O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Pandořina skříňka dějství čtrnácté

16. listopadu 2011 v 17:24 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Teď na podzim mi psaní Pandorky jde možná snáz než v létě, protože se dostávám do období, kdy jsem to všechno prožívala a paměť se snáze otevírá, ale taky o to hůř, protože každým rokem v tomhle čase jsem mnohem citlivější na nálady a staré jizvy se přeci jen občas ozývají. Předchozí část najdete TADY.

.....Byla jsem tehdy konfrontována s tolika věcmi, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení, že mi z toho šla hlava kolem. Sama v sobě jsem se nevyznala a okolo viděla všechny ty různé typy a projevy deprese, na sezeních se dozvídala, co všechno v nás může depresi spustit a naopak, co všechno může spustit deprese v nás, bylo to docela drsné probuzení do světa zodpovědné dospělosti.

.....Hanka, moje třetí spolubydlící, nespadala úplně do spektra depresivních na našem pokoji. Svým způsobem její problémy souvisely i se zaměřením oddělení, ona však neměla poruchu příjmu potravin, ale tekutin. Jestli trpěla i depresí, pak jen nepatrnou, nebo už byla z nejhoršího venku, byla celkem v pohodě, chodila na víkendy domů, ale návraty znatelně prožívala hůř než odchody, zřejmě to doma stále ještě skřípalo a věci se nedařily tak, jak by si představovala. Trpěla nutkáním stále pít (ne alkohol), kromě toho mívala i jiné nutkavé pocity. Nebyla schopná chodit nikam včas, protože se nesčetněkrát vracela zpátky do bytu, zkontrolovat zda vypnula vařič, žehličku, zavřela okna, zamkla, když zjistila, že je vše v pořádku, pořádně se napila, znovu odešla a všchno se opakovalo. Žila sama, bylo jí tak třicet, možná víc, v léčebně už svoje nutkání pít docela zvládala, doma selhávala, vracela se zklamaná, vzteklá, podrážděná, nejmíň do úterý večer s ní nebyla řeč. Potom pomalu začala plánovat další víkend s tím, že tentokrát už to stoprocentně vyjde. Tehdy jsem ještě tyhle víkendové propady nedokázala do důsledků pochopit, zatím.

.....Aby bylo naše složení úplné, musím zmínit, že na otevřeném oddělení byli již pacienti smíšení a bylo tu tím pádem pár mužů i když byli v naprosté menšině. Jeden pokoj, čtyři chlapi a jak jinak - deprese. Prožívali ji ale úplně jiným způsobem. Nevím dodnes čím, ale lišili se od nás žen stejně, jako se jeden druhému podobali. Snad má v mužské populaci sklon k této chorobě přednostně určitý typ mužů, těžko soudit z tak malého množství. Ale faktem je, že už na uzavřeném oddělení, stejně jako tady, byly ženy nejrůznějšího věku, postavení i rodinného zázemí. Oni však byli jako přes kopírák, věk tipuji někde před padesátkou, tři byli staří mládenci, jeden dlouho vdovec, dva bydleli sami, dva u maminky. Jejich deprese se jevila jako zasmušilost, odtažitost, nedostatek emocí a chlad, narozdíl od beznaděje, zoufalství a mnohých slz u nás ženských. A přesto mi připadali tak nějak ještě zranitelnější a bezradnější, jako by se za svůj stav styděli, jako by tyhle "slabosti" nebyly pro chlapy.

.....Měla bych asi psát víc o sobě, ale já ty dny po té, co mi dovolili vstát z postele, doslova zabíjela své vlastní strachy a pocity pozorováním ostatních a řešením jejich osudů a snahou pochopit, co je sem dostalo. To jsem uměla, to jsem dřív bývala, pozorovatel, ten v pozadí.
Na původním oddělení jsem vlastně neprocházela žádnou terapií, ale paradoxně jsem tam byla otevřenější než tady. Tam jsme byli všichni obnažení, obrazně i doslova, jeden před druhým až na dřeň, neexistovalo soukromí a tím bylo umožněno i naše propojení. Naše symbióza, společné prožitky, společná činnost, nebo snad nečinnost, společné sprchy, společná bolest, společné všechno z nás dělalo takřka jeden živý organismus.

.....Tady jsem se zase oddělila, jako jedinečná entita jsem se začala znovu uzavírat před ostatními. Ta největší psychická bolest, která ze mně udělala otevřenou knihu, donutila mě odkrýt i ty nejtemnější kouty mé bytosti, pominula a já se vracela ke své introvertní, uzavřené osobnosti, kterou jsem. Nepamatuji se, že bych na sezeních někdy podrobněji líčila co cítím, čeho se bojím a vlastně mě k tomu ani nikdo nevyzval, stačila jim diagnóza a jedna, dvě věty navíc a měla jsem pokoj. O to víc jsem si všímala ostatních, vracela se mi analytická pozorovací schopnost, logické uvažování, odstup a ve chvílích, kdy jsem se cítila relativně líp, jsem vlastně studovala lidi kolem sebe.
Přestali jsme být tím jedním organismem, žili každý za sebe, ustupovalo čiré utrpení, které nás spojovalo v našem "lazaretu" a nastupovaly jednotlivé starosti jednotlivých lidí, které nás na skupinách dokázaly naopak rozdělovat, už se tu polemizovalo, dohadovalo, někdy i hádalo, někteří se chovali neurvale, podrážděně, či povýšeně, jiní dětinsky a ublíženě, další intrikovali a rozehrávali manipulativní hry. Přesto, nebo právě proto, tu docela často tekly slzy. Otevíraly se tu rány a hojily se solí.

.....Ani tak ale nemůžu říct, že mně osobně terapie s mým stavem pomohla, na to byla zaměřená příliš obecně, mnoho lidí s úplně odlišnými problémy, všechno mi připadalo neadresné, na povrchu, či do ztracena, neviděla jsem v tom jasný smysl. Navíc se pacienti neustále obměňovali, ne každý tu byl dostatečně dlouho, aby terapie mluvením mohla nést své ovoce. Nemůžu se zbavit pocitu, že naše skupina tam byla spíš do počtu, aby bylo oddělení bezezbytku využité, ale hlavní úsilí bylo zaměřeno na holky s anorexií. Tam byla psychoterapie podstatnou součástí celé léčby, u nás jen chabý doplněk k antidepresivům.

.....Přesto jsem si z psychoterapeutických "čajů o páté" odnesla cenné poznatky, byla jsem doslova zahlcena různorodostí lidských povah a osudů a to v době, kdy jsem sama byla extrémně citlivá a připravená pochopit cokoliv.
Viděla jsem tolik životů v troskách, lidí, kteří z nich hledali cestu ven a nevěřili, měli strach, ztráceli naději, trpěli, bez důvodu, bez zavinění.
Myslím si, že mě to naučilo toleranci, naučilo mě to přemýšlet nejen o tom, jak se lidé chovají, ale i o tom, jaké to může mít příčiny, co je k tomu dovedlo. Přestala jsem velice záhy vidět svět černobíle, jak ho mnozí ve věku po dvacítce vídáme, nastoupilo období nesčetných odstínů šedi.
Má to své nevýhody: příliš mnoho možností, příliš mnoho pochybností, ztráta pocitu, že můžu dokázat cokoliv, nerozhodnost, obava udělat si o někom pevný úsudek, abych mu nekřivdila; ale i výhody: méně očekávání, tím méně zklamání, schopnost dávat druhé šance, i třetí a čtvrté, ale to už je možná zase nevýhoda, neumět říct dost.
Zkrátka, otevřely se mi oči o mnoho dřív, než by se mi to mohlo povést v běžném, všedním životě, pokud by se mi to vůbec povedlo. Celá ta zkušenost mě nejspíš dost změnila, ale už je těžké zjistit, kdo bych byla, nepoznat to, nezažít "blázinec" na vlastní kůži.

.....Tohle všechno mi ale samozřejmě nebylo jasné hned, neseděla jsem tam a nemnula si ruce v uspokojení, jaké výživné lekce do života dostávám. Něco mi vlastně dochází až dnes, zpětně. Tehdy jsem byla vyplašená, ochotná uvěřit čemukoliv, co by mi pomohlo, ať to byla skupinová sezení, arteterapie, relaxační cvičení, pracovní terapie nebo i ta pitomá ranní rozcvička, kterou jsem z hloubi duše nenáviděla. A tak jsem se poslušně účastnila a spolupracovala.
Na arteterapii jsme měli poměrně širokou škálu možností, jak se "umělecky" vyjádřit a promluvit pomocí vlastní tvorby.
Malba, osobně mi připadá nejlepší pro vyjádření emocí, hlavně těch nesdělitelných slovy, ale moje zastuzené malůvky srovnatelné s výtvory žáčka první třídy, mi tehdy nedovolily se uvolnit a vrhnout se do víru barev.
Keramika byla na úrovni hry s modelínou, na pletení, háčkování, nebo dokonce vyšívání jsem neměla trpělivost, různé jiné neidentifikovatelné rukodělné činnosti mě taky nelákaly, co se vyjadřování sebe sama týká, vždycky jsem dávala přednost psanému slovu a navlékání korálků, tvorba jehelníčků, vystřihování vloček z papíru, či drhání mi zkrátka nic neříkaly.
Nakonec jsem zvolila šití a to jen proto, že cílem byla plyšová hračka a to mi připadalo aspoň smysluplné, měla jsem přece někoho, na koho jsem se sice zatím snažila nemyslet, ale komu jsem jí, v případě šťastného konce, mohla věnovat. Ušila jsem tedy hnědého plyšového jezevčíka s jednou zadní nožkou stále zvednutou, hlavičkou trochu nakřivo a černýma knoflíčkovýma očima a musím přiznat, že jsem k tomu hafíkovi hned pocítila zvláštní náklonnost. Od té doby spal se mnou v nemocniční posteli, zaháněl samotu a snad mi i trošku nahrazoval mého živého psího terapeuta, který zůstal doma. Jak dojemné, kterak dokáže člověk v úzkých přilnout ke kousku plyše.

.....Relaxační cvičení bylo docela fajn, dokud nedošlo na cviky ve dvojcích. Uvolňování, až usínání za zvuku meditační hudby, napodobování vody vsakující se do písku nebo vosku tajícího pod plamenem svíčky, to všechno opravdu aspoň chvílemi fungovalo. Dokázala jsem se cítit takřka příjemně, to ale okamžitě pominulo, jak došlo na kontakt s kýmkoliv jiným. Ať už masáže, cviky ve dvou, nebo trénink důvěry, pomocí pádu do náruče někoho cizího, mě vrátili z uvolnění zpátky do stavu, kdy moje svaly ztuhly, napjaly se v očekávání nepříjemných reakcí, které následovaly. Nebyla jsem schopná snést cizí dotek. Provázelo ho nepříjemné brnění, mrazení střídavě s horkem a nával paniky, netušila jsem proč a co se děje. S doktorkou jsme došly k tomu, že nesnesitelné pocity, které jsem mívala při kojení, se rozšířily na nesnášenlivost dotyku vůbec. Nebyla bych schopná Rézku ani pochovat, došlo mi. Bylo to tak silné, že ještě dnes mám občas k nevyžádaným, nebo nečekaným dotekům nechuť, jako by mé tělo přepnulo na ochranný režim. Každopádně trvalo dlouho, než jsem přeprala své vlastní obránce a nereagovala ucuknutím na každý pokus se mě dotknout.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 19:04 | Reagovat

Já myslím, že to opravdu s odstupem musíš hodnotit jako úžasnou životní zkušenost. Mnoha lidem nedochází, kolik neštěstí je na světě. Neuvědomují si prostý fakt, že jsme všichni na jedné lodi a že tím "bláznem" se může stát kdokoli z nás během pár sekund. Člověk je strašně křehkej a hranice mezi "normálním" a zoufalým stavem může být tenoučká.
Máš docela odvahu, když tenhle seriál píšeš. Jsi připravená i na zlé, odsuzující reakce těch, kteří ještě sami nic neprožili?

2 Malkiel Malkiel | Web | 17. listopadu 2011 v 1:26 | Reagovat

Poutavé povídání. I když by bylo samozřejmě lepší takové situace neprožít. Nicméně je na tom pozitivní to, že o tom dnes dovedeš tak otevřeně psát. Ještě kdyby ses naučila přijímat, to by bylo super. ;-)
Jinak musím souhlasit s Tygrem, že hranice mezi normálností a nenormálností je někdy tenká jako vlásek. Někdy stačí jen "cvak" a člověk je najednou někdo jiný, ve zcela jiném světě.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 17. listopadu 2011 v 11:15 | Reagovat

Zase tak výstižné, vtahující tam, kde každý známe jen kousíček,  nějaký pocit, jen tys dostala pořádnou dávku...
Při každém dílu se znovu musím utěšovat - už je to lepší, už je to přece lepší...
A za plyšáčka posílám sto bodů! v mých občasných depresivních nocích se bez nějakého neobejdu:)

4 Janinka Janinka | Web | 17. listopadu 2011 v 11:23 | Reagovat

Pamatuji si, jak mi manžel před nástupem do nemocnice koupil nádherného růržového čuníka s hlavou velkou jako kopací míč. V těch těžkých chvílích mi  tam bylo to růžové stvoření nejvěrnějším přítelem, je opravdu zvláštní, jak se i dospelý člověk dokáže upnout na neživého plyšáka...

5 adaluter adaluter | Web | 17. listopadu 2011 v 19:44 | Reagovat

[1]: Je to přesně jak říkáš Davide, jsme neuvěřitelně křehcí a velice bezbranní. A ano, přes všechno zlé, co se nám děje, jsou na tom mnozí lidé ještě hůř, mnohem hůř.
Připravená nejspíš nejsem, ale schopná je unést asi ano. Jde taky o to, kdo by tak reagoval. Zatím se nikdo takový nenašel a myslím, že když se nikdo neozval u těch dílů, kdy jsem byla opravdu na hraně tragédie, tak teď už je to jen slabý odvar. No kdo ví, neříkám, že by se mě to nedotklo, ale přežila bych. :-)

[2]: Z takového prostého "cvak", jsem tehdy mívala strašnou hrůzu, měla jsem pocit, že jsem na pomezí, ze kterého stačí jedinný krůček špatným směrem a už nebude cesta zpátky. Budila jsem se s myšlenkou jestli jsem to ještě já, nebo už někdo cizí.

[3]:Jo, je to už lepší, měla jsem na to zlepšení 20 let :-D.
Na plyšáky nedám dopustit a jezevčík je s námi dodnes.

[4]: Myslím, že když máme opravdu strach, stává se z nás zase trochu vystrašené dítě a pak není nic divného, že sáhneme po metodách osvědčených v dětství. :-)

6 Čerf Čerf | Web | 18. listopadu 2011 v 11:07 | Reagovat

Jako zatím vždycky jsem i další pokračování "v prvním čtení" shltnul a na druhý a třetí pokus přečetl poctivěji. Čím jsem starší, tím míň mě zajímají vypreparované a vyfabulované příběhy, protože skutečnost umí být mnohem fantasknější, obsahově bohatší a cennější než na volnoběh puštěná bezbřehá fantazie. Díky za tvé vyprávění, pomáhá vidět.

7 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 18. listopadu 2011 v 19:32 | Reagovat

[1]: To říká ten pravej!

8 signoraa signoraa | Web | 18. listopadu 2011 v 22:54 | Reagovat

Lidská duše je opravdu křehká a stačí jen málo a člověk se ocitne "na druhém břehu". Ale zkušenost z tohoto prostředí, tě svým způsobem posílila.
Píšeš, že jsi byla pozorovatelem dění kolem sebe. Zažila jsem podobný stav, když jsem ležela v Motole na dvanáctilůžkovém pokoji s rizikovým těhotenstvím. Také jsem byla pozorovatelem a připadala si, že sleduju zvláštní seriál, příběhy spolupacientek, které byly se mnou na pokoji. Vnímala jsem své okolí, jako kdybych tam nebyla. Do reality mě vracelo to, že jsem si uvědomovala, že mám doma dvouleté dítě a že pokud tady nevydržím, bude z něj jedináček.
Vím, že je to srovnávání nesrovnatelného, ale při čtení tvého příběhu jsem si uvědomila jak jsem se snažila nevnímat to, kde jsem.

9 Vendy Vendy | Web | 19. listopadu 2011 v 11:56 | Reagovat

Je dobré, že sis z těch sezení i něco odnesla - nebyl to pro tebe ztracený čas. A mnohé mi připadalo hodně blízké, i když z toho zrovna radost nemám - třeba mánie, že se vracím kontrolovat, jestli jsem vypla světla, vytáhla zásuvky (rozuměj, šňůry ze zásuvek), jestli něco nehoří, je vyplý plyn a ve finále zamčené dveře. V práci dělám totéž a ještě si to nahlas přeříkávám - ano, šňůry vytaženy, světla zhasnuty, dveře zamčeny, je zakódováno, lednička nevypojena, vařič odpojen a dveře na tři zámky. Připadám si jako cvok, ale důležitější pro mě je tohle potvrzení si, že jsem všechny ty věci udělala. Samozřejmě, automaticky zhasínám, vypínám a zamykám - ale pak sednu do autobusu a nejsu s to si vybavit, jestli jsem opravdu zhasla, vypla spotřebiče nebo zamkla. Pak je to o nervy a buď se tím žeru celý den, nebo se vracím a kontroluju - a domů se dostanu o hodinu později.
Docela mě zaujalo tvé líčení hromadných sezení. Asi by mi to nijak nepomohlo.Předně nesnáším, když moje jednání rozebírá někdo cizí (vyjma odborníka psychologa, od toho bych to snesla) a pak - terapit typu objímání se nebo padání do náruče by mě vyváděla z míry.
Máš pozoruhodné články. Za sebe ti musím poděkovat za otevřenost, se kterou píšeš své zkušenosti a vlastně se tak trochu i navracíš do té doby, prostředí a k těm lidem. Ale možná že ti to zpětně také pomůže, líp se třeba zorientuješ v tom, co ti vadilo, co tě trápilo...
Držím palce i pěsti, aby se ti dařilo lépe. Abys byla v pohodě.

10 Tenebrae Tenebrae | E-mail | Web | 19. listopadu 2011 v 18:42 | Reagovat

Ahoj!
Mám na svojom blogu súťaž o najhoršieho učiteľa/učiteľku. Bola by som rada, keby si sa prihlásila. Nemusíš sa báť. Môžeš vystupovať anonymne a meno učiteľa sa neuvádza. Odkaz na prihlášku je tu :
http://iamlunatic.blog.cz/1111/sutaz-o-najhorsieho-ucitela-ucitelku-prihlaska
P.S:prepáč za reklamu

11 adaluter adaluter | Web | 20. listopadu 2011 v 15:27 | Reagovat

[6]: Hltej pomalu, ať ti nezaskočí, některá ta sousta byla opravdu těžko stravitelná.

[8]: Myslím, že srovnatelné to celkem je, protože to muselo být strašně stresující. Kdyby to bylo tvé první dítě, měla bys asi taky strašlivý strach, ale nestálo by tě tolik úsilí podřídit tomu všechno, jako když si věděla, že doma je další prcek, kterému chybíš. Takové "odosobnění" asi prožívá v nemocnici víc lidí, strach strašně vyčerpává. :-(

[9]: Určitě nejsi sama kdo má tenhle problém, ale jen občas to přeroste do stavu, který už je nutné léčit, myslím, že ti to jen znepříjemňuje život, ale když k tomu nebudeš mít nutkání vypít deset litrů vody denně, nebo nějakou jinou "libůstku", můžeš být v klidu. :-D
Však mě ty dotykové terapie taky dost z míry vyváděly.
Po pravdě řečeno, zjišťuju, že mi to pomáhá zorientovat se hlavně v tom, co mě trápí a co mi vadí dnes, jak jsem se změnila a proč asi. :-)

12 Shariony Shariony | Web | 11. ledna 2012 v 21:29 | Reagovat

Musela to být dost tvrdá škola života :-| Padat do náruče cizích lidí bych taky nesnesla. Vůbec, čím jsem starší, tím důvěřuju lidem míň a míň. Jsem zvědavá, kam až to povede :-|  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama