O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Červen 2011

Pandořina skříňka dějství dvanácté

23. června 2011 v 11:18 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Nejsem, nestíhám, omluvy na všechny strany, umíte někdo zařídit, aby měl den čtyřicet osm hodin? Pokud ano, učiňte tak do konce tohoto týdne, aspoň. Prosííím! Rozcestí přišlo zcela nečekaně a převrátilo všechno naruby, potřebovala bych existovat aspoň ve třech provedeních a čtvrté bych pak možná mohla posadit sem a nechat ho lelkovat u blogu(ů). Takhle nemám jinou možnost, než zavřít "krám", než se bouře přežene (snad se přežene).
V tuhle chvíli vítám s otevřenou náručí tu proklínanou okurkovou sezónu a nabádám vás, jděte ven, odpočívejte, koupejte se v rybnících nebo bazénech, choďte na houby, jezděte na kole, na koni nebo třeba na koloběžce, co já vím. Hlavně neseďte u toho počítače a neládujte ho jedním článkem za druhým, protože jak já k tomu přijdu, že až "krám" zase otevřu, zavalí mě vaše úžasné dílo až do vánoc, protože si z něj nebudu schopná nic odepřít. Prostě, hezky zvolna.
Abych se necítila úplně provinile, že vkládám jen tenhle zoufalý výkřik, přidám vám ještě porci Pandorky, nicméne se omlouvám, že na vaše jistě milé komentáře odpovím řádově o pár století později.
A pro Punerank - tohle je poslední, co jsem měla v zásobě a mám z toho trošku depku, protože jsem zásadně přidávala novou, až když byla další aspoň na papíře, ještě líp v rozepsaných, dělá mi starosti, jak se mi bude navazovat a hlavně KDY.
Loučím se s vámi a letím se roz-dvojit-trojit případně rozčtvrtit, ale to za mě možná udělá někdo jiný, jestli nezvládnu to, co zvládnout musím. Prosím, držte mi aspoň palečky.







.....Po návštěvě Zuzky jsem cítila uspokojení z dobře vykonané "práce". Byla jsem si jistá, že jsem rozptýlila veškeré její případné obavy, o můj zdravotní stav. A zárověň předvedla lékařům chování, které se rozhodně neslučuje s nutností aplikovat ty jejich středověké metody. Myslím však, že moje, pro mě téměř uspokojivé rozpoložení, lékaři viděli jinak. Jednak jsem se očividně upnula ke své lékařce, jako ke spasitelce, jednak faktická deprese přetrvávala, jen jsem prostě oddělila, pečlivě odpreparovala ze svých myšlenek příčinu, nebo spíš vyvolavatele problémů a nechala si jen přítomnost svého bezpečného azylu.

.....Přesto, hlavně ve chvílích klidu, před spaním, nebo brzy ráno, když jsem si naplno uvědomila skutečnou realitu, úzkost a bolest strachu mě zahltily a já naplno viděla bezvýchodnost své situace. Navzdory dlouhé době, strávené zde, jsem vlastně nikam nepokročila, nic se nevyřešilo. To, že mi je "líp", byl vlastně jen důsledek panické hrůzy z elektrošoků, někde uvnitř jsem to věděla a jen doufala, že to nevědí i oni. Nenáviděla jsem tyhle chvíle "prozření" a snažila se z nich vyprostit dřív, než se v mých vzpomínkách vynoří živoucí výčitka, která mě plnila jednak děsem, jednak hlubokým opovržením a nenávistí k sobě samé. Nebylo to snadné a většinou to skončilo neúlevným, zoufalým pláčem pod nemocniční dekou.

.....Je až neuvěřitelné, kolik různých pocitů jsem byla schopná vystřídat během jediného dne, bylo to, jako by někdo v zákulisí mačkal tlačítka a já na scéně poslušně reagovala. Přepínala jsem náhle, bez varování, stačilo, aby mi chvilku bylo líp, což se stávalo, stále ve shodě s denní dobou, kolem sedmé večer a už jsem byla takřka nakopnuta eufórií, že je všemu konec, že se vše obrací k lepšímu. Jako by mi nefungovala paměť, jako by se totéž neopakovalo téměř každý den, mé nadšení vždy znovu a znovu neznalo mezí, častokrát jsem se běžela i svěřit sestrám. A pokaždé jsem tomu hluboce uvěřila, musela jsem být politováníhodná. Se stejnou důsledností se však opakovaly i propady, těch však za den přícházívalo víc, stále jsem nechápala, jak je možné, že změna nastane tak rychle, jako by vypnul žárovku. V jedné chvíli jsem se usmívala a v druhé, ještě se zbytky toho úsměvu na tváři, už jsem byla zevnitř rvaná na kusy návalem nepředstavitelné hrůzy. Někdy stačil tón písně, jindy padající list za oknem, který jsem zahlédla koutkem oka, nebo jen trochu hlubší nádech a můj organismus to vyhodnotil jako příkaz ke změně, objal mě strach spolu s panikou a konec. A ač jsem se snažila udržet zdání, že "z mý strany dobrý", ze strany doktorů bylo jasné, že je to neudržitelný stav, nemohla jsem tu zůstat navěky, situace se musela řešit. Zatím to, ale vypadalo, že vlastně nevědí jak, když nepočítám připojení k elektrickému obvodu.

.....A pak náhle dostaly události rychlý spád, nikoli z mé strany, nebo ze strany lékařů, ale přímo shora. To, že jsem už pár dní znovu pokašlávala, vyřešili návštěvou internisty, který konstatoval recidivu zápalu plic. Znovu jsem ulehla a i když průběh nebyl nijak dramatický, zkomplikovala ho naprosto nečekaná záležitost. Ze dne na den, bylo uzavřené oddělení uzavřeno. Prý pro nedostatek personálu. Nebylo to plánované a tak nastal poměrně velký zmatek, kam vlastně s námi. Vnímala jsem to jako v mlze, nesměla jsem vstávat a tak jsem tam ležela a pozorovala to pobíhání a žaludek se mi svíral v předtuše něčeho zlého. Pacienti, se kterými jsem za měsíc a půl takřka srostla, postupně mizeli, sál se vyprazdňoval a já se ve své posteli měnila v rozklepaný uzlíček nervů. Rozházeli nás po různých odděleních, kde bylo zrovna místo, některé odvezli jinam, to byli ti, co nutně potřebovali neustálý dozor a zamčený zámek. U mě sice váhali, ale nakonec jsem dostala novou postel na otevřeném oddělení, určeném především pro pacienty s poruchou příjmu potravy.

.....Znovu, už po tolikáté, se mi zhroutil svět. Kde je moje doktorka (na kterou jsem si nejspíš vypěstovala závislost), kde je moje nově nabytá rodina, moje bezpečí, kde jsou moje dveře bez kliky ?! Byla jsem jak ztracené, nebo hůř, odvržené dítě, zoufalá, bezradná, nedůvěřivá a vše odmítající, chtěla jsem "domů". Brečela jsem, brečela od rána do večera, díky zápalu plic mě nikdo naštěstí nenutil vylézt z postele, i když tady se jinak povalování moc netrpělo. V mých očích to byl pád zpátky na dno. Bylo mi zle, zle, cítila jsem se jako po vyhnání z ráje, zavržená, nedůležitá věc, kterou prostě šoupli tam, kde bylo náhodou volno a nikoho už nezajímá. Je neuvěřitelné, jak jsem se stala závislá na tom, co mě obklopovalo, neboť jen s tím jsem, zcela nelogicky, zato o to pevněji, sepjala své naděje na uzdravení. A teď bylo všechno pryč a moje naděje ? Jaké naděje ?

Kdo mi to tu loupe perníček?

18. června 2011 v 1:21 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Krize, stávka, okurková sezóna, pojmy, které nejen stále slyším kolem, ale nějak se mě v poslední době až příliš dotýkají. V hlavě vymeteno, múzy se rozprchly na předčasnou dovolenou, nenechaly ani vzkaz, kdy se ráčí vrátit a zda vůbec.
"Pomóóóc", mám chuť křičet, mám strašnou potřebu a chuť psát, ale nevím co. Minule jsem se navnadila tím, že jsem napsala článek přímo do kláves a teď tu nad nimi den co den vysedávám a myšlenky jsou jak hejno kuřat, na které se snese jestřáb, jsou fuč.
Probírám a převaluji v hlavě události míjejících dní a nenacházím nic, co by ve mě vzbudilo byť záblesk inspirace. Chybí mi ten správný náboj, abych banalitám dodala šmrnc a věci šmrncovní, samy o sobě, mě míjejí velkým obloukem. A pak sama sebe dorážím procházením vašich blogů, kde se pořád něco děje. Vím, že je to iluzorní, nikdo (téměř) nepíše každý den, ale ve výsledku je tu stále co číst, i když všimla jsem si, že i vaše aktivita zřejmě díky ročnímu období, nepatrně upadá.

.....Vím, že jde o přechodné období, není to o tom, co se děje nebo neděje kolem, je to o schopnosti smysluplně vyždímat sebenepatrnější nápad a tu, ke své veliké nelibosti, právě postrádám, pokud ji někdo náhodou zahlédl, nechte mi prosím vzkaz v komentářích.

.....Můj život se blíží k jistému rozcestí, ze kterého, jak už to tak u rozcestí bývá, vedou nejméně dvě cesty. Mohla by to být cesta do předpeklí, ale mohla by to taky, být cesta vzhůru. Konečně trochu vzhůru. Mluvit o tom zatím nemohu, nechci a nebudu, ale až to dopadne nebojte, nevydržím to, bobřík mlčení se taky nedrží věčně. Možná i to nervózní očekávání má prsty v tom, že se nedokážu soustředit, věčné přemítání nad budoucností, obavy a zárověň naděje, ta naděje, kterou jsem tak dlouho necítila, je to koktejl pro náročné. A tím vším, jsem se vás tu rozhodla oblažit, neboť potřebuji psát a lepšího momentálně nic nemám.

.....A proč vlastně ta potrhlá otázka v názvu? Přemýšlela jsem o tom, kdo to sem ke mně vlastně chodí. Vás, se kterými si pod články ráda pokecám, samozřejmě znám, ale podle počítadla sem chodí dalších dvacet, třicet, někdy i víc, o kterých nevím zhola nic. Kdo jste, vy, co tu loupete perníček? A ať vás ani nenapadne říkat, že to jen větříček. Firma, co mi montovala perníkové tašky mě ujistila, že takový vítr, aby mi perníčky odnesl, Čechy ještě nezažily. Tak s barvou ven, jste-li někdo, kdo chodí častěji, ale komentáře nepíše, zkuste pro jednou udělat výjimku a nechte tu slovo, dvě ať vás poznám. Pokud si ovšem zakládáte na své anonymitě, věnujte svoji pozornost alespoň anketě, vytvořené speciálně pro tuto příležitost, vlk (moje zvědavost) se nažere a koza (vaše utajení) zůstane celá. A budete li někdo ve výjimečně sdílné náladě, můžete klidně připsat, která cestička, či světýlko v hlubokém lese, vás sem vlastně přivedlo.

ČASOSTROJ

11. června 2011 v 2:20 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Stroj času mít, já nejspíš vím,
kam zpátky v čase zamířím.
Náš první pohled do očí,
který jak jiskra přeskočí.

A srdce přejde z chodu v cval.

Ten první den já vrátím zpět,
bude to pěkná řádka let,
však pro stroj času, co to je?
Má v jízdním řádu staletí,
tak je tu velká naděje,
že zpátky k tobě doletí.



Těch dní by jistě bylo víc,
jak nevynechat vůbec nic?
Ten první večer, pátou noc
a vší té hudby sladkou moc.

A tance vášeň, žár i klid.

A jízdu noční tramvají,
kdy slíbil jsi mi potají,
že už jen spolu napořád
a jak i v dobrém, tak i zlém,
budeme ruku v ruce stát,
občas i tančit životem.



Však, kdybych volbu měla jedinou,
ta hodina, by byla hodinou,
kdy odcházel jsi a byl jen sám,
tu hodinu já zpátky dám.

A budu s tebou, nenechám už čas,

aby vzal mi v proudu dní
tvůj pohled, pohled poslední.
Má ruka bude v dlani tvé,
mé rty řeknou, co měly říct,
tvůj strach se v lásce rozplyne,
já nepřála bych si nic víc.


Myslíte na budoucnost?

6. června 2011 v 16:49 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Jste zodpovědní, myslíte na budoucnost, nejen svoji, ale i svých blízkých, drahých poloviček, dětí, případně vnoučat? Co jim po vás zbude, co jim zanecháte, kdyby náhodou.... Však víte, neštěstí nechodí po horách.

.....Byly doby, kdy jako zaměstnankyně pošty, jsem mimo třídění, zapisování, vláčení do pater a doručování obyčejné i doporučené pošty, následné účtování, nejen rekomand, ale i důchodů a roznášení, všemi tolik oblíbených, reklamních letáků, měla za úkol ještě nabízet a hlavně zakládat lidem nové účty, kontokorenty, Liščí stavební spoření, důchodové připojištění a v neposlední řadě pojištění životní. Zprvu byla tato aktivita definována, tak nějak, jako dobrovolně povinná, což znamená, že za "produkt", který se vám povedlo založit, jste získali jakousi odměnu. Hysterie na trhu pojišťovnictví stoupala a povinnost se stala jaksi nedobrovolnou, tady už nebyla motivací odměna, nýbrž postih, při neplnění zadaných kvót. I stalo se, co se stát muselo, rodiny zaměstnanců pošt se staly terčem útoků svých, zde zaměstnaných, matek, manželek, babiček, snach, tchýní, či dcer (v mužském provedení, i když v menší míře, taktéž) a do půl roku nebylo jediného člena rozvětvených rodin, který by neměl účet u poštovní spořitelny, či si u něj alespoň nezvýšil kontokorent, což se dalo udělat i několikrát za sebou (a pokaždé za plný počet bodů), nespořil s Liškou na novou noru, nezaložil svému novorozeněti (ta byla v příbuzenstvu obzvlášť ceněna) dětské pojištění, nebo vlastní účet i s kreditní kartou, důchodově se nepřipojistil, nebo si nezaložil ono, o zodpovědném přístupu k životu vypovídající, životko, neboli životní pojištění. A pokud se takový člen našel, nezasloužil si tento, nazývat se příbuzným. Pravda, spousta rodin se pod tímto tlakem nadobro rozhádala, ale, vem to čert, výsledky přesto byly.

.....První na řadě jsme však samozřejmě stály my samy. Účet u PS, byl povinností hned při nástupu, ale časem bylo nutno přitvrdit a tak jsem po jednom obzvlášť pěkném a poučném školení (jak oni to s vámi vždycky skouleli) usoudila, že životní pojištění, je důkazem mé zralosti a finanční gramotnosti a navíc jsem měla splněn měsíční plán, no neberte to. Nakonec, co to je sto korun měsíčně (tři sta odváděl zaměstnavatel) a za to vyhlídka na pěkně kulatých sto tisíc, v lepším případě v šedesáti pro mě, nebo, když všechno nepůjde tak úplně podle plánu, kdykoli před tím, pro dceru. A to si představte, že po třech letech, už jsem měla povolenou i sebevraždu, no není to terno? Bodíky byly započteny a dál už vše běželo jako na drátkách, bez mého přičinění, všechno měla na triku mzdová účetní.
První zádrhelík nastal, když jsem po roce otěhotněla a musela se odebrat na rizikovou nemocenskou, od té chvíle byla celá částka, čtyřista korun, plně v mé zodpovědnosti, ale proboha, co to je čtyři stovky, to snad má každý. A tak jsem zodpovědně plnila závazky vůči své (či dceřině) světlé budoucnosti, dalších pět let. Nemůžu říct, že poslední rok, by moje platby chodily zrovinka ukázkově v termínu, ale na druhé straně byli nesmírně benevolentní a laskaví a tak se nenápadně z měsíčních splátek staly čtvrtletní "doplatky". Cílová částka během pěti let útěšně narostla na celých sto třicet sedm tisíc, úměrně k tomu samozřejmě nepatrně (na pětset dvacet) narostla i "měsíční" splátka.

.....S tím, jak se můj finanční Titanik ubíral pomalu, ale jistě ke dnu, dostávala před světlou budoucností přednost budoucnost alespoň nějaká, čtvrtletní doplatky smutně stály na konci dlouhatánské řady různých akutnějších poptávek a definitivně se smiřovaly s tím, že na ně řada už nejspíš nepřijde, nestane li se zázrak. Nestal. A tak, zcela zákonitě, zazvonil jednoho jarního dne telefon a v něm mi pracovnice pojištovny přednesla eufemický návrh na aktualizaci mé pojistky. Dohodly jsme se hned na druhý den, neboť odkládat řešení nebyl důvod. Tady alespoň nešlo o dluh jako takový, třeba za služby, dlužila jsem vlastně jen své budoucnosti a tak jsem předpokládala, že kromě toho, že v šedesáti nebude důvod jásat a Rézka nebude mít z čeho zaplatit můj případný pohřeb, žádné akutní nebezpečí nehrozí.

.....Tady bych ráda, podotýkám pouze pro ilustraci, nikoli jako škemrání o soucit, nastínila svoji ( spíš naši situaci), jak jsem již řekla, složenky a faktury u nás musí počítat s dlouhou čekací dobou, splatné jsou přednostně ty, které přišly v obálkách, ve kterých se zároveň vyskytují slova jako, přerušení dodávky, předání závazků partnerské firmě, nebo dokonce, ani se mi to nechce psát, jak mě to slovo děsí, dokonce exekutor. Ostatní musí trpělivě vyčkávat, nebo si sehnat podobnou urychlující doložku.
Další životní náklady se nesou v podobném duchu, nastalo období ujasňování si priorit v duchu otázek, je důležitější (případně výhodnější, nebo přípustné) chléb nebo rohlíky, můžu říkat máslo margarínu, který stojí devět devadesát, je opravdu nutné mít sprchový gel a šampón, nebo litřík šampónu za šestnáct korun zastane obě funkce (a nakonec se v něm dá i prát), je nezbytné koupit mléko tento týden, nebo můžu počkat, jestli nebude ten příští v akci, mohou vejce plně nahradit maso, když jsou po Velikonocích za 2.50 deset kusů (a to vážně) , je kopřiva zelenina, je důležitější jíst, nebo brát předepsané léky? Ano, i podobné otázky jsem si v posledním půl roce kladla a není mi to nikterak příjemné přiznávat to.
To, že jsem nemusela řešit tu nejzákladnější, tedy kde bydlet, bylo možné jen díky tomu, že bydlíme u rodičů v domku, tudíž odpadá nájem. Nicméně veškeré náklady na provoz, se samozřejmě dělí (tedy ještě donedávna dělily) rovným dílem, nyní mi tedy narůstá dluh i tady doma a i když snad "přerušení služeb" nehrozí, je to dluh, který mě trápí nejvíc. Upomínky a připomínky, jsou totiž doručovány osobně a občas ne zrovna zdvořilým způsobem, který dodržují i ty nejnaléhavější z těch úředních, které již téměř odhalují i totožnost exekutora, který by nás případně poctil svojí návštěvou. Navíc cítím i to, že v mém věku, bych spíš já měla začít přebírat zodpovědnost za své rodiče, nikoli naopak a nesu to dost špatně i bez jejich poznámek. Třičtvrtě roku, jen s částečným invalidním důchodem, dvěma dětmi a frontou faktur a závazků, které se v pořadí neustále předbíhají, je (a snad budu moci brzo říct byla) zatěžkávací zkouška. No, chvílemi i docela peklo.

.....V této situaci a za těchto okolností, jsem tedy nakráčela do pojišťovny a očekávala věci příští. Byly na mě dvě, jedna slečna, která se mě zdvořile zeptala, zda mi nebude vadit přítomnost její školitelky, od pohledu zkušené harcovnice v oboru pojištění všeho druhu. Jelikož jsem proti jejímu dozoru neměla v zásadě námitek, přistoupila slečna Zdvořilá k jádru pudla. Byla mi sdělena, pro mě nikoli překvapivá zpráva, že moje supervýhodná a jasu plná pojistka zesnula tiše a v pokoji prvního května, na naprostý nedostatek finančních prostředků. Ani mě nenechaly zaslzet a hned mi radostně oznámily (obě najednou, jen s menším časovým posunem), že můžeme okamžitě a střelhbitě uzavřít pojistku novou a těch pár peněz, které přeci jen během šesti let na místo určení dorazily, použít jako základní vklad.

.....Trošku (ale jen nepatrně) jsem je zklamala popisem situace, ve které se právě nacházím a kterou jsem nastínila i vám ( vdova, dvě děti, invalidní důchod s nejistými zdravotními vyhlídkami do budoucna jako jediný příjem, žádná práce, dluhy, dluhy a zase dluhy). Stačil jen okamžik a paní Zkušená tyto informace prohnala svým "kompjůtrem", ukrytým za zamyšleným čelem a hned se jala vlastním příkladem zaškolovat svoji učenku "Tak a tady vidíte, co všechno může život přinést, tím spíš, byste měla myslet na budoucnost svých dětí, co kdyby se něco...." Nedopověděla, ale bylo to jasné, co kdybych z nich udělala úplné sirotky, to bych si vzala na zodpovědnost, nechat po sobě jen dluhy? Vyjádřila jsem pochopení pro její oprávněné obavy o mé zdraví a život, nicméně musela jsem trvat na svém, ujištěním, že v mém rozpočtu se nenajde ani jediná koruna, která by na oltář budoucnosti mohla být obětována. Ve chvíli, kdy byl slyšet jen hukot spojů jejího mozku, jsem se stihla zeptat slečny Zdvořilé, zda tedy to, že jsem posílala, sice směšný, přesto však vyčíslitelný příspěvek na, nyní už zmařenou, vyhlídku na bohatství, má pro mě v tuto chvíli nějaký, nejlépe finanční, důsledek. Slečna Zdvořilá, byla zatím víc zdvořilou, než pojišťovačkou a tak na mě vychrlila, že samozřejmě ano a že to tu pro mě už předem vyčíslila, za což byla stižena krutě ledovým pohledem paní Zkušené. Pronesené však už nebylo možno vzít zpět a tak mi, ač nerada, prozradila sumu, kterou bych měla dostat vyplacenou.

.... Zastihla mě nepřipravenou, částka devatenáct tisíc, mi opravdu vyrazila dech, neboť zhruba o devatenáct tisíc převyšovala má očekávání (na tom pěkném a poučném školení si dali záležet, aby nám podali pouze ty informace, které vedly k přesvědčení, že pojistka vydá finanční obnos pouze ve dvou případech, při oslavě šedesátin, nebo po vaší smrti (tedy mojí) a že tudíž její rušení, kdykoliv v jejím průběhu, nemá absolutně žádný význam ) a moje netrénovaná tvář to bezelstně prozradila. Pro někoho, kdo má čtrnáct dní před "výplatou" v peněžence třista padesát osm korun a tři šupiny z vánočního kapra, to byl ekvivalent všech zaplacených složenek, ekvivalent vyrovnání (jen té části, narostlé za posledního půl roku, ale přesto) jisté obrovské pohledávky, kterou tu kdosi zanechal a která s námi pobude ještě tak sedm let, ekvivalent nákupu, normálního, kdy koupit rohlíky i chleba v jeden den, není hříšné utrácení, ekvivalent nesmírné úlevy, od věčných strachů, kdy zas dorazí výhrůžná obálka, ekvivalent... "by jsme to mohli udělat tak", probralo mě ze snění. "Promiňte, ještě jednou", požádala jsem paní Zkušenou, aby zopakovala svoji geniální myšlenku. "Říkám, že je vidět, že jste s těmi penězi nepočítala, (no to měla sakra pravdu), tak to bychom tedy mohli uzavřít tu novou pojistku, peníze z té staré použít na vklad za první rok a ještě by vám zbylo i něco v hotovosti" lákala hlasem strychninověmedovým. "Já, ale netuším, co bude za rok, jestli na tom nebudu stejně jako teď, nebo ještě hůř ", odrazila jsem smeč. Zatím co, velice nerada, vydala pokyn slečně Zdvořilé, ať to tedy hodí na papír, že i přes varování zarputile odmítám bezstarostnou budoucnost, stále uvažovala kudy na mě, "A co vaše dcera, nechtěla by pojistku převzít ona"? Pobaveně jsem se usmála při představě Rézky, která zatím ve svém nespokojeně spokojeném životě nevydělala ani korunu, kterak přebírá životní pojistku, v jejíž vyplacení ve svůj prospěch původně "doufala", tedy obrazně (doufám já). I tato varianta byla zamítnuta, nespokojený obličej paní Zkušené, mi měl vyjádřit, jak nezodpovědně si zahrávám z osudem svým i svých dětí a s osudem vůbec, neboť je známo, že maximum všech neštěstí přichází, dle jistých pojišťováckých zákonů schválnosti, právě po zrušení pojistek.

.... Během úkonů, které vyžadoval šiml úřední, zkoumala pátravě moji původní smlouvu a pak se s novou nadějí v hlase zeptala "Vy jste pracovala na poště"? "A uzavírala jste pojistné smlouvy?" "A hledáte práci, neměla byste zájem pracovat u nás?" Nebudu vypisovat klady a pozitiva, která na mě vychrlila, neboť nechci působit dojmem, že jsem s nimi uzavřela smlouvu o vyhledávání nových pojišťovacích agentů přímo na blogu. Ale byly tam, jenže, jenže já jsem člověk, co čte mezi řádky, i když tam nic není, jsem člověk, který pozná zakousnutého buldoka, který by udělal cokoliv, jen aby nemusel pustit, jsem chorobně nedůvěřivá a z pošty poučená o přechodech mezi dobrovolnou povinností a nedobrovolnou kudlou na krku. A protože jsem zároveň nesmělá, řekla jsem cosi jako "když já nevím, jestli bych na to měla..." no, žaludek jsem chtěla říct, ale jelikož jsem přinejmenším stejně zdvořilá, jako slečna Zdvořilá, řekla jsem "sílu, přesvědčovat lidi, aby si" ( málem jsem zase uklouzla a řekla, zakládali něco, co nechtějí) "aby si v dnešní době, uvědomili všechna rizika" no fuj, to bylo o fous, už neřeknu ani slovo. Nicméně dala jsem jí telefon, to jsem už vzdala, převzala poučnou brožurku, jaká "pro změnu" světlá budoucnost, by mě čekala v jejich týmu a pomalu se sbírala k odchodu. Už na půli cestě ke dveřím, na mě buld... ehm, paní Zkušená zavolala, "vidím, že u nás máte jen tu životní pojistku (no, už ani tu ne, mnula jsem si, úplně nezodpovědně, v duchu ruce), nechtěla byste si pojistit třeba domácnost?" "Ne, děku"- ji, už přiskříply dveře, takže musím uznat, že můj odchod, by se mohl jevit poněkud nezdvořilým.

.... Nepatrně zděšena svým nehorázným přístupem k budoucnosti, zato plně uspokojena svým zodpovědným přístupem k současnosti, která přece, chtě nechtě, musí budoucnosti předcházet, aby tato vůbec mohla přijít, jsem odplouvala ulicí na obláčku fantazíí, co všechno se dá pořídit a vyřídit za tu nechutně horentní sumu, která mi má, v průběhu příštího měsíce, přistát v poštovní schránce. Během cesty domů se mi rozum trošku vrátil, stejně jako schopnost základních počtů, takže obláček odplul sám a já to došla pěšky, ale náladu mi to zkazit nemohlo.
Je mi jasné, že mi ty peníze usnadní současnou krizovou situaci, do doby, než sociální správa usoudí, zda máme, či nemáme nárok na vdovský a sirotčí důchod a zbaví mě těch horších, ze špatných, pocitů dluhů, které mám, víc nic.
Jen jsem tak začala zvažovat, jak vlastně přesně silný je můj žaludek a uvažuji o tom doposud, i když vlastně přesně vím, jsem z těch, kteří by si v pojišťovnictví nevydělali ani na slanou vodu.
Jenže, neměla bych já trochu zodpovědněji myslet na svoji budoucnost? V případě, že bych se zavázala, uvázala, nebo v mém případě spíš odvázala a šla do toho, měla bych totiž nárok na třicetiprocentní slevu na vlastní pojištění. A budoucnost by byla zachráněna.

Zkušební otázka: nechtěli byste někdo životní pojištění? Nebo aspoň tu domácnost. No nic, já tušila, že vás nepřesvědčím.

Byla jednou jedna.....

3. června 2011 v 19:07 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Pokusila jsem se napsat krátkou pohádku pro kulíšky, k jejichž tvorbě vyzvala na blogu. cz Edith a které mají svůj vlastní blog Pohádky pro kulíšky. Pokud budete mít chuť a čas připojte se také, informace najdete na výše uvedených odkazech.

.....Byla jednou jedna malá, úplně maličká pohádka. A měla jedno velké, velikánské trápení. Byla tak krátká, že při ní nikdy nikdo nestihnul usnout. Žádného kluka, ani holčičku nikdy neuspala a co víc, když jejich maminky vyndaly tuhle maličkou pohádku v maličké knížce z knihovny, všechny děti hned začaly volat "Né, mami tuhle né, ta je tak strašně krátká, já chci Popelku, já chci o drakovi se sedmi hlavami, já chci radši Ferdu mravence". A tak maminky zase uklidily maličkou knížku zpátky a sáhly po nějaké veliké s dlouhými pohádkami.

.....Kolik nocí ta pohádka proplakala a prostýskala si, "Proč já nemůžu být aspoň o kousíček větší a delší, abych mohla aspoň jednou, jedinkrát někoho uspat?"
A tuhle maličkou pohádku, měla ve své knihovně i holčička Klárka, která chodila do školky a právě se strašlivě moc těšila na bratříčka, co se jí měl v létě narodit. Klárka si o něm často povídala s maminkou, jak je zrovna Jeníček veliký, jestli slyší, když mu Klárka zpívá Skákal pes přes oves, jestli si u maminky v bříšku může cucat paleček a ještě spoustu toho napovídaly. A co Klárku zajímalo nejvíc, kdy už se Jeníčka konečně dočká. "Až budou zrát třešně a jahůdky", říkala maminka. A Klárka se běžela podívat na velkou třešeň v zahradě, "Ale maminko, vždyť třešeň má teprve poupátka, kdy už budou třešničky?" "To si musíme ještě počkat , myško", usmívala se maminka.

.....A pak se jednoho dne bráška narodil, Klárka se moc divila, protože jejich veliká třešeň byla celá, celičká bílá, jako nevěsta v závoji, ale třešnička ani jedna. Maminka byla s Jeníčkem dlouho pryč a Klárka byla smutná. Tatínek se taky nesmál tak často jako jindy, ale povídal si s Klárkou místo maminky. Mluvili o Jeníčkovi, který se narodil tak maličký, že čepička, kterou nosil, byla jako pro panenky a bydlel ve skleněném domečku, aby mu nebyla zima, spolu s ním tam takových miminek bydlelo víc a říkali jim kulíšci. Maminka, mu zpívala písničky a povídala pohádky, ale Jeníček byl tak maličkatý, že vždycky usnul dřív, než maminka pohádku dopověděla. Maminka si lámala hlavu, vzpomínala, vyzkoušela O Karkulce, o Budulínkovi, O Smolíčkovi, ale všechny byly pro Jeníčka moc dlouhé, moc veliké.

.....Tatínek to Klárce všechno doma vyprávěl a Klárka si najednou na něco vzpomněla, běžela do svého pokojíčku a přinesla tu nejmenší knížku ze všech knížek, ve které byla ta nejmenší pohádka, ta, kterou nikdy nechtěla číst, protože byla moc krátká. "Vem ji tati Jeníčkovi, ta tomu mrňouskovi bude určitě akorát."
A tak ten večer četla maminka Jeníčkovi tu nejkratší pohádku a Jeníček usnul zrovinka ve chvíli, kdy dočetla poslední slovo. "To je konečně ta správná pohádka pro kulíška, tu Jeníček uslyší celou, radovala se maminka a hned půjčila pohádku další mamince a další a všechny ji přečetli svým kulíškům a ti spokojeně usnuli. Tak šťastnou pohádku, jako byla tahle maličká, jste ještě nikdy neviděli.

.....Maminky dostaly nápad, poprosit všechny, kteří si troufnou napsat malou, krátkou pohádku, tak akorát, aby u ní kulíšek usnul, ale přitom ji slyšel, aby jim takové pohádky posílali. A ony jim pak budou ty krásné pohádky číst, než kulíšci povyrostou a budu dost velcí, aby mohli s maminkami domů.
A tak, nejen že maličká pohádka každý den uspávala spoustu spokojených kulíšků, ale brzy se dočkala stejně maličkých kamarádek, takže už se nikdy necítila sama a zbytečná.

ROZHOVOR S ANDĚLEM

3. června 2011 v 0:01 | adaluter |  báSNĚNÍ
Viděla jsem na špičce kostela,
viděla jsem tančit anděla,
udělá otočku na kříži
zširoka kolem se rozhlíží,
ze strachu nic si nedělá.

Zašeptám "Drahý anděli,
my dva, se už někde viděli,
jen netuším, kde to mohlo být
už neopouštím často byt,
kostely míjím, včetně nedělí."

Smutně se na mě zadíval
"Už nevzpomínáš, jak jsem hrál
na tichou flétnu teskný kus,
když koně táhli černý vůz
já vedle tebe v stínu stál."

"Ach, na ten stín si vzpomínám,
dodnes ho v sobě kousek mám,
zakrývá jasnou slunce zář
už nedopadá na mou tvář,
však proč to všechno, se tě ptám?"

"Já málo tomu rozumím,
anděli řekni, co teď s tím,
proč míjí kolem prostor, čas
a život můj je prost všech krás
s kým odjel ten vůz, pověz s kým?"

"Já od té doby neznám cit,
mé srdce, jak když nechce žít,
však paměť moje obraz skrývá,
tváře, co bývala snad živá
netušíš, kdo to mohl být?"

Anděl se snesl z kostela
"Ty bys to ráda věděla?"
"Já tehdy, když jsem v stínu stál
tvé vzpomínky jsem sebou vzal,
vždyť ty jsi tolik brečela!"

"Já doufal, že ti ulevím,
když z minulosti zbude dým,
když zapomeneš jeho hlas,
tvé srdce bude volné zas,
byla to chyba, teď to vím."

"Ne, prosím, ne, už přestaň s tím,
nechci to vědět, nevěřím!"
Jen bolestně se zahleděl
mlčel a přesto pověděl
"Ten černý vůz, ten odjel s ním."



Horalka ve velkoměstě II

1. června 2011 v 13:37 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Dostávám se k druhé části našeho honu na psa (to koukáš na ten fofr Punerank, co?), počátky všeho naleznete přímo tady. Tentokrát už bude v hlavní roli opravdu pes, vlastně psice, neboli fenka Ginny. Ta udělala, při té dlouhatánské cestě z hor do civilizace, jedno zásadní rozhodnutí, za těch téměř sedm hodin na Rézčině klíně, si nejspíš poprvé v životě zvolila lidského páníčka, do té doby, byla zjevně součástí pouze psí, nikoli lidské smečky. Z jejího chování za celou tu dobu, co jí máme, usuzuji, že považuje Rézku za hrdinného prince, který ji přijel vysvobodit z divočiny a vězení kotcové samoty, aby jí ukázal bezbřehou lásku, světla velkoměsta a měkkou postel. Vzhlíží k ní, vítá jí ze všech nejvíc, chodí za ní jako ocásek, smutní, když není doma a vděčně spí u jejích nohou, ale... pozor .. poslouchá mě. Ne že by Rézku neposlechla vůbec, ale má s ní spíš lidský vztah, se mnou se zase stává psem. Já jsem prostě velitel. A Juli? To je druhé štěně v rodině, parťák, občas zákeřná, otravná, jak už to děti umí, ale přesto nedotknutelná a milovaná. Jsme její nová smečka, ve které má své nezastupitelné místo.

.....I přes její pohodovou povahu, nutno říct, že nějaké raritky si ta naše horalka sebou přivezla a první týdny nám docela zamotala hlavu. "Závady" se objevovaly postupně s tím, jak se seznamovala s novým domovem. První se projevila ještě tu noc, co jsme dorazili domů, jen jsme jí pro smrtelnou únavu (naši) neodhalili hned. Rézka jí vynesla do patra, postavila na chodbu, otevřeli jsme dveře do kuchyně, všichni se nahrnuli dovnitř, Ginny udělala krok a na prahu ztuhla. Nehnula se, jen koukala, nereagovala na volání, tak jí Rézka vzala a odnesla na matraci, kterou měla uchystanou v kuchyni. Ginny se oklepala, chvíli seděla, rozhlížela se a dál jsem si jí ani nevšímala (bylo půl čtvrté ráno), uložila jsem napůl spící Juli do postele, manžel ji hned následoval, já zívala jak o život, ještě jsem Ginny podrbala za uchem, popřála dobrou noc a padla za vlast. Rézka se odpotácela v mrákotách k sobě do pokoje a nastalo ticho. Říkala jsem si, jak bude čubinka kňučet, možná i výt, jak určitě nezamhouří oko, ale bylo ticho, do kterého jsem se propadla a vypadla z něj v půl desáté dopoledne.
Všichni spali, ale já se nemohla dočkat, až s podívám na našeho pejska. Ležela na matraci, když mě uviděla vstala, vrtěla ocasem, ale nepřiběhla. Zavolala jsem na ní a usoudila, že bude chvíli trvat, než "Pocem" nahradíme novým jménem. Rodina se postupně scházela, Ginny vítala ocáskem, ale neudělala krok z pelíšku. Rézku to přestalo bavit, prostě jí čapla a postavila doprostřed kuchyně. Ginny zkameněla, nehnula se, v tváři zoufalý výraz, dokonalá psí socha. Když jsme se ani po pěti minutách nedočkali pohybu, Rézka jí vrátila do pelíšku. Zlatíčku se očividně ulevilo. Ještě chvilinku nám trvalo, než jsme pochopili, že nejde o náhodu, že hodlá tenhle kus přehrávat stále znovu, i bez aplausu. Kdykoliv se naším přičiněním (protože sama by to nikdy nedopustila) ocitla mimo pelíšek, převtělila se v chlupatý kámen až do chvíle, kdy byla opět "odstraněna". Řešení záhady přišlo jako osvícení ve chvíli, kdy ji Rézka odnesla až do obýváku a pes se, věřte nebo ne, sám hýbal. Rozuzlení? V obýváku je koberec. Došlo mi, že nejspíš nikdy nevstoupila do domu, interiér našeho teriéra zjevně udivoval a konkrétně lakované parkety v kuchyni, ji vyděsily k smrti.
Trvalo jí celý týden, než byla, sice váhavě, ale bez pomoci, schpona opustit svoji matraci a mohla se konečně svobodně pohybovat po bytě.
Překonat schody, jí trvalo o další dva týdny déle. Hrůza nahoru, ještě horší dolů. Zkamenělina psa, kdekoli na schodech, kam jste ji postavili. Jediné čím vynikala, byla trpělivost, ze zoufalství jsem si řekla, že jí nechám dole, že přece musí nakonec pochopit. Pochopila jsem já, když jsem v jedenáct večer rezignovala a došla si pro ní.

.....Další problém se vyvrbil až v pondělí, kdy se všechno trošku zklidnilo a my, s Ginny a Juli, doma osaměly. Zjistila jsem, že neslyší. Neragovala na jméno, což mě neudivilo, bylo nové, ona ale nereagovala na nic, Cilko, prcku, pocem, uhni, ona prostě ani neotočila hlavu, nezvedla ucho, nepodívala se mým směrem, vůbec žádná reakce. Odpoledne už jsem usoudila, že nám prostě zatajili, že je hluchá. Zrovna jsem se zabývala řešením problému, co s hluchým psem, když Juli hrající si u linky, vytáhla a nechala spadnout na zem tři hrnce. A hle, nebyla jsem sama, kdo málem dostal infarkt z leknutí. Naše čubinka vylítla ze spaní, rovnou na všechny čtyři a klepala se jako osika. No hurá, hluchá není. I tahle záhada mi záhy došla. Ten pes vůbec netušil, že lidská řeč slouží ke komunikaci a může být určena i jemu. Naučila se ji vnímat jako šum lesa, zpěv ptáků, něco, co sice slyšíte, ale nepřikládáte tomu žádnou důležitost. Když jsem se tehdy domnívala, že její jméno je v lepším případě prcek, v horším pocem, značně jsem situaci podcenila, ona neměla jméno, ona neměla ani zdání, že lidé se psy hovoří.

.... Nemohu se nezmínit o dalším nepatrném zádrheli, který jsem po pravdě vůbec nečekala, vlastně právě naopak, jako jedinou výhodu toho, že náš nový přírůstek není rozkošňoučké mrňavé štěňátko, ale půlroční dorostenec, jsem viděla v tom, že nebudu mít problém s věčnými loužičkami. Svým způsobem jsem měla i pravdu, loužičky, se těm potopám opravdu říkat nedalo. To já, tady byla za tu naivní, která si myslela, že pes vychovávaný v kotci bude vědět, že potřeby se vykonávají venku. Opak byl pravdou, pes vychovávaný v kotci byl srozuměn s tím, že potřeba (přesněji, obě potřeby) se vykonává kdekoli, s výjimkou pelíšku. Přenastavit půl roku zajeté zvyklosti, byl běh na opravdu velmi dlouhou trať, ve spojení s tím, že první tři týdny dobrovolně nevstoupila na schody, které jediné vedou z patra na dvůr a i později vyžadovala mohutné povzbuzování, to byl opravdu oříšek.

.....Jako správná venkovanka, měla od začátku takový respekt z aut, že to byl vlastně prachobyčejný strach. Když si odmyslím, že neznala obojek a hlavně vodítko a jejich funkci, trvalo dost dlouho, než jsme jí přiměly projít po chodníku v blízkosti silnice, aniž by se zmítajíc nepokoušela o bezhlavý útěk. To bylo ve městě docela o strach a tak naše hrdinka nosila obojek i postroj a dvě vodítka, protože vyvléknout se uměla z obojího a bylo potřeba proces mizení zpomalit.
Na procházkách, samozřejmě z dosahu silnic (i když přiznám se, žádná silnice mi v těch začátcích nepřišla dost daleko), jsme se také obávaly, že vytržena ze svého domova, může náhle, po vzoru Lassie, pojmout touhu se do něj vrátit a další cestu do Krkonoš, by náš "řidič" po předchozích zkušenostech zřejmě bojkotoval, v lepším případě odložil na jaro.

.....To úplně první puštění z vodítka, se množstvím adrenalinu, vyplaveného do našeho krevního řečiště, rovnalo momentu nad propastí, před skokem na laně, buď a nebo. Rézka málem brečela, přesvědčená, že jí vidíme naposledy, já však trvala na tom, že jednou to udělat musíme a to, že mám stejné obavy jako ona, jsem hrdinně tajila. Ginny byla u nás už čtrnáct dní, pochopila, že jeden ze zvuků, které vydáváme, je určen speciálně pro ní, zjistila, že v kapse se vždycky najde nějaká dobrůtka, když k nám (zatím jen na zahradě) přijde, Hvězdu jsme měli na vodítku prochozenou křížem krážem, takže měla představu kde jsme, zkrátka, nebylo co odkládat.
Kousek od hlavní cesty, mezi stromy, abych jí zabránila v přílišném rozhledu a tím i v rozletu, jsem s těžkým srdcem odepla vodítko. Stála. Udělaly jsme pár kroků, aby pochopila, že už s námi není propojena, že jsme jí odstřihly pupeční šnůru. Začmuchala v listí, poodešla, zvedla hlavu, zavětřila a .... byla v trapu. Rézka dostala lehounký hysterický záchvat, já nejdřív ztuhla, ale pak jsem rychle vyšla na cestu a viděla Ginny v dálce, jak usilovně vítá nějaký pár starších lidí. Ještě než jsem se rozhodla, zda křičet, nebo si pro ni dojít, dovítala a rozběhla se zpátky. Cestou obtančila ještě jednoho běžce, který zjevně neměl pro její nadšení pochopení a pak už se s naprostou samozřejmostí vrátila k nám. Rézka jí rozklepanou rukou připnula na vodítko a kníkala něco jako, že už jí nikdy nepustí, že za ty nervy jí to nestojí. Já byla s první lekcí celkem spokojená, ale srdce mi ještě bušilo a tak jsme šly raději domů. Naší pozicí, jsme si přeci jen ještě nebyly docela jisté a bylo tu reálné nebezpečí, že do parku přijde s námi a z něj odejde s někým jiným, kdo se jí zrovna zalíbí.
Jen pomalu jsme získávaly důvěru v to, že až si všechny ty báječné lidi očuchá, vrátí se nakonec k nám, protože právě my, jsme přeci jen ta rodina, kterou adoptovala. Bylo úžasné si uvědomovat, že už nás odlišuje, že nás má ráda a že nás vlastní.

.....Je pravda, že těch pár prvních dnů a týdnů, jsem byla často v rozpacích, co jsme si to vlastně pořídili. Když si uvědomíte, že na úplném začátku, všechny její zvláštnůstky působily jako jeden celek, nemůžete se mi divit, že jsem občas tajně uvažovala o tom, zda i pes může být mentálně retardovaný a proč se to proboha stalo právě nám.
Jak se pomaličku přizpůsobovala, zjistila jsem, že její charakter a mentální zdraví musí být naopak výjimečné, protože navzdory tomu, že o něčem, jako je socializace si v horách mohla nechat jen zdát, nestal se z ní ani agresivní a nesnášenlivý , ani ustrašený a neurotický pes, ale naprosto dokonalý člen rodiny.
Je u nás už čtvrtým rokem a stal se z ní skvělý, vychovaný, milý, věrný, něžný a milující společník, další adept na titul "srdeční záležitost". Pravda je, že ne tak docela dostála té části, pověsti svého plemene, která se týká dravého temperamentu (naštěstí), ani nenaplnila bezezbytku význam svého jména (a ještě že tak), ale nemohla by být ani o chlup lepší, než je. Snad jen o ty chlupy, co jsou věčně na koberci.