O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

"A to ty pořád ještě takhle. . .

20. listopadu 2011 v 2:16 | adaluter |  MÉ PEKLO
.....pravidelně brečíš?" zeptala se dnes do telefonu Zuzka.
Jo, já ještě takhle brečím, snad jen ne pravidelně, ale jo, brečím. Když jsem sama. Což kromě nocí, není moc často, Juli, Rézka, mrňous, skoro pořád se tu někdo "motá". Zuzka byla, ač se to snažila nedat znát, překvapená. Asi to bude i tím, že se nevídáme tak často jako dřív, poté, co se odstěhovala do Berouna a její denní program je hektičtější než býval. Bude to taky tím, že když už se vidíme, je to i s Juli a na veřejnosti, takže volba témat hovoru je tomu uzpůsobena. A po pravdě, já, když už se s ní konečně vidím, mám z toho takovou radost, že nemám potřebu rozebírat svoje noční stesky. To ale neznamená, že neexistují.

.....Ono je to vlastně jako tehdy s Pandorkou, když přestalo být nejhůř a já náhle nikomu nic neříkala, nabyli velice záhy dojmu, že jsem už v pohodě a nic mě netrápí. A pak se nestačili divit, když jsem ve slabší chvíli propukla v pláč, nebo prozměnu pár dní bývala nezvykle zamlklá.
Situace se opakuje, jediný, kdo se nechápavě neptá proč brečím, je Juli. Když se náhodou stane, že mě přistihne se slzami v očích, obejme mě a řekne "zase se ti stýská po tátovi, viď?" a začne mě utěšovat tím, že je přece pořád s námi.

.....Chápu, život jde dál a život těch druhých rychleji než můj. Když o tom tak přemýšlím, já dál nejdu, ano posunula jsem se v čase, ale nejdu dál. Stojím na místě a čekám, sama nevím na co.
Nechce se mi pokračovat v cestě samotné. A mám li být upřímná, já vlastně většinu času žiju opravdu jako žena námořníka, jako by byl jen na daleké cestě, na ty jsem byla zvyklá. Hned čtrnáct dní po svatbě odjel na půl roku domů na Kubu, dva až čtyři měsíce tam byl hned několikrát. Není na tom pro mě nic neznámého a tak jsem asi po počátečním zoufalství prostě přepnula do osvědčeného programu "čekání" a právě jen ve chvílích, kdy zůstanu sama, třeba i jen na chvíli, se tenhle program sekne a mně natvrdo dochází že......, že čekám marně.

.....Tenhle týden mám navíc k návratu do reality hned dva důvody.
Sedmnáctého listopadu, statní svátek, někdo slaví, někdo proklíná sametovou revoluci, ale já po ní ani nevzdychla. Vzpomínala jsem jen na to, jak jsem se naposledy dívala do jeho očí a jak, aniž bych jen tušila, co se za čtyři měsíce stane, už tehdy mi připadaly neskonale smutné. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat nebo říct něco, co by změnilo jeho rozhodnutí a asi mohla, jen dodnes netuším co. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla. Už rok. Celý rok.
A přesně za týden po sedmnáctém, čtyřiadvacátého má narozeniny. Vlastně už nemá. To jen já mám další přležitost uvědomit si, že čekání, je jen hra na "není proč brečet".
Já vím, čas, ta veličina, co všechno zmákne, všechno zahladí, vygumuje a pracuje pro nás. Jenže čas je relativní, běží, běží a přitom se necítím být o moc dál, dny jsou listopadové, ale noci stále březnové.
Ale to Zuzka neví, to nikdo neví, jen Juli to cítí, ale mluvit o tom nechce.

.....Už vím, proč o svých pocitech stesku a ztráty píšu raději v básních, tam nic není tak, jak se na první pohled zdá, tam je mlha doma, a nic se nedá pevně uchopit, stejně jako to, co cítím.
Nemusím dávat myšlenky do latě, aby jim druzí rozuměli, je to o vcítění, o vůni a o představivosti.
Tohle jsem ale napsat musela i když to snad nemá hlavu ani patu, a já tím řekla právě jen to, co jsem cítila v těch minutách, co jsem to psala.
Ale ten překvapeně nevěřící tón, který jsem dnes slyšela v telefonu, mě donutil říct naplno: Ne, nezapomněla jsem na svého manžela, ano, i když o tom nemluvím, stále nejsem smířená s tím, že je pryč, stále to bolí, sakra dost to bolí a ano
JÁ POŘÁD JEŠTĚ TAKHLE BREČÍM !!!!!!!!!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 20. listopadu 2011 v 12:26 | Reagovat

Jsem tak ráda, že si zas můžu číst tvé články. Pořád jsem si říkala, že mi něco chybí a tím něčím je právě tvé psaní.

2 adaluter adaluter | Web | 20. listopadu 2011 v 15:29 | Reagovat

[1]: To je mi velkou ctí a děkuju. :-)

3 punerank punerank | E-mail | Web | 20. listopadu 2011 v 17:43 | Reagovat

A tak tu chvíli tiše stojím, naplněná soucitem a beru tě za ruku, než zase půjdu dál... Zdá se mi zbytečné pronášet nějaké fráze...

4 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 20. listopadu 2011 v 19:40 | Reagovat

Ztráta bude vždycky ztrátou! Čas tě naučí, jak s ní žít. Vždycky, když už si myslím, jak krásně jsem se vyrovnal s tím, že je dcera feťačka, příjde den, kdy jsem na tom stejně, jako bych to právě zjistil. Ale žít se s tím dá a už mi to neubližuje tolik, jako před dvěma roky. Punerank má pravdu! Kdyby tě kdokoli chtěl nějak utěšit, stejně by mohl psát jen fráze.

5 signoraa signoraa | Web | 21. listopadu 2011 v 0:02 | Reagovat

Lucko, to, co popisuješ je naprosto normální. Říká se, že čas je ten nejlepší doktor. Snad je to pravda, ale jak dlouhý má být ten čas? Jsou dny, které máš zaplněny činností a ty léčí, ale pak přijdou dny prázdné, kdy je čas na přemýšlení, dny, kdy se připomínají výročí a které tě vrací zpátky.
Jak má být dlouhý ten čas? Moje sestra už tohle prožívá téměř čtyři roky. Jsou dny, kdy je v pohodě a pak ty, kdy brečí.

6 Čerf Čerf | Web | 21. listopadu 2011 v 8:20 | Reagovat

Když člověk brečí, je to jako když se v horku potí: Bez toho by to - ať už je to horkem nebo prázdnem - bylo k nesnesení. Pláč má očistný smysl, tak plač, však ono si to řekne, kdy je pláče zapotřebí a kdy už není.

7 Janinka Janinka | Web | 21. listopadu 2011 v 10:41 | Reagovat

Procházela jsem něčím podobným, je to už šest let a i když se snažím to pohřbít, jsou situace a momenty, kdy to náhle obživne a já začnu bulet. A když mě někdo přistihne, nikdy nepřiznám, proč. Já jsem přece velkej rádoby tvrďák, raději to svedu na bolest zubů... :-?

8 Jezurka Jezurka | Web | 21. listopadu 2011 v 17:17 | Reagovat

Bude tě to bolet vždy. Jen třeba už ne tak intenzivně, ale bude. Já si to nedovedu ani představit a to jsem už dost stará! A budou Vánoce, tam jsou vždy ty emoce nějak bolestnější. Držím pěsti a pokud ti to uleví, tak se vyplakej! :-(

9 edithhola edithhola | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 12:44 | Reagovat

Lidi jsou zvyklí na sebe pospíchat. A ti, co to neprožijí, nehcápou a o to víc se diví, že ten druhý je ještě pořád ubrečený, nešťastný, ... Koupila jsem Kubovi minulý týden knihu "Když dinosaurům někdo umře" (nakl. Cesta domů). Je to obrázkové jen s pár větami. Sama jsem se podivila, kolik způsobů je vyrovnání se ztrátou, odchodem někoho, smrtí a třeba i rozvodem. Jaký proces to je, kolik to má fází, jak se to může i vracet. Rok je nejakutnější. Tobě ještě neuběhl. Vím, jak kamarádce, které umřel  v horách manžel horolezce bylo nejhůře právě kolem prvního smutného výročí. Tak se toho nelekni. Poslední dvě stránky této dětské knihy jsou plné obrázků, jak nezapomenout. Možná by to Tobě i July bylo návodem, jak to prožít společně. Mohu nafotit a dát na blog, pokud ji neseženeš nebo nebudeš chtít dát za ní peníze. Nestojí ale moc. Mně bylo strašně blbě kolem narozenin mých náhradních rodičů. Taky mě to překvapilo, ale vlastně je to také prožívání fáze odchodu byť živých. Ta zpěvačka je zvláštní. Vůbec ji neznám.

10 Kerria Kerria | Web | 23. listopadu 2011 v 9:16 | Reagovat

Lucinko, máš právo brečet. Naši předci drželi rok smutku, zřejmě věděli proč. Tobě ještě ani neuběhl. V tom prvním roce to skutečně musí být nejhorší, prožíváš všechno poprvé: slavíš první narozeniny bez svého muže, první narozeniny dětí, první vánoce, velikonoce ... a nakonec první výročí smrti. Je pochopitelné, že v tyto dny na tebe bolest ze ztráty doléhá silněji. Navíc podzim sám je dost depresivní období a tobě se právě do něj ta výročí nějak nakupila. Věřím, že až ten rok smutku uplyne, začne se to zlepšovat. I když ani potom ta bolest nezmizí úplně a je možné, že i po mnoha letech si občas pobrečíš.

Podle mě se držíš statečně. Co na tom, že občas brečíš.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. listopadu 2011 v 20:20 | Reagovat

Ztráta nejbližšího člověka nepřebolí ani po letech, jen se bolest otupí.

12 adaluter adaluter | Web | 28. listopadu 2011 v 4:09 | Reagovat

Ráda bych Vám všem moc poděkovala za pochopení a útěchu.

13 Nessie Nessie | 29. listopadu 2011 v 7:56 | Reagovat

Takove cekani je smutne, ale verim, ze ne zbytecne.  Verim, ze se dockas:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama