O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Přímý přenos z pusta prázdna

6. července 2011 v 3:35 | adaluter |  BEZE SMYSLU, BEZ POINTY
.....Neříkám, že jsem zpátky, ale je to jen takové alibistické neříkání, pro případ, že by pak někdo podával protest, či stížnost na nízký výskyt slov na mém blogu, i přes to, že jsem opět "otevřela" krám.
A tak to povím jinak : "Ano, jsem tady, ale máme prázdninový provoz". A neptejte se hned, co to znamená. Ve školách je to jasné, zvonec - konec, u tramvají, metra a naší dětské doktorky, je to provoz omezený a notně rozvolněný a u hradů, zámků, kempů a hotelů naopak plná sezóna. Tak si vyberte. Sama ještě nevím, jestli jsem spíš tramvaj nebo zámek.

.....Je to hloupé, jeden na chvíli odejde a čím víc přemýšlí o návratu, tím se tento zdá být těžší, nebo složitější. Z jedné strany člověku něco našeptává, že už ani den nelze odkládat to úlevné ponoření se do vln blogových, pak si ale smočí palec, v mém případě spíš ukazováček a brrrr, studí to, není to ono, zatím.
A tak čekám dál, zkouším, osměluji se a mezitím nabývám přesvědčení, že takhle to asi nepůjde, takhle přes mělčinu. Bude to chtít obejít z druhé strany a bez velkého rozmýšlení se vrhnout přímo do hloubky. A tak skáču, nedělám si iluze, že by to napoprvé za něco stálo, ale jak se jednou namočím, už to snad půjde.
Vymyslela jsem si přímo pro tuto příležitost i novou rubriku, aby bylo každému hned jasné s jakým textem bude mít tu čest. Beze smyslu, bez pointy, přímý přenos mozek- prsty- klávesnice, žádná příprava, žádné šlechtění a taky žádná sláva. Ale úleva, to ano, rozhodně pro mě, mám konečně za sebou to několikadenní obcházení kolem horké kaše.

.....Možná to zbytečně komplikuji, určitě, ne možná, ale za prvé, to jsem celá já a za druhé, jsem jaksi vykolejená, rozpolcená a mimo a to nad rámec svých běžných vykolejení a rozpolcení. Těžko, přetěžko, kočíruji své emoce, smích i pláč, nadšení i zoufalství. Když vás přepadne štěstí uprostřed neštěstí, někdy to bývá náročné. Já mám ráda věci, situace i pocity roztříděné, hrách na misku, čočku do ošatky, ideální Popelka.
Ony to tak prý Panny rády mívají, jedna z mála věcí, která na mě sedí. Pořádkumilovná, to rozhodně, jen realizace poněkud pokulhává, což by se pravé Panně nestalo, zdravý životní styl mám v malíčku, bohužel, jen tam, skutek utek a tak dál a dál, bořím mýty o úpravných a úklidu milovných, zdravě žijících, štíhlounkých a co já vím jakých ještě, Panenkách.
Kam jsem se to zase ........ dostala? Jo, roztříděné - ano mám ráda jasno a právě proto je mi zřejmě po většinu života odpíráno. Ale co je moc, je moc. Smích skrze slzy, jak v ruské klasice a slzy skrze smích. A pocit provinění? Ani ne, spíš lítosti, lítosti a smutné, marné touhy.
O čem to tu píšu? Tak to dopadá, když se člověk trochu nahlas zamyslí a necenzuruje. Já vím, těžko mi rozumět, když nenapíšu jasně a stručně oč jde. Ale napíšu, jen ne teď, to bych porušila podmínku rubriky - bez pointy. Ne vážně, to je téma, které musím promyslet, ještě chvilinku si ho hýčkat a tutlat a zažít.
Je krásná noc, po dlouhé době jsem neupadla do "bezvědomí" už těsně po desáté, únavou, přemírou vjemů a emocí (a to jsem normálně čistokrevná sova, noční pták), ani to roztrojování mi nedělalo nejlíp, ale pomalu už zase vystačím s jediným provedením.




Mám ráda noc,
co je jak šitá na míru
z černého papíru
a nebo ze sametu.
Miluju tmu
v peří havranů,
je stvořená jen pro víru
v bílý den.



.....Ta trocha poezie snad nikoho nezabije. Doufám. Nerada přicházím o čtenáře, zvlášť ne vlastní vinou.
Kdybyste mě tak viděli, ty proluky mezi větami, ba i slovy, zírání do prázdna, nebo do tmy, lovení myšlenek holou rukou, jsou kluzké jak úhoři, ne a ne se nechat polapit.
A co už mi taky leze na mozek, je to letadlo do Paříže, které se mi tady vnucuje, že mě vezme na nákupy, když chytím voskový proužek za správný konec- ach jo.
Říká se v nejlepším přestat, ale to jsem asi neměla vůbec začínat, nebo si na konec musím ještě dlouho počkat, neboť něco, co by se, byť vzdáleně, dalo nazvat nejlepším, se zatím nevyskytlo. A tak nezbývá než skončit v nejhorším, to jest v situaci, kdy každá další myšlenka je víc a víc nakažena banalitou, proti níž zatím nebyl nalezen účinný lék.


.....Teď jsem v pokušení všechno smazat, ale to by znamenalo, že podobné "trápení" by se jen odložilo a tím možná i vzrostlo. A tak, i vzhledem k tomu, že varování je umístěno jak v názvu rubriky, tak i v názvu článku a každý může kdykoliv svobodně odejít, použiji tuto..., tento..., tohle...blábolení, jako otužovací a osmělovací akt znovuvstoupení na scénu.
A pevně doufám, že pro osmělení bude stačit a propříště už budu při smyslech a s pointou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 6. července 2011 v 8:44 | Reagovat

Lucko, obdivuju jak někteří lidé dokážou popisovat co se odehrává v jejich nitru. Taky občas zažívám podobné stavy, kdy se doslova nemůžu přinutit sesmolit něco na blog a není to tím, že bych neměla o čem psát. Spíš se cítím tak nějak vyždímaná a všechno, co napíšu je takové plané, bez chuti, bez zápachu.

2 punerank punerank | E-mail | Web | 6. července 2011 v 10:21 | Reagovat

Ahoj ty otužující se lovče, díky za básničku, maličkou, ale přece! jak parádně umíš psát i o neschopnosti psát a brození se v emocích. mně to stojí za to číst. jestli tobě prožívat, to už asi moc ne:)
Ráda tě zase vidiiiiiiiim:)

3 adaluter adaluter | Web | 6. července 2011 v 11:39 | Reagovat

[1]:Máš pravdu, není to nedostatkem témat, jako by to bylo spíš naopak, čím víc by stálo za to, o něčem napsat, tím víc se mé nitro zdráhá. Jako kdyby mělo strach ze zodpovědnosti za to nosné téma, jako by mělo obavy, že ho nezvládne zpracovat tak, jak zaslouží.
A ano chuť a zápach, nebo snad spíš vůně tomu schází, dá se to krásně srovnat i s vařením, tam na mě občas taky doléhá krize a už nevím, co bych. Já beru vaření tak trošku jako tvůrčí proces  a když není inspirace je to znát i tam, ále jíst se musí, psát ne. :-D  :-D

[2]:Doufám, že psát o neschopnosti psát, teď nebude hlavní náplň v tomhle koutku virtuální země, odkud je tak krásně vidět na hvězdy. :-)
V brození se v emocích mám celoživotní praxi, ale říkám si jestli mě život v poslední době trochu nepřeceňuje, když si myslí, že to všechno zvládnu. Neboť ta říkanka o tom, že co tě nezabije, to tě posílí, je sice rozverně optimistická, ale já bych měla v zásobě hned několik "ale" připomínek. Mezi zabitím a posílením je ještě nespočet stupínků, z nichž na některých bych fakt nerada uvízla. :-?
Přesto musím uznat, že když tě potká štěstí v neštěstí, je tvoje situace přeci jen snesitelnější, než když je tomu naopak. Já to štěstí můžu považovat za první krok ke světlejším zítřkům (a jak to píšu s nadsázkou, tichounce si doufám, že to tak opravdu bude).
A víš co? Já tebe takyyyyyyyyy!!!!!!!! :D

4 Čerf Čerf | Web | 6. července 2011 v 14:09 | Reagovat

Od toho jsou přece zítřky, aby byly světlé, a od toho je inspirace vzácné koření, aby se jen tak neválela všude kolem v prachu. Emoce je dobré upouštět aspoň trochu řízeně, v Černobylu to kdysi vzali hopem a hned z toho byla polízanice. A pointa není (i když jsem si to dřív myslel) nezbytností. Aspoň ne ta blogová. Ta osobní, vnitřní, ta ano, ale to je věru plachý motýl, kterému internetová výkladní skříň nevoní zdaleka vždycky.

5 jezura jezura | Web | 6. července 2011 v 17:48 | Reagovat

Já si myslím, že to je úplně normální. Také to občas mívám, co říkám občas, spíš častěji. Mám nápad a najednou tu není. Myšlenky se toulají kdesi jinde, já sedím a čumím do ... ano doblba. Je to tak, nebuď proto kvůli tomu smutná! :-D

6 adaluter adaluter | Web | 6. července 2011 v 18:04 | Reagovat

[4]:Pravda, kdo by stál o temné zítřky, stačí temné včerejšky.
Kdybych byla tušila, že za Černobylem stály emocionální nepokoje, upouštěla bych už dávno a mnohem, mnohem řízeněji, ale to nám jako vždy, prostě sprostě zatajili. :D
Motýlům vůbec skříně zřídkakdy voní. :-)

7 adaluter adaluter | Web | 6. července 2011 v 18:09 | Reagovat

[5]:Ono to "Doblba" musí být vůbec zajímavé místo, co já vím, kouká tam se zájmem a často kdekdo. :-D  :-D
Přesto jsem si všimla, že patříš k nejpilnějším autorům, budu mít co dohánět, abych si u tebe dočetla všechny novinky. :-)

8 annapos annapos | E-mail | Web | 6. července 2011 v 21:51 | Reagovat

Říčka.....tekoucí zurčící potůček, potom vodopád.... tichá tůň a potom peřeje a dívání se do nich, závrať, tečka. Proč to děláme ? proč píšeme něco o čem si myslíme že to nikdo nečte, nebo ne dost lidí, chceme své niterné myšlenky s někým sdílet. Vždy nejraději odpovídám v komentářích, je to má nejmilejší chvíle když odepisuji, proto ten vodopád myšlenek vzniká a plyne a u tebe moc hezky mimochodem.

9 adaluter adaluter | Web | 6. července 2011 v 22:58 | Reagovat

[8]: I pro mě je psaní zároveň příležitost jak mluvit s lidmi a ty "rozhovory" jsou jedním z největších přínosů celého počinu, zvaného blogování.
A moc děkuji, mimochodem. :-)

10 Kerria Kerria | Web | 6. července 2011 v 23:36 | Reagovat

[6]: Některé motýlky skříně přímo přitahují :-D Ale ty zas neradi vidíme my.

11 adaluter adaluter | Web | 7. července 2011 v 0:24 | Reagovat

[10]: Pravdu díš, i ti mě napadli, ale jak můžeš říct, že je neradi vidíme, co já vím, většina lidí, jen je uvidí, tleská. :-D

12 edithhola edithhola | E-mail | Web | 8. července 2011 v 20:21 | Reagovat

Většinou o svém nitru píšu, ale už to vlastně hlavou zpracovávám. Moje halva se prostě nevypíná ani na dně :-( kdybych měla popsat své nervové vypětí "z ničeho" za poslední tři dny, vůbec bych top nedokázala. Popsala jsem jen sen o mé adoptivní mámě. Napsala jsem ho - ty víš kam. Ale vlastně hned s "rozumným" uchopením. To jsem celá já. Básnička je skvělá. Vždy když začnu číst Tvé básně, tak už u druhého řádku si říká, proč to neumím tak skvěle!

13 Janinka Janinka | Web | 9. července 2011 v 21:03 | Reagovat

Ó, jak já ti rozumím. Já mám Pannu maminku, Pannou je i babička. Pak ještě můj prvňáček a v neposlední řadě náš kamarád (ten je z celé čtyřky "best of Panna" :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama