O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

schovka

8. července 2011 v 15:43 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Je to pár dní, co mi tak nějak neočekávaně (no, blbě jsem počítala) došly léky, kterými mě zásobuje můj milý, kouzelný dědeček psychiatr. Podle všech platných zákonů došly v pátek večer, v pondělí si vzal pan doktor, jako každý normální člověk (je hezké vědět, že vás léčí někdo normální) dovolenou a tak jsem k němu byla s přízrakem deprese v zádech nucena naklusat včera ráno.

.....Cestou k autobusu jsem si všimla, že kolem mě cosi poletuje, párkrát jem uhnula hlavou, několikrát opatrně mávla rukou, poučena, že prudké pohyby mohou určité druhy hmyzu pořádně rozpálit a jelikož jsem pospíchala, nechala jsem ten neidentifikovatelný létající předmět být, snad v domění, že se zachová stejně.

Teprve, když jsem dorazila na zastávku a přestala pospíchat, protože čekání a pospíchání se jaksi navzájem vylučují, zjistila jsem, že onen obtížný hmyz, vlastně není hmyz, ale Múzinka, nyní již také notně rozpálená mojí nevšímavostí. Sešit i propiska byly naštěstí na svém místě v kabelce a tak jsem je hned vytáhla, abych té ulítané chudince trošku snížila adrenalin. Posadila se mi udýchaně na rameno a donutila mě psát i v autobuse, což může mít u člověka postiženého kinetózou (a to já tedy jsem), nepříjemné až velmi nepříjemné důsledky.
Já naštěstí zůstala jen u těch nepříjemných, ale i tak byl tenhle článek vykoupen vykulenýma očima, když jsem se v pauzách, kdy se naštěstí musela nadechnout, snažila koukat ven, abych pozastavila bouřící se žaludek, slabostí a motáním při přechodu z jedné zastávky na druhou, pocitem, že kolem není vzduch, ale vákuum, které jak známo trpí katastrofálním nedostatkem kyslíku. Psala jsem i obtočená kolem madla v tramvaji, abych zjistila, že blbě mi není jen v motorových dopravních prostředcích, ale i v do té doby zcela bezproblémových vozech elektrických drah.

Luxus psychiatrovy čekárny mi bohužel nebyl poskytnut nadlouho, neboť pan doktor se s pacienty nepáral a zbavoval se jich v průměru do tří minut. Vzhledem k tomu, že přede mnou byli jen tři, můžete si snadno spočítat, že jsem, co by dup, zase seděla v tramvaji. Múzinka však byla neoblomná, povzbuzena třítýdení exotickou dovolenou, se jevila jako posedlá touhou po extrémních pracovních výkonech a odmítala posečkat, byť jen pár zastávek. Nakonec jsem byla donucena říct dost, lépe řečeno, můj žaludek hlásil možný brzký výskyt velmi nepříjemných důsledků a tak jsme nakonec, Múza, žaludek i já, skončili na lavičce v parku, dokud se ta poletuška, jak se lidově říká, nevykecala.

.....Ve spojitosti s nedávnými úpravami, které jsme doma prováděli, jsem si zase jednou hrála na schovávanou. Hra na schovku, kdo by jí neznal. A vsadím se, že znáte i její domácí verzi : "Jak bezpečně uložit cokoli, co je třeba spolehlivě najít ve chvíli, kdy je to potřeba."
Cha chá, tuhle hru hraju sama se sebou už léta a musím říct, že..., že...., že se mé výsledky, mé skóre nijak nezlepšuje, spíš naopak.

Copak, když jde třeba o řasenku, krémy, čokoládu......vidím otazníky ve vašich očích? Jo, jo, vidím. Jasně, takže vy jste doma neměli pubertální slečnu, která řasenku, co vám běžně vydrží celý rok, strčí do kabelky, když vyráží do víru velkoměsta, tam jí půjčí čtyřem kamarádkám a pátá si jí omylem odnese domů. A pak má ještě tu drzost přijít a "mamí, kam si dala tu řasenku, takhle nikam nemůžu?"
Krém na obličej, tak trošku proti vráskám, tak trošku, protože moc to zatím nepotřebuju a tak trošku, protože na hodně moc nemám penízky, v tomto případě nutno říct naštěstí, neboť mé dospívající mládě si vyleze po vykoupání z vany, sáhne po "nějakém" krému a když si chci svou zlehýnka vadnoucí pleť osvěžit troškou toho elixíru mládí, najdu už jen prázdný kelímek. Hřát mě může jen vědomí, že mé poupě, nejspíš ještě nějaký čas nebudou trápit zákeřné vrásky na zadku.
Čokoláda, chraň bůh ne pro mě, ale "kokino" pro dvou-tříleté děcko, které ho dostane jednou týdně a tudíž tyčinky plné mléka drží až vydrží. Nikoliv ovšem ve skříni na potraviny. K smrti vysílená sestra musí přeci okamžitě doplnit energii a zásobu vápníku, neboť její pubertální tělo je ve vývinu a pubertální mysli je fuk, že sežrala dvouleté sestřičce kokinka na týden, během dvou minut

A tak to jde dál a dál. Krémy mezi ponožkami, voňavka a dežo-dorán ve špajzu, řasenka pod polštářem, kokina za španělsko-českým slovníkem v knihovně. Jenže kdo si to má sakra všechno pamatovat?
Můj zatím poslední krém, byl nalezen po třičtvrtě roce, asi osm měsíců poté, co jsem se s ním vnitřně rozloučila v domění, že padl coby obět na oltář hladkého pozadí mé dcery, na naprosto "logickém" a "bezpečném" místě - v balíku nedopoužívaných plenek, které zůstaly viset v šatně na věšáku.
"Kóókííínóóó" řve jako o život mimčo s natlučeným kolenem a já lítám, sháním a u toho horečně přemýšlím, jestli puberťačka našla a sežrala, nebo jen mně zase odumřelo pár paměťových buněk, jako na potvoru zrovna ty, kde byl uložený poslední úkryt kokina.

.....To bychom měli za sebou prkotiny, pak jsou ještě věci důležité, předůležité, jako rodné listy, oddací list s nezbytnými překlady, pasy, očkovací průkazy, maturitní vysvědčení a jiné lahůdky, které jeden potřebuje sice jen občas , o to víc má ale času zapomenout, kam je tak spolehlivě ukryl. Dlouho jsem byla systematicky nesystematická a odolávala poučení se z vlastních chyb a stále znovu hledala to nej, nej místo, kde budou v bezpečí a přesto po ruce. Marně.
Když ale k mým a Rézčiným dokumentům začaly ještě přibývat manželovy, řekla jsem si dost, popřu v sobě náturu hledače pokladů a budu striktně úřední. Zakoupila jsem oku barevně lahodící šanon a stala se malou domácí úřednicí.

Pravda, ještě je co vychytávat, myslím, že mi sem tam uniká důležitost, či spíš nedůležitost některých dokumentů a schraňuji lecos. Nedávno jsem při hledání pracovních záznamů, našla informační letáček z porodnice, týkající se techniky kojení. No, Juli už skoro tři roky pije hranaté mléko od kolegyň kraviček, tak snad je na čase listinu vyřadit. I zakoupila jsem ještě jeden šanon a dokumenty, s prošlou dobou aktuálnosti, nostalgicky přeřadila.
Neplacené a tím i propadlé pojistky, záruční listy na přístroje, kterým už nepomůže ani svěcená voda, posudky z pedagogicko-psychologické poradny, kde mi každé dva roky překvapivě sdělují, že Rézka je stále dyslektik, stále dysgrafik a stále pomalá a nesoustředěná. Doklady o zaplacení všeho možného, od stáří dvou let a víc (tehdy to ještě nebývaly upomínky, tak se kochám prvotisky složenek), i již výše zmíněný návod na výživu novorozeného savce. To všechno se hambatě povaluje v průhledných košilkách nového šanonu a dokládá, že i zarytý zmatkář může dojít nápravy.

.....Smutnou pochvalou pro mě bylo, když úřednice na správě sociálního zabezpečení, kde jsem žádala o vdovský a sirotčí důchod, obdivně pronesla, že už dlouho neviděla, aby měl někdo takový pořádek v pracovních dokladech manžela. Pro mě to byla přirozená nezbytnost, když je váš partner cizinec (a, sorry, chlap k tomu), pak zcela automaticky veškerá úřední, oficiální a písemná jednání, vyřizování a doklady, padají na vaši hlavu a nikdo se neptá, jestli umíte vyplnit složenku, nebo daňové přiznání, důležité je jen to, že umíte česky.

.....Jasně, i u nás doma mají některé věci své pevné místo, kliky u dveří, ústřední topení, většina velkých kusů nábytku, ale třeba i toaletní papír, ten zásadně míváme na záchodě, mýdlo na umyvadle, knihy v ...., no to nebyl dobrý příklad, knihy kam se podíváš. Pár dalších věcí by se ještě našlo, ale jinak jsme poměrně neortodoxní a chováme se trošku jako veverky na podzim. Stejně, jako každý oříšek může být hned na několika různých místech, u nás tatáž věc, může být prakticky kdekoli, v prostoru uvnitř obvodových zdí. Má sice své hlavní stanoviště, kde se vyskytuje převážnou dobu, či v převážném množství, ale pak je tu spousta výjimek a provozních opatření a výluk a vůbec, kdo hledá, najde, otázkou zůstává jen kdy.

Co se týká dokladů a dokumentů, tam jsem se opravdu zlepšila, v ostatních oblastech jsou mé výsledky nepoměrně slabší, zvlášť co se týká takzvaného sezóního zboží. Vánoční výzdoba a formičky na cukroví například, Rézčina souprava na zdobení kraslic, odšťavňovač, nafukovací rukávky, sluneční brýle, deštníky, louskáček na ořechy a spousta jiných.

Někdy mi ale dají zabrat i věci takřka denní potřeby, u nás třeba sirup proti kašli, má své místo na ledničce, ale s jarem a příležitostí odjet na chatu se stěhuje do cestovní tašky, aby náhodou nezůstal v Praze když se všichni ostatní ozdravují na čerstvém vzduchu. Problém ovšem nastává, když se s námi odmítne vrátit a zapomene mi to oznámit, já tu pak ve dvě v noci, když mě probudí známé chrchlavo drásavé zvuky, rozespalá prohrabávám tři nevybalené tašky, abych pak rezignovaně otevřela rezervní balení a ráno našla igelitku s léky vedle igelitky se špinavým prádlem v koupelně, kam jsem jí naprosto bezmyšlenkovitě donesla, jen proto, že obě byly stejné. No dobrá, tak se teda vrátil , ale stejně nic neřekl.

Tak i moje problémy často vznikají, dělám věci bezmyšlenkovitě, automaticky a .....blbě.
Pak nezbývá, než :"Deset, dvacet.........devadesát, sto, před pikolou za pikolou .......úúúž důůů".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 8. července 2011 v 16:51 | Reagovat

Báječné. Až se stydím přiznat, jak mě cizí neštěstí pobavilo. :-D
Šanony na doklady mám už léta, ale stejně je to k ničemu, protože doklady do nich zařazuju 1x ročně jako součást předvánočního úklidu. Naštěstí se nám doma "důležitá lejstra" hromadí jen na třech místech. Ovšem čím více se blíží podzim, tím obtížnější je v té záplavě papíru najít cokoliv.
Ostatní věci mám sice také různě ale na mě se hodí to známé heslo: "Pořádek je pro pitomce, inteligent zvládá chaos." Většinou mám přehled, kde co leží, ačkoliv jsem to tam ani nepoložila. Tak nějak si všímám, když jdu kolem.

Krémy a kosmetika se mi nestrácí, neboť zmíněné vlastním ve velmi omezeném množství a ještě z dob, kdy jsem pravidelně chodila do práce. Měla bych to vyhodit, ale co kdybych náhodou nutně potřebovala si na tu svou hubu nakreslit nějaký hezčí obličej. :-D

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 8. července 2011 v 17:51 | Reagovat

Z celé své duše nenávidím papíry!!! Doklady, útržky od složenek, výměry toho i onoho, rozhodnutí o důchodu a podobné věci. Chvála Bohu, že aspoň ty složenky se dají platit přes internet a tudíž útržky nevznikají. Nechápu, jak se někdo může živit třeba účetnictvím, nebo administrativou. U nás naštěstí drtivou většinu věcí hledá Markéta. Já se vždycky hrozně vztekám, když něco nemůžu najít.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 8. července 2011 v 18:57 | Reagovat

V tomhle článku se cítím jako ryba ve vodě.ještě bych s chutí zničila ten nový, nostalgický šanon.  v dokumentech mám bordel, z úřadů hrůzu a čeká mě prodlužování dokladu, ke kterému ty dokumenty úřednice bude potřebovat. rrrrrrrr.
umím dokonale najít něco někomu. ale nedej bože, když hledám něco pro sebe. nenajdu. ani omylem. a najednou mi to bleskne v hlavě za dvě hodiny a přesně vím, kde to je.
mně mamina ochotně půjčí svoje maličkosti jako krém, parfém atd. ale já nevím, jestli bych byla ke své dceři takhle schovívavá. za dva dny bych vyrostla a někam si všechno zamkla...
a k té můzince - já se takhle někdy oháním po svých dlouhých vlasech a biju sama sebe. zbytečně!

4 adaluter adaluter | Web | 8. července 2011 v 18:57 | Reagovat

[1]: Jen se nežinýruj, kdyby mi vadilo, že se na můj účet někdo pobaví, tak to sem nepíšu. :D
"Jen" tři místa bohatě stačí, zvlášt, když jedno z nich je jako u mě pohyblivé, ty nejaktuálnější papíry mám ve velkých deskách na sešity, které jsou střídavě ve dvou kabelkách a někde "na očích". Když pak mám za pět minut vyrazit na nějaký úřad, nastane panika, kde na očích se vlastně nacházejí.
A s tou kosmetikou, ona se mi neztrácí, já jí schovávám a to právě z důvodů, že mám od každého taky jen jeden kousek a neschovat ho, neměla bych nic. Problém je v té veverčí lajdavosti, občas si vzpomenu kam jsem oříšek ukryla, no a občas prostě ne. :-D

[2]: Nemůžu říct, že bych je nenáviděla, ale ráda bych je ovládla, zatím je to často naopak. :-)
Co se vztekání týká, prskám, nadávám, ale když si to nenajdu sama, mám smůlu, takže mi nic jiného nezbývá.

5 adaluter adaluter | Web | 8. července 2011 v 19:15 | Reagovat

[3]:Já věci často nacházím až když je přestanu hledat, ale někdy se čekat nedá a to je potom boj.
Já jsem taky hodná maminka, na požádání půjčím (i když třeba s poznámkou, že je to na obličej, nikoli na prdýlku), ale to se většinou nekoná a věci mizí a už se nevracejí :-( . Když se to pár let opakuje, přestaneš být trpělivá a stane se z tebe veverka. :-D
No to by mě zajímalo kolik Múzinek už jsi si takhle pobila v domnění, že jsou to jen vlasy.. :D  :D

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 8. července 2011 v 20:10 | Reagovat

Jak mě se líbí minimalistické pokoje a obýváky v katalozích!!! My si je nemůžeme dovolit. Sice tvrdíme, že ten druhý je větší nepořádník a dělá to schválně, ale ve výsledku jen uklízí jiné věci a nechává rozházené také jiné než ten druhý. Kolik už jsem koupila šanonů, boxů a úložných čehosi. Během pikosekund jsou narvány a kupičky kolem věcí na starých místech jsou za pár dní snad ještě větší :-) Ale když něco hledám tak mě může vzít čert. A nejvíce věcí hledám, když uklidím. Mým snem je mít vše hezky roztříděné a oblečení v úhledných komíncích :-) Dětem už nic nepůjčuji, neb oni využívají mé poobědové siesty. Vymetou lednici a všechno si zapůjčí. Ale já jsem moc ráda, že mám hodné děti, které nechají maminku vyspat. Většina maminek si stěžuje, že když dítě přes den nespí, tak si nemohou odpočinout. Já většinou ano. Jsem, tak mrtvá, že se nezvednu ani když se posté otevře lednice, z mikrospánku jen otevřu další obal nějaké lahůdky :-)
Od té doby, co má dvě děti, tak dělám bezmyšlenkovitě téměř vše. Kromě blogování. Dříve jsem dělala chyby jen v období nervového přetížení nebo totální fyzické únavy:-) Napsala jsi to velmi étericky :-)

7 Jíťa Jíťa | Web | 8. července 2011 v 20:28 | Reagovat

[4]: Mě se nestěhují, jen se ty hromádky na nich pořád zvyšují a zvyšují. Pak v tom najdi nějaký "veledůležitý" papír kdovízekdy. :-D

8 Čerf Čerf | Web | 9. července 2011 v 0:03 | Reagovat

Taky není špatné mít víc domácností, to se nám možnosti množí se čtvercem času. Já jsem najel na metodu šuplíkového šanonu, takže vše, co považuji za potenciálně důležité, vložím do určeného šuplíku a když něco hledám, stačí ten šuplík vysypat a dotyčnou věc... samozřejmě nenajdu, protože tam není. Kam všechno mizí, na to jsem ještě nepřišel. Nejspíš do čtvrtého rozměru :-).

9 adaluter adaluter | Web | 9. července 2011 v 1:34 | Reagovat

[6]:Bojím se, že katalogový pokoj bychom "zabydleli" tak rychle a důkladně, že by ho ani architekt nepoznal :-D .
Ve mě se pere vášnivý sběratel všeho a nostalgický milovník věcí s nerealizovatelnými touhami té přepečlivé úklidumilovné Panny. Znamení sběratele, je u mě mnohem silnější a vítězí na celé čáře, chuděra Panna nemá šanci.
"Mým snem" to je to pravé pojmenování stavu věcí, mým snem taky, ale to je jen sen. Třídění, škatulkování, hromádkování jsou mé vášně, které však uplatňuji na zcela bezvýznamných místech, třídím odpad a pak už jen prkotiny jako staré fotky, sešity na psaní, Julčiny pastelky a podobné blbosti. :D

[7]: Na tyhlety narůstající mohyly dokladů a dokumentů je nejlepší pořádný průvan, to se pak člověk nestačí divit, co všechno najde. :-D

[8]: Šuplíkových šanonů jsem měla hned několik a se stejnou zkušeností, je to podobný princip jako s pračkou a ponožkami.
Jen konkrétně ve tvém případě nechápu, jak je možné, že jsi věci ještě nepřišel na kloub. Kouknu a vidím, to je jasná Čerfí díra. :D

10 Vendy Vendy | Web | 9. července 2011 v 15:14 | Reagovat

[8]: To dělají trpajzlíci, malinký zákeřní pidimužíci, potvůrky s čepicemi i bez čepic. Jsou zlomyslní a rádi se baví na účet pana (paní) domu.
Nebo je to chyba v matrixu.

Adaluter: skvělý článek, dobře jsem se pobavila, protože mi to připomnělo i moje strasti s doklady. Mám dva šanony a několik složek, na pas a rodný list krabičku zvlášť, ale ta je skutečně na jednom pevném místě. Doklady, které mi chodí, zatím automaticky dávám do igelitové fólie a jednou za rok se pokusím je trochu rozřadit. Prošlé doklady o zaplacení též schovávám, protože jeden nikdy neví a slyšela jsem o případu, kdy řešili nějaké placení či neplacení, které se událo před 18 lety. !??!!!) 8-O

11 Axe Deedee Axe Deedee | Web | 9. července 2011 v 15:51 | Reagovat

Se studem přiznávám, že jsem "trochu" jako ta pubertální slečna u tebe a musela jsem se usmát, když jsem četla ten kousíček o ní a o řasence. ;)

12 jezura jezura | Web | 9. července 2011 v 17:22 | Reagovat

Opět parádně napsané! Jak ty to děláš, no jak, výborně! Já jen dodám (až se za to stydím), že všechny doklady mám zařazené buďto abecedně nebo dle oborů pořád v šanonech a průběžně nové zakládám. Já vím, "ouřad" prý se ve mně nezapře. :-D

13 Janinka Janinka | Web | 9. července 2011 v 21:02 | Reagovat

Báječné, takhle jsem se už dlouho nepobavila :D!
U nás má všechno svoje místo, jinak by to ani nešlo. Tedy kromě hraček, s těmi hrají na schovávanou naše děti. Takže je běžně nacházím ve vaně, v pračce, na záchodě, v botách. A to nemluvím o kostičkách LEGO, které jsou snad úplně všude...
V neposlední řadě si náš roční oblíbil kuchyňské náčiní, takže to teď hledám taky, poslední jobovkou bylo šťouchadlo na brambory, které jsem akutně potřebovala. A kdepak jsem ho našla? Po půl hodině hledání v tašce na notebook... 8-O

14 signoraa signoraa | Web | 13. července 2011 v 11:14 | Reagovat

Já jsem se při četbě náramně pobavila. Už jen ten začátek s kinetózou. Dříve stačilo, abych se jen na žádost muže podívala do mapy, zda jedeme správně a už jsem měla žaludek v krku. Nějak jsem si postupem doby zvykla a dnes si ve všech dopravních prostředcích čtu, nebo luštím křížovky. Občas také usínám, naštěstí mě vždy na Vypichu někdo vzbudí, nebo vyhodí tramvaják. :-D
Před lety jsem si také pořídila šanony, ale až když se začnou kupit papíry volně vedle nich, jdu je s nechutí a odporem roztřídit a založit.
Před lety jsem si pořídila interbanking a dodnes si pamatuju 10ti místný přístupový kód. Pak jsem zazmatkovala, hlásila se blbým heslem, pak velkými písmeny a banka mi zablokovala přístup. Hledala jsem papír z banky, kde bylo číslo pro odblokování účtu. Hledala jsem všude, kde by mohl být a to opakovaně. I můj muž, vidíc mojí hysterii, předstíral, že hledá se mnou. Nikde nebyl! V pondělí jsem s pokorou navštívila spořitelnu s tím, že jsem si zablokovala přístup. Úřednice s chápavým výrazem mě ujistila, že nejsem první, komu se to stalo. Dostala jsem nová čísla, která si ani po třech letech nepamatuji (v hlavě mám stále ten původní kód) a účet odblokovala. Letos jsem hledala rodný list, který chtěla notářka kvůli pozůstalosti a ejhle, vykoukl na mě lístek, tolik hledaný. Kde se do té doby schovával, opravdu netuším. :-D

15 Nessie Nessie | Web | 22. září 2011 v 11:35 | Reagovat

To mi připomnělo, jak jsem nedávno přerovnávala všechny papíry, co se nahromadily v přepravce, do nového nábytku, který jsem získala, když se naše práce stěhovala. Ještě mě čeká jeden kufr Romanových papírů, ale ten asi bude muset počkat. Taky jsem si ty papíry krásně roztřídila do složek a popsala podle účelu. Dobrý pocit, co se potom dostavil, se nedá popsat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama