O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství jedenácté

22. května 2011 v 13:00 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Protože v sobotu odjíždím mimo dosah spárů internetu, nechám vám tu aspoň malý kousíček sebe, v podobě další části Skříňky, kterou přednastavím. Návrat plánuji na středu večer, tak se neuražte, že vám neodpovím na milé komentáře ihned. Děkujeme za pochopení.


.....Tak přináším další úryvek z jiného světa, zmínila jsem se, že na oknech byly masivní mříže? Zcela logicky, uzavřené oddělení muselo být opravdu uzavřené a to i pro případ útěku i třeba sebevražedného vrhání se z oken.

.....Začala jsem si zvykat na všechny kolem, jako na svou novou rodinu. Vytvářela jsem si svůj nový, uzavřený, nezávislý svět, ve kterém bylo bytí snesitelné, byla jsem odstřižená, nad budoucností jsem odmítla uvažovat a minulost se snažila vytlačit. Pokud jsem dokázala nemyslet na venkovní realitu, zvládala jsem být i trochu společenská. Zapojila jsem se do pomáhání ostatním, pod vedením energíí věčně nabité Helenky. Byla jako sluníčko, zářila od samého rána až do noci, kdy jako poslední z nás uléhala a to až po domluvě sestry. Bylo jí necelých devatenáct let a trpěla mánií, chorobně dobrou náladou. Člověk by si řekl, proč léčit dobrou náladu, ale mánie není jen tak nějaký povznesený pocit, pod jejím vlivem, ač vy se cítíte naprosto skvěle, můžete během několika dnů prodat nebo i rozdat veškerý svůj majetek, dát v práci výpověd, protože "odjíždíte" na cestu kolem světa, nebo se vrháte do pochybných známostí, bez ohledu na jakékoliv nebezpečí. Jste tak zapálení a nadšení pro všechno a zároveň nemáte schopnost odhadnout ani míru, ani následky svých činů.
Brala lithium a netrpělivě čekala na výsledky krevních testů, které měly určit, kdy jí konečně pustí domů. Mezitím však hodiny prozpívala, protančila, pomáhala sestrám, pacientům, bez přestání a rychle mluvila, byla každou chvíli někde jinde, skoro nespala a pořád se smála. Bylo to neskutečné, byla jak svobodný ptáček, uvězněný v kleci. Připadala jsem si proti ní zpomalená, vyšťavená, bezbarvá, v podstatě mrtvá. Její neštěstí bylo, že mánie bohužel málokdy chodí sama, většinou ruku v ruce se zdrcující depresí, která následuje po manické fázi a člověka, který se vznášel v oblacích, srazí do pekel krutěji, než kohokoli jiného. Ten obrovský rozdíl, mezi vrcholem a dnem propasti mnozí neustojí. Helenka věděla, že až jí propustí, nebude to na dlouho, že se vrátí a tentokrát si ovšem prozpěvovat nebude.

.....Dny plynuly a já se cítila, i teď jako bych se to bála říct, cítila jsem se líp. Všechno to líp, bylo ovšem pevně provázáno právě s tímto oddělením, s mojí doktorkou, Helenkou, mojí komunitou. Našim další návštěvu nepovolili, zato přišla moje nejlepší kamarádka, Zuzka. Už když vcházela do dveří, bylo vidět jak je nejistá. Později se přiznala, že vlastně vůbec netušila, co má čekat, že když vám kamarádku zamknou na psychiatrii pod zámek, je tam už déle než měsíc a nemáte o ní žádné zprávy, je těžké si představit, co uvidíte, nebo koho vlastně uvidíte. Myslím, že se jí docela ulevilo, nekřičela jsem, nebyla agresivní, ani jsem neměla ten typický apaticko-nevědoucí, tupý pohled se slinou v koutku úst, kterého se tak nějak obáváte u člověka utlumeného hromadou chemie. Naopak působila jsem vyrovnaně, usmívala jsem se, mluvila souvisle i když dost zpomaleně. Téměř pobaveně jsem ji pozorovala, jak se kradmo rozhlíží kolem, po ostatních, jako by si nebyla jistá, jestli na ni někdo odněkud neskočí. Sledovala Klárku, hledající neustále svojí kliku, prozpěvující si Helenku, která co chvíli tanečním krokem proběhla okolo nás i jednu skorobábinku, co stále ještě seděla nad svým dávno studeným obědem, kývala se ze strany na stranu a polohlasně si něco mumlala.
Dostala jsem čokoládu, jablíčka a bylo jasné, že že neví o čem mluvit, bála se vyptávat, mluvit o sobě jí asi přišlo hloupé, o tom, že bych někdy vůbec měla nějaké dítě, samozřejmě nepadlo ani slovo (byla proškolena sestrou) a tak jsem začala mluvit sama, jak to tu chodí, co děláme, jaká je paní doktorka, Helenka, sestry, mluvila jsem a mluvila, usmívala se a měla pocit, že jsem jí určitě uklidnila, že přece jasně musí vidět, že na tom jsem docela dobře. Když jsme se k tomu vracely o několik let poté, přiznala se mi, že to, co jí vyděsilo ze všeho nejvíc, bylo to, jak jsem tam působila téměř šťastně. Měla prý pocit, že jsem se opravdu zbláznila, když se můžu cítit spokojeně na tak příšerném místě. Když odešla, cítila jsem se dobře, že jsem ji upokojila a nepřidělala jí žádné starosti, ona ve skutečnosti byla mým stavem upřímně zděšena a z té návštěvy se prý dlouho nemohla vzpamatovat.

.....Je to zvláštní, jak člověka může změnit duševní utrpení, co jí přišlo jako peklo, já viděla takřka jako ráj. Byla jsem maličká součástka v soukolí, které fungovalo, nenutilo mě ke střetávání s vnějším světem, vlastně mě před ním chránilo, pohltilo mě, dalo mi pevný řád a to, co ti zvenčí viděli jako vězení, já viděla jako osvobození.
Vím, že můj neustále prodlužovaný pobyt, dělal vrásky všem v mém okolí. To, že jsem byla pod zámkem, v podstatě bez možnosti návštěv (ze strany rodiny), je vrhalo do nejistoty, co se mnou vlastně je a bude. I to však v mojí mámě vzbuzovalo společně s nepodařenou návštěvou, ani ne tak obavy, jako spíš vztek a pocity křivdy. Kdyby tehdy mohli za mě podepsat reverz, neváhali by ani minutu, byli přesvědčení, že udělali chybu, když mě tam dovedli a aniž bych o tom věděla, telefonovali několikrát na oddělení a požadovali moje propuštění. Ještě, že jsem o tom nevěděla, protože můj vnitřní klid, který jsem sotva začala nabývat, by se byl v té chvíli roztříštil hrůzou z toho, že se jim to podaří.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 22. května 2011 v 15:05 | Reagovat

Jak je to všechno relativní, co? Já když jsem byl zavřenej jako dítě na intru, považoval jsem za ráj každou volnou chvíli, kdy u nás nebyla žádná z vychovatelek, nebo když měla víkendovou službu některá z těch lepších.
   No holka, už sis v životě docela užila. Tak jen doufám, že si aspoň trochu užiješ toho výletu mimo domov a že ve středu večer budeš v dobré náladě.

2 punerank punerank | E-mail | Web | 22. května 2011 v 18:07 | Reagovat

Luci, jsem tu a poctivě čtu:) Hlavně si užijte výlet a těším se na tvůj návrat! Dnes v neděli jsme sice měli navařeno, ale objednali jsme si pizzu a zmrzlinu. Tygr říkal, že já mám svoje firmy na zážitky a restaurace jsou zase ty jeho:))) Mňam!

3 jezura jezura | Web | 22. května 2011 v 18:41 | Reagovat

Líbí se mi, když vše popisuješ tak, že se vlastně my, laici, pořád dozvídáme něco nového i z této oblasti a tím se vlastně učíme. Tak ať se výlet podaří a návrat s úsměvem! :-D

4 edithhola edithhola | E-mail | Web | 22. května 2011 v 18:51 | Reagovat

Kdysi jsem byla navštívit svého tehdejší přítele na stejné psychiatrii, kterou popisuješ. Dodnes si ty mříže pamatuji a pohled z těch oken. Tahle kapitola mi jediná přišla vlastně bez hrůz. Já měla tříměsíční terapii. Ale ve stacionáři, odkud jsme pravidleně v půl třetí odcházeli domů. Takže se to endá srovnávat. Jen  vtom, že to byla jediná skupina lidí, s nimiž jsem se cítila v bezpečí. Mohal sjem říéci cokoliv a nikdo ot nehodnotil. Terapeuti vše ošetřili, tak že člověkovu z toho nembylo mizerně. Jsme ráda, že když nefungují blízcí lidé, je tkaová možnost. Péči do terapeutů i od ksupiny jsme si užila a dodnes na ni vzpomínaám jako na bezpečnou půdu pod nohami. proto chápu Tvou kapitolu, která vypadá jako když popisuješ bezpečný prostor, který má být doma, ale když není je možnost na terapii. Jen si bohužel myslím, že vlastně psychiatrie nejsou moc o léčbě. Vlastně stále nepopisuješ nějakou terapii, skupinku ... Ale chápu, že jsi se musela nejdříve stabilizovat. Tak hezký výlet a dobrý návrat. Těším se na |tvé psaní. Edith

5 signoraa signoraa | Web | 22. května 2011 v 23:12 | Reagovat

V ten daný moment byl pro tebe pobyt na uzavřeném oddělení jakýmsi ostrovem jistoty. Chápu i tvou kamarádku, kterou to vyděsilo. Pro nás, kteří jsme podobnou zkušenost nezažili, to musí být šok. Asi bych taky nevěděla, jak a hlavně o čem se mám bavit, když jsi byla už měsíc pryč od svého dítěte. A to téma bylo tehdy tabu.
Také se připojuji k přání příjemných zážitků a těším se na další pokračování tvého příběhu. :-)

6 magda magda | 23. května 2011 v 11:04 | Reagovat

Katalog všech firem prodávající zážitkové dárky přes internet a články na toto téma najdete také na http://firmynazazitky.com/

7 Mutinka Mutinka | Web | 23. května 2011 v 21:22 | Reagovat

připadám si příšerně, že to říkám, ale je to pro mě fascinující.. jak přesně dokážeš všechno popsat a jak to ted už vidíš i z jiných uhlů.. jsem ráda, že o tom teď můžeš psát, protože to znamená, že jsi tu s námi a ne za těmi pro většinu lídí strašidelnými zdmi ;-)

8 Janinka Janinka | Web | 24. května 2011 v 11:54 | Reagovat

Napjatě čekám na pokračování...
Já chci být taky osvobozená od spárů internetu :D!

9 Čerf Čerf | Web | 25. května 2011 v 8:05 | Reagovat

Taky jsem jeden čas docházel jako návštěva na takové oddělení a nevzpomínám na to dobře, protože tam selhávají běžné rámce pro to, co je správné a co ne a člověk se dostává do světa, ve kterém se tak snadno něco rozcinkne a tak špatně lepí dohromady. I z toho pohledu je to pro mě moc zajímavé čtení a to pomíjím fakt, že píšeš opravdu moc dobře a že je v tom niternost i nadhled, což takhle pohromadě bývá málokdy.

10 adaluter adaluter | Web | 25. května 2011 v 17:01 | Reagovat

[1]:Všechno je relativní, to je fakt. A taky mě udivuje jak paradoxně málo člověku občas stačí ke štěstí. Čím je na tom hůř, tím míň toho stačí. Nálada je dobrá, v rámci možností. :-)

[2]: Mňam, souhlasím, já bych teda taky radši pizzu, než let volným pádem z paluby letadla. :-D Výlet jsme si užily, už jsem to i sepsala, jsem prostě dobrá. :-P

[3]: Já si tam občas přišla taky jak Alenka v říši divů, ale znalostí a informací jsem posbírala dost, byla to zkušenost. Díky za přání, úsměv mám. :-)

[4]: Tady vlastně uzavřené oddělení fungovalo jako stanice první pomoci, nebo ÁRO, prostě hlavně zachránit a nenechat zemřít. Žádné terapie, ani skupiny tady nebyly, jen péče, léky, dozor a bezpečí. Mně to zatím stačilo, i tak toho na mě bylo někdy moc. Žádné hrůzy se tentokrát opravdu neodehrávaly, já si zvykla a nechtěla nic měnit, sice jsem vlastně visela ve vzduchoprázdnu, ale to mě tehdy moc netrápilo, pokud jsem si to vůbec uvědomovala. Výlet skvělý, díky.

[5]: Já bych na jejím místě taky nechtěla být. :-D Paradoxně jsem se subjektivně cítila líp já, než ona. Děkuji a zážitky nemohly být za dané situace lepší. :-)

[7]: Ano, dneska už to vidím i zvenčí a jsem za ten pohled vděčná. A že jsi fascinovaná, je pro mě spíš poklona, než aby to bylo příšerné.

[8]: Čekej, kdo si počká.... :D
To ale není vůbec jednoduché, u nás to znamená zapomenout na splachovací záchod, tekoucí vodu (krom okapu), jakýkoliv obchod v dosahu pěti kilometrů, autobus  taktéž, zkrátka žádá si to své oběti, ta potvora má své spáry takřka všude. :-D

[9]: Máš pravdu, společenská pravidla jako taková, která nás vlastně obalují jakousi ochrannou sítí, tam najednou neplatí. Než poznáš, co od koho můžeš čekat, máš chuť chodit zády ke zdi. A aby to nebylo moc jednoduché, po delším čase zjistíš, že se na to, co jsi poznal, nelze spolehnout, protože ve skutečnosti můžeš čekat cokoli, od kohokoli. Žádné konvence, žádné zákonitosti, nic předvídatelného. Niternost a nadhled se sešly až v posledních letech, nejdřív byla jen niternost, pak dlouho nic a pak se pomaličku začal dostavovat nadhled. Kdyby mě někdo donutil (protože dobrovolně bych to neudělala) o tom všem psát před lety, byl by to značně ponuřejší příběh.

11 punerank punerank | E-mail | Web | 25. května 2011 v 23:23 | Reagovat

[10]:
Co se psaní týká, dobrá seš. ale porovnávat pizzu s lítáním už nemůžu, poněvadž pizza je asi příliš dostupná a málo si jí vážím a navíc když se jí přecpu, už nechci nic moc dalšího zažít, takže ji vynechám a nebo si ji teda dám, ale je to jen potravina...
Ok, v dostupnosti vyhrává pizza bláznění necháme na červen červenec a pak na chvilku chviličku vyhraju já!
Klidně ti z výšky pochválím zahradu, přestože budu asi v Jihlavě...

12 adaluter adaluter | Web | 26. května 2011 v 0:51 | Reagovat

[11]: Dostupná, jak pro koho, já jí neměla víc jak rok. :-D A s doručením nikdy. :-(
Ale chápu, že u tebe vyhrává létání, u mě by se taky našlo něco, co by vyhrálo nad pizzou, jé, toho by bylo, ale skok padákem prostě není nic pro mě. To už přece víš, o to víc ho ale přeju tobě. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama