O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Květen 2011

Horalka ve velkoměstě I

31. května 2011 v 19:04 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
..... Máme doma písečnou bouři. Tedy, máme doma Ginny. Máme doma irského teriéra, vlastně teriérku. Jméno Ginny, jak jsem se dočetla, nyní už neznámo kde, je zároveň výraz používaný pro písečnou bouři a ten, kdo má představu o tom, jak irský teriér vypadá a jakou má povahu, jistě pochopí, že mi připadalo perfektní. Pro ty, co si hned nevzpomenou: pískově až zrzavě zbarvený irský dynamit, nabitý temperamentem, srdnatě odvážný, někdy pravda trošičku víc bojovný a rvavý (prý, až jednou uvidíte malé rezaté štěně, jak útočí na lokomotivu, můžete si být jisti, že je to irský teriér) , avšak oddaný své rodině a hlavně dětem. Co nás dostalo, byla poznámka, že ač se jedná o psa aktivního, v případě potřeby, je schopen proležet bez újmy týdny u pánovy postele (zřejmě v případě, že si páneček pořídí komplikovanou frakturu dolní okončetiny) a proměnit se na pokojového gaučáka. Ideál.

.....Bylo to asi čtyři roky poté, co mě opustila moje láska Bantu, fenka rhodézského ridgebacka. Byla to opravdová srdeční záležitost, která navíc skončila poměrně dramaticky, když ve svých osmi letech dostala leukémii a ani po intenzivní léčbě, pobytu v psí nemocnici a několika transfúzích krve, se ji nepovedlo zachránit. Nebyla sice můj první pes, ale tentokrát jsem si nedokázala představit, že by měl na její místo přijít jiný. Doma stále byli další dva, vlastně dvě, které patřily mámě, ale svého vlastního jsem zatím odmítala.

.....Pak se narodila Juli, utekl nějaký čas a nenápadně se začala vkrádat potřeba a touha mít zase doma nějakého chlupáče, aby Juli měla s kým řádit a vůbec, aby byla rodina úplná . Jednou jsem něco v tom smyslu prohodila nahlas a lavina se už nedala zastavit (ne, že bych se nějak snažila). Rézka se okamžitě ujala iniciativy a mě chytlo to nadšení a najednou to vypadalo, že včera bylo pozdě. Prošly jsme atlas psů od začátku do konce a od konce na začátek a zvažovaly, vybíraly, posuzovaly. Moji tajnou touhu, po novém ridgebackovi , jsem potlačila hned v zárodku, z čistě praktických důvodů, velký pes = velké náklady. To jsme si nemohli dovolit. Nakonec to jednoznačně vyhrál irský teriér. Moc se nám líbil, velikostí vyhovoval, povaha se zdála být pro rodinu s dítětem jako stvořená, bylo rozhodnuto, hurá, jen najít inzerát, ať už ho máme doma. No jistě, mělo to nepatrný háček, ten rok, bylo to v lednu, byly všechny vrhy zadané, ale několik ochotných chovatelů nás hned chtělo zařadit do pořadníku na příští rok. Jenže příští rok, to je jako nikdy.
I přišel na řadu plán B - útulky. Projely jsme na internetu nabídku těch, co byly v dostupném okolí. Dva adepti na domácího mazlíčka nám byli uzmuti takřka pod nosem, třetí, ač na fotografii vypadal jako drobné štěně, při osobním setkání už bylo vidět, že doroste někam mezi dobrmana a dogu, takže zase nic.

.....A uprostřed tohoto honu na psa, narazila Rézka na inzerát, nabízející štěně irčáka, už odrostlejší, nabídka byla z krkonošské myslivny. Volala jsem, přesvědčena, že pozdě a navíc s obavami, že i kdyby ne, tak myslivec těžko svěří svého chovance rodince bydlící v Praze. Myslivec překvapil, Praha ho nevyděsila a když jsem se zeptala, jak to vidí ve vztahu k dětem, jestli by to nemohl být problém, ukázalo se, že ona fenečka, zřejmě zůstala na ocet právě pro svoji, na irčáka přílišnou, mírnost a proto zbyla jako jediná ze třinácti štěňat, majitelům na krku, ještě půl roku po narození. Drsní myslivci z drsného kraje, si zřejmě žádali drsné psy. Zkrátka to, proč jí žádný myslivec nechtěl, byla pro nás výhoda, ne li výhra. Slovo dalo slovo a fenečka byla naše, tedy aspoň po telefonu.

.....Byl začátek února, sobota před polednem a my se ("blázni") rozhodli, že není na co čekat, že si pro ni dojedeme hned. To, co v poklidu zrálo čtyři roky, náhle nesneslo odklad ani o pár hodin, které nás dělily od nedělního rána, které by jistě bylo moudřejší večera. Než jsme se zmobilizovali, než já zjistila kudy kam, protože hájovna se nacházela přímo na hranicích s Polskem v nejvýchodnější části Krkonoš, bylo půl třetí odpoledne. Když se tak dívám zpátky musela být naše mysl, tedy moje a Rézčina, naprosto zatemněna představou nového hafana, protože jinak bychom něco tak šíleného nemohly podniknout.
Tady musím upřesnit, proč ten ypsilon, řidič, tedy manžel, jak už jsem kdysi podotkla, pocházel z poněkud jiného klimatického pásma a pojem zimní Krkonoše, v něm neprobouzel naprosto žádné asociace a ač každý "normální" český řidič, by nás poslal v lepším případě k šípku, on řekl jen "Bueno, vamos" a bylo. V Praze bylo sucho, žádný sníh, jak dlouho myslíte, že trvá průměrné pražské skoroblondýně se zatemněným mozkem, než jí dojde, že v Krkonoších, to na začátku února, možná bude vypadat nepatrně jinak, než v hlavním městě? Hádáte správně, dost dlouho na to, aby ještě mělo smysl se vracet. V únoru se také poměrně brzy stmívá, věděli jste to? Já to určitě taky tušila, ale že bych si dala dohromady tmu a hledání neznámé cesty, nejen v horách, no nedala.
Jako mámu, mě mělo prozměnu napadnout, že je možná rozdíl mezi necelou hodinkou, kterou trvá cesta na chatu a neznámým počtem hodin, který trvá cesta do Krkonoš a ..jejda taky zpátky. Toto nepatrné nedopatření, mělo za následek vydatné zvracení Julinky, tehdy akorát dvouleté, někde v podhůří Krkonoš. Vydatné i z toho důvodu, že jsem se jí dlouhou a otravnou cestu snažila zpříjemnit troškou dobrůtek. Zřejmě ta troška v průběhu hodin přesáhla trošku formát trošky. Zastavili jsme, venku se snažila Rézka lapat po čerstvém vzduchu, aby se potupně nepřidala k sestře a já si začala lámat hlavu, co Juli obléknu, protože něco, jako náhradní oblečení, jsem sebou, už ani nevím proč, nevzala. Nakonec byla polooblečena, polozabalena v našem oblečení a k naší velké úlevě, po vyčištění svých útrob, tvrdě usnula. Alespoň zhruba jsem se snažila odstranit následky nehody, aby i Rézka mohla pokračovat v další cestě, a nebyla nucena hledat si ve zdejší vísce nocleh. Nakonec jsme si vyměnily místa, já si sedla vedle kontaminované sestry a Rézka se svým chatrným orientačním smyslem (a neznalostí jazyka španělského) zaujala místo navigátora. Ne, že by manžel nerozuměl česky, přesto však v rozhodujících chvílích, kdy bylo nutno se okamžitě rozhodnout, zda vpravo nebo vlevo a pod tlakem času a tmy, byla by pro něj navigace v mateřštině jednodušší. Obzvlášť nespočetné kruhové křižovatky s několika výjezdy, byly zkouškou nervů, které nám tak nějak samovolně vytékaly všem.

..... Hromady sněhu všude kolem, místy i na silnici, nám neklamně dávaly najevo, že cíl se blíží. Co vám budu povídat, míjeli jsme osvětlené sjezdovky, zřejmě již na polské straně, silnice byla sjízdná jen tak tak (po pravdě, já ani netuším, jestli jsme neměli čirou náhodou letní pneumatiky) a po stranách byly napůl nahrnuté, napůl naváté závěje, vyšší dvou metrů. Finišovali jsme, stačilo "jen" najít hájenku, což se ukázalo být jako další bonbonek v pořadí. Zavoláme a je to, ne? Jenže, mobilní signál chvíli byl, dlouho nebyl, pak na momentík znovu naskočil, aby na mě zamával, jak toreador rudým praporkem na býka a zhasnul. Další plán? Najít hospodu, tam vždycky vědí všechno. Věděli, věděli hned několik různých směrů, a cest, kterými se zaručeně dostaneme na místo. A všude, všude, všude zima byla veliká, všude sníh, všude mráz....... všude tma jako v..., no jako v Krkonoších v noci. Nakonec se operátor slitoval, dal nám pár minut času, během kterých jsme byli schopni hajnému vylíčit, kde jsme a on nám, jak se dostaneme k nim. Hájovna stála, jak jinak, asi sto metrů v prudkém (a když říkám prudkém, představte si opravdu prudký, na hranici sjízdosti) kopci, nad úzkou silnicí, na které jsme nemohli zůstat stát, protože by tím pádem byla neprůjezdná. Museli jsme nahoru něčím mezi zledovatělou sjezdovkou a korytem zamrzlého potoka, to vše v kombinaci se smrtícím (no, prosím, nezapomínejte odkud jsme vyjeli) stoupáním. Já a Rézka jsme vystoupily, abychom auto podpíraly, případně popotlačovaly a ve mně byla opravdu malá dušička, když jsem se při tom dívala na Juli, klidně spící v sedačce a zvažovala, jestli jí nemám vyprostit z auta, dokud ještě není vrakem. Silnice pod námi totiž také nebyla na rovině, jen protínala svah, který pod ní pokračoval až do opravdového potoka. Radost z toho, že jsme stoupání vůbec přežili, okamžitě zmrazil pohled dolů a osvícení, že jinudy není cesty zpět.

.....Před tímto sebevražedným počinem, jsme se však měli ještě rozhodnout, zda k němu přibereme i našeho nového domácího mazlíčka. Původně to měla být cesta informační a okukovací a v případě spokojenosti teprve nákupní. Po absolvování sedmihodinové (no ano čtete správně) strastiplné cesty, bych zřejmě odvezla i třínohého bernardýna. Jen šílenec na druhou (protože šílenci už jsme prokazatelně byli), by pohlédl na nabízeného psa a lehkým konverzačním tónem pronesl "No představoval jsem si ho malinko jinak, já si to ještě rozmyslím a poohlédnu se i jinde" a vydal se na zpáteční cestu.

.....Náš budoucí poklad, byl přiveden z kotce, kde byl ubytován spolu s bratrem, kterého si hajný nechal pro sebe, mámou, dalšími několika, snad příbuznými a jedním velšíkem. Hajný nám ji vedl jen tak, bez vodítka, šla tak nějak jako ovce na porážku, stále ji oslovoval pocem a dělej, zeptala jsem se tedy na jméno. Po chvíli váhavého ticha pronesl "Nóóó, v průkazu má Cilka". Byla to jinými slovy sdělená informace, že kromě sem tam "prcku", když už se jí někdo náhodou věnoval, byla oslovována hlavně "pocem", případně "uhni". Těžko říct, na které z těchto jmen reagovala víc. Tím nechci nikterak snižovat péči majitele, ona prostě jen byla součástí velké psí smečky, určena na prodej, šla tam, kam psi, dělala to, co psi a nebyl důvod ji cvičit, nebo se jí věnovat individuálně.
Vzhledem k tomu, že byl únor a ona byla umístěná v kotci, měla hustou srst, dlouhou tak, že irského teriéra, by v ní v té tmě, osvícené pouze žárovkou nad vchodem (to snad musela být čtyřicítka, nebo je tma v Krkonoších nějak hutnější než jinde), vytušil snad jen poradce chovu. A také, jak to říct, příšerně smrděla. Ale Rézka se k ní vrhla a zjevně neměla ani zdání o mých myšlenkových pochodech, týkajících se třínohých bernardýnů, protože se mě úpěnlivým hlasem snažila přesvědčit " Mami, ale je nádherná, že jo"? Těžko říct, ta žárovka způsobila, že fenečka byla víc cítit, než vidět. Co se dalo odhadnout bylo, že je opravdu mírná, nechala se bez jakékoliv odezvy hladit třemi cizími lidmi a ošlapávat batoletem a jen pokojně stála a vsadila bych se, že navzdory té tmě jsem zahlédla záblesk dobráckých očí. Fenku jsme samozřejmě brali, jen jsem se ještě snažila, jako zodpovědný nový majitel zjistit, co má ráda, co je zvyklá jíst, jestli má nějaké zvláštnosti, což podle mě bylo důležité, zvlášť proto, že už jí bylo půl roku. Mám pocit, že hajný takové otázky slyšel poprvé a nebyl na ně psychicky připraven a tak jen stále opakoval, že očkovaná je podle plánu. No budiž, aspoň nějaká informace, bylo vidět, že majitel nás považuje za podivíny z velkoměsta (v tom byl ostatně blízko pravdě) a tak jsem se raději vyptávat přestala, aby si prodej nakonec nerozmyslel on.

..... Nyní tedy, měla nastat nejrizikovější a srdcervoucí část celé operace. Odtrhnout psa od jeho rodiny, nacpat ho, kňučícího a zmítajícího se do auta, kterým nikdy nejel a odvézt ho do sedm hodin (v lepším případě) vzdáleného, nového domova. Měla jsem v pohotovosti i košík, kdyby se mu naše přízeň přestávala líbit, zvažovala jsem, zda ho mám dát dozadu, kde je sice spousta místa, ale nebyl by pod kontrolou. Vyřešila to Rézka, sedla si dopředu, hajný vzal psa do náruče, spolu s hajnou mu řekli "tak čau prcku" položil ho Rézce na klín, zabouchl dveře, pes po něm koukl, položil si hlavu na Rézčinu paži a v téhle poloze a v naprostém klidu, prospal celou cestu do Prahy.
Musím se přiznat, že jsem pojala podezření, že ho hajný nadopoval na cestu prášky na uklidnění. Dnes se zpětně za to pomyšlení omlouvám, neboť to se jen poprvé ukázala naprosto pohodová povaha naší "písečné bouře".

Vyhnány z ráje

25. května 2011 v 15:06 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Jsem zpět. Tedy, jsme zpět. Všichni členové výpravy, trpí různým stupněm deprese z návratu do civilizace. Nejhůř to nese jednoznačně naše hafinka, leží stočená ve smutném klubíčku, ignoruje jídlo a celou noc navíc dobrovolně! prospala na pelíšku na chodbě, místo pod postelí paničky. Juli se domů docela těšila, o to víc, jí to pak asi zasáhlo, když jsme opravdu dorazily, přitulila se ke mně a plačtivým hláskem mi sdělila, že chce zpátky, protože na chatě je líp. Já i Rézka jsme měly jasno už před odjezdem, měsíc, nebo dva, navíc, by rozhodně nevadil. Já to řeším pokorným návratem do spárů internetu, ona spánkem.

.....Já i Rézka máme spálená ramena a ruce od několikadenního úsilí opižlat trávu vzrostlou do pasu, místy až k ramenům, do podoby udržovaného trávníku. Ha, ha a ještě jedno ha, protože po čtyřdenním zápase kosou, sekačkou a hráběmi, příroda stále vyhrává. A to jen tak stála, beze zbraně a tiše se chichotala. Necelých 1000 metrů čtverečních zdivočelé zahrady, o které říkám, že je přírodní (z nouze ctnost), se mi rozhodlo ukázat, jak moc přírodní dokáže být, když proti ní stojím sama a navíc v tomto roce poprvé, až na konci května. První a zásadní úkol po příjezdu, byl proklestit cestu ke kadibudce, která je z jiných, než praktických důvodů umístěna na úplném konci zahrady. Zvlášť v noci, nebo za deště, případně v noci za deště, je těch padesát metrů tam a padesát zpátky, obvzlášť přírodních. Dalším úkolem bylo zprovoznit alespoň dvorek, aby se nám děti nepoztrácely v trávě. Posekáním dvorku a vyproštěním pískoviště z lůna přírody, byly naše ambice pro první den vyčerpány, stejně jako my. Zbytek času, byl věnován už jen smělým plánům na příští tři dny.

.....Ráno jsem si přivstala, abych zachytila trávu ještě rozespalou a nepřipravenou na tuhý odpor. Byla plná rosy, svěží a kosa jen svištěla, což v mém provedení znamená, že tráva celkem povolně, asi z osmdesáti procent, padala k zemi, rychlostí asi tak dvou metrů čtverečních za minutu krychlovou. Slunce běželo po obloze obdivuhodným tempem a stejně rychle se vypařovala i rosa, můj jediný spolubojovník, tráva se oklepala, zvláčněla a když se z osmdesáti procent stalo padesát, usoudila jsem, že boj kosou pro dnešek skončil, že je třeba nasadit větší kalibr, v podobě sekačky. A tráva, byť o několik hlav kratší, měla ze mě stále velkou bžundu. Pohrabala jsem sťaté hlavy a Rézka zaútočila slibovaným kalibrem. Vzzz z z žuuum a ticho, nadzvednout sekačku a muuuž z z zzzzv popojet vzzz z z žuu uu m a ticho a takhle celé odpoledne. Sekačka (původně se sběrným košem) se zahltila s každým soustem a její zažívací obtíže se projevovaly náhlým ztichnutím, usilovným tlačením a pak explozí zelené polostrávené drtě vyvržené s velkým řevem na Rézčiny nohy. Rychlost sekání nezměřitelná, Rézčina trpělivost, k mému údivu, taktéž.
Pokud si někdo náhodou vzpomněl, že jsme sebou měly i Juli a přitom o ní není řeč, vězte že ta se doma ukázala párkrát za den, když hlad dostoupil nesnesitelnosti a u žádného z kamarádů se náhodou nepodával ani oběd ani svačina, pak je tedy přivedla na svačinu k nám. Chvíli se i zdrželi, ale okupovali pouze dvorek s přilehlým pískovištěm a kopečkem, ze kterého se dá sjíždět na motorce, staré tatře, kačeně, autě s volantem, a dřevěném vozíku, to vše samozřejmě za huronského křiku a smíchu, který ani sekačka se svou věčnou škytavkou, nebyla s to přehlušit. Pak, jako když střelí do holubů, byli najednou pryč a oblažovali svojí přítomností zase jiné chudáky rodiče.

.....Večer, už notně znavené, jsme s Rézkou usoudily, že zítra je nutné si přivstat, aby útok kosou mohl trvat déle a naopak útok slunečních paprsků na naše ramena a poněkud bolavé hlavy, byl omezen na dobu dopolední a pozdně odpolední. Jak jsme řekly, tak jsme i učinily, "přivstaly" jsme si o celé dvě hodiny později. Co naplat, první, co bylo třeba udělat, bylo nalézt a vykolíkovat záhon s jahodami v zadní půlce zahrady, aby nepadl v rozpoutané válce. Naštěstí jsem zhruba tušila, kde ho hledat a i jeho vzhled se poněkud, svým vzrostle plevelovitým složením, lišil od běžného trávníku. Záhonek byl tedy ohraničen a zachráněn před nájezdem sekačky, i když udělat z něj trávník, by bylo bývalo mnohem snažší, než udělat z něj znovu záhon jahod, chvíle pokušení tu byla, přiznávám.
Naše nadšení, už nebylo zdaleka tak skálopevné, jako první dva dny, i okolnosti jako by nám už nepřály, slunce žhnulo tak, že bylo opravdu nutné na několik hodin přes poledne práci přerušit, navíc, Juli osaměla, děti se v neděli vrátily domů a ona už měla jen jediný zdroj zábavy - nás. To samo o sobě práci poměrně zkomplikovalo, neboť se vším chtěla samozřejmě pomáhat, nejraději s kosou nebo sekačkou, hrábě už jí zdaleka nepřipadaly tak akční, o uklízení hraček, ani nemluvím. Nakonec jsme přes poledne skončily ve stínu, u obrázkového člověče nezlob se a strhla se bitva krutější než ta zahradní. Rézka se vrátila do dětských let a Juli se snažila švindlovat při každé příležitosti. Já jsem si za prohru nařídila vrhnout se na jahodový "záhon" a byl to trest značně nepřiměřený. Na každou sazeničku jahodníku připadlo dalších asi dvacet, slušně (či až neslušně) vyvinutých, kvalitně zakořeněných a bujně rozrostlých jedinců pýru, jetele, pryskyřníku (ten jsem si musela dokonce vygooglovat) obzvláště bohatě zastoupeného, vlaštovičníku, kopřiv a jiných, které mi za googlování ani nestojí. Musím podotknout, že na vině je i to, že minulý rok, se v důsledku mých problémů s očima a několika operacím, ani zahradě ani záhonu nedostalo zasloužené péče. Jenže plevel nemá pochopení, o slitování nemluvě. Nicméně, ani já ho neměla, chovala jsem se jak zuřiví vojáci plenící vesnice až do základů a občas se mi podařilo zplenit i ubohou jahůdku.
Večer jsme si za odměnu vyrazily na procházku do lesa a s hrůzou zjistily, že zdaleka ne jen ořechy, ale i duby, smrky a občas i buky doplatily na nečekaný návrat mrazů, i když na ořechy je zdaleka nejsmutnější podívaná, stromy zdálky vypadají mrtvé, holé, jen se zbytky, mrazem zničených, zčernalých a seschle visících, zárodků nových listů. Naštěstí při pohledu zblízka je vidět jak stromy bojují a s velkým úsilím se snaží zničené naděje nahradit novými, byť slabšími výhonky, samozřejmě už bez jehněd. Vlašské ořechy, stejně jako třešně, meruňky, některé odrůdy jablek, víno a jiné ovoce, budou letos nedostatkovým zbožím, alespoň ty tuzemské.

.....V úterý jsme si opět "popřivstaly", ale co, už jsem byla smířená s tím, že přírodní zahrada, zůstane nejméně z jedné třetiny nedotčena a to z té, kde máme "les". Je tu pár smrků, borovice, milovaná osika, už několik let symbiotizující s křemeňákem osikovým, loni byla první sklizeň už v květnu, modřín, podobně se družící s klouzky, dub, který zatím opatruje jen stádečko babek, na hříbky zřejmě teprve trénuje, habr, v jeho blízkosti se vyskytuje ryzec pravý, ale stejně daleko to má i k výše uvedené borovici, takže rodič je neznámý, břízka a pod ní nějaké holubinky, kaštan, pod ním jen ty kaštany. Ještě máme spousty žampiónů po celé zahradě, nádherných, bohužel zápašných, jarní májovky, skvělé do bílé polévky a já se několik let snažím přesvědčit bedly, zatím neúspěšně, ale já se jednou dočkám. No, zpátky k sekání, les se samozřejmě seká jen kosou a to jen brzy na jaře, aby byly houby v trávě k nalezení, letos budeme zkrátka muset víc hledat. Když si vzpomenu, jak se dědovi všichni vysmívali, když všechny odřezky z hub a houby, které byly červivé, nosil do našeho lesíka a zahrabával pod stromy, ráda bych ty posměváčky viděla teď, když si jdu pro křemeňáky do omáčky na zahradu (musím ještě podotknout, že nejbližší les, je až asi čtyřista metrů od zahrady, tudíž přirozený přenos hub vylučuji). Těší mě, že děda se svého úspěchu dožil i že to nebyla náhoda, ale jev, který trvá už nejmíň patnáct let, u některých hub i mnohem déle, zvlášť klouzky jsou vděčným přítelem modřínů.

.....Abych to shrnula, při čtyři dny trvajícím, lítém boji, padly dvě třetiny trávníku, z toho část pouze kosou, celý šik nepřátel opevněných na jahodovém záhoně, jeden příšerně obrovský jalovec, rozpadající se vlastní vahou a povětrnostními vlivy na prvočinitele, nutno podotknout, že z boje s ním, máme nejvíc šrámů a bodných ran, protože jeho ostrým jehlám (jehličky, by byl název nevýstižný a svým způsobem i urážlivý) se snad vyrovná pouze ježek, či vybavení transfúzní stanice. Nebyl však zabit, pouze důrazně zkrocen, zhruba o pět metrů. Padla i náruč orlíčků a kopretin, rostoucích v trávníku, ale byla jim udělena dočasná milost ve vázách. Padla ovšem i panenská bělost našich ramen a paží, výstřihu vpředu i vzadu a samozřejmě obličeje, rány se hojí pomalu a barva vařeného raka taktéž nepůsobí příliš esteticky. Jediná Juli, díky své genetické výbavě, vypadá jako čokoláda. Padaly jsme my, každý večer dřív a dřív, ráno vstávaly o to později, objevily znovu svaly, které ležely zapomenuty ladem, ale přesto, naprosto jediné, čeho jsme litovaly je, že jsme to všechno udělaly proto, abychom teď musely odjet a nemohly si výsledky naší práce vychutnat a užít. S tím, že absolutně netuším, kdy se znovu dostaneme do našeho ráje, může to dopadnout i tak, že nás naše "přírodní" zahrada přivítá ve stejném stavu jako tuto sobotu. Nezbývá než doufat, že jarní příděl té největší síly už byl vyčerpán a nyní rostlinstvo poněkud zkrotne a zmoudří.

.....Byl to překrásný prodloužený víkend a proto neváhám a první, co dělám je, že se s vámi o něj podělím. Abyste tu nenacházeli jen smutek a beznaděj. Mám to jako na houpačce a sestersky se s vámi dělím o to i o to. A všechno jsem to já, když se dívám zpátky, je to k neuvěření, jak velké rozdíly v náladách a emocích mívám, i během hodin, natož dní. Tak to se mnou prosím vydržte.

A ještě kousek smutku

24. května 2011 v 10:00 | adaluter |  báSNĚNÍ
Ještě jedna malá, přednastavená básnička, bez rýmů, psaná pocitem, teskným ránem a propiskou. Jak jinak.





Kterýkoliv den
se může člověk probudit
a zjistí,
že venku
i uvnitř
prší.

Potůčky stékají
ke kraji
silnice
a v místech,
kde praskl obrubník
mizí.

Zaplavuje mě smutek
z nicoty,
jen tak,
přichází snad
ze zlého snu,
z probuzení.

Chybí tu teplo,
pohlazení
a ranní čaj,
láska
tu
schází !

Pandořina skříňka dějství jedenácté

22. května 2011 v 13:00 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Protože v sobotu odjíždím mimo dosah spárů internetu, nechám vám tu aspoň malý kousíček sebe, v podobě další části Skříňky, kterou přednastavím. Návrat plánuji na středu večer, tak se neuražte, že vám neodpovím na milé komentáře ihned. Děkujeme za pochopení.


.....Tak přináším další úryvek z jiného světa, zmínila jsem se, že na oknech byly masivní mříže? Zcela logicky, uzavřené oddělení muselo být opravdu uzavřené a to i pro případ útěku i třeba sebevražedného vrhání se z oken.

.....Začala jsem si zvykat na všechny kolem, jako na svou novou rodinu. Vytvářela jsem si svůj nový, uzavřený, nezávislý svět, ve kterém bylo bytí snesitelné, byla jsem odstřižená, nad budoucností jsem odmítla uvažovat a minulost se snažila vytlačit. Pokud jsem dokázala nemyslet na venkovní realitu, zvládala jsem být i trochu společenská. Zapojila jsem se do pomáhání ostatním, pod vedením energíí věčně nabité Helenky. Byla jako sluníčko, zářila od samého rána až do noci, kdy jako poslední z nás uléhala a to až po domluvě sestry. Bylo jí necelých devatenáct let a trpěla mánií, chorobně dobrou náladou. Člověk by si řekl, proč léčit dobrou náladu, ale mánie není jen tak nějaký povznesený pocit, pod jejím vlivem, ač vy se cítíte naprosto skvěle, můžete během několika dnů prodat nebo i rozdat veškerý svůj majetek, dát v práci výpověd, protože "odjíždíte" na cestu kolem světa, nebo se vrháte do pochybných známostí, bez ohledu na jakékoliv nebezpečí. Jste tak zapálení a nadšení pro všechno a zároveň nemáte schopnost odhadnout ani míru, ani následky svých činů.
Brala lithium a netrpělivě čekala na výsledky krevních testů, které měly určit, kdy jí konečně pustí domů. Mezitím však hodiny prozpívala, protančila, pomáhala sestrám, pacientům, bez přestání a rychle mluvila, byla každou chvíli někde jinde, skoro nespala a pořád se smála. Bylo to neskutečné, byla jak svobodný ptáček, uvězněný v kleci. Připadala jsem si proti ní zpomalená, vyšťavená, bezbarvá, v podstatě mrtvá. Její neštěstí bylo, že mánie bohužel málokdy chodí sama, většinou ruku v ruce se zdrcující depresí, která následuje po manické fázi a člověka, který se vznášel v oblacích, srazí do pekel krutěji, než kohokoli jiného. Ten obrovský rozdíl, mezi vrcholem a dnem propasti mnozí neustojí. Helenka věděla, že až jí propustí, nebude to na dlouho, že se vrátí a tentokrát si ovšem prozpěvovat nebude.

.....Dny plynuly a já se cítila, i teď jako bych se to bála říct, cítila jsem se líp. Všechno to líp, bylo ovšem pevně provázáno právě s tímto oddělením, s mojí doktorkou, Helenkou, mojí komunitou. Našim další návštěvu nepovolili, zato přišla moje nejlepší kamarádka, Zuzka. Už když vcházela do dveří, bylo vidět jak je nejistá. Později se přiznala, že vlastně vůbec netušila, co má čekat, že když vám kamarádku zamknou na psychiatrii pod zámek, je tam už déle než měsíc a nemáte o ní žádné zprávy, je těžké si představit, co uvidíte, nebo koho vlastně uvidíte. Myslím, že se jí docela ulevilo, nekřičela jsem, nebyla agresivní, ani jsem neměla ten typický apaticko-nevědoucí, tupý pohled se slinou v koutku úst, kterého se tak nějak obáváte u člověka utlumeného hromadou chemie. Naopak působila jsem vyrovnaně, usmívala jsem se, mluvila souvisle i když dost zpomaleně. Téměř pobaveně jsem ji pozorovala, jak se kradmo rozhlíží kolem, po ostatních, jako by si nebyla jistá, jestli na ni někdo odněkud neskočí. Sledovala Klárku, hledající neustále svojí kliku, prozpěvující si Helenku, která co chvíli tanečním krokem proběhla okolo nás i jednu skorobábinku, co stále ještě seděla nad svým dávno studeným obědem, kývala se ze strany na stranu a polohlasně si něco mumlala.
Dostala jsem čokoládu, jablíčka a bylo jasné, že že neví o čem mluvit, bála se vyptávat, mluvit o sobě jí asi přišlo hloupé, o tom, že bych někdy vůbec měla nějaké dítě, samozřejmě nepadlo ani slovo (byla proškolena sestrou) a tak jsem začala mluvit sama, jak to tu chodí, co děláme, jaká je paní doktorka, Helenka, sestry, mluvila jsem a mluvila, usmívala se a měla pocit, že jsem jí určitě uklidnila, že přece jasně musí vidět, že na tom jsem docela dobře. Když jsme se k tomu vracely o několik let poté, přiznala se mi, že to, co jí vyděsilo ze všeho nejvíc, bylo to, jak jsem tam působila téměř šťastně. Měla prý pocit, že jsem se opravdu zbláznila, když se můžu cítit spokojeně na tak příšerném místě. Když odešla, cítila jsem se dobře, že jsem ji upokojila a nepřidělala jí žádné starosti, ona ve skutečnosti byla mým stavem upřímně zděšena a z té návštěvy se prý dlouho nemohla vzpamatovat.

.....Je to zvláštní, jak člověka může změnit duševní utrpení, co jí přišlo jako peklo, já viděla takřka jako ráj. Byla jsem maličká součástka v soukolí, které fungovalo, nenutilo mě ke střetávání s vnějším světem, vlastně mě před ním chránilo, pohltilo mě, dalo mi pevný řád a to, co ti zvenčí viděli jako vězení, já viděla jako osvobození.
Vím, že můj neustále prodlužovaný pobyt, dělal vrásky všem v mém okolí. To, že jsem byla pod zámkem, v podstatě bez možnosti návštěv (ze strany rodiny), je vrhalo do nejistoty, co se mnou vlastně je a bude. I to však v mojí mámě vzbuzovalo společně s nepodařenou návštěvou, ani ne tak obavy, jako spíš vztek a pocity křivdy. Kdyby tehdy mohli za mě podepsat reverz, neváhali by ani minutu, byli přesvědčení, že udělali chybu, když mě tam dovedli a aniž bych o tom věděla, telefonovali několikrát na oddělení a požadovali moje propuštění. Ještě, že jsem o tom nevěděla, protože můj vnitřní klid, který jsem sotva začala nabývat, by se byl v té chvíli roztříštil hrůzou z toho, že se jim to podaří.

Zadrhnuté zádrhele.

18. května 2011 v 12:13 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Mé skromňoučké múzy bydlí v parku, bydlí v čekárně na očním, mé múzy přebývají i v "mekáči", kde s Juli občas čekáváme na naši tetu Zuzku, která vinou pracovního "vy" nebo spíš přetížení, doráží na všechny schůzky s nejmíň půlhodinovým zpožděním.
A úplně nejvíc, mě obletují venku, při chůzi, je to asi pozůstatek z dob, kdy jsem se jako malá a pak mladá, "toulávala" po lesích. Odešla jsem třeba v osm ráno a domů dorazila večer. Později, abych nepůsobila podivínsky, jsem sebou začala nosit košík na houby a zjistila, že je to pro mě ta absolutně nejlepší relaxační metoda. Celé hodiny jsem si povídala sama se sebou, někdy jen v duchu, jindy polohlasně a společně s houbami, hledala smysl života, jak píšu už v profilu, jen dodám, že co se týká hub, bývala jsem podstatně úspěšnější, smaženici ze smyslu života jsme nikdy neměli, ještě tak na polévku by možná bylo.
A to mi zůstalo, jakmile se dám do pohybu a moje chůze chytne určitý rytmus, myšlenky se rozjedou na plno a od křidýlek těch maličkých poletušek se mi dělá průvan kolem uší. Tady se narodí, ale i zahyne nejvíc nápadů, protože zapisovat v chůzi, je nad mé schopnosti a pamětovou kartu jako příslušenství k mozku, bohužel ještě neprodávají.

.....Takže tady všude a samozřejmě občas i jinde, trávím čas s těmi holčinkami, co mi sedávají na rameni a našeptávají. U nás doma se zdržují minimálně, když už, tak v noci, za nepřítomnosti ostatních členů domácnosti. A počítač s klávesnicí je, řekla bych, přímo odpuzuje. Opravdu, málo co, jde z hlavy rovnou do kláves. Ten propiskový mezistupeň, který mám zažitý třicet let, se nemíní vzdát své exkluzivity. Vše co má mít hlavu, patu, vtip, nebo pointu, se musí nejprve protlačit skrz propisku.

.....Potřebovala bych se zdokonalit v psaní na klávesnici. Sice je můj pokrok (pochválím se sama) obdivuhodný, protože od počátečního, listopadového hledání písmenek, které někdy zabralo čas i kolem půl minuty na kus, jsem dospěla k poměrně "vysoké" frekvenci úderů a znalosti umístění jednotlivých znaků, vychytala jsem otazník, vykřičník, velká, malá písmena, fintu na napsání zavináče -- vidím vás, vy se mi smějete, to od vás není pěkné. Já nikdy s počítačem (a nutno podotknout, ani s psacím strojem) nepracovala, žádný kurs neabsolvovala, doma ho obcházela obloukem a na gymnáziu, před pětadvaceti lety, jsme měli jeden, na který jsme se mohli, pro jistotu, jen s úctou dívat a to jsem ještě ten den, kdy na naši třídu přišla řada, chyběla, takže dodnes nevím, jak vlastně vypadal.

.....Jsem zkrátka samouk a i když toho moc neumím, je to jen moje práce, co všechno bych teprve zvládla, kdyby se mi dostalo příslušného "vzdělání". Teď bych chtěla psát více prsty, než jen dvěma, ale nějak to nejde. Buď můžu psát "rychle" a "automaticky", nebo zapojit jednu, nebo i dvě dvojice dalších prstů a nastává zmatek, spojení mezi mými prsty a mozkem se uzluje, ucpává a přerušuje a slovo "nenaolejuje-li", se stává záležitostí minut, ne vteřin. Nakonec můj přetížený mozek přehodí výhybku a mé prsty, krom ukazováčků se samovolně stáhnou, jako podvozek letadla po startu, ustoupí do pozadí a rytmus psaní se obnoví a z monitoru na mě zírá "to Julie, naolejuji to sám" a já ani nevím, kde se to tam vzalo. Tak nevím, mám se snažit, mám to vzdát ? Psaní všemi deseti je pro mě sci-fi, ale aspoň čtyři, nebo šest, to by byla paráda. Hned bych se cítila líp, kdyby kolem procházející Rézka, pokažé s úsměškem neprohodila: "Ty furt ještě datluješ těma dvěma" ?

.....A jak by mi pomohlo, že by mé prsty, ne oči, věděly, kde je které písmenko, protože přepisování propiskových "skvostů" je časově náročnější, než psaní z hlavy. Člověk fixuje pohledem text, nadechne se, jako by se chtěl potopit a pak se zuřivě vrhne na klávesnici, než se mu zapamatované vykouří z hlavy. Napíše půl věty a je v koncích, jak s pamětí, tak s dechem a začíná hledání příslušné partie v čmaropisu. Ano v čmaropisu, protože téměř vždy píšu na kolenou a můj "vypsaný" rukopis je všechno, jen ne čitelný. Z tohoto titulu bych mohla být i lékařem, protože jak známo, nečitelný rukopis, je jedním ze základních předpokladů tohoto váženého povolání, stejně jako jedním ze základních předpokladů lékárnického vzdělání, je talent k luštění hieroglyfů. Bohužel, byla bych lepší lékař než lékárník a to i přes to, že vlastně luštím své vlastní šifry.

.....Tak tedy, hledám příslušnou pasáž v čmaropisu, než ji ovšem najdu, zapomenu, čím jsem v přepisu skončila, stočím tudíž zrak k monitoru, vtisknu si do paměti poslední slovo a vracím se zpět k předloze, kde ovšem opětovně bloudím. Konečně naleznu totožné slovo, zafixuji si další část "vysoce umělecky cenného díla", nádech a vše se opakuje. S pohledem upřeným na klávesnici, vypotím další souvětí a když s pocitem triumfu, jak se mi lepší paměť, zvednu hlavu, abych zkontrolovala svůj počin na čisto, zjistím, že jsem zapomněla vypnout Caps Lock a všechno je v ..., no těsně pod kostrčí. A to vše se, podle délky jednotlivých "vysoce umělecky cenných děl", opakuje až několik hodin. Jsem masochista, asi. Ale ten pocit zadostiučinění, když po trojí (a i tak nedostatečné) kontrole textu konečně mačkám "ihned zveřejnit", je k nezaplacení. Jediný, ještě lepší moment pak je "Máte dva (tři, deset) nové komentáře", to jsem jak děcko na Vánoce. Blogování mi zalezlo pod kůži a nemíním se vzdát, i kdybych měla mít přezdívku "datel" i v občance.

.....Dovolím si otázku, jak jste na tom vy ? Vážně všichni píšete z hlavy rovnou do virtuality, nebo máte ještě někdo slabost pro propisku, pero, tužku nebo křídu a břidlicovou tabulku, případně dlátko a kámen ? Nebo jsem tu jediná z minulého století, ba tisíciletí.

.....A ještě PS: nevím proč, nepátrám po tom, ale mám dnes dobrou náladu, víte takovou tu s úsměvem na tváři, je to tak krásný pocit, úplně jsem zapomněla. Asi nevydrží dlouho, ale věřím, že se bude vracet. Tak se mějte krásně, mám vás ráda.

Praha prozaická

15. května 2011 v 15:26 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Její vzduch byl první, který jsem vdechla do plic. Její rušná ulice, byla tou, na kterou jsem byla vynesena a poprvé spatřila oblohu. Pouliční lampy vyháněly strach z mých batolecích snů. Její dlažba a asfalt otloukaly moje kolena a kapky mojí krve v jejím prachu a její prach, v krvi na mých kolenou, z nás udělaly pokrevní sestry. Doprovázela mě do školy a chodily jsme pozdě, protože stále bylo něco nového, čím mě okouzlovala. Byla pro mě tak domácká, bezpečná a všudypřítomná. Byl to zatím jen nepatrný dílek obrovské skládanky, o které jsem neměla ani zdání. Rostla se mnou, stále bylo co objevovat, tolik krás a tolik tajemství, co čekala na odhalení. Provázela mě dětstvím, kdykoliv jsem jí opustila, ráda jsem se vracela.

.....Stála mi za zády na prvním rande, a sčítala mé polibky. Do její tmy jsem šeptala svá přání. Do její tmy se vsakovaly mé slzy. Byla přítelkyní, co věděla vše. Toulala jsem se v jejích parcích, poznávala hlučná náměstí i tiché, zasněné kouty starých uliček. Mám v nohách kilometry jejích ulic a ona nosí tisíce mých stop.
Vedla mě k oltáři, přijala do své náruče moje dcery, byla a je svědkem toho krásného i toho tragického v mém životě.

.....Je rozmanitá a rozmařilá, hned je dámou s romantickým úsměvem a stříbrnou stuhou Vltavy ve vlasech, hned za holku, která ještě neví, co se nosí. A někde mládne, zbavuje se špíny a starých jizev a nově rozkvétá. A jinde stárne, avšak s elegancí, stává se vzácnou a voní historií. Má zákoutí, kde se zastavil čas, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Bývá i paličatá, to když ji lidé zlobí a podmaňují si ji bez citu, umí se ohnat, umí se bránit. Umí být nostalgická i rozjásaná, samotářská i liduplná, rozpálená i mrazivá. Má pro každého něco, jen je třeba to hledat, od nikdy nespícího, žhnoucího srdce, až po tichou Tichou Šárku.

.....Bývá tou, jíž nevnímáme, když ji máme každý den, tou, které si nevážíme, když nám vlastně patří. Tou, kterou pořádně neznáme, i když s ní žijeme celý život. Tou, co na nás trpělivě čeká, až jednou přijdeme s otevřenýma očima a uvidíme jak je krásná.

Praha kouzelná

14. května 2011 v 20:45 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Rozhledna tančí
ztemnělou zelení
Triga se vzpíná
na památném kameni

Hradčany brodí se
vlnami červánků
sta věží zazáří
jak plamen ve vánku

Vltava celá
když se sešeří
skryta je v šedém
racčím pápěří

Tmou potom zalije
noc tichá nábřeží
jak vínem opije
ty kteří nevěří

Kouzlo je obejme
pod svící kaštanů
kde slunce zlatavé
najde je po ránu

Praha se rozzáří
jak rosa v krůpěji
nový den přináší
zas novou naději


PROSTĚ "POHODA"

12. května 2011 v 14:49 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Už několikrát jsem se zmiňovala, že ráda a hodně píšu na kontrolách u své oční lékařky, kde mám vždy několik hodin jen pro sebe a můžu se nerušeně uzavřít do světa písmen a zároveň pozabíjet vlekoucí se čas. Ale dnes sedím, ne moc trpělivě a čekám, co taky jiného v čekárně dělat. Netrpělivost ovšem nesouvisí s liknavostí lékařky, ale něčím naprosto jiným. Já dnes dorazila vzorně, přesně na minutu, ale můzy meškají. Jestli ovšem není nadnesené nazývat ty záchvěvy psavosti můzami. Každopádně jsem tentokrát bezradná, hlavou mi sice probíhají témata, ale já je jedno po druhém zavrhuji jako: moc smutné, ufňukané, depresivní, o ničem, moc osobní a nic kloudného nepřichází. Zkrátka jsem v propadu a něco pozitivního aby člověk pohledal. A tak pátrám v paměti a vytáhnu, ale jo, to by šlo, vztek je dobrý, nic pozitivního, ale lepší se rozzuřit než rozbrečet, na očním ty slzy dělají problémy, vyplavují kapky. Zuřivost už taky bude spíš krotká a domestikovaná, protože ona událost už je pár měsíců za mnou a já stihla vychladnout.

.....V prosinci loňského roku jsem poměrně intenzivně hledala práci. To je oříšek samo o sobě, já navíc jako držitelka invalidního důchodu, jsem byla už předem napůl ze hry. Navíc ani moje osobní situace nehrála tak úplně za mě, lékařka mi důrazně doporučila zatím nepracovat, protože stav mých očí, je prozatím nedořešen a stále nevyzpytatelný, což ovšem mou finanční situaci nijak zvlášť nevylepšuje. Soustavná péče o Juli, která sice chodí do školky, ale je velice často nemocná, také není tím pravým lákadlem pro případného zaměstnavatele. A asi největší problém jsem já sama, nějak se nedokážu postavit před personalistu a říct:" Můj zdravotní stav je bezvadný, nemocnost nehrozí a dítě bude hlídat babička, dědeček, sestra, chůva, v nejhorším ho šoupnu do Klokánku". Vím, že je to lež jako věž, protože z minuty na minutu, kdykoliv, můžu přestat dočasně vidět, babička, dědeček ani sestra hlídat nebudou, na chůvu nemám a do Klokánku jí nedám. Ano dělám si to sama, já vím.

.....Po dlouhém zvažování jsem usoudila, že nejschůdnější (aspoň, co se týká starosti o Juli, protože oči neovlivním) by bylo pracovat v noci, kdy Juli spí a pro její příbuzné by snad nemusel být takový problém jí ohlídat. A hle, těsně před Vánoci jsem našla skvělý inzerát, byl to noční úklid Technické knihovny v Dejvicích (tudíž poměrně blízko), práce vyhrazena speciálně pro zdravotně znevýhodněné (v tomto případě tedy zvýhodněné) osoby, úvazek zkrácený, počet volných míst 17 !!!,a plat od 13000 !!!!!. Páni, po spoustě marných pokusů, kdy jsem už ztrácela naději, to byla naprostá bomba, dokonalý dárek k Vánocům. Samozřejmě jsem okamžitě volala, musela jsem být jedna z prvních, zjistila, že práci zprostředkovává agentura, která se specializuje na uplatnění zdravotně postižených na trhu práce, což zvýšilo moji důvěru. Nástup měl být od třetího ledna, paní slíbila, že se ozve ještě před koncem roku, aby mi dala termín na konkurz.

.....První nepatrný zádrhel byl, že se neozvala, tudíž jsem hned po Novém roce volala znovu já. Paní ochotně zkontrolovala, zda si mě minule zaznamenala a pak mě ujistila, že jakmile bude mít datum konkurzu, ihned mě zkontaktuje. Volala jsem v půlce ledna, pak znovu na konci a pokaždé slyšela totéž, bohužel firma nám stále nedodala datum výběrového řízení. Moje nervozita rostla každým dnem, sice jsem i dál procházela nabídky, ale nestály za moc a bála jsem se pustit tak skvělou, byť jen možnost. Rady ať nastoupím kamkoli a pak dám po pár dnech výpověď, když mi vyjde tohle, byly k ničemu, za prvé stejně nebylo kam nastoupit a za druhé tohle přesně patří do vzorce chování , které nezvládám. Jediné, co mi nesebralo zbytky naděje, bylo to, že inzerát byl průběžně aktualizován, tak jsem doufala, že čekají na plný počet zájemců.

.....V polovině února, mi ona paní konečně zavolala to dlouho očekávané datum. V den konkurzu, jsem dorazila na uvedenou adresu v centru Prahy, dozvěděla se že zájemců je dvacet pět a jsou rozděleni do skupin po pěti, já patřila do té první. Dostavil se zástupce zprostředkovatelské firmy a také případná budoucí šéfová, ze zadavatelské firmy, knihovny. Nás bylo, jak už jsem řekla pět, dvě ženy, tři muži. Celé sezení trvalo déle než hodinu, pan Prostředník si nás vyfotil ?!, vyplnil s námi dotazník, pohovořil a všem nám potom rozvlekle a ne příliš konkrétně osvětloval personální vztahy. Po několika dotazech vyšlo najevo, že budeme vlastně zaměstnanci oné agentury, která nás pak bude propůjčovat jednotlivým organizacím na práci. Tady jsem poprvé zbystřila a zeptala se, zda je možné, že nás po určité době mohou přesunout někam jinam a na denní směny. Velice neochotně, dlouhými oklikami přiznal, že v zásadě ano, ale dodal, že vždy záleží na dohodě. Dohod a domluv mezi lidmi, ochoty, vycházení vstříc a podobných obratů, byl jeho projev plný. Mohl působit jako lidumil, nebo poněkud slizký manipulátor... Vzhledem k výrazu, který u toho měl, jsem se obávala druhé varianty.

.....Pak dostala slovo "paní šéfka". Zevrubně popsala povinnosti, které nás čekají a jen tak mimochodem se zmínila, že se tedy jedná o jedenáctihodinové směny, od osmi večer do sedmi do rána. Po této nenápadné informaci vybouchla a s velkým křikem se rozloučila druhá ženská zájemkyně o místo. Před odchodem jim však ještě od plic řekla, co si o nich myslí, když u práce pro zdravotně postižené označí jedenácti hodinovou směnu, jako zkrácený úvazek, nutno říct, že měla v něčem pravdu. Po prásknutí dveřmi nastalo ticho, doplněné jen souhlasnými kývavými pohyby hlavou, nás, kteří jsme vytrvali. Prostředník chytil dech a argumentoval tím, že nevěděl, že inzerát je takto formulován, ale že pokud má někdo "vážně zájem" (řečeno hlasem, který toho někoho rovnou vyřazoval z konkurzu) o zkrácený úvazek, můžou se samozřejmě "dohodnout" a pracoval by jen čtyři dny v týdnu. No páni, jen čtyři, no ano zkrácené to bylo, normální pracovní doba zahrnovala dnů šest. Nutně tedy padla další, nejpodstatnější otázka, co za to. Uhýbání, okecávání a vykrucování, už muselo být podezřelé všem, snad krom jednoho z mužů, který byl očividně v poměrně hluboké depresi, což mimochodem uvedl i při vyplňování dotazníku. První otázku na plat, která padla brzy po začátku celého dýchánku, zahrál Prostředník do autu, na konci nám došlo proč, nejspíš byl placen pouze za dokončený konkurz. Nakonec musel s barvou ven, neboť už nebylo kam uhnout. Bylo to celých padesát korun na hodinu a to včetně příplatku za práci v noci. V tu chvíli mě zamrzelo, že má skorobudoucí skorokolegyně, neprojevila více trpělivost a nepočkala s odchodem až do této slavnostní cvíle. To ticho ve kterém jsme totiž náhle osaměli, já a muž s depresí, bylo skličující. Nějaká ta "prdel" sice zůstala viset ve vzduchu, ale chvíle si zasloužila víc. Když si prach sedl, byli jsme my, poslední zoufalci, opatrně zpoza stolu ujištěni, že se nám příští týden ozvou.

.....Vyšla jsem na chodbu a zkoumavým zrakem přelítla, těch asi patnáct dalších uchazečů, převážně mužů a tipovala, který z nich jim z toho udělá kůlničku na dříví, když my jsme se nepochlapili. Tipla jsem někoho z poslední skupiny, protože po třech hodinách čekání, čekání a čekání, budou určitě v mnohem lepším rozpoložení, než my, kteří jsme si to odbyli takřka bez příprav.

.....Poté, co jsem dorazila domů, jsem si trochu započítala a zjistila, že těch slibovaných třináct tisíc hrubého, by dostal ten, kdo by pracoval jedenáct hodin nočně, šest dní v týdnu. No řekněte, není to pro zdravotně postiženého terno? A to jsem ještě zapoměla uvést jiný nepatrný detail, který vyplul na povrch až v závěru celé té parodie a to, že ve skutečnosti hledali pouze čtyři nové zaměstnance, nikoli sedmnáct. Sedmnáct jich bylo v knihovně zaměstnáno celkem. Kupodivu i tato informace, stejně jako slibovaný plat, zůstaly Prostředníkovi utajeny a on nemohl věřit vlastním uším, že "něco" takového, bylo v inzerátu uvedeno.

.....Nemusím snad ani říkat, že nevím jak onomu zkroušenému chlapíkovi, ale mně se příští týden nikdo neozval. Nejspíš jsem nějak nesplňovala přísná kriteria na tuto otročinu, nebo se nelíbila fotka, kterou Prostředník pořídil mobilem, kdo ví. V koutku duše mě hřála myšlenka, že se možná neměl kdo ozvat, neboť jak známo, se zadrátovanou čelistí se velice špatně hovoří. Nicméně moje důvěra, byla zadupána v prach, když jsem zjistila, že agentura, hrdě hlásající, že pomáhá zdravotně postiženým, z nich vlastně dělá novodobé otroky. A to nemluvím o sebedůvěře, když jsem ani na takovouhle práci, nebyla shledána vyhovující.

Jak snadné je manipulovat s lidmi a jak nesnadné je nenaletět.

Spirála smutku

8. května 2011 v 1:01 | adaluter |  MÉ PEKLO
.....Jsem setrvale smutná, není to zoufalství, ale tíží to, jako by nic nemělo smysl. Vždycky, když si pomyslím, že je trošku líp, všechno se vrátí a já zase znovu na několik dní bloumám v beznaději. Je to jako spirála, ač jsem čím dál víc vzdálená středu, procházím stále stejnými stavy, jen posunutými na další úroveň. Prach si sedá, vzduch se čistí, život jde dál, pro všechny kolem, je věc prostě uzavřená, ale pro mě ne. Já jsem se vlastně neposunula nikam, jen v čase, ale v myšlenkách, v srdci, stále stojím nad tou hromadou střepů. Čas v tuhle chvíli neléčí, aspoň ne zatím. Zatím mi prokazuje spíš medvědí službu. Dává mi prostor, abych si uvědomila, co všechno jsem ztratila, co všechno mi to přinese a hlavně, co všechno jsem mohla, nebo měla udělat, aby to tak nedopadlo, co všechno jsem udělala špatně, co jsem prozměnu neudělala vůbec a co už bohužel neudělám nikdy.

..... Nejednou, si až po chvíli uvědomím, že přemýšlím, jako by všechno bylo jako dřív, pak mi prozření uštědří políček a já se už po tisící, znovu a zas snažím najít půdu pod nohama. Cítím lítost, obrovskou lítost nad tím vším. Nad ním, nad Juli, Rézkou, nad sebou, nad tím, že to tak být nemuselo, kdyby...... A znovu pocity viny, zlosti, zoufalství, ztráty, bezmoci, propadání se, rezignace, samoty. A pak nic, ve své podstatě, jen procházím dny, nastavená na autopilota s omezenými funkcemi, ale já tu vlastně vůbec nejsem, nevím, kde se toulám, někde s ním, někde mimo tento svět, mimo realitu, protože každý její dotek bolí jak bodnutí nožem. Zjišťuji jak hořkou pachuť má rčení, že až se ztrátou zjistíme, co jsme měli. Člověk naráz vidí všechno jinak, jde z extrému do extrému a najednou už ani neví, co je, nebo byla, vlastně pravda, fakt je ten, že to, že přežil z něj dělá zajatce vlastního svědomí. Naprosto marně se snaží těm málo lidem, kteří jsou ochotni ho poslouchat, vysvětlit, že sice VÍ, že pocity viny jsou přehnané, ale přesto si nemůže pomoci, protože je CÍTÍ. Ač vím, že jsem nemohla nic dělat, cítím vinu, že jsem něco neudělala. Je to na hlavu? Možná, ale myšlenky se neptají, zda mají smysl, nebo jsou zcestné, myšlenky prostě jsou a já jim neuteču.

..... Mám pocit zmaru, zvlášť, když se Juli uprostřed hry najednou zastaví, chvíli kouká do prázdna a pak ke mně přiběhne s pláčem na krajíčku a chce tátu, pořád se snaží usmlouvat tu definitivnost, ostatně jako já. Nebo se bojí, že bude tátova dušíčka smutná, protože neposlouchá písničky, které jí přivezl z domova, jenže ona, na rozdíl ode mně, odmítá plakat. Kdykoliv by k tomu mělo dojít, nechce dál mluvit, proto ani nechce poslouchat ty písničky, protože by plakala, nechce, ale má z toho pocit viny a já pak, po večerech, brečím i za ní. A mívám vztek, protože nejen já jsem mohla a měla dělat spoustu věcí jinak. Svoje trápení ještě jakž takž zvládám, ale to její dětské, které se skrývá za tou usměvavou tvářičkou, připravené kdykoliv vyrazit na povrch a před kterým je tak bezbranná, to je na mě moc, pak proklínám osud, sebe, jeho, jako bych tím mohla něco změnit.
Na den maminek připravili ve školce besídku a Juli přišla s pláčem, že až bude den tatínků, ona bude jediná, která tam tatínka mít nebude. "Táta musí přijít!" řekla mi a měla pocit, že tím je to vyřízené. Co jsem na to měla říct? Zavrtěla jsem jen hlavou a než jsem něco řekla, skoro na mě zakřičela "neříkej to, nemluv o tom, já už nechci brečet". Nechce brečet, protože brečet, znamená cítit bolest a ona nechce cítit bolest, ona chce zpátky tátu. Věří, že by to šlo a mě strašně bolí znovu a znovu jí brát naději.

..... Dnes, jak řekla ona sama, "neměla svůj den", od rána od pěti zvracela, cítila se mizerně, jen tiše ležela, což je u ní, i při nemoci, jev nevídaný a někde kolem poledne se mě ptala stísněným hlasem jestli umře. Proč má, sakra, pětiletá holčička mít strach ze smrti? Proč o ní má vůbec přemýšlet a proč se s ní má smiřovat ? Proč ? Proč se stokrát každý den ptám proč ? A proč si nedokážu ani jednou odpovědět ?

.....Nechtěla jsem ani psát, nevím, co bych psala, když se cítím takhle, ale pak převážila potřeba někomu to říct, protože toho každý den přibývá a já už nějak nemůžu. Většinu dní pro mě jako introverta platí "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Ale občas už přetvářku, nebo spíš masku nezvládám a dopadá to takhle. A tak vám, kteří jste došli až sem, děkuju, že jste mě vyslechli i když třeba nepochopili.

Psí počasí

3. května 2011 v 16:57 | adaluter |  MÉ NEBE
.....Představte si, že máte psa, no, někteří si ani nemusí moc představovat, ostatní to prosím zkuste. Tak tedy, máte psa, ten pes je zvyklý (to vy jste ho navykli ), každý den kolem půl deváté vyrazit do Hvězdy (pro mimopražské Obora Hvězda - úžasný kus přírody a lesa přímo v přelidněné Praze). Zapomeňte na chvíli na to, že touhle dobou normálně skučíte v práci, nebo, když to bez ní nemůžete vydržet, řekněte si, že je pět odpoledne. Že ještě pořád trčíte v práci? Dobrá, je generální stávka, spokojeni? Zpátky, je půl deváté a váš pes už nervózně popochází u dveří, jako manžel, když se někam chystáte a vy ne a ne opustit koupelnu. Vstanete tedy od ranní kávy a naposledy se ho snažíte ukecat (psa, ne manžela), jestli by to dneska vážně nešlo zrušit, venku totiž leje, ale jako z konve. Pes se tváří, že nerozumí, nebo vážně nerozumí a dál se "chystá" vyrazit. Rezignovaně na sebe navléknete tepláky, přes ně šusťáky, teplou mikinu, bundu s kapucou, u které doufáte, že je nepromokavá, kolem krku ještě šátek, nejen, že leje, ale je i pořádná zima, hodíte psí oči na psa, ten se ale koukne stranou a vaše škemrání naprosto ignoruje. "Však já ti to u večeře oplatím", bleskne vám škodolibě hlavou, při představě, jak prozměnu vy, budete ignorovat jeho škemrání. Teď vám ale není pomoci, ještě pořádné boty, zvažujete i deštník, jenže s tím větrem, co je venku, je deštník akorát pro zlost. Tak obojek, vodítko a jde se, teda, no. "Jéžiš", vám to ale trvá, co byste dělali, kdybyste měli jít s tím psem doopravdy, tak šup, šup. A jsme venku, fakt je zima, fakt leje, hůů, to zas bude procházka. Zamíříte ke Hvězdě, naštěstí to máte kousek a v duchu už uvažujete, jestli se vám to podaří aspoň uhrát na kratší okruh. Hledě na čokla, to moc nevypadá, lítá jako cvok a vy si připadáte podobně, protože krom vás, tu snad není ani živáčka. Nejdete hlavní cestou, zahnete na jednu z vedlejších pěšin, abyste toho po chvíli litovali, zaprvé jak známo, v lese prší dvakrát, a navíc pěšina se po stu metrech ztrácí pod vodou, sakra. To už nejsou louže, to je jezírko, dlouhé, široké přesně jako cestička po níž jste navykla, sakra, svého miláčka pobíhat. A tak jdete po břehu toho vodního úkazu a co chvíli vás ošlehnou promáčené větve mladých doubků a "boučků", které se teď pod tíhou kapek hluboce sklánějí nad hladinu "cestičky". Pes, ten je kdesi, poznáte to jen podle praskání větví a i to špatně, protože déšť v lese je poměrně hlasitá záležitost. A jak se tak plouháte, venčíc neviditelného psa, zahlédnete v dálce před sebou postavu, zaradujete se zlomyslně, že nejste jediný magor, v lese nasáklém nechutným deštěm, že i jiní mají nemožné psy, kteří vyžadují svých šedesát minut za každého počasí.

.....Jdete pomaličku, ono není kam spěchat a přijde vám trochu divné, že ta postava stojí stále na stejném místě, no mohla byste se i trochu bát, ale je to ženská, tak snad... Z nedostatku jiné zábavy ji pozorujete, je divná, nemá deštník, nemá kapucu, jen lehký kabátek, rozepnutý! a pod ním tričko?!, stojí, kouká někam nahoru a přihlouple se usmívá. Dost divná, pátráte v podrostu, co to vlastně venčí, ale asi má stejného poděsa jako vy, který teď pobíhá někde na druhém konci parku. Ani nemá vodítko. Opatrně jí obejdete, trochu větším obloukem, než obvykle, protože se vám nějak nezdá. Je promočená, z vlasů jí teče, zjevně tu už stojí dost dlouho. Zavrtíte nepatrně hlavou a jdete dál, jen vám to nedá a ještě párkrát se otočíte, žádná změna. Najednou vyběhne z křoví to vaše čuně, mokré, urousané, až po břicho od bláta, no to je na vanu, pomyslíte si s nevolí a odháníte ho protože si chce hrát. Dojde mu, že s vámi žádná sranda nebude a zmizí v lese. Zavrtáte se hlouběji do bundy, bradu zaboříte do šátku a trochu zrychlíte tempo, jednak je vám trochu zima, jednak se cestička aspoň částečně vynořila z vody a nemusíte se už prodírat křovím. Zase se vrátíte k té ženské, je to zvláštní, jak tam tak stála, jako by ani nevnímala, že prší, ale vypadala spokojeně, což bylo vzhledem k okolnostem zvláštní, byla vám zima jen z pohledu na ní. Ale už je na dohled letohrádek, je třeba se rozhodnout kudy zpátky, normálně byste udělali okruh, ale nějak vám to nedá a tak se u letohrádku otočíte a jdete zpátky stejnou cestou. Psovi je to stejně fuk, za celou dobu jste ho viděla jen třikrát. Zapískáte, aby pochopil, že a kudy se jde domů a v duchu se dohadujete sama se sebou, jestli tam ta ženská ještě bude stát. Nestojí, už po chvíli zahlédnete v dálce její světlý kabát, jde pomaličku podél vodní hladiny a pro změnu upřeně zírá na ní. Každou chvíli se zastaví, ale na tu dálku nepoznáte, co to dělá. Když se přiblížíte na dohled dojde vám to, nohou odstraňuje naplavené klacíky a listí, aby voda mohla téct. Dělá si potůčky, hraje si jak malá, je jí tak pětačtyřicet, boty má úplně mokré, celá je promáčená a dělá si potůčky, systematicky odstraňuje všechny překážky a voda vážně teče proudem, za ní, se stal z jezírek zurčící proud. Chvíli se rozhlíží, pak sbírá ze země klacek a něco štourá ve vodě, vytahuje žížalu, brrr, opatrně jí pokládá do listí, no pecka magor. A její pes nikde, nejspíš ani žádného nemá, je tu jen tak. V duchu si poklepete na čelo, minete ji, při dalším pokusu zplavnit lesní bystřinku a těšíte se na horký čaj. S očima zapíchnutýma do země, abyste si nezmáčela boty víc, než je nezbytně nutné, prcháte z tohohle deštěm prosyceného místa, do tepla domova a přemýšlíte, kdo půjde do vany první, jestli promrzlá vy, nebo zmáčený pes. Když u brány vaše zvíře konečně vyjde na světlo, je vám jasné, že budete až druhá, neboť to dobračisko si nese na chlupech domů polovinu veškerého bláta které ve Hvězdě je. Jsou dny, kdy proklínáte svou lásku k velkým psům, neboť takového maltézáčka by stačilo vynést před dům a byl by zpátky rychleji než vy. Ach jo. Doma pak, po všech procedůrách, když psisko už spokojeně vychrupkává v pelechu, vám se konečně podařilo si zahřát nohy a upíjíte svůj vysněný horký čaj (s kapičkou rumu), si ještě jednou vzpomenete na tu pomatenou ženskou a říkáte si jestli ještě bloudí lesem, nebo má aspoň zbytky rozumu a šla domů dřív, než si užene zápal plic.

.....Tak, doufám, že vaše představivost, byla dostatečně živá a přidám druhou půlku příběhu.

.....Ráno otevřete oči, ale ještě než je otevřete, víte, že dnešní den bude zlý. Má to co dočinění s jeho datem a věděli jste to už včera, ale zároveň víte, že s tím nic nenaděláte, tomu dni se nelze vyhnout, nelze ho nevnímat, nelze ho než prožít, jako ostatně každý z předchozích a každý z následujících. Osmá hodina vás zastihne venku, kráčíte deštěm, pomalu, nikam nespěcháte, není totiž kam. Jdete kolem hlavní brány Hvězdy, nejdřív jen nakouknete, ta zeleň vás ale vtáhne dovnitř. Když máte trávit zlý den , plný smutných myšlenek, je tak trochu jedno, kde při tom budete, tak proč ne zrovna tady. Leje jako z konve, kráčíte, co noha nohu mine a zastavíte se u památného stromu, hned na kraji obory, je to buk, obrovitánský nádherný strom se silnými kořeny vystouplými na povrch. Po jeho kůře stéká voda a zachytává se v jezírku tvořeném jeho kořeny, je celé zpěněné, bublinky přetékají ven. Stojíte dlouho, jen koukáte, dá se na to koukat donekonečna, déšť šumí v listoví, nikde nikdo, jen spousta ptáků se dohaduje o hranicích svých území. Žádné lidské dohadování nezní tak překrásně, jako to jejich. Vydáte se boční pěšinkou, mezi stromy, aby vám byly co nejblíž. Za krk, a do obličeje i vlasů vám padají obrovské kapky, které se nejdřív usadily v korunách a teprve když listy neunesly jejich spojenou tíhu, daly se v let, přímo na vaše čelo, plesk, plesk, v lese holt prší dvakrát. Koukáte vzhůru a obličej nastavujete jejich pleskání, všechno kolem je prosáklé vláhou a přímo ožívá před očima.

..... Něco vám zašplouchá pod nohama, podíváte se dolů a stojíte v jezírku, které tu nahradilo pěšinku, na jeho konci je hráz vytvořená z úlomků dřeva, větviček a listů. No můžete snad udělat něco jiného, než tu hráz otevřít a nechat vodu proudit? Nemůžete. A protože celá cestička je složená z takových jezírek, jdete pomalu od jednoho k druhému a uvolňujete jednu překážku za druhou a máte radost, jako malé dítě, že voda jde s vámi, že teče, zurčí, žije. Najednou se vám přímo nad hlavou ozve ptačí zpěv, kouknete nahoru a po chvilce hledání ho máte, snad kos, snad drozd, ale zpívá nádherně, stojíte jako přikovaní, obličej vám smáčí déšt a vy si užíváte svůj soukromý koncert, zpívá jak o život, neopakuje snad jediný tón, stále improvizuje, z dálky mu odpovídají ostatní, je to jak nekončící rozhovor. Neuletí, dokonce ani když kolem projde nějaká, zmrzle a znechuceně vypadající, venčící panička jakéhosi hafana, skrývajícího se v podrostu. I když se na ni nedíváte, cítíte její podezíravý pohled v zádech, nejspíš si myslí, že jste cvok. Tak ať. Posloucháte dál a nejspíš byste tu zapustili kořeny, jako ty buky okolo, nebýt toho, že umělec náhle dostal hlad a koncert bez váhání ukončil. Pravda, když chcete jít dál, zjistíte, že jste, nejspíš v důsledku zimy, poněkud ztuhlí, ale domů vás to rozhodně nevyžene. Vrátíte se znovu k uvolňování hrází, sem tam se zastavíte a jen koukáte do té neuvěřitelně jasné, svěží, živé zelené barvy všude kolem, na kapky deště, na zvrásněnou kůru statných stromů, na stovky maličkých semenáčků dubů i buků, které se tu živelně derou ke slunci. Čas tak neznatelně stojí, nebo pádí, tady to není znát. Moknete, mrznete, ale jste najednou šťastní, na tváři vám odkudsi přistane úsměv a potůčky vás splaví zpátky do dětství, mokro v botách, mražené ruce, nic nevadí. Nemůžete se nabažit té zemité všudypřítomné vůně lesa, osvěžené vůní deště. Tlející listí, podhoubí, sem tam závan medvědího česneku, kterého tu rostou celé kolonie, občas i jemná vůně ovocných stromů a šeříku, přinesená větrem z přilehlých zahrad, užíváte si každý doušek vzduchu, každou kapku deště, každý zelený lístek. Naproti se zase blíží venčitelka, mohli byste se přestat brodit vodou, ale kašlete na to , dál prorážíte hráze, umetáte vodě cestu, něco se v ní kroutí, chvilku hledáte vhodný klacek a po několika pokusech vylovíte žížalu, chuděru skoro utopenou, opatrně jí položíte do listí a doufáte, že se zahrabe dřív, než si jí nějaký koncertní virtuos dá k obědu. Venčitelka projde kolem a neuhlídá znechucený obličej, asi nemá ráda žížaly. Nejspíš nemá ráda ani déšť a mokré boty a určitě se snažila toho svýho hafana přemluvit, aby zůstali dneska doma. Jenže psisko bylo spíš podle vašeho gusta, zmáčené a zablácené, ale šťastné, určitě se doma poperou o vanu. Pomalu se blížíte ke konci potůčku v místech, kde se rozlévá do lesa.

..... S pocitem dobře vykonané práce se pomalu vracíte podél zurčícího toku a ještě sem tam odstraníte nově naplavenou vrstvu, ale dílo je takřka dokonalé, několik desítek metrů proudící svobodné vody a téměř dvě hodiny "volna" od zlého dne. Déšť pořád skrápí vás, les i zemi a omývá, alespoň v téhle chvíli, bolavé rány a tiší zármutek, když zafouká vítr, vychrstne na vás studený vodopád a čím víc vás smáčí, tím se cítíte líp. Nechce se vám pryč, jste spoutáni krásou té chvíle, samoty uprostřed přírody, která vám v té chvíli připadá jako chrám, majestátní a vznešený, jak by žádný lidský výtvor nemohl být, sloupoví hladkých, stříbřitých buků, uzavřené nádhernou zelenou klenbou. Tady má život smysl, i když venku se vám hroutí pod rukama, tady je nádherný, i když venku je k uzoufání, tady je štavnatě barevný, i když venku z něj zbyl šedý suchopár. Kus toho všeho zavřete do své paměti, do svých smyslů, do svého srdce a odnesete si to sebou, zasadíte nový semenáček radosti do svého života a budete doufat, že se bude taky drát o místo na slunci i dešti, jako tenhle potěr tady, na samém dně lesa, který sveřepě a nezadržitelně míří vzhůru, všemu navzdory. A teď už ale vážně zamíříte domů, protože zima s vámi cloumá, a na vašem oblečení nezůstala nitka suchá. Vzhůru do zlého dne, se semínkem štěstí v srdci.

.....Tak schválně, známe se natolik, že poznáte kdo jsem? Nebo si aspoň tipnete? Napovím vám. Docela jsem v tom lese vymrzla.