O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství třinácté.

8. září 2011 v 15:30 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
Tak zase po hodně dlouhé době přidám novou Pandorku a protože i já jsem si pro osvěžení děje před psaním musela přečíst předchozí díl, uvedu na něj odkaz, kdyby snad vaše paměť byla v podobném stavu jako ta moje. Takže Pandorka dvanáctá je tedy ZDE.

.....Byla jsem pro ostatní pacientky na pokoji úkaz, se kterým nevěděly, co si počít. Zpočátku se snažily tišit můj pláč, ale v té době jsem nebyla moc společensky naladěná a tak jsem otočená obličejem do zdi, všechny pokusy o zapředení hovoru odrážela. Prvních pár dní ani netušily, co mi je, proč tam jsem, jen věděly, že nesmím vstávat a tak o mě tak trošku pečovaly.

.....Chtěla jsem být sama, vlastně jsem nechtěla být vůbec, je možné, že se to už nikdy nezmění? Vždycky, když jsem měla pocit, že už jsem konečně udělala nějaký pokrok, že jsem se po žebříku vyšplhala o kousíček výš z té studny beznaděje, "prásk", něco se zlomilo a já sjela snad ještě hlouběji, než jsem byla dřív.
Nejkritičtější byl ten první týden na novém oddělení, odmítala jsem lézt dál, odmítala jsem se na žebřík, byť jen podívat, vybrečela jsem slzy na několik měsíců dopředu.
Potom přišel nový týden, směla a zároveň musela jsem vstát, což mě sice v tu chvíli vůbec nenadchlo, nejraděj bych ležela až do smrti, ale ukázalo se to být dobrým způsobem, jak mě vytrhnout z letargie.

.....Oproti uzavřenému oddělení, jsou moje vzpomínky na téměř dvouměsíční pobyt na oddělení otevřeném neurovnané, roztříštěné, chaotické a chronologicky nejasné. Vystupují do popředí buď jednotlivé charaktery, nebo události, ale rytmus jednotlivých dní, už tu nebyl zdaleka tolik fádní a pravidelný, aby se mi nesmazatelně zaryl pod kůži. Naopak, bylo to období plné změn, i když chápu, že pro vnějšího pozorovatele musí být směšné považovat za změnu i to, že jeden den probíhá arteterapie, druhý den rehabilitační cvičení, další den pracovní terapie na ústavní zahradě a mezi tím skupinová sezení. Nicméně, proti programu snídaně, léky, oběd, léky, večeře, léky, noc, to bylo pestré jako tropický motýl.

.....Srovnávala jsem se těžko s novým režimem, novými lidmi a hlavně novými lékaři. Ne že by si mě nějak moc všímali, ale i těch pár pokusů o rozhovor jsem bojkotovala mlčením a pláčem.
A pak se za mnou začátkem druhého týdne zastavila moje doktorka z uzavřeného oddělení, poptat se, jak se mám a přinesla mi lékařské studie několika případů laktační psychózy, aby mi dokázala, že moje situace není ani beznadějná, ani bezvýchodná a i když tomu nevěřím, zlepšení už musí být na dosah. Četla jsem si těch pár stránek lékařských pojednání stále dokola a čerpala z nich sílu uvěřit, že bude líp. Tohle nebylo plané utěšování, to byly důkazy, černé na bílém, vědecky zpracované a pro mě důvěryhodné, žádné oblbování, trochu strohé, bez emocí, ale s jednoznačně pozitivním závěrem. Co mi pomohlo snad ještě víc, byl sám fakt, že za mnou přišla, že o mě měla starost a zájem. Chodila za mnou zhruba jednou týdně, i když už nebyla moje ošetřující lékařka a její návštěvy mi opravdu hodně pomohly.

.....Pomalu jsem se oťukávala s novým prostředím, ještě asi týden mě nikdo do ničho nenutil, až poté mě naplno zapojili do všech aktivit, které na oddělení probíhaly.
Ten týdení odklad jsem využila k prozkoumání svého nového "domova" a pozorování lidí v něm.
Příjemná změna, byly dveře u záchodů a hlavně samostatná koupelna, samozřejmě bez klíče, ale zato z kouzelnou cedulkou "obsazeno", kterou, světe div se, všichni respektovali, včetně personálu. A vana, sice jste se museli dovolit, ale byla tu ta možnost.
Další věc, která mě zaujala, bylo veliké akvárium na chodbě, sedávala jsem u něj ve volných chvílích a utápěla se v tom vodním světě ticha a zárověň tak pouštěla do své mysli realitu, protože podobné akvárium jsem měla i doma a tahle vzpmínka na domov mě najednou už tolik neděsila.
Do třetice to byly květiny, co ve mě vzbuzovalo pocit vzdáleně, ale přece, podobný pocitu pohody. Obyčejné pokojovky na parapetech na chodbě, hlavně ty nenáročné na péči, jako tchyniny jazyky, africké fialky, zelenec, klívie, evokovaly ve mě školní léta a školní parapety, zkrátka tady představovaly malé, ale ty milé, připomínky života tam venku.
Vypadá to skoro idylicky , když pominu fakt, že jsem byla v psychiatrické léčebně, připadala jsem si jako na táboře, plnili jsme úkoly, vstávali na ranní rozcvičku, hromadně se stravovali, navštěvovali "zábavné kroužky", měli přísnou večerku. Problém je jen v tom, že cosi jako tábor, či internát mi bylo vždy z duše protivné a navíc tady se většina z nás plouhala, více či méně bez zájmu a s otráveným, nikoli radostným výrazem v tváři.


.....Ano, nebyla jsem tu sama, jak se mi mohlo první týden, strávený v izolaci pokoje, zdát.
Předně tu byly pacientky s poruchou příjmu potravy, anorektičky a bulimičky, pro které bylo toto oddělení přednostně určeno a také speciálně vybaveno.
V dnešní době asi jen málokdo neví, co se za těmi názvy skrývá Já se ovšem s něčím takovým před dvaceti lety setkala poprvé a byla náležitě vyjevená a nechápavá. S údivem jsem při své první snídani ve společné jídelně pozorovala, jak si jedna dívenka nenápadně ukrývá půlku párku do rukávu. Než mi došlo co vůbec dělá, už si jí všimla sestra, která seděla se šesti děvčaty u stolu a tak musela párek dojíst. Později mi došlo, že přítomnost sestry je pravidlem a nutností, protože donutit holky, aby snědly své porce celé, byl takřka nadlidský výkon, vždycky se našel někdo, kdo se snažil aspoň část ukrýt do ubrousku, do kapsy, do kapuce sousedky u stolu, za gumou u kalhot, v ponožkách nebo botách. Po jídle musely pravidelně odejít na pokoj, byly zamčeny a pokoj byl sledován průmyslovou kamerou, aby nemohly zvracet.
K dalšímu podvádění docházelo při pravidelném vážení, aby jejich váha byla co nejvyšší, snažily se vypít co nejvíc vody, nebo propašovat cokoli, co mohlo zvýšit jejich váhu aspoň o pár deka, v oblečení. Byly to zoufalé a marné pokusy, protože personál a lékaři už dávno všechny triky znali, bylo to až nedůstojné, ale to z vás tahle nemoc udělá. Navíc to byly vesměs hodně mladé holčiny, některé ani nebyly plnoleté a tím pádem tu byly i tak trochu proti své vůli a podle toho i jejich chování vypadalo, ony nechtěly pomoc a nejen to, bránily se pomoci, byly odmítavé, labilní i depresivní. Byly z celé republiky i ze Slovenska, mnoho z nich tu trávilo i měsíce beze styku s rodinou, blízkými, kamarády, a ještě stále měly sílu odporovat lékařům, využít každé možnosti k podvodu s jídlem, či váhou. Bylo to neskonale smutné, dívat se, jak si samy ubližují, jak jsou tak hubené, že vypadají jako děti, ne jako mladé ženy, i leginy, které štíhlým dívkám přiléhají, jim beznadějně plandaly kolem vyzáblých nohou, na kterých vystupovaly jen v poměru k lýtkům "obrovské" kolení klouby. Byly chronicky unavené, padaly jim vlasy, kazily se zuby, ale ve svých očích byly stále tlusté, byly tak obézní, že by raději umřely hlady, než přibraly jediné deko. Byl to boj, který tu sváděly samy se sebou, s lékaři, se životem, jeden den to šlo a druhý byl zase propadák. Některé tu nebyly poprvé, jiné tu nebyly naposled, cesta odtud vedla buď domů, nebo do nemocnice, pro ty nejbeznadějnější případy, které tam dostávaly umělou výživu. Cesta domů z nemocnice ovšem vedla znovu přes psychiatrii.
Bulimičky, kterých bylo podstatně míň, nevypadaly na první pohled jinak, než holky které potkáte na ulici, jejich problém na nich nebyl sice vidět, ale nebyl proto míň vážný.

.....I když byla specializací oddělení porucha příjmu potravy, byli tu ještě další pacienti, především s diagnózou deprese.
Byli jsme v menšině a tak trochu mimo hlavní proud dění, protože holčiny vyžadovaly mnohem víc pozornosti a času, a většina našich aktivit probíhala odděleně od nich. Oproti nim jsme byli dost nesourodý kolektiv, s odlišnými životními zkušenostmi a mimo pokoje jsme se ani moc nepoznali, neboť deprese každého z nás uzavírala do určité izolace. Jen na společných pokojích se za ty dva měsíce přeci jen naše osudy navzájem poodhalily.
Boženka byla ve věku mé babičky a stejně starostlivě se ke mně i chovala. Měla velkou rodinu, manžela, tři děti, několik vnoučat, myslím, že to byla bezva rodina, protože na návštěvy za ní chodili obden a bylo vidět, že jí mají moc rádi.
Ona však jednoho dne dostala panický strach, že pro svou rodinu není dost dobrá, že o ně nezvládá pečovat jako dřív, že je neschopná, nepotřebná, že je pro své drahé už jen přítěží. Soudě podle jejích blízkých, byly to jen utkvělé představy, pramenící z deprese, ale dostaly ji až do léčebny.
Marie, o něco mladší, než Boženka, většinu volného času seděla na židli vedle postele a mlčela. Její deprese byla hlubší, ne tolik plačtivá a sdílná. V těch krátkých chvílích, kdy o sobě něco řekla, jsem se dozvěděla, že žije sama, má jen jezevčíka, který byl zároveň jedinou motivací proč se držet, proč se snažit. Její deprese byla velmi zvláštní a záhadná, rozhodně pro mě. Byla v léčebně už poosmnácté a jednoho dne prostě otevřela oči, usmála se, vytáhla ze skříně vlnu a jehlice a začala plést. Sestra, která obcházela pokoje, když jí uviděla povídá " Á paní Maruška už půjde domů, že ano?" Maruška se vesele usmála a řekla, že už se nemůže dočkat. Do té doby bych si myslela, že se ani usmát neumí, protože její obličej byl vymodelovaný do obrazu naprosté strnulosti a beznaděje.
Naráz, přes noc, všechny mimické svaly povolily, roztály do úsměvu, deprese se rozplynula jako pára nad hrncem a z ní byl jiný člověk.
A co bylo nejkurióznější, že stejným způsobem to probíhalo vždycky, při všech předchozích pobytech. A nejen to, Marie už teď věděla, kdy nastoupí do nemocnice znovu. Její deprese byly tak pravidelné, že si podle nich plánovala život, věděla kdy bude v nemocnici, kdy bude naopak v pořádku doma a přes to všechno, ani vědomí, že a kdy to všechno skončí, jí nebylo v těžkých chvílích k ničemu, nepřinášelo úlevu ani povzbuzení. Druhý den po zázračné proměně, byla propuštěna, podle slov pana doktora, nebyl důvod jí zkracovat dobré období pobytem v nemocnici.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 8. září 2011 v 19:29 | Reagovat

Teď se budu možná opakovat, ale musím znovu napsat, že na tvých článcích mám moc rád tu uspořádanost myšlenek. Kdyby se nejednalo o laktační psychózu a kdyby ses nejmenovala Lucka, věřil bych, že autorem textu je chlap!

Co píšeš o anorektičkách je pravda a můžu to potvrdit. Dcera Zuzka si tím taky prošla a vyprávěla o stejných fíglech, o vzdoru a lžích. Prej se odrazila ode dna až ve chvíli, kdy už jí šlo vážně o holej život. Bohužel se dostala od anorexie k drogám, což nemůžu považovat za úspěch.

Pevně doufám, že další díl dáš rychlejš než tenhle!

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 8. září 2011 v 19:31 | Reagovat

A ještě jednou:
Moc bych chtěl rozumět lidský psychice. Co mohlo působit ty pravidelně se opakující depky tý Božence? Znám strašně hodnou paní, který kdysi hrozil nějakej soused soudem a vězením a ona je od té doby na prášcích, i když rozumově chápe, že se žádného trestného činu nedopustila. Má jen pořád vnitřní strach, že ji třeba zavřou. Pravděpodobně bude brát ty léky až do smrti. Bože, je tolik neštěstí všude kolem! Mě deptá, jak neumím pomáhat.

3 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 8. září 2011 v 21:33 | Reagovat

Ve skupině jsme měli taky jednu mentální anorexii. I když se dala na nějkou dobu do kupy, dokonce má chlapečka, tak se to všechno vrátilo a znovu spojilo i s alkoholismem. K tomu všemu pocit, že to všechno zvládne. Nelze pomoci, když nechce pomoci. Pak jsem byla n auzavřeném dětském oddělení v Motole na praxi muzikoterapie. Zrovna ve skupině s poruchami příjmu potravin. Samé malé holky a jeden kluk. Z téhle skupin yjsme si odnesla pocit, že i když holky vypadaly špatně, až se člověku svíralo srdce, tak někde v nich bylo cosi hrozně egoistického, prahnoucího po dokonalosti, ... Nevím, jestli to získávají výchovou či co? Kámoška s kyvdélekm bude v Bohnicíhc ještě nejméně týden. Dohromadxy tři týdny. Stabilizovali ji. Bohužel mám pocit, že uzavřená oddělení jsou stabilizační. Nic víc neřeší. Že se jí změnila kyvadélkem osobnost neřeší. Manžel i my se děsímě co bude zase za pár týdnů, měsíců, ... proto se těším na další díly s otevřeného pavilonu. To mě zajímá, jestli opravdu je tam smysluplná terapie, kde si člověk pořádně šáhne do sebe.

4 Janinka Janinka | Web | 8. září 2011 v 21:34 | Reagovat

Lidská psychika je neskutečná, opět napsáno tak, že se budu opakovat - ty by ses tím psaním měla živit :).

[2]: Té paní, dříve než si zničí zdraví léky, doporučuji kineziologii, metodu, která pátrá po příčinách stresu a strachu a snaží se je odblokovat. Chystám se tam na doporučení dětské psycholožky se synem, tak uvidíme...

5 Čerf Čerf | Web | 9. září 2011 v 0:42 | Reagovat

Jako vždycky jsem přečetl článek, tvé cenné a přitom pokorné svědectví, jedním dechem. I jedna důležitá část mého života souvisí s takovým otevřeným oddělením, i když já docházel vždy jen jako návštěvník a mohl jsem svobodně odejít. Ale i tak se mi na to nevzpomíná nejíp. Jsem moc rád, žes na své nelehké cestě došla až do stavu, kdy o svých zkušenostech tak pěkně píšeš.

6 signoraa signoraa | Web | 9. září 2011 v 9:55 | Reagovat

Přečetla jsem to také jedním dechem. Na otevřené oddělení jsem chodila také jako návštěvník za kamarádkou, která je maniodepresivní. Možná to bylo i u té Boženky. Moje kamarádka pokud je v manické fázi své nemoci je veselá, společenská, komunikativní, ale když má deprese, nedokáže vůbec vylézt z postele. V Bohnicích byla opakovaně. Ted' jí změnili medikaci a je doma, i když jsou momenty, jako by tam vůbec nebyla.
Lidská duše je strašně křehká a málokdo do ní vidí. Stačí malý podnět a něco uvnitř se zlomí.
Mé sestře zemřel před třemi a půl roky manžel. Sesypala se. Léčila se však, sice ambulantně a když už vypadalo, že je z nejhoršího venku, poslal jí zpátky syn, který si našel partnerku a mámu totálně odstřihl. Znovu se dostávala z kolen, našla si přítele a u něj diagnostikovali rakovinu. Operace se zdařila, zvládl i chemoterapii. Pak zemřela maminka. Sestřin život mi v poslední době připomíná jízdu na hodně rozbouřeném moři - někdy se veze nahoře na vlně, aby pak vzápětí byla v hluboké vodě. Přežívá všechna úskalí díky práškům, bohužel k nim někdy přidá alkohol a já se moc bojím, aby do toho nespadla úplně.
K tvému příběhu - doktorka z uzavřeného oddělení určitě byla sluníčkem, které jednou za týden vyšlo. Kéž by takových, jako ona, kteří jsou lidští a opravdu mají zájem pomoci, bylo víc.
Těším se na další pokračování a věřím, že už ve tvém příběhu bude líp. :-)

7 Mami Mami | Web | 9. září 2011 v 10:57 | Reagovat

Obdivuji tvé literární schopnosti. Nechtěla bys také zkusit dopsat malou soutěžní povídku O školním sešitu? Stačí 100 slov. http://mami.blog.cz/1109/mala-literarni-soutez

8 adaluter adaluter | Web | 9. září 2011 v 12:56 | Reagovat

[1]: Davide, nikdy nevíš. :-D
Lucka si může na netu říkat kdekdo, i Pepa Skočdopole, ale je pravda, že kdybych byla chlap, asi bych přeci jen zvolila trochu odlišné téma, než laktační psychózu, ta je v mužské populaci přeci jen poměrně vzácná. :-P
Anorexie se za těch dvacet let stala téměř epidemií a bohužel i módou mezi mladými holčinami, které se v tom navzájem podporují. Je to nemoc smrtelná, což si pořád spousta lidí neuvědomuje. A jak sám píšeš, ta děvčata mají i větší sklon k závislostem, ale i třeba k sebepoškozování a sebevraždám.
Co se týká těch periodických depresí, myslím, že je to spíš otázka vnitřní chemie organismu, než vnějších příčin. Tvoje známá bude asi trpět nějakou úzkostnou poruchou, to opravdu stačí nabourat křehkou slupku našeho pocitu bezpečí a nemoc se pak rozjede dominovým efektem, obavy ze všeho možného ti začnou přerůstat přes hlavu a už to nezvládáš i když rozum ví, že nebezpečí nehrozí.

[3]: Tahle nemoc se ráda vrací, je to vlastně druh závislosti, a proto se i s alkoholem často druží. Máš pravdu, že v těch holčinách je skryto veliké odhodlání, obrovská síla, bohužel otočená proti zdravému rozumu, mají spoustu sil bojovat proti rodičům, lékařům, světu, ale ani špetku sil bojovat s tou nemocí, za svůj život. Nevím jestli je to výchovou, tak prosté to asi nebude, je to duševní porucha a vzniká většinou v nějaké pro ně krizové, nezvládnutelné situaci, většinou v, už tak složitém, období dospívání. Výchova jistě může zvětšit, nebo naopak zmenšit riziko, řekla bych ale, že je to spíš o momentální situaci a poměrech v rodině, někdy stačí třeba "štiplavá" poznámka, zejména od tatínka, a děvčátko se "sekne". Pak záleží na rodičích jak brzy jim dojde, že se něco děje, protože anorektičky jsou mistryněmi v předstírání, zatajování a maskování a když to nakombinuješ se zaneprázdněnými a nevšímavými rodiči, bez většího zájmu, je zaděláno na pořádný malér.
Co se týká tvojí kamarádky, myslím, že uzavřená oddělení opravdu řeší jen "záchranu základních funkcí", podobně jako JIPky v nemocnici. Léčit se musí dál, ono možná v tak extrémě akutních případech terapie nemá velké účinky, ten člověk se musí především vzpamatovat a vrátit se do stavu, kdy je vůbec schopen a ochoten nějakou terapii podstoupit, vnímat a reagovat na ni. Ona by hlavně měla mít následnou, ambulantní péči, aby se podobným stavům předešlo.
Mé zkušenosti se "smysluplnou" terapií tě asi zklamou, ale nemůžu hovořit obecně, jsou to jen mé zkušenosti, navíc dvacet let staré, takže se dá předpokládat, že se od té doby lecos změnilo.

[4]: Jo, je to velká neznámá a někdy dost děsivá neznámá.
A děkuju, zvážím zpoplatnění vstupu na můj blog. :-D :-D
A dej vědět jak dopadla ta kineziologická prohlídka, to by mě zajímalo.

[5]: Děkuji. Ony vzpomínky na podobné prostředí asi nemohou být příjemné nikomu. Vím z vlastní zkušenosti, že návštěvy na psychiatrii se tvářívaly ještě mnohem sklíčněji a nejistěji, než návštěvy v "normální" nemocnici. Samozřejmě, jen pokud byly mimo dohled navštívené osoby, vedle ní naopak překypovaly dobrou náladou, kterou zakrývaly nervozitu.

[6]: Je to skličující, protože tyhle nemoci tě táhnou ve vleku a určují jak se budeš cítit, naprosto bez ohledu na okolní situaci. A ostatní jen těžko chápou, že můžeš být v depresi i ve chvílích, které oni berou jako šťastné, a u mánie naopak.
Příběh tvé sestry je opravdu plný těžkých chvil, bohužel v takových okamžicích už utrápená duše sahá po čemkoli, co by jí aspoň na chvíli vysvobodilo z utrpení. Už nevidí a ani ji nezajímají případné následky.
Já mám asi "štěstí" v tom, že mi alkohol v množství větším, než malém, nedělá dobře a to ani fyzicky ani psychicky, tudíž k němu žádné naděje ve chvílích, kdy je mi zle, neupínám. Někomu však opravdu uleví a to je potom velký boj nesáhnout po něm znovu. Ale v kombinaci s prášky je to obzvlášť nebezpečné. Doufám, že tvoje sestra ty vlny nakonec ukočíruje a rozbouřené vody ji donesou do klidného přístavu.
Máš pravdu, myslím, že mi těmi návštěvami strašně pomohla, byl to člověk mezi doktory a ve mně viděla člověka, ne pacienta. :-)

9 jezura jezura | Web | 9. září 2011 v 17:23 | Reagovat

Když tak čtu nejen tvůj příběh, ale i ty útržky těch ostatních, tak jen koukám. Nikdy jsem se s ničím podobným na vlastní oči nesetkala a tím nechci říct, že mi to chybělo, ale koukám, co všechno se může stát. Je moc dobře, že ses z toho dostala, ale že si všechno tak perfektně pamatuješ tolik let? Tak to přímo "čumím".

10 Iveta Iveta | Web | 12. září 2011 v 18:25 | Reagovat

[4]: Souhlasím s Janinkou, že je tě škoda jen na blogu - že by ti to mohlo hodit nějaký ten milionek - píšeš moc hezky!-:)
Tento příběh je ze života, je smutný, ale Ježura má štěstí, že se s ničím takovým nikdy nesetkala.
V dnešní uspěchané době je toho skutečně moc a bohužel těmito problémy trpí už i děti. O_O

11 Ola a Lola Ola a Lola | 13. září 2011 v 23:04 | Reagovat

Chtěla jsem poděkovat za návštěvu a milý komentář deníčku mojí dcerky. Jak vidím, máš také spoustu zkušeností a umíš je skvěle předávat dál. Moc držím pěstičky do dalších dní i leterárních plodů. Jsi asi moc prima člověk. O a L

12 Vendy Vendy | Web | 1. října 2011 v 20:29 | Reagovat

Píšeš opravdu poutavě, tvůj článek jsem přečetla jedním dechem. A možná i proto, že mám podobné problémy, mě to zaujalo. Mám občas tak šílené stavy, že přemýšlím, zda je lepší žít nebo nežít. Ale nedostala jsem se nikdy tak daleko, abych skončila v nějaké léčebně, i když jsem jeden čas brala jakási antidepresiva. Teď neberu nic, ale nevím jestli si nenechám něco napsat. Na alkoholu závislá nejsem, ani mě to neláká. Zajímavá byla tvá poznámka o tom, že lidi jsou víceméně nešťastni i v situaci, kdy jsou jiní šťastni. To mi připomíná jedno sezení u jedné firmy, kdy vlastník firmy, velký šéf, podnikatel a milionář, líčil, jak svou pílí k milionům došel. A pak nastaly klasické povzbuzující řečičky a všichni řičeli nadšením a tleskali. A mně se zmenšovala duše a krčila se v koutku a chtělo se mi utéct. Nadšena jsem vůbec nebyla. To byl jen příklad...
A dokonce bývám hodně špatná i když vím, že jsou na tom lidi hůř, jsou lidi postižení, lidi co se nemůžou hýbat, bezdomovci, beznadějně nemocní. Ale to vědomí pro mě není žádná útěcha, vždycky říkám - to se mám utěšovat tím, že jsou na tom jiní hůř?
No, je to kolotoč. A je zvláštní, jaké osudy a cesty nás vedou k těmto stavům. Přece jsme takoví nebyli. Jako děti jsme byli rozesmátí, přímí, odvážní. Kde se ten úsměv a ta odvaha vytratily?

P.S.- přidávám se k dalším a tvrdím též - píšeš skvěle, dobrým stylem, velmi čtivě, a poutavě.

13 Barcule Barcule | E-mail | Web | 24. října 2011 v 13:34 | Reagovat

Opravdu zajímavý článek, dost dobře sepsaný. Jinak co se týká těch anorektiček, tak vlastně ani nechápu proč to dělají, proč si tak ubližují? Když tak nad tím přemýšlím tak by se měli zamyslet nad tím co dělají hlavně proto, že je spousta dalších lidí, kteří jsou na různých dietách např. z důvodu nějaké vážné nemoci, jsou hubení, chtěli by přibrat, jenže jim to bohužel nejde. Proč? Protože nemůžou sníst všechno na co třeba mají chuť. Já osobně anorektičky odsuzuji, protože většina si za to vlastně může sama (Kdo chce kam, pomožme mu tam). Jako když někdo někomu nabídne pomoc a on ji odmítne tak pak už není co řešit. Je to jeho volba a jeho život. Samozdřejmě pokud je ten člověk už plnoletej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama