O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Den první

27. srpna 2011 v 18:27 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Aneb den pomstychtivých žárovek a lovu, téměř beze zbraní.

.....Nikdy nemáte všechno. Můžete zabalit půl domácnosti a zbytek dokoupit, ale najde se něco, co prostě nedomyslíte.
Naše chajda je vážně maličká, předsíňka, kuchyňka a pokoj. Víc nic. Máme tu celkem pět žárovek, jedna je venku, na zápraží, po jedné v předsíni a v kuchyni a dvě v pokoji a to uprostřed, v takzvaném "centrálním svítidle", druhou mám nad postelí. Kupodivu žádnou nemáme v krabičce ve skříni se zásobami a ani v jedné z mnoha tašek, se kterými jsme "prijéchali".

První se rozloučila žárovka nad postelí a to už první noc, když Juli musela na záchod. Jak jsem byla rozespalá, ani se mi "nerozsvítilo". To až ráno, když se se znechuceným prsknutím odporoučela stovka z "centrálu", mi varovně bliklo, že tyhle kouzelné ohřívací baňky, by nám možná mohly večer citelně scházet.
No, v předsíňce se zkrátka spokojíme jen se světlem dopadajícím z kuchyně a žárovečku opatrně přesadíme do pokoje, říkala jsem si. Ještě než se večer přiblížil (v naší kuchyni si totiž musíte přisvítit i ve dne, pokud nechcete při krájení přijít o prsty), kuchyňská žárovka se zalekla dvojité šichty a vstoupila do stávky, ze které není návratu.

.....Tak fajn, dobrá, naše zdejší elektřina je dost nevypočitatelná, v nárazech kolísá, žárovky byly strááášně unavené čekáním až konečně přijedeme a když se dočkaly samým nadšením zkrátka popraskaly; a vůbec, elektřina je mlůno, jak jsem se dočetla v jedné prastaré, o to však poučnější knize a jako od mlůna od ní, i zařízení jí poháněných, musíme očekávat cokoli.
Od mlůna jsem tedy čekala cokoliv, co jsem ale nečekala, byla zrada na vlastní straně hřiště, když jsem totiž hodlala žárovinku předsíňovou povýšit na "centrálně svítidlovo-pokojovou", tak nějak se mi smekla, či co a už se válela u mých nohou. Tentokrát to nebylo zrovinka štěstí, co nám střepy přinesly, spíš vyhlídky na dobu temna.

Možná si mnozí říkáte "no co, vždyť je to přece romanika, letní večery při svíčkách a při měsíčku". Ano, když člověk zhasne, zapálí svíčku a kochá se voňavým teplým večerem, je to nádherné, nevšední a kouzelné, jenže, co si budeme nalhávat, součástí toho kouzla je i možnost znovu rozsvítit. Ono totiž přebalovat prcka, pokaděného až za ušima, za mihotavého svitu čajové svíčky, má s romantikou pramálo společného.

Už minule jsem si říkala, že nesmím!! zapomenout na žárovky, ale totéž jsem si říkala o zhruba třech desítkách jiných věcí a tahle mezi nimi jaksi zapadla. Když se nad tím zamyslím, žárovky jsou má slabá stránka i doma (na záchodě už týden), ale v Praze je těch možností přeci jen víc. Bohužel oddělení elektra leží mimo mé obvyklé nákupní trasy, tak se mi chudinky ani nemůžou připomenout poblikáváním ze svých zkušebních závitů.

Je tu i možnost požádat o výpomoc sousedy, ale nevypadá to maličko neskromně, když zaklepete a poptáte se, zda jim náhodou nepřebývají čtyři žárovky? Navíc možnosti sousedské výpomoci si nechávám až na chvíle opravdových krizí, jako je transport do nemocnice, pomoc při hašení požáru, či nákup rohlíků.
I když, svým způsobem jsem přeci jen požádala o pomoc a to kamarádku Zuzku (chalupa naproti), ta je ovšem daleko spíš mou sestrou, než sousedkou, která nám slíbila po mamince poslat své žárovkové zásoby. No, nejspíš je na tom podobně jako já, protože mamka přivezla dvě čtyřicítky, víc toho doma neměli, ale lepší šero nežli tma, no ne?

.....Ale, aby den nebyl jen o nudných žárovkách, vypravila jsem se, už téměř s abstinenčními příznaky, do lesa na houby. Prvním luxusem bylo, že sama, neboť Juli byla plně zaneprázdněna svými kamarády. Jít sama, znamená brouzdat se lesem několik hodin v božském tichu, přerušovaném jen zpěvem ptáků, šuměním větru v listoví a praskáním větviček pod nohama, ideálně pouze mýma, narazit na jiného lesního tuláka, mě vždycky docela rozhodí, neboť se nacházím ve zcela zvláštním, liduprostém rozpoložení.
Je sice pravda, že po těch několika operacích očí, už můj zrak není co býval, musím dát očím tak půl hodinky čas, aby se v lese rozkoukaly a začaly být schopné zaostřovat v pohybující se trávě, ale stále ještě neodcházím z lesa s prázdnou, za což jsem nesmírně vděčná.

..... Houbaření je pro mě alternativou lovu, vzrušující, návykové a narozdíl od lovu skutečného, bez etických problémů, neboť téměř beze zbraní, nepočítám-li kudličku zvanou rybička, známou jistě většině zasloužilých houbařů. Jsem z toho druhu "lovců", kteří loví přednostně pro napětí a adrenalin, pak až pro potřeby hladového žaludku. jsem i z těch, kteří nemají nikdy dost, pokud "rostou" jsem schopná zůstat v lese do setmění, naplnit koš, svléknout a naplnit košili, bedly sbírat jako květiny do kytice, nebo je skládat na sebe jako talíře do skříně a provléknout proutkem a nakonec naplnit i tričko, jehož okraj držím střídavě rukou s pugétem bedel a střídavě zuby, to když nikdo není v dohledu.

Když se pak vracím domů, lituji, že nejsem muž, který by ten úlovek mohl přihrát manželce, ať s ním udělá, co je třeba. Nejraději bych v tu chvíli všechno někomu darovala, jsem jako lovec, který vychladne po žhavém lovu a mrtvá kořist už ho nezajímá. Byly doby, kdy jsem dokonce houby nejedla v žádné formě, ale už tehdy jsem byla nadšený houbař. Je to už dávno, dnes mám houby ráda, i když tu nejznámější pochoutku z nich, smaženici, nejím stále, ale mám pocit, že na vině jsou spíš vejce, než houby.

.....Valná většina houbařů ocení nejvíc hřiby všech druhů, křemeňáky a kozáky, někteří dokonce nic jiného nesbírají. Nebudu tvrdit, že mně nad těmi krasavci srdce nezaplesá, naopak pohled na ně si dlouze vychutnám, přesto však dávám přednost bedlám, růžovkám, holubinkám, májovkám, žampiónům a když je štěstí unavené, nadchne mě i obří pýchavka, nebo kotrč.
Je však jedna houbička, u které mě vznešené pudy lovce opouštějí a nastupují pudy z nejnižších, pudy majetnické, hamižné, pudy žravé. Probouzí ve mně kuchařku, hospodyňku a Pavlovův reflex.

.....A probudila ve mně i škodolibou zákeřnost, i rozhodla jsem se prověřit vaše houbařské (či věštecké) schopnosti, místo abych vám její jméno naservírovala na stříbrném podnose. Ještě snad malou nápovědu, i když zdatní houbaři ji možná odtajní rovnou, prostou vylučovací metodou.
Tak se tedy ptám: "Kterou že houbičku to má adaluter ze všech houbiček nejraději"?, když platí že:

1) Nenese jméno člena rodiny.
2) Má bělavý výtrusný prach.
3) Nelze ji zaměnit za jedovatý druh.
4) Po dešti příliš neklouže.
5) Nejtěžší je najít první.
6) Její požívání nezpůsobuje změny vědomí, její nalezení však ano (aspoň u adaluter)
7) Klobouk má v mládí podvinutý, ve stáří ve středu prohloubený.
8) Můžeme ji sbírat i na dovolené v Africe, Japonsku nebo Peru.
9) Je z hub, které se hledají i na kolenou a očima stejně jako rukama.
10) Zlé jazyky tvrdí, že se dá používat i opakovaně.
11) V lese ji lze potkat dvakrát.

.....To už by snad mohlo stačit, hyn sa ukažte, kerak ste na tem.



.....Na závěr přidám ještě jeden houbový obrázek, sice předloňský, zato je houba z vlastní líhně, k ní snad nápovědy netřeba a kdyby přece najdete ji v mých starších článcích. A všimněte si data na snímku - 17 květen, nebýt toho, že vyrostl na zahradě, jít ho hledat do lesa tak brzo, by mě ani nenapadlo..


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 27. srpna 2011 v 19:20 | Reagovat

Miluji houbaření a moc mi chybí, jak jsme na houby chodili s tátou. Už jsem o tom psala. Možná je to pro mě také "lov". Etický :-)
Smaženici miluji. Na rozdíl zase od řízků.

2 Iveta Iveta | Web | 27. srpna 2011 v 20:44 | Reagovat

Smaženici miluju, ještě víc obalené hlavy hub, ale tvoji hádanku neuhodnu :-( Na houby totiž ráda nechodím. Nicméně příhoda s žárovkami mě pobavila, jen mě tak napadlo - co kdyby jsi si příště sebou vzala aspoň pro případ "nouze" baterku?:-D
Ona je totiž výborná i na tu cestu na záchod - já si jí vždycky sebou balím pro všechny případy. :-D

3 adaluter adaluter | Web | 27. srpna 2011 v 21:18 | Reagovat

[1]: V posledních dvou letech jsem těch příležitostí taky moc neměla, o to víc jsem si každou vychutnala. V lese i na talíři, mezi tím už trošku míň. :D

[2]: Houbové, hlavně bedlové řízky nemají chybu, myslím, že mi chutnají víc než opravdové.
Co se týká baterek, jsem zřejmě podobně neschopná jako u žárovek. Když jezdila dcera na tábory, byla baterka v povinné výbavě, kupovali jsme pokaždé novou a  nikdy nezjistili, kam všechny zmizely, když už náhodou nějaká doma byla, nebyly v ní baterky a když měla i baterky, byly vyteklé a když náhodou nevytekly, nefungovala žárovička a když fungovala.........zkrátka po pár letech baterkových lekcí jsem se naučila na baterky nespoléhat a teď svůj život žiju, jako by ani neexistovaly. Vlastně jsem tvým nápadem byla dokonce překvapená. O_O
Já prostě žiju v asociaci "není světlo - zapal svíčku" a po baterce ani nevzdechnu. Možná bych mohla dát technice šanci, když už mám i ten blog. :-D

4 Malkiel Malkiel | Web | 28. srpna 2011 v 3:58 | Reagovat

Holt blbej den pro žárovky. Mlůno je prostě nevypočitatelné. :D Já takové problémy nemám, protože díky neexistenci mlůna na mé chatě tam svítím petrolejkou. A ta svítí pořád, i když třeba rozbiju cylindr. :D K houbám bych se nijak nevyjadřoval, protože je již řadu let nesbírám. Nanejvýš seberu na zahradě pár žampiónů, kterých tam roste hojně a naházím je do polívky. Taková čínská umělohmotná polívka se těmi pravými lučními žampióny docela pozvedne. Svou kořeněnou chutí a vůní poněkud přehluší univerzální chuť a pachový vjem glutamanu sodného. ;-)

5 Čerf Čerf | Web | 28. srpna 2011 v 7:38 | Reagovat

Žárovky jsou citlivé a mohou snadno popukat smíchy, zvlášť když ti nakukují přes rameno, když píšeš své články, a mluno má navíc semtam nějakou tu "špičku". Na houby chodím moc rád a doufám, že v říjnu po návratu z dovolené mi nějaká ta výprava do lesa (nikoli nutně Českého :-)) vyjde. No a myslím si, že tvou superhoubou z hádanky je liška.

6 Janinka Janinka | Web | 28. srpna 2011 v 8:24 | Reagovat

I u nás už proběhla několikrát žárovková story, jeden by až řekl, že se ty potvory vždycky domluví a odejdou do žárovkového nebíčka společně... :D
Houbičky já ráda, hlavně smaženici. A jestli ti tam vadí vejce, tak ji dělej bez něho... Já si třeba v Polsku na nádraží vždycky kupovala tzv. "Zapiekanku", je to bageta se smaženicí bez vajíček, sypaná sýrem a zakápnutá česnekovým kečupem. To je taková bašta, že jsem se to naučila (přece jen do Polska to trochu z ruky :-D) a patlám to i doma.

7 signoraa signoraa | Web | 28. srpna 2011 v 21:41 | Reagovat

Žárovková story je jako vystřižená z Murphyho zákonů - má-li se něco pokazit, pokazí se to. Jsou to takové zákonitosti, někdy i pyramidový efekt, že se věci seřadí jedna za druhou a kolabují. Naštěstí to byly jen žárovky.
Jsem také houbař - lovec. Vzpomínám si, jak jsem ve svém oblíbeném lese nedaleko Plas měla dva narvané košíky, které jsem ledva unesla a les kolem byl plný hub. Ve finále jsem houby skládala v koších do kopce, až se mi téměř nevešla ruka, která koš zvedá. Jsem nadšený lovec, ale houby vůbec nejím. Houbovou chut' můžu, ale každý, i ten sebemenší kousíček poctivě vybírám z bramboračky, u kotlet na houbách si omáčku nalévám přes sítko. Mám pocit, že kdybych houbu pozřela, jako bych polkla slimáka. Zkusila jsem i řízky z hub, ale výsledek byl stejný. Takže lovím, čistím, zpracovávám, vařím a tím to pro mě končí.
Houba ze tvé hádanky je liška, poslední indicie rozhodla. :-D

8 Nessie Nessie | Web | 31. srpna 2011 v 19:24 | Reagovat

Houbaření je super zábava. Před měsícem jsme se byli s kamarádem projít jen tak do lesa (trochu si odpočinout od civilizace) a úplně náhodou jsme potkali praváky a další houby. Vůbec se mi odtama nechtělo odejít! Doufám, že o víkendu bude to pravé počasí na sbírání a že se tam s kamarádem zase vypravíme!
Jediná houba, která má uprostřed prohloubeninu, mě napadá liška. Ale netušila jsem, že bys je mohla najít i v Africe.

9 punerank punerank | E-mail | Web | 1. září 2011 v 10:10 | Reagovat

S těma žárovkama je to vtipný, typický - i ta nejposlednější si spadne:)))
kdybys měla někdy přiiiiliš mnoho hub, dej vědět:) jenže to by ses toho okrajování nezbavila, takže radši nedávej:) miluju už jen tu vůni:) a jdu na další díl

10 divizna divizna | 1. září 2011 v 16:35 | Reagovat

Taky bych vždycky přehrála nasbírané houby někomu, kdo by je zpracoval, ale nikdo takový není, manžel nerad na houby chodí, houby ani nejí, to jen zeť, pokud jsou zrovna u nás houbičky sbírá, doma je očistí a většinou udělá i báječnou smaženici. Mňam. :-)

11 adaluter adaluter | Web | 2. září 2011 v 1:43 | Reagovat

[4]: Od toho je to zkrátka mlůno a žárovky s ním kolaborují jak jen to jde.
Petrolejka je jistě stálejší, jen mi chybí praxe v úpravě knotu, buďto čudí, nebo hasne a smrdí v obou případech.
Podle toho jak to píšeš, to vypadá, že kdysi dávno, jsi houby sbíral, co ti provedly, žes na ně zanevřel? :-D

[5]: Tramtadadáááá. Čerfe, dostál jsi svému jménu (neboť kdo může znát houby lépe než čerfíci) a získáváš tak, sice pomyslný, o to však cenější ŘÁD ZLATÉ LIŠKY. Přijmi prosím moji upřímnou gratulaci k nově nabytému titulu. :-P

[6]: Jasně, že se domlouvají, posílají si vzkazy po drátech. :-D
Smaženici bez vajíček dělám, jsou to spíš takové houbové škvarky v mém provedení, ale zapékat je na bagetku to může být dobrůtka, vyzkouším. :-)

[7]: Ježíš já ti tak rozumím, v takových chvílích bych si vždycky přála mít nůši, co s ní u nás babči chodily králíkům na trávu.
Stejnou nechuť k houbám jsem mívala jako dítě, ale pustilo mě to. Myslím, že mi dost pomohly to "překonat" kupované žampiony, od nich už jsem přešla na bedly, ryzce, růžovky a dál. Co mi dodnes moc nechutná, jsou právě hřibovité houby ve větším množství, právě ty jsou slizké jako slimáci.
A tramtadadá podruhé, patří ti ŘÁD STŘÍBRNÉ LIŠKY, gratuluji (možná by se ti hodila spíš kolem krku, ale takovou bohužel nevedeme) :-D

[8]: Tak přeju o víkendu to pravé houbové počasí a uděluji ti ŘÁD BRONZOVÉ LIŠKY, nic si za něj nepořídíš, ale snad potěší. :-P
Že ji lze sbírat i v Africe, vím taky až teď, jen jsem to překvapení už stihla vstřebat. :-D

[9]: Jo typický i pro mě, jsem střevo. :D
Což o to, já bych houby i rozdávala, problém je, že když mám přebytek, jsem zároveň mimo civilizaci, tudíž jediné co bych eventuelně mohla dodávat, je polotovar, buď mražený, nebo sušený. :-?

[10]: Jo, ještě se nenašel nikdo, kdo by miloval čištění a zpracovávání hub, které si ani sám nenasbíral. Jaká to škoda. :-D

12 Verča Verča | E-mail | 3. září 2011 v 23:46 | Reagovat

Žárovky dokážou být pěkný potvůrky.:-)
Ještě, že já se na zrak moc nespolíhám (díky bohu:-D), atak světlo moc neřeším. Když můžu, rozsvítím si, to jo, ale můžu bloudit i potmě.:-) Vždycky mě pobaví babčino zděšené: "Tys přišla potmě?" Vždyť já takhle umím chodit mnohem lip než ona.:-)
Houbičky miluju! Teda ne ty, co se po nich dá parádně sjet (bláznivě se umím chovat i bez jakýchkoliv drog či chlastu), ale ty, ze kterých se dá udělat spooousta mňamek. Nedávno jsem měla úžasnej houbovej gulášek a bedlový řízky. To byla žranice.:-D Houbařila bych ráda, ale není moc odvážlivců, kteří by můj úlovek snědli.:-D Kdysi houbařil děda, ale jelikož mu to zdraví už nedovoluje, většinou se spokojím se žampióny, které si nasbírám v mrazáku.:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama