O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Potvůrka podivná, protivná.

11. srpna 2011 v 11:20 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Realita je jako chameleon, co chameleon, kam se na ni ten plazivý krasavec hrabe. Chameleon totiž není povahy zákeřné, což se o realitě říct nedá, ani když se jí snažíte polichotit.

.....Kdybych měla začít úplně od začátku, musela bych se vrátit až k samotnému narození. Po devíti (v ideálním případě) měsících vznášení se v bezpečných vodách maminčina přístavu, bez pocitů hladu, žízně, obklopeni ochrannými hradbami, za které realita nemá přístup, se náhle všechno změní. Prásk, velký třesk, světlo, zima, rámus, hlad, realita jako z hororu. Ve většině případů je tu milující maminka, která číhající realitě neúnavně stíná všechny její zubaté hlavy a ještě nějakou dobu nedopustí, aby na nás dýchla svým jedovatým dechem.


.....Jak ale stárneme a maminka umdlévá, realita se začne nepozorovaně vkrádat zadem, z boku, horem i dolem a než se nadějeme, je jí všude plno. Realita máminých "ne nesmíš", realita prvních plácnutí přes plenku, realita odřených kolen, realita strašidel v tmavém pokoji, obávané učitelky ve školce, pihatého nosu, Pythagorovy věty, dvojky z chování, rovnátek, realita poznání, že bude hůř, první nešťastné lásky, první kocoviny, realita za realitou prověřují naší odolnost. A když už se nenajde další škola, na které bychom mohli v závětří snít o báječné budoucnosti a navíc nám mama hotel vypoví své služby, končí bezstarostné dětství, realita vycení zuby a bez varování se nám zakousne v lepším případě do lýtka, v horším do sedýnky a už se nepustí. Vítejte v dospělosti.


.....Od teď, se reality zbavíte jen ve vzácných chvilkách snění, ať už bdíce či spíce, v počátcích zamilovanosti a pokud máte duši dobrodruha, pak i ve chvílích, kdy zanecháte civilizaci za sebou, odjedete daleko do lůna přírody a setrváte přinejmenším do té doby, než začnete zlehka obrůstat mechem, případně houbou a ptáci nebudou váhat založit ve vašich vlasech svá hnízda.
O chemických únicích do antireality se šířit nehodlám, neboť můj vztah k nim je vysoce výbušný a poslední, po čem toužím, je nalézt svůj blog rozmetán po blokrajině plné kráterů.
Jestliže máte to štěstí a podaří se vám občas realitě zamávat, trošku škodolibě, bílým šátkem, musíte počítat s tím, že má paměť jako slon a při návratu vám to vrátí i s úroky. Nebudeme si nic nalhávat, někdy bývá dopad tak tvrdý, že si citlivější z nás pro příště netroufnou realitu vůbec opouštět, aby nemuseli stále zažívat traumatické návraty. Jejich život pak neprobíhá v proměnné sinusoidě extází a zoufalství, ale v ponuré rovině, kdesi kolem nuly lhostejnosti. Ti nejslabší (možná nejsilnější) se naopak do reality odmítnou vrátit jednou provždy a skončí v "laskavé" náruči zdravotního systému. Ale to už jsou extrémy, valná většina z nás má své adaptační programy a recepty, jak přežít čelní srážky s realitou.


.....Mé první střetávání s realitou, hned po ránu, bývá z nejtěžších. Otevření očí, nebo ten okamžik těsně před ním, ne nepodobný okamžiku zrození, kdy mozek pochopí, že ta mořská pláž, byla jen rozpustilá hra několika neuronů, které zrovna neměly co na práci a že madam realita nabízí zcela jiný pohled, než západ slunce ve vlnách, to je ta chvíle, kdy i růžová je černá a moje chuť do života je zavrtaná pár centimetrů pod dnem Mariánského příkopu. Realita si mne ruce: "to máme zase jedno luxusně vyvedené probuzeníčko".


.....Kafe, kafíčko, moje berlička, moje spása, moje mantra, léty opakovaná tak vroucně, že jen pomyšlení na ně léčí. Už ta jeho vůně donutí realitu se trošku umravnit a stáhnout ocas, co teprve sevřít šálek v dlaních a doušek po doušku ji topit v hořce sladkém opojení.
Áách, nejhorší mám za sebou, troška optimismu ostýchavě vystrčí vousky z dobře utajeného doupěte a když je realita pořádně vymáchaná a splihlá, troufne si i vylézt na krátkou procházku. Venčí se zhruba do té doby, než podlehnu svému hloupému zvyku, vpustit do svého životního prostoru trochu reality obecné, neboli pár čerstvých, ještě křupavých zpráv za světa i z domova. To už se optimismus zase choulí v úkrytu, a já střídavě propadám smutku, depresi a šíííílenému vzteku, podle toho, co ten den světoví pekaři zrovna upekli. Málo kdy, ale občas se zadaří, podlehnu i úsměvu a zřejmě pro tyhle okamžiky nejsem schopná s touto ranní sebedestrukcí skončit. Stále doufám, že jednou převládnou, inu, snílek.

.....Z kávy zbyla jen tmavá loužička na dně hrnku a po době strávené se světovou realitou, je na čase věnovat se realitě osobní, soukromé.
Pracovní realita mě už pár let míjí, nejdřív mateřská a potom nemoc, mi zajistily omluvenku, ale i tak vím, že právě ona patří k těm nejzuřivějším poddruhům a to ať už práci máte nebo hledáte. Mnozí z nás mají od ní šrámy a trvale zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi. V poslední době se mi zdá, že největší problém je nalézt, mezi dlouhou prací a krátkým spánkem, aspoň pár okamžiků, kdy by člověk mohl smysluplně vydat a hlavně si užít těch pár korun, které zbydou po zaplacení všech životních nezbytností (pokud vůbec zbydou). Osmihodinová pracovní doba se rozbujela tak, že být to jednotka času, den by musel trvat alespoň šestatřicet hodin, aby se poměr mezi prací, spánkem a volným časem vyrovnal. Z mé poslední zkušenosti s pracovně právním vztahem, bylo osm hodin přítomných pouze na výplatní pásce, jako konstanta užívaná pro výpočet platu. Ostatní hodiny byly zaměstnavatelem velkoryse přehlíženy a měl pro to dobrý důvod, ústy nadřízeného nám vzkázal, že kdo práci (poštovního doručovatele) stíhá dřív je lempl a komu osm hodin nestačí, je neschopný, s dodatkem, že venku čekají desítky zájemců na naše místo. Není nad kvalitní motivaci.

.....Další realita, která mě trvale přivádí do varu, je realita obchodně - zásobovací. Musím dávat velký pozor, aby mezi jednotlivými návštěvami mých "oblíbených" obchodníků nebyly přílišné odstupy, neboť jedině tak jsem ještě jakž takž schopná čelit faktu, že ceny nám rostou jako z vody a nevidět je delší dobu, už bych je holky ani nepoznala. Každy návrat mezi ně mě stojí spoustu sebezapření, ale utéct není kam.

.....Za poslední roky mám velké zkušenosti i s druhem velmi houževnatým, velmi těžko přemožitelným a tím je realita úřední. Má spousty přisluhovačů, kteří její absurdnost hájí vlastními těly. Musím říct, že ta mi dost nahání hrůzu, nějak v ní neumím chodit, za což může především má důvěra v to, že úředník přece musí vědět, co říká. Bohužel, jsem nenapravitelně naivní. Párkrát jsem sice měla to štěstí, to přiznám, ale už nesčetněkrát jsem zjistila, že úředník nejspíš říká, co mu slina na jazyk přinese, vhodně kombinované s tím, co si klient přeje slyšet, to vše za účelem zbavit se ho na co nejdéle, nejlépe do doby, kdy bude na dovolené. Fascinující jsou také naprosto rozdílné, často přímo protichůdné informace podávané různými zaměstnanci téhož úřadu, jako by jejich hlavní pracovní náplní bylo klienta zmást natolik, aby si příští návštěvu pokud možno rozmyslel úplně. Tato realita má u nás skvělé životní podmínky, živí se různými druhy formulářů, dotazníků, kolků, ale nepohrdne ani složenkami, říká se, že prý žere i obálky (s jakým obsahem, se doposud nepodařilo zjistit). Zkrátka je to druh reality, který se u nás nejspíš nepodaří jen tak vymýtit a tak je pravděpodobné, že se do ní dřív nebo později probudí každý z nás a pak.... budiž mu nebe milostivo.

.....Po dni, k prasknutí nacpanému různými druhy realit, se zmoženi vracíme domů, k realitě rodinné a partnerské. Může to být vysvobození a nebo taky poslední kapka.
Moje rodinná realita je uštěbetaná, ukřičená, upovídaná, lehce explozivní, hlučná, stále v pohybu, neodbytná, přítulná, vzdorovitá, únavná i vzpružující, ale hlavně milující.
Partnerská realita je oproti tomu bolavě prázdná, opuštěná, tesknící, toužící, slaná, a tichá, tak tichá.
V té prázdné posteli zavírám oči a doufám, že až se ráno probudím budu zpátky v realitě, která mě opustila. Ale víte jak to bývá, sny jsou sny a realita.............








PS: nebojte se o mě, odjíždím obrůstat mechem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 *Nessa *Nessa | Web | 11. srpna 2011 v 11:31 | Reagovat

krásný blog,navštiv též můj,dík :-D

2 Naty Naty | Web | 11. srpna 2011 v 11:36 | Reagovat

Realita neexistuje sama o sobě, nežije si vlastním životem, je tvojí součastí a ty její. Tvůj život (realitu) si tvoříš sama, jakou si ji uděláš, takovou ji máš...děkat za to můžeš sobě.

3 Naty Naty | Web | 11. srpna 2011 v 11:36 | Reagovat

PS: oprava-děkovat za to můžeš sobě

4 Eliss Eliss | Web | 11. srpna 2011 v 11:38 | Reagovat

Super zamyšlení :-)

5 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 11. srpna 2011 v 11:53 | Reagovat

Lucko, ty piš knížky!!! Přečetl jsem jich stovky a už opravdu poznám, když někdo umí psát.
Nesnáším úřední realitu! Mám z úřadů takovou depku, že tam nejsem schopný ani zarezervovat termín svatby a proto žijeme s Markétou už téměř 16 let na psí knížku.
Souhlasím s názorem, že svou vlastní realitu si tvoříme sami. Je-li smutná, pak je to většinou naše vina. Všechno, co prožíváš, začíná v mysli. Mysli na dobré věci, věř, že přijdou a ony se pak opravdu uskuteční.

6 punerank punerank | E-mail | Web | 11. srpna 2011 v 11:59 | Reagovat

Proč ne - mech je tak pěkný na dotek. jako plyš! až obrosteš tím plyšem, bude ti příjemně:)
měj se pěkně a brzo se zase koukej ohlásit!
a chválím dlouuuhý článek!

7 adaluter adaluter | Web | 11. srpna 2011 v 12:02 | Reagovat

[1]: Dík.

[2]:Já nejsem středem vesmíru a většina reality, která mě obklopuje o mé existenci ani neví. Realita je mnohem širší pojem, rozhodně není omezena jen na můj život a zdaleka ne vše, co tě v životě potká můžeš ovlivnit, snad zpětně vidíš, že některé věci mohly být jinak, ale to je trochu pozdě. Maximálně můžu říct jak svou realitu přijmeš, takovou ji máš.

[4]: Díky, nic jiného než zamyšlení to ani být nemělo. :-D

8 adaluter adaluter | Web | 11. srpna 2011 v 12:12 | Reagovat

[5]: Díky, Davide, umíš potěšit. Co se reality a mého vlivu na ni týká jsem napsala už o komentář výš, ale, co se týká čistě mého niterného pocitu, obracím se ke slunci, ale stíny ještě sem tam přeběhnou. :-) Miminka mají ty nejhojivější účinky a já jsem jim vystavena dvacetčtyři hodin denně. :-)

[6]: A budu celá plyšově zelená :-D. Dlouhý, prstíky mě bolí, vezu je na rekreaci. :-D

9 jezura jezura | Web | 11. srpna 2011 v 13:16 | Reagovat

Je vidět, že ses opravdu hluboce zamyslela a moc hezky jsi to napsala. Realita - to je skutečnost, kterou bych řekla, že někdy můžeme, ale někdy také nemůžeme ovlivnit. Podle toho, čeho se týká. Ale ty jsi hezky napsala, že miminka mají ty nejhojivější účinky a u vás doma se tedy můžeš nechat úplně zahojit, což ti ze srdce přeji! :-)

10 Janinka Janinka | Web | 11. srpna 2011 v 14:33 | Reagovat

Krásný článek o realitě, ty jsi hotová spisovatelka, vážně! :-)
Až se vrátíš krásně mechově plyšová s malou ornitologickou ZOO na hlavě a až si usmažíš smaženici z případných seškrábaných ze sebe hub, zase se ozvi, už se těším na další počteníčko! :D

11 Kerria Kerria | Web | 11. srpna 2011 v 20:03 | Reagovat

Napsala jsi to krásně a čtivě.

Pracovní náplní většiny úředníků je zbavit se klienta takovým způsobem, aby s jeho záležitostí měl co nejméně práce (ideálně žádnou). ;-)

12 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. srpna 2011 v 22:34 | Reagovat

Taky se mi to po literární stránce líbí. Jako vždy!!!
Realitu od určitého věku si vytváříme sami ... Nevím proč, ale z Tvého článku na mě padl smutek. Jako kdyby v tom bylo uzavřeno, že něco můžeme změnit. Možná jsem to četla špatně.

13 Malkiel Malkiel | Web | 11. srpna 2011 v 23:51 | Reagovat

Hezky sepsáno. Zaujala mně zejména ta pasáž o úřední realitě, neboť s ní mám právě čerstvé zkušenosti, které jsem popsal v novém článku. Ta úřednická realita u nás je zřejmě jakési reziduum z dob Rakousko-Uherska, které přežilo i vznik samostatné republiky, dvě světové války, bolševický puč a 40 let bolševického vládnutí, přežilo i sametovou revoluci a v dnešní technokratické společnosti se mu nebývale daří. Úředního molocha první republiky krásně ztvárňoval ve svých filmech například Vlasta Burian.

14 Čerf Čerf | 11. srpna 2011 v 23:55 | Reagovat

Moc pěkně napsané, jen co je pravda, radost číst. Připadá mi, že tvůj článek i ty jste oba ve skvělé literární formě :-), která se na blogu jen tak nevidí, to si - teď budu hnusně neskromný - troufám poznat.

S realitou je to těžké. Prchám před ní, jak to jde, ale to je jako utíkat před vlastním stínem. Zmíněné druhy reality skoro ve všech jejích popsaných projevech (snad bez té ranní kávy :-)) jsem si užíval a většinou ještě užívám na vlastní kůži a ještě se snažím je mermomocí vidět v pastelových barvách, protože jim to pak o něco víc sluší. A skoro jako bych neustálým balancováním na ostré hraně mezi realitou a fikcí sám sebe přesvědčil, že je to tak fajn, i když zatroleně není. Ale snažím se nelámat skutečnost v kole jen proto, že se mi třeba úplně nelíbí. To jí radši občas nasadím paruku fantazie a náhrdelník z pravých snů a ona hned aspoň na chvilku vypadá o něco líp :-)

15 Malkiel Malkiel | 12. srpna 2011 v 3:42 | Reagovat

[6]: punerank: S tím plyšem bych si nebyl tak jistý. On totiž existuje i bodlinatý mech. ;-)  :D

16 signoraa signoraa | Web | 12. srpna 2011 v 14:22 | Reagovat

Krásně napsané, báječně se to čte. Tím, žes odjela, abys obrostla mechem, svým způsobem jsi opustila na chvíli realitu všedních dní. Tak v lůně přírody relaxuj, obklopuj se tím, co máš ráda, raduj se z dětí kolem sebe a hlavně načerpej spousty sil. :-)

17 Verča Verča | E-mail | 13. srpna 2011 v 9:57 | Reagovat

Moc hezky napsaný. Neotřelé a úsměvné výrazy. Fakt se to krásně četlo.

No a k samotnýmu obsahu: záleží na tom, jak se na realitu díváme. Kdo se na ni kouká zhora, je v pohodě. Jasně, taky mívá problémy, ale ty ho už tak neovlivňujou. Krásný příklad: stojíš na kopci a sleduješ lidi, jak se dole pod ním rvou. Jsi v klidu, protože tobě se nic stát nemůže. No ale když sejdeš dolů, s velkou pravděpodobností schytáš pár facek... a kdyby jenom pár...

18 Sikuri Sikuri | Web | 15. srpna 2011 v 13:15 | Reagovat

Gratuluji k vítězství, zasloužíš si jej
*Podává tlapku*
:)

19 Vendy Vendy | Web | 16. srpna 2011 v 9:46 | Reagovat

Co článek, to perla. U tebe je vždycky fantastické počteníčko. A mnoho souhlasů, jak jsem četla, tak jsem v duchu pokyvovala hlavou. Ano, ano, to je pravda, říkala jsem si. Život je hnusný, lidi jsou hnusní, šéfové snad nejsou ani lidi, totéž platí o některých úřednících. Pracovní doba oficiální na výplatní pásce, neoficiální nám ukrajuje několik hodin z našeho dne navíc. A máš-li námitky, uslyšíš přesně tento argument, který jsi taky uváděla: na tvé místo čekají desítky dalších.
A do toho posloucháš kvákání oficiálních kruhů, jak jsi za svou práci zaplacena a jak máš měsíční průměrný plat dvacet pět tisíc. A člověku se chce smát nebo brečet, nebo skřípat zuby a nadávat.
Život je hnusný a převážnou většinu ho strávíme v práci a cestě z práce a do práce.
Ale v životě jsou záchytné body, které ho dokážou prosvětlit a udělat snesitelným, nebo i příjemným.
Tvým záchytným bodem je tvoje rodina. Možná hlučná, možná nevypočitatelná, ale milující.

20 Bonbón Bonbón | E-mail | Web | 18. srpna 2011 v 20:32 | Reagovat

Pokud si ještě neodjela za mechem, přeji krásnou cestu :)

21 MirekČ MirekČ | Web | 22. srpna 2011 v 7:20 | Reagovat

Dočetl jsem až do konce... ;-)
Předseda vlády Adamec, se dal svého času do boje s přebujelou socialistickou administrativou. Po čase musel sebekriticky přiznat, že boj s ní je marný a nedá se vyhrát. O_O

22 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 25. srpna 2011 v 2:29 | Reagovat

Moc krásně napsáno, z úžasným životním nadhledem, který obdivuji u všech tvůrčích lidí, kteří mají nespočetně více životních zkušeností nežli já. :-)

23 adaluter adaluter | Web | 1. září 2011 v 22:15 | Reagovat

[9]: Hluboce, přehluboce. Jistěže, většinu své reality můžeme ovlivnit, něco se však naší moci vymyká.

[10]: Ó, to díky. Až se vrátím, jemně sundám ptačí nájemníky, aby je nelákalo klovat mi do klávesnice a podám podrobnou zprávu. :-D

[11]: Děkuju. Co se úředníků týká vidím to podobně. :-(

[12]: Sami, jak se to vezme, tam, kde se naše realita střetává s realitou našich blízkých a je na ní závislá, naše moc ovládat ji podstatně slábne. Nicméně, nepsala jsem to s nijak zvlášť výrazným záměrem rozesmutnit čtenáře. :-)

[13]: Úřední realita je rozhodně velice rezistentní druh, s pramalým výhledem na možné vyhubení, nezbývá než posilovat imunitu a nervy. :-P

[14]: Závěr, ke kterému dospěla tvá "hnusná neskromnost", mě velice převelice hřeje u srdce.
A nebýt já zdatná "realitní kostymérka" se slabostí pro pastelové barvy, trávím už nejspíš svoji realitu za vysokou zdí. :-D
Snílkovství má zkrátka něco do sebe. :-)

[16]: Díky. Přesně to chystám. :-)

[17]: Děkuju. Jo, kdyby tak šlo se na život dívat pěkně ze závětří, většinou to dopadne tak, že se člověk ocitne v té největší vřavě a ani neví odkud ji chytil. :-D

[18]: Mnohokrát děkuji. *Třese tlapkou*

[19]: Moc děkuju za krásná slova. Jo život nám dává zabrat, ale máš naprostou pravdu, mým záchytným bodem je rodina a to je mé štěstí. :-)

[20]: Už jsem sice zpátky, ale tvé přání zabralo. Díky. :-)

[21]: To se cení. Lecos na světě je marné a přece se do toho pouštíme zas a znovu, kdo ví.....? :-)

[22]: Moc děkuju, jednou je to nadhled, jindy mám sklon spíš k podhledům, prostě jak zrovna život dovolí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama