O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Vyhnány z ráje

25. května 2011 v 15:06 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Jsem zpět. Tedy, jsme zpět. Všichni členové výpravy, trpí různým stupněm deprese z návratu do civilizace. Nejhůř to nese jednoznačně naše hafinka, leží stočená ve smutném klubíčku, ignoruje jídlo a celou noc navíc dobrovolně! prospala na pelíšku na chodbě, místo pod postelí paničky. Juli se domů docela těšila, o to víc, jí to pak asi zasáhlo, když jsme opravdu dorazily, přitulila se ke mně a plačtivým hláskem mi sdělila, že chce zpátky, protože na chatě je líp. Já i Rézka jsme měly jasno už před odjezdem, měsíc, nebo dva, navíc, by rozhodně nevadil. Já to řeším pokorným návratem do spárů internetu, ona spánkem.

.....Já i Rézka máme spálená ramena a ruce od několikadenního úsilí opižlat trávu vzrostlou do pasu, místy až k ramenům, do podoby udržovaného trávníku. Ha, ha a ještě jedno ha, protože po čtyřdenním zápase kosou, sekačkou a hráběmi, příroda stále vyhrává. A to jen tak stála, beze zbraně a tiše se chichotala. Necelých 1000 metrů čtverečních zdivočelé zahrady, o které říkám, že je přírodní (z nouze ctnost), se mi rozhodlo ukázat, jak moc přírodní dokáže být, když proti ní stojím sama a navíc v tomto roce poprvé, až na konci května. První a zásadní úkol po příjezdu, byl proklestit cestu ke kadibudce, která je z jiných, než praktických důvodů umístěna na úplném konci zahrady. Zvlášť v noci, nebo za deště, případně v noci za deště, je těch padesát metrů tam a padesát zpátky, obvzlášť přírodních. Dalším úkolem bylo zprovoznit alespoň dvorek, aby se nám děti nepoztrácely v trávě. Posekáním dvorku a vyproštěním pískoviště z lůna přírody, byly naše ambice pro první den vyčerpány, stejně jako my. Zbytek času, byl věnován už jen smělým plánům na příští tři dny.

.....Ráno jsem si přivstala, abych zachytila trávu ještě rozespalou a nepřipravenou na tuhý odpor. Byla plná rosy, svěží a kosa jen svištěla, což v mém provedení znamená, že tráva celkem povolně, asi z osmdesáti procent, padala k zemi, rychlostí asi tak dvou metrů čtverečních za minutu krychlovou. Slunce běželo po obloze obdivuhodným tempem a stejně rychle se vypařovala i rosa, můj jediný spolubojovník, tráva se oklepala, zvláčněla a když se z osmdesáti procent stalo padesát, usoudila jsem, že boj kosou pro dnešek skončil, že je třeba nasadit větší kalibr, v podobě sekačky. A tráva, byť o několik hlav kratší, měla ze mě stále velkou bžundu. Pohrabala jsem sťaté hlavy a Rézka zaútočila slibovaným kalibrem. Vzzz z z žuuum a ticho, nadzvednout sekačku a muuuž z z zzzzv popojet vzzz z z žuu uu m a ticho a takhle celé odpoledne. Sekačka (původně se sběrným košem) se zahltila s každým soustem a její zažívací obtíže se projevovaly náhlým ztichnutím, usilovným tlačením a pak explozí zelené polostrávené drtě vyvržené s velkým řevem na Rézčiny nohy. Rychlost sekání nezměřitelná, Rézčina trpělivost, k mému údivu, taktéž.
Pokud si někdo náhodou vzpomněl, že jsme sebou měly i Juli a přitom o ní není řeč, vězte že ta se doma ukázala párkrát za den, když hlad dostoupil nesnesitelnosti a u žádného z kamarádů se náhodou nepodával ani oběd ani svačina, pak je tedy přivedla na svačinu k nám. Chvíli se i zdrželi, ale okupovali pouze dvorek s přilehlým pískovištěm a kopečkem, ze kterého se dá sjíždět na motorce, staré tatře, kačeně, autě s volantem, a dřevěném vozíku, to vše samozřejmě za huronského křiku a smíchu, který ani sekačka se svou věčnou škytavkou, nebyla s to přehlušit. Pak, jako když střelí do holubů, byli najednou pryč a oblažovali svojí přítomností zase jiné chudáky rodiče.

.....Večer, už notně znavené, jsme s Rézkou usoudily, že zítra je nutné si přivstat, aby útok kosou mohl trvat déle a naopak útok slunečních paprsků na naše ramena a poněkud bolavé hlavy, byl omezen na dobu dopolední a pozdně odpolední. Jak jsme řekly, tak jsme i učinily, "přivstaly" jsme si o celé dvě hodiny později. Co naplat, první, co bylo třeba udělat, bylo nalézt a vykolíkovat záhon s jahodami v zadní půlce zahrady, aby nepadl v rozpoutané válce. Naštěstí jsem zhruba tušila, kde ho hledat a i jeho vzhled se poněkud, svým vzrostle plevelovitým složením, lišil od běžného trávníku. Záhonek byl tedy ohraničen a zachráněn před nájezdem sekačky, i když udělat z něj trávník, by bylo bývalo mnohem snažší, než udělat z něj znovu záhon jahod, chvíle pokušení tu byla, přiznávám.
Naše nadšení, už nebylo zdaleka tak skálopevné, jako první dva dny, i okolnosti jako by nám už nepřály, slunce žhnulo tak, že bylo opravdu nutné na několik hodin přes poledne práci přerušit, navíc, Juli osaměla, děti se v neděli vrátily domů a ona už měla jen jediný zdroj zábavy - nás. To samo o sobě práci poměrně zkomplikovalo, neboť se vším chtěla samozřejmě pomáhat, nejraději s kosou nebo sekačkou, hrábě už jí zdaleka nepřipadaly tak akční, o uklízení hraček, ani nemluvím. Nakonec jsme přes poledne skončily ve stínu, u obrázkového člověče nezlob se a strhla se bitva krutější než ta zahradní. Rézka se vrátila do dětských let a Juli se snažila švindlovat při každé příležitosti. Já jsem si za prohru nařídila vrhnout se na jahodový "záhon" a byl to trest značně nepřiměřený. Na každou sazeničku jahodníku připadlo dalších asi dvacet, slušně (či až neslušně) vyvinutých, kvalitně zakořeněných a bujně rozrostlých jedinců pýru, jetele, pryskyřníku (ten jsem si musela dokonce vygooglovat) obzvláště bohatě zastoupeného, vlaštovičníku, kopřiv a jiných, které mi za googlování ani nestojí. Musím podotknout, že na vině je i to, že minulý rok, se v důsledku mých problémů s očima a několika operacím, ani zahradě ani záhonu nedostalo zasloužené péče. Jenže plevel nemá pochopení, o slitování nemluvě. Nicméně, ani já ho neměla, chovala jsem se jak zuřiví vojáci plenící vesnice až do základů a občas se mi podařilo zplenit i ubohou jahůdku.
Večer jsme si za odměnu vyrazily na procházku do lesa a s hrůzou zjistily, že zdaleka ne jen ořechy, ale i duby, smrky a občas i buky doplatily na nečekaný návrat mrazů, i když na ořechy je zdaleka nejsmutnější podívaná, stromy zdálky vypadají mrtvé, holé, jen se zbytky, mrazem zničených, zčernalých a seschle visících, zárodků nových listů. Naštěstí při pohledu zblízka je vidět jak stromy bojují a s velkým úsilím se snaží zničené naděje nahradit novými, byť slabšími výhonky, samozřejmě už bez jehněd. Vlašské ořechy, stejně jako třešně, meruňky, některé odrůdy jablek, víno a jiné ovoce, budou letos nedostatkovým zbožím, alespoň ty tuzemské.

.....V úterý jsme si opět "popřivstaly", ale co, už jsem byla smířená s tím, že přírodní zahrada, zůstane nejméně z jedné třetiny nedotčena a to z té, kde máme "les". Je tu pár smrků, borovice, milovaná osika, už několik let symbiotizující s křemeňákem osikovým, loni byla první sklizeň už v květnu, modřín, podobně se družící s klouzky, dub, který zatím opatruje jen stádečko babek, na hříbky zřejmě teprve trénuje, habr, v jeho blízkosti se vyskytuje ryzec pravý, ale stejně daleko to má i k výše uvedené borovici, takže rodič je neznámý, břízka a pod ní nějaké holubinky, kaštan, pod ním jen ty kaštany. Ještě máme spousty žampiónů po celé zahradě, nádherných, bohužel zápašných, jarní májovky, skvělé do bílé polévky a já se několik let snažím přesvědčit bedly, zatím neúspěšně, ale já se jednou dočkám. No, zpátky k sekání, les se samozřejmě seká jen kosou a to jen brzy na jaře, aby byly houby v trávě k nalezení, letos budeme zkrátka muset víc hledat. Když si vzpomenu, jak se dědovi všichni vysmívali, když všechny odřezky z hub a houby, které byly červivé, nosil do našeho lesíka a zahrabával pod stromy, ráda bych ty posměváčky viděla teď, když si jdu pro křemeňáky do omáčky na zahradu (musím ještě podotknout, že nejbližší les, je až asi čtyřista metrů od zahrady, tudíž přirozený přenos hub vylučuji). Těší mě, že děda se svého úspěchu dožil i že to nebyla náhoda, ale jev, který trvá už nejmíň patnáct let, u některých hub i mnohem déle, zvlášť klouzky jsou vděčným přítelem modřínů.

.....Abych to shrnula, při čtyři dny trvajícím, lítém boji, padly dvě třetiny trávníku, z toho část pouze kosou, celý šik nepřátel opevněných na jahodovém záhoně, jeden příšerně obrovský jalovec, rozpadající se vlastní vahou a povětrnostními vlivy na prvočinitele, nutno podotknout, že z boje s ním, máme nejvíc šrámů a bodných ran, protože jeho ostrým jehlám (jehličky, by byl název nevýstižný a svým způsobem i urážlivý) se snad vyrovná pouze ježek, či vybavení transfúzní stanice. Nebyl však zabit, pouze důrazně zkrocen, zhruba o pět metrů. Padla i náruč orlíčků a kopretin, rostoucích v trávníku, ale byla jim udělena dočasná milost ve vázách. Padla ovšem i panenská bělost našich ramen a paží, výstřihu vpředu i vzadu a samozřejmě obličeje, rány se hojí pomalu a barva vařeného raka taktéž nepůsobí příliš esteticky. Jediná Juli, díky své genetické výbavě, vypadá jako čokoláda. Padaly jsme my, každý večer dřív a dřív, ráno vstávaly o to později, objevily znovu svaly, které ležely zapomenuty ladem, ale přesto, naprosto jediné, čeho jsme litovaly je, že jsme to všechno udělaly proto, abychom teď musely odjet a nemohly si výsledky naší práce vychutnat a užít. S tím, že absolutně netuším, kdy se znovu dostaneme do našeho ráje, může to dopadnout i tak, že nás naše "přírodní" zahrada přivítá ve stejném stavu jako tuto sobotu. Nezbývá než doufat, že jarní příděl té největší síly už byl vyčerpán a nyní rostlinstvo poněkud zkrotne a zmoudří.

.....Byl to překrásný prodloužený víkend a proto neváhám a první, co dělám je, že se s vámi o něj podělím. Abyste tu nenacházeli jen smutek a beznaděj. Mám to jako na houpačce a sestersky se s vámi dělím o to i o to. A všechno jsem to já, když se dívám zpátky, je to k neuvěření, jak velké rozdíly v náladách a emocích mívám, i během hodin, natož dní. Tak to se mnou prosím vydržte.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 25. května 2011 v 18:00 | Reagovat

No vida, dneska jsem si říkal, že u tebe nesmím napsat žádný komentář, protože jsem zrovna marně zaháněl mrak vlastního splínu. No a paradoxně jsem ho zahnal na útěk až článkem na blogu, kde bych to byl možná nejmíň čekal, za což ti sluší smeknout imaginární klobouk a vyseknout reálné pukrle. Moc pěkně napsané, jen co je pravda! Tak jsem rád, že se vám to povedlo a že jste si to užily. A držím palce, ať té načerpané energie a dobré nálady rozdáváním neubývá :-).

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 25. května 2011 v 19:22 | Reagovat

A to jsme si doma říkali, jak si pěkně někde relaxuješ. Chvála Bohu, že nemám chatu a s přírodou bojovat nemusím! Jak je ale z článku patrné, energie máš dost. Já si připadám utahanej a usínám tady u tenisu. Ať ti ta nálada a energie vydrží co možná nejdýl!!!

3 Zmražená Opice Zmražená Opice | Web | 25. května 2011 v 19:30 | Reagovat

Ten boj s trávou mi připomíná náš tábor, kde přibližně polovinu dnů ze 14 kosíme, hrabeme a nosíme trávu na podmáčených lukách kvůli orchidejím. Vstáváme v půl šesté, a pak se vrháme do boje s trávou. Někteří bojovníci jsou dosti znační, zato mě to prostě nejde. Tráva má ze mě takový strach, že si vždycky pod kosou jen lehne, místo aby se nechala rozseknout. Ale je to vcelku zajímavé, a zatím se mi vždycky dařilo kosit jen jeden den a další dny jsem se vždycky chopila hrábí.
Teď je navíc i u nás spousta práce se zahradou, táta sekal zahradu, která je v dost prudkém kopci, prý mu to trvalo celý den. Já jsem vykopávala jahody, které jsem následně přesazovala do podivných tvárnic, ze kterých jsem musela nejdřív vysypat hlínu tak, že jsem je podhrabala, tu hlínu pak prohrabat a odstranit z ní všechny kořínky, zase jí nasypat spolu s koňským hnojem zpátky a pak tam zasázet jahody. Byla to ale práce téměř zbytečná, plevel už zase vítězí nad jahodami. Stejně je mnohem lepší ovoce, tkeré roste na stromech, než to, co roste na zemi-ovocné stromky si prostě jen rostou a my pak sklízíme :)

4 Kerria Kerria | Web | 25. května 2011 v 21:24 | Reagovat

No, já bych takový víkend asi nenazvala překrásným. Zní to spíš jako galeje. :-D
Ten vlastní houbový les ti závidím. Tady není široko daleko ani veřejný. Všude kam se podíváš jen lány řepky a obilí.

5 punerank punerank | 25. května 2011 v 21:45 | Reagovat

Panečku, takový práce... ale to je nejlepší relax. jen to zachvíli nebude vidět! občas by mi něco takového bodlo:)
Vítej zpátky:)

6 signoraa signoraa | Web | 25. května 2011 v 22:15 | Reagovat

Vítej zpátky v civilizaci. :-)
Moc dobře chápu, jaké pocity zažíváš. Na jedné straně únava a připálená kůže, ale na druhé radost z práce, která sice hraničí s únavou, ale léčí bolavou duši.
Mám to taky tak. Rýpání se v zemi, likvidace všudepřítomného a odolného plevelu sice ničí moje tělo, ale duši je v ten moment blaze. Vždycky si vyčistím dokonale hlavu.
Les ti také závidím, i když houby nejím. Moje babička dělala totéž co tvůj děda a docílila toho, že jsme také mívali vlastní sklizeň hub. :-)

7 Malkiel Malkiel | Web | 26. května 2011 v 0:38 | Reagovat

Tvůj článek mi něco připomíná. Tento víkend jsem byl letos poprvé ve svém soukromém ráji a tráva taky po pás. Lištovou sekačku mám porouchanou a čekám na jednu součástku. Tak jsem potřebná místa vysekával srpem, který mi dala kamarádka, že jej někde levně koupila. Bodejť by nebyl levný, když to byl srp pro leváky. :D Celých 1000 metrů jsem však nebyl ochoten tím srpem sekat a dvacetimetrovou cestičku ke kadibudce jsem raději vyšlapal.
Křemenáče mi na zahradě sice nerostu, ale běžně tam sbírám žampiony, které mám nyní již raději než klasické lesní houby.

8 jezura jezura | Web | 26. května 2011 v 17:11 | Reagovat

Řekla bych to jednou větou : unavená, ale spokojená. Ta radost a chuť do života z tohoto článku přímo čiší. Jen tak dál, je vidět, že to jde, jen to nechce být sama. A vidíš, sama nejsi, máš děti! Potřebujete se navzájem, zkus to tedy ještě jednou a s nimi, prosím! :-P

9 adaluter adaluter | Web | 26. května 2011 v 20:15 | Reagovat

[1]:Ani nevíš, jak mě těší, že jsem pro jednou pomohla zvednout náladu já tobě, už mockrát ti to dlužím. Někdy, čím víc dáváš, tím víc máš. :-)

[2]: Ale to je pravda, já jsem si relaxovala, jen trochu nezvyklým způsobem, někdy duši nejvíc uklidníš, když utaháš tělo. Popravdě, kdybych v životě musela bojovat jen s tou přírodou, byla by to vlastně úleva a radost. Tam se nešvindluje a boj je čestný. :-)

[3]: To zní moc zajímavě, já tedy raděj kosu, než hrábě, ale že bych jí ovládala nějak bravurně, to říct nemůžu. To táta poseká kosou a vypadá to, jako po sekačce, já posekám a vypadá to, jako by prošlo stádo epileptických ovcí. Ale jako předvoj pro sekačku to stačí. My teda jahody můžem, ale na to jak je máme rádi, se k nim chováme dost macešsky. :-D

[4]: Jak libo, překrásné galeje. Mě to ohromně pomohlo, počasí se vyvedlo, zůstal za námi kus práce a navíc Rézka dobrovolně pomáhala, to má pro mě taky velkou cenu. :-)
Néééé řepku nebrat, to musí být utrpení, aspoň mně to hrozně smrdí a tu barvu teda taky nemusím. On je to jen lesíček, od každého něco, ale houbičky jsou prima, i když pravému "lovu" ve velkém lese se to samozřejmě nevyrovná, doma chodím najisto.

[5]: Díky za přivítání. Vidět to sice nebude, ale zas mám jistotu, že bude nový relax vždy po ruce. :D

[6]: Přesně tak, veškerou frustraci si vybiju na plevelu a večer jsem tak klidná a utahaná jako kotě, že mě zajímá jen pelíšek.
Staří lidé jsou moudří, já dědovi vždycky věřila, jako dítěti mi to přišlo jako magie.

10 adaluter adaluter | Web | 27. května 2011 v 0:46 | Reagovat

[7]: To je radost slyšet, že v tom nejsem sama. Srp i kdyby byl pro obouručky, by mi nebyl nic platný, jak se s něčím takovým vůbec pracuje, proboha? Co mě ale udivuje, že ty nevlastníš kosu, zrovna u tebe jsem po tvém popisu bobříka zručnosti (onehdá, jak si málem vykrvácel) předpokládala, že tak zásadní (sebe)vražedný nástroj ve tvé výbavě nemůže chybět. :-D  A ty jdeš na to srpem O_O, to, že byl pro leváky, je vlastně polehčující okolnost.
Jak už jsem psala, žampióny ano, ale k jídlu nejsou. Bohužel, protože já dávám rozhodně přednost bedlám, žampiónům, holubinkám, ryzcům a liškám, před hřibovitými. Myslím, že je to hlavně o slizkosti. :D

[8]: Dokonale shrnuto, zkouším, co to dá, jen to prostě občas skřípe. :-)

11 Janinka Janinka | Web | 27. května 2011 v 18:22 | Reagovat

Náramně vtipné a čtivé, víc takových krásných článků a zážitků ti přeji. Co já bych dala za chaloupku zarostlou trávou... :D

12 punerank punerank | E-mail | Web | 30. května 2011 v 13:17 | Reagovat

Poslala jsem ti fotky mailem, abys věděla, která jsem já...:)))

13 Nessie Nessie | Web | 16. září 2011 v 10:18 | Reagovat

Teda to musel bejt vynikající víkend. Hrozně ráda bych na chatě sekala trávu a chodila do lesíka na houby... Škoda, že žádnou nemám. No snad se to jednou povede, pevně tomu stále věřím. A ten boj s tou trávou jsi popsala opravdu moc živě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama