O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Prosinec 2011

Tak je po Nich.

26. prosince 2011 v 17:25 | adaluter |  BEZE SMYSLU, BEZ POINTY
.....Já nevím, asi by bylo nejlepší je přejít a nechat už spát, ale nějak mi to nejde.
Přišlo jednorázové vzepětí vánočního "nadšení" druhou adventní neděli, kdy byl spáchán adventní věnec,


.


hromádka vanilkových rohlíčků


.

a..... a tím to zhaslo.
Já jsem zhasla a nahradila nadějné čekání na zítřek vědomím, že už byl, a novým plánem na zdolání Vánoc. Plán P, plán Přežít. Jak vidíte podařilo se, píšu, tudíž žiju a o ztrátách pomlčím.

I když, nepomlčím. Mám tak strašnou chuť konečně někomu říct, pořádně nahlas, jak mizerně jsem se cítila, bez ohledu na to, že všechno vlastně dopadlo dobře, konečně si od srdce zafňukat a nedusit to uvnitř, jako celý ten měsíc, kdy místo radostného očekávání seděla v mé mysli lhostejnost a strach, strach ze smutku, z vypjatých emocí.

U nás jsou svátky každoročně potencionálně výbušná situace, díky nevypočitatelnosti (či spíš vypočitatelnosti) nálad mojí mámy. Za ta léta už je těšení na Vánoce nerozlučně spjato s obavami, co za drama se zase letos strhne a leckdy je právě tahle nervozita i roznětkou případných kolapsů. A ani relativní klid v posledních dvou letech, už nedokáže ten černý mrak katastrofických možností rozehnat.
Letos jsem ale cítila, že nic víc, než to, že i tak to budou mé nejsmutnější Vánoce, prostě neunesu. Jenže doufat v jakési ohledy z máminy strany je přinejmenším pošetilé a tak jsem prožila prosinec na pomezí pocitů strachu, nechuti a současně bojechtivosti, kdyby snad někdo chtěl svými výlevy jedu zničit tesknou křehkost a důstojnost prvních Vánoc bez manžela a táty. Na opravdový smutek nebyl klid a vlastně mi nezbyla ani energie, cítila jsem nepokoj a hlavně neustálé napětí, vyčerpávající a deprimující.
Potřebovala bych být občas sama, jen to jsou chvíle, kdy dokážu brečet a lítost nejen prožít, ale i odžít, než přijde v nové vlně, takhle se nesu stále na zdvihu, bez možnosti úlevy, která přichází společně s tím, jak odcházejí slzy. Ale před Vánoci, víc než jindy, je samota vzácné koření.
Jak jsem už předeslala, všechno dopadlo dobře, začátek večeře "už" v půl desáté a pár máminých jedovatých poznámek se dá považovat za nečekaný úspěch, zvlášť, když byly sem tam vyváženy i nezávazným náznakem uznání. Děti byly nadšené a o to přece šlo, já přežila, i to bylo v plánu, takže na co si vlastně stěžuju? Snad jen, že očekávaná úleva, na kterou jsem se těšila jako na vysvobození , se den poté nedostavila, zůstalo jen prázdno a nepříjemná pachuť.
Jak jsem se netěšila na Vánoce, tak jsem se těšila, až bude po nich a obojí marně, nic se nezměnilo. Zůstanu tedy u vděku, že nebylo hůř, lítosti, že nebylo líp a naděje, že jednou zas bude.
Omluvím se tímto i Vám všem za svoji nehoráznou nespolečenskost a nespolehlivost, co se týká odpovídání na zprávy, e maily, komentáře, za neúčast na společenském dění i na vašich blozích, za své mlčení a budu Vás varovat, že to nejspíš nebylo naposledy a doufat, že Vás to přes to všechno neodradí a zůstanete nadále mými přáteli, či alespoň občasnými návštěvníky.
Rozhodně Vám, i když se zpožděním, popřeju nádherné Vánoce a kdybych měla znovu "nečekaný" záchvat mlčení, tak pro jistotu i šťastný Nový i nový rok, šťastnější než ten letošní.

Přijde někdy zítra?

9. prosince 2011 v 2:35 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Můj systém hodnocení důležitosti úkolů a činností trpí dlouhodobou inverzí. Co má být nahoře je dole a naopak. Co by mělo být na programu dne, udělané nejpozději včera, se krčí až na konci předlouhé řady naprosto nedůležitých prkotin, které vítězoslavně vládnou na čele žebříčku.

.....Jsem plna odhodlání přesazovat kytky, třídit oblečení ve skříních, přerovnávat šuplíky plné zbytečností, prát jednu pračku za druhou, ač není kam věšet, hledat na vymrzlé půdě, mezi hromadami léta schraňovaných "pokladů", objekty vhodné a hodné odvozu do velkokapacitního kontejneru, který nám byl v čase předvánočním velkoryse nadělen, sledovat soustředěně a vytrvale Survivor a vůbec zaměstnat se čímkoliv, co nemá přímou souvislost s jistými, blížícími se svátky.

.....Naopak činnosti, které se povětšinou v tomto čase v domácnostech takřka povinně vyskytují, mě nechávají ledově až mrtvolně chladnou. Alespoň zdánlivě a navenek, uvnitř svádím každodenní a celodenní boj se svým zlozvykem "co můžeš udělat dnes, ti ani zítra neuteče".
Jediné, co mě trochu smiřuje s mojí neschopností je fakt, že to už tady bylo. Nemívám to pokaždé, ale občas se prostě staně, že Vánoce, o nichž je tu řeč, prostě přijdou v nesprávný čas, naprosto nesynchronně s mojí vánoční náladou.

.....Jsou roky, kdy si "vánočním" už od začátku listopadu, peču jako divá, dárky jsou ve svých skrýších tak dlouho, že je v den D nemohu najít, pokud už rovnou na některé nezapomenu, vypálím několik balení čajových svíček, spotřebuju do aromalampy tolik hřebíčku, jako dobře zavedená indická restaurace, koledy slýchám i ve snech, zkrátka, vyhlížím svátky s nadšením a v plné zbroji.

A pak jsou roky jako tento, dárky nakupuju až pod tlakem, nejlépe den před tím "Štědrým", koledu jen zaslechnu a otvírá se mi, s odpuštěním, kudla v kapse, sousloví "předvánoční úklid" se pod hrozbou krutých trestů ocitne na indexu zakázaných výrazů, nevinná otázka "kdy začneš péct?", mě rozpálí tak, že být troubou, sežehnu všechny ty sladkosti na uhel, a každá připomínka svátků klidu a míru se vsakuje do mé mysli jako sůl do otevřené rány.

.....Že přeháním? No, trochu snad. Ale pravdou je, že začínám fungovat až na poslední chvíli a bez velkého nadšení. Vánoční kouzlo si ke mně probíjí cestu velmi těžko, ignoruji kalendář a na všechny otázky "kdy už?", ať vlastní, či od dotěrných příbuzných, odpovídám "zítra, nejspíš zítra".
Zkrátka, zítřek mám perfektně naplánovaný do nejmenších detailů, s čím začnu, co přesně udělám, které cukroví bude tím prvním, jak roztluču v hmoždíři hřebíček, přidám trošku skořice a pomerančové kůry, zapálím pod aromalampou svíčku, nadechnu se a duch vánoc bude naráz tady a už mě neopustí, nádhera, prostě nádhera. Zítra. Hned zítra.

.....Maličko mě znervózňuje, že na zítřek čekám už od konce listopadu a stále nic. Sem tam mě ovane cosi prchavého, jako vůně purpury, neuchopitelného, jako dejá vu s odleskem šťastnějších let, nadějeplného, jako sama podstata Vánoc, ale pomíjivého tak, že než se stihnu vyladit na stejnou vlnu, je po všem. Bez nadšení, nebo aspoň těšení, se sváteční přípravy stávají nepohodlnou povinností a přítěží bez hlubšího smyslu. A tak raději čekám na zítřek, až mi vůně vanilkových rohlíčků bude připadat natolik lákavá a vábící, že mi nebude zatěžko rozlouskat ořechy, ponořit ruce do těsta a horké rohlíčky pak vyválet v cukru, to všechno s blaženým pocitem, že všechno je tak, jak má být. Snad přijde zítřek co nejdřív. Snad dorazí dřív, než Vánoce.