O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Srpen 2011

Tak je to tedy na mně.

29. srpna 2011 v 0:59 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Tak vám tak celý týden uvažuji o tématu týdne, ne snad, že bych neměla co napsat, naopak, mám jen obavy, abych nepůsobila dojmem, že se holedbám, chlubím, či dokonce vyvyšuji nad obec blogerskou. Víte, já totiž tohle slovo nemusela hledat po všech čertech, já ho mám ve své slovní zásobě už hodně, hodně dlouho. Je mi jasné, že se najdou tací, kteří mé vyprávění budou považovat za mystification, ale co si budeme povídat, pochybovači se najdou vždycky.

.....Znám to slůvko už od poměrně ranného věku čtyř, pěti let. Bylo to naše oblíbené rozpočítávadlo, když jsme hrávali na schovku, na babu, čáp ztratil čepičku, nebo cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum a později na šerify a bandity, indiány a bělochy, nebo sever proti jihu, zkrátka , kdykoli bylo nutné se rozdělit a ostatní děcka žvatlala něco jako "pla-ve mý-dlo po Vl-ta-vě" , či "en-ten-týky dva špa-lí-ky", my světácky rozpočítávali "flo-cci-nau-ci-ni-hi-li-pi-li-fi-ca-tion, teď od sto-lu jdi pryč, ne-zby-lo na te-be nic". Teď je mi jasné, že tápete, ale vězte, že celé rozpočítávadlo má naprosto logické opodstatnění.

.....Byla jsem to já, kdo tohle slůvko mezi děti přinesl, doma mě totiž vždycky strašně rozesmálo a věřte slýchala jsem ho často, téměř každou neděli, když moje máma vařila floccinaucinihilipilification k večeři.

.....Na blogu jsem celý týden čekala, jestli někdo náhodou nezveřejní skutečnou verzi vzniku této slovní hříčky, ale protože k tomu nedošlo, nezbývá, než abych to udělala já.

.....Moje pra pra pra......babička se v osmnáctém století provdala do Anglie, za správce Eatonských kolejí. Byla to vynikající kuchařka a tak snadno sehnala službu v kuchyni na Eatonu. Z domova si přivezla mnoho receptů, kterými často zpestřovala studentům tehdejší ne příliš vábnou anglickou kuchyni. Jeden z nejoblíbenějších byly fleky s uzeným. Studentíci tuhle pochoutku přímo milovali, mnozí se zastavili i v kuchyni pochválit jídlo a při té příležitost došlo jednoho dne na přetřes i jméno této "božské many". Prapra....bábina se ho snažila vysvětlit, ale angličtina jí ještě nešla tak dobře, tak jen opakovala floky na uzenym hala bala a rukama máchala, jako že se jídlo musí řádně promíchat. Jak název pochytili bystří hoši z Eatonu už asi tušíte

FLOCCI - floky
NA - na
UCINI - uzeném (tehdy se slovo uzené ještě vyslovovalo uziny)
HILI - hala
PILI - bala
FICATION - byla koncovka, ktrou přifrkli tehdy téměř všemu,
jen aby to vypadalo učeně.

.....Ptáte se nejspíš, kde se tedy vzal ten, dnes už všem blogerům známý, význam bezcenný, bezvýznamný, zanedbatelný. A tady by vám mohlo napovědět úsloví "hladový jako student", ať totiž prapra.........bába navařila téhle dobroty kolik chtěla, pořád to bylo málo. A tak se pro tento název vžil výraz bezvýznamný, ve smyslu "To jste nám zase upekla bezvýznamné, zanedbatelné množství té vaší dobroty, panno Máňo". A bylo.

.....Prapra.......babi měla osm dětí, z nich dvě dcery se vrátily zpátky do vlasti, jedna zůstala starou pannou, druhá založila rod skvělých kuchařek, které si své recepty předávaly z pokolení na pokolení a to včetně slavného eatonského floccinaucinihilipilification. No a jeden ze sešitů, který se zachoval, máme v kuchyni na čestném místě. Ani ho nemusím otvírat, uvařit floccinaucinihilipilification, je totiž mnohem snažší, než ho rychle vyslovit.


Den první

27. srpna 2011 v 18:27 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Aneb den pomstychtivých žárovek a lovu, téměř beze zbraní.

.....Nikdy nemáte všechno. Můžete zabalit půl domácnosti a zbytek dokoupit, ale najde se něco, co prostě nedomyslíte.
Naše chajda je vážně maličká, předsíňka, kuchyňka a pokoj. Víc nic. Máme tu celkem pět žárovek, jedna je venku, na zápraží, po jedné v předsíni a v kuchyni a dvě v pokoji a to uprostřed, v takzvaném "centrálním svítidle", druhou mám nad postelí. Kupodivu žádnou nemáme v krabičce ve skříni se zásobami a ani v jedné z mnoha tašek, se kterými jsme "prijéchali".

První se rozloučila žárovka nad postelí a to už první noc, když Juli musela na záchod. Jak jsem byla rozespalá, ani se mi "nerozsvítilo". To až ráno, když se se znechuceným prsknutím odporoučela stovka z "centrálu", mi varovně bliklo, že tyhle kouzelné ohřívací baňky, by nám možná mohly večer citelně scházet.
No, v předsíňce se zkrátka spokojíme jen se světlem dopadajícím z kuchyně a žárovečku opatrně přesadíme do pokoje, říkala jsem si. Ještě než se večer přiblížil (v naší kuchyni si totiž musíte přisvítit i ve dne, pokud nechcete při krájení přijít o prsty), kuchyňská žárovka se zalekla dvojité šichty a vstoupila do stávky, ze které není návratu.

.....Tak fajn, dobrá, naše zdejší elektřina je dost nevypočitatelná, v nárazech kolísá, žárovky byly strááášně unavené čekáním až konečně přijedeme a když se dočkaly samým nadšením zkrátka popraskaly; a vůbec, elektřina je mlůno, jak jsem se dočetla v jedné prastaré, o to však poučnější knize a jako od mlůna od ní, i zařízení jí poháněných, musíme očekávat cokoli.
Od mlůna jsem tedy čekala cokoliv, co jsem ale nečekala, byla zrada na vlastní straně hřiště, když jsem totiž hodlala žárovinku předsíňovou povýšit na "centrálně svítidlovo-pokojovou", tak nějak se mi smekla, či co a už se válela u mých nohou. Tentokrát to nebylo zrovinka štěstí, co nám střepy přinesly, spíš vyhlídky na dobu temna.

Možná si mnozí říkáte "no co, vždyť je to přece romanika, letní večery při svíčkách a při měsíčku". Ano, když člověk zhasne, zapálí svíčku a kochá se voňavým teplým večerem, je to nádherné, nevšední a kouzelné, jenže, co si budeme nalhávat, součástí toho kouzla je i možnost znovu rozsvítit. Ono totiž přebalovat prcka, pokaděného až za ušima, za mihotavého svitu čajové svíčky, má s romantikou pramálo společného.

Už minule jsem si říkala, že nesmím!! zapomenout na žárovky, ale totéž jsem si říkala o zhruba třech desítkách jiných věcí a tahle mezi nimi jaksi zapadla. Když se nad tím zamyslím, žárovky jsou má slabá stránka i doma (na záchodě už týden), ale v Praze je těch možností přeci jen víc. Bohužel oddělení elektra leží mimo mé obvyklé nákupní trasy, tak se mi chudinky ani nemůžou připomenout poblikáváním ze svých zkušebních závitů.

Je tu i možnost požádat o výpomoc sousedy, ale nevypadá to maličko neskromně, když zaklepete a poptáte se, zda jim náhodou nepřebývají čtyři žárovky? Navíc možnosti sousedské výpomoci si nechávám až na chvíle opravdových krizí, jako je transport do nemocnice, pomoc při hašení požáru, či nákup rohlíků.
I když, svým způsobem jsem přeci jen požádala o pomoc a to kamarádku Zuzku (chalupa naproti), ta je ovšem daleko spíš mou sestrou, než sousedkou, která nám slíbila po mamince poslat své žárovkové zásoby. No, nejspíš je na tom podobně jako já, protože mamka přivezla dvě čtyřicítky, víc toho doma neměli, ale lepší šero nežli tma, no ne?

.....Ale, aby den nebyl jen o nudných žárovkách, vypravila jsem se, už téměř s abstinenčními příznaky, do lesa na houby. Prvním luxusem bylo, že sama, neboť Juli byla plně zaneprázdněna svými kamarády. Jít sama, znamená brouzdat se lesem několik hodin v božském tichu, přerušovaném jen zpěvem ptáků, šuměním větru v listoví a praskáním větviček pod nohama, ideálně pouze mýma, narazit na jiného lesního tuláka, mě vždycky docela rozhodí, neboť se nacházím ve zcela zvláštním, liduprostém rozpoložení.
Je sice pravda, že po těch několika operacích očí, už můj zrak není co býval, musím dát očím tak půl hodinky čas, aby se v lese rozkoukaly a začaly být schopné zaostřovat v pohybující se trávě, ale stále ještě neodcházím z lesa s prázdnou, za což jsem nesmírně vděčná.

..... Houbaření je pro mě alternativou lovu, vzrušující, návykové a narozdíl od lovu skutečného, bez etických problémů, neboť téměř beze zbraní, nepočítám-li kudličku zvanou rybička, známou jistě většině zasloužilých houbařů. Jsem z toho druhu "lovců", kteří loví přednostně pro napětí a adrenalin, pak až pro potřeby hladového žaludku. jsem i z těch, kteří nemají nikdy dost, pokud "rostou" jsem schopná zůstat v lese do setmění, naplnit koš, svléknout a naplnit košili, bedly sbírat jako květiny do kytice, nebo je skládat na sebe jako talíře do skříně a provléknout proutkem a nakonec naplnit i tričko, jehož okraj držím střídavě rukou s pugétem bedel a střídavě zuby, to když nikdo není v dohledu.

Když se pak vracím domů, lituji, že nejsem muž, který by ten úlovek mohl přihrát manželce, ať s ním udělá, co je třeba. Nejraději bych v tu chvíli všechno někomu darovala, jsem jako lovec, který vychladne po žhavém lovu a mrtvá kořist už ho nezajímá. Byly doby, kdy jsem dokonce houby nejedla v žádné formě, ale už tehdy jsem byla nadšený houbař. Je to už dávno, dnes mám houby ráda, i když tu nejznámější pochoutku z nich, smaženici, nejím stále, ale mám pocit, že na vině jsou spíš vejce, než houby.

.....Valná většina houbařů ocení nejvíc hřiby všech druhů, křemeňáky a kozáky, někteří dokonce nic jiného nesbírají. Nebudu tvrdit, že mně nad těmi krasavci srdce nezaplesá, naopak pohled na ně si dlouze vychutnám, přesto však dávám přednost bedlám, růžovkám, holubinkám, májovkám, žampiónům a když je štěstí unavené, nadchne mě i obří pýchavka, nebo kotrč.
Je však jedna houbička, u které mě vznešené pudy lovce opouštějí a nastupují pudy z nejnižších, pudy majetnické, hamižné, pudy žravé. Probouzí ve mně kuchařku, hospodyňku a Pavlovův reflex.

.....A probudila ve mně i škodolibou zákeřnost, i rozhodla jsem se prověřit vaše houbařské (či věštecké) schopnosti, místo abych vám její jméno naservírovala na stříbrném podnose. Ještě snad malou nápovědu, i když zdatní houbaři ji možná odtajní rovnou, prostou vylučovací metodou.
Tak se tedy ptám: "Kterou že houbičku to má adaluter ze všech houbiček nejraději"?, když platí že:

1) Nenese jméno člena rodiny.
2) Má bělavý výtrusný prach.
3) Nelze ji zaměnit za jedovatý druh.
4) Po dešti příliš neklouže.
5) Nejtěžší je najít první.
6) Její požívání nezpůsobuje změny vědomí, její nalezení však ano (aspoň u adaluter)
7) Klobouk má v mládí podvinutý, ve stáří ve středu prohloubený.
8) Můžeme ji sbírat i na dovolené v Africe, Japonsku nebo Peru.
9) Je z hub, které se hledají i na kolenou a očima stejně jako rukama.
10) Zlé jazyky tvrdí, že se dá používat i opakovaně.
11) V lese ji lze potkat dvakrát.

.....To už by snad mohlo stačit, hyn sa ukažte, kerak ste na tem.



.....Na závěr přidám ještě jeden houbový obrázek, sice předloňský, zato je houba z vlastní líhně, k ní snad nápovědy netřeba a kdyby přece najdete ji v mých starších článcích. A všimněte si data na snímku - 17 květen, nebýt toho, že vyrostl na zahradě, jít ho hledat do lesa tak brzo, by mě ani nenapadlo..



Den nultý

24. srpna 2011 v 21:53 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Aneb, den odjezdu, šílení a vypjatých nervů.

.....Rozhodla jsem se už před odjezdem, že se s vámi podělím o těch pár dní strávených tam, kde to mám nejraději. I zabalila jsem sešity, hned několik, propisky, taktéž v nezanedbatelném množství, nepřímo úměrném tomu, jak jsem si byla svým předsevzetím jista. V sešitě (jednom) se nakonec choulí poznámky typu "den tolikátý, aneb" abych alespoň nezapomněla, co se dělo a dva, tři náčrty textu.
Mým problémem je neschopnost být stručná, neumím to, pořád přidávám další a další slova, odbočuji, bloudím a vracím se úplně jinou cestou, ani navigace od autorizovaného výrobce v mém případě není nic platná. Než napsat jen pár slov, to raděj nic. Tyhle zkrácené verze myšlenek mi jdou jen v komentářích a i tam mám někdy problém "to" utnout. Jenže nebýt stručná má jednu velikou nevýhodu, zabírá to dost času, víc času, než se mi dostávalo, protože aby jeden kvalitně obrostl mechem v tak poměrně krátké době, musí se tomu poctivě věnovat. Navíc věčné otáčení stránek plašilo ptáky, kteří si vyhlíželi možné nemovitosti na příští rok, protože letos už se do výstavby žádný z nich nežene. A pointa? No, vlastně, nejspíš ta, že co jsem nezvládla v lůně přírody, teď doháním tady nad klávesnicí, lovíc horko těžko chutě, vůně a vzpomínky v krásně vyvětrané paměti.

.....Odjezdy vždycky strašně prožívám. Hlavně na nic nezapomenout (sklon zůstat doma mívají především léky s nutností denního užívání, či život zachraňující, jako živočišné uhlí, nebo sirup na teploty, nabíječka na mobil, který je bez ní zcela bezcenný, ač jinak též potencionálně život zachraňující, klíče od chaty a podobné "zbytečnosti"), balit systematicky a s řádným předstihem, jak na výpravu za sedm moří, spáchat týdenní nákup naprosto všeho (odjíždíme do míst, kde nakoupit znamená jít hodinku přes les a pak autobusem do Berouna) a to vše pod tlakem výčitek, že máme všeho moc, zdržujeme, otravujeme a......a vůbec.


.....Za léta manželství jsem se zklidnila, pochopila, že manžel klid a pohodu opravdu nepředstírá, že je mu vážně fuk, jestli vyjedeme o tři hodiny později, že čekání na parkovíšti před obchoďákem prospí a pak nás prostě s úsměvem odveze na místo určení, vyloží tašky a nefrflá, nemrmlá, netváří se, nevzdychá, nenadává, zkrátka nic. "Maňanismus" a jižanská vláčnost budiž pochváleny. Ale trvalo mi, než jsem dospěla k poznání, že se nemusím strhnout, vypustit duši a ještě se neustále omlouvat.
A teď jsem zase tam, kde kdysi. Zprvu ochotný, nicméně netrpělivý, popudlivý a nekomunikující táta, vnáší do našich odjezdů tolik adrenalinu, že, ač koním pod kapotou jeho auta na zuby nehledím, vzpamatovávám se z jeho "daru" ještě druhý den. Upřimný vděk se mísí s pocitem, že už nikdy víc, leč touha dostat se tam, kam mě srdce táhne je silnější a tak nedokážu příští nabídku "nechcete hodit na chatu?", proceděnou mezi zuby, odmítnout. A tak to protrpíme zas a znova, balím už den předem, aby tašky stály u domovních dveří nejméně dvě hodiny před odjezdem, na nákup odcházím sama a jsem pouze vyzvednuta cestou k cíli, aby se časové ztráty a třecí plochy snížily na minimum.
I tak, když jsme tu, tedy na chatě, tašky jsou vyloženy a za tátou se zakouří z výfuku, sesypu se na lavičku pod ořech a mít, dala bych si panáka. Chvíli sbírám síly a pak nastává fáze dvě - vybalit. Dokud není vše na svém místě nejsem schopná uzavřít kapitolu "příjezd" a otevřít kapitolu "pobyt" a vydechnout. Ale pak, pak přijde ta sladká odměna, kávička, jako vzpruha a můžu konečně vyrazit na obhlídku džungle, v kterou se stihla proměnit moje zahrada.
Jak jsme se ji zjara snažily zdomestikovat, kosily, sekaly, hrabaly a dělaly hory z "vytěžené" trávy, jsem se už zmiňovala, teď jen dodám, jako by se nebylo stalo, to téma už tu ostatně bylo - déjá - vu.
Pod osikou jsem zklamaná i nadšená zároveň, jen tři z dvanácti křemeňáků, jsou ještě poživatelní, ale zase z DVANÁCTI ! Naše houbová rodinka se navíc rozrostla o nový druh, loňské hojné "setí" se vyplatilo, máme kozáčky.
Jinak toho, krom přebujelé vegetace, moc k vidění není, ani letničky letos nedostaly šanci, nebylo kdy a těch pár semínek, co jsem stihla svěřit zemi, vesměs zaschlo. Jen řeřichy to jak zázrakem přežily a vykvetly nám v truhlíku na uvítanou. Ale nic nemůže zkazit můj pocit blaženosti, vědomí deseti dnů tady, mě zklidňuje a dává mi falešný pocit, že se jedná o věčnost. Ach, kéž by.

.....A prosím pozor........... virbl ..............nastává vskutku historická chvíle, konečně se podařilo dostat fotky z mého mobilu do počítače a já jsem stylem pokus - omyl, jednu z nich propašovala na blog a mohu vám tedy nastínit, neboť umělecká i technická kvalita této fotografie je hodna tak akorát toho stínění, jak v matných obrysech a nádherně nostalgické barvě, vypadá domeček, o kterém zde hodlám básnit.

.....Pokud budu úspěšná i nadále, budu se vám "chlubit" častěji a častěji, i když ty fotky mobilní jsou trošku --bilní.


Potvůrka podivná, protivná.

11. srpna 2011 v 11:20 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Realita je jako chameleon, co chameleon, kam se na ni ten plazivý krasavec hrabe. Chameleon totiž není povahy zákeřné, což se o realitě říct nedá, ani když se jí snažíte polichotit.

.....Kdybych měla začít úplně od začátku, musela bych se vrátit až k samotnému narození. Po devíti (v ideálním případě) měsících vznášení se v bezpečných vodách maminčina přístavu, bez pocitů hladu, žízně, obklopeni ochrannými hradbami, za které realita nemá přístup, se náhle všechno změní. Prásk, velký třesk, světlo, zima, rámus, hlad, realita jako z hororu. Ve většině případů je tu milující maminka, která číhající realitě neúnavně stíná všechny její zubaté hlavy a ještě nějakou dobu nedopustí, aby na nás dýchla svým jedovatým dechem.


.....Jak ale stárneme a maminka umdlévá, realita se začne nepozorovaně vkrádat zadem, z boku, horem i dolem a než se nadějeme, je jí všude plno. Realita máminých "ne nesmíš", realita prvních plácnutí přes plenku, realita odřených kolen, realita strašidel v tmavém pokoji, obávané učitelky ve školce, pihatého nosu, Pythagorovy věty, dvojky z chování, rovnátek, realita poznání, že bude hůř, první nešťastné lásky, první kocoviny, realita za realitou prověřují naší odolnost. A když už se nenajde další škola, na které bychom mohli v závětří snít o báječné budoucnosti a navíc nám mama hotel vypoví své služby, končí bezstarostné dětství, realita vycení zuby a bez varování se nám zakousne v lepším případě do lýtka, v horším do sedýnky a už se nepustí. Vítejte v dospělosti.


.....Od teď, se reality zbavíte jen ve vzácných chvilkách snění, ať už bdíce či spíce, v počátcích zamilovanosti a pokud máte duši dobrodruha, pak i ve chvílích, kdy zanecháte civilizaci za sebou, odjedete daleko do lůna přírody a setrváte přinejmenším do té doby, než začnete zlehka obrůstat mechem, případně houbou a ptáci nebudou váhat založit ve vašich vlasech svá hnízda.
O chemických únicích do antireality se šířit nehodlám, neboť můj vztah k nim je vysoce výbušný a poslední, po čem toužím, je nalézt svůj blog rozmetán po blokrajině plné kráterů.
Jestliže máte to štěstí a podaří se vám občas realitě zamávat, trošku škodolibě, bílým šátkem, musíte počítat s tím, že má paměť jako slon a při návratu vám to vrátí i s úroky. Nebudeme si nic nalhávat, někdy bývá dopad tak tvrdý, že si citlivější z nás pro příště netroufnou realitu vůbec opouštět, aby nemuseli stále zažívat traumatické návraty. Jejich život pak neprobíhá v proměnné sinusoidě extází a zoufalství, ale v ponuré rovině, kdesi kolem nuly lhostejnosti. Ti nejslabší (možná nejsilnější) se naopak do reality odmítnou vrátit jednou provždy a skončí v "laskavé" náruči zdravotního systému. Ale to už jsou extrémy, valná většina z nás má své adaptační programy a recepty, jak přežít čelní srážky s realitou.


.....Mé první střetávání s realitou, hned po ránu, bývá z nejtěžších. Otevření očí, nebo ten okamžik těsně před ním, ne nepodobný okamžiku zrození, kdy mozek pochopí, že ta mořská pláž, byla jen rozpustilá hra několika neuronů, které zrovna neměly co na práci a že madam realita nabízí zcela jiný pohled, než západ slunce ve vlnách, to je ta chvíle, kdy i růžová je černá a moje chuť do života je zavrtaná pár centimetrů pod dnem Mariánského příkopu. Realita si mne ruce: "to máme zase jedno luxusně vyvedené probuzeníčko".


.....Kafe, kafíčko, moje berlička, moje spása, moje mantra, léty opakovaná tak vroucně, že jen pomyšlení na ně léčí. Už ta jeho vůně donutí realitu se trošku umravnit a stáhnout ocas, co teprve sevřít šálek v dlaních a doušek po doušku ji topit v hořce sladkém opojení.
Áách, nejhorší mám za sebou, troška optimismu ostýchavě vystrčí vousky z dobře utajeného doupěte a když je realita pořádně vymáchaná a splihlá, troufne si i vylézt na krátkou procházku. Venčí se zhruba do té doby, než podlehnu svému hloupému zvyku, vpustit do svého životního prostoru trochu reality obecné, neboli pár čerstvých, ještě křupavých zpráv za světa i z domova. To už se optimismus zase choulí v úkrytu, a já střídavě propadám smutku, depresi a šíííílenému vzteku, podle toho, co ten den světoví pekaři zrovna upekli. Málo kdy, ale občas se zadaří, podlehnu i úsměvu a zřejmě pro tyhle okamžiky nejsem schopná s touto ranní sebedestrukcí skončit. Stále doufám, že jednou převládnou, inu, snílek.

.....Z kávy zbyla jen tmavá loužička na dně hrnku a po době strávené se světovou realitou, je na čase věnovat se realitě osobní, soukromé.
Pracovní realita mě už pár let míjí, nejdřív mateřská a potom nemoc, mi zajistily omluvenku, ale i tak vím, že právě ona patří k těm nejzuřivějším poddruhům a to ať už práci máte nebo hledáte. Mnozí z nás mají od ní šrámy a trvale zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi. V poslední době se mi zdá, že největší problém je nalézt, mezi dlouhou prací a krátkým spánkem, aspoň pár okamžiků, kdy by člověk mohl smysluplně vydat a hlavně si užít těch pár korun, které zbydou po zaplacení všech životních nezbytností (pokud vůbec zbydou). Osmihodinová pracovní doba se rozbujela tak, že být to jednotka času, den by musel trvat alespoň šestatřicet hodin, aby se poměr mezi prací, spánkem a volným časem vyrovnal. Z mé poslední zkušenosti s pracovně právním vztahem, bylo osm hodin přítomných pouze na výplatní pásce, jako konstanta užívaná pro výpočet platu. Ostatní hodiny byly zaměstnavatelem velkoryse přehlíženy a měl pro to dobrý důvod, ústy nadřízeného nám vzkázal, že kdo práci (poštovního doručovatele) stíhá dřív je lempl a komu osm hodin nestačí, je neschopný, s dodatkem, že venku čekají desítky zájemců na naše místo. Není nad kvalitní motivaci.

.....Další realita, která mě trvale přivádí do varu, je realita obchodně - zásobovací. Musím dávat velký pozor, aby mezi jednotlivými návštěvami mých "oblíbených" obchodníků nebyly přílišné odstupy, neboť jedině tak jsem ještě jakž takž schopná čelit faktu, že ceny nám rostou jako z vody a nevidět je delší dobu, už bych je holky ani nepoznala. Každy návrat mezi ně mě stojí spoustu sebezapření, ale utéct není kam.

.....Za poslední roky mám velké zkušenosti i s druhem velmi houževnatým, velmi těžko přemožitelným a tím je realita úřední. Má spousty přisluhovačů, kteří její absurdnost hájí vlastními těly. Musím říct, že ta mi dost nahání hrůzu, nějak v ní neumím chodit, za což může především má důvěra v to, že úředník přece musí vědět, co říká. Bohužel, jsem nenapravitelně naivní. Párkrát jsem sice měla to štěstí, to přiznám, ale už nesčetněkrát jsem zjistila, že úředník nejspíš říká, co mu slina na jazyk přinese, vhodně kombinované s tím, co si klient přeje slyšet, to vše za účelem zbavit se ho na co nejdéle, nejlépe do doby, kdy bude na dovolené. Fascinující jsou také naprosto rozdílné, často přímo protichůdné informace podávané různými zaměstnanci téhož úřadu, jako by jejich hlavní pracovní náplní bylo klienta zmást natolik, aby si příští návštěvu pokud možno rozmyslel úplně. Tato realita má u nás skvělé životní podmínky, živí se různými druhy formulářů, dotazníků, kolků, ale nepohrdne ani složenkami, říká se, že prý žere i obálky (s jakým obsahem, se doposud nepodařilo zjistit). Zkrátka je to druh reality, který se u nás nejspíš nepodaří jen tak vymýtit a tak je pravděpodobné, že se do ní dřív nebo později probudí každý z nás a pak.... budiž mu nebe milostivo.

.....Po dni, k prasknutí nacpanému různými druhy realit, se zmoženi vracíme domů, k realitě rodinné a partnerské. Může to být vysvobození a nebo taky poslední kapka.
Moje rodinná realita je uštěbetaná, ukřičená, upovídaná, lehce explozivní, hlučná, stále v pohybu, neodbytná, přítulná, vzdorovitá, únavná i vzpružující, ale hlavně milující.
Partnerská realita je oproti tomu bolavě prázdná, opuštěná, tesknící, toužící, slaná, a tichá, tak tichá.
V té prázdné posteli zavírám oči a doufám, že až se ráno probudím budu zpátky v realitě, která mě opustila. Ale víte jak to bývá, sny jsou sny a realita.............








PS: nebojte se o mě, odjíždím obrůstat mechem.

Porno pro gentlemana, Porno pro nesmělého panice

7. srpna 2011 v 22:54 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Prý, píšete článek k tématu týdne "Porno". No a v tom je kámen úrazu, nepíšu, nepíšu už od úterý, chci, ale "porno" mi jaksi kluzce uniká. Vím, když nemáte co napsat, prostě nepište, on se beztak svět nezboří. Jenže to bych se nesměla "seknout".
Byla v poslední době spousta témat, která jsem vynechala, nebo jsem nedošla dál, než k nedokončenému rukopisu a nic, žádný problém. Netuším proč jsem se umanula napsat právě na tohle, zvlášť, když to ani není něco, v čem bych byla nějaký znalec, nebo alespoň vděčný divák. Znáte ten pocit, že si na něco nemůžete vzpomenout, jméno filmu, herce, melodii písničky a čím víc se snažíte, tím víc vám to uniká. Je to tak blizoučko, hned za příští myšlenkou, na jazyku, ale nedosažitelné. Já v takovém případě nemám klid dokud na to nepřijdu, nebo neusnu. A tak je to i s tím pornem, jednou jsem si usmyslela, že něco bude a tak dnes, v neděli, kdy mám poslední možnost, jsem odložila papír a rozhodla se pro klávesopis. Nevím zda to něco změní, ale úvod by byl.

.....Jako na divákovi, by na mně pornoprůmysl rozhodně nevydělal, běžný pornofilm ( schválně nepíšu normální, protože slovo norma je v oblasti sexu velice ošidné), tedy film, jehož jediným záměrem je ukázat co nejvíc vydařených "milostných vzplanutí", nebo spíš jen "vzplanutí", dotažených k fyzickému aktu, splynutí, spojení ....doplňte co libo, protože chápu, že tyto výrazy nezní zrovna jako z pornoslovníku; provedenému v neroztodivnějších polohách a za co nejhlasitějších zvukových projevů, ve mně probouzí mnohem víc chuť se smát, než si to taky vyzkoušet.
Pokud má takový film delší stopáž, propadám se do stavu jakéhosi odcizeného absurdna, a když zavřu oči vidím míhající se změť těl, bez ladu a skladu a hlavně beze smyslu. Uniká to hlavní, vášeň, cit, souznění, vztah. Nemám nic proti pornu, jen mám raději příběh, a nemusí být sex pod peřinou, naopak, pokud cítím z dvou lidí aspoň náznak opravdového zaujetí jednoho pro druhého, pak je vše o něčem jiném, pak sedím a prožívám, jak cit tak vášeň, pak se můžu nechat inspirovat, rozechvět, na to moje tělo slyší.
A tím nemyslím romantické filmy ála Rosamunde Pilcher, nebo dokonce telenovely, stále se pohybujeme v oblasti porna, no dobře, možná i erotiky.

.....A pak je tu literatura a tady musím říct, že beze zbytku zapadám do výzkumu, který tvrdí, že muži reagují více na obraz a ženy na představy. Porno v psaném projevu má na mě mnohem větší účinek, už proto, že tam alespoň jakýsi příběh bývá přítomen vždy (vynechám samoúčelné povídky kde se kromě slov popisujících jak to kdo komu "udělal" vyskytují už jen vulgarismy). A co je hlavní, vše se přizpůsobí mým představám a rozhodně je intimnější. Ke knížce Fanny Hillová jsem se dostala jako poměrně mladá a ač to může být vlastně četba téměř úsměvná, zvlášť v dnešní době, tehdy to pro mě bylo něco naprosto nového a odlišného od těch několika útržků takzvaného "péčka", které jsem, samozřejmě bez vědomí rodičů, jedním očkem "zahlédla". Nakonec, pro mě vždycky literatura byla prvním a leckdy jediným zdrojem informací o čemkoli, tak proč vynechávat právě sex? Milenec lady Chatterleyové se sice nedá nazvat pornem, ale jisté scény....... No a slavný Markýz de Sade, co dodat?

.....Možná vám není úplně jasné, nad čím jsem to tak dlouze, od úterý do neděle uvažovala, když se zdá, že můj názor na pornografii je nekomplikovaný, ničím výjimečný a obyčejný. Bude to tím, že jsem vlastně vůbec o svém názoru psát nechtěla, to je prostě jen plán B, možná spíš plán W, původně měla být stvořena báseň. Ta první vznikla poměrně brzy, leč neměla bohužel s pornem nic společného, možná tak v devatenáctém, či osmnáctém století a i to se přeceňuji, i v té době byli autoři, kteří dávali věcem pravá jména. Nazvala jsem ji tedy Porno pro gentlemana a i tak je mi toho chudáčka líto, nebot je odkázán hlavně na svou fantazii a to je, jak jsem již uvedla, doménou spíš žen.


..Porno pro gentlemana..


Och, odhalený kotníčku
pod lemem JEJÍCH šatů,
já s chvěním touhy na víčku
vdechuji vůni hřebíčku,
levanduli a mátu.


Kéž do snu mého zavítá,
ať více mohu zříti,
kéž pod spodničkou bělavou,
když tančí, ruce nad hlavou,
se lýtko bílé svítí.


Ty křivky, umně zakryté
víc odhalí, než skryjí,
tak ňadra oblá spatříte
a pro ten pohled zradíte
i něžně mléčnou šíji.


Je obraz vzácný v podvečer,
když západ rudý hasne,
co já se před ním naklečel
neb rozum můj se odmlčel,
pro její tělo krásné.


Jak Venuši, když stoupá z vln,
kdybych tak směl ji poznat
a vášně, touhy, žáru pln,
do jejích očí, plachých srn
svůj cit jí vroucně doznat.


Jak víno její krásu pít,
jeho chuť před ní bledne
až do rána pak zůstat bdít
nedopřát hříchu chvíli klid
dno slasti změnit na bezedné.


.....No uznejte, že tohle sotva mohu v dnešní době nazvat pornem. Jenže jak napsat báseň o pornu a vyhnou se přitom jistým charakteristickým výrazům, neboť, já se jim toužím vyhnout. Ale je to ještě potom porno? Nejistá si sama sebou i správným pochopením pojmů, tvořím dílko druhé, horko těžko a je to na něm znát, Zveřejním ho vlastně jen proto, abych ukázala, jak jsem se s tím prala a jak jsem bohužel prohrála, je mi líto, porno zkrátka nebude.


..Porno pro nesmělého panice..


Večer do noci přetéká,
po dlouhém dni mám volno,
však nuda mě dnes nečeká,
ta nejvíc děsí člověka,
já půjčil jsem si porno.


V půjčovně moje rudá tvář
slečnu moc pobavila,
asi jsem hodně špatný lhář,
bloumal jsem dlouho křížem kráž,
však ona byla milá.


Konečně tedy uvidím,
o čem tak všichni básní,
jsem sám a tak se nestydím,
do lžnice se uklidím
popustit uzdu vášni.


A pozor už to začíná,
prý za kvalitu ručí,
dívenka zjevně "nevinná"
šatičky lehké rozpíná
a chlápek na ni čučí.


Má tělo pružné, ohebné,
jemu se jistě líbí,
tak praporec svůj pozvedne
na slečnu chvatně dolehne
a hekají jak diví.


Na dveře kdosi zabuší
a hnedle se k nim přidá,
neptá se jestli neruší,
dívenka ani netuší,
že chlápka za ní střídá.


Pak se mi náhle ztrácí děj
a postavy se pletou,
na place zavlád velký rej,
ten první nakonec je gey,
pověst má značně jetou.


Kdo s kým, už ani netuším,
ta nahá těla šílí
zdá se, že snad se nevzruším,
rozkoše závrať nezkusím
zažívám těžkou chvíli.


Za slečnou ráno pospíchám
vrátit tu hovadinu
a ač se velmi ostýchám
na rande zvu ji, nevím kam,
zatím snad na zmrzlinu.


Tak a to je konec pohádky o pornu - nepornu. Přesto se velmi omlouvám, pokud jsem někoho pohoršila, či naopak nedostatečně uspokojila, neboť obojí je možné.

Ach, ta orientace.

5. srpna 2011 v 0:42 | adaluter |  HLÁŠKY
.....Co se člověk v parku, lépe řečeno na dětském hřišti, nedozví. Já si, zas tak jednou, v klídku sedím na lavičce, něco si čmárám do svého nepostradatelného sešitu a jen tak na čtvrt očka a na půl ucha sleduji Juli, kterak navazuje známost na houpačce. Hošík je o kousek větší než ona, tak ho tipuji na sedm, osm let, neboť Julka, se svými sto třiceti centimetry v pěti a půl ,odpovídá osmi letům, tudíž když si vybírá kamarády podle výšky, bývají zaručeně starší.
Následně také bývají mile či nemile zaskočeni její pětiletou psychikou a znalostmi. Mile i proto, že její zvídavá povaha nabízí poměrně velký prostor typům, které rády svému okolí sdělují všechny, za svůj život těžce nabyté, poznatky a zkušenosti. A že jich je.
V zásadě se Juli do vztahů nemíchám, ale když jsem zaslechla zcela zřetelně z chlapcových úst slovíčko "lesba", nejedna matka pochopí, že jsem zbystřila a přesměrovala k houpačkám pozornost obou uší a celého jednoho oka, to abych je moc nevystrašila a neuťala slibně se vyvíjející rozhovor.

....."Co je to?", bezelstně se zeptala Juli. Natěšený klučina na sobě nedal znát rozrušení a téměř znuděně opáčil : "No, dyž sou spolu zamilovaný dvě holky, tak sou lesby." Houpal se, jako by právě nesdělil Julče své nejskandálnější poznání. A taky že ne. "Já, ale miluju kluka, a on se zamiloval do mě." nedala se Juli. A teď měl teprve přijít vrchol, nonšalantní zhoupnutí a lehce pohrdlivý výraz, doprovodil jeho, nad slunce jasnější, odhalení: "Tak to seš gej, dyž miluješ kluky, seš gej."
Julča se nebránila, neboť sdělení mělo svou, pro její pětiletou mysl přijatelnou, logiku, okolnosti neznala a tak mu žádnými protesty nezkazila jeho těžko skrývanou radost znalce života a drsnýho borce.

.....A já? No já jsem mu samozřejmě vděčná, aspoň mě Juli v pubertě ničím nepřekvapí, není nad to, znát orientaci svých ratolestí už od pískoviště.

Kudy prosím na svět?

3. srpna 2011 v 0:36 | adaluter |  FAKT BABIČKA ???
21.6.2011 9:35
.....Sedím tu a usínám, kolem se občas rozhlaholí ruch nemocnice a pak je zase ticho, které mi přivírá víčka. Rézku neslyším, jen smích a hlasitý hovor sester, nevím co teď, jsem tu sama, snad o mně ani nikdo neví. Rézka. Nevím jestli chtěla, abych šla s ní, přijali ji a hned odvedli někam pryč, myslela jsem, že se ještě vrátí, ale ne, tak tu sedím, čekám a nevím. Měla bych být rozrušená, nervózní, vyburcovaná, ale je to právě naopak. Přišlo to o tři týdny dřív a já nějak nevím, jak to pobrat a urovnat si to v hlavě, zvyknout si, připravit se na to. Doma není nic hotovo a těžko to já sama stihnu, pokud Rézku pustí domů v normálním termínu a to zas doufám, že pustí, tři týdy dřív snad není zas tak moc, zvlášť, když neměli úplně jasno s datem porodu. Ani s penězi to není v dobré konstelaci, je mi líto jestli mě tam chtěla, že jsme se líp nedohodly, doufám, že se nebude cítit opuštěná.
Jsem unavená, nespaly jsme celou noc. Juli ráno nevypadala moc dobře, asi na ní něco leze, zůstala doma s mámou a táta nás hodil do porodnice, Rézka pořád nechtěla, ale já trvala na svém, musí ji aspoň vidět a pak se můžem vrátit domů. Ha ha, domů, pěkně šupajdila rovnou na porodní sál. Ani to oblečení nemám připravené, ještě, že je to vyprané, něco zvládnu vyžehlit, koberec musím vyčistit, nábytek vystěhovat a nastěhovat, z půdy postýlku a kočárek, koupelnu vymalovat, nové lino do chodby. Parádní program. Nevím proč jsem přesvědčená, že to bude kluk, Rézka měla vážně špičaté bříško.

.....Já tu doopravdy usnu, to bude ostuda, pokud si mě tedy vůbec někdo všimne, protože za tu hodinu, co tu jsem, si nevšiml. Byl by to Matias, to jsem ještě slyšela jak říká Rézka sestře, ale holčičku nevím, pro co se nakonec rozhodla, jestli Emma, nebo Sofie, nebo oboje. Jsem tak netečná, že snad musím být v šoku nebo co. Doufám, že to kočička vydrží, aspoň trošku v pohodě, že jí mimísek rozzáří, až jí ho dají do náruče. Porodní sál je odtud asi dost daleko, tak si říkám, jak se vlastně něco dozvím, když o mně nikdo neví. Vzali ji bez problémů, i když nebyla registrovaná, zkrátka akutní porod, nikdo to neřešil. I jinak to tu působí prázdně, žádné návaly rodiček, jedinou maminku, co tu byla, když jsme přišly, poslali po půlhodině ještě domů, ať počká a přijde později odpoledne nebo večer, že to má čas. A pak nikdo, mrtvo, jen já sedím v čekárničce, tři krát tři metry, odříznuté od zbytku světa a abych se nezcvokla nebo neusnula, píšu si tu tyhle .......
Právě tu byla sestra, zeptat se, jestli chci k porodu, že Rézka taky neví, chvíli jo, chvíli ne, celá Rézka, než si v cukrárně vybrala zmrzlinu, chtěli zavírat. Doufám, že se chuděrka nebojí jen kvůli penězům, stojí to sedmset korun, ale to já klidně dám, pokud bude chtít, možná neví, jestli je mám sebou, sakra měly jsme se líp dohodnout, ale šlo to tak rychle. Nakonec, bylo by to fajn, vidět mrňouska hned po narození, no aspoň vím, že o mně sestra teď ví, tak snad se ke mně něco donese. Rézka blbě snáší bolest, netuším jak to bude prožívat a těžko říct, jestli kdybych tam byla, nebylo by to vlastně pro ni horší, ach jo. Ale jsem tady, tak je to na ní.

.....Nevím, jestli je to klimatizace, či co, ale zní to jako déšť na plechové střeše. Docela příjemný, ale strašně uspávající zvuk. Za chvíli začnu budit sama sebe kručením v břiše. Ještě, že jsem ráno stihla aspoň to kafe, jnak bych tu už praštila hlavou o stůl, jak v narkóze.
Rézka nemohla večer usnout, bylo jí nějak "blbě", já seděla u počítače a hledala rozdíly mezi stahy a poslíčky, jelikož jsem poslíčky ani u jedné neměla, nemohla jsem srovnávat s vlastní zkušeností. Jenže ani Rézka nebyla schopná přesně definovat, co vlastně cítí a tak jsme tím spíš zabíjely čas, než abychom na něco přišly. Ráno jsem byla rozhodnutá jet do porodnice, ať už to je cokoliv, intervaly byly krátké a bolest se stupňovala, já už měla celkem jasno, ale připustit jsme si to nechtěly ani jedna. V porodnici měli jasno taky, stahy po dvou minutách tak šup na porodní sál.
Courají tu instalatéři a řeší záhadu mizející teplé vody, Ve tři v noci je a ve čtyři najednou není. Hůůůů, Bermudský trojúhelník je proti tomu legrácka. Okukují trubky, oťukávají kohouty a pokřikují na sebe, jako by ani nebyli v porodnici, ale ve fabrice "Jendóóó, máš tóóó?!" Jen tiše doufám, že některý z těch kohoutů nemají přímo na porodním sále. "Nééé, to bude ten druhéééj!" A je to tu. "Ten v chodběéééé". Tak to se mi ulevilo.
Kluk, nebo holka? Sakra, brzy se to dozvím, neuvěřitelné.

..... Včera mi Rézka vyprávěla jak si představuje babičku. Samozřejmě šátek, široké, nabírané sukně, hůl a sype z ošatky zrní slepicím. Pak ty slípky shodí z lavičky na zápraží a sedne si na sluníčko. Peče buchty, vaří kulajdu a škubánky s mákem, sbírá smetanu z domácího mléka a zavařuje i borový šišky. Nevím, proč jsem jí dovolila dívat se na Babičku, mělo by to být s hvězdičkou, nebo varováním, že všechny osoby jsou naprosto smyšlené a veškerá podobnost je čistě náhodná. Tohle je snad ještě větší idealismus, než čekat na prince na bílém koni. Takhle dnes nevypadají ani prababičky, natož babičky čtyřicátnice. Čím to, že svět tak poskočil, byly ty bábinky v šátcích opravdu tak staré, nebo tak vypadaly už v pětačtyřiceti? Na vsi, tam jsou ještě i dnes ošátkované babušky občas k vidění, ale já budu asi pro vnoučátko hořkým zklamáním. I když, představa jak na chatě sypu slepicím a sekám trávu králíkům, peču, smažím vařím a vysedávám na slunci, je dost lákavá.
Zvláštní, jak je ten čas relativní, mně s zdá to čekání docela dlouhé, ale jak nekonečné musí teprve připadat Rézce, hlavně, ať jsou prosím oba, nebo obě v pořádku, zbytek už nějak zvládnem. Už zase usínám, chtělo by to dalších pár kafí. Rézka musí být strašně unavená, snad jí hormony povzbudí. Mě nemá co nabudit, je tu ticho, klídek, teplo, žádná okna, mrtvo, spavo. Bojím se odejít, na záchod, nebo pro kafe, abych se sem pak dostala, nechci zvonit a taky, co kdyby mě přeci jen chtěla a já byla zrovna pryč. Páni, půl dvanácté, když jsem se dívala naposled, bylo deset, teď jsem měla pocit, že není ani jedenáct. Tak nevím, jestli chvílemi spím, nebo to tak zabíjím tím psaním. Pořád jsem tu sama. Nejspíš je přes den míň porodů. Stejně je to zvláštní, Rézka i Juli se narodily skoro ve stejnou hodinu, někdy kolem druhé po půlnoci, já taky tak nějak a najednou tu máme deňátko, aspoň doufám, že nebude čekat do noci. Už i proto mám čím dál větší pocit, že to bude kluk. I to jméno, Emma a David, byly původní návrhy už nejmíň dva měsíce a najednou v noci změnila Rézka Davida, že jí nějak nesedne, že jí to nezní a vybrala si Matiase, o kterém dřív nepadlo ani slovo. Jako by si mimčo samo řeklo o jméno. Když si představím, jak dlouho může trvat takový porod, těžko uvěřit, že bych tu nakonec opravdu neusnula. U mě taky u porodu nikdo nebyl, ale já bych tam mámu ani nechtěla a ona se taky neptala, ani u Juli se taťka necítil a já ho nenutila, ale u Rézky mám pocit, že bych s ní chtěla být, chránit jí, přijde mi zranitelnější a ještě nezkušenější, než jsem byla já, je jí jen devatenáct. Někdo jde, snad se konečně něco dozvím....................

.....Tady zápis končí, přišla sama paní doktorka, zeptat se jestli bych přeci jen nechtěla jít na sál, že to Rézka nějak špatně snáší a mateřská ruka.... Nedopověděla, ale působilo to na mě dojmem, že doufají, že jí budu spíš krotit a umravňovat, než podporovat a povzbuzovat. Prý to vidí tak ještě na deset hodin, tak kdybych tedy chtěla a v očích měla napsáno "chtějte", byla to mladá holka, ač je zvláštní říkat to o lékařce, ale byla to prostě holka a nejspíš opravdu doufala, že tam budu nápomocná. Ať si jen prý skočím dolů do pokladny zaplatit poplatek a vrátím se a zazvoním, sestra mě odvede za Rézkou na sál. I když jsem měla deset hodin, letěla jsem jak splašená dolů, v pokladně si málem okousala nehty při čekání, až na mě přijde řada, ale ani ne za patnáct minut už jsem zvonila u sálu. Sestřička mi otvírá, ale tváří se divně, hrklo ve mně. "Víte, paní ...." Hlavou mi běží, to nejsou špatné zprávy, to jsou rozpaky "víte, ony se nás rodičky na kurzu často ptají, jak dlouho to bude trvat, ale", no já už měla jasno, bleskly mi hlavou vzpomínky na mé dva porody, byla jsem klidná a čekala, jak se s tím sestra popere "ono se to někdy špatně odhaduje, víte, ten čas, ono se to přesně" "Ano, já vím" usmála jsem se. Sebrala odvahu a vyhrkla "no víte, ona, ona už zatím vaše dcera porodila, ale víte, my, my už vám ty peníze nemůžeme vrátit". Dívala se na mě s výrazem, jako by čekala, že vybouchnu. Když se nedočkala, pokračovala "ale jestli chcete, můžete tam s dcerou a miminkem počkat ty dvě hodiny, než je odvezou na šestinedělí" "Jistě, moc ráda." Byl to pech, ale vlastně lepší tak, než aby se chudinka trápila ještě dalších deset hodin, jak jí "předepsala" paní doktorka. Vlastně mě to nepřekvapilo, stejným způsobem přišly na svět Rézka i Juli, nejdřív žádný spěch, lékaři to viděli na x hodin a pak je nestačily asistentky málem ani zavolat. Julinku dokonce držela, aby se nenarodila dřív, než dorazí lékařka, kterou měla na telefonu v druhé ruce.

.....Sestřička mě odvedla do převlékárny, ať prý se přeoději do jejich modravých sálových oblečků, reprezentovaných halenou přes hlavu a plátěných kalhot. Ale ouha, kalhoty, patery, byly všechny jedné velikosti, nikoliv té mé, vlastně se té mé ani nepřiblížily, čekaly tu na štíhlé, vysoké otce (dlouhé byly až, až), nikoli na babičku při těle. Prostě jsem je neoblékla a tak tedy v haleně a vlastních kalhotách jsem se vydala za sestrou, ta ještě cela nervózní z "pokaženého" porodu, se mi snažila pomoci tím, že mi půjčila jednorázový plášť, z poloprůsvitné zelené "hmoty", neboť látka to nebyla, který se zavazoval za krkem a vzadu v pase. Jak mi roztřesenýma rukama uvazovala v pase tkaničku, utrhla se jí, no nic, už mě vedla na sál, ale pořád byla tak nervózní.... Měla jsem brzy pochopit proč. Těsně před sálem vyšla z jedněch dveří přísně se tvářící sestra a hromovým hlasem spustila na tu ubožačku "takhle jí vedete na sál?" "No to snad nemyslíte vážně!" Chuděra sestřička začala blekotat něco o tom, že na převlékárně jsou jen malé kalhoty a že tedy myslela... Vrchní se na mě ani nepodívala a směrem k podřízené štěkla "Tak kalhoty dolů" a zmizela v jiných dveřích. Ještěže už měla Rézka všechno za sebou, neboť jsem přeci jen chvíli bojovala s hrdostí, ale pak jsem na ní dupla a zahnala ji do kouta, stáhla gatě a v haleně do pasu a pláštíkem po kolena, zavázaným navíc jen za krkem a tudíž v partii prodloužených zad již notně pootevřeným, jsem se, modlíce se, aby mě potkalo co nejmíň lidí, plížila konečně k porodnímu sálu. To vše za pouhých sedm stovek, no neberte to, kam se hrabou agentury na zážitky.
Něco tak nedůstojného jsem nezažila snad nikdy, ale co bych pro vnoučka neudělala.
Paní doktorka na mě sice koukala divně, ale komentářů se zdržela, s cukajícím koutkem přehodnotila svůj názor, na to, že to Rézka těžko snášela, neboť deset minut (nikoli hodin) před porodem měla prý nárok, nakonec dostala i pochvalu, jak jí to šlo pěkně rychle. A u příštího porodu, ať je prý upozorní, že rodila překotně. Sestra mě uklidila za plentu, podala mi židli a tak jsem byla ušetřena dalších tázavě pobavených pohledů a mohla se konečně podívat na to škvrně, kvůli kterému mi stálo za to běhat po porodnici s téměř holým zadkem. A stálo to za to, věřte, že stálo. Rézka si ještě chvilku "užívala" šití, ale pak už nás nechali o samotě, abychom mohly obdivovat Matiase, neboť má intuice byla správná. Ve dne rodíme kluky.




.....První část, až do příchodu lékařky, byla psaná přímo v porodnici, tak, jak se mi myšlenky valily hlavou, mezi čekáním na mimčo a mikrospánky. Proto je tak zmatená a nesouvislá, zato naprosto autentická.
Druhou část jsem už dopisovala doma, nicméně je to přesný popis událostí. Ještěže jsme nerodily v neděli, to prý měli přes den dvacet pět porodů a moje důstojnost by jistě mezi nějakými patnácti, dvaceti tatíky a hromadou personálu dostála mnohem větší úhony, než v to poklidné, prvněletní úterý.