O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství dvanácté

23. června 2011 v 11:18 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Nejsem, nestíhám, omluvy na všechny strany, umíte někdo zařídit, aby měl den čtyřicet osm hodin? Pokud ano, učiňte tak do konce tohoto týdne, aspoň. Prosííím! Rozcestí přišlo zcela nečekaně a převrátilo všechno naruby, potřebovala bych existovat aspoň ve třech provedeních a čtvrté bych pak možná mohla posadit sem a nechat ho lelkovat u blogu(ů). Takhle nemám jinou možnost, než zavřít "krám", než se bouře přežene (snad se přežene).
V tuhle chvíli vítám s otevřenou náručí tu proklínanou okurkovou sezónu a nabádám vás, jděte ven, odpočívejte, koupejte se v rybnících nebo bazénech, choďte na houby, jezděte na kole, na koni nebo třeba na koloběžce, co já vím. Hlavně neseďte u toho počítače a neládujte ho jedním článkem za druhým, protože jak já k tomu přijdu, že až "krám" zase otevřu, zavalí mě vaše úžasné dílo až do vánoc, protože si z něj nebudu schopná nic odepřít. Prostě, hezky zvolna.
Abych se necítila úplně provinile, že vkládám jen tenhle zoufalý výkřik, přidám vám ještě porci Pandorky, nicméne se omlouvám, že na vaše jistě milé komentáře odpovím řádově o pár století později.
A pro Punerank - tohle je poslední, co jsem měla v zásobě a mám z toho trošku depku, protože jsem zásadně přidávala novou, až když byla další aspoň na papíře, ještě líp v rozepsaných, dělá mi starosti, jak se mi bude navazovat a hlavně KDY.
Loučím se s vámi a letím se roz-dvojit-trojit případně rozčtvrtit, ale to za mě možná udělá někdo jiný, jestli nezvládnu to, co zvládnout musím. Prosím, držte mi aspoň palečky.







.....Po návštěvě Zuzky jsem cítila uspokojení z dobře vykonané "práce". Byla jsem si jistá, že jsem rozptýlila veškeré její případné obavy, o můj zdravotní stav. A zárověň předvedla lékařům chování, které se rozhodně neslučuje s nutností aplikovat ty jejich středověké metody. Myslím však, že moje, pro mě téměř uspokojivé rozpoložení, lékaři viděli jinak. Jednak jsem se očividně upnula ke své lékařce, jako ke spasitelce, jednak faktická deprese přetrvávala, jen jsem prostě oddělila, pečlivě odpreparovala ze svých myšlenek příčinu, nebo spíš vyvolavatele problémů a nechala si jen přítomnost svého bezpečného azylu.

.....Přesto, hlavně ve chvílích klidu, před spaním, nebo brzy ráno, když jsem si naplno uvědomila skutečnou realitu, úzkost a bolest strachu mě zahltily a já naplno viděla bezvýchodnost své situace. Navzdory dlouhé době, strávené zde, jsem vlastně nikam nepokročila, nic se nevyřešilo. To, že mi je "líp", byl vlastně jen důsledek panické hrůzy z elektrošoků, někde uvnitř jsem to věděla a jen doufala, že to nevědí i oni. Nenáviděla jsem tyhle chvíle "prozření" a snažila se z nich vyprostit dřív, než se v mých vzpomínkách vynoří živoucí výčitka, která mě plnila jednak děsem, jednak hlubokým opovržením a nenávistí k sobě samé. Nebylo to snadné a většinou to skončilo neúlevným, zoufalým pláčem pod nemocniční dekou.

.....Je až neuvěřitelné, kolik různých pocitů jsem byla schopná vystřídat během jediného dne, bylo to, jako by někdo v zákulisí mačkal tlačítka a já na scéně poslušně reagovala. Přepínala jsem náhle, bez varování, stačilo, aby mi chvilku bylo líp, což se stávalo, stále ve shodě s denní dobou, kolem sedmé večer a už jsem byla takřka nakopnuta eufórií, že je všemu konec, že se vše obrací k lepšímu. Jako by mi nefungovala paměť, jako by se totéž neopakovalo téměř každý den, mé nadšení vždy znovu a znovu neznalo mezí, častokrát jsem se běžela i svěřit sestrám. A pokaždé jsem tomu hluboce uvěřila, musela jsem být politováníhodná. Se stejnou důsledností se však opakovaly i propady, těch však za den přícházívalo víc, stále jsem nechápala, jak je možné, že změna nastane tak rychle, jako by vypnul žárovku. V jedné chvíli jsem se usmívala a v druhé, ještě se zbytky toho úsměvu na tváři, už jsem byla zevnitř rvaná na kusy návalem nepředstavitelné hrůzy. Někdy stačil tón písně, jindy padající list za oknem, který jsem zahlédla koutkem oka, nebo jen trochu hlubší nádech a můj organismus to vyhodnotil jako příkaz ke změně, objal mě strach spolu s panikou a konec. A ač jsem se snažila udržet zdání, že "z mý strany dobrý", ze strany doktorů bylo jasné, že je to neudržitelný stav, nemohla jsem tu zůstat navěky, situace se musela řešit. Zatím to, ale vypadalo, že vlastně nevědí jak, když nepočítám připojení k elektrickému obvodu.

.....A pak náhle dostaly události rychlý spád, nikoli z mé strany, nebo ze strany lékařů, ale přímo shora. To, že jsem už pár dní znovu pokašlávala, vyřešili návštěvou internisty, který konstatoval recidivu zápalu plic. Znovu jsem ulehla a i když průběh nebyl nijak dramatický, zkomplikovala ho naprosto nečekaná záležitost. Ze dne na den, bylo uzavřené oddělení uzavřeno. Prý pro nedostatek personálu. Nebylo to plánované a tak nastal poměrně velký zmatek, kam vlastně s námi. Vnímala jsem to jako v mlze, nesměla jsem vstávat a tak jsem tam ležela a pozorovala to pobíhání a žaludek se mi svíral v předtuše něčeho zlého. Pacienti, se kterými jsem za měsíc a půl takřka srostla, postupně mizeli, sál se vyprazdňoval a já se ve své posteli měnila v rozklepaný uzlíček nervů. Rozházeli nás po různých odděleních, kde bylo zrovna místo, některé odvezli jinam, to byli ti, co nutně potřebovali neustálý dozor a zamčený zámek. U mě sice váhali, ale nakonec jsem dostala novou postel na otevřeném oddělení, určeném především pro pacienty s poruchou příjmu potravy.

.....Znovu, už po tolikáté, se mi zhroutil svět. Kde je moje doktorka (na kterou jsem si nejspíš vypěstovala závislost), kde je moje nově nabytá rodina, moje bezpečí, kde jsou moje dveře bez kliky ?! Byla jsem jak ztracené, nebo hůř, odvržené dítě, zoufalá, bezradná, nedůvěřivá a vše odmítající, chtěla jsem "domů". Brečela jsem, brečela od rána do večera, díky zápalu plic mě nikdo naštěstí nenutil vylézt z postele, i když tady se jinak povalování moc netrpělo. V mých očích to byl pád zpátky na dno. Bylo mi zle, zle, cítila jsem se jako po vyhnání z ráje, zavržená, nedůležitá věc, kterou prostě šoupli tam, kde bylo náhodou volno a nikoho už nezajímá. Je neuvěřitelné, jak jsem se stala závislá na tom, co mě obklopovalo, neboť jen s tím jsem, zcela nelogicky, zato o to pevněji, sepjala své naděje na uzdravení. A teď bylo všechno pryč a moje naděje ? Jaké naděje ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shariony Shariony | Web | 23. června 2011 v 12:37 | Reagovat

Končí to tedy hodně napínavě..uf, je to zvláštní, uzavřít takovéto oddělení, kdy je jasné, že tak dramatické změny pacientům nepřinesou moc dobrého.. Snad ti doktoři svoje pacienty navštěvovali i nadále a tys mohla svoji doktorkou dále vídat.. Nebo tam mohli být lepší doktoři a rychleji tě uzdravit.. Ještěže už máš tohleto všechno za sebou..
Teď ti moc přeju, ať všechno stíháš a ať se ti daří co nejlépe!!

2 punerank punerank | E-mail | Web | 23. června 2011 v 13:01 | Reagovat

No já punerank vím, že ty navážeš naprosto v pohodě. věřím ti!
Máš tušení, kolik těch dílů ještě bude?
I já se podobně upínám na svoje obchody, někdy prodavačky, na různé věci i kouty. jen na lidi si zvykám pomaleji - tak jako že je doopravdy beru!
Ttentokrát sis to prodloužila povídáním nad Pandorou, ale to se nepočítá:))) A nebo trochu jo.... je to pěkný takhle zkombinovat, je pak hodně témat ke komentování:)

3 Kerria Kerria | Web | 23. června 2011 v 13:07 | Reagovat

Teda, tohle mi nedělej! Napřed, že nevíš, kdy budeš pokračovat a pak ještě takový konec  kapitoly. Jak to asi podle tebe máme vydržet? 8-)  8-)  8-)

4 Janinka Janinka | Web | 23. června 2011 v 14:18 | Reagovat

Áááá, já mám úplně husí kůži z toho závěru!
P.S: Hlavně se po té, až se rozdvojíš, roztrojíš nebo rozčtvrtíš, poskládej zase zpátky tak, jak jsi byla. Ona hlava místo kolenou vypadá dost blbě... :-D

5 Čerf Čerf | Web | 23. června 2011 v 18:11 | Reagovat

Každý se chytá svých (často jen domnělých) jistot, čím méně je v pohodě, tím křečovitěji. Závislost se pak vytváří snadno.

Přeju, aby rozcestí vedlo hned několikerým správným směrem, aby si každé tvé rozdvo(tro)jené já přišlo na své :-).

6 Verča Verča | E-mail | 23. června 2011 v 20:24 | Reagovat

Narazila jsem na tohle nedávno a všech jedenáct kapitol přečetla jedním dechem (díky bohu za to, že jsem se neudusila:-D). Je zvláštní pozorovat psychiku jednoho človíčka, do kterýho furt cpou léky, místo toho, aby si s ním promluvili. Teda jako netvrdím, že by to stopro pomohlo (třeba vůbec), ale mi to rozhodně přijde milejší a ne tak drastický jako osmnáct prášků denně. Ale nechci soudit... každý dělá, jak umí.
Skončilo to fakt napínavě, takže doufám, že se tvoje situace brzo zklidní a ty nebudeš na roztrhání.
Tak přeju klid v duši navzdory tomu shonu všude kolem a spoustu )úsměvů, i když se na nás někteří lidi mračí.:-)

7 Malkiel Malkiel | Web | 23. června 2011 v 23:23 | Reagovat

Já se pokusím tvé přání aspoň částečně splnit a o tomto víkendu nic psát nebudu, protože hodlám jet do svého soukromého ráje v Posázaví, kde jsem bez internetu. Tedy zatím. O dovolené tam už internet doufám budu mít. Na tak dlouho si netroufám vypadnout z blogového světa, neboť bych na něj mohl za tu dobu úplně zapomenout.
Jo, a jak píše Janinka, taky doufám, že se potom roztrojení opět vrátíš do původní podoby. ;-) :D

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 24. června 2011 v 22:55 | Reagovat

Tak já z toho cítím, že to bylo katarzní. že tě to nakoplo postavit se na nohy a vyléčit se. No, počkám si raději na Tvé pokračování. Taky bych potřebovala,a by měl den 60 hodin. Je jedenáct a já pořád ještě nezačala psát pohádku, co jsem před ukolébavkou Kubovi slíbila. A ještě má být o svatbě jeho oblíbeného hrdiny. Do toho se Mates budí, takže asi se picnu ...

9 jezura jezura | Web | 29. června 2011 v 15:06 | Reagovat

Já tedy také doufám, že se už brzy dočteme ke šťastnému konci. Ale klídek, my určitě vydržíme, hlavně ať vydržíš ty a neděláš ze sebe jen kousky! Také souhlasím s tím, abys zůstala celá svá! :-(

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. března 2012 v 0:34 | Reagovat

Přišla jsem sem náhodou, nevím, co říci. Je to silný příběh a věřím, že sem budu chodit častěji a číst... i kdybych nekomentovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama