O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Den druhý.

1. září 2011 v 1:36 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Den otravných hub, otravných rajčat a otravných paprik.

.....Když jeden den prožijete velkou vášeň, nezřídka přichází druhý den rozčarování. Nejinak tomu bylo i u mne. Úroda hub, ze které jsem včera byla tak unešená, se dnes proměnila v obtížnou hromadu polotovaru, vyžadujícího okamžité zpracování, neboť vlastně už včera bylo pozdě. Znáte houby, stačí, aby měly jediného nájemníka, a přes noc, jako by tušil, že času je málo a pánev se blíží, nejde, jako obvykle, spát, ale kutá chodbičky jako stachanovský úderník, jen aby to ráno vypadalo, že houba je osídlena přinejmenším několika pokoleními a jakožto prožraná unikla kuchařčině zájmu a byla použita jako osivo.
I jinak jsou houby surovinou náchylnou k rychlé zkáze a vědomí, že každá hodina navíc, může proměnit i jedlou houbu v jedůvku, mě dohnala k velkozpracovatelskému vypětí.

.....Poslední kousek zpracován, kuchyň naplňuje vůně, při které už v hlavě naskakuje jeden houbový recept za druhým a jazýček hodnotí, co by tak asi bylo to pravé ořecho.., eh vlastně houbové. V tu chvíli jsem vyrušena Rézkou, "mami ty rajčata se asi kazí", chvíli se vymotávám z houbové vůně, než mi dojde, co se po mně chce. Jdu zkouknout naše rajské zásoby a bohužel, Rézka se nemýlí, je potřeba zakročit. Moje velké oči, které nakupujíc na deset dní, nevzaly jaksi v potaz omezenou trpělivost některých potravin se skladováním mimo velkokapacitní chlaďák, teď zírají na další hromadu surovin, která s chutí slupne čas, který měl být stráven na lavičce pod ořechem s knížkou v ruce. Chjo. A že když už rajčata, tak i papriky, to snad ani nemusím zmiňovat, no aspoň budu mít uvařeno dopředu, vzdychnu rezignovaně a začínám fňukat nad cibulí. Tak, to bychom měli houbové řízky, maso na liškách, kulajdu, velký hrnec leča a plněné papriky.
Až mě na to všechno přešla chuť a zatoužila jsem po chlebu a hrnku bílé kávy, jakou mi vždycky tady na chatě vaříval děda. Až po letech mi došlo, že jsem vlastně díky němu závislá na zrnkové kávě už od dětství. Když bylo venku sychravo, uvařil nám oběma buclatý hrnďoul bílého kafe, ukrojil chleba a při lítých bojích sváděných při prší, žolících, nebo pexesu, jsme si oba krájeli chleba do kafe a lebedili si v teple. Chtěla bych někdy zas cítit podobnou pohodu a bezpečí, jako tehdy.




Naše kuchyňka, kde se doopravdy zastavil čas, nová je snad jen varná konvice. Pořád říkám, že nic neměním, protože nemám peníze, což je sice pravda, ale ve skutečnosti, je to jen výmluva pro ty, u kterých mám pocit, že by nepochopili můj sentimentální vztah k tomu všemu, který se může zdát směšný, nebo absurdní, ale já tady těmi dveřmi procházím zpátky do dětství a nemíním se jich jen tak vzdát, byť působím už téměř podivínsky.

.....Nakonec došlo i na tu kávičku pod ořechem, místo knihy, jsme s Rézkou rozehrály scrabble, Juli střídala rodiny spolu s ostatními dětmi, u nás byla největší atrakcí plátěná houpačka, natažená mezi stromy jako houpací síť, která pravidelně shodí každého, kdo se na ní usadí poprvé. Adrenalin tomu všemu dodávalo i to, že občas praskl provaz , který odmítl přibrat do party už pátého zájemce a to se pak klubko dětí s jekotem a smíchem válelo po zemi a dožadovalo se - dalšího pádu.
Mimísek i přes všechen ten rachot klidně vyspával v kočárku, venkovský vzduch zkrátka dělá svoje, slunce svítilo, vosy poletovaly kolem, cvrčky cvrčeti slyšeti bylo, zkrátka idylka jak z červené knihovny. Sama sobě závidím, když to teď píšu.

.....Jo a k večeři chtěla Juli špagety s rajskou omáčkou a Rézka kuřecí polívku s obláčky, no nezabili byste je?
No, já si dala chleba a bílou kávu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | Web | 1. září 2011 v 2:14 | Reagovat

Super, ta kuchyň je jak z filmu pro pamětníky. ;-) Někde mimo záběr se určitě skrývá Jindřich Plachta nebo Marie Nedošínská. :-D Bílé kafe s nalámaným chlebem jsem taky miloval u dědy a babičky.

2 Iveta Iveta | Web | 1. září 2011 v 7:06 | Reagovat

To je hezkéééé vyprávění. Je vidět, že to tam zvládáš se všemi dětmi (kolik vlastně?) a bez manžela?   :-)
To tedy před tebou smekám klobouk!
Závidím Tobě i Malkielovi - dědu, já jsem takové štěstí neměla a dědy ani babičky si nepamatuji, zřejmě to bylo i dobou, že byli už staří a odešli než jsem si jich stačila užít?! -:((((

3 punerank punerank | E-mail | Web | 1. září 2011 v 10:18 | Reagovat

To není  možný - takových dobrot, až každej chce něco úplně jinýho. vzalas tam nějaký divný zásoby, se kterýma je jen práce:) já si do kafe někdy máčím sušenky. ted se kafe hodně zdražuje a štve mě to, jen tak nějaké nevypiju!
A jen sama sobě zazáviď, máš co!

4 signoraa signoraa | Web | 1. září 2011 v 11:26 | Reagovat

Vůbec se ti nedivím, že chatu neměníš. Také bych jí nechala tak, protože by mě vracela do dětství a to bych moc ráda. Já u své babičky a dědy mívala černé kafe z melty a k němu posolený krajíc chleba. A dodnes, když si suchý chleba solím, vzpomínám na dětství.
Houby, jak už jsem psala, nejím. Fakt mě baví jen ten lov. Zpracování už méně. Kdysi jsem měla výhodu v tom, že můj známý, který pečoval o svou slepou ženu, houby rád jedl, ale do lesa se nedostal. Tak já po "lovu" hezky houby rozdělila, odjela s nima na Petřiny, kde jsem udělala dvěma lidem radost a pak zpracovávala tu svou část. Ve dvě v noci, kdy zbytek rodiny spal a já krájela houby, přísahala jsem si, že do lesa už nevkročím. :-D
Dlouho mi to ale nevydrželo.
Jinak s tím jídlem je to asi normální. Jakmile udělám víc chodů a nabízím, tak každý chce úplně něco jiného. A já potom přebytky strkám do mrazáku - což ve tvém případě je na chatě neproveditelné.
Ano, zabila bych je. :-D  :-D  :-D

5 Janinka Janinka | Web | 1. září 2011 v 12:40 | Reagovat

Ta kuchyňka... Dokuď ti jí nerozežere červotoč, nic neměň! Mám krásné vzpomínky na starou kuchyň a kredence mojí babičky, pořád se k ní vracím ve fotkách, ten nový umakart a plast, či z čeho to vlastně je, mi prostě drásá oči...

6 divizna divizna | 1. září 2011 v 16:14 | Reagovat

Jejda, tady už jsou i obrázky, super! Takovou kuchyňku ti docela závidím, jsem poblázněná i do starého sporáku, ten jsem si vždycky přála, ale nějak mi to přání nevyšlo.
Jinak co se týče rajčat a paprik, jsme na tom zrovna v tuhle chvíli hodně podobně, jen s tím rozdílem, že ty máš navaříno a já ne, jak to tak vidím, tak skončí pro tentokrát zelenina na kompostu, protože mám momentálně zánět trojklanného nervu, zobám jeden prášek proti bolesti za druhým a přikládám teplé obklady, na vaření si netroufám.
P.S. Moc se mi líbilo vyprávění o dědovi, i moje prarodiče si krájeli chleba do kafíčka, můj děda mě zase pro změnu učil už od dětství pít černé svařené pivo s cukrem a když je mi hodně ouvej, tak si svařáček dám i dneska :-P

7 Čerf Čerf | Web | 2. září 2011 v 0:11 | Reagovat

Ovšem tohle je exkluzivní kuchyňka! Taková už dnes není jen tak často k vidění. Pravda, ta konvice to trošku ruší. Co takhle místo ní měděnou džezvu :-)

8 adaluter adaluter | Web | 2. září 2011 v 2:33 | Reagovat

[1]: A nejen oni dva Malkieli.
Je to zvláštní, babičky a dědečkové, byli tak skromní a ani o tom nevěděli. Jak málo jim stačilo a byli spokojení, dneska si to těžko někdo dovede představit.

[2]: Ono to s těmi dětmi není zas tak horké, mám čerstvě dvacetiletou dceru a pětiletou dceru a dvouměsíčního vnuka, ten zbytek je posbíraný po sousedství. Bez manžela, bohužel, ten před půl rokem zemřel. No a dcera si pro změnu ještě žádného nevybrala, takže tak.

[3]: Nebylo by to tak strašný, kdyby ty zásoby ukázněně čekaly, až na ně dojde ředa.
Já jsem kávový ignorant, piju co zrovna je, ale mít ho musím. :-P

[4]: Jsem ráda, že mi rozumíš, už si někdy připadám, jako dinosaurus, co hájí svojí juru, nebo křídu a on je zatím novověk. :-D
To znám taky, takováhle předsevzetí, nebo aspoň, že jich příště seberu jen pár, aby se to dalo v klidu zpracovat, chachacha.
A děkuji, žes podpořila mé vražedné úmysly, vidím, že v tom nejsem sama. Taky jim nakonec dáš to, co chtějí? Já se nechápu. :-D

[5]: Neboj, nebudu a pošeptám ti tajemství, já mám takovou, jen maličko větší a zdobenější i v Praze, my vlastně vůbec klasickou linku nemáme. ;-)

[6]: Starý kachlový sporák jsme měli i doma, ten bohužel nadobro dosloužil, ale je fakt, že teplo z něj je s tím "ústředním", nesrovnatelné a hlavně se na něm skvěle vaří.
To mě moc mrzí, trojklaný nerv je děsivě bolavá věc, přeju ať tě co nejdřív opustí.
Tak to jsem nikdy neochutnala, když jsem byla nemocná já, můj děda mi vařil odvar z cibule s medem, zvracet se mi chce ještě dnes, když na to pomyslím :-!

[7]: Já vím, jako z katalogů, co? U nás je exkluzivnost normou. :D
S tou džezvou to budu muset promyslet, jak mě to jen napadlo, takhle si kazit styl. :-D

9 Malkiel Malkiel | Web | 2. září 2011 v 11:22 | Reagovat

Jen bych ještě k tématu dodal, že já mám doma kuchyňskou linku z roku 1962. Možná je to vůbec první kuchyňská linka u nás, tudíž historický kus. :-D A teprve nedávno jsem bakelitový štítek s koulí a klikou na vchodových dveřích vyměnil za chromovaný bezpečnostní. ;-) A to nikoliv z estetických důvodů, ale kvůlivá potenciálním zlodějům. ;-)

10 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 2. září 2011 v 20:33 | Reagovat

To se nedivím, že si závidíš. Jsme v Česku a tady je to přece normální. Já bych si na tvém místě záviděl tak, že bych si napsal výhrůžný anonym. Miluju houby a to na všechny možné způsoby!!!
A ten vztah ke starým věcem ve mně sílí s věkem. Nic neměň!

11 jezura jezura | Web | 3. září 2011 v 16:29 | Reagovat

Krásná kuchyňka, takovou si pamatuji i já. Houby miluji, ale nejsou lidi, kteří by mi je nasbírali. Jinak jako dítě jsem mívala k snídani téměř denně bílý kafe a v něm nadrobený rohlík nebo krajíc chleba. Takže to teď už nemusím. A vařit každému nač má chuť? Není problém, ale na chatě je to určitě! Tak vydržať a přimlouvám se - nezabíjet, prosím! :-)

12 Čerf Čerf | Web | 3. září 2011 v 19:08 | Reagovat

[8]: Džezva je moje zamilovaná součást kuchyňské výbavy, i když jsem ji nikdy nevlastnil. Když jsem se totiž ženil, rodiče někde vyhrabali stařičký seznam doporučených součástí výbavy mladých novomanželů. Zaujaly mě dva kousky: džezva a forma na srnčí hřbet. Autor antikvárního průvodce šťastným manželstvím vůbec nepochyboval, že bez těchto dvou propriet bude manželství živořit, pokud vůbec aspoň to :-)

13 Vendy Vendy | Web | 4. září 2011 v 14:03 | Reagovat

Krásná kuchyňka, přímo dýchá přívětivostí a útulností. Dovedu si představit to horko od rozpáleného roztopeného sporáku, i buchty pečené v troubě...
Sporák má i jiné výhody, na jeho plotně můžeš upéct bramborové placky, nebo prostě opékat brambory (i se slupkou nakrájené na kolečka, opečené až naskáčou puchýřky a potom dané do misky s trochou sádla nebo másla, soli a česneku. Tyto brambory se ve směsi promíchají - horkem brambor  máslo roztaje - a je to fantastická bašta. Asi to i znáš a já tu nosím dříví do lesa...)
Kuchyňku neměň, dokud to nebude zapotřebí. Nostalgii po starých dobrých časech se taky nedivím, souvisí to už s tím, že jsi byla dítě, neměla starosti, a měla správného dědečka...
Fotka kuchyńky je pěkným zpestřením článku, snad přibudou i další?

P.S. ztráty tvého manžela je mi taky moc líto, nejvíc to člověk pozná, pokud s někým žije dlouhé roky - odchod snad není tak bolestivý jako další dny, kdy už chybí a vidíš ho všude kolem sebe.
A děkuji ti za milý komentář u mě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama