O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

spirála

29. února 2012 v 18:40 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
.....Rok je pryč, téměř pryč, ŘVE mi tu hudba a já ŘVU s ní, křičím-zpívám, brečím a nenávidím spirálu času, která ať o to stojíte či ne, zavede vás po roce na to samé místo, jen o nějakou tu světelnou vteřinu výš.
Mohli byste mít tudíž trošku nadhled, ale kdeže. Paměť, která jinak dělá fóry i když jdete nakoupit, najednou vykreslí všechno tak ostře, jen se do krve pořezat.

.....Jak mohl uplynout celý rok? Co jsem dělala celý rok?
Zase jsou stejně dlouhé stíny, slunce stojí stejně vysoko, vzduchem se vznáší táž vůně, jen já nejsem ještě (už) v blaženém nevědomí, kdy jsem po dlouhých měsících beznaděje konečně spatřila škvírku mezi dlouho přiraženými dveřmi.

Viděla jsem konec filmu, vím, že nebude žádný happy end, vím, že zazvoní ten telefon a pak už bude navždy všechno jinak.
Zůstanou slzy, bolest, otázky, výčitky, pochybnosti, všechna ta "co kdyby" a nevěřte, že se jim vyhnete.
Celý rok jsem postupně vyhasínala, nenápadně, každý den pár jiskřiček, odešla jsem nevím kam a stala se nevím kým.

.....Na povrchu to všechno ještě šlo, měla jsem..., mám, děti, vnoučka, kamarádku, vás, sem tam i radost z maličkostí, ale při pohledu dovnitř jsem vídala jen propast, čím dál hlubší a temnější, přestala jsem tam chodit, k sobě. Jsem máma, babička, ne zrovna oblíbená dcera, ale přestala jsem být já.

.....Až tenhle okruh pojedu podruhé, potřetí, popáté, nejspíš, snad, bude něco lehčí, ale jestli ještě někdy potkám tu šťastnou a zamilovanou a úplně normálně veselou mě...., já nevím, vážně nevím, jen doufám.

Stýská se mi, po něm i po mně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 29. února 2012 v 21:21 | Reagovat

Myslím, že se prostě jednou budeš muset zase najít. Potkat se tak, jak by ses sama chtěla vidět. Mně se to mluví, když jsem žádnou ztrátu neutrpěl. Ale nějak vím, že člověk má povinnost žít. ŽÍT, ne přežívat! A žít se nedá jinak, než naplno. Je to z velké části věc rozhodnutí. Řekneš si, že od teď chceš a že budeš dělat všechno proto, abys fakt žila a byla tím, kým ses už kdysi cítila být. Život není o kdyby! I kdyby to kdyby bylo sebekrásnější, nemá cenu se pro něj trápit, je-li už navždy nedosažitelné. Nic nezměníš na včerejšku! Ale jaký je dnešek a jaký bude zítřek, to měnit můžeš bez nejmenšího ohledu na to, co kdy a jak bylo. Hodně síly, vytrvalosti a šťastných okolností!

2 Kerria Kerria | Web | 29. února 2012 v 22:26 | Reagovat

Lucinko, věřím, že tímto výročím budeš mít to nejhorší za sebou. Teď už to může být jen lepší, alespoň o trošičku. Do dalšího období ti přeju co nejvíc maličkostí pro radost.

3 Malkiel Malkiel | Web | 1. března 2012 v 1:23 | Reagovat

Ono to zní jako klišé, ale čas opravdu léčí rány. Jak píše Kerria, každým dalším výročím to bude lepší. Pochopitelně to neznamená zapomenout, ale přebolet.

4 Janinka Janinka | Web | 1. března 2012 v 8:25 | Reagovat

Všechno, co jsem chtěla napsat, už je v řádcích výš a bylo by zbytečné to oprakovat.
Držím pěsti, přeji spoustu lásky od dětí a vnoučka a krásné jaro plné sluníčka :-).

5 Čerf Čerf | Web | 1. března 2012 v 8:34 | Reagovat

Jednou potkáš znovu tu normálně veselou sebe, to jsem si jistý. Ona přece nezmizela, zůstala, jen je po nějakou dobu "dočasně nedostupná", odpočívá a nabírá síly. Občas prosvítá a je z ní maličký kousek vidět a řekl bych uznale, že to musí být fešanda :-). Přijde to samo, když se tomu člověk sám o své vlastní vůli (a újmě) aktivně nevzpouzí. Jednou prostě zahneš za další z mnoha neviditelných rohů a tam to bude! A přijde ti to tak přirozené, že nebudeš rozumět tomu, jak jsi o tom vůbec mohla někdy pochybovat. Přeju ti hodně síly a ať cesta k tomu správnému neviditelnému rohu netrvá moc dlouho.

6 signoraa signoraa | Web | 1. března 2012 v 11:42 | Reagovat

Asi to bude znít jako fráze, ale čas je to, co tě jednou vrátí ke tvému dřívějšímu já. Spirála bude mít čím dál, tím větší kruhy, čím víc bude tvůj vnouček dospívat a zaplňovat to prázdné místo.
Nezapomeneš, ale bude to mnohem méně bolet.
Přeji hodně sil.

7 adaluter adaluter | Web | 1. března 2012 v 13:00 | Reagovat

Děkuju Vám za povzbuzení.
Máte pravdu, všichni, já to vím, jen je prostě někdy těžké tomu uvěřit.
A někdy těžší než jindy.
Jsou dny, kterým se nelze vyhnout a pak to takhle dopadá, moje image celkem vyrovnaného tvora se sype jak domeček z karet a já..., já pak píšu takovéhle smutnořádky, které si většinou nechávám do svého nedeníku.

8 annapos annapos | E-mail | Web | 1. března 2012 v 19:50 | Reagovat

Vnitřní pocity většinou nesdílíme, všichni je však máme, a když to někdo dokáže sdílet, je to velká úleva, a najdeme-li ještě nějaké spřízněné duše, je to úleva zdvojená, znásobená někdy i víceronásobně.

9 adaluter adaluter | Web | 1. března 2012 v 20:24 | Reagovat

[8]: Ano, to je jeden z důvodů, proč když váhám nad kolonkou "ihned zveřejnit", nakonec zavřu oči a zmáčknu.

10 annapos annapos | E-mail | Web | 2. března 2012 v 3:34 | Reagovat

Děláte moc dobře, když někdo napíše, nemyslím nějakou zdvořilostní frázičku, myslím se zájmem o cokoliv, třeba o to si popovídat, tak já mám radost, i když si zrovna tělesně ani duševně nevyskakuji, a povídání tak nějak od srdce je na internetu vzácné, zájem mě potěší a velice dobře ho rozeznám a těším se přijde-li takový člověk znovu, někdy se to stane a potom bych si povídala a řekla bych i to co jsem původně nezamýšlela a velice se mě uleví.

11 Vendy Vendy | Web | 3. března 2012 v 11:40 | Reagovat

Zlatíčko, najdeš se. Asi nebudeš ta Lucynka (jméno píšu tak, jak je máš v záhlaví blogu), co byla dřív - ale budeš Lucynka, co byla a co je. Myslím, nová Lucynka, dnes už na jiném místě, schopná se nadechnout a říct - teď jsem taková a mám tu své místo. A mám právo na své hvězdy a taky slunce a mám právo na úsměv a těšení se na jaro, na léto, na koupání, na výlety.
I na tu zahradu. ;-)  :-)
(P.S.taky mám podobné myšlenky, občas, takže asi tuším, o čem mluvíš...)

12 annapos annapos | E-mail | Web | 3. března 2012 v 18:18 | Reagovat

Mnoho lidí tuší a zná ty pocity, i to jak je těžké se rozhodnout a jít, co je to úsilí o překonání, ale jde to !!! A my to víme.

13 Nessie Nessie | Web | 3. března 2012 v 18:39 | Reagovat

Luci, já Ti přeju, aby ses zase sama sebe našla, mě se to teď po několika měsících (letech) zase povedlo, směju se skoro pořád, a je to naprosto nááádherný pocit! A to zamilování na sebe, doufám, taky nenechá dlouho čekat! Paměť je mrcha, ale prostě si nech jen to pěkné a na ošklivé nevzpomínej. Budu Ti držet palečky!!!

14 Vendy Vendy | Web | 4. března 2012 v 12:14 | Reagovat

Ještě jsem chtěla říct - taky mi připadá, že čas se nemilosrdně valí dál a nechává nás stát zaražené, s vyraženým dechem a s prázdnýma rukama.

15 punerank punerank | Web | 7. března 2012 v 22:16 | Reagovat

Čas je takové "antidepresivum":) Léčí docela dlouho a propady se opatrně zmírňují!
Dost bylo napsáno přede mnou, tak tě běžím pozdravit!
Z výletu od našich jsem si přivezla angínu a tygr si narazil ruku, tak prostě dávám vědět, že jsme pořád blízko a ve střehu!
A měsíc - měsíc je krásně veliký!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama