O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Myslíte na budoucnost?

6. června 2011 v 16:49 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Jste zodpovědní, myslíte na budoucnost, nejen svoji, ale i svých blízkých, drahých poloviček, dětí, případně vnoučat? Co jim po vás zbude, co jim zanecháte, kdyby náhodou.... Však víte, neštěstí nechodí po horách.

.....Byly doby, kdy jako zaměstnankyně pošty, jsem mimo třídění, zapisování, vláčení do pater a doručování obyčejné i doporučené pošty, následné účtování, nejen rekomand, ale i důchodů a roznášení, všemi tolik oblíbených, reklamních letáků, měla za úkol ještě nabízet a hlavně zakládat lidem nové účty, kontokorenty, Liščí stavební spoření, důchodové připojištění a v neposlední řadě pojištění životní. Zprvu byla tato aktivita definována, tak nějak, jako dobrovolně povinná, což znamená, že za "produkt", který se vám povedlo založit, jste získali jakousi odměnu. Hysterie na trhu pojišťovnictví stoupala a povinnost se stala jaksi nedobrovolnou, tady už nebyla motivací odměna, nýbrž postih, při neplnění zadaných kvót. I stalo se, co se stát muselo, rodiny zaměstnanců pošt se staly terčem útoků svých, zde zaměstnaných, matek, manželek, babiček, snach, tchýní, či dcer (v mužském provedení, i když v menší míře, taktéž) a do půl roku nebylo jediného člena rozvětvených rodin, který by neměl účet u poštovní spořitelny, či si u něj alespoň nezvýšil kontokorent, což se dalo udělat i několikrát za sebou (a pokaždé za plný počet bodů), nespořil s Liškou na novou noru, nezaložil svému novorozeněti (ta byla v příbuzenstvu obzvlášť ceněna) dětské pojištění, nebo vlastní účet i s kreditní kartou, důchodově se nepřipojistil, nebo si nezaložil ono, o zodpovědném přístupu k životu vypovídající, životko, neboli životní pojištění. A pokud se takový člen našel, nezasloužil si tento, nazývat se příbuzným. Pravda, spousta rodin se pod tímto tlakem nadobro rozhádala, ale, vem to čert, výsledky přesto byly.

.....První na řadě jsme však samozřejmě stály my samy. Účet u PS, byl povinností hned při nástupu, ale časem bylo nutno přitvrdit a tak jsem po jednom obzvlášť pěkném a poučném školení (jak oni to s vámi vždycky skouleli) usoudila, že životní pojištění, je důkazem mé zralosti a finanční gramotnosti a navíc jsem měla splněn měsíční plán, no neberte to. Nakonec, co to je sto korun měsíčně (tři sta odváděl zaměstnavatel) a za to vyhlídka na pěkně kulatých sto tisíc, v lepším případě v šedesáti pro mě, nebo, když všechno nepůjde tak úplně podle plánu, kdykoli před tím, pro dceru. A to si představte, že po třech letech, už jsem měla povolenou i sebevraždu, no není to terno? Bodíky byly započteny a dál už vše běželo jako na drátkách, bez mého přičinění, všechno měla na triku mzdová účetní.
První zádrhelík nastal, když jsem po roce otěhotněla a musela se odebrat na rizikovou nemocenskou, od té chvíle byla celá částka, čtyřista korun, plně v mé zodpovědnosti, ale proboha, co to je čtyři stovky, to snad má každý. A tak jsem zodpovědně plnila závazky vůči své (či dceřině) světlé budoucnosti, dalších pět let. Nemůžu říct, že poslední rok, by moje platby chodily zrovinka ukázkově v termínu, ale na druhé straně byli nesmírně benevolentní a laskaví a tak se nenápadně z měsíčních splátek staly čtvrtletní "doplatky". Cílová částka během pěti let útěšně narostla na celých sto třicet sedm tisíc, úměrně k tomu samozřejmě nepatrně (na pětset dvacet) narostla i "měsíční" splátka.

.....S tím, jak se můj finanční Titanik ubíral pomalu, ale jistě ke dnu, dostávala před světlou budoucností přednost budoucnost alespoň nějaká, čtvrtletní doplatky smutně stály na konci dlouhatánské řady různých akutnějších poptávek a definitivně se smiřovaly s tím, že na ně řada už nejspíš nepřijde, nestane li se zázrak. Nestal. A tak, zcela zákonitě, zazvonil jednoho jarního dne telefon a v něm mi pracovnice pojištovny přednesla eufemický návrh na aktualizaci mé pojistky. Dohodly jsme se hned na druhý den, neboť odkládat řešení nebyl důvod. Tady alespoň nešlo o dluh jako takový, třeba za služby, dlužila jsem vlastně jen své budoucnosti a tak jsem předpokládala, že kromě toho, že v šedesáti nebude důvod jásat a Rézka nebude mít z čeho zaplatit můj případný pohřeb, žádné akutní nebezpečí nehrozí.

.....Tady bych ráda, podotýkám pouze pro ilustraci, nikoli jako škemrání o soucit, nastínila svoji ( spíš naši situaci), jak jsem již řekla, složenky a faktury u nás musí počítat s dlouhou čekací dobou, splatné jsou přednostně ty, které přišly v obálkách, ve kterých se zároveň vyskytují slova jako, přerušení dodávky, předání závazků partnerské firmě, nebo dokonce, ani se mi to nechce psát, jak mě to slovo děsí, dokonce exekutor. Ostatní musí trpělivě vyčkávat, nebo si sehnat podobnou urychlující doložku.
Další životní náklady se nesou v podobném duchu, nastalo období ujasňování si priorit v duchu otázek, je důležitější (případně výhodnější, nebo přípustné) chléb nebo rohlíky, můžu říkat máslo margarínu, který stojí devět devadesát, je opravdu nutné mít sprchový gel a šampón, nebo litřík šampónu za šestnáct korun zastane obě funkce (a nakonec se v něm dá i prát), je nezbytné koupit mléko tento týden, nebo můžu počkat, jestli nebude ten příští v akci, mohou vejce plně nahradit maso, když jsou po Velikonocích za 2.50 deset kusů (a to vážně) , je kopřiva zelenina, je důležitější jíst, nebo brát předepsané léky? Ano, i podobné otázky jsem si v posledním půl roce kladla a není mi to nikterak příjemné přiznávat to.
To, že jsem nemusela řešit tu nejzákladnější, tedy kde bydlet, bylo možné jen díky tomu, že bydlíme u rodičů v domku, tudíž odpadá nájem. Nicméně veškeré náklady na provoz, se samozřejmě dělí (tedy ještě donedávna dělily) rovným dílem, nyní mi tedy narůstá dluh i tady doma a i když snad "přerušení služeb" nehrozí, je to dluh, který mě trápí nejvíc. Upomínky a připomínky, jsou totiž doručovány osobně a občas ne zrovna zdvořilým způsobem, který dodržují i ty nejnaléhavější z těch úředních, které již téměř odhalují i totožnost exekutora, který by nás případně poctil svojí návštěvou. Navíc cítím i to, že v mém věku, bych spíš já měla začít přebírat zodpovědnost za své rodiče, nikoli naopak a nesu to dost špatně i bez jejich poznámek. Třičtvrtě roku, jen s částečným invalidním důchodem, dvěma dětmi a frontou faktur a závazků, které se v pořadí neustále předbíhají, je (a snad budu moci brzo říct byla) zatěžkávací zkouška. No, chvílemi i docela peklo.

.....V této situaci a za těchto okolností, jsem tedy nakráčela do pojišťovny a očekávala věci příští. Byly na mě dvě, jedna slečna, která se mě zdvořile zeptala, zda mi nebude vadit přítomnost její školitelky, od pohledu zkušené harcovnice v oboru pojištění všeho druhu. Jelikož jsem proti jejímu dozoru neměla v zásadě námitek, přistoupila slečna Zdvořilá k jádru pudla. Byla mi sdělena, pro mě nikoli překvapivá zpráva, že moje supervýhodná a jasu plná pojistka zesnula tiše a v pokoji prvního května, na naprostý nedostatek finančních prostředků. Ani mě nenechaly zaslzet a hned mi radostně oznámily (obě najednou, jen s menším časovým posunem), že můžeme okamžitě a střelhbitě uzavřít pojistku novou a těch pár peněz, které přeci jen během šesti let na místo určení dorazily, použít jako základní vklad.

.....Trošku (ale jen nepatrně) jsem je zklamala popisem situace, ve které se právě nacházím a kterou jsem nastínila i vám ( vdova, dvě děti, invalidní důchod s nejistými zdravotními vyhlídkami do budoucna jako jediný příjem, žádná práce, dluhy, dluhy a zase dluhy). Stačil jen okamžik a paní Zkušená tyto informace prohnala svým "kompjůtrem", ukrytým za zamyšleným čelem a hned se jala vlastním příkladem zaškolovat svoji učenku "Tak a tady vidíte, co všechno může život přinést, tím spíš, byste měla myslet na budoucnost svých dětí, co kdyby se něco...." Nedopověděla, ale bylo to jasné, co kdybych z nich udělala úplné sirotky, to bych si vzala na zodpovědnost, nechat po sobě jen dluhy? Vyjádřila jsem pochopení pro její oprávněné obavy o mé zdraví a život, nicméně musela jsem trvat na svém, ujištěním, že v mém rozpočtu se nenajde ani jediná koruna, která by na oltář budoucnosti mohla být obětována. Ve chvíli, kdy byl slyšet jen hukot spojů jejího mozku, jsem se stihla zeptat slečny Zdvořilé, zda tedy to, že jsem posílala, sice směšný, přesto však vyčíslitelný příspěvek na, nyní už zmařenou, vyhlídku na bohatství, má pro mě v tuto chvíli nějaký, nejlépe finanční, důsledek. Slečna Zdvořilá, byla zatím víc zdvořilou, než pojišťovačkou a tak na mě vychrlila, že samozřejmě ano a že to tu pro mě už předem vyčíslila, za což byla stižena krutě ledovým pohledem paní Zkušené. Pronesené však už nebylo možno vzít zpět a tak mi, ač nerada, prozradila sumu, kterou bych měla dostat vyplacenou.

.... Zastihla mě nepřipravenou, částka devatenáct tisíc, mi opravdu vyrazila dech, neboť zhruba o devatenáct tisíc převyšovala má očekávání (na tom pěkném a poučném školení si dali záležet, aby nám podali pouze ty informace, které vedly k přesvědčení, že pojistka vydá finanční obnos pouze ve dvou případech, při oslavě šedesátin, nebo po vaší smrti (tedy mojí) a že tudíž její rušení, kdykoliv v jejím průběhu, nemá absolutně žádný význam ) a moje netrénovaná tvář to bezelstně prozradila. Pro někoho, kdo má čtrnáct dní před "výplatou" v peněžence třista padesát osm korun a tři šupiny z vánočního kapra, to byl ekvivalent všech zaplacených složenek, ekvivalent vyrovnání (jen té části, narostlé za posledního půl roku, ale přesto) jisté obrovské pohledávky, kterou tu kdosi zanechal a která s námi pobude ještě tak sedm let, ekvivalent nákupu, normálního, kdy koupit rohlíky i chleba v jeden den, není hříšné utrácení, ekvivalent nesmírné úlevy, od věčných strachů, kdy zas dorazí výhrůžná obálka, ekvivalent... "by jsme to mohli udělat tak", probralo mě ze snění. "Promiňte, ještě jednou", požádala jsem paní Zkušenou, aby zopakovala svoji geniální myšlenku. "Říkám, že je vidět, že jste s těmi penězi nepočítala, (no to měla sakra pravdu), tak to bychom tedy mohli uzavřít tu novou pojistku, peníze z té staré použít na vklad za první rok a ještě by vám zbylo i něco v hotovosti" lákala hlasem strychninověmedovým. "Já, ale netuším, co bude za rok, jestli na tom nebudu stejně jako teď, nebo ještě hůř ", odrazila jsem smeč. Zatím co, velice nerada, vydala pokyn slečně Zdvořilé, ať to tedy hodí na papír, že i přes varování zarputile odmítám bezstarostnou budoucnost, stále uvažovala kudy na mě, "A co vaše dcera, nechtěla by pojistku převzít ona"? Pobaveně jsem se usmála při představě Rézky, která zatím ve svém nespokojeně spokojeném životě nevydělala ani korunu, kterak přebírá životní pojistku, v jejíž vyplacení ve svůj prospěch původně "doufala", tedy obrazně (doufám já). I tato varianta byla zamítnuta, nespokojený obličej paní Zkušené, mi měl vyjádřit, jak nezodpovědně si zahrávám z osudem svým i svých dětí a s osudem vůbec, neboť je známo, že maximum všech neštěstí přichází, dle jistých pojišťováckých zákonů schválnosti, právě po zrušení pojistek.

.... Během úkonů, které vyžadoval šiml úřední, zkoumala pátravě moji původní smlouvu a pak se s novou nadějí v hlase zeptala "Vy jste pracovala na poště"? "A uzavírala jste pojistné smlouvy?" "A hledáte práci, neměla byste zájem pracovat u nás?" Nebudu vypisovat klady a pozitiva, která na mě vychrlila, neboť nechci působit dojmem, že jsem s nimi uzavřela smlouvu o vyhledávání nových pojišťovacích agentů přímo na blogu. Ale byly tam, jenže, jenže já jsem člověk, co čte mezi řádky, i když tam nic není, jsem člověk, který pozná zakousnutého buldoka, který by udělal cokoliv, jen aby nemusel pustit, jsem chorobně nedůvěřivá a z pošty poučená o přechodech mezi dobrovolnou povinností a nedobrovolnou kudlou na krku. A protože jsem zároveň nesmělá, řekla jsem cosi jako "když já nevím, jestli bych na to měla..." no, žaludek jsem chtěla říct, ale jelikož jsem přinejmenším stejně zdvořilá, jako slečna Zdvořilá, řekla jsem "sílu, přesvědčovat lidi, aby si" ( málem jsem zase uklouzla a řekla, zakládali něco, co nechtějí) "aby si v dnešní době, uvědomili všechna rizika" no fuj, to bylo o fous, už neřeknu ani slovo. Nicméně dala jsem jí telefon, to jsem už vzdala, převzala poučnou brožurku, jaká "pro změnu" světlá budoucnost, by mě čekala v jejich týmu a pomalu se sbírala k odchodu. Už na půli cestě ke dveřím, na mě buld... ehm, paní Zkušená zavolala, "vidím, že u nás máte jen tu životní pojistku (no, už ani tu ne, mnula jsem si, úplně nezodpovědně, v duchu ruce), nechtěla byste si pojistit třeba domácnost?" "Ne, děku"- ji, už přiskříply dveře, takže musím uznat, že můj odchod, by se mohl jevit poněkud nezdvořilým.

.... Nepatrně zděšena svým nehorázným přístupem k budoucnosti, zato plně uspokojena svým zodpovědným přístupem k současnosti, která přece, chtě nechtě, musí budoucnosti předcházet, aby tato vůbec mohla přijít, jsem odplouvala ulicí na obláčku fantazíí, co všechno se dá pořídit a vyřídit za tu nechutně horentní sumu, která mi má, v průběhu příštího měsíce, přistát v poštovní schránce. Během cesty domů se mi rozum trošku vrátil, stejně jako schopnost základních počtů, takže obláček odplul sám a já to došla pěšky, ale náladu mi to zkazit nemohlo.
Je mi jasné, že mi ty peníze usnadní současnou krizovou situaci, do doby, než sociální správa usoudí, zda máme, či nemáme nárok na vdovský a sirotčí důchod a zbaví mě těch horších, ze špatných, pocitů dluhů, které mám, víc nic.
Jen jsem tak začala zvažovat, jak vlastně přesně silný je můj žaludek a uvažuji o tom doposud, i když vlastně přesně vím, jsem z těch, kteří by si v pojišťovnictví nevydělali ani na slanou vodu.
Jenže, neměla bych já trochu zodpovědněji myslet na svoji budoucnost? V případě, že bych se zavázala, uvázala, nebo v mém případě spíš odvázala a šla do toho, měla bych totiž nárok na třicetiprocentní slevu na vlastní pojištění. A budoucnost by byla zachráněna.

Zkušební otázka: nechtěli byste někdo životní pojištění? Nebo aspoň tu domácnost. No nic, já tušila, že vás nepřesvědčím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 6. června 2011 v 19:49 | Reagovat

Docela by mě zajímalo, čím by ses chtěla živit, kdyby sis mohla vybrat?

Jo, životní, úrazovou, domácí a já nevím jakou ještě pojistku už máme. Strašně mě nebaví platit tu úrazovou, když se nám nic nestalo. Protože sám tu a tam něco prodávám, musím ti říct, že neuspěješ s produktem, kterému sama nevěříš. Lidi tohle vycítí a nekoupí, ve tvém případě neuzavřou tu smlouvu. Proto jsem se dal na LED žárovky, že věřím v jejich smysl.

Marketingové žvásty o zodpovědnosti a finanční gramotnosti úplně ignoruj! Většinou o tom mluví ti, kteří nevědí o penězích vůbec nic. Jméno Robert T. Kiyosaki jim nic neříká, ale budou ti cpát nesmyslné produkty z podinflačním úrokem.

Nevím, kolik jsi toho od svých rodičů na startu do života dostala ty, ale řeknu ti přesně, co jsem dostal já: NIC! No, a taky žiju, byt jsme si koupili, i když až v Bruntálu. Chci tím říct, že myslet na děti je sice dobré, ale není to podmínka pro jejich šťastný život. Omlouvám se za delší komentář, ale píšu všema deseti a tak mi to jde rychle:-)))

2 Malkiel Malkiel | Web | 7. června 2011 v 0:33 | Reagovat

Nenasytnost bank a pojišťoven už ztrácí veškeré rozumné hranice. Ostatně, byly to banky, které spustily stále ještě probíhající krizi. To bylo první důrazné varování, které však bohužel žádné poučení nepřineslo, protože ti nenasytní začali být ještě nenasytnější. Důsledek bude takový, že dříve nebo později to povede k totálnímu zhroucení současného světového ekonomického systému. Jen tak mimochodem, analytici již naznačují, že se blíží druhá vlna krize.
Z pojišťováků a ze všech nabízečů všech možných produktů, "které nutně musím mít" a "bez kterých se můj život neobejde", už pomalu dostávám osypky. A chvílemi je mi z toho i na blití.
Jinak musím souhlasit s Tygrem. Já jsem od rodičů taky nic nedostal. Tudíž mohu být hrdý na to, že vše co mám, k tomu jsem se dopracoval vlastní pílí.
Jo, a jako obyčejně je tvůj článek poutavě a s nadhledem napsán. ;-)

3 Čerf Čerf | Web | 7. června 2011 v 8:14 | Reagovat

Moc pěkně napsaný článek, díky za něj. Rozhodně nepatřím k těm, kteří nějak přehnaně myslí na budoucnost, už z toho prostého důvodu, že nadměrné obavy z budoucnosti umí dost znepříjemnit a někdy dokonce úplně zatarasit cestu k ní. Ano, když jsem byl ještě ženatý, považoval jsem za normální a odpovědné myslet na to, co se bude dít, když se něco nepříjemného semele. Teď to neřeším, protože na mě není nikdo vázaný a odkázaný.

Ano, dobře si pamatuji na podobná (i když možná ne tolik vyhrocená) období, která popisuješ, zažil jsem je několikrát a není to nic příjemného. Jednou z jejich sporných výhod je i to, že člověk dokáže velmi dobře ocenit, když pominou. A zatím vždycky pominuly, stejně jako pomine to tvoje.

4 adaluter adaluter | Web | 7. června 2011 v 10:33 | Reagovat

[1]: Tak to jsme Davide dva :D, nedávno jsem u tebe zmiňovala chorobnou nerozhodnost, tohle je jeden z jejích projevů. Ale je potřeba odlišit otázky, co bych ráda dělala a čím bych se živila, protože to, co bych ráda dělala se bohužel buď nachází ve sféře nedosažitelnosti, nebo se tím nedá živit natož uživit. Naopak mezi činnostmi, které slouží k uživení, jsem nikdy nebyla přehnaně vybíravá, začínala jsem jako zahradnice v ZOO (s vyhlídkou na přechod k práci ošetřovatele, který se nakonec nekonal) a bavilo mě to, bohužel finančně to stačilo, dokud jsem byla sama, ale jako matka samoživitelka, jsem se musela porozhlédnout po něčem "lukrativnějším" a taky trošku blíž. Nastoupila jsem na poštu jako doručovatelka, i to mě vlastně bavilo, dokud to nedošlo tak daleko, že z nedostatku pracovních sil (spíš peněz na jejich platy)jsem byla v práci od šesti od rána do sedmi do večera a bez placených přesčasů. Když se pak ve finále rozhodli z nás udělat terénní pojišťováky, přestala mě ta práce bavit úplně a nebyla jsem sama. Nechtěla jsem otravovat lidi, které jsem znala osm let a výborně s nimi vycházela, věčnými nabídkami a přesvědčováním a vnucovat se, naštěstí to tehdy za mě vyřešilo těhotenství. No a při mateřské jsem prozměnu jezdila uklízet do KFC, protože to bylo večer a v noci, kdy mohl Juli hlídat táta, nebo Rézka. Neříkám, že mě to extra bavilo, ale byla to práce, která zapadala do mého rozvrhu a umožnila mi nestrachovat se, co udělám, když bude Juli nemocná, nebo budou prázdniny. Nejsem podnikavá, nejsem průrazná a nedokážu se živit tím, že budu lidi "otravovat" vnucováním čehokoli. To jsou bohužel asi jediná opravdu volná místa na trhu, pojištováci-aktivní agenti, kteří jedou jen sami na sebe, operátoři call center, dealeři, realitní agenti.....
No, koukám, že volbě povolání jsem spíš měla věnovat samostatný článek.
Ještě přemýšlím, co jsem dostala od rodičů.. střechu nad hlavou, za což jsem samozřejmě vděčná, i když na straně druhé je to vykoupeno mnoha nedorozuměními. Když jsem měla tendence se odstěhovat, namítali, že je to nesmysl, abych někde platila nájem a tady zůstal prázdný byt, pak se život překulil a já už na tom nikdy nebyla tak, že bych se mohla odstěhovat i kdybych chtěla a že jsem mockrát chtěla, protože z "daru" bydlení se stal dar danajský, to, že tu smím bydlet, zároveň znamená, že si musím nechat mluvit do čehokoli ve svém životě. Takové to známé "dokud bydlíš pod MOJÍ střechou". Jenže tohle člověk těžko nese už v osmnácti, jak to má skousnout ve čtyřiceti?
Jo a promiň za dlouhou odpověď na komentář, píšu sice jen dvěma, ale zato mám na to dost času :-D .

5 adaluter adaluter | Web | 7. června 2011 v 11:13 | Reagovat

[2]: Malkieli, moc děkuju za komentář, jak se tu po Davidovi žádné nové neobjevovaly, začínala jsem mít pocit, že jsem asi šlápla vedle, či čo. Že je někde ve stanovách blogu.cz, poznámka malým písmem, že psát o finančních problémech, je nepřípustné a za hranicí vkusu. Už jsem zpytovala svědomí, čím jsem všechny tak odpudila či vyděsila. Čestně prohlašuji, že nejsem pojišťovací agent a žádnou z nabídek na pojistky jsem nemyslela vážně.
Zároveň prohlašuji, že mě ani ve snu nenapadlo, někoho snad žádat tímto, nebo čímkoli jiným o finanční výpomoc. Tím neobtěžuji ani své blízké, či nejlepší přátele, natož Vás.
Jen jsem chtěla poukázat na nesmyslnost, s jakou jsou lidem občas vnucovány finanční produkty i když je nad slunce jasnější, že tito nemohou dostát svým případným závazkům, ale co je to proti provizi, že. Paní Zkušená, ač přesně věděla v jaké situaci se nacházím, neváhala a i přes to ze mě hodlala vytěžit maximum, i kdyby za mě měla dostat odměnu aspoň jako za nového agenta, což bych, nebýt té dobré zprávy možná brala i jako netaktní chování. Většinou mám tendenci takovému cílenému nátlaku podlehnout, ale tentokrát jsem byla pyšná, že jsem odolala a udělala to, co jsem považovala za výhodné pro mě.
Tak nejen, že nám hrozí srážky s meteority, výbuchy supervulkánů, smrtící viry, ale už zase další krize? Já se asi odstěhuju. :-D

6 adaluter adaluter | Web | 7. června 2011 v 11:53 | Reagovat

[3]:A já moc děkuji za milý komentář. Pravda, obavy z budoucnosti dokážou člověka občas úplně paralyzovat, taky mívám tu čest.
Právě to, i když dočasné, pominutí věčně svírajících problémů a z toho vyplývající euforie, byly i důvodem, proč jsem ten článek napsala, neměl být stížností, ale oslavou chvilky klidu. :-)
Myslím, že asi nikdy nebudu mít pocit, že jsem jen sama za sebe, pořád tu budou dcery, rodiče, třeba vnoučata, a tak se pocitů zodpovědnosti nezbavím, i když naplnit tu zodpovědnost není zrovna snadné, zatím se spokojím s málem. :-)

7 signoraa signoraa | Web | 7. června 2011 v 13:22 | Reagovat

Tvojí situaci chápu, i když jen částečně, protože jsem na to nebyla sama. Byla jsem doma s dětmi sedm dlouhých let, protože dcery zdravotní stav nedovoloval její umístění do školky a pak, když už do školky mohla, narazila jsem na bariéru v podobě věty: "Jak můžete chtít školku, když nepracujete". Pohybovala jsem se v bludném kruhu. V té době jediný příjem byl manželův plat. Sice bydlíme v domě, který patřil manželovým rodičům, ale tchán prosadil, že jsme si hned od počátku platili to, co šlo sami a to, co rozdělit nešlo (společná voda a topení) jsme platili formou jakéhosi nájmu. Peněz moc nezbývalo. Tehdy jsem kupovala 30 dkg masa, uvařila kýbl jakékoliv omáčky. Maso dostával můj muž a my s dětmi měli omáčku. Možná to mělo vliv na to, že moje dcera pak dlouho nejedla maso. Také jsem obracela každou korunu raději dvakrát. Dnes na to vzpomínám s určitou nostalgií a říkám si, že každá špatná zkušenost je poučením pro dny příští. Naučilo mě to hospodařit s málem natolik, že když jsem po dlouhých sedmi letech šla pracovat a dostala svou první výplatu, nevěděla jsem, co s tolika penězi dělat.
Udělám střih ve svém životě. Oba jsme pracovali, oba vydělávali. Děti chodily do škol, vystudovaly. Já si v tomto období uzavřela životní pojištění. Nějaká paní Zdvořilá mě navštívila na pracovišti a namalovala mi krásnou budoucnost se světlými zítřky a jak na tom budu krásně, až půjdu do důchodu. Pojistka byla uzavřena do mých 55 let, protože v té době mámy se dvěma dětmi chodily do důchodu. Když se blížil tento věk, kontaktovala jsem pojištovnu, abych zjistila, jak mám postupovat. Mezitím mi byl odchod do důchodu prodloužen o 4 roky a 4 měsíce. Bylo mi řečeno, že se mám dostavit na kteroukoliv pobočku pojišt'ovny. Paní byla milá, usměvavá a zkušená harcovnice. Smlouvu jsem vypověděla a odcházela s dobrým pocitem, že penízky, které jsem nastřádala, přijdou v horizontu pár týdnů. Těšila jsem se, jak se budou hodit na svatbu dcery, která bude za více než dva měsíce. Kromě dobrého pocitu jsem odcházela s nově uzavřenou smlouvou, tentokrát na důchodové pojištění (pro změnu - i když budu spořit ještě v důchodu) a s cestovním pojištěním, nebot' byla před námi ozdravná cesta na jih. Uplynul měsíc, vrátila jsem se odpočatá a zrelaxovaná a pídila se po penězích z pojišt'ovny. Žádná složenka, na účtu krom výplaty žádná příjmová položka. Druhý den jsem volala do pobočky pojišt'ovny a bylo mi sděleno, že dotyčná je v lázních a opoměla poslat mou výpověd' pojistky na centrálu. Zastupující úřednice jí našla válet na stole. Abych své vyprávění moc neprodlužovala. K penězům jsem se dostala po více než třech měsících a bojovala jsem o ně jako lvice. Nejvíc mě na tom štvalo to, že moje peníze pojišt'ovna zadržovala i přes urgence a bohatou korespondenci (z mé strany), ale za tu důchodovou a cestovní smlouvu, chtěli zaplatit hned. Utvrdilo mě to v tom, že i přes svůj pokročilý věk jsem stále naivní, neřku-li blbá a nechám se "ukecat".
Držím ti proto palce, aby tvá pojistka byla vyplacena v době co nejkratší a také aby úřední mašinérie uznala nárok na důchody. :-)

8 punerank punerank | E-mail | Web | 7. června 2011 v 14:08 | Reagovat

Tvé zkušenosti s poštou, pojišťováním a otravováním známých popisoval můj táta úplně stejně, nebyl z toho šťastný ani trochu. Za krátko ho pak vyhodili a možná se mu i ulevilo. Stihl si založit pár nepotřebných pojistek, aby nemusel žadonit jinde...:(
Jinak... - mrzí mě tvoje situace, Rézka je už dost velká na brigády, jenže každý se do toho nehrne...
Strašně moc bych ti přála nějakou úlevu, vysvobození - těch tvých karet je už přespříliš...
Ale moc mě zaujala tvoje práce v zoo, škoda, že nedošlo na práci ošetřovatelky... Byly by to překrásné články! Ostatně každý tvůj článek je mistrná hra se slovy i detaily:)
Ono nebylo lehký hned komentovat, proto ten skluz...
Kéž se časem najde nějaká trochu snesitelná práce, až půjde Juli do školy, kéž ti taky slouží zlobivé oči,  jinak..... jinak to bude příšerně nespravedlivý a už asi "nikdy neusnu"!
Jo a až se odstěhuješ, tak nezapomeň nahlásit kam, blogovou adresu si beztak necháš! Třeba ve Španělsku je bezdrátový internet často zadarmo, i když možná pomalý:) Ale kde by sis polepšila v životní úrovni, to vážně nevím:)

9 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 7. června 2011 v 14:25 | Reagovat

[4]: Tenhle tvůj článek člověka nutí psát další články místo komentářů.
Zkusím to trošku rozdělit.
1. Tvou největší předností a zároveň tvým největším nepřítelem je tvůj dobře fungující rozum. Proč nepřítelem, to někdy rozvedu nějak víc a spíš ti to pošlu zprávou autorovi nebo jiným soukromějším způsobem.
2. Co znamená slovo "nedosažitelný"?
Před 200 lety si nikdo neuměl představit ani vlak, před 100 lety přistání na měsíci. Tvrdíš-li o něčem, že je to nedosažitelné, činíš tak na základě své dosavadní zkušenosti a rozumového zhodnocení. To chápu, ale je to špatně!!! Můžeš být vším, čím si dovedš představit, že jsi.
3.  Je velice důležité živit se něčím, co člověka baví. V této zemi pracuje řada lidí jen pro peníze z nutnosti a na kvalitě výrobků a služeb je to vidět.
4. Představ si, že na trhu jsou produkty, které není potřeba lidem vnucovat. Ony se jim totiž líbí a jsou to oni, kdo tě nutí, abys jim je prodala. Svět funguje tak, že každé zboží má svého kupce. Pokud ho najdeš, pak opravdu nikomu nic nenutíš. Já mám s LED žárovkami tu zkušenost, že mě lidi přemlouvají, abych jim už teď hned nechal ten vzorek. Namontujeme žárovku, jim se líbí a už mi ji nevrátí. I callcentra mohou nabízet produkt, který je pro zákazníka přínosný. Neodsuzuj tedy všechny dealery, callcentra, multilevely a pod. Obchod na světě být musí a mnohdy je lidem užitečný.
6. Osobně mi vadí, že lidé chytří jako ty, jsou často na sociálním dně společnosti. Přitom řada pitomců vydělává měsíčně víc, než ty ročně. Když ale pochopíš svou vlastní hodnotu, když poznáš, jak fungují některé zákony světa, máš možnost to změnit!

10 jezura jezura | Web | 7. června 2011 v 14:50 | Reagovat

Uf, to jsem si ale s chutí početla! Úplnou náhodou jsem dnes vložila také článek, týkající se peněz, tedy hlavně hospodaření s nimi. Já ti rozumím velice dobře, protože jsem si také prošla svým osobním peklem, když jsem zůstala s dětmi sama (manžel si našel mladší), když bylo dětem 1 a 6 let. K večeři jsem mívala chleba s cibulí a octem, to se dalo sníst lépe než "jen tak", počítala každou korunku, rodiče 300 km daleko, vše platit sama a výživné bylo minimální. Vlastně jsem nikdy neměla nadbytek, ale byla jsem tak zvyklá z domova, tak jsem moc nereptala. U tebe je to fakt škoda. Souhlasím se všemi přede mnou, kteří vidí, že jsi chytrá holka a není to spravedlivé, že jsi takto dopadla! Souhlasím s Davidem, je třeba, abys to aspoň zkusila změnit ty sama! Jednou to určitě musí vyjít a my všichni ti držíme palce! Věřím, že to dokážeš!

11 Kerria Kerria | Web | 7. června 2011 v 20:00 | Reagovat

Luci, rozumím ti moc dobře. Pod rodičovskou střechou jsem žila také mnoho let a přesně jak píšeš, člověk musel hodně skousnout a nechat si mluvit úplně do všeho.
Práce je určitě dost. Ale ne každou práci může dělat každý. Jsou volná místa, která jsou v nabídce i několik měsíců. A jiná volná místa se zase pořád opakují znovu a znovu.

S tou pojistkou jsi dopadla ještě dobře. Čekala jsem jiný konec, protože mám jinou zkušenost. Manžel si taky zřídil na popud jakéhosi "kamaráda" pojistku. Kamarád mu ovšem neřekl, že se ta pojistka musí platit každý měsíc (jen samá pozitiva a životní jistoty :-D ). Po nějaké době dostal dopis s nějakýma výhrůžkama, že neplatí. Tak jsme zajeli do pojišťovny, že tu pojistku chceme zrušit. Šlo to bez problémů, akorát jsme museli doplatit asi 3000 tisíce  nějakých sankcí za nedodržení smlouvy. 8-)

12 adaluter adaluter | Web | 7. června 2011 v 20:04 | Reagovat

[7]: Jo, to je ono, my tedy přežíváme hodně na polévkách, hlavně z kuřecích křídel, to máš polévku a z obraného masa ještě druhé jídlo, nebo hrachovka, kterou všechny milujeme, v zimě kapustová s vločkami, nebo brokolicová. Omáčky dělám úplně stejně, jako ty, kdo najde maso, vyhrává. :-D  :-D
Druhá část tvého příběhu mě vyděsila k smrti, já jsem asi taky naivka, když jsem jí, i po všech zkušenostech se stejným postupem na důchoďáku, uvěřila. O_O Tehdy mi ty peníze taky slibovali asi na pětkrát, v průběhu čtyř měsíců a pokaždé jsem se nechala uchlácholit, jak jsem na to mohla zapomenout? No, pevně věřím, že zaškolovaná úřednice neodložila moji pojistku omylem do koše, nebo něco podobného. To bych už asi nevydýchala.

[8]: Obávám se, že mé poštovní zkušenosti budou téměř univerzální.
Dík za to mrzení, já se teď nechci unáhlit a něco zakřiknout, tak raděj nebudu spekulovat, co by mohlo být a budu se řídit tím, co už mám v profilu "očekávat to nejhorší a doufat v to nejlepší". Až bude něco jisté, dozvíš se to, to si pro sebe nenechám.
Práce v ZOO byla fajn, někdy mě mrzí, že jsem tam nemohla zůstat, ale ošetřovatelství, to byl můj sen, když mi bylo dvacet.
Jasně, že nejde vždycky komentovat hned, ale pochop, já při psaní zrovna tohohle článku, měla takový divný pocit, jestli toho neříkám moc, jestli to třeba někdo nemůže špatně pochopit. Dokonce jsem váhala, jestli ho vůbec zveřejnit, ale když už jsem si dala tu práci (psala jsem ho rovnou do klávesnice!!!)tak jsem to udělala. Jenže od té chvíle jsem každou půl hodinu, chodila koukat jestli ho někdo komentoval a čím déle nic, tím víc jsem měla chuť ho smazat. A přitom lidi na počítadle naskakovali, než se ozval David byla jsem vystresovaná, sama nevím proč, jak píšu už Malkielovi, měla jsem pocit, že jsem šlápla vedle. Pak jsem se trošku zklidnila a radši vypnula počítač. Ráno přibyl Malkiel a Čerf, tak jsem si řekla, že mě snad z klubu nevyloučíte a šla na oční. No a teď ty a signoraa i ježurka a znovu David, tak se mi tak ulevilo, že je snad všechno OK. Jsem blbá. :-D
A co se týká toho stěhování, to bylo mířeno někam mimo tuhle planetu, možná i sluneční soustavu, ale blogová adresa zůstane stejná: Lucynka a hvězdy :D, jen ještě nevím, která hvězda to přesně bude. Stěhování v rámci planety nemá smysl, meteorit, supervulkán i krize se dostanou stejně všude. :-D

13 Janinka Janinka | Web | 7. června 2011 v 20:14 | Reagovat

Jak si to tak pročítám, tak na těch drbech o naší České Poště asi něco bude.
Můj muž si chtěl minulý rok přibrat ke své současné práci bokovku, abychom konečně mohli do vysněného domku. A tak zkusil finančního poradce. Absolvoval při své práci všechna školení, byl žhavým kandidátem a plat by se mu pohyboval pro nás v závratných výškách. Nakonec z toho sešlo, protože si uvědomil, že díky dvěma pracem by děti přišly o tátu a to nechtěl, i za cenu toho, že bychom si mohli vzít okamžitě hypotéku bez mrknutí oka. Ale i tak to bylo k něčemu dobré - naučil se tam spoustu věcí a já, ač naprostý neználek v bankovním světě, nestačila zírat a poslouchala s otevřenou pusou, když líčil praktiky našich bankovních domů. Pak jsme probrali všechna naše důchodová a životní pojištění a spoření a v následujících dnech je zrušili a založili nová, mnohem výhodnější. Jen musí člověk hledat a hledat a hledat...
Moc moc ti přeji, ať je brzy lépe!

14 punerank punerank | E-mail | Web | 7. června 2011 v 20:47 | Reagovat

[12]:
Páni, celej ten slon článek do klávesnice? Neskutečný výkon, fakt že jo!
Já se jednou odstěhuju na mou milou lunu, to vím:)
Některé články se dávají na net dost těžko... Je to dobrý, máš své komentáře, my zase síť na balkoně, je prima, pružná, chodím do ní pinkat, tahám za její oka, odolává!
Přeju pěkný večer!

15 Nessie Nessie | Web | 7. června 2011 v 22:08 | Reagovat

Já si pamatuju, jak jsme s našima hrávali Šanci, stolní hru od České spořitelny. Byl to takovej mix mezi Monopoly a brožurkou pojištění od Spořitelny. Ale rozhodně nejvýhodnější bylo pojištění mládeže, protože mezi kartičkama Šance bylo, že se ti vdává dcera a ihned ti bude vyplaceno 12500 Kčs. A to prosím za "pouhou" tisícovku do začátku! A když jsi spadl ze střechy a měl jsi pojištění pracujících, ještě tě odškodnili. A do cíle se nedalo jít jinak, než s pomocí důchodového připojištění. Musíš přece myslet na svoji budoucnost ;-)
Skvěle napsaný článek! Taky doufám, že ty peníze pomůžou přečkat těžkou dobu.

16 Malkiel Malkiel | Web | 7. června 2011 v 23:14 | Reagovat

No vida, taková úroda komentářů. Co komentářů, přímo článků. A to sis původně stěžovala, že o toto téma nebude zájem. ;-)
Obávám se, že před globální katastrofou, která se na nás řítí, nebude kam se odstěhovat. Leda snad na jinou planetu.
S kolegyní máme v plánu takový humanitární projekt pro matky s dětmi, které jsou na tom podobně jako ty. Možná se tak začne plnit můj sen, o kterém sním asi deset let. Měla by to být taková samosprávná a co nejvíce samostatná komunita. Už máme dokonce vybraný vhodný rozsáhlý objekt a nějaké mecenáše. Náhodou jsme natrefili na ty správné lidi se srdcem na správném místě. Tak jen čekáme, až nám to Pán Bůh hezky posvětí.

17 adaluter adaluter | Web | 9. června 2011 v 11:23 | Reagovat

[9]:Pravda, že rozum ve spojení s váhavostí, nerozhodností a nízkým sebevědomím, jednomu spíš překáží, než pomáhá.
Jistě, že práce, která člověka baví je ideál, ale bojím se, že je to spíš štěstí, když se to podaří, na světě je i spousta práce, která asi není snem davů, přesto je třeba ji dělat. Ale to jestli někdo pracuje dobře, nebo to fláká, není jen o tom, jestli ho to baví, to je i o osobní zodpovědnosti.
Obchodníky s čímkoli neodsuzuju, to jsi špatně pochopil, jen se už natolik znám, že vím, že to bych dělat nemohla a kdyby mi nic jiného nezbylo, měla bych z toho setrvale špatný pocit, tím pádem, bych to opravdu dělala špatně, ač ne úmyslně. Neumím oslovovat lidi, neunáším odmítnutí, byť vím, že neodmítají mě, ale mnou nabízený produkt, asi to nějak souvisí s mojí osobností jako takovou. Jsem prostě introvert a samotář, spíš bych byla noční vrátný, hajný nebo ten strážce majáku, škoda, že nemáme majáky, byla bych dobrá. :-)

[10]: Já mám ráda chleba s hořčicí a cibulí :-D, vím, žes to neměla lehké, četla jsem, o to víc mě těší to, co u tebe můžu číst teď. Z tvých článků sálá spokojenost a radost ze života, ukázka toho, že to jde, že všechno může zase jednou být fajn. Díky za povzbuzení.

[11]: Ano, někdy si říkám jestli mi to za to stojí, ale o čem přemýšlet, když jiná možnost není, nebo má víc záporů, než kladů. Je to někdy těžké, i když máš s rodiči dobré vztahy, natož, když za moc nestojí, to byl i tvůj případ, mám pocit.
S tou prací máš pravdu, já se navíc cítím strašně svázaná pocitem, že jsem (už zase) na Juli sama, všechny ty nemoci , prázdniny, stíhat školku, s tím, že dneska vyhazují lidi i pro míň, já se bojím i začít, už těžko snáším neustálá zklamání.
Co se týká té pojistky, já nedoplácela, protože jsem přeci jen šest let peníze posílala, takže mi pokutu měli z čeho strhnout, bylo tam přes třicet tisíc, já (snad) dostanu jen devatenáct.

[13]: Finanční poradci jsou v poslední době v kurzu, ale tam je háček v tom, že člověk musí být hodně komunikativní a hodně časově flexibilní a hodně dobrý, mezi ostatními, aby těch závratných výšek dosáhl, znám pár lidí, kteří to po pár měsících vzdali, protože si prostě v praxi nedokázali najít či udržet klienty a zůstávali tím pádem bez peněz, protože žádný pevný plat nedostávají.
Děkuju, snad bude.

[14]: Jo, celej, moje prstíky mají čím dál lepší formu a tak už mi tolik myšlenek nestihne utéct, než na ně dojde. :-D
S tou Lunou pozor, pozemky na ní, se rozprodávají už teď, abys tam nepřistála a nezjistila, že celá Luna je jeden velký soukromý pozemek! :D
Mně nešlo, o komentáře jako takové, že bych si dělala čárky, ale o názory v nich a to hluboké mlčení mi přišlo jako nesouhlas.
A holubi maj po ptákách, to byla rychlost. :-D

[15]: No vidíš, tuhle hru hrát jako malá, možná bych teď byla zodpovědnější, jenže já holt hrála jen člověče nezlob se, mariáš a poker, to jednoho zodpovědnosti zrovna nenaučí. :-D Díky a taky doufám. :-)

[16]: Máš pravdu jsou to spíš články :-D
Já si nestěžovala, já se tetelila obavami, že jsem vytáhla ze skříně kostlivce, pro kterého nebudou mít ostatní pochopení, někdy jem možná až moc upřímná, mám pocit, že toho na sebe práskám podstatně víc, než druzí a nejsem si úplně jistá jestli se to nosí.
Však to stěhování bylo míněno přesně tak, jiná planeta, možná jiná sluneční soustava, něco ne moc daleko, ale v bezpečné vzdálenosti, až to tady všechno začne (nebo skončí). :-D
S projektem ti budu držet palce, když už někdo sní deset let, je na čase, aby se to hnulo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama