O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Spirála smutku

8. května 2011 v 1:01 | adaluter |  MÉ PEKLO
.....Jsem setrvale smutná, není to zoufalství, ale tíží to, jako by nic nemělo smysl. Vždycky, když si pomyslím, že je trošku líp, všechno se vrátí a já zase znovu na několik dní bloumám v beznaději. Je to jako spirála, ač jsem čím dál víc vzdálená středu, procházím stále stejnými stavy, jen posunutými na další úroveň. Prach si sedá, vzduch se čistí, život jde dál, pro všechny kolem, je věc prostě uzavřená, ale pro mě ne. Já jsem se vlastně neposunula nikam, jen v čase, ale v myšlenkách, v srdci, stále stojím nad tou hromadou střepů. Čas v tuhle chvíli neléčí, aspoň ne zatím. Zatím mi prokazuje spíš medvědí službu. Dává mi prostor, abych si uvědomila, co všechno jsem ztratila, co všechno mi to přinese a hlavně, co všechno jsem mohla, nebo měla udělat, aby to tak nedopadlo, co všechno jsem udělala špatně, co jsem prozměnu neudělala vůbec a co už bohužel neudělám nikdy.

..... Nejednou, si až po chvíli uvědomím, že přemýšlím, jako by všechno bylo jako dřív, pak mi prozření uštědří políček a já se už po tisící, znovu a zas snažím najít půdu pod nohama. Cítím lítost, obrovskou lítost nad tím vším. Nad ním, nad Juli, Rézkou, nad sebou, nad tím, že to tak být nemuselo, kdyby...... A znovu pocity viny, zlosti, zoufalství, ztráty, bezmoci, propadání se, rezignace, samoty. A pak nic, ve své podstatě, jen procházím dny, nastavená na autopilota s omezenými funkcemi, ale já tu vlastně vůbec nejsem, nevím, kde se toulám, někde s ním, někde mimo tento svět, mimo realitu, protože každý její dotek bolí jak bodnutí nožem. Zjišťuji jak hořkou pachuť má rčení, že až se ztrátou zjistíme, co jsme měli. Člověk naráz vidí všechno jinak, jde z extrému do extrému a najednou už ani neví, co je, nebo byla, vlastně pravda, fakt je ten, že to, že přežil z něj dělá zajatce vlastního svědomí. Naprosto marně se snaží těm málo lidem, kteří jsou ochotni ho poslouchat, vysvětlit, že sice VÍ, že pocity viny jsou přehnané, ale přesto si nemůže pomoci, protože je CÍTÍ. Ač vím, že jsem nemohla nic dělat, cítím vinu, že jsem něco neudělala. Je to na hlavu? Možná, ale myšlenky se neptají, zda mají smysl, nebo jsou zcestné, myšlenky prostě jsou a já jim neuteču.

..... Mám pocit zmaru, zvlášť, když se Juli uprostřed hry najednou zastaví, chvíli kouká do prázdna a pak ke mně přiběhne s pláčem na krajíčku a chce tátu, pořád se snaží usmlouvat tu definitivnost, ostatně jako já. Nebo se bojí, že bude tátova dušíčka smutná, protože neposlouchá písničky, které jí přivezl z domova, jenže ona, na rozdíl ode mně, odmítá plakat. Kdykoliv by k tomu mělo dojít, nechce dál mluvit, proto ani nechce poslouchat ty písničky, protože by plakala, nechce, ale má z toho pocit viny a já pak, po večerech, brečím i za ní. A mívám vztek, protože nejen já jsem mohla a měla dělat spoustu věcí jinak. Svoje trápení ještě jakž takž zvládám, ale to její dětské, které se skrývá za tou usměvavou tvářičkou, připravené kdykoliv vyrazit na povrch a před kterým je tak bezbranná, to je na mě moc, pak proklínám osud, sebe, jeho, jako bych tím mohla něco změnit.
Na den maminek připravili ve školce besídku a Juli přišla s pláčem, že až bude den tatínků, ona bude jediná, která tam tatínka mít nebude. "Táta musí přijít!" řekla mi a měla pocit, že tím je to vyřízené. Co jsem na to měla říct? Zavrtěla jsem jen hlavou a než jsem něco řekla, skoro na mě zakřičela "neříkej to, nemluv o tom, já už nechci brečet". Nechce brečet, protože brečet, znamená cítit bolest a ona nechce cítit bolest, ona chce zpátky tátu. Věří, že by to šlo a mě strašně bolí znovu a znovu jí brát naději.

..... Dnes, jak řekla ona sama, "neměla svůj den", od rána od pěti zvracela, cítila se mizerně, jen tiše ležela, což je u ní, i při nemoci, jev nevídaný a někde kolem poledne se mě ptala stísněným hlasem jestli umře. Proč má, sakra, pětiletá holčička mít strach ze smrti? Proč o ní má vůbec přemýšlet a proč se s ní má smiřovat ? Proč ? Proč se stokrát každý den ptám proč ? A proč si nedokážu ani jednou odpovědět ?

.....Nechtěla jsem ani psát, nevím, co bych psala, když se cítím takhle, ale pak převážila potřeba někomu to říct, protože toho každý den přibývá a já už nějak nemůžu. Většinu dní pro mě jako introverta platí "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Ale občas už přetvářku, nebo spíš masku nezvládám a dopadá to takhle. A tak vám, kteří jste došli až sem, děkuju, že jste mě vyslechli i když třeba nepochopili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | Web | 8. května 2011 v 9:25 | Reagovat

Lucko, já tě chápu. Smutek si musíme každý odžít. Je to všechno ještě moc čerstvé, když už si myslíš, že se to vzdaluje, najednou se vše vrátí s ještě větší razancí. U tebe je to ještě umocněno Juli, která se ptá. My dospělí si to dokážeme zdůvodnit, i když to bolí, ale dítě ještě nechápe, že to, co bylo, se nikdy nevrátí.
Říká se, že čas je nejlepší lékař. Ale jaký čas? Jak dlouhá doba to bude? U každého je to individuální. Mojí sestře to trvalo 3 roky.
Držím palce, aby Juli bylo už lépe a tobě, aby "čas přikládal hojivé náplasti."

2 angelna angelna | 8. května 2011 v 12:45 | Reagovat

tohle   neni tvoje tvorba už sem to četla O_O  O_O

3 adaluter adaluter | Web | 8. května 2011 v 13:38 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, já to vím a stejně si to nedokážu představit. Tři roky mi teď připadají jako doživotí. Jinak děkuji.

[2]: ........

Nechám tě tu, je to tvoje vizitka, ne moje.

4 Vendy Vendy | Web | 8. května 2011 v 21:04 | Reagovat

Četla jsem až do konce.
A možná je nějaké divné období, něco je ve vzduchu a nejsou to jen ptáci, protože jsem včera psala taky o neustálém boji, kdy padám a vstávám a zase padám...
Čas opravdu obrušuje hrany ostrosti. Ale chvílemi, hlavně když to nečekáš, tě to zákeřně překvapí a obalí jak kukla motýlí, jenže ty nemůžeš máchnout křídly, ale jsi sešněrovaná.
A vím taky ze zkušenosti, že rozum říká to přejde, ale srdce se kroutí a brečí a cítí se pomlácené a odřené a okopané.
A tak ti držím palce, ať hergot ta špatná zase přejde, zmizí, vypaří se do vzduchu, odletí... a nastoupí zas optimismus, úsměv, pocit dobré nálady, jiskra v oku, chuť něco dělat.

5 Čerf Čerf | Web | 8. května 2011 v 22:29 | Reagovat

Ano, myšlenky někdy kašlou na skutečnost. Prostě jsou a nedají se odbýt. Těžko se na to něco říká, každý to prožívá jinak, univerzální řešení neexistují. Ale souhlasím, že je to zatím opravdu příliš krátká doba a je to všechno moc živé a navíc stále oživované. Přeju ti, ať se v tom smutku čím dál častěji objevují zrníčka naděje, jedině na těchhle "krystalizačních zárodcích" může vyrůst něco, co bude dávat smysl a pro co bude stát za to přesvědčit sebe samu, že propírání vlastních domnělých vin k ničemu nevede.

6 Janinka Janinka | Web | 9. května 2011 v 10:48 | Reagovat

Cítím s tebou, pro mně, jako pro matku, bylo a je vždy strašné vidět, jak trpí dušička mého dítěte. To, že je mi zle taky, se dá tak nějak zvládnout, ale u něj to prožívám mnohem víc.
Přeji, ať to špatné období brzy přejde...

7 jezura jezura | Web | 9. května 2011 v 13:42 | Reagovat

Milá Lucko, bude to ještě dlouho trvat, než se přes to všechno trochu přeneseš. Moje sestra plakala rok denně aspoň večer do polštáře, 3 roky jí trvalo, než dokázala všechno po NĚM vytřídit a vyházet. Kdyby ses z toho mohla častěji třeba vypovídat, možná by to víc pomohlo. Zkus psát. Třeba do šuplíku, zatím. Píšeš krásně a mnoho lidí by si knížku od tebe početlo! A u mne na blogu jsi psala, že bys jednou chtěla mít také takovou rodinu. Vydrž, já říkám: Kdo si počká, ten se dočká. Taky to bylo u mne až na potřetí. Vdávala jsem se naposledy ve 40. Myslím, že budeš tak nějak ve věku mé dcery, která má dnes 44 let. Už 6 let je sama, nechtěla nikoho ani vidět, jen se soustředila na děti a vida! Je to 3 měsíce se opět zamilovala, je to teď úplně jiný člověk! Přeji ti, aby ses dočkala také! :-?

8 adaluter adaluter | Web | 9. května 2011 v 16:19 | Reagovat

[4]:Moc děkuju a odpověděla jsem ti vlastně u tebe. :-)

[5]:Ano je to čerstvé, ale moje rodina má pocit, že už bych měla být srovnaná a začít se chovat jako dřív. Když mě náhodou (a já se tomu raděj vyhýbám)přistihnou se slzami v očích, ptají se nechápavě, co se stalo a na moje pokrčení rameny, nebo zavrtění hlavou, protože vysvětlovat jim, že to pořád bolí, už jsem vzdala, reagují už mírně podrážděně. Já sama mám někdy pocit, že se to všechno stalo už dávno, že já jsem v tomhle stavu, kam moje paměť sahá. Čas prostě utíká jinak, nebo ho já úplně jinak vnímám.

[6]: Je to na tom to nejtěžší, protože vím, že jí bude všechno docházet postupně, podle toho, jak poroste a její chápání smrti se bude vyvíjet, navíc jí táta prostě bude navždy chybět a to všechno já si uvědomuju už teď a vím, že nemůžu udělat nic, abych její ztrátu zmírnila. Její život bude už navždy jiný.

[7]: Děkuji za povzbuzení, je mi jasné, že tohle období si musím prostě prožít, jen těžko nesu, že jsem na to vlastně sama. Rodina spíš přilévá oleje do ohně a já postrádám konejšivou náruč, kterou by každý u mámy měl hledat. To nepochopení hodně bolí, říkám si kdy tedy, když ne v téhle situaci, ještě nějaký soucit najdu.

9 punerank punerank | E-mail | Web | 10. května 2011 v 22:51 | Reagovat

hm, rodina má pocit, známí mají pocit, cizí mají pocit a pořád nějaké škatulky, co by kdy mělo a nemělo být. a pak jsou z toho tyhle pocity. Je mi to líto a četla jsem, věř mi, se zájmem...
já si ze svých 5i let téměř nic nepamatuju. to tě ale utěšit nemůže, Juli je třeba jiná a ztráta je to pořádná.

10 Dita Salbergová Dita Salbergová | 11. května 2011 v 21:46 | Reagovat

Když jsou vzpomínky dobré, i život bude dobrý. Smutku bych se nebránila, je nutné si ho prožít, ač raději sama po nocích, ne před malou. Rána zůstane součástí života, přestane časem bolet intenzivně, ale občas se stejně ozve. Přeji hodně sil, hlavně kvůli malé - jmenovkyni mojí maminky. Bude to lepší - ale ne hned.

11 adaluter adaluter | Web | 12. května 2011 v 15:50 | Reagovat

[9]: Někdy mě moc mrzí, že patřím k těm, kteří se pocity ostatních, nejen dají ovlivnit, ale i zahnat do kouta.
Co se týká vzpomínek, je fakt, že pět let není zrovna věk, ze kterého bych mohla psát paměti, ale ono jde spíš o to, jak jí to ovlivní, promění, aniž by později přesně věděla jak to bylo. Prostě se její život dal náhle jinou cestou a nejen její, i můj a to jí ovlivní taky.

[10]:Já to vlastně všechno vím, jen...je jiné to vědět a prožívat. Jak píše Punerank, mám trochu strach, že těch opravdových vzpomínek moc nebude, jen ty zprostředkované. A zatím je ve fázi, kdy vzpomínat odmítá, zahání myšlenky i řeči o čemkoliv, co jí tátu připomíná. Snad to přejde dřív, než její vlastní vzpomínky vyblednou, protože to je u takhle malých dětí otázka chvíle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama