zvláštního, jako loď na širém moři, kde jste odkázáni jen jeden na druhého i když se třeba nesnášíte.

[8]: Malkieli, opravdu dlouho to ovlivňovalo můj život, a je pravda, že nebýt blogu, nikdy by mě nenapadlo to takhle zpracovat, jednak, aby to bylo ke čtení pro ostatní, jednak do detailu sama v sobě. Je ironií osudu, že se teď probírám něčím, co pro mě bylo asi patnáct let opravdovým peklem a co jsem považovala za nejhorší, co mě v životě potkalo a teď do té doby doslova utíkám před tím, co prožívám v současnosti. Radši si vybavuji i ty nejmenší detaily, o kterých jsem ani netušila, že je mám někde uložené, než abych k sobě pustila bolest, která tu stojí vedle mě a trpělivě čeká. Vlastně jen přebíjím jedno peklo druhým a utíkám.

[9]: Tak to by mě zajímalo, jakým způsobem by probíhala recyklace něčeho takového. Den otevřených dveří je dobrý nápad, můžeme navrhnout Pandořinu skříňku jako téma týdne, třeba se někdo přidá. Jen aby blogosvět nebyl zamořen wikipedickou chorobou "Pandořina skříňka je když...".
Myslím, že co se týká vlastních zkušeností, není o co stát, řekla bych, že rčení "člověk by měl vyzkoušet všechno", je třeba brát s velkou rezervou.

[10]: Ó, celých pět, ale tomu tvýmu Davídkovi, je prý i tahle krátká, tak nevím, podle jeho parametrů jsem možná napsala jen jednu, kdo ví. :-D Mimochodem, kdyby sem tam, něco napsal taky on, neměl by tolik času na čtení a byla by mu dlouhá akorát. :D
Tak na intru jsem nikdy nebyla, ale dovedu si to celkem představit. I když tys tam tuším byla dřív, než je běžně zvykem, že? To už si zase moc představit nedovedu, až tak ten učňák, nebo střední, to už mnozí vypadnou z domova rádi.

[11]: Já taky byla zvědavá, a lékaři byli dobří, jenže nemoci vždycky nehrají podle pravidel.

[12]: Víš Ježurko, všechno jsem to prožívala strašně intenzivně, moje smysly a vnímání byly zapnuté na maximum, bylo to také tak odlišné od všeho, co jsem kdy zažila, že to nemělo s čím splývat, s čím se zaměnit. Navíc v určité fázi příběhu, jsem to všechno vzala, pevně svázala do uzlíku a zakopala do nejhlubší jámy svého nevědomí, kde se to zakonzervovalo, bez přístupu jakýchkoliv dalších informací, vjemů či pocitů. Samotnou mě překvapilo, jak netknuté, čerstvé a přesné všechny ty vzpomínky zůstaly, když jsem je teď, po tolika letech, vytáhla znovu na světlo. Ale asi to bude tím, že ležely celou tu dobu téměř nepovšimnuté, protože já si nedovolovala na to vzpomínat, takže nedocházelo v průběhu času ke zkreslování.

14 Malkiel Malkiel | 10. dubna 2011 v 2:39 | Reagovat

[13]: adaluter: Já si myslím, že to není utíkání. Je to jen praktické vytěsňování čerstvě bolavých zážitků starými již přebolenými zážitky. Naše podvědomí někdy dovede pracovat racionálně, aby nás ochránilo před zhroucením.

15 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 22:50 | Reagovat

Promiň, přečetla jsem si Tvou další kapitolu až teď večer. Byl to můj dluh. To bezpečí, které jsi tam zažívala chápu a znám. I ten pocit, že musíš být mezi lidmi. I to že jsi nechtěla být se svou dcerou a ni se Ti nestýskalo. Pamatuji si, jak jsem tři dny před operací Kubíka řekla větu: Co bych za to dala, abych se mohla vyspat. Za tuhle větu dodnes cítím vinu. V žádném článku ji ještě nemám. Stydím se za ni. Kubovi bylo hůř a hůř, ale doktorka tvrdila zuby. celé noci a dny nespal, nebo jen klimbal. V náručí. Ani jsem se nepřevlékala z noční košile. jedla jen rohlíky. I na záchodě jsme ho musela mít u sebe, jinak křičel. Pak se najednou smál, pak zase křičel. po nurofenu usínal na pět minut. A já si přála, aby se stalo cokoliv, jen aby to skončilo a já se mohla vyspat. Pak mi ho vzali z náruče a řekli, má šanci padesát na padesát. jděte domů a zavolejte, až odpoledne. Doma jsem seděla a běžela mi v hlavě myšlenka, že jsem to zavinila. že jsem si přála se vyspat. Další tři dny a tři noci byl v umělém spánku. Mohla jsme se vyspat. Jenže stejně nemohla. Jen pod silnýma práškama. Budila jsem se hrůzou, že jsem ho svou myšlenkou zabila, ztratila z náručí. A chvílemi zase měla pocit, že je to dobře, že konečně mohu odpočívat, že konečně ho má na starosti někdo jiný. Lidská mysl je hrůza, když je v koncích ...

16 punerank punerank | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 0:36 | Reagovat

Je prostě úžasný, jak umíš vyjádřit pocity i roky do zadu. Zná tvoje znovu malá "Pandora" tenhle příběh? a ví o tvém blogu? Pardon, jsem zvědavá:)

17 adaluter adaluter | Web | 11. dubna 2011 v 0:41 | Reagovat

[14]:Asi máš pravdu Malkieli, ale děsím se chvíle, kdy to vytěsňování skončí a budu tomu stát tváří v tvář.

[15]:Zažila sis taky svoje, vím jak málo stačí, aby byl člověk strachy bez sebe, natož, když to bylo tak vážné. Nevím, proč si člověk k tomu všemu, čím musí projít, ještě sám hází pod nohy klacky v podobě pocitů viny, které jsou objektivně vzato nesmyslné a komukoliv jinému bychom je upřímně vymlouvali, sobě ne, sobě ještě zatopíme pod kotlem, sebedestrukce za trest. Člověk je tak strašně složitý a v zásadě si nejvíc ubližuje sám. :-(

18 adaluter adaluter | Web | 11. dubna 2011 v 1:02 | Reagovat

[16]:To je dané výjimečností celé té události, jinak to s mojí pamětí není nijak slavné, myslím, že jsem vlastně dost zapomnětlivá, tohle se ovšem zapsalo žhavým písmem zřejmě navždy, už jsem to tu v komentářích psala. Pandorka o tom dlouho nevěděla nic, náznaky až před tím, než se narodila Juli, protože jsme se o tom v té době poprvé bavily a většinu se dozvěděla až jako dospělá, i když ve zkratce, ne v té podobě, jako je to tady. Měla jsem vždycky strach, aby jí to nějak neublížilo, aby neměla pochybnosti o tom, jestli jí mám ráda a pak já se styděla a hlavně měla hrozné pocity viny.  Pravdu se dozvěděla, až když jsem měla pocit, že tomu může porozumět. O tom, že mám blog ví, ale netuším, jestli na něm byla a po pravdě, příjemný pocit z toho moc nemám, přeci jen to líčení je dost podrobné a místy drsné, nevím jestli by to nebylo na ni moc. Jenže co nadělám, když bude chtít mámu "špehovat" já jí v tom nezabráním.

19 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 9:42 | Reagovat

[18]: Napadá mě, že i Tvá první dcera to stejně má zapsáno v sobě. Takže pokud si to přečte, tak třeba projde mnoha fázemi, ale časem by se jí ulevilo, jako se uleví Tobě až to vypíšeš. Opravdu mám zkušenost, že všechno odletí po vypsání. Ne hned. Někdy sedím a připadám si úplně nepatřičně, že už v sobě nenosím to bahno z dětství i vlastně dospělosti. Jsou to jen fotky, které mi už v těle nedělají žádnou emoci. Strašně zvláštní pocit. Zrovna včera po Tvém článku jsem vzpomínala a nic to se mnou nedělalo. Jen ten obraz a věta před operací mého syna. Ta mě pronásleduje a pak lítost nad nevlastním otcem, že ho asi neuvidím. Jinak dům, mámu, nábytek, sourozence, život s nimi ... nic to se mnou nedělá. Jen jako starý film. Přeji to i Tobě, až se vypíšeš. proto to piš opravdu se vším všudy s každou emoční skulinkou. Možná to taky jednou budeš opravovat pro knižní podobu. Jediné, čemu se vyhýbám v opravách je dopis od mámy a dopis mámě, který jsem neodeslala. Ale to je vlastně dobře. Konečně mám radar na zlo a vyhýbám se mu. Opraví to kamarádka :-)

20 signoraa signoraa | Web | 11. dubna 2011 v 9:56 | Reagovat

[13]: Ano, bylo to ve staré nemocnici, gynekologický pavilon "S", těsně pod márnicí. Depresivní prostředí, ve kterém ležely beznadějné případy umírající na rakovinu a vedle maminky s rizikovým těhotenstvím. Dodnes si vybavuju i ten pach, který tam byl.

K Tvé Pandořině skříňce - chápu to, že ted' raději píšeš o hrůze dávno odžité a tu současnost se snažíš oddálit. Sama jsem zjistila, že blog je báječné místo, napsala jsem tu spoustu věcí, které bych ze sebe nekokázala jinak "dostat". Ne vše jsem ale dokázala zveřejnit.
Piš dál, je to báječná terapie.

21 adaluter adaluter | Web | 11. dubna 2011 v 12:27 | Reagovat

[19]: Snad máš pravdu, ale chce to ještě čas, až najdu odvahu. S tím nepatřičným pocitem si to popsala přesně, už jsem ho v určitých momentech taky pocítila a je to vážně zvláštní, jako přijít na místo, kde od věků cosi stálo a najednou je to pryč a výhled do krajiny je náhle volný.

[20]: Ten pavilon byl opravdu příšerný, působil depresivně už zvenčí a márnice na dosah, mu opravdu na kráse nepřidala, ale že vevnitř nedokázali oddělit nastávající maminky od beznadějně nemocných, mi připadá nelidské, myslím, že to muselo být utrpení pro obě strany.
Zatím zveřejňuji všechno, co sem napíšu, asi je to tím, že jsem strašně dlouho zvyklá si psát deník a to, co bych nebyla schopná zveřejnit, napíšu tam. Ale je pravda, že něco si jen napsat a něco zveřejnit je velký rozdíl, napsat pro sebe mohu cokoli, necenzuruji, takže ven dostanu všechno, na druhou stranu na to, co zveřejním, se mi dostane odezvy a to je pro mě stále nová a naprosto nenahraditelná zkušenost, poznání, že ostatní cítí lítost a pochopení místo opovržení, které jsem k sobě cítila celá léta já, pro mě bylo tak úlevné, jako bych dostala milost.

22 punerank punerank | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 21:06 | Reagovat

Ono je hlavně nesmyslný někomu radit, kdy co má komu říct a jestli... Já bych tohle ve dvaceti nepobrala, pokud by se mi to nepodalo správně, o laktační psychóze a podobných věcech jsem neměla ponětí.
s vyšším věkem toho víc pochopíme, ale zas můžeme říct, že je trochu pozdě... Není to teda lehký posoudit...

23 adaluter adaluter | Web | 11. dubna 2011 v 21:29 | Reagovat

[22]:Tak, jako mladší, věděla, že jsem byla v nemocnici, protože jsem byla nemocná, kolem těch patnácti, se dozvěděla, že ta nemocnice byla psychiatrie a nemoc deprese a až, ani ne před rokem, jsme mluvily přímo o laktační psychóze, ovšem bez těch detailů, že se mně i jí taky mohlo něco stát, to jsme probíraly teď nedávno, s tím, jak jsem to začala psát. Přesto to, co se ve mně odehrávalo za dramata, jsem nepopisovala. Tak doufám, že to nějak vstřebala, rozumově to pochopila určitě, teď aby to zpracovala i emočně.

24 punerank punerank | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 21:36 | Reagovat

[23]:
Luci, mně je jasný, že nebudeš chtít rovnou svoje děcko děsit, ani tě nepodezírám z odsouvání problémů.
nemělas někdy strach, že rodiče půjdou proti tobě a nešetrně Rézce něco řeknou?

25 adaluter adaluter | Web | 12. dubna 2011 v 1:09 | Reagovat

[24]:A to bys klidně mohla, protože v odsouvání problémů, jsem mistr světa za roky 2008,2009 a 2010. A 2011 už mi taky neunikne.
Člověče ani ne, protože moje máma byla názoru, že by se to neměla dozvědět vůbec, spíš mě dusila, když jsem to chtěla pomalu odtajňovat.

26 Malkiel Malkiel | Web | 12. dubna 2011 v 1:35 | Reagovat

[25]: "Mistr světa v odsouvání problémů" je krásný termín. :D Jako kdyby mi to něco připomínalo. ;-)

27 adaluter adaluter | Web | 12. dubna 2011 v 1:52 | Reagovat

[26]:No možná máš stříbro, ne? :-P

28 pavel pavel | Web | 12. dubna 2011 v 9:08 | Reagovat

Pobyt v nemocnici by byl pro mne doslova horor, protože milují soukromí.
Nevím jaký problém máš s očima, ale mne ty oči už několik týdnů také trápí. Pálí mne jako čert, dostal jsem na očním jakousi mast, ale zatím necítím větší zlepšení.

29 adaluter adaluter | Web | 12. dubna 2011 v 12:54 | Reagovat

[28]:Jo, pro mě kdykoli jindy taky, ale já tam před hororem utekla, vlastně tolik vůle jsem neměla, byla jsem tam utečena. :-)
S očima mám problém asi dva roky, nějaká prý vzácná choroba, kterou trpí mladí a zdraví muži v Indii a přilehlých oblastech. Mám za sebou pět operací a prognóza je nejistá, více méně s tím nemůžou dělat nic jiného, než odstraňovat následky, tvoří se mi v očích stále nové cévy, křehké a praskají, takže občas přes tu krev nevidím. Jestli tě ty oči pálí pořád, měl by si zajít spíš na alergologii, bývá to jeden z prvních příznaků alergie. Možná by to vyřešila spíš antihistaminika.

30 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 14:37 | Reagovat

[23]: Lucko, já si stejěn myslím, že dítě spíše trpí tím, když bys mu soutavně ubližovala. Dnes mohu říci, že víc mě poznamenalo to, co dělala mě a ostatním má adoptivní máma. Informace od mé biologické mámy, že chtěla sebe i mě zabít, než ji ukecali k podpisu, aby mě dala do děcáku. Ale je pravda, že jsem starší, sama vím, co s člověkem udělají poporodní hormony a má za sebou ix let terapie. Podle mě Rézka tohle snad nemůže ani brát jako nějaké zlo proti sobě. Laktační psychozu přeci může mít po porodu kdejaká žena. Slyšela jsem o případech, že mlíko se dostane až do mozku. Vlastně může být moc ráda, že jsi nakonec pro léky šla a na psychiatrii. Taky mohla dopadnout tak, že by ji odebrali. Až jí to někdy budeš mít možnost říkat, říkej jí i tenhle úhel pohledu. Z mého příběhu víš, že moje máma téměř při porodu vykrvácela. Podle mě na tom byla hodně blbě. Kdo ví, jestli neměla taky laktační psychozu, k tomu neměla zázemí, byt nic. Poté půlroční lupénku na celém těle. Mohly jste taky skočit pod metro. Podle mě jsi to zvládla dobře. Příběh duše Tvé dcery se nepřetrhl. Je dál u Tebe, ve své rodině, se svou vlastní krví.
P.S. K očím. Nevíš, co to způsobuje? Nějaké bakterie, viry z Indie? Napadá mě zkusit ten zapper, co pomáhá nám. Zrovna pan Dlapa a jeho sestra jsou specialisti na "suvenýry" ze zahraničí.

31 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 14:38 | Reagovat

[21]: Nepatřičný pocit konečně svobody a volnosti od zátěže jsi popsala krásně poeticky!

32 adaluter adaluter | Web | 12. dubna 2011 v 16:09 | Reagovat

[30]:  Ani ne tak zlo proti sobě, spíš jsem měla obavy, aby to v ní nevyvolalo nejistotu, zmatek a možná, kdo ví, třeba i pocit viny, že ona byla příčinou. Já sama nevím, víš tolik let to téma pro mě bylo tabu, že jsem s ním neuměla racionálně pracovat, nedokázala jsem odhadnout, jaký vliv by to mohlo mít na dětskou duši, když tu moji to málem zničilo.
Ne, nemá to nic společného ani s viry ani bakteriemi, není to ani přenosné a v Indii jsem byla tak leda prostřednictvím televizních dokumentů. Lékaři neznají příčinu onemocnění, jen předpokládají, že člověk k němu musí mít určité predispozice, bohužel, nebo bohudík, je opravdu velice vzácné, tudíž není ani žádný velký výzkum. Rozhodně ne u nás, možná v Indii :D, i když tam, no nevím, jak jsou na tom. Každopádně, ať jsem hledala na internetu u nás, či v zahraničí, všude se shodují v jednom, vlastně se dá jen čekat, jestli si organismus poradí a operacemi odstraňovat následky, aby se zachovalo vidění na co nejlepší úrovni, protože se ke komplikovanému průběhu, jehož jsem bohužel majitelkou, přidávají další komplikace, jako zelený zákal, šedý zákal a co já vím, co ještě, ani oni zdá se nevědí, co přesně čekat.  Teď dostávám nitrooční injekce, léku, který by měl potlačovat růst novotvořených cév, uvidíme jestli to bude mít nějaké dlouhodobější účinky. Jinak jmenuje se to Ealesova choroba nebo také vasculitis retinae.

33 Alkoholička Olivka Alkoholička Olivka | Web | 14. dubna 2011 v 17:02 | Reagovat

Uf...co napsat, rpo mě je to příběh velkého boje, příběh bolesti, ale taky síly, protože jsi to nakonec zvládla. Potkávám se při své práce s velkým smutkem, s ukrytými kostlivci ve skříních a tento způsob, jak zpracovat takové události je úžasný. Nejen pro tebe, ale i to, že svou zkušenost předáváš ostatním. Co se týče Rézky a Tvého pocitu viny. Věřím tomu, že věci jsou jak mají být a věřím tomu, že vše má nějaký důvod. Svůj důvod tedy mělo i to, že jste se tím prošly. A zvládly to. Děti si vybírají své rodiče :-) a ézka věděla moc dobře proč si vybrala Tebe. A´t tě provází síla.

34 adaluter adaluter | Web | 14. dubna 2011 v 17:37 | Reagovat

[33]: Je zvláštní a asi i smutné, že já se na to dodnes dívám, jako na své životní selhání a považovat to vlastně za vyhraný boj, mě nikdy nenapadlo. Asi by to byla pro mě přínosná změna, ale já se přesto nemůžu zbavit obav, co z toho, co se dělo, mohlo Rézku ovlivnit, udělat z ní jiného člověka, než by mohla být. A to zvlášť v posledních dvou letech, kdy po naprosto pohodové pubertě, náhle v "dospělosti", začala mít a dělat, sobě i nám všem, veliké problémy. Nedokážu se vypořádat s myšlenkou, že to může být následek mého mateřského selhání. Snad se všechno jednou usadí a všechno dostane svůj smysl.

35 Lucka Lucka | E-mail | 15. dubna 2011 v 10:27 | Reagovat

Myslím, že ta kapitola je dlouhá tak akorát. Ono není lehké něco takového napsat a jde to prostě pomaleji. Jsou věci, o kterých se lehce nepíše a i jedna krátká kapitola může toho v sobě mít hodně.
Tvůj příběh si čtu pravidelně. Je to napsané neuvěřitelně poutavě a hlavně popisuješ pocity, které si mnozí z nás nedovedou představit. Je moc dobře, že ses rozhodla se s námi o svůj příběh podělit. Myslím, že to může pomoci dalším lidem v podobné situaci. Jen tak dál a moc ti držím palce.

36 adaluter adaluter | Web | 15. dubna 2011 v 12:52 | Reagovat

[35]: Máš pravdu, v každém tom kousku je nacpáno spousta emocí, nejen tehdejších, ale i dnešních a nechci , aby toho bylo moc. A ten vývoj měl navíc i určité etapy, které se kapitolami snažím oddělit. Jinak děkuji za přízeň, moc mě těší, že se můj příběh ujal a našel své trpělivé čtenáře, kterým nevadí, že je od kapitoly ke kapitole potřeba trošku posečkat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama