O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Září 2011

Nahá duše bolí.

16. září 2011 v 16:42 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
Když podvečer na moře padá
a v tichu sílí jeho hlas,
tesknota se zadem vkrádá,
spolu s mlhou, která ráda
vynoří se v tenhle čas.

Já lampu mezi okna vkládám
pro lodě, které zbloudily
a v noci často nahá spávám,
na známé místo klíč tvůj dávám
kdyby ses vrátil, na chvíli.

Jak v hodinách mé srdce tiká
měsíce běží o překot,
jsem jako žena námořníka,
pokorně čeká, nenaříká,
jen v bouřích ztrácí pevný bod.

A zkrátka věří, že se vrátí,
ač o té lodi není zpráv,
dny se koncem léta krátí
a její úsměv jiskru ztratí,
však doufá, že je živ a zdráv.

Své slzy, jdouc přístavem, skrývá,
snad pochybností zaskočená
a pevně před sebe se dívá,
na účast vzdorně odpovídá:
"jsem přece námořníka žena".

Dny její plynou, stále stejné,
na stesk a lítost není čas
večer z ní požehnání sejme
ví, že jí nikdo neobejme,
bezbřehá bolest je tu zas.

Vždycky se vrátil, tentokráte mešká
a polštář její, už bělavý je solí,
to noc je zrádná a neskonale těžká,
vplíží se znovu pochybnosti dneška,
odkládá šaty a nahá duše bolí.

Neznám "už nikdy", na to neuvěřím
a třeba s posměchem přistižena,
vždycky dám lampu k oknu a klíč k dveřím,
čekám tě, čekám, když se šeří,
to já, jsem námořníka žena.








V útesu z korálů, kam slunce nezasvítí,
až na dně písečném, jakési tělo spí,
na lůžku spleteném snad z rybářských sítí,
jen mořský proud a Severka to ví.

Pandořina skříňka dějství třinácté.

8. září 2011 v 15:30 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
Tak zase po hodně dlouhé době přidám novou Pandorku a protože i já jsem si pro osvěžení děje před psaním musela přečíst předchozí díl, uvedu na něj odkaz, kdyby snad vaše paměť byla v podobném stavu jako ta moje. Takže Pandorka dvanáctá je tedy ZDE.

.....Byla jsem pro ostatní pacientky na pokoji úkaz, se kterým nevěděly, co si počít. Zpočátku se snažily tišit můj pláč, ale v té době jsem nebyla moc společensky naladěná a tak jsem otočená obličejem do zdi, všechny pokusy o zapředení hovoru odrážela. Prvních pár dní ani netušily, co mi je, proč tam jsem, jen věděly, že nesmím vstávat a tak o mě tak trošku pečovaly.

.....Chtěla jsem být sama, vlastně jsem nechtěla být vůbec, je možné, že se to už nikdy nezmění? Vždycky, když jsem měla pocit, že už jsem konečně udělala nějaký pokrok, že jsem se po žebříku vyšplhala o kousíček výš z té studny beznaděje, "prásk", něco se zlomilo a já sjela snad ještě hlouběji, než jsem byla dřív.
Nejkritičtější byl ten první týden na novém oddělení, odmítala jsem lézt dál, odmítala jsem se na žebřík, byť jen podívat, vybrečela jsem slzy na několik měsíců dopředu.
Potom přišel nový týden, směla a zároveň musela jsem vstát, což mě sice v tu chvíli vůbec nenadchlo, nejraděj bych ležela až do smrti, ale ukázalo se to být dobrým způsobem, jak mě vytrhnout z letargie.

.....Oproti uzavřenému oddělení, jsou moje vzpomínky na téměř dvouměsíční pobyt na oddělení otevřeném neurovnané, roztříštěné, chaotické a chronologicky nejasné. Vystupují do popředí buď jednotlivé charaktery, nebo události, ale rytmus jednotlivých dní, už tu nebyl zdaleka tolik fádní a pravidelný, aby se mi nesmazatelně zaryl pod kůži. Naopak, bylo to období plné změn, i když chápu, že pro vnějšího pozorovatele musí být směšné považovat za změnu i to, že jeden den probíhá arteterapie, druhý den rehabilitační cvičení, další den pracovní terapie na ústavní zahradě a mezi tím skupinová sezení. Nicméně, proti programu snídaně, léky, oběd, léky, večeře, léky, noc, to bylo pestré jako tropický motýl.

.....Srovnávala jsem se těžko s novým režimem, novými lidmi a hlavně novými lékaři. Ne že by si mě nějak moc všímali, ale i těch pár pokusů o rozhovor jsem bojkotovala mlčením a pláčem.
A pak se za mnou začátkem druhého týdne zastavila moje doktorka z uzavřeného oddělení, poptat se, jak se mám a přinesla mi lékařské studie několika případů laktační psychózy, aby mi dokázala, že moje situace není ani beznadějná, ani bezvýchodná a i když tomu nevěřím, zlepšení už musí být na dosah. Četla jsem si těch pár stránek lékařských pojednání stále dokola a čerpala z nich sílu uvěřit, že bude líp. Tohle nebylo plané utěšování, to byly důkazy, černé na bílém, vědecky zpracované a pro mě důvěryhodné, žádné oblbování, trochu strohé, bez emocí, ale s jednoznačně pozitivním závěrem. Co mi pomohlo snad ještě víc, byl sám fakt, že za mnou přišla, že o mě měla starost a zájem. Chodila za mnou zhruba jednou týdně, i když už nebyla moje ošetřující lékařka a její návštěvy mi opravdu hodně pomohly.

.....Pomalu jsem se oťukávala s novým prostředím, ještě asi týden mě nikdo do ničho nenutil, až poté mě naplno zapojili do všech aktivit, které na oddělení probíhaly.
Ten týdení odklad jsem využila k prozkoumání svého nového "domova" a pozorování lidí v něm.
Příjemná změna, byly dveře u záchodů a hlavně samostatná koupelna, samozřejmě bez klíče, ale zato z kouzelnou cedulkou "obsazeno", kterou, světe div se, všichni respektovali, včetně personálu. A vana, sice jste se museli dovolit, ale byla tu ta možnost.
Další věc, která mě zaujala, bylo veliké akvárium na chodbě, sedávala jsem u něj ve volných chvílích a utápěla se v tom vodním světě ticha a zárověň tak pouštěla do své mysli realitu, protože podobné akvárium jsem měla i doma a tahle vzpmínka na domov mě najednou už tolik neděsila.
Do třetice to byly květiny, co ve mě vzbuzovalo pocit vzdáleně, ale přece, podobný pocitu pohody. Obyčejné pokojovky na parapetech na chodbě, hlavně ty nenáročné na péči, jako tchyniny jazyky, africké fialky, zelenec, klívie, evokovaly ve mě školní léta a školní parapety, zkrátka tady představovaly malé, ale ty milé, připomínky života tam venku.
Vypadá to skoro idylicky , když pominu fakt, že jsem byla v psychiatrické léčebně, připadala jsem si jako na táboře, plnili jsme úkoly, vstávali na ranní rozcvičku, hromadně se stravovali, navštěvovali "zábavné kroužky", měli přísnou večerku. Problém je jen v tom, že cosi jako tábor, či internát mi bylo vždy z duše protivné a navíc tady se většina z nás plouhala, více či méně bez zájmu a s otráveným, nikoli radostným výrazem v tváři.


.....Ano, nebyla jsem tu sama, jak se mi mohlo první týden, strávený v izolaci pokoje, zdát.
Předně tu byly pacientky s poruchou příjmu potravy, anorektičky a bulimičky, pro které bylo toto oddělení přednostně určeno a také speciálně vybaveno.
V dnešní době asi jen málokdo neví, co se za těmi názvy skrývá Já se ovšem s něčím takovým před dvaceti lety setkala poprvé a byla náležitě vyjevená a nechápavá. S údivem jsem při své první snídani ve společné jídelně pozorovala, jak si jedna dívenka nenápadně ukrývá půlku párku do rukávu. Než mi došlo co vůbec dělá, už si jí všimla sestra, která seděla se šesti děvčaty u stolu a tak musela párek dojíst. Později mi došlo, že přítomnost sestry je pravidlem a nutností, protože donutit holky, aby snědly své porce celé, byl takřka nadlidský výkon, vždycky se našel někdo, kdo se snažil aspoň část ukrýt do ubrousku, do kapsy, do kapuce sousedky u stolu, za gumou u kalhot, v ponožkách nebo botách. Po jídle musely pravidelně odejít na pokoj, byly zamčeny a pokoj byl sledován průmyslovou kamerou, aby nemohly zvracet.
K dalšímu podvádění docházelo při pravidelném vážení, aby jejich váha byla co nejvyšší, snažily se vypít co nejvíc vody, nebo propašovat cokoli, co mohlo zvýšit jejich váhu aspoň o pár deka, v oblečení. Byly to zoufalé a marné pokusy, protože personál a lékaři už dávno všechny triky znali, bylo to až nedůstojné, ale to z vás tahle nemoc udělá. Navíc to byly vesměs hodně mladé holčiny, některé ani nebyly plnoleté a tím pádem tu byly i tak trochu proti své vůli a podle toho i jejich chování vypadalo, ony nechtěly pomoc a nejen to, bránily se pomoci, byly odmítavé, labilní i depresivní. Byly z celé republiky i ze Slovenska, mnoho z nich tu trávilo i měsíce beze styku s rodinou, blízkými, kamarády, a ještě stále měly sílu odporovat lékařům, využít každé možnosti k podvodu s jídlem, či váhou. Bylo to neskonale smutné, dívat se, jak si samy ubližují, jak jsou tak hubené, že vypadají jako děti, ne jako mladé ženy, i leginy, které štíhlým dívkám přiléhají, jim beznadějně plandaly kolem vyzáblých nohou, na kterých vystupovaly jen v poměru k lýtkům "obrovské" kolení klouby. Byly chronicky unavené, padaly jim vlasy, kazily se zuby, ale ve svých očích byly stále tlusté, byly tak obézní, že by raději umřely hlady, než přibraly jediné deko. Byl to boj, který tu sváděly samy se sebou, s lékaři, se životem, jeden den to šlo a druhý byl zase propadák. Některé tu nebyly poprvé, jiné tu nebyly naposled, cesta odtud vedla buď domů, nebo do nemocnice, pro ty nejbeznadějnější případy, které tam dostávaly umělou výživu. Cesta domů z nemocnice ovšem vedla znovu přes psychiatrii.
Bulimičky, kterých bylo podstatně míň, nevypadaly na první pohled jinak, než holky které potkáte na ulici, jejich problém na nich nebyl sice vidět, ale nebyl proto míň vážný.

.....I když byla specializací oddělení porucha příjmu potravy, byli tu ještě další pacienti, především s diagnózou deprese.
Byli jsme v menšině a tak trochu mimo hlavní proud dění, protože holčiny vyžadovaly mnohem víc pozornosti a času, a většina našich aktivit probíhala odděleně od nich. Oproti nim jsme byli dost nesourodý kolektiv, s odlišnými životními zkušenostmi a mimo pokoje jsme se ani moc nepoznali, neboť deprese každého z nás uzavírala do určité izolace. Jen na společných pokojích se za ty dva měsíce přeci jen naše osudy navzájem poodhalily.
Boženka byla ve věku mé babičky a stejně starostlivě se ke mně i chovala. Měla velkou rodinu, manžela, tři děti, několik vnoučat, myslím, že to byla bezva rodina, protože na návštěvy za ní chodili obden a bylo vidět, že jí mají moc rádi.
Ona však jednoho dne dostala panický strach, že pro svou rodinu není dost dobrá, že o ně nezvládá pečovat jako dřív, že je neschopná, nepotřebná, že je pro své drahé už jen přítěží. Soudě podle jejích blízkých, byly to jen utkvělé představy, pramenící z deprese, ale dostaly ji až do léčebny.
Marie, o něco mladší, než Boženka, většinu volného času seděla na židli vedle postele a mlčela. Její deprese byla hlubší, ne tolik plačtivá a sdílná. V těch krátkých chvílích, kdy o sobě něco řekla, jsem se dozvěděla, že žije sama, má jen jezevčíka, který byl zároveň jedinou motivací proč se držet, proč se snažit. Její deprese byla velmi zvláštní a záhadná, rozhodně pro mě. Byla v léčebně už poosmnácté a jednoho dne prostě otevřela oči, usmála se, vytáhla ze skříně vlnu a jehlice a začala plést. Sestra, která obcházela pokoje, když jí uviděla povídá " Á paní Maruška už půjde domů, že ano?" Maruška se vesele usmála a řekla, že už se nemůže dočkat. Do té doby bych si myslela, že se ani usmát neumí, protože její obličej byl vymodelovaný do obrazu naprosté strnulosti a beznaděje.
Naráz, přes noc, všechny mimické svaly povolily, roztály do úsměvu, deprese se rozplynula jako pára nad hrncem a z ní byl jiný člověk.
A co bylo nejkurióznější, že stejným způsobem to probíhalo vždycky, při všech předchozích pobytech. A nejen to, Marie už teď věděla, kdy nastoupí do nemocnice znovu. Její deprese byly tak pravidelné, že si podle nich plánovala život, věděla kdy bude v nemocnici, kdy bude naopak v pořádku doma a přes to všechno, ani vědomí, že a kdy to všechno skončí, jí nebylo v těžkých chvílích k ničemu, nepřinášelo úlevu ani povzbuzení. Druhý den po zázračné proměně, byla propuštěna, podle slov pana doktora, nebyl důvod jí zkracovat dobré období pobytem v nemocnici.

Den třetí

5. září 2011 v 2:16 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO


.....Den třetí, den kdy přijel bagr.

.....Jsem konzervativní. Ale to už asi tušíte. Změny mého okolí a prostředí, se mně hluboce dotýkají a většinou je nevítám, ani když jsou, takzvaně, k lepšímu, například polní cesta versus asfalt.
Ještěže na takových povahách jako jsem já, nezávisí vývoj lidstva.
Úplně se vidím, kdesi v době kamenné. Ta neandrtálka, zuby nehty se držící výstupku u vchodu do jeskyně a zuřivě se bránící přestěhování se do luxusní "vilky" z dřevěných kůlů, propletených větví, oplácaných blátem a se slámovou střechou; kde se nesráží vlhkost na stěnách, neruší ozvěnou sílící chrápání neandrmanžela, neandrtchána, neandrtchyně, neandršvagrů a neandršvagrových a všech ostatních neandrpříbuzných, kde všechno není všech, ale jen moje a jeho a ostatní mají též svoje vlastní "vilky", v nich vlastní lůžka z větví, vlastní ohniště, slepice, hrnce, děti, kůže, ovce nebo kozy, nebo co já vím, co si to ochočili jako první; tak to jsem prosím já. Bráním se odejít z místa, které znám, které je mi drahé, ač k němu musím šplhat po kluzkých balvanech jako obtloustlý kamzík, ale ze kterého je vidět do kraje a na východ i západ slunce a vrcholky stromů jsou jako koberec, rozprostřený široko daleko.
Jsem konzervativní. Moji předci byli nejspíš rodem zpátečníků a majitelů konzerváren.

.....Nevím, kde se to ve mně bere, ta nechuť k "úpravám" krajiny, bourání starého a budování nového, jako by mi někdo překopával mé vlastní vzpomínky, moji minulost.
Jde samozřejmě hlavně o místa mně drahá a blízká, můj domov a moji chatičku, tu především.
Podle daných pravidel, bych spíš měla říkat chaloupku, neboť se jedná o domeček zděný, nikoliv dřevěný. Navíc je chaloupka slovíčko útulné a roztomilé. Pochopitelně, že sama chaloupka i přilehlá zahrada spadají, co se změn týká, zcela do mé kompetence a proto zde již dlouhá léta k žádným zásadním změnám nedochází, toleruji pouze rostlinstvo, které přirozeně bují, roste a mohutní, přičemž některé druhy jsou mnou samozřejmě potlačovány, spíš s menším, než větším úspěchem, jiným je nadržováno.
Krajina kolem a vesnice, ke které jsme přituleni, bohužel mému vlivu nepodléhá a tak jsou změny téměř na denním pořádku. Jsem čím dál haklivější na každý poražený strom, nový plot v místech, kde jsme si hrávali, zbouranou chalupu a postavené podnikatelské baroko, nicméně tyhle proměny doby máme za zády a když nechci, vidět je nemusím.


.....Dnes však dorazil bagr. "Obecní" cesta, která však bohužel ve skutečnosti obecní není, je totiž poskládaná z mnoha dílků skládačky, z nichž každý je v soukromém vlastnictví někoho jiného, se musí posunout zhruba o deset metrů dál, než je, aby uvolnila kus pozemku jeho majiteli. Dobrá, to ještě není až taková tragedie, trocha asfaltu, místo kamínků a trávy. Má to jiný háček. Jsme první (nebo poslední, jak se to vezme) pozemek ve vísce, na kopci a od naší zahrady se otvírá překrásný výhled do krajiny. Výhled, který je často komentován turisty a cyklisty, kteří vycházejíc (vyjíždějíc) z vesničky, zůstávají okouzleně stát, překvapeni náhlou proměnou okolí, neboť z Berouna až sem se pohybovali pouze lesem. Hlášky typu "podívej na tu krásu", "jé, to je nádhera", "páni, pojďte se podívat" slýcháme na dvorku běžně. Aktuální proslov, z posledního pobytu je poněkud jadrnějšího ražení "kurva, tomu říkám výhled", i on však procítěně reaguje na emoce, které člověk při pohledu na tu půvabnou krajinu musí pocítit.

.....Cesta, která se právě v místech, kde se krajina poprvé odhalí, rozdvojuje, aby oběhla kolem dokola ves a znovu se na stejném místě spojila, bude tedy zčásti posunuta. A aby obec (ke které přináležíme, avšak jejíž základna leží o pět kilometrů dál) dokázala, že i my, ač Popelka, co se rozpočtu týká, patříme pod její ochranná křídla, vyhradila kousek ze svých převzácných obecních pozemků, aby nám přinesla zažehnutou pochodeň civilizace, něco, co pozvedne úroveň naší vísky do nadoblačných výšin, něco, co nadobro zničí překrásnou podívanou, která tu byla pro každého.
Budeme mít parkoviště. No, parkoviště, řekněme parkovišťátko, tak deset míst, nic okázalého, spíš tak nějak přírodně pojaté, asfaltový obdélník uprostřed luk a polí, ale zato ten výhled! Které z mnoha větších a luxusnějších parkovišť, se může pyšnit rozhledem po chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, s panoramatem Hudlické skály?
Obrázek bohužel není úplně přesný, fotil ho děda cestou do lesa a tak je focen z jiného úhlu, poněkud posunutý, ale snad alespoň naznačí o čem mluvím.







.....Přidám ještě jeden a příště vyfotím doufám (když mám teď tak hezky vymetenou mobilní paměť) i ten pravý, správný pohled, snad ještě bez asfaltových jizev. I když, ten bagr se docela činil, na to, že byla neděle.






.....Dost pokažená neděle, bagr krom rámusu hodně prášil, okolo kroužil jak podrážděná vosa náklaďák se štěrkem, kdybych se posadila s kávou pod ořech, připadala bych si jak stavbyvedoucí na pauze. Vyklidili jsme tedy pole a vrátili se až v podvečer, kdy vše ustalo. Přes týden už se neukázali, pak jsme odjeli a tak ani netuším jak ta civilizační nákaza pokročila. No, aspoň se příště máme na co "těšit".

Den druhý.

1. září 2011 v 1:36 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Den otravných hub, otravných rajčat a otravných paprik.

.....Když jeden den prožijete velkou vášeň, nezřídka přichází druhý den rozčarování. Nejinak tomu bylo i u mne. Úroda hub, ze které jsem včera byla tak unešená, se dnes proměnila v obtížnou hromadu polotovaru, vyžadujícího okamžité zpracování, neboť vlastně už včera bylo pozdě. Znáte houby, stačí, aby měly jediného nájemníka, a přes noc, jako by tušil, že času je málo a pánev se blíží, nejde, jako obvykle, spát, ale kutá chodbičky jako stachanovský úderník, jen aby to ráno vypadalo, že houba je osídlena přinejmenším několika pokoleními a jakožto prožraná unikla kuchařčině zájmu a byla použita jako osivo.
I jinak jsou houby surovinou náchylnou k rychlé zkáze a vědomí, že každá hodina navíc, může proměnit i jedlou houbu v jedůvku, mě dohnala k velkozpracovatelskému vypětí.

.....Poslední kousek zpracován, kuchyň naplňuje vůně, při které už v hlavě naskakuje jeden houbový recept za druhým a jazýček hodnotí, co by tak asi bylo to pravé ořecho.., eh vlastně houbové. V tu chvíli jsem vyrušena Rézkou, "mami ty rajčata se asi kazí", chvíli se vymotávám z houbové vůně, než mi dojde, co se po mně chce. Jdu zkouknout naše rajské zásoby a bohužel, Rézka se nemýlí, je potřeba zakročit. Moje velké oči, které nakupujíc na deset dní, nevzaly jaksi v potaz omezenou trpělivost některých potravin se skladováním mimo velkokapacitní chlaďák, teď zírají na další hromadu surovin, která s chutí slupne čas, který měl být stráven na lavičce pod ořechem s knížkou v ruce. Chjo. A že když už rajčata, tak i papriky, to snad ani nemusím zmiňovat, no aspoň budu mít uvařeno dopředu, vzdychnu rezignovaně a začínám fňukat nad cibulí. Tak, to bychom měli houbové řízky, maso na liškách, kulajdu, velký hrnec leča a plněné papriky.
Až mě na to všechno přešla chuť a zatoužila jsem po chlebu a hrnku bílé kávy, jakou mi vždycky tady na chatě vaříval děda. Až po letech mi došlo, že jsem vlastně díky němu závislá na zrnkové kávě už od dětství. Když bylo venku sychravo, uvařil nám oběma buclatý hrnďoul bílého kafe, ukrojil chleba a při lítých bojích sváděných při prší, žolících, nebo pexesu, jsme si oba krájeli chleba do kafe a lebedili si v teple. Chtěla bych někdy zas cítit podobnou pohodu a bezpečí, jako tehdy.




Naše kuchyňka, kde se doopravdy zastavil čas, nová je snad jen varná konvice. Pořád říkám, že nic neměním, protože nemám peníze, což je sice pravda, ale ve skutečnosti, je to jen výmluva pro ty, u kterých mám pocit, že by nepochopili můj sentimentální vztah k tomu všemu, který se může zdát směšný, nebo absurdní, ale já tady těmi dveřmi procházím zpátky do dětství a nemíním se jich jen tak vzdát, byť působím už téměř podivínsky.

.....Nakonec došlo i na tu kávičku pod ořechem, místo knihy, jsme s Rézkou rozehrály scrabble, Juli střídala rodiny spolu s ostatními dětmi, u nás byla největší atrakcí plátěná houpačka, natažená mezi stromy jako houpací síť, která pravidelně shodí každého, kdo se na ní usadí poprvé. Adrenalin tomu všemu dodávalo i to, že občas praskl provaz , který odmítl přibrat do party už pátého zájemce a to se pak klubko dětí s jekotem a smíchem válelo po zemi a dožadovalo se - dalšího pádu.
Mimísek i přes všechen ten rachot klidně vyspával v kočárku, venkovský vzduch zkrátka dělá svoje, slunce svítilo, vosy poletovaly kolem, cvrčky cvrčeti slyšeti bylo, zkrátka idylka jak z červené knihovny. Sama sobě závidím, když to teď píšu.

.....Jo a k večeři chtěla Juli špagety s rajskou omáčkou a Rézka kuřecí polívku s obláčky, no nezabili byste je?
No, já si dala chleba a bílou kávu.