O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Psí počasí

3. května 2011 v 16:57 | adaluter |  MÉ NEBE
.....Představte si, že máte psa, no, někteří si ani nemusí moc představovat, ostatní to prosím zkuste. Tak tedy, máte psa, ten pes je zvyklý (to vy jste ho navykli ), každý den kolem půl deváté vyrazit do Hvězdy (pro mimopražské Obora Hvězda - úžasný kus přírody a lesa přímo v přelidněné Praze). Zapomeňte na chvíli na to, že touhle dobou normálně skučíte v práci, nebo, když to bez ní nemůžete vydržet, řekněte si, že je pět odpoledne. Že ještě pořád trčíte v práci? Dobrá, je generální stávka, spokojeni? Zpátky, je půl deváté a váš pes už nervózně popochází u dveří, jako manžel, když se někam chystáte a vy ne a ne opustit koupelnu. Vstanete tedy od ranní kávy a naposledy se ho snažíte ukecat (psa, ne manžela), jestli by to dneska vážně nešlo zrušit, venku totiž leje, ale jako z konve. Pes se tváří, že nerozumí, nebo vážně nerozumí a dál se "chystá" vyrazit. Rezignovaně na sebe navléknete tepláky, přes ně šusťáky, teplou mikinu, bundu s kapucou, u které doufáte, že je nepromokavá, kolem krku ještě šátek, nejen, že leje, ale je i pořádná zima, hodíte psí oči na psa, ten se ale koukne stranou a vaše škemrání naprosto ignoruje. "Však já ti to u večeře oplatím", bleskne vám škodolibě hlavou, při představě, jak prozměnu vy, budete ignorovat jeho škemrání. Teď vám ale není pomoci, ještě pořádné boty, zvažujete i deštník, jenže s tím větrem, co je venku, je deštník akorát pro zlost. Tak obojek, vodítko a jde se, teda, no. "Jéžiš", vám to ale trvá, co byste dělali, kdybyste měli jít s tím psem doopravdy, tak šup, šup. A jsme venku, fakt je zima, fakt leje, hůů, to zas bude procházka. Zamíříte ke Hvězdě, naštěstí to máte kousek a v duchu už uvažujete, jestli se vám to podaří aspoň uhrát na kratší okruh. Hledě na čokla, to moc nevypadá, lítá jako cvok a vy si připadáte podobně, protože krom vás, tu snad není ani živáčka. Nejdete hlavní cestou, zahnete na jednu z vedlejších pěšin, abyste toho po chvíli litovali, zaprvé jak známo, v lese prší dvakrát, a navíc pěšina se po stu metrech ztrácí pod vodou, sakra. To už nejsou louže, to je jezírko, dlouhé, široké přesně jako cestička po níž jste navykla, sakra, svého miláčka pobíhat. A tak jdete po břehu toho vodního úkazu a co chvíli vás ošlehnou promáčené větve mladých doubků a "boučků", které se teď pod tíhou kapek hluboce sklánějí nad hladinu "cestičky". Pes, ten je kdesi, poznáte to jen podle praskání větví a i to špatně, protože déšť v lese je poměrně hlasitá záležitost. A jak se tak plouháte, venčíc neviditelného psa, zahlédnete v dálce před sebou postavu, zaradujete se zlomyslně, že nejste jediný magor, v lese nasáklém nechutným deštěm, že i jiní mají nemožné psy, kteří vyžadují svých šedesát minut za každého počasí.

.....Jdete pomaličku, ono není kam spěchat a přijde vám trochu divné, že ta postava stojí stále na stejném místě, no mohla byste se i trochu bát, ale je to ženská, tak snad... Z nedostatku jiné zábavy ji pozorujete, je divná, nemá deštník, nemá kapucu, jen lehký kabátek, rozepnutý! a pod ním tričko?!, stojí, kouká někam nahoru a přihlouple se usmívá. Dost divná, pátráte v podrostu, co to vlastně venčí, ale asi má stejného poděsa jako vy, který teď pobíhá někde na druhém konci parku. Ani nemá vodítko. Opatrně jí obejdete, trochu větším obloukem, než obvykle, protože se vám nějak nezdá. Je promočená, z vlasů jí teče, zjevně tu už stojí dost dlouho. Zavrtíte nepatrně hlavou a jdete dál, jen vám to nedá a ještě párkrát se otočíte, žádná změna. Najednou vyběhne z křoví to vaše čuně, mokré, urousané, až po břicho od bláta, no to je na vanu, pomyslíte si s nevolí a odháníte ho protože si chce hrát. Dojde mu, že s vámi žádná sranda nebude a zmizí v lese. Zavrtáte se hlouběji do bundy, bradu zaboříte do šátku a trochu zrychlíte tempo, jednak je vám trochu zima, jednak se cestička aspoň částečně vynořila z vody a nemusíte se už prodírat křovím. Zase se vrátíte k té ženské, je to zvláštní, jak tam tak stála, jako by ani nevnímala, že prší, ale vypadala spokojeně, což bylo vzhledem k okolnostem zvláštní, byla vám zima jen z pohledu na ní. Ale už je na dohled letohrádek, je třeba se rozhodnout kudy zpátky, normálně byste udělali okruh, ale nějak vám to nedá a tak se u letohrádku otočíte a jdete zpátky stejnou cestou. Psovi je to stejně fuk, za celou dobu jste ho viděla jen třikrát. Zapískáte, aby pochopil, že a kudy se jde domů a v duchu se dohadujete sama se sebou, jestli tam ta ženská ještě bude stát. Nestojí, už po chvíli zahlédnete v dálce její světlý kabát, jde pomaličku podél vodní hladiny a pro změnu upřeně zírá na ní. Každou chvíli se zastaví, ale na tu dálku nepoznáte, co to dělá. Když se přiblížíte na dohled dojde vám to, nohou odstraňuje naplavené klacíky a listí, aby voda mohla téct. Dělá si potůčky, hraje si jak malá, je jí tak pětačtyřicet, boty má úplně mokré, celá je promáčená a dělá si potůčky, systematicky odstraňuje všechny překážky a voda vážně teče proudem, za ní, se stal z jezírek zurčící proud. Chvíli se rozhlíží, pak sbírá ze země klacek a něco štourá ve vodě, vytahuje žížalu, brrr, opatrně jí pokládá do listí, no pecka magor. A její pes nikde, nejspíš ani žádného nemá, je tu jen tak. V duchu si poklepete na čelo, minete ji, při dalším pokusu zplavnit lesní bystřinku a těšíte se na horký čaj. S očima zapíchnutýma do země, abyste si nezmáčela boty víc, než je nezbytně nutné, prcháte z tohohle deštěm prosyceného místa, do tepla domova a přemýšlíte, kdo půjde do vany první, jestli promrzlá vy, nebo zmáčený pes. Když u brány vaše zvíře konečně vyjde na světlo, je vám jasné, že budete až druhá, neboť to dobračisko si nese na chlupech domů polovinu veškerého bláta které ve Hvězdě je. Jsou dny, kdy proklínáte svou lásku k velkým psům, neboť takového maltézáčka by stačilo vynést před dům a byl by zpátky rychleji než vy. Ach jo. Doma pak, po všech procedůrách, když psisko už spokojeně vychrupkává v pelechu, vám se konečně podařilo si zahřát nohy a upíjíte svůj vysněný horký čaj (s kapičkou rumu), si ještě jednou vzpomenete na tu pomatenou ženskou a říkáte si jestli ještě bloudí lesem, nebo má aspoň zbytky rozumu a šla domů dřív, než si užene zápal plic.

.....Tak, doufám, že vaše představivost, byla dostatečně živá a přidám druhou půlku příběhu.

.....Ráno otevřete oči, ale ještě než je otevřete, víte, že dnešní den bude zlý. Má to co dočinění s jeho datem a věděli jste to už včera, ale zároveň víte, že s tím nic nenaděláte, tomu dni se nelze vyhnout, nelze ho nevnímat, nelze ho než prožít, jako ostatně každý z předchozích a každý z následujících. Osmá hodina vás zastihne venku, kráčíte deštěm, pomalu, nikam nespěcháte, není totiž kam. Jdete kolem hlavní brány Hvězdy, nejdřív jen nakouknete, ta zeleň vás ale vtáhne dovnitř. Když máte trávit zlý den , plný smutných myšlenek, je tak trochu jedno, kde při tom budete, tak proč ne zrovna tady. Leje jako z konve, kráčíte, co noha nohu mine a zastavíte se u památného stromu, hned na kraji obory, je to buk, obrovitánský nádherný strom se silnými kořeny vystouplými na povrch. Po jeho kůře stéká voda a zachytává se v jezírku tvořeném jeho kořeny, je celé zpěněné, bublinky přetékají ven. Stojíte dlouho, jen koukáte, dá se na to koukat donekonečna, déšť šumí v listoví, nikde nikdo, jen spousta ptáků se dohaduje o hranicích svých území. Žádné lidské dohadování nezní tak překrásně, jako to jejich. Vydáte se boční pěšinkou, mezi stromy, aby vám byly co nejblíž. Za krk, a do obličeje i vlasů vám padají obrovské kapky, které se nejdřív usadily v korunách a teprve když listy neunesly jejich spojenou tíhu, daly se v let, přímo na vaše čelo, plesk, plesk, v lese holt prší dvakrát. Koukáte vzhůru a obličej nastavujete jejich pleskání, všechno kolem je prosáklé vláhou a přímo ožívá před očima.

..... Něco vám zašplouchá pod nohama, podíváte se dolů a stojíte v jezírku, které tu nahradilo pěšinku, na jeho konci je hráz vytvořená z úlomků dřeva, větviček a listů. No můžete snad udělat něco jiného, než tu hráz otevřít a nechat vodu proudit? Nemůžete. A protože celá cestička je složená z takových jezírek, jdete pomalu od jednoho k druhému a uvolňujete jednu překážku za druhou a máte radost, jako malé dítě, že voda jde s vámi, že teče, zurčí, žije. Najednou se vám přímo nad hlavou ozve ptačí zpěv, kouknete nahoru a po chvilce hledání ho máte, snad kos, snad drozd, ale zpívá nádherně, stojíte jako přikovaní, obličej vám smáčí déšt a vy si užíváte svůj soukromý koncert, zpívá jak o život, neopakuje snad jediný tón, stále improvizuje, z dálky mu odpovídají ostatní, je to jak nekončící rozhovor. Neuletí, dokonce ani když kolem projde nějaká, zmrzle a znechuceně vypadající, venčící panička jakéhosi hafana, skrývajícího se v podrostu. I když se na ni nedíváte, cítíte její podezíravý pohled v zádech, nejspíš si myslí, že jste cvok. Tak ať. Posloucháte dál a nejspíš byste tu zapustili kořeny, jako ty buky okolo, nebýt toho, že umělec náhle dostal hlad a koncert bez váhání ukončil. Pravda, když chcete jít dál, zjistíte, že jste, nejspíš v důsledku zimy, poněkud ztuhlí, ale domů vás to rozhodně nevyžene. Vrátíte se znovu k uvolňování hrází, sem tam se zastavíte a jen koukáte do té neuvěřitelně jasné, svěží, živé zelené barvy všude kolem, na kapky deště, na zvrásněnou kůru statných stromů, na stovky maličkých semenáčků dubů i buků, které se tu živelně derou ke slunci. Čas tak neznatelně stojí, nebo pádí, tady to není znát. Moknete, mrznete, ale jste najednou šťastní, na tváři vám odkudsi přistane úsměv a potůčky vás splaví zpátky do dětství, mokro v botách, mražené ruce, nic nevadí. Nemůžete se nabažit té zemité všudypřítomné vůně lesa, osvěžené vůní deště. Tlející listí, podhoubí, sem tam závan medvědího česneku, kterého tu rostou celé kolonie, občas i jemná vůně ovocných stromů a šeříku, přinesená větrem z přilehlých zahrad, užíváte si každý doušek vzduchu, každou kapku deště, každý zelený lístek. Naproti se zase blíží venčitelka, mohli byste se přestat brodit vodou, ale kašlete na to , dál prorážíte hráze, umetáte vodě cestu, něco se v ní kroutí, chvilku hledáte vhodný klacek a po několika pokusech vylovíte žížalu, chuděru skoro utopenou, opatrně jí položíte do listí a doufáte, že se zahrabe dřív, než si jí nějaký koncertní virtuos dá k obědu. Venčitelka projde kolem a neuhlídá znechucený obličej, asi nemá ráda žížaly. Nejspíš nemá ráda ani déšť a mokré boty a určitě se snažila toho svýho hafana přemluvit, aby zůstali dneska doma. Jenže psisko bylo spíš podle vašeho gusta, zmáčené a zablácené, ale šťastné, určitě se doma poperou o vanu. Pomalu se blížíte ke konci potůčku v místech, kde se rozlévá do lesa.

..... S pocitem dobře vykonané práce se pomalu vracíte podél zurčícího toku a ještě sem tam odstraníte nově naplavenou vrstvu, ale dílo je takřka dokonalé, několik desítek metrů proudící svobodné vody a téměř dvě hodiny "volna" od zlého dne. Déšť pořád skrápí vás, les i zemi a omývá, alespoň v téhle chvíli, bolavé rány a tiší zármutek, když zafouká vítr, vychrstne na vás studený vodopád a čím víc vás smáčí, tím se cítíte líp. Nechce se vám pryč, jste spoutáni krásou té chvíle, samoty uprostřed přírody, která vám v té chvíli připadá jako chrám, majestátní a vznešený, jak by žádný lidský výtvor nemohl být, sloupoví hladkých, stříbřitých buků, uzavřené nádhernou zelenou klenbou. Tady má život smysl, i když venku se vám hroutí pod rukama, tady je nádherný, i když venku je k uzoufání, tady je štavnatě barevný, i když venku z něj zbyl šedý suchopár. Kus toho všeho zavřete do své paměti, do svých smyslů, do svého srdce a odnesete si to sebou, zasadíte nový semenáček radosti do svého života a budete doufat, že se bude taky drát o místo na slunci i dešti, jako tenhle potěr tady, na samém dně lesa, který sveřepě a nezadržitelně míří vzhůru, všemu navzdory. A teď už ale vážně zamíříte domů, protože zima s vámi cloumá, a na vašem oblečení nezůstala nitka suchá. Vzhůru do zlého dne, se semínkem štěstí v srdci.

.....Tak schválně, známe se natolik, že poznáte kdo jsem? Nebo si aspoň tipnete? Napovím vám. Docela jsem v tom lese vymrzla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mami Mami | Web | 3. května 2011 v 18:04 | Reagovat

Četlo se to jedním dechem.

2 m. m. | Web | 3. května 2011 v 18:51 | Reagovat

Jojo, já vim moc dobře, proč mám kočky :D

3 punerank punerank | E-mail | Web | 3. května 2011 v 18:56 | Reagovat

Někdy vypadáme krásně a nikdo netuší, co je v nás ukryto bolesti. jindy se zase cítíme skvěle a působíme jako cvoci. to je pěkná hra:)

4 Janinka Janinka | Web | 3. května 2011 v 20:25 | Reagovat

Já pejska nemám, stačí mi dvě děti. Ale kdybych čoklíka měla, určitě bych byla ta druhá paní. Vymrzlá. Vítám tě v klubu :D.

5 signoraa signoraa | Web | 3. května 2011 v 21:15 | Reagovat

Krásné čtení. Miluju déšt', ale nemám ráda zimu. Včera jsem taky promokla, doslova až na prádlo.
Ale když prší a není tak hnusná zima jako byla dnes, zouvám boty a v dešti se pomalu procházím, nechávám plynout čas a myšlenky a užívám si naprosté svobody. :-)
Až jednou uvidíš kráčet deštěm bosou paní, budu to já.

6 Vendy Vendy | Web | 3. května 2011 v 21:20 | Reagovat

To.Je.Naprostá.Bomba.
Ne, vážně.
To je tak úžasná povídka.
Že mám chuť napsat do nějakého časopisu, aby se podívali na tento blog, na tuto povídku, a aby ti nabídli vydání.
To je totiž naprosto skvělá povídka nejen o jedné vycházce se psem...
(Mimochodem, znám psy, kteří v takové slotě sotva vylezou ven, vykonají to co vykonat mají a honem frčí domů, do tepla a do sucha...)

7 vyvrtaná oliva vyvrtaná oliva | Web | 3. května 2011 v 21:57 | Reagovat

Jé, to je hezké... příběh stejného dne ze dvou pohledů. Tvůj popis mě úplně vtáhl do toho lesa taky, nebyla jsem tam vlastně já doopravdy? :-) Myslím, že jsi ta, která si užívá moknutí v lese... i bez psa. Ale nevím :-), tipla jsem si správně?

8 Čerf Čerf | Web | 3. května 2011 v 23:41 | Reagovat

Nerad se domnívám, když bych měl vědět :-). Umím si velmi dobře představit, že je to tvá dvojrole, občas se potkáváš a máš co dělat, abys měla jedna pro druhou pochopení. Aspoň podle toho atmosféru skvěle zachycujícího a jazykově vytříbeného vyprávění by se to tak mohlo zdát. Ale vsadil bych na tu, která do Hvězdy chodí nikoli jen z povinnosti, ale z nutnosti najít oázu, kde čas i skutečnost běží aspoň občas jinými cestičkami než v normálním světě. Až půjdu někdy parkem u letohrádku, dobře se rozhlídnu. Kdyby pro nic jiného, tak proto, aby na mě nehupsnul z houští sedmdesátikilový hafan jen proto, že jsem tipnul špatně :-). Každopádně moc pěkný text, klobouk dolů!

9 adaluter adaluter | Web | 4. května 2011 v 0:20 | Reagovat

[1]: Díky, to abych to příště psala trochu kratší, aby se mi tady někdo neudusil. :-D

[2]: Já zas vím dobře, proč je nemám, já bych se udusila. :D To víš alergie je mocná čarodějka. :-P

[3]: Pravdu díš, děvče, klameme tělem víc jak chameleon. ;-)

[4]: Tak teď nevím jistě, vymrzlé byly obě a druhá pejska neměla. :-? Já jsem každopádně ta druhá, i když doma teda psa mám, tam jsem byla bez něj. :-)

[5]: Taky by mi bylo milejší, kdyby bylo tepleji, ale jinak dešti neodolám. Přemýšlení mezi kapkami, to je ono. :-D  Budu se za deště rozhlížet, abych tě neminula. :-)

[6]: Tak to opravdu moc děkuji, ani nevím, co říct, těší mě, že se ti líbí a co se týká těch psů, znám je taky, je jich víc než dost. :-D

[7]: To nevím, nikoho jiného už jsem tam nepotkala. :D Jinak, tvůj tip je naprosto správný, gratuluji. ;-)

10 adaluter adaluter | Web | 4. května 2011 v 0:49 | Reagovat

[8]: Vlastně máš úplnou pravdu, kdybys vážně vsadil, vyhrál bys, ale tvoje slovo dvojrole, mi otevřelo oči a ukázalo, kolik toho na sebe člověk prozradí, aniž by o tom věděl. Moje podstata stojí v tom deštivém lese a usmívá se, ale moje civilizačně chorobné já, by nejspíš bylo schopné si zaťukat na čelo. Ale žížalu, by zachraňovaly obě. :D
Moc děkuji za tvé ohodnocení, toho si velice cením. :-)

11 jezura jezura | Web | 4. května 2011 v 14:50 | Reagovat

Souhlasím s Vendy. Všemi deseti. Četla jsem to také jedním dechem, skoro jako detektivu a jsem ráda, že to mělo dobrý konec. 8-)

12 Mutinka Mutinka | Web | 4. května 2011 v 19:34 | Reagovat

já jsem tě také typovala do role té smějící se v dešti :) ale bohužel, jak to tu čtu,tak už to bylo prozrazeno :) jinak souhlasím s tím, že tato povídka by si zasloužila být publikována :)) je super, já bych asi byla na pozici psí paničky, ale to jen kvuli tomu, jak má náš pes rád bahno, a jak já jsem zimomřivá :D

13 Borůvková Borůvková | Web | 5. května 2011 v 16:25 | Reagovat

Tak jsem si typovala špatně... :DD

14 divizna divizna | 6. května 2011 v 9:16 | Reagovat

Tvoje písmenka jsou pro mne něco, jako balzám na duši. Už je to dávno, co nebydlím na Praze 6 a vzhledem k tomu, že pejska mám, vrhlo mě tvoje vyprávění o mnoho let zpátky, kdy jsem ještě snad byla normální.
Děkuju

15 divizna divizna | 6. května 2011 v 9:19 | Reagovat

Už je to dávno, co nebydlím na Praze 6 a vzhledem k tomu, že pejska mám, vrhlo mě tvoje vyprávění o mnoho let zpátky, do doby, kdy jsem ještě snad byla normální.
Vypadla mi ta dvě slůvka - do doby...

16 Nessie Nessie | Web | 17. července 2011 v 14:03 | Reagovat

Teda představovala jsem si to naprosto dokonale! :-) Pamatuju si, jak jsme kdysi na táboře takhle tvořili různá jezírka a splavy a cestičky a vůbec nám nevadilo, že venku leje a že budeme promoklí. Navlečení do gumáků a pláštěnky jsme si tam takhle hráli dva dny. A vedoucí s náma nemohli nic dělat. Vždyť jsme se přece snažili, aby nám ten déšť nevyplavil tábor!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama