O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Den nultý

24. srpna 2011 v 21:53 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Aneb, den odjezdu, šílení a vypjatých nervů.

.....Rozhodla jsem se už před odjezdem, že se s vámi podělím o těch pár dní strávených tam, kde to mám nejraději. I zabalila jsem sešity, hned několik, propisky, taktéž v nezanedbatelném množství, nepřímo úměrném tomu, jak jsem si byla svým předsevzetím jista. V sešitě (jednom) se nakonec choulí poznámky typu "den tolikátý, aneb" abych alespoň nezapomněla, co se dělo a dva, tři náčrty textu.
Mým problémem je neschopnost být stručná, neumím to, pořád přidávám další a další slova, odbočuji, bloudím a vracím se úplně jinou cestou, ani navigace od autorizovaného výrobce v mém případě není nic platná. Než napsat jen pár slov, to raděj nic. Tyhle zkrácené verze myšlenek mi jdou jen v komentářích a i tam mám někdy problém "to" utnout. Jenže nebýt stručná má jednu velikou nevýhodu, zabírá to dost času, víc času, než se mi dostávalo, protože aby jeden kvalitně obrostl mechem v tak poměrně krátké době, musí se tomu poctivě věnovat. Navíc věčné otáčení stránek plašilo ptáky, kteří si vyhlíželi možné nemovitosti na příští rok, protože letos už se do výstavby žádný z nich nežene. A pointa? No, vlastně, nejspíš ta, že co jsem nezvládla v lůně přírody, teď doháním tady nad klávesnicí, lovíc horko těžko chutě, vůně a vzpomínky v krásně vyvětrané paměti.

.....Odjezdy vždycky strašně prožívám. Hlavně na nic nezapomenout (sklon zůstat doma mívají především léky s nutností denního užívání, či život zachraňující, jako živočišné uhlí, nebo sirup na teploty, nabíječka na mobil, který je bez ní zcela bezcenný, ač jinak též potencionálně život zachraňující, klíče od chaty a podobné "zbytečnosti"), balit systematicky a s řádným předstihem, jak na výpravu za sedm moří, spáchat týdenní nákup naprosto všeho (odjíždíme do míst, kde nakoupit znamená jít hodinku přes les a pak autobusem do Berouna) a to vše pod tlakem výčitek, že máme všeho moc, zdržujeme, otravujeme a......a vůbec.


.....Za léta manželství jsem se zklidnila, pochopila, že manžel klid a pohodu opravdu nepředstírá, že je mu vážně fuk, jestli vyjedeme o tři hodiny později, že čekání na parkovíšti před obchoďákem prospí a pak nás prostě s úsměvem odveze na místo určení, vyloží tašky a nefrflá, nemrmlá, netváří se, nevzdychá, nenadává, zkrátka nic. "Maňanismus" a jižanská vláčnost budiž pochváleny. Ale trvalo mi, než jsem dospěla k poznání, že se nemusím strhnout, vypustit duši a ještě se neustále omlouvat.
A teď jsem zase tam, kde kdysi. Zprvu ochotný, nicméně netrpělivý, popudlivý a nekomunikující táta, vnáší do našich odjezdů tolik adrenalinu, že, ač koním pod kapotou jeho auta na zuby nehledím, vzpamatovávám se z jeho "daru" ještě druhý den. Upřimný vděk se mísí s pocitem, že už nikdy víc, leč touha dostat se tam, kam mě srdce táhne je silnější a tak nedokážu příští nabídku "nechcete hodit na chatu?", proceděnou mezi zuby, odmítnout. A tak to protrpíme zas a znova, balím už den předem, aby tašky stály u domovních dveří nejméně dvě hodiny před odjezdem, na nákup odcházím sama a jsem pouze vyzvednuta cestou k cíli, aby se časové ztráty a třecí plochy snížily na minimum.
I tak, když jsme tu, tedy na chatě, tašky jsou vyloženy a za tátou se zakouří z výfuku, sesypu se na lavičku pod ořech a mít, dala bych si panáka. Chvíli sbírám síly a pak nastává fáze dvě - vybalit. Dokud není vše na svém místě nejsem schopná uzavřít kapitolu "příjezd" a otevřít kapitolu "pobyt" a vydechnout. Ale pak, pak přijde ta sladká odměna, kávička, jako vzpruha a můžu konečně vyrazit na obhlídku džungle, v kterou se stihla proměnit moje zahrada.
Jak jsme se ji zjara snažily zdomestikovat, kosily, sekaly, hrabaly a dělaly hory z "vytěžené" trávy, jsem se už zmiňovala, teď jen dodám, jako by se nebylo stalo, to téma už tu ostatně bylo - déjá - vu.
Pod osikou jsem zklamaná i nadšená zároveň, jen tři z dvanácti křemeňáků, jsou ještě poživatelní, ale zase z DVANÁCTI ! Naše houbová rodinka se navíc rozrostla o nový druh, loňské hojné "setí" se vyplatilo, máme kozáčky.
Jinak toho, krom přebujelé vegetace, moc k vidění není, ani letničky letos nedostaly šanci, nebylo kdy a těch pár semínek, co jsem stihla svěřit zemi, vesměs zaschlo. Jen řeřichy to jak zázrakem přežily a vykvetly nám v truhlíku na uvítanou. Ale nic nemůže zkazit můj pocit blaženosti, vědomí deseti dnů tady, mě zklidňuje a dává mi falešný pocit, že se jedná o věčnost. Ach, kéž by.

.....A prosím pozor........... virbl ..............nastává vskutku historická chvíle, konečně se podařilo dostat fotky z mého mobilu do počítače a já jsem stylem pokus - omyl, jednu z nich propašovala na blog a mohu vám tedy nastínit, neboť umělecká i technická kvalita této fotografie je hodna tak akorát toho stínění, jak v matných obrysech a nádherně nostalgické barvě, vypadá domeček, o kterém zde hodlám básnit.

.....Pokud budu úspěšná i nadále, budu se vám "chlubit" častěji a častěji, i když ty fotky mobilní jsou trošku --bilní.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 24. srpna 2011 v 23:40 | Reagovat

Fotka je opravdu úžasná. Ani jsem netušila, že z mobilu může vypada fotka na blogu takhel báječně.
Styl psaní je zřejmě stejný jako styl života:-) Co Ty na to? Tvé kapitoly ze života bych raději četla na papíře. Jelikož jsme si konečně z prasátkových peněz zakoupili tiskárnu, budu to tak dělat s tvými texty. Na blogu se mi dlouhé texty čtou špatně. Ale to říká ta prává, že?

2 Malkiel Malkiel | Web | 24. srpna 2011 v 23:50 | Reagovat

Chajda schovaná mezi stromy vypadá útulně. To mě na chatě stromy bohužel chybí a v takových dnech, jako jsou právě teď, si tam připadám jako na Sahaře. Apropó, taky mám problém s nedostatkem stručnosti. ;-) Jinak ta fotka vypadá jako takové retro.

3 Janinka Janinka | Web | 25. srpna 2011 v 7:49 | Reagovat

Tvoje houbová rodinka se rozrostla o kozáčky, moje botičková pidirodinka zase o kozačky :D.
Fotka vypadá bezvadně, hlavně ten kočárek na dvorečku. A stromy okolo jsou naprosto úžasné, miluju, když ve větru šumí...

4 signoraa signoraa | Web | 25. srpna 2011 v 10:11 | Reagovat

Fotografie v sépiovém odstínu vypadá jako ze starého alba. Tvoje vyprávění o odjezdu mi připomíná moje "pakování se" kamkoliv. Já už dospěla do stádia, kdy jsem si vytvořila v počítači seznam, který průběžně aktualizuju. Škrtám zabalené, ručně připisuji to, co na seznamu chybí a myslím si, že už bych se bez toho kusu papíru asi nikam nevydala. Můj muž se mračí, že mi to trvá. A pak nejhorší je závěrečný nákup potravin. Nečeká v autě a nedříme (co já bych za to dala), ale tlačí úporně vozík za mnou po obchodě a má výraz "burlaka na Volze". Stačí jen, když udělám dva kroky mezi regály, abych zjistila, že musím mezi jiné, ale nemůžu zpět - je tu manžel s vozíkem. [:tired:] Jediné štěstí je to, že necestujeme tak často, aby to vyžadovalo velké pakování.
Těším se na další pokračování z pobytu ve tvém oblíbeném místě. :-D

5 Malkiel Malkiel | 25. srpna 2011 v 11:45 | Reagovat

[4]: Výraz burlaka na Volze mně velmi pobavil. :-D Ten obrázek z učebnice na ZDŠ byl náš nejoblíbenější. Je vidět, že máš manžela hezky vycvičeného a že kopíruje tvoje kroky v supermarketu, abys nemusela chodit daleko k vozíku. :-D

6 jezura jezura | Web | 25. srpna 2011 v 14:42 | Reagovat

Já bych řekla, že hlavní je, že jsi svědomitá a snažíš se nic nezapomenout. Ono je to asi jiné ve městě a nebo někde takhle na chaloupce, která mi opravdu také připomněla retro. Jinak, Alenko, ten burlak na Volze - to znám. Mám to taky doma v kopii. Lucinko, doufám, že na pokračování pobytu nebudeme čekat dlouho.

7 adaluter adaluter | Web | 25. srpna 2011 v 21:23 | Reagovat

[1]: Fotka v sépiovém odstínu vypadá z mobilu lépe než barevná, už proto, že u tohoto "stylu" člověk jistou nedokonalost předem očekává. Co se týká dlouhých článků, ani jsem to nikdy nezačala řešit, jak se mi čtou na blogu, protože jinou možnost stejně nemám a brala jsem to jako samozřejmou součást blogování. Když mě něco zaujme prostě čtu. Je ale pravda, že knihu bych na netu asi nečetla, tu si radši koupím, nebo půjčím. Papír je zkrátka papír. :-)

[2]: Ááá, stromy jsou základ, proč nějaké nevysadíš? Syny jsi zplodil hned dva, kadibudku jsi dal taky jakž takž do kupy (byť málem za cenu vlastního života), tak to ti jen zbývá zasadit ten strom. Nebo dva. :D  :D  :D
O tvé "stručnosti" mám již jakési povědomí. ;-)
Retro není pouze foto, hlavně sama chajda je retro. :-D

[3]: Ač jsou kozáčci a kozačky úplně jiného druhu, u srdce zahřejí oboje. :-D

8 Malkiel Malkiel | 25. srpna 2011 v 23:55 | Reagovat

[7]: Trochu bych upřesnil tu patálii s kadibudkou. Tam to totiž nebylo s nasazením mého života, ale s nasazením mé "mužnosti".
Stromy jsem tam už zasadil dva, ale ani jeden se neuchytil. Dokonce jsem se tam pokoušel jako živý plot vysadit pámelník, který jinak roste jako plevel i na asfaltu. Tam se ovšem neuchytil. Jakýsi tamní "genius loci" totiž způsobuje, že tam vyroste pouze to, co se tam samo od sebe uchytilo, nikoliv bylo vysazeno. ;-) Retro chaty a vůbec všechny staré budovy jsou nejlepší, protože mají svojí osobnost a vlastní kouzlo.

9 adaluter adaluter | Web | 26. srpna 2011 v 0:58 | Reagovat

[4]:Jsem ráda, že v tom nelítám sama, hned je mi líp. :-P
Od teď se budu v Kauflandu lépe rozhlížet, až uvidím burlaka, kouknu půl metru před něj a konečně se uvidíme naživo. :-D

[6]: Ta snaha o svědomitost, mě stojí dost nervů a nepostradatelnost jistých věcí bohužel roste přímo úměrně se vzdáleností od "civilizace". :D

[8]: Pro mnoho mužů je to v podstatě totéž. :D
Co se zalesnění Sahary týká, zkus se poradit s Přemkem, nebo ptákem Loskutákem. :-D  :-D

10 Verča Verča | E-mail | 26. srpna 2011 v 12:10 | Reagovat

Přeju, aby sis tý svý džungle nadále užívala a balení prožívala v klidu. Jo, je to těžký, ale jde to. Já si taky vždycky stokrát řeknu, jestli jsem na něco nezapomněla, ale nakonec zjišťuji, že ne, a tak už nic neřeším a vyrážím do pryč.
To musí být makačka starat se o takovou zahrádku. Já jsem zatím jen u pěstování kytiček na parapetu a bohatě mi to stačí.:-)
Přírodě zdar!

11 Čerf Čerf | Web | 26. srpna 2011 v 17:21 | Reagovat

Tak nějak si představuji chatu pronajatou doktorem Vlachem ze Saturnina :-) Je vidět, že s balením máš neobyčejné zkušenosti. Až budu balit na dovolenou na Vypich, rozhodně se s tebou poradím :-).

12 adaluter adaluter | Web | 26. srpna 2011 v 19:47 | Reagovat

[10]: Ále, makačka občas, radost pořád.

13 Verča Verča | 27. srpna 2011 v 10:57 | Reagovat

[12]:No to jo. Je to jak s dítětem - furt to někde leze, křičí, rozbíjí věci... ale za ten úsměv, za dětské obětí, za první slůvka - za to to všechno stojí.:-)

14 adaluter adaluter | Web | 27. srpna 2011 v 11:37 | Reagovat

[11]: No jak se to vezme, jsou jisté druhy "balení", se kterými nemám například zkušenosti téměř žádné a nevím, zda to lze ještě dohnat.
Ovšem balení tvých zavazadel promyslím, se zvláštním ohledem na rozměry zavazadel, abys za ně nemusel v tramvaji připlácet, mohlo by se stát, že bych pak na Vypichu čekala marně, neboť by tě tvá finanční vyčerpanost donutila vystoupit už U Kaštanu. :D  :D

15 adaluter adaluter | Web | 27. srpna 2011 v 11:40 | Reagovat

[13]:Tak tohle přirovnání opravdu sedne. Jo, stojí to za to. :-)

16 Iveta Iveta | Web | 27. srpna 2011 v 16:38 | Reagovat

Na svém blogu fotím POUZE mobilním telefonem, takže si myslím, že ty fotky zase tak špatné nemáme?! Jen pokračuj v jejich uveřejňování, ať nejsem sama! :-(
Jinak máš moc hezké povídání, budu se sem ráda vracet - děkuji. Iveta

17 adaluter adaluter | Web | 27. srpna 2011 v 21:49 | Reagovat

[16]: To já děkuji a ve fotkách pokračovat budu, v tom mi nic nezabrání, jen prostě jako milovník klasické fotografie (můj článek Fotila bych, až bych brečela) přeci jen k mobilu nedokážu chovat stejný cit, jako ke staré Praktice. Ale jsem šťastná, že mám aspoň ten mobil a hlavně, že jsem po dlouhém roce konečně fotky z něj protlačila do počítače. :-)

18 Amelie Amelie | 30. srpna 2011 v 16:17 | Reagovat

"Ale trvalo mi, než jsem dospěla k poznání, že se nemusím strhnout, vypustit duši a ještě se neustále omlouvat".
Nádherná větička. Doufám, že se tím taky budu řídit. :-D  ;-)

19 Nessie Nessie | Web | 31. srpna 2011 v 19:11 | Reagovat

Jéé, odjet na chajdu a najít tam hříbky a vůbec ten božský klid, to bych si hned dala líbit. Doufám, že jste si to pořádně užily! A gratulace k první fotce ;))

20 divizna divizna | 1. září 2011 v 16:23 | Reagovat

Překrásná chaloupka, když jsi psala, jak jste najaře zdolávaly trávu, tak jsem si zrovna říkala, že bych tu chatičku ráda viděla a povedlo se, jsi šikulka. :-)

21 adaluter adaluter | Web | 1. září 2011 v 22:31 | Reagovat

[18]: Je to na dlouho, než to člověku dojde a ještě na dýl, než se tím začne řídit a když už se to konečně naučí, převrátí se mu život naruby a začíná znova. :-(

[19]: Užily, užily, užily. A díky za gratulaci. :-)

[20]: No, šikulka, trošku trpím, při pohledu na tu kvalitu, zvlášť s tebou to nelze absolutně srovnávat, ale jsem tak žhavá konečně něco ukázat, že mhouřím obě oči a zveřejňuju. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama