O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Leden 2012

Dumání.

30. ledna 2012 v 21:16 | adaluter |  BEZE SMYSLU, BEZ POINTY

.....Tak tu sedím, s mokrým hadrem na hlavě, jsem sama doma a dumám.
Dumám o stavu svých skříní, lépe řečeno o stavu jejich obsahu, dumám o tom, že Juli se dnes stala oficiálně čekatelkou na základní vzdělání, dumám o tom, že každý den začíná krásným východem slunce, jen ho prostě občas není vidět, dumám o svých šedinách, kterých povážlivě přibývá a já se vždycky hrozila chvíle, až si budu muset vybrat jednu z těch příšerných barev na papírové krabičce a dívat se do zrcadla na cizí ženskou.

.....Snad, že konečně dorazilo něco jako zima, přišlo na mě předjarní dumání.
Moje skříně, no skříň, otevřu ji a začnu rozjímat, o barvách, o sluníčku, o světle a jasu...a pak ji zavřu a sáhnu po osvědčené, návykové šedé, už takřka druhé kůži, nedokážu se vymanit, jsem v ní neviditelná a to mi vyhovuje. Mlha přede mnou, mlha za mnou.

.....S vyhlídkou školní docházky přicházívá velká změna, pevnější řád, neodkladné povinnosti, třídní schůzky, brrr.
Mám za sebou už jednu (tím nemyslím svoji) a to poměrně stresující, tak přemýšlím, co nám to přinese tentokrát.
V duchu žadoním, ať to není znovu porucha soustředění, dyslexie a její kámošky, to už tu bylo a já se zrovna jako trpělivý vychovatel moc neosvědčila.

.....Pro začátek už se nám tu drobné problémky rýsují v podobě logopedie, kam jsme konečně dorazily, nejspíš za pět minut dvanáct.
Teprve tady nám definitivně řekli, že Juli bude nejspíš levačka, dodnes totiž vše dělala pěkně spravedlivě, střídavě oběma rukama, malovala, jedla polévku, čistila si zuby, stříhala, házela míč, mazala chleba. Ať už to byla pastelka, lžíce, nůžky nebo kartáček na zuby, přehazovala vše v pravidelných intervalech z ruky do ruky, jako horký brambor s odůvodněním, že jí ruka bolí.

.....Znalá všech úskalí, která mohou čekat na leváka násilně přeučeného na praváka (a zcela nepochybně i naopak), nechtěla jsem nikterak direktivně zasahovat do její volby, která nicméně nepřicházela. Nu což, nerozhodnost máme v rodině, tedy rozhodně mnou počínaje, ale přesto už jsem začala pociťovat obavy, aby se nakonec neukázalo, že nikoli levá je ta pravá, ale že levé jsou jaksi obě.
Na má pozorování však nebyl zrovna spoleh. Logicky, jako pravák, jsem stále měla pocit, že ta pravá je přecijen maloulinkato šikovnější než levá, navíc fotbal hraje pravou a baseballovou pálku drží jedině jako pravák.

.....Jenže logopedka není žádný amatér a vytáhla fígl s krasohledem. Položila ho na stůl a sladce povídá "podívej se dovnitř" a Julka, netušíc zradu ho pěkně chytla, levou rukou blíž k obličeji a k mému úžasu (rozuměj zděšení) ho přiložila k LEVÉMU oku, "jé mami tam jsou kytičky" ozval se nadšený hlásek. "Tak mi to dej, já ti ukážu ještě něco", lákala ji doktorka, zatřepala krasohledem a celý kousek opakovala s identickým výsledkem a ještě do třetice, totéž. Už jen pro potvrzení, poslala Juli pro obrázek pověšený vysoko na nástěnce a když se pro něj Juli natáhla levou rukou, otočila se na mě: "maminko, máte už doma leváka?" . Stačil jí jeden pohled : "áha, takže......loket...stůl...držení tužky.....psaní z kopce.... oko....ruka.......tak, to bychom měli k lateralitě a teď ta výslovnost".
"L" špatně, "R" a "Ř" neumí, sykavky vysunuté dopředu, dál už jsem nevnímala.
Asi začnem s abecedou nanovo. Juli vyrůstala skoro pět let ve dvojjazyčné rodině, v období, kdy měla upevňovat syčení a sykání byla bezzubá, protože se řezáků zbavila o dva roky dřív, než je v našich končinách (a tabulkách) dobrým mravem, a s tou nosní mandlí...tak tam taky nebude něco v pořádku, zní názor odbornice. Tohle všechno se prý podepsalo na tom, že se budeme s paní logopedkou (naštěstí velmi milou) vídat ještě dlouho. No, jupííí.

.....Východy a západy (stejně mě vždycky napadne záchody) slunce, ještě že to netrvá věčnost, já bych se od té podívané hned tak dobrovolně neodlepila. A té paměti, co to sežere, digitální.







.....Ty šediny, jak můžu šedivou na milovaném svetru, ve vlasech mě překvapuje jedině nemile. Se svojí špinavě plavou barvou plnou nedefinovatelných odstínů, rozhodně nevypadám nikterak interesantně, jak se to někdy daří třeba černovláskám, vypadám, vypadám...prostě blbě vypadám, jak mlynář po šichtě.
Nevím nakolik je to už znát, já je teda vidím a protože se objevily až v posledních dvou letech, připomínají mi, spíš než plynoucí čas, všechny ty těžké chvíle, co mám za sebou.
Abyste si to špatně nevykládali, nejsem z těch, co se začnou hroutit s první vráskou, či první šedinou a atakují kosmetické salóny a kadeřnictví.
Já se naopak nechci smířit s tím, že to kadeřnictví nejspíš budu muset navštívit, nechat si na hlavu naplácat tu příšerně smrdutou věc a ještě přemýšlet nad tím, že já už nebudu já. Nikdy jsem si vlasy nebarvila (a, až na jeden radikální zásah před dvěma lety, téměř ani nestříhala), narozdíl od Rézky, která do svých dvaceti vystřídala nespočet střihů a barev, včetně růžové nebo zelené. Myslím, že už neví jakou barvu vlastně mají její vlasy.
Já bych prozměnu u svojí barvy ráda zůstala, jenže vidím, že dlouho to už přehlížet nepůjde, neboť moji barvu plíživě nahradí odstín, kynologům známý jako pepř a sůl.

.....Konec dumání, jdu vařit.

Od jednoho k druhému.

26. ledna 2012 v 4:49 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....neboli, co mě potěšilo a čím (snad) potěším já. Od blogu k blogu putuje "Pasování na rytíře", nebo snad "Řád oblíbeného blogera", a je mi ctí, že prostřednictvím SignoryA, doputoval až ke mně a tímto jí ještě jednou děkuji.
Ačkoliv normálně zprávy typu "desetkrát to opiš a pošli to dál" ignoruju, tady jde o něco jiného, je to něco jako "děkuji" těm, kteří se stali součástí našich dní, v mém případě i nocí, se kterými se svým způsobem dělíme jak o radosti tak i starosti, kteří nás inspirují, obohacují, ukazují život z jiných stránek, nutí k zamyšlení i k úsměvu.

.....A tak i já posílám toto poděkování dál, hezky zahorka, aby ještě bylo kam ho poslat, neboť je matematicky nevyhnutelné, že pošle li každý oblíbený bloger toto ocenění dalším pěti oblíbeným, nebude za chvíli na blog.cz jediný "neoblíbený" bloger.
Doufám, že toto mé poděkování přijmou:

Punerank ...Která se potuluje po nocích virtuálním i jinými světy stejně jako já, miluje Lunu, létání a Tygra a její bezprostřednost a takřka dětský pohled na svět mě vždycky dostanou. A i když zrovna tvrdí, že má depresivní období, optimismu z ní sálá tolik, že by mohla rozdávat (a rozdává).

David Tygr Bachmann... Je z těch, kteří nutí k zamyšlení, je radost s ním diskutovat a i když bude tvrdit, že blog v poslední době trochu zanedbává, rozhodně nezanedbává blogy ostatních a jeho názory v komentářích jsou stejně inspirující, jako jeho články.

Edith Holá ...Za "Kulíšky" si zaslouží víc než metál, ale i její vlastní tvorba je úžasná, plná hledání a nacházení, nejen smyslu věcí a událostí, ale hlavně sebe sama, otevřenost a přímost jsou všudypřítomné.

Malkiel ...Trošku provokuje, ale spolehlivě rozesměje a pobaví, přírodní recept na zlepšení nálady, nevyčerpatelný, netuším kam na ty nápady chodí a že mu tak rychle dorůstají, ale ještě nezklamal. Pod maskou klauna sakra dobré srdce.

No a nakonec, avšak rozhodně ne poslední:

Čerf ...Tady se dá najít vše a já to tu hledám strašně ráda. Styl, který je mi tak blízký, jak jen může styl někoho druhého být, básně, které mi berou dech, laskavá próza, která mi ho vrací, inteligentní humor, se zaujetím psané reportáže z cest, doplněné krásnými fotkami a to vše podtržené nádhernou češtinou a poetickým slovníkem. Sem si chodím pro pohlazení po duši, tady je svět takový, jaký by měl být..


Tak tedy tramtadadááááááááááááááá "Řád oblíbeného blogera" si prosím vyzvedněte právě teď a tady.
.


A najdete li někoho, kdo ho ještě nemá a přitom by si ho zasloužil, neváhejte, opište pětkrát a pošlete to dál.

Už dávno nejde o věneček.

21. ledna 2012 v 13:09 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....Jen pro ty nejmladší, ztráta nevinnosti u dívky byla dříve poměrně poeticky nazývána ztrátou věnečku. Nechci tu ale rozebírat dědičný hřích, v dnešních souvislostech mi připadá přehnané nazývat něco takového vinou.

.....Za nejtragičtější vinu dnešní civilizace považuji zarputilou snahu mít se líp a líp, až se budu mít nejlíp na celém světě a ruku v ruce s tím, mít moc, větší a větší až ..... a to naprosto bez ohledu na ostatní, nebo dokonce na jejich úkor.
Není to jen o jednotlivcích, ti sami o sobě zase tak velký vliv nemají, spíš o skupinách, společenstvích, u kterých ani není jasné, kdo vlastně stojí v pozadí.
Konají ve jménu lidstva, lidstvo potřebuje!.... nové zdroje, nová území, nové obzory.
Všechno se to děje s jakousi anonymní setrvačností a ač je spousta lidí, kteří se snaží proti tomu bojovat, vítězství jsou nepatrná, ojedinělá a leckdy nemají dlouhého trvání, "pokrok" je pomalu, ale jistě převálcuje.
Lidstvo zkrátka POTŘEBUJE.

.....V běžném životě moc neuvažujeme o tom, že náš životní styl s námi nesdílí valná většina lidstva. Člověk si rád své vlastní obzory zaměňuje za horizont existence. Co se děje za nimi, je tak trochu z jiného světa. Svým způsobem je to možná pozůstatek prostého mechanismu přežití, starat se o své a nezaplétat se do problémů, které mohou přinést potíže, jenže my jsme snad už o kousek dál, máme rozum, svědomí, soucit.

.....Existují stále skupinky lidí, kteří vůbec netuší, že lidstvo potřebuje víc, asi by to ani nepochopili, neboť oni, v optice našeho pohledu, nepotřebují téměř nic. Jen prales. Mimochodem, ten samý prales, který lidstvo nutně potřebuje jako zdroj dřeva, nové zemědělské půdy, nerostných zdrojů a hlavně a především peněz.

.....Dodnes na této planetě žijí kmeny, které doposud nebyly v kontaktu s civilizací, netouží po moci, jejich hlavní starostí není mít se líp a líp, těžko říct, kterému období odpovídá jejich způsob života, avšak zjevně funguje.
Bohužel jen do doby, než dojde ke střetu s těmi, kteří se snaží planetu tak trochu "vybydlet".

.....Pokud k tomuto střetu "vinných" a "nevinných" dojde, skončí téměř dřív než začne. Nevinní v tomto případě nemají jedinou šanci důstojně přežít, jestli vůbec přežijí.
Nejen, že zničíme prostředí, na kterém závisí jejich život, ale stačí i obyčejná chřipka, nebo jiná "banální" nemoc a jejich populace navždy zmizí z mapy lidstva.

.....My jsme ti "civilizovaní", my jsme ti, co by měli být zodpovědní za své činy, ale když my tak strašně moc POTŘEBUJEME.

Pandořina skříňka dějství patnácté

20. ledna 2012 v 15:59 | adaluter |  PANDOŘINA SKŘÍŇKA
.....Předchozí část Pandorky naleznete ZDE.

.....Je to možná zvláštní, ale mojí nejoblíbenější terapií byla ta pracovní. V tomto ročním období spočívala v hrabání a úklidu listí v parku kolem léčebny. Byla to po dlouhé době první vycházka ven, bylo neskutečně úlevné dýchat ten tlením prosycený chladný vzduch, brodit se po kolena v hromadách kaštanového listí, už promáčeného listopadovými dešti.
Holé stromy, zatažené nebe, déšť, zima, jeden by řekl depresivní počasí, ale cítila jsem na sobě, jak mi to souznění nálad mých a přírody prospívá. Žádná přetvářka, žádné jásavé slunce, pestré barvy, úsměvy. Nic, všechno přesně v duchu deprese, temné, chladné, šedé, vlhké, tlející a tím kupodivu osvobozující.

.....Jako bývalá zahradnice jsem hrábě ovládala "brilantně", nakonec touhle činností jsem v ZOO trávila několik let celé podzimy, až do prvního sněhu, a předjaří k tomu. Bylo to jako návrat k něčemu důvěrně známému a blízkému. Hledala jsem sama sebe po střípkách, radovala se z každého povědomého pocitu, který pocházel z dob "předtím".
Ostatní se nikdy nemohli dočkat, až neoblíbená terapie skončí, až se vrátí do tepla a sucha, já se od hrábí nemohla odtrhnout, neradši bych zůstala do setmění a pak si je vzala sebou na pokoj, opřela je do rohu a pohledem na ně si připomínala, kdo jsem byla.

.....Kdo jsem byla, mi sem tam připomněli i přátelé, kteří za mnou zašli, protože tady už návštěvy nebyly nijak omezené a v práci se moje situace rozkřikla. Pár jich tedy sebralo odvahu, zakoupili povinné síťky s pomeranči či jablky a přišli se podívat, jak se mi daří.
Chodili po dvou, zřejmě si navzájem dodávali odvahu, ale byly to okamžiky, kdy jsem nacházela most, přes který se dalo na chvilku přeběhnout do bezstarostné minulosti.
Už jen fakt, že jsem připustila její existenci, byl neuvěřitelně léčivý. Najednou se mi lépe dýchalo, srdce tlouklo v jiném rytmu, oči viděly jiné barvy, čich náhle cítil i vůně, ne jen pachy a mozek na pár okamžiků přehodil výhybku a uvolnil sevření úzkosti. Úleva, byla to ohromná úleva i když trvala jen krátce, ale existovala.

.....Společně s neomezenými návštěvami samozřejmě došlo i na to, co se stát muselo, dorazili naši, tentokrát všichni, kromě mámy a táty s Rézkou, přijel i děda.
Těžko říct, zda to svojí přítomností zachraňoval on, nebo už se můj stav přeci jen zlepšil, nejspíš oboje, každopádně, návštěvu jsem přežila.
Na oddělení Rézku pustit nechtěli, ale mě pustili s nimi do parku s upozorněním, že jakmile budu mít pocit, že něco nezvládám, ať se okamžitě vrátím. Poté, co lékařka dala podobné instrukce našim, vypustili mě ven, napospas mé rodině, mé dceři a mým děsům. Přepadla mě panika, polévalo mě horko a hned zas chlad, nevěděla jsem, co teď , co se ode mě čeká a co já sama vlastně zvládnu.
Teprve asi po deseti minutách nervózního přecházení parkem, jsem se odvážila nakouknout do kočárku. Rézka se změnila k nepoznání. Z fusaku a pletené čepičky na mě koukaly dvě velké, vážné oči, tváře už měla plné, červené od mrazu a protože jí můj obličej nic neříkal, nesmála se, ale ani nebrečela.

.....Při té první návštěvě jsem se jí nedotkla, ani kočárku, jen jsem šla vedle, dívala se na ní a hledala v ní to miminko, které jsem zanechala doma před dvěma a půl měsíci. Bylo nenávratně pryč. Zůstalo jen na fotce, která byla úplně na dně šuplíku mého nočního stolku, obrázkem otočená dolů a kterou jsem ten večer vzala do ruky poprvé od té doby, co jsem v léčebně byla.

.....Odchodila jsem návštěvu celou, neutekla jsem dřív, naši byli nečekaně klidní a tišší, žádné hlasité výčitky, žádné přesvědčování, do ničeho mě nenutili. Jen ty pohledy, ty jsem cítila jako by žhnuly, pohledy na mě, když jsem se dívala na Rézku zpovzdálí a bez úsměvu, pohledy mezi sebou, když mysleli, že je nevidím. Pohledy ze kterých se mi dělalo špatně, protože byly tak nedůvěřivé a plné pochyb, nepochopení a náznaků zavržení. Byli tišší a klidní, ale hluboce zklamaní, čekali mnohem, mnohem víc.
Největší podporou pro mě byla přítomnost dědečka, z něj jsem cítila bezpečí, jako když jsem byla malá a trávila s ním většinu času. I on měl ale v očích zvláštní výraz, bolest, strach, já jsem ty pocity chápala, úplně chápala, ale přesto mě strašně oslabovaly, braly naději i mně. Vidět je v očích mého nejbližšího člověka, který mi vždycky věřil a já jemu, bylo jak věštba, jako předurčení, bylo to dusivé.

.....Z procházky jsem se vrátila spíš zamyšlená, než rozrušená, jak čekaly sestry. Večer jsem ležela a dlouho nemohla usnout, v hlavě se mi honily tisíce myšlenek, útržky vzpomínek na dobu těsně před tím, než jsem skončila tady a spousty otázek, jestli je možné aby se něco změnilo, když si nevěřím já, ale ani nikdo jiný.
A přepadl mě náhle i strach, aby si na mě Rézka vůbec zvykla, aby se naučila mít mě ráda, když jsem tak dlouho pryč. Tehdy mi to ještě nedocházelo, ale aspoň ve zlomcích okamžiků se ve mě probouzela máma.

Pátek kolikátého?

13. ledna 2012 v 22:02 | adaluter |  CO BYLO BYLO, ALE NĚKDY TÍM ŽIJU
.....Když mi dneska ráno s trochou hrůzy v očích Rézka oznámila, že je pátek třináctého, vzpmněla jsem si na jeden takový pátek , který, ač se zdál být zpočátku smolným, vrátil mi nakonec po dlouhých pěti letech schopnost být šťastná.

.....Psal se rok 1995, Rézce byly čtyři roky a žila jsem více méně jen pro ní. V mém osobním životě bylo pusto prázdno a já ani neměla chuť na tom něco měnit. Jiný názor ovšem měla Zuzka, která v té době už byla vdaná za svého vyvoleného, původem cizince a očekávala radostnou událost. Její pocity všudypřítomného a všeobjímajícího dokonalého rodinného štěstí, podpořené notně "hnízdícími" hormony, jsem nejspíš kazila jen já, její nejlepší kamararádka, která nejevila ani ten nejmenší zájem o to, učinit svůj život dokonale rodinným.
Dokázala být vždy velmi přesvědčivá, když jí o něco šlo, ale teď, s hormonální bouří v zádech, byla potencionálně nebezpečná a nebylo radno jí v čemkoli odporovat. Nepříliš nadšená jsem tedy svolila, že v pátek vyrazím s nimi na latinoamerickou diskotéku, která se pravidelně konala v areálu vysokoškolských kolejí.

.....Začátky nebyly nikterak slavné, ke každé melodii patřil zcela konkrétní tanec, a pouze pár "ignorantů" z řad domorodců se odvážilo tento fakt na parketu přehlížet. Neuměla jsem ani jediný z těch tanců a melodie jsem od sebe nebyla schopná vůbec rozeznat. Na parket jsem odcházela jako na zkoušení před tabulí, otáčela jsem se na všechny strany a "nenápadně" se ptala:"co to hrajou?", z parketu jsem odcházela s pošlapanými špičkami, okopaným partnerem a sebevědomím někde pod úrovní pražského metra.
Byly to příšerné chvíle, byla bych raději, kdyby si mě nikdo nebyl všímal, ale jako na potvoru se tanečníků našlo poměrně dost. Zuzka se na mě povzbudivě usmívala z náručí svého manžela, tančila neúnavně většinu večera a narozdíl ode mě, věděla co.
Ještě tak dobré bylo tančit s někým, kdo si taky nebyl úplně jist, lépe řečeno nepocházel zrovna z oblasti, kde byl ten který rytmus doma. A vzhledem k tomu, že to byla diskotéka latinoamerická, těmi nejistými byli většinou Afričané, nebyli ani úplně mimo, ale ani se netvářili příliš kriticky. A jeden takový tanečník se ke mně začal vracet častěji, zjevně mu moje nedokonalost dala zapomenout na tu jeho, až k ránu skončil u našeho stolu. Před naším odchodem neopomněl zdůraznit, že tady bude i příští pátek a kdybych snad...

.....Žádné snad, měla jsem jasno, nikdy víc, zlatý taneční, tam nám aspoň řekli, co se chystají hrát.
Já míním, Zuzka mění. Příští pátek mě "nutně" potřebovala jako doprovod, protože manžel musel dorazit později a ona nechtěla jít sama, další pátek slavila narozeniny, to jsem nesměla chybět a pak už jsem šla dobrovolně, protože mě to vlastně začalo docela bavit. Už jsem jakž takž věděla co hrají, i co s nohama a "můj" tanečník, si na mě pomalu, ale jistě začal dělat nárok, takže sezení v koutě nehrozilo.

.....Moje telefoní číslo nicméně stále nezískal a já nijak nespěchala s tím mu ho dát. Možná jsem to ani neměla v úmyslu, nechtěla jsem k sobě nikoho pouštět moc blízko, samota mi připadala mnohem bezpečnější. Jeho vytrvalost mi sice lichotila, ale občas ve mně budila i paniku, po dlouhých pěti letech bez vztahu jsem byla uzavřená, opatrná a odmítavá.
A tak příští pátek, byl vždy jediný příslib, který jsem byla schopná dát. Ale protože moje mlžení a vymlouvání ohledně telefonu a schůzky a kafe a večeře, čím dál častěji naráželo na pádné argumenty druhé strany, proti kterým mi pomalu docházela munice, byla jsem z každého dalšího setkání víc a víc nervózní a začala jsem uvažovat o tom, že příště prostě nepřijdu.

.....A pak se to zničeho nic vyřešilo samo. Příroda pilně konala svou práci a dělala to tak dobře, že byla hotová trochu dřív, než Zuzka čekala. Jednoho krásného dne se na svět přihrnul její syn a máminy plány s nezadanou tetou ho vůbec nezajímaly, i když.....
Mrňousek si pořídil žloutenku a mamce zkřížil i další plán a to vypadnout z nenáviděné nemocnice co nejdřív. Vystresovaná máma nutně potřebovala psychickou podporu a moje návštěvy byly to nejmenší, co jsem mohla udělat.
Pátky padly, samozřejmě, tak přesvědčivá, aby mě donutila jít samotnou, nebyla Zuzka ani v plné síle, natož teď, když veškerou energii spotřebovala na zatínání zubů, při každém dalším odkladu návratu domů. A já se přiznám, že se mi tak trochu ulevilo, vlastně se mi ulevilo docela dost.

.....Jednoho dne mi Zuzka už ve dveřích hlásila: "Máme tady krásnýho černouška, včera se narodil".
A opravdu, bylo to nádherný mimčo, mělo sympatickou maminku, starostlivého tatínka, který chodil za oběma každý den........ a nevynechal ani v pátek třináctého.
Bavily jsme se zrovna se Zuzkou o současném odstínu "stáležlutého" synátora, o tom, že tu zkysnou další víkend a o tom, že už to prostě nevydrží a podepíše revers, já jí uklidňovala a už dost pracně hledala další a další slova útěchy, když se otevřely dveře a dorazil vzorný exotický taťka, tantokrát ale nebyl sám.

.....Myslím, že Zuzce to docvaklo dřív než mně, protože její do té doby lehce tragický výraz se proměnil na pobaveně potměšilý. Můj mozek si dal na čas, zírala jsem a odmítala připustit si, že to co vidím, by snad mohla být realita. Porodnice byla asi opravdu to poslední místo, kde bych čekala, že mě osud dožene.
Kamarád starostlivého manžela sympatické maminky nádherného miminka nebyl nikdo jiný, než můj vytrvalý taneční ctitel. Utéct nebylo kam, i když se přiznám, že mi něco takového blesklo hlavou a bylo to na mě asi i vidět, protože všichni kromě mě se dobře bavili.
Po necelé půl hodině dosáhl všeho, co se mu nepovedlo za několik týdnů, tedy ne úplně všeho, byli jsme přece v porodnici, ale odcházel nejen s mým slibem, že večer přijdu, ale i s tím proklatým telefonním číslem, které jsem mu v nastálém postraumatickém šoku nejspíš zcela dobrovolně dala.

.....Když jsem se postupně probrala, došlo mi, že už není, co by se ještě dalo pokazit, pátek třináctého si prostě tentokráte vybral svou daň, ačkoliv, ještě mě čekal večer, mohlo být i hůř. Stokrát za to odpoledne jsem si říkala, že nikam nepůjdu a možná bych opravdu nešla, nebýt toho telefonu, bylo mi jasné, že teď už se neschovám.
A tak jsem vyazila .........a všechno bylo fajn. A bylo to fajn celé další tři roky, do doby než se po dokončení vysoké vrátil domů, do Afriky. Mohla jsem odjet, ale neodjela, někdy mě napadne, jak bych...., ale to je už o něčem jiném.

.....Ten pátek třináctého mi ležel v hlavě ještě dlouho, tak dlouho, až se vylíhla tahle básnička.






Venku jen tiše šumí vítr,
vítr a déšť, co přišli po půlnoci
vzpomínky na tebe mi krouží hlavou
jsem tady sama, bez pomoci.

Půl třetí ráno, spánek nepřichází
a tak si zpívám,
africké slunce stále nevychází.

Snad chtěl to osud,
když nastražil tu křižovatku
a já se vracím k tomu pátku
a nevím, zda je něco zlého
na tom, že bylo třináctého.

Ač na pověry nevěřím
a pohladím si černou kočku,
tou rukou potom chytím vločku
a na dlani mi zbyde splín.

Ta krůpěj, drobná jako slza,
která mi steče po tváři,
když vidím, že tvé lásce
vyznat se ve mě nedaří.

Zapomeň prosím všechna slova,
která tě někdy bolela,
vím, lákat kluka na básničky
se ani u nás nedělá.
Jenže já nejsem jednoduchá
a možná ani dospělá.

Jen tak si ve tři ráno
šumění deště poslouchám.

Technika, ach, ta technika.

5. ledna 2012 v 16:06 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Aneb, mám toho už dost. Tři celé dny se tady snažím napsat článek, nic důležitého, jen pár slov o úlevě a (a v tom je nejspíš kámen úrazu) pár fotek. Počítač odmítá spolupracovat, nechce fotky načítat, celý se sekne a stojíme (sedíme) tu proti sobě jak dva berani, zakleslí rohy do sebe a ani jeden nechceme ustoupit.
Házím bílý šátek do ringu, vzdávám to, jen si trochu postěžuju, jak mě technika nemá ráda a třeba se i najde někdo, kdo mi vysvětlí proč.

.....Paradoxem je, že ať už byly Vánoce jakékoliv, Ježíšek byl štědrý. Až moc štědrý a taky maličko nesoustředěný, neboť mi jeden dárek nadělil hned dvakrát. Vynechal k mé radosti spoustu těch maličkých zbytečností, získaných v "úžasných slevách nonekupteto však budou brzy Vánoce", které většinou nosil a přinesl foťák a ....ještě jeden foťák. Rézku inspirovalo nejspíš moje věčné hraní si s fotkami, tátu prozměnu to, že jeho vlastní přístroj v poslední době trávil mnohem víc času se mnou, než s ním, prostě se mu zastesklo, možná i trochu žárlil a rozhodl se zabít dvě mouchy jednou ranou. Jistě si však dovedete představit mojí radost a posléze mé zděšení, když jsem oba, typově nejspíš bratrance, vybalila. Který si nechat a jak neurazit ani jednoho z dárců, kteří právem očekávali mé nehasnoucí nadšení?

Pro mě příšerné dilema, Rézka ho pořídila sice v bazaru, ale nejspíš to byl nadbytečný dárek, protože byl originál zabalený a nepoužitý, nemohla jsem jí ublížit tím, že ho odmítnu, měla jsem takovou radost po těch letech, kdy ignorovala Vánoce, narozeniny i svátky všech a teď najednou bylo vidět, jak jí upřímně těší udělat někoho šťastným.
A s tátou? Náš vztah je jak chůze po tenkém ledě, stačí málo a rácháte se po krk v ledové vodě, navíc mi ho bylo líto, protože se opravdu snažil splnit moje přání a to je vzácné a cenné. A ještě se oba nabídli, že ho tedy vrátí a dají mi peníze, ať si koupím něco jiného, oběma při tom znělo v hlase zklamání, bylo mi do breku, nechtěla jsem peníze, chtěla jsem foťák. Padlo rozhodnutí, že fotobratranci zůstanou spolu, jednoho bude používat Rézka, když bude vyrážet sama a druhý už se ode mě nehne ani na minutu.
Paradox tedy spočívá v tom, že ač jsem nyní majitelkou hned dvou fotoaparátů, do článků protlačím tak maximálně fotky z mobilu, každá informace navíc nad jeden a půl megapixelu mi zastaví počítač. Tedy doufám, že jsem správně pojmenovala problém, protože moje znalosti v digitální fotografii jsou na slibném sice, leč přeci jen začátku. Inu, uvidíme.

.....Ještě sem přidám alespoň holé torzo toho nešťastného článku, neb bych se vztekla, kdyby moje úsilí mělo přijít nazmar, fotky si počítači třeba sežer, ale slova ti nedám. Nicméně i jen zkopírovat těch pár slov mě stálo víc než půl hodiny času, než se článek načetl jako rozepsaný a než se zase "odečetl" zpátky k novým článkům. Už se ho bojím i vymazat, aby si náhodou nevzal můj počítač sebou do pekel.

.....VYVĚTRÁNO

.....Všechny ty přepjaté emoce, poděšená očekávání, neblahé předtuchy a tísnivé pocity, mohl konečně, po maratonu Vánoce - Silvestr - Nový rok, úplně obyčejný, všední a ničím výjimečný druhý leden vyvětrat průvanem z domu.

.....Začíná nám nový, skvělý rok, plný báječných příležitostí a čert vem to, že i sám "velký šéf" téhle zemičky projevil obavy, že na našich páscích snad ani není dost dírek na další (kolikáté to vlastně ?) poutažení, neboť zdá se, že přes veškeré snahy, by tento rok "mohl" být, k velkému překvapení nás všech, opět krizovým.
A čert vem i to, že jistí Mayové při tvorbě svých kosmických kalendářů ztratili trpělivost zrovinka u roku 2012, zapíchli to a šli na tequilu, nebo snad mezcal, a ani ho nedotáhli do konce. A protože Mayové mají poměrně dobrou reputaci, co se týká matematiky a pozorování přírodních a vesmírných zákonitostí, jejich přičiněním někteří považují letošní rok za konečnou naší "úžasné" civilizace, za Rok Zkázy.
Druzí jsou přesvědčeni, že nás nečeká zatracení, ale duchovní přerod, Rok Prozření, kdy ti "zlí" pochopí, polepší se a napraví, co pokazili.
No, já nejsem odborník na statistiku, ale mám-li se přiklonit k jedné z variant, musím bohužel přiznat, že mi kupříkladu srážka s meteoritem, či výbuch supervulkánu, přijdou podstatně pravděpodobnější, než napravení hamižníků a osvícení temných. Ale já jsem zkrátka věčný skeptik, co se lidské rasy, jako celku, týká.
Nicméně a bezmála, na tom, v co já jsem, či nejsem schopná uvěřit, stejně nezáleží a navíc, mám takové tušení, že se za rozechvělého očekávání a obrovské pozornosti mnoha lidí 21. 12. 2012 nestane nic, čeho by si všimli. Tedy kromě zimního slunovratu, narozenin mého táty a přesně roku a půl našeho Matesa.
Každopádně nás čeká přinejmenším napínavý rok, který by možná, jen pro jistotu, stálo za to prožít "fakt" naplno.


.....Toť vše, fotky i s komentáři sežrány, tudíž pointa nikde, lituji, snad příště.

Přání "s křížkem" po Silvestru

1. ledna 2012 v 23:14 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
Není to sice úplně v ten pravý čas, ale o upřímnosti mého přání nepochybujte.

Na prahu nového roku chci Vám všem, kteří zavítáte na tyto stránky,
popřát jen to nejlepší do příštích dvanácti měsíců: pevné zdraví, přízeň štěstí,
stálost lásky, věrnost přátel, vysoké příjmy a nízké výdaje,
inspiraci k tvorbě a radost ze života.

Pokud jsem zapomněla na něco, co je pro Vás důležité, reklamujte
přání v komentářích, chybějící fragment dodám.


Ještě přání obrazem, to pro ty, kterým ještě po včerejší bujaré oslavě
dělá problémy čtení.