O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Únor 2012

spirála

29. února 2012 v 18:40 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
.....Rok je pryč, téměř pryč, ŘVE mi tu hudba a já ŘVU s ní, křičím-zpívám, brečím a nenávidím spirálu času, která ať o to stojíte či ne, zavede vás po roce na to samé místo, jen o nějakou tu světelnou vteřinu výš.
Mohli byste mít tudíž trošku nadhled, ale kdeže. Paměť, která jinak dělá fóry i když jdete nakoupit, najednou vykreslí všechno tak ostře, jen se do krve pořezat.

.....Jak mohl uplynout celý rok? Co jsem dělala celý rok?
Zase jsou stejně dlouhé stíny, slunce stojí stejně vysoko, vzduchem se vznáší táž vůně, jen já nejsem ještě (už) v blaženém nevědomí, kdy jsem po dlouhých měsících beznaděje konečně spatřila škvírku mezi dlouho přiraženými dveřmi.

Viděla jsem konec filmu, vím, že nebude žádný happy end, vím, že zazvoní ten telefon a pak už bude navždy všechno jinak.
Zůstanou slzy, bolest, otázky, výčitky, pochybnosti, všechna ta "co kdyby" a nevěřte, že se jim vyhnete.
Celý rok jsem postupně vyhasínala, nenápadně, každý den pár jiskřiček, odešla jsem nevím kam a stala se nevím kým.

.....Na povrchu to všechno ještě šlo, měla jsem..., mám, děti, vnoučka, kamarádku, vás, sem tam i radost z maličkostí, ale při pohledu dovnitř jsem vídala jen propast, čím dál hlubší a temnější, přestala jsem tam chodit, k sobě. Jsem máma, babička, ne zrovna oblíbená dcera, ale přestala jsem být já.

.....Až tenhle okruh pojedu podruhé, potřetí, popáté, nejspíš, snad, bude něco lehčí, ale jestli ještě někdy potkám tu šťastnou a zamilovanou a úplně normálně veselou mě...., já nevím, vážně nevím, jen doufám.

Stýská se mi, po něm i po mně.

Takhle jednou na očním.

15. února 2012 v 19:15 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....V sobotu, kde se vzala tu se vzala hloupá rýma, zrovna když mám jít v úterý po šesti týdnech na oční, kde jsem měla být už před třemi, jak pan profesor požadoval a mínil, jenže sestra měnila, neboť v jeho rozvrhu nalezla volné místo až za týdnů šest.
Mám hlavu jako střep, dutiny celé rozdrážděné, ale co je nejhorší, naprosto ucpaný nos. Jindy bych si vzala růžovou tabletku, kapesníky a čekala až to přejde, jenže u očního, kdy nevíte jak dlouho budete muset sedět bez hnutí, s čelem přimáčknutým na opěrku štěrbinové lampy, na dlaň daleko od čela doktora sedícího z druhé strany, tam je jaksi střídavě ucpaný a střídavě kapající nos dost velký problém.
Naštěstí, rýma je v úterý ráno už na ústupu, nos je ucpaný jen chvílemi, venku vlastně dýchám docela volně, horší je to jen když dorazím do tepla.

.....Nevadí. Napadá mě, že všechny ty reklamy na ucpaný a pak "svobodný" nos se dočkají zadostiučinění, protože díky nim se teď stavím v lékárně a některý z těch zázračných sprejů si koupím, můj nosík bude mít tah jako tovární komín a já se nebudu dusit a nevkusně popotahovat, až se profesor bude dlouze kochat mým pozadím, očním samozřejmě.

.....Stalo se, sprej zakoupen, cena lidová cca 100 Kč, lékárnicí sugestivně znázorněno, jak svěže se budu cítit, až mi přidaný kafr a mentol protáááááhnou všechny dutiny, vzpomněla jsem na Rudolfa Hrušínského, kterak v Postřižinách s řevem rozráží dveře po užití éterického olejíčku z rukou kouzelné Magdy Vašáryové, a začala se doopravdy těšit.
Vím, že mnozí lidé nečtou příbalové letáky, ať už pro nezájem, nebo ze strachu, že už by potom nesebrali odvahu lék užít, ale já mám pro strach uděláno.
Já je čtu, mě to zajímá, co všechno může taková pilulka, mastička či sprejíček dokázat a většinou jsem opravdu ohromena, a co teprve, když zjistíte, co zvládne v kombinaci s tím, co už jste pozřeli, to je vám variací a nedozírných možností. Od ucpaného nosu až po srdeční zástavu.

.....Takže, když jsem se tedy celá natěšená, že po pouhých pěti minutách bude můj nos zprovozněn na celých 8 - 10! hodin, dobrala k odstavci "Lék v žádném případě neužívejte jestliže:", byla jsem trochu sprostá, trochu nahlas sprostá. Stálo tam "...jestliže trpíte glaukomem s úzkým úhlem", líp už to napsat nemohli, to je přesně to, čím mé oči aktuálně trpí, mimo jiné. Tak zkrátka sprejíček odložím pro Rézku, i když ani při kojení by se neměl užívat a Julča je na něj zas moc malá, no, ona doroste. Teď nezbývá, než doufat, že se rýmička zalekne bílých plášťů a nevytáhne z nosu ani paty.

.....Poté, co mi sestry měří oční tlak na přístroji, který vám "plive" vzduch do očí jak vzteklá kobra (nemrkat!), ukážou mi zase jednou rozmazaný flek (mohli by ty obrázky občas vyměnit, po třech letech je to trošku okoukané) a přístroj tak dlouho zaostřuje až vidíte: no néé, flek je vlastně domek v poli modrých slunečnic, jak překvapivé. A pak už sedím na chodbě a čekám, psala bych, ale propiska zůstala nejspíš doma, možná na na poště, prostě není.

.....Zapomenutá propiska mě dlouho netrápí, jdu na řadu nečekaně rychle. Profesor sedí u stolu a s lékařkou jsou zabraní do rozhovoru nad počítačovým záznamem.
"Snad" medička se mě ujímá. Trochu nejistou rukou kápne sytě žlutou kapku pod oko, napodruhé se trefí, a ještě do druhého. Kouskem buničiny mi otírá oči: "ještě jste trošku žlutá, tak se pak....".
"Jo, díky, já si to potom utřu", usmívám se na ní, aby nebyla nervózní.
Já nervózní jsem, tlak v levém oku nejen že neklesl, ale od minule ještě povyrostl a co víc, v pravém už začal stoupat také.
Tuším, co to znamená, už při poslední návštěvě bylo rozhodnuto, že pokud tlak ani tentokrát neklesne, je zapotřebí další zákrok.
Profesor s lékařkou se snaží dopočítat operací, které mám zapsané v papírové kartě a všechno stručně a přehledně převádějí do počítače, aby byli příště rychle v obraze. Moje původní lékařka se s počítačem zrovna nekamarádila a psala všechno hezky propiskou na starý dobrý papír. Nejen tím mi byla blízká.

.....Položím si bradu, opřu čelo a "snad" medička pomalu přisunuje k mému oku něco jako maličkatý trychtýřek, otočený nálevkou k oku.
"Teď nemrkejte!" V duchu přemýšlím, zda je mrknutí oka, do kterého vám "cosi" strkají, reflex potlačitelný vůlí, pokud ano, jsem na tom s vůlí prachbídně (což ovšem není žádná novinka). Zatím všichni oční lékaři, se kterými jsem měla co dočinění, očekávali, že pacient nemrkne ani v případě, že mu minižiletkou vyndávají z oka stehy, nebo aplikují "maliličkou" injekcičku na urychlení vstřebávání otoku po operaci. Někteří se dokonce odvolávali na statečnost.
Moje oči jsou lecos, ale statečné po třech letech řezání, píchání a šťourání už tedy nejsou. Prostě mrkám a komplikuji.
Tlak byl přesto ručně naměřen a byl totožný s tím vysokým, který už předběžně měřily sestry přístrojem.
A druhé "očko", nemrkat, jak jinak.
"A vy jste měla operované jen to levé oko?", zaburácí místností profesorův hlas.
"Nhue, obhuje dvuje", snažím se odpovídat, s trychtýřkem přimáčknutým tentokrát na pravé rohovce, a nehnout ani svalem, natož přitisknutou bradou.
"Nehýbat", varuje mě "snad" medička a dokončuje měření.
"V pořádku", tím myslí, že se můžu pohnout, ne, že tlak je v pořádku, "čtyřicet a dvacet šest" hlásí konečný verdikt.
"Obě oči jednou operované!?" vyštěkne profesor.
Neřeším na koho to bylo a odpovídám:
"Jedno dvakrát, jedno třikrát", nedokážu si rychle vybavit, které bylo které.
Lékařka horečně listuje dokumentací sem tam, profesor je netrpělivý. Když už mu párvteřinové čekání připadá dlouhé, obrátí se ke mně "to vám ale všechno nedělali u nás?", ptá se s nadějí v hlase.
"Ano dělali", jsem u něj popáté a potřetí už odpovídám na tuhle otázku, nicméně chápu, že pacientů je mnoho a očí dvakrát tolik.
Lékařka konečně našla i datum poslední operace a skládají dílky mého chorobopisu do chronologické linky. Vitrektomie pravé oko, levé oko vitrektomie a aplikace silikonového oleje, pravé oko silikon dovnitř, levé oko silikon ven, pravé oko silikon ven, injekce avastinu levé, pravé,levé...... Vše bylo zaneseno do virtuální paměti, předpokládám tedy, že příště, pokud zrovna nevypadne proud, budou mé oči a jejich diagnóza poslušně po ruce.

.....Lékařka ještě doťukává poslední záznamy do klávesnice a profesor už mi zblízka zírá do očí, tedy nejprve do jednoho pak i do druhého.
"Na mě, dolů, doleva, doprava, nahoru, na mě" znějí strohé příkazy a já už jako správně vycvičený pacient nepřivírám oko před oslňujícím světlem, kterým propátrává snad nejen hlubiny mého oka, ale i duše, ta ho ovšem, narozdíl od patologických úkazů v mých "oknech" do duše, pramálo zajímá.
"No pojdte se podívat, jak je tam krásně vidět ta rubeóza", zaznělo z jeho úst takřka radostně, byla to radost učitele, který může žákovi ukázat obzvlášť zajímavý úkaz.
Já už bohužel vím, že rubeóza není ani květina ani třeba souhvězdí, jak by se snad mohlo zdát podle názvu, ale zcela prozaický shluk cév v místech, kde rozhodně nemají co dělat.
"Ano je tam rubeóza, mezi dvanáctou a čtvrtou" vytyčila lékařka výskyt rubeózy zřejmě po vzoru pilotů stíhaček.
"Co ještě vidíte v tom levém oku?", jal se zkoušet pan profesor.
Skoro jsem se přihlásila: "sím, sím, kapky emulgovanýho silikonovýho oleje", vidím je pokaždé, když se podívám na zem, vyjedou do zorného pole jako tlustý černý kroužek a když narovnám hlavu zmizí. Občas, když hodně zatřepu hlavou, kousky se oddělí a před očima pak plavou malé černé tečky, které postupně sedají "ke dnu".
"Kapky emulgovaného silikonového oleje", odvětila po chvíli pozorná žákyně.
"Správně, správně." pochválil ji profesor, kráčíc s rukama založenýma za zády z jednoho konce ordinace na druhý.
"Takže jak budeme postupovat teď, abychom snížili nitrooční tlak?", ukončil pozorování a posadil se zpátky ke stolu. Oddychla jsem si, všechno proběhlo tak rychle, že mě rýma nestihla dostat do potupné situace, rozkapávání pro další pozorování se dnes nekoná, tak už snad jen vyslechnout ortel.
"Provedeme laserovou fotokoagulaci řasnatého tělíska", navazuje na otázku lékařka, profesor přikyvuje a s pohledem na mě pokračuje: "to nám sníží množství nitrooční tekutiny a tím i tlak".
"Paní doktorka vás objedná na zákrok", obrací se zpátky k chorobopisům a během okamžiku už je jinde.
"Jste z Prahy?"
"Ano."
"A můžete už zítra, já vás tam ještě vmáčknu?"
Začínám blekotat cosi o rýmičce a připadám si jak žáček, co se vymlouvá v tělocviku."
Lékařka však rýmu bere smrtelně vážně: "tak to rozhodně nejde, to musíme odložit až budete v pořádku", podává mi kartičku s telefonem: "zavolejte až to půjde a objednáte se".

"A jaký druh zákroku to je?", snažím se ještě zjistit, jestli mě čeká jen umrtvení kapkami, i když na sále, jako u injekcí Avastinu, kterému vždy znovu a znovu nevěřím, protože, chápete, jsou to "jen" kapky, nebo umrtvení očního nervu a analgosedace, které, no prostě to už vážně nemusím.
"Místní umrtvení", ozve se nečekaně profesor, "ale pan doktor si vás možná ještě "podpíchne", to se uvidí".
Takže vím zase .... Kam si mě podpíchne, pod oko(brrr), jen do žíly, nebo oboje? Už se neptám.
"Sestra vám upřesní, co si máte vzít sebou" dodá ještě lékařka a už se pozvedává ze židle, aby mi taktně naznačila, že audience je u konce. Zrak mi sjede na profesora, ale ten už je zabraný do dalšího případu, nechci ho rušit a tak podám lékařce ruku, loučím se a otáčím se k odchodu. V tu chvíli se vztyčí profesor a jeho ruka se chvíli marně nabízí do prostoru, nakonec zareaguji, ale odcházím stejně s puncem nevychovance.
Na toaletě si částečně odstraním žluté kruhy pod očima a spustí se mi rýma, taky žlutá.
Tak to bychom zase jednou měli.




PS:Tenhle článek jsem začala psát v hlubokém rozladění, hlavně z toho, že po krátkém období relativního klidu přichází zase další zhoršování mých lapálií s očima. Když jsem ale dopsala, skoro jsem se usmívala, tedy ono to bylo v průběhu dvou dní, ale i tak jsem za tu proměnu vděčná, tohle na psaní miluju.