O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Listopad 2011

Stalo se včera.

26. listopadu 2011 v 19:01 | adaluter |  MÁMA NA BATERKY
.....Tyhle dny, tyhle děsné dny, kdy svítání plynule přechází ve stmívání, ty jsou samy o sobě dost náročné, bez ohledu na data, výročí, vzpomínky a kostlivce ve skříních.
Nemám je ráda, vlastně nesnáším šero, tma mi nevadí, ale šero, to je pro duši jak mor.
Aby toho nebylo málo, Juli dostala svůj první pořádný podzimní kašel, s teplotou, dušností a tomu odpovídající náladou.
A Rézka se rozhodla uvařit čínu. Na tom by samozřejmě nebylo nic znepokojivého, nebýt faktu, že se rozhodla v šest večer a jediné, co by se dalo nazvat čínskou surovinou v naší domácnosti, byla rýže. Při pohledu na její odhodlanou tvář, jsem si promluvy typu :"a nechceš to nechat radši na zítra?" odpustila, protože bylo jasné, že jsou předem odsouzené k neúspěchu, stejně jako onehdá, kdy se rozhodla upéct, ač doma byla za tímto účelem snad jen trouba.
Jako začínající kuchařka, ovšem trvá Rézka na originální receptuře, tedy vyrazila na nákup. Když nesehnala bambus, její nálada se dostala do propadu, majitelé čínských obchůdků prý na ní koukali, jako by slovo bambus slyšeli poprvé v životě, nebo alespoň poprvé od doby, co překročili čínské hranice. Jeden se ho dokonce snažil nalézt mezi kořením.

.....Nažhavila telefon a začala mě bombardovat dotazy, který další recept v naší, mimichodem víc jak třicet let staré, čínské kuchařce, by připadal v úvahu. Nebylo to snadné, buráky nemá ráda, mandle do jídla nechce, červená paprika, brrr, nic jí nebylo dost dobré. To je tak, když se jeden upne k bambusu. Nakonec víc než rozladěně položila telefon, se slovy, že teda něco koupí a pak se uvidí.
Ani příprava samotná se neobešla bez zádrhelů, vylila dva bílky, ve kterých se odmítl rozpustit solamyl (spolkla jsem přednášku o chování škrobu ve vazké tekutině a řekla si, že není nad vlastní zkušenost), maso se jí zdálo nakrájené na moc velké kousky a pak, po snaze o nápravu, prozměnu na moc malé a teď míchá vztekle na pánvi cosi, co prý vypadá jako míchaná vejce s kuřecím masem.
Napětím visícím a vibrujícím ve vzduchu, téměř drnčí okenní tabulky. Znám svou dceru, tudíž mlčím, nevměšuji se, nepřilévám oleje do ohně, tiše a nenápadně připravím rýži a jinak by se dalo říct, že tu vlastně vůbec nejsem.
Receptura nakonec byla více méně originální, když odhlédneme od faktu, že sloučila několik receptů v jeden a došlo i na má, v průběhu přípravy občas konejšivě pronášená, slova, bylo to výborné, i když nebyl bambus (nebo snad právě proto?). Poté, co se asi pětkrát s nedůvěřivým obličejem zeptala, jestli mi to vážně, ale VÁŽNĚ chutná, uklidnila se a večer získal na hřejivosti, neboť venku již panovala hluboká tma, doma naopak vlídně a přitom úsporně zářilo nažloutlé světlo rodinného "krbu" a všechno napětí odnesla vůně linoucí se z talířů.

.....Několik hodin po večeři, se už spící Juli náhle objevila v obývacím pokoji, oči měla zavřené a cosi mumlala, nestalo se to poprvé a tak jsem už rovnou popsala cestu na záchod: "Juli, musíš na chodbu a až dozadu, tam je záchod, chce se ti čůrat, že jo?", ujistila jsem se ještě. Lehce pokývala hlavou, znovu něco zamumlala a vrátila se do kuchyně. Nicméně, místo aby se otevřely dveře na chodbu, bylo slyšet znovu dveře jejího pokoje. Šla jsem raději rychle za ní, aby nedošlo k nějaké "nehodě" a jen jsem vešla do kuchyně vidím, jak se znovu vrací z pokoje, jedním pohybem ze sebe bleskurychle svlékla noční košili a než jsem vůbec stačila něco říct nebo udělat, otevřela koš na odpadky a košili do něj hodila. Pak odešla na záchod, udělala co potřebovala a přes koupelnu se vrátila zpátky do pokoje. Když jsem se vzpamatovala, vytáhla košili z koše (byla suchá) a přestala se smát, Juli už zase tvdě spala. Ráno mi na otázku, proč tu košili vyhodila, řekla bez zaváhání, že byla roztrhaná a tak jí musela vyhodit. Těžko říct, co se jí zdálo, ale vypadá to, že kombinace sirupu proti kašli a čínského koření může mít velmi nečekané následky.

Shrábnu na hromadu jako listí

22. listopadu 2011 v 11:15 | adaluter |  ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR


.....všechny myšlenky uplynulých dvou měsíců, kdy jsem je nemohla svobodně rozvíjet za vašeho laskavého dozoru. Budiž řečeno, že většinu z nich vítr odvál k sousedům, či dál a já je nikde nahánět nebudu. Ty co zůstaly beztak za moc nestojí, což se dá předpokládat i o těch, co jsou fuč.
Ono je možná i přehnané říkat tomu hned myšlenky, vlastně mi tak nějak jde o zaplácnutí oné díry, která tu nedopatřením vznikla. Co kdybyste, nedejbože, byli ochuzeni o něco životně důležitého, co se v mém světě přihodilo mezi dvěma monitory.

.....Mimochodem, do mé útěšně se rozrůstající rodinky rubrik přibyla další (třídění je moje vášeň), taková, jakoby časosběrná. Spousta lidí má své deníčky, nočníčky, týdeníčky atd.,atd., kde se snaží pochytat to nej z daného časového období. Já jsem na takovou pravidelnost příliš lajdavá, nicméně, občas se v nedávné minulosti taky pošťourám a semo tamo z ní i něco vydoluju. Občasník je ale pořád ještě moc zavazující a pravidelná forma, a tak tedy ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR, neboť ani v nejmenším neslibuje jakoukoliv pravidelnou frekvenci. Navíc, pozdní sběr má vždycky víc času dobře dozrát.

.....Tak, co bychom tu měli, hmm, hnedle zkraje, ještě v září, jsem znovu, už po jánevímkolikáté, nečekaně zakopla o den svého zrození. Rézka, která ho posledních pár let úspěšně ignorovala se tentokrát vyznamenala, zpunktovala s Julkou velkolepou snídani do postele, celý den byla milá jak jarní kotě a nakonec jsem dostala vázu, do které jsem se zami..., no, zakoukala, už někdy v červnu v jednom zapadlém krámku, kde jsme byly. Udělala mi fakt radost, ale Rézka ještě mnohem větší.

A v noci, jsem dostala ještě jeden dárek. Manžel mi z poslední návštěvy doma přivezl jakousi rostlinku, která tu skoro dva roky postávala a nic moc se nedělo. Na začátku léta jsem jí přesadila a ona náhle začla růst a TEN večer poprvé vykvetla

(fotky jsou opět mobilní, čímž se snažím částečně omluvit jejich kvalitu)
















A voněla, opravdu krásně voněla, vydržela přes noc a dopoledne začla pomalu vadnout.
A byl to dárek, ne že ne.


.....Dál tu máme...... posvícení. Břevnovské posvícení. Jo, to je ta událost, kterou se vám před dětmi zkrátka nepodaří utajit, podobně jako Vánoce, nebo Mikuláše. Vždycky to někde prosákne. Můžete si držet jazyk za zuby až zčerná, ale vždycky se najde nějaká milá sousedka, která se Julči zeptá: "tak co, jak se těšíš na posvícení, to si zase zařádíš, maminka tě povozí, nakoupí, nakrmí......." a maminka jde do vývrtky.
Nejde o to, že bych Juli chtěla tuhle slávu upřít, ale odpovídat stokrát denně na otázku: "a kdy už to bude?", "a můžu se povozit na......?" doplňte cokoliv, "a koupíš mi .......?" opět doplňte cokoliv, "a opravdu tam půjdeme?", "a kdy už to vlastně bude, já jsem to zapomněla" ; je prostě frustrující, zvlášť, když se to dozví tři týdny před.
Krásné počasí, které panovalo celou dobu, se právě na posvícenský víkend pokazilo, ale to by musel řádit tajfun i s tsunami, aby to (možná) Juli odradilo. Nechtěla jsem riskovat svoji duševní integritu a tak jsme vyrazili hned v sobotu po poledni.
Juli chtěla všechno, co viděla, jak taky jinak, ale dala se úspěšně krotit, Rézka chtěla jen a jen střílet (tedy na růže), já se toužila jen a jen zahřát, což se mi nakonec pomocí punče, grogu a punče částečně povedlo a Máťa chtěl jen spát, což se mu kupodivu dařilo i přes všechen ten řev, co se rozléhal široko daleko.
Bylo tu menší dilema, buď jíst nebo se bavit, jednohlasně jsme odsouhlasily zábavu, Juli si bez protestů zdlábla sváču z domova, statečně odmítla všechny ty sladkosti, co se kolem pohupovaly ve větru, všechny klobásy, langoše, gyrosy, párky v rohlíku, i pečenou kachnu (tedy tu jsme spíš statečně odmítly my s Rézkou) a vrhla se do víru kolotočů, autodromů, skákadel, houpaček, lochnesek a vodních labutí. Zatla jsem své mražené čelisti a vydrželi jsme až skoro do stmívání. Ale stálo to za to.



.....nebe šedé, ale nálada růžová







.....lochneska mi holky odnesla, než jsem zmáčkla spoušť





.....jízda nepovolenou rychlostí




.....splašená labuť





.....tak tohle bychom doma vážně potřebovali, gauč by si zhluboka oddechl (a co teprve já)






.....mami, já bych chtěla taky koníčka





.....minulost a současnost, takřka v objetí





.....Od posvícení už se babí léto trvale vzdalo podzimu, i když ten ještě letos úplně neukázal, co všechno dokáže.
Podzim, to je takové padavé období, nejdřív padá ovoce, kaštany, žaludy, potom mlhy, nakonec i listí a kdo ví, v závěru možná už i sníh. No a sem tam spadne i něco nečekaného.

.....na padající kaštany dole vždycky někdo čeká






.....podle toho, co letos popadalo žaludů, by měla být superkrutá zima






.....listí zdobí,....




.....a potom padá



....."padlá" mlha je k (ne)vidění často





....."padlý" drak, už zas tak často ne





.....ne vždy (do)padne všechno podle našich představ



....a pozor, podzimní padání postihuje opravdu lecos


.....a proto vyhlásily Zoubkové Víly na podzim stávkovou pohotovost.


.....Ještě jedno hromadné padání má podzim na svědomí a to je padání depresí.Schválně, od kolika známých, přátel, kolegů jste v posledních týdnech slyšeli: "padla na mě deprese". Možná padla i na vás, ale není divu. Podzim je jedno velké ukládání k spánku, příroda křičí: "tak vyčůrat a spát" a my, neposlušní, za to zkrátka musíme zaplatit. Jo, jo, mamince se neodmlouvá.


.....já tedy havrany ráda, ale někomu, by se tenhle výhled z okna mohl zdát poněkud depresivní





.....Co mě ještě pobavilo..........jo už vím. Pořád se zdražuje, ale jsou i tací, co zvolili jinou cestu, nezdražují, zmenšují. Já osobně teď nedokážu říct, co je mi milejší, ale mám trochu obavy, že bychom ty housky taky za čas v regálech vůbec nemuseli najít.


.....to nejsou krbové sirky, to je obyčejná krabička normálních zápalek




.....komu dělá problém najít housku, ať si začne zvykat na chleba, ten je zatím vidět





.....Tak přeju krásný zbytek podzimu a kdykoliv můžete, jděte spát, snad se na vás mamka příroda přestane zlobit.

"A to ty pořád ještě takhle. . .

20. listopadu 2011 v 2:16 | adaluter |  MÉ PEKLO
.....pravidelně brečíš?" zeptala se dnes do telefonu Zuzka.
Jo, já ještě takhle brečím, snad jen ne pravidelně, ale jo, brečím. Když jsem sama. Což kromě nocí, není moc často, Juli, Rézka, mrňous, skoro pořád se tu někdo "motá". Zuzka byla, ač se to snažila nedat znát, překvapená. Asi to bude i tím, že se nevídáme tak často jako dřív, poté, co se odstěhovala do Berouna a její denní program je hektičtější než býval. Bude to taky tím, že když už se vidíme, je to i s Juli a na veřejnosti, takže volba témat hovoru je tomu uzpůsobena. A po pravdě, já, když už se s ní konečně vidím, mám z toho takovou radost, že nemám potřebu rozebírat svoje noční stesky. To ale neznamená, že neexistují.

.....Ono je to vlastně jako tehdy s Pandorkou, když přestalo být nejhůř a já náhle nikomu nic neříkala, nabyli velice záhy dojmu, že jsem už v pohodě a nic mě netrápí. A pak se nestačili divit, když jsem ve slabší chvíli propukla v pláč, nebo prozměnu pár dní bývala nezvykle zamlklá.
Situace se opakuje, jediný, kdo se nechápavě neptá proč brečím, je Juli. Když se náhodou stane, že mě přistihne se slzami v očích, obejme mě a řekne "zase se ti stýská po tátovi, viď?" a začne mě utěšovat tím, že je přece pořád s námi.

.....Chápu, život jde dál a život těch druhých rychleji než můj. Když o tom tak přemýšlím, já dál nejdu, ano posunula jsem se v čase, ale nejdu dál. Stojím na místě a čekám, sama nevím na co.
Nechce se mi pokračovat v cestě samotné. A mám li být upřímná, já vlastně většinu času žiju opravdu jako žena námořníka, jako by byl jen na daleké cestě, na ty jsem byla zvyklá. Hned čtrnáct dní po svatbě odjel na půl roku domů na Kubu, dva až čtyři měsíce tam byl hned několikrát. Není na tom pro mě nic neznámého a tak jsem asi po počátečním zoufalství prostě přepnula do osvědčeného programu "čekání" a právě jen ve chvílích, kdy zůstanu sama, třeba i jen na chvíli, se tenhle program sekne a mně natvrdo dochází že......, že čekám marně.

.....Tenhle týden mám navíc k návratu do reality hned dva důvody.
Sedmnáctého listopadu, statní svátek, někdo slaví, někdo proklíná sametovou revoluci, ale já po ní ani nevzdychla. Vzpomínala jsem jen na to, jak jsem se naposledy dívala do jeho očí a jak, aniž bych jen tušila, co se za čtyři měsíce stane, už tehdy mi připadaly neskonale smutné. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat nebo říct něco, co by změnilo jeho rozhodnutí a asi mohla, jen dodnes netuším co. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla. Už rok. Celý rok.
A přesně za týden po sedmnáctém, čtyřiadvacátého má narozeniny. Vlastně už nemá. To jen já mám další přležitost uvědomit si, že čekání, je jen hra na "není proč brečet".
Já vím, čas, ta veličina, co všechno zmákne, všechno zahladí, vygumuje a pracuje pro nás. Jenže čas je relativní, běží, běží a přitom se necítím být o moc dál, dny jsou listopadové, ale noci stále březnové.
Ale to Zuzka neví, to nikdo neví, jen Juli to cítí, ale mluvit o tom nechce.

.....Už vím, proč o svých pocitech stesku a ztráty píšu raději v básních, tam nic není tak, jak se na první pohled zdá, tam je mlha doma, a nic se nedá pevně uchopit, stejně jako to, co cítím.
Nemusím dávat myšlenky do latě, aby jim druzí rozuměli, je to o vcítění, o vůni a o představivosti.
Tohle jsem ale napsat musela i když to snad nemá hlavu ani patu, a já tím řekla právě jen to, co jsem cítila v těch minutách, co jsem to psala.
Ale ten překvapeně nevěřící tón, který jsem dnes slyšela v telefonu, mě donutil říct naplno: Ne, nezapomněla jsem na svého manžela, ano, i když o tom nemluvím, stále nejsem smířená s tím, že je pryč, stále to bolí, sakra dost to bolí a ano
JÁ POŘÁD JEŠTĚ TAKHLE BREČÍM !!!!!!!!!




Pandořina skříňka dějství čtrnácté

16. listopadu 2011 v 17:24 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Teď na podzim mi psaní Pandorky jde možná snáz než v létě, protože se dostávám do období, kdy jsem to všechno prožívala a paměť se snáze otevírá, ale taky o to hůř, protože každým rokem v tomhle čase jsem mnohem citlivější na nálady a staré jizvy se přeci jen občas ozývají. Předchozí část najdete TADY.

.....Byla jsem tehdy konfrontována s tolika věcmi, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení, že mi z toho šla hlava kolem. Sama v sobě jsem se nevyznala a okolo viděla všechny ty různé typy a projevy deprese, na sezeních se dozvídala, co všechno v nás může depresi spustit a naopak, co všechno může spustit deprese v nás, bylo to docela drsné probuzení do světa zodpovědné dospělosti.

.....Hanka, moje třetí spolubydlící, nespadala úplně do spektra depresivních na našem pokoji. Svým způsobem její problémy souvisely i se zaměřením oddělení, ona však neměla poruchu příjmu potravin, ale tekutin. Jestli trpěla i depresí, pak jen nepatrnou, nebo už byla z nejhoršího venku, byla celkem v pohodě, chodila na víkendy domů, ale návraty znatelně prožívala hůř než odchody, zřejmě to doma stále ještě skřípalo a věci se nedařily tak, jak by si představovala. Trpěla nutkáním stále pít (ne alkohol), kromě toho mívala i jiné nutkavé pocity. Nebyla schopná chodit nikam včas, protože se nesčetněkrát vracela zpátky do bytu, zkontrolovat zda vypnula vařič, žehličku, zavřela okna, zamkla, když zjistila, že je vše v pořádku, pořádně se napila, znovu odešla a všchno se opakovalo. Žila sama, bylo jí tak třicet, možná víc, v léčebně už svoje nutkání pít docela zvládala, doma selhávala, vracela se zklamaná, vzteklá, podrážděná, nejmíň do úterý večer s ní nebyla řeč. Potom pomalu začala plánovat další víkend s tím, že tentokrát už to stoprocentně vyjde. Tehdy jsem ještě tyhle víkendové propady nedokázala do důsledků pochopit, zatím.

.....Aby bylo naše složení úplné, musím zmínit, že na otevřeném oddělení byli již pacienti smíšení a bylo tu tím pádem pár mužů i když byli v naprosté menšině. Jeden pokoj, čtyři chlapi a jak jinak - deprese. Prožívali ji ale úplně jiným způsobem. Nevím dodnes čím, ale lišili se od nás žen stejně, jako se jeden druhému podobali. Snad má v mužské populaci sklon k této chorobě přednostně určitý typ mužů, těžko soudit z tak malého množství. Ale faktem je, že už na uzavřeném oddělení, stejně jako tady, byly ženy nejrůznějšího věku, postavení i rodinného zázemí. Oni však byli jako přes kopírák, věk tipuji někde před padesátkou, tři byli staří mládenci, jeden dlouho vdovec, dva bydleli sami, dva u maminky. Jejich deprese se jevila jako zasmušilost, odtažitost, nedostatek emocí a chlad, narozdíl od beznaděje, zoufalství a mnohých slz u nás ženských. A přesto mi připadali tak nějak ještě zranitelnější a bezradnější, jako by se za svůj stav styděli, jako by tyhle "slabosti" nebyly pro chlapy.

.....Měla bych asi psát víc o sobě, ale já ty dny po té, co mi dovolili vstát z postele, doslova zabíjela své vlastní strachy a pocity pozorováním ostatních a řešením jejich osudů a snahou pochopit, co je sem dostalo. To jsem uměla, to jsem dřív bývala, pozorovatel, ten v pozadí.
Na původním oddělení jsem vlastně neprocházela žádnou terapií, ale paradoxně jsem tam byla otevřenější než tady. Tam jsme byli všichni obnažení, obrazně i doslova, jeden před druhým až na dřeň, neexistovalo soukromí a tím bylo umožněno i naše propojení. Naše symbióza, společné prožitky, společná činnost, nebo snad nečinnost, společné sprchy, společná bolest, společné všechno z nás dělalo takřka jeden živý organismus.

.....Tady jsem se zase oddělila, jako jedinečná entita jsem se začala znovu uzavírat před ostatními. Ta největší psychická bolest, která ze mně udělala otevřenou knihu, donutila mě odkrýt i ty nejtemnější kouty mé bytosti, pominula a já se vracela ke své introvertní, uzavřené osobnosti, kterou jsem. Nepamatuji se, že bych na sezeních někdy podrobněji líčila co cítím, čeho se bojím a vlastně mě k tomu ani nikdo nevyzval, stačila jim diagnóza a jedna, dvě věty navíc a měla jsem pokoj. O to víc jsem si všímala ostatních, vracela se mi analytická pozorovací schopnost, logické uvažování, odstup a ve chvílích, kdy jsem se cítila relativně líp, jsem vlastně studovala lidi kolem sebe.
Přestali jsme být tím jedním organismem, žili každý za sebe, ustupovalo čiré utrpení, které nás spojovalo v našem "lazaretu" a nastupovaly jednotlivé starosti jednotlivých lidí, které nás na skupinách dokázaly naopak rozdělovat, už se tu polemizovalo, dohadovalo, někdy i hádalo, někteří se chovali neurvale, podrážděně, či povýšeně, jiní dětinsky a ublíženě, další intrikovali a rozehrávali manipulativní hry. Přesto, nebo právě proto, tu docela často tekly slzy. Otevíraly se tu rány a hojily se solí.

.....Ani tak ale nemůžu říct, že mně osobně terapie s mým stavem pomohla, na to byla zaměřená příliš obecně, mnoho lidí s úplně odlišnými problémy, všechno mi připadalo neadresné, na povrchu, či do ztracena, neviděla jsem v tom jasný smysl. Navíc se pacienti neustále obměňovali, ne každý tu byl dostatečně dlouho, aby terapie mluvením mohla nést své ovoce. Nemůžu se zbavit pocitu, že naše skupina tam byla spíš do počtu, aby bylo oddělení bezezbytku využité, ale hlavní úsilí bylo zaměřeno na holky s anorexií. Tam byla psychoterapie podstatnou součástí celé léčby, u nás jen chabý doplněk k antidepresivům.

.....Přesto jsem si z psychoterapeutických "čajů o páté" odnesla cenné poznatky, byla jsem doslova zahlcena různorodostí lidských povah a osudů a to v době, kdy jsem sama byla extrémně citlivá a připravená pochopit cokoliv.
Viděla jsem tolik životů v troskách, lidí, kteří z nich hledali cestu ven a nevěřili, měli strach, ztráceli naději, trpěli, bez důvodu, bez zavinění.
Myslím si, že mě to naučilo toleranci, naučilo mě to přemýšlet nejen o tom, jak se lidé chovají, ale i o tom, jaké to může mít příčiny, co je k tomu dovedlo. Přestala jsem velice záhy vidět svět černobíle, jak ho mnozí ve věku po dvacítce vídáme, nastoupilo období nesčetných odstínů šedi.
Má to své nevýhody: příliš mnoho možností, příliš mnoho pochybností, ztráta pocitu, že můžu dokázat cokoliv, nerozhodnost, obava udělat si o někom pevný úsudek, abych mu nekřivdila; ale i výhody: méně očekávání, tím méně zklamání, schopnost dávat druhé šance, i třetí a čtvrté, ale to už je možná zase nevýhoda, neumět říct dost.
Zkrátka, otevřely se mi oči o mnoho dřív, než by se mi to mohlo povést v běžném, všedním životě, pokud by se mi to vůbec povedlo. Celá ta zkušenost mě nejspíš dost změnila, ale už je těžké zjistit, kdo bych byla, nepoznat to, nezažít "blázinec" na vlastní kůži.

.....Tohle všechno mi ale samozřejmě nebylo jasné hned, neseděla jsem tam a nemnula si ruce v uspokojení, jaké výživné lekce do života dostávám. Něco mi vlastně dochází až dnes, zpětně. Tehdy jsem byla vyplašená, ochotná uvěřit čemukoliv, co by mi pomohlo, ať to byla skupinová sezení, arteterapie, relaxační cvičení, pracovní terapie nebo i ta pitomá ranní rozcvička, kterou jsem z hloubi duše nenáviděla. A tak jsem se poslušně účastnila a spolupracovala.
Na arteterapii jsme měli poměrně širokou škálu možností, jak se "umělecky" vyjádřit a promluvit pomocí vlastní tvorby.
Malba, osobně mi připadá nejlepší pro vyjádření emocí, hlavně těch nesdělitelných slovy, ale moje zastuzené malůvky srovnatelné s výtvory žáčka první třídy, mi tehdy nedovolily se uvolnit a vrhnout se do víru barev.
Keramika byla na úrovni hry s modelínou, na pletení, háčkování, nebo dokonce vyšívání jsem neměla trpělivost, různé jiné neidentifikovatelné rukodělné činnosti mě taky nelákaly, co se vyjadřování sebe sama týká, vždycky jsem dávala přednost psanému slovu a navlékání korálků, tvorba jehelníčků, vystřihování vloček z papíru, či drhání mi zkrátka nic neříkaly.
Nakonec jsem zvolila šití a to jen proto, že cílem byla plyšová hračka a to mi připadalo aspoň smysluplné, měla jsem přece někoho, na koho jsem se sice zatím snažila nemyslet, ale komu jsem jí, v případě šťastného konce, mohla věnovat. Ušila jsem tedy hnědého plyšového jezevčíka s jednou zadní nožkou stále zvednutou, hlavičkou trochu nakřivo a černýma knoflíčkovýma očima a musím přiznat, že jsem k tomu hafíkovi hned pocítila zvláštní náklonnost. Od té doby spal se mnou v nemocniční posteli, zaháněl samotu a snad mi i trošku nahrazoval mého živého psího terapeuta, který zůstal doma. Jak dojemné, kterak dokáže člověk v úzkých přilnout ke kousku plyše.

.....Relaxační cvičení bylo docela fajn, dokud nedošlo na cviky ve dvojcích. Uvolňování, až usínání za zvuku meditační hudby, napodobování vody vsakující se do písku nebo vosku tajícího pod plamenem svíčky, to všechno opravdu aspoň chvílemi fungovalo. Dokázala jsem se cítit takřka příjemně, to ale okamžitě pominulo, jak došlo na kontakt s kýmkoliv jiným. Ať už masáže, cviky ve dvou, nebo trénink důvěry, pomocí pádu do náruče někoho cizího, mě vrátili z uvolnění zpátky do stavu, kdy moje svaly ztuhly, napjaly se v očekávání nepříjemných reakcí, které následovaly. Nebyla jsem schopná snést cizí dotek. Provázelo ho nepříjemné brnění, mrazení střídavě s horkem a nával paniky, netušila jsem proč a co se děje. S doktorkou jsme došly k tomu, že nesnesitelné pocity, které jsem mívala při kojení, se rozšířily na nesnášenlivost dotyku vůbec. Nebyla bych schopná Rézku ani pochovat, došlo mi. Bylo to tak silné, že ještě dnes mám občas k nevyžádaným, nebo nečekaným dotekům nechuť, jako by mé tělo přepnulo na ochranný režim. Každopádně trvalo dlouho, než jsem přeprala své vlastní obránce a nereagovala ucuknutím na každý pokus se mě dotknout.

Zpátky....a poděkování.

12. listopadu 2011 v 18:11 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem se někam tak strašně těšila, jako zpátky mezi Vás. A teď, když jsem konečně tady, najednou nevím, co říct. V reálném životě, by slova nejspíš nahradilo úlevyplné objetí, tady ve virtuálnu budu muset přeci jen vyjádřit své pocity slovně.

.....Chyběli jste mi, moc jste mi chyběli, nejen jako autoři a čtenáři, ale jako přátelé, lidé mně blízcí. Cítila jsem se náhle tak osamělá, že mě to až vyděsilo. Ztratila jsem možnost mluvit, vyjádřit se, vést dialog, hledat u Vás povzbuzení, moudrost, inspiraci, zábavu i zamyšlení.
Náhle jsem zjistila, že jsem závislá na technice, zrovna já, technický antitalent a zároveň i člověk, co techniku zrovna nemusí. Den co den jsem automaticky s ranní kávou usedala před monitor, abych si až poté uvědomila, že je mrtvý. Trvalo to nejmíň týden, než jsem pochopila. Je to, jako když se opakovaně snažíte rozsvítit světlo i když přece "víte", že nejde proud a když se voda nevaří v rychlovarné konvici, dáte jí na sporák. Elektrický sporák.

.....No, tak když mi to konečně docvaklo, padla na mě tíseň. První myšlenky, totiž vlítnout do nejbližšího obchodu a koupit nový monitor, byly hodně rychle zkroceny pohledem na stav rodinného, tedy mého, konta v poměru k pohledávkám. Další myšlenky, jako nalézt a pořídit si monitor použitý, narazily pro změnu na nemožnost připojení k internetu, no a doufat v zmrtvýchvstání (navíc samovolné) stávajícího, znemožňoval odporný pach spáleniny linoucí se z jeho útrob ještě mnoho dní poté, co naposledy zablikal, zkroutil obraz bolestí a na rozloučenou vyrazil hlavní jistič.
Můj respekt před neviditelnou silou, zvanou elektřina, mi už nedovolil jeho vidlici, vyrvanou ze zásuvky v návalu panické ataky způsobené pravděpodobně atavistickým strachem z ohně, vrátit na místo, pro které byla stvořena.

.....I nastala doba temna.
Můj "báječný" nápad, totiž, že budu své myšlenky zatím předpěstovávat ve "wordovém" inkubátoru, se ukázal být velice záhy (asi po deseti vteřinách) ne nepodobný myšlence s elektrickým sporákem, nicméně dost nalomil moji víru ve vlastní rozumově-myšlenkové pochody, už proto, že mě napadl dokonce opakovaně. Zahanbena a rozčarována narazila jsem postupně ještě na několik oblastí běžného života, které tak či onak závisely na do té doby mnou nejspíš podceňovaném "připojení".

.....Snad, být to jen ztráta těch praktických aspektů, které přináší internet, byla bych schopná nad tím mávnout rukou, jenže já už jsem uvízla mnohem, mnohem pevněji, hlouběji a zjistila jsem, že zpřetrhat vazby, které za ten rok, co jsem na blogu, zesílily z pavučinek na pevná kotevní lana, by bylo velmi těžké a bolestivé a že něco takového nemíním dopustit.
Odžila jsem si tady jeden z nejtěžších roků svého života a vím jistě, že nebýt Vás, byl by ještě horší. Snad to někomu může připadat nadsazené, ale dost možná právě Vy jste vytvořili tu neviditelnou, pomyslnou hranici, za kterou se nalézá už jen bezbřehá prázdnota a zpoza které se tak těžko vrací do života. Vy jste mě za ní nepustili. Ty dva měsíce, kdy jsem byla odstřižena, mě v tom jenom utvrdily. A kdybych snad ještě neměla jasno (jakože mám), rozsvítilo by se mi teď, po návratu, kdy jsem si přečetla Vaše komentáře plné obav a zároveň povzbuzení. Děkuji.
Děkuji a to objetí posílám aspoň po znovu zprovozněných internetových vlnách.

.....Jsem tedy zpět a jen co se doma přestaneme hádat o křeslo před počítačem (nebo až je přeperu) a znovunastolíme jakýsi rozvrh, či řád, vrhnu se, na zřejmě nezvládnutelné, resty, jak v čtení u Vás, tak snad i v psaní.
A kdyby snad někoho zajímalo, kterak že jsme vlastně k monitoru nakonec přišli, tak vězte, že náhodou. Rézka si stýskala před známým, u kterého byl zrovna na návštěvě jeho známý, který má známého ve sběrném dvoře a tady by se hodila věta z Pejska a Kočičky : " a ten vám toho děti našel", (rozumějte pohozených, nechtěných hraček, pro nalezenou panenku).
Měli dokonce hned tři, pohozené a nechtěné, fungující monitory a není to prý nic zvláštního. Tak hurá, příště se možná poohlédneme po ledničce.

.....Páni, tolik písmenek, po té době se mi až hlava zatočila, budu tedy končit, jen ještě jednou poděkuji Vám všem, kteří jste na mě mysleli, lámali si hlavu, co se s tou ukecanou adaluter mohlo stát a zároveň slíbím, že kdyby se snad mělo něco podobného někdy opakovat, najdu způsob, jak Vám dát vědět, že žiju.



.....................................................................Vaše znovupřipojená adaluter...................