O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Červenec 2011

Nový chlap, nový začátek.

22. července 2011 v 14:09 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Ano, je to tak. V mém životě se objevil nový muž. Přiznám se, že už vám to nějakou, poměrně dlouhou dobu tajím. Poprvé jsem o něm slyšela už (i když vlastně až) v březnu, jen jsem ještě netušila, že je to nový chlap na obzoru. Nechtěla jsem to zakřiknout a taky jsem to i já sama musela přijmout, vstřebat, nějak se s tím v sobě srovnat. A tak mi nezbývalo, než být za tajemnou.

.....Přijato, vstřebáno, srovnáno, zkrátka, už nemám jediný důvod dál něco tajit a téma týdne mi přímo nahrává. Začátek. Nový začátek. Vlastně hned několik nových začátků.

.....Jmenuje se Matias. Můj nový začátek. Začátek nové éry mého života. Přináší naději, úžas, radost, lásku, něhu, přináší nový smysl života. Přináší zmatek, vzrušení, novou náplň dní, spád, shon, novou náplň nocí, nový úsměv na tvář. Je báječný, má neuvěřitelné kouzlo a myslím, že jen málo žen, které ho uvidí, mi nezávidí.

..... Jmenuje se Matias, je mu jeden měsíc, narodil se Rézce a je to tedy můj vnuk. Vy, kdo sem zavítáte častěji, musíte tušit, co pro mě tohle znamená. To je to mé štěstí v neštěstí, které přišlo nejspíš v pravý čas nejen pro mě, ale také pro Rézku. Možná hlavně pro ni, ale o tom jindy. Každopádně stojíme na začátku nové cesty, já na cestě babičky, ona na cestě maminky a obě dvě zároveň snad i na počátku nového vztahu mezi námi dvěma, což je pro mě neméně důležité.

.....Nebude to lehké, ale to nebylo nic z toho, co mě v poslední době potkalo, tohle však, oproti všemu ostatnímu , má v sobě úžasný náboj naděje a radosti, která léčí a všechny překážky se zdají menší, méně hrozivé a každý pád míň bolí. Je to jak malé soukromé sluníčko v předlouhém období dešťů, člověk je mokrý, ale je mu teplo.

.....Všechny ty nadšené řeči o tom, jak je skvělý, nejkrásnější a nejšikovnější (protože vězte, že ač se mamince zdá být její děťátko tím nejúžasnějším miminkem na celém světě, kam se hrabe na babičku, to je hrdost na druhou) si nechám na jindy, stejně tak, jako příběh jeho příchodu k nám a na svět. Pro tentokrát se spokojím s tímto "oznámením" radostné události.

Masáž varlat

9. července 2011 v 16:54 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....No, no, no, klid, hezky zvolna dýchat, já to vysvětlím. Na ten nápad mě přivedl v komentářích Malkiel, tedy, ne na ten s masáží, na ten druhý. Když jsem prý pořád tak zvědavá (to slovo mě dost vystihuje), kdo mi baští střechu nad hlavou, mám si prý založit účet u Google Analytics a budu vědět i co měli moji čtenáři k snídani ( no přeci perníček).

.....Nejdřív jsem jen mávla rukou, ale semínko padlo na úrodnou půdu a když jsme zjistily, že je to gratis, řekly jsme si, já a moje zvědavost, nakonec, proč ne? Nebudu (nebo budu?) tady rozebírat, jak jsem se o registraci (naprosto primitivní) pokoušela marně tři dny, vzteky málem lezla po stěně a sežrala myš (taky málem), když se mi v požadovaném okýnku stále znovu a znovu objevoval jedovatě žlutý (ještě teď mi stoupá tlak) trojúhelník s černým vykřičníkem a výstrahou, že sledování nebylo, sakra, pořád ještě zjištěno. A pak, po té, co jsem několikrát zjistila, že já jsem blbec a pak, že i počítač je blbec, jsem konečně uviděla tu vytouženou zelenou fajfku, jakože dobrý, že spojení bylo navázáno a už mám jen chviličku (24 hodin) počkat a už budu moudrá.

No, moudrá to je to poslední, co teď jsem, zřejmě mě čeká dlouhé a náročné studium, co vlastně znamenají ta čísla, o čem vypovídají všechny grafy a ukazatele a jak se z nich dozvím něco, co by mě zajímalo, něco, čemu bych rozuměla. Tak třeba "míra opuštění", výraz který ve mně evokuje jen pocit, že já jsem tedy opuštěná úplně, ale co to znamená na webu netuším.

.....A pak jsou tu klíčová slova. Páni, to kvůli nim vám to tu vlastně všechno píšu. Ten zbytek je jen taková omáčka, aby vám to snáz klouzalo do krku. Já mám jistou představu, co to jsou klíčová slova, teď jí ale asi budu muset přehodnotit. Měla jsem za to, že klíčové slovo je výraz, který se tu u mě někde vyskytuje a někdo, hledající tento výraz ve vyhledavači, sem na to konto zavítá. Možná mi můj omyl někdo z vás vysvětlí, já bych si to sice mohla někde najít, ale není nad přátelské, lidské slovo.
Můj úžas, úsměv a posléze upřímný smích vyvolalo jisté klíčové slovo, u kterého jsem si stoprocentně jistá, že se na mém virtuálním pozemečku rozhodně nevyskytuje, tedy nevyskytovalo, až dodnes. Ano, "masáž varlat" je tím záhadným výrazem, který se objevil v žebříčku klíčových slov na druhém místě, hned za výrazem "jak udržet myšlenku". Všechna tato slůvka na mě vykoukla z obrazovky, v jednom z mnoha pro mě zatím nepřehledných přehledů. První z těch výrazů dobře znám, byl to článek k tématu čeština, jen jsem netušila, že tolik lidí hledá návod na udržení myšlenek, i když chápu, že otázka udržení čehokoliv, může bý v jistých případech dost palčivá.
Další výrazy mi sice nebyly tak známé, ale budiž, možná se tu někde najdou. Když však můj zrak padl na "masáž varlat", měla jsem pocit, že mě šálí. Nebo, že si za mě ten sofistikovaný program dělá šprťouchlata, blázny a srandu zároveň. Nebo..... já nevím, snad to má být nápověda o čem psát, o co je zájem, co zrovna letí, no potěšpéro, tedy, radši no potěš, jen potěš.

.....Já a Google Analytics, to bude asi ještě vděčné téma. Nudíte se? Nechte medvídky mývaly žít a pořiďte si Googlíka.

.....Hej, Malkieli, ozvi se, když už jsi mě naočkoval, poraď, co si s tím teď počít.

A pro vás ostatní mám tip na téma týdne, jak jinak "Masáž varlat", zjevně je to téma o které je zájem, jsem vážně zvědavá jak to uchopíte.

schovka

8. července 2011 v 15:43 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Je to pár dní, co mi tak nějak neočekávaně (no, blbě jsem počítala) došly léky, kterými mě zásobuje můj milý, kouzelný dědeček psychiatr. Podle všech platných zákonů došly v pátek večer, v pondělí si vzal pan doktor, jako každý normální člověk (je hezké vědět, že vás léčí někdo normální) dovolenou a tak jsem k němu byla s přízrakem deprese v zádech nucena naklusat včera ráno.

.....Cestou k autobusu jsem si všimla, že kolem mě cosi poletuje, párkrát jem uhnula hlavou, několikrát opatrně mávla rukou, poučena, že prudké pohyby mohou určité druhy hmyzu pořádně rozpálit a jelikož jsem pospíchala, nechala jsem ten neidentifikovatelný létající předmět být, snad v domění, že se zachová stejně.

Teprve, když jsem dorazila na zastávku a přestala pospíchat, protože čekání a pospíchání se jaksi navzájem vylučují, zjistila jsem, že onen obtížný hmyz, vlastně není hmyz, ale Múzinka, nyní již také notně rozpálená mojí nevšímavostí. Sešit i propiska byly naštěstí na svém místě v kabelce a tak jsem je hned vytáhla, abych té ulítané chudince trošku snížila adrenalin. Posadila se mi udýchaně na rameno a donutila mě psát i v autobuse, což může mít u člověka postiženého kinetózou (a to já tedy jsem), nepříjemné až velmi nepříjemné důsledky.
Já naštěstí zůstala jen u těch nepříjemných, ale i tak byl tenhle článek vykoupen vykulenýma očima, když jsem se v pauzách, kdy se naštěstí musela nadechnout, snažila koukat ven, abych pozastavila bouřící se žaludek, slabostí a motáním při přechodu z jedné zastávky na druhou, pocitem, že kolem není vzduch, ale vákuum, které jak známo trpí katastrofálním nedostatkem kyslíku. Psala jsem i obtočená kolem madla v tramvaji, abych zjistila, že blbě mi není jen v motorových dopravních prostředcích, ale i v do té doby zcela bezproblémových vozech elektrických drah.

Luxus psychiatrovy čekárny mi bohužel nebyl poskytnut nadlouho, neboť pan doktor se s pacienty nepáral a zbavoval se jich v průměru do tří minut. Vzhledem k tomu, že přede mnou byli jen tři, můžete si snadno spočítat, že jsem, co by dup, zase seděla v tramvaji. Múzinka však byla neoblomná, povzbuzena třítýdení exotickou dovolenou, se jevila jako posedlá touhou po extrémních pracovních výkonech a odmítala posečkat, byť jen pár zastávek. Nakonec jsem byla donucena říct dost, lépe řečeno, můj žaludek hlásil možný brzký výskyt velmi nepříjemných důsledků a tak jsme nakonec, Múza, žaludek i já, skončili na lavičce v parku, dokud se ta poletuška, jak se lidově říká, nevykecala.

.....Ve spojitosti s nedávnými úpravami, které jsme doma prováděli, jsem si zase jednou hrála na schovávanou. Hra na schovku, kdo by jí neznal. A vsadím se, že znáte i její domácí verzi : "Jak bezpečně uložit cokoli, co je třeba spolehlivě najít ve chvíli, kdy je to potřeba."
Cha chá, tuhle hru hraju sama se sebou už léta a musím říct, že..., že...., že se mé výsledky, mé skóre nijak nezlepšuje, spíš naopak.

Copak, když jde třeba o řasenku, krémy, čokoládu......vidím otazníky ve vašich očích? Jo, jo, vidím. Jasně, takže vy jste doma neměli pubertální slečnu, která řasenku, co vám běžně vydrží celý rok, strčí do kabelky, když vyráží do víru velkoměsta, tam jí půjčí čtyřem kamarádkám a pátá si jí omylem odnese domů. A pak má ještě tu drzost přijít a "mamí, kam si dala tu řasenku, takhle nikam nemůžu?"
Krém na obličej, tak trošku proti vráskám, tak trošku, protože moc to zatím nepotřebuju a tak trošku, protože na hodně moc nemám penízky, v tomto případě nutno říct naštěstí, neboť mé dospívající mládě si vyleze po vykoupání z vany, sáhne po "nějakém" krému a když si chci svou zlehýnka vadnoucí pleť osvěžit troškou toho elixíru mládí, najdu už jen prázdný kelímek. Hřát mě může jen vědomí, že mé poupě, nejspíš ještě nějaký čas nebudou trápit zákeřné vrásky na zadku.
Čokoláda, chraň bůh ne pro mě, ale "kokino" pro dvou-tříleté děcko, které ho dostane jednou týdně a tudíž tyčinky plné mléka drží až vydrží. Nikoliv ovšem ve skříni na potraviny. K smrti vysílená sestra musí přeci okamžitě doplnit energii a zásobu vápníku, neboť její pubertální tělo je ve vývinu a pubertální mysli je fuk, že sežrala dvouleté sestřičce kokinka na týden, během dvou minut

A tak to jde dál a dál. Krémy mezi ponožkami, voňavka a dežo-dorán ve špajzu, řasenka pod polštářem, kokina za španělsko-českým slovníkem v knihovně. Jenže kdo si to má sakra všechno pamatovat?
Můj zatím poslední krém, byl nalezen po třičtvrtě roce, asi osm měsíců poté, co jsem se s ním vnitřně rozloučila v domění, že padl coby obět na oltář hladkého pozadí mé dcery, na naprosto "logickém" a "bezpečném" místě - v balíku nedopoužívaných plenek, které zůstaly viset v šatně na věšáku.
"Kóókííínóóó" řve jako o život mimčo s natlučeným kolenem a já lítám, sháním a u toho horečně přemýšlím, jestli puberťačka našla a sežrala, nebo jen mně zase odumřelo pár paměťových buněk, jako na potvoru zrovna ty, kde byl uložený poslední úkryt kokina.

.....To bychom měli za sebou prkotiny, pak jsou ještě věci důležité, předůležité, jako rodné listy, oddací list s nezbytnými překlady, pasy, očkovací průkazy, maturitní vysvědčení a jiné lahůdky, které jeden potřebuje sice jen občas , o to víc má ale času zapomenout, kam je tak spolehlivě ukryl. Dlouho jsem byla systematicky nesystematická a odolávala poučení se z vlastních chyb a stále znovu hledala to nej, nej místo, kde budou v bezpečí a přesto po ruce. Marně.
Když ale k mým a Rézčiným dokumentům začaly ještě přibývat manželovy, řekla jsem si dost, popřu v sobě náturu hledače pokladů a budu striktně úřední. Zakoupila jsem oku barevně lahodící šanon a stala se malou domácí úřednicí.

Pravda, ještě je co vychytávat, myslím, že mi sem tam uniká důležitost, či spíš nedůležitost některých dokumentů a schraňuji lecos. Nedávno jsem při hledání pracovních záznamů, našla informační letáček z porodnice, týkající se techniky kojení. No, Juli už skoro tři roky pije hranaté mléko od kolegyň kraviček, tak snad je na čase listinu vyřadit. I zakoupila jsem ještě jeden šanon a dokumenty, s prošlou dobou aktuálnosti, nostalgicky přeřadila.
Neplacené a tím i propadlé pojistky, záruční listy na přístroje, kterým už nepomůže ani svěcená voda, posudky z pedagogicko-psychologické poradny, kde mi každé dva roky překvapivě sdělují, že Rézka je stále dyslektik, stále dysgrafik a stále pomalá a nesoustředěná. Doklady o zaplacení všeho možného, od stáří dvou let a víc (tehdy to ještě nebývaly upomínky, tak se kochám prvotisky složenek), i již výše zmíněný návod na výživu novorozeného savce. To všechno se hambatě povaluje v průhledných košilkách nového šanonu a dokládá, že i zarytý zmatkář může dojít nápravy.

.....Smutnou pochvalou pro mě bylo, když úřednice na správě sociálního zabezpečení, kde jsem žádala o vdovský a sirotčí důchod, obdivně pronesla, že už dlouho neviděla, aby měl někdo takový pořádek v pracovních dokladech manžela. Pro mě to byla přirozená nezbytnost, když je váš partner cizinec (a, sorry, chlap k tomu), pak zcela automaticky veškerá úřední, oficiální a písemná jednání, vyřizování a doklady, padají na vaši hlavu a nikdo se neptá, jestli umíte vyplnit složenku, nebo daňové přiznání, důležité je jen to, že umíte česky.

.....Jasně, i u nás doma mají některé věci své pevné místo, kliky u dveří, ústřední topení, většina velkých kusů nábytku, ale třeba i toaletní papír, ten zásadně míváme na záchodě, mýdlo na umyvadle, knihy v ...., no to nebyl dobrý příklad, knihy kam se podíváš. Pár dalších věcí by se ještě našlo, ale jinak jsme poměrně neortodoxní a chováme se trošku jako veverky na podzim. Stejně, jako každý oříšek může být hned na několika různých místech, u nás tatáž věc, může být prakticky kdekoli, v prostoru uvnitř obvodových zdí. Má sice své hlavní stanoviště, kde se vyskytuje převážnou dobu, či v převážném množství, ale pak je tu spousta výjimek a provozních opatření a výluk a vůbec, kdo hledá, najde, otázkou zůstává jen kdy.

Co se týká dokladů a dokumentů, tam jsem se opravdu zlepšila, v ostatních oblastech jsou mé výsledky nepoměrně slabší, zvlášť co se týká takzvaného sezóního zboží. Vánoční výzdoba a formičky na cukroví například, Rézčina souprava na zdobení kraslic, odšťavňovač, nafukovací rukávky, sluneční brýle, deštníky, louskáček na ořechy a spousta jiných.

Někdy mi ale dají zabrat i věci takřka denní potřeby, u nás třeba sirup proti kašli, má své místo na ledničce, ale s jarem a příležitostí odjet na chatu se stěhuje do cestovní tašky, aby náhodou nezůstal v Praze když se všichni ostatní ozdravují na čerstvém vzduchu. Problém ovšem nastává, když se s námi odmítne vrátit a zapomene mi to oznámit, já tu pak ve dvě v noci, když mě probudí známé chrchlavo drásavé zvuky, rozespalá prohrabávám tři nevybalené tašky, abych pak rezignovaně otevřela rezervní balení a ráno našla igelitku s léky vedle igelitky se špinavým prádlem v koupelně, kam jsem jí naprosto bezmyšlenkovitě donesla, jen proto, že obě byly stejné. No dobrá, tak se teda vrátil , ale stejně nic neřekl.

Tak i moje problémy často vznikají, dělám věci bezmyšlenkovitě, automaticky a .....blbě.
Pak nezbývá, než :"Deset, dvacet.........devadesát, sto, před pikolou za pikolou .......úúúž důůů".

Přímý přenos z pusta prázdna

6. července 2011 v 3:35 | adaluter |  BEZE SMYSLU, BEZ POINTY
.....Neříkám, že jsem zpátky, ale je to jen takové alibistické neříkání, pro případ, že by pak někdo podával protest, či stížnost na nízký výskyt slov na mém blogu, i přes to, že jsem opět "otevřela" krám.
A tak to povím jinak : "Ano, jsem tady, ale máme prázdninový provoz". A neptejte se hned, co to znamená. Ve školách je to jasné, zvonec - konec, u tramvají, metra a naší dětské doktorky, je to provoz omezený a notně rozvolněný a u hradů, zámků, kempů a hotelů naopak plná sezóna. Tak si vyberte. Sama ještě nevím, jestli jsem spíš tramvaj nebo zámek.

.....Je to hloupé, jeden na chvíli odejde a čím víc přemýšlí o návratu, tím se tento zdá být těžší, nebo složitější. Z jedné strany člověku něco našeptává, že už ani den nelze odkládat to úlevné ponoření se do vln blogových, pak si ale smočí palec, v mém případě spíš ukazováček a brrrr, studí to, není to ono, zatím.
A tak čekám dál, zkouším, osměluji se a mezitím nabývám přesvědčení, že takhle to asi nepůjde, takhle přes mělčinu. Bude to chtít obejít z druhé strany a bez velkého rozmýšlení se vrhnout přímo do hloubky. A tak skáču, nedělám si iluze, že by to napoprvé za něco stálo, ale jak se jednou namočím, už to snad půjde.
Vymyslela jsem si přímo pro tuto příležitost i novou rubriku, aby bylo každému hned jasné s jakým textem bude mít tu čest. Beze smyslu, bez pointy, přímý přenos mozek- prsty- klávesnice, žádná příprava, žádné šlechtění a taky žádná sláva. Ale úleva, to ano, rozhodně pro mě, mám konečně za sebou to několikadenní obcházení kolem horké kaše.

.....Možná to zbytečně komplikuji, určitě, ne možná, ale za prvé, to jsem celá já a za druhé, jsem jaksi vykolejená, rozpolcená a mimo a to nad rámec svých běžných vykolejení a rozpolcení. Těžko, přetěžko, kočíruji své emoce, smích i pláč, nadšení i zoufalství. Když vás přepadne štěstí uprostřed neštěstí, někdy to bývá náročné. Já mám ráda věci, situace i pocity roztříděné, hrách na misku, čočku do ošatky, ideální Popelka.
Ony to tak prý Panny rády mívají, jedna z mála věcí, která na mě sedí. Pořádkumilovná, to rozhodně, jen realizace poněkud pokulhává, což by se pravé Panně nestalo, zdravý životní styl mám v malíčku, bohužel, jen tam, skutek utek a tak dál a dál, bořím mýty o úpravných a úklidu milovných, zdravě žijících, štíhlounkých a co já vím jakých ještě, Panenkách.
Kam jsem se to zase ........ dostala? Jo, roztříděné - ano mám ráda jasno a právě proto je mi zřejmě po většinu života odpíráno. Ale co je moc, je moc. Smích skrze slzy, jak v ruské klasice a slzy skrze smích. A pocit provinění? Ani ne, spíš lítosti, lítosti a smutné, marné touhy.
O čem to tu píšu? Tak to dopadá, když se člověk trochu nahlas zamyslí a necenzuruje. Já vím, těžko mi rozumět, když nenapíšu jasně a stručně oč jde. Ale napíšu, jen ne teď, to bych porušila podmínku rubriky - bez pointy. Ne vážně, to je téma, které musím promyslet, ještě chvilinku si ho hýčkat a tutlat a zažít.
Je krásná noc, po dlouhé době jsem neupadla do "bezvědomí" už těsně po desáté, únavou, přemírou vjemů a emocí (a to jsem normálně čistokrevná sova, noční pták), ani to roztrojování mi nedělalo nejlíp, ale pomalu už zase vystačím s jediným provedením.




Mám ráda noc,
co je jak šitá na míru
z černého papíru
a nebo ze sametu.
Miluju tmu
v peří havranů,
je stvořená jen pro víru
v bílý den.



.....Ta trocha poezie snad nikoho nezabije. Doufám. Nerada přicházím o čtenáře, zvlášť ne vlastní vinou.
Kdybyste mě tak viděli, ty proluky mezi větami, ba i slovy, zírání do prázdna, nebo do tmy, lovení myšlenek holou rukou, jsou kluzké jak úhoři, ne a ne se nechat polapit.
A co už mi taky leze na mozek, je to letadlo do Paříže, které se mi tady vnucuje, že mě vezme na nákupy, když chytím voskový proužek za správný konec- ach jo.
Říká se v nejlepším přestat, ale to jsem asi neměla vůbec začínat, nebo si na konec musím ještě dlouho počkat, neboť něco, co by se, byť vzdáleně, dalo nazvat nejlepším, se zatím nevyskytlo. A tak nezbývá než skončit v nejhorším, to jest v situaci, kdy každá další myšlenka je víc a víc nakažena banalitou, proti níž zatím nebyl nalezen účinný lék.


.....Teď jsem v pokušení všechno smazat, ale to by znamenalo, že podobné "trápení" by se jen odložilo a tím možná i vzrostlo. A tak, i vzhledem k tomu, že varování je umístěno jak v názvu rubriky, tak i v názvu článku a každý může kdykoliv svobodně odejít, použiji tuto..., tento..., tohle...blábolení, jako otužovací a osmělovací akt znovuvstoupení na scénu.
A pevně doufám, že pro osmělení bude stačit a propříště už budu při smyslech a s pointou.