O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Březen 2012

A j(e)deme dál.......

18. března 2012 v 20:43 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Komu tohle nic neříká:

Zase těsně vedle

nejspíš si nečetl zde, komu ano, j(e)deme dál, neboť hromádky jsou za námi (no, před námi taky, ale už se jim vyhneme), leč moje cesta domů zdaleka nekončí.

.....Předpolí Hvězdy, jak jsem se už zmínila, slouží mimo jiné i k legálnímu, úřadem povolenému venčení psů bez vodítka.
Slouží i jednomu cvičiteli psů, k výkonu jeho ......, jeho čeho, pracovní činnosti, zaměstnání, já nevím, jen ho tam prostě často vídám, kterak koná.

.....Už jsem tu psala, že psy mám od svých dvanácti let a stejnou dobu mě zajímá i jejich výcvik, dnes spíš výchova, pravda, v těch dvanácti jsem to brala strašlivě vážně, moje dalmatinka tehdy uměla kromě zadržení, které nebylo na kom trénovat, snad všechno, co jsem vyčetla z kynologických knížek určených služebním psům.
Dneska už to neřeším, stačí mi když pes prostě poslouchá. Na druhé straně, nikdy jsem neměla psa takzvaně problémového a za tu dobu si troufnu tvrdit, že je to proto, že jsem z něj prostě problémového psa nenechala vyrůst.

.....Nevím, jestli znáte "znalce psí duše" Cesara Millana, já jsem na něj narazila asi před půldruhým rokem na televizním kanálu National geographic a od té doby sleduju jeho pořady pravidelně. Má můj velký respekt a jeho schopnost pracovat se psy tiše, lehce závistivě obdivuju a snažím se okoukat, co se dá.
Napravuje psy traumatizované, poznamenané špatnou životní zkušeností, ale i psy vysloveně rozmazlené, nevychované, člověkem nedotčené.
Jeho lidští klienti, mě občas "šokují" tím, kam svoje drahoušky nechají zajít a nedokážu pochopit, jak se vůbec někomu něco takového může stát.

.....Ale zpátky, tenhle cvičitel tedy není žádný Cesar, což zas tolik nepřekvapí, ale ač jeho metodu přehnaného pokřikování, pořvávání a důrazných donucovacích prostředků nemusím, zřejmě má výsledky, neboť má stále i klienty.
Dnes jsem při focení postávala kousek od jeho "smečky" a celkem i chtěně (i když ani jnak bych neměla na vybranou) jsem vyslechla útržek rozhovoru s novým klientem.

.....Byl to majitel bernského salašnického psa, dospělého, žádné štěňátko.
Hovor se nesl asi v tomto duchu:

"Když už k té rvačce dojde, musíte se snažit ho něčím zaujmout, vytrhnout, ale nevrhat se mezi ně"

"Já ale......šum.........šum šum", majitel zjevně nedisponuje stejným hlasovým fondem jako cvičitel.

"Ten pes tahá, nepřijde na zavolání, neumí základní povely, stůj, neumí být ani na vodítku v klidu, říkám stůj, to je prostě na dlouho", hlasitě informuje cvičitel majitele o stavu schopností jeho miláčka a současně, držíc miláčka, který se rozhodl odejít, na vodítku, řve na něj.

"Víte, jenže já ....šum...šum..šum, popobíhá majitel za cvičitelem, který trošku povlává za "berným".

"Ale tohle je pes, co se musí naučit úplně všechno, to je na deset, patnác cvičení, když se pokusím to hodně zhustit"

"Šum.....šum...šum....šumšum", naléhá stále nechápající majitel.

"To je absurdní, to se za hodinu nedá zvládnout, možná i těch patnáct by bylo málo", ztrácí trpělivost a ovládání cvičitel, stále lehce ve vleku psa.

"Ale kdybyste ho naučil ASPOŇ ZASTAVIT" pozvedne konečně, v naprostém zoufalství, hlas majitel.

"Ani to se v žádném případě nedá zvládnout za tu jed.........šum...šum", mizí (dovolila bych si tipnout, nas.aný) cvičitel za zdí obory, odvlečen psem, který měl být za hodinu převychován.

Škoda, že nevím jak to dopadlo, i když určité tušení mám, jestli pes nezastavil sám, běží za ním dodnes.
Jak se vám ale doma najednou ocitne dospělý, padesátikilový pes, kterého neumíte ani zastavit, to je mi naprostou záhadou.


.....Jak se tu tak ještě stále ometám, slyším hasičskou sirénu. Z Petřin směrem k Motolu jedou dvě hasičská auta, jedou rychle, jak se na hasiče sluší a patří, a blíží se ke křižovatce Vypich, kdo zná, ví, kdo nezná: dva až tři proudy, fakt dost aut, tramvaje, po ránu a odpoledne zácpy.

.....Předesílám, že nemám řidičák a moje naivní představa je, že blíží li se ke křižovatce hasiči, či sanitka se zapnutou sirénou, auta stojící v cestě uhýbají kam se dá a auta křižující cestu, na křižovatce stojí i na zelenou, aby uvolnily průjezd v kolmém směru.

.....Nevím tedy přesně, co na to předpisy, ale hasiči sirénili, a troubili, a že to má grády, to se přeslechnout nedá. Auta před nimi se snažila uhýbat do stran, ale v trojproudé stojící zácpě to není jednoduché, zrychlovala tedy alespoň na zelenou do křižovatky, hasiči tedy postupovali i když pomalu.
Pak blik, cvak, přehodily se semafory a auta ve směru Břevnov - Bílá hora se prostě tupě rozjela a konec, hasiči stáli těsně před křižovatkou, před nimi jen dva osobáky, sirény řvaly, klaksony řvaly, vsadim se, že i hasiči řvali a do toho všeho, zřejmě ke stejnému případu, dojížděla hasiče sanitka, jak jinak, řvoucí.
Ta se nakonec, i když v protisměru, přeci jen promáčkla až do křižovatky, kde konečně zastavila křižující auta a umožnila tak i uvolnění hasičů, kteří za ní projeli a mohli konečně pokračovat.

.....Těžko říct, jestli jeli k ohni, nebo dopravní nehodě, ale až se někdo bude rozčilovat, že hasiči přijeli jen zamést popel, nebo vystříhat z auta mrtvé, ke kterým se doktor včas nedostal, budu už tušit, proč to tak je.






.....A ještě jednou k "bordelu", aby v tom nebyli jen psi a pejskaři, i někteří ostatní z nás (jak to jen napsat, já to nedělám, vy taky ne, ale někdo to očividně dělat musí), dokážou vytvořit docela velký svinčík, kdekoli, kdykoli, ale na jaře se to všechno tak nějak vyvalí, sleze případný sníh, milosrdné kopřivy a křoví ještě nenahodily maskování, takže vše je syrově nahé a pravda je vidět v plném světle.

Žijeme na skládce.







Jen zírám, že si dá někdo tu práci, prodrat se se svým pytlem hnoje pět metrů do hustého roští, ale hodit to do kontejneru, stojícího nejspíš hned u jeho domu, je nepřekonatelný problém.






Tady musela být někomu asi hodně velká zima, popravdě se divím, že tam někde neležel taky. Ve skutečnosti tam byly ještě další čtyři, ale všechny se do záběru nevešly.





Takřka romantické zátiší, no ne?



.....Musím říct, že tak před pětadvaceti, třiceti lety, jsem tyhle zimní "dárečky" v okolí našeho bydliště odklízela, jak jich postupně přibývalo, zužoval se okruh mého působení, až jsem nakonec skončila před a za domem. Je jich na mě moc.

.....Bydlíme v místě bezprostředně obklopeném ze všech stran ne příliš udržovanou zelení, ani park, ani les, spíš křoví střídané roštím, kouskem trávy a různými zákoutími, která jsou jako stvořená k tomu, aby řidiči, projíždějící jednou ze tří silnic v jejichž trojúhelníku leží naše osamělá ulice, přibrzdili a zbavili se jakéhokoliv odpadu.
Od pneumatik přes staré matrace, kusy nábytku, staré oblečení nebo záchodovou mísu, po plastové pytle plné odpadků.
Proč to v době, plné odpadkových košů, popelnic, velkoobjemových kontejnerů, tříděného odpadu a sběrných dvorů, dělají, to mi hlava nebere, ale je to rok od roku horší.

.....Překvapivé ovšem je, že ta odklízecí úchylka je nejspíš dědičná, včera, když jsme šli s Juli přes trávník před Hvězdou, kde se stále ještě od Silvestra povalují papírové roury od rachejtlí, poprosila mě Juli o tašku, aby je mohla sbírat a potom vyhodit do koše.




.....Ale dost bylo fujek, jaro je přece tak krááááásné. Zatím je to ještě nemluvně, ale i tak už má svůj skromný půvab.




Zapomeňte na zimní zahrady, odstavte je taky někde a vyražte do těch jarních.





Pupence se pupí o sto šest








některé i o sto sedm





A ještě jiné, už mají to nejtěžší za sebou, teď se jen budou vyhřívat na sluníčku a růst.






A svůj kousek jara už mám i za oknem








Tak, to byla jedna cesta ze školky, jsem doma, tak to napíšu a tady to máte.

Počítání hromádek

15. března 2012 v 17:14 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....by mohlo být zábavnou kratochvílí, při ranní cestě ze školky. Ovečky by sice byly o něco poetičtější, ale člověk musí pracovat s tím co má, a nejen oveček je v Praze o hodně, ale o hodně míň, než hromádek, vlastně mě nenapadá moc věcí, kterých by tu bylo výrazně víc, než hromádek.
Chodím domů pěšky, je to procházka asi tak na půl hodinky, když nepospíchám, a nebo i na dýl, když se vysloveně courám a koukám okolo, do zahrad, do nebe, na Hvězdu, a rovnám si myšlenky a teď , když už mám čím, i fotím.

.....Fotím všechno, co mě zaujme, kromě lidí, to si netroufám, ale jinak si "troufnu" na lecos.
Přesto mám cosi, jako pevnou hranici "vkusu" a hromádky, z nichž většina by toto označení mohla považovat za nactiutrhání, neboť svojí velikostí, si zdrobnělinu v pojmenování rozhodně nezaslouží, jsem vám nenafotila.

Za prvé, byly hnusné, za druhé, kolem sem tam přešel člověk a být přistižena, kterak tvořím makro exkrementu, by pro jedince mého ražení bylo trauma nejmíň na týden a navíc jsem si pořád ještě nekoupila takovou tu kartu, co se na ní dá namačkat spousta fotek a můj aparátek mi do vnitřní paměti nepustí víc, jak 33 snímků po třech mega, takže by mi na ty hromádky paměť stejně nestačila.

.....Jak jsem tak opatrně kráčela podél té úrody, nedalo mi se nezamyslet nad tím, že čím větší pes, tím menší se zdá být ochota jeho člověka, odstranit po něm to, co je skvělým výsledkem psích granulových výživářů, kteří se snaží seč mohou, aby trus vašeho miláčka naběhl do pytlíčku takřka sám.
A taky čím to je, že tolik psů má v dnešní době "problém s udržením trusu". Ulice, kterou chodím, není dlouhá, asi šest dvojdomků v zahrádkách, zato je jediná, jež vede rovnou od sídliště k předpolí Hvězdy, které je přímo určeno na venčení psů.
Většina z nich zřejmě "nedoběhne".
A ke stojanu na pytlíky "trusníčky" je to táááák daleko, vlastní igeliťáček v kapse nosí spíš majitelky pudlíků a jorkšíráčků, ono taky na "tohle", by byla potřeba spíš igelitka, a tak se ti drsňáci s dogami, vlčáky, vlkodavy, vlkodlaky a jinou obří havětí stanou na malý okamžik strašně zamyšlenými, zaneprázdněnými telefonováním, případně předstírají ztrátu brýlí o síle deseti a více dioptrií, zkrátka se na to vyse...., hromadu přehlédnou jak sedlák lány a domů jdou pro jistotu jinudy.

.....Hromádky tedy nebudou, ledaže byste vysloveně v komentářích projevili zájem a na vlastní nebezpečí si vyžádali zveřejnění, pak bych se tedy obětovala.
Mám pro vás ale fotku úzce související.
Jo, a to "ono", leželo opodál, páníček(ka), to asi v listí nedohledali, tak k čemu pak pytlík, že jo?
Snad ještě dotisknout nápis "Použité (i nepoužité) odhazujte do koše."
Ale co, lidi dneska stejně nečtou, to je samej internet a televize a ........nic, to už je na jiné téma.




Pro neznalé, celý nápis zní: "Děkujeme, že po svém pejskovi uklízíte."
No, já se tímto připojuji, také vám děkuji a .....a vůbec.

.....Jen dodatek, abych se vyhnula několikerému omlouvání v komentářích:
mám psa až tři, od svých dvanácti
nevoní mi to, a vadí mi, že je to teplý, ale sbírám
miluju velká plemena
nemám nic proti pejskařům
vím, že zrovna VY sbíráte taky
vím, že i velcí psi mají čistotné majitele a naopak malí někdy ne
je mi jasné, že neodcházíte z domu bez igeliťáčku, protože zdaleka ne všude jsou stojánky s "trusníčky"
pokud přesto někoho zabolelo kuří oko, nechť se klidně ozve, uvidíme, co se s tím dá dělat.

Fragmenty

3. března 2012 v 0:54 | adaluter |  ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR
.....Tuhle slátaninu jsem začala psát už v úterý, ale nějak jsem nebyla schopná ji dotáhnout na první pokus, pak se mi do toho ještě vnutila mnohem naléhavější a rezolutnější "spirála" a tak přichází na řadu až dnes. Nebudu "dnešek" měnit na "včerejšek" a na "předvčerejšek", nechám to tak, jako by bylo úterý, jinak se v tom poztrácím.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
.....Dneska jsem si upletla dva copánky. Jen tak, na doma. Nikdy nenosím copánky.
Aniž bych si vybavovala, že jsem tenhle účes mívala jako malá holka, začala jsem se, kdykoli mi proklouzly kolem uší, cítit jako cácorka, jak mi říkávál dědeček v dobách, kdy jsem ještě nebyla uličnice, čertovo kvítko a ještě později občas i "káča pitomá", což byl vrchol dědovy zloby. Jak ráda bych teď občas byla ta káča pitomá.

Fotka je ofocená digitálem, kvalita veškerá žádná, ale ač vypadám jako kluk, tady jsem ještě cácorka.


Sice se nezdám, ale tady už převažovala uličnice. (Pro znalce módních trendů - ta šik šikmá ofinka nebyla hitem tehdejší doby, ale výsledek máminy (nepovedené) "hrncové" úpravy vlasů. Dnes bych zářila po vzoru Vulkánců, Romulanů, nebo Natalie Oreiro, tehdy to bylo k pláči, aspoň mně.)




A tady už jasně prosvítá čertovo kvítko.
Káču pitomou si nechám možná na příště a možná radši jen pro sebe.




.....Zpátky do přítomnosti, ty dva cůpky začaly srdnatě bojovat s únavou a skepsí přesčtyřicátnice, která se právě cítí být ještě o něco starší, než se píše v její občance. Starší a smutnější.
Dětinské? Snad, ale fungovalo to. V posledních dnech hledám cokoliv, co by fungovalo, aspoň na chvíli.

.....Jeden malý prášek navíc pozastavil trošku paniku, která se vkrádala už příliš neomaleně, plíživý strach a úzkost, která mě pomalu znehybňovala.

.....Počasí mě pustilo na zahradu, což možná úplně neprospělo mému stále bolavému krku, zato jsem dokázala tři hodiny myslet jen na suchou trávu, odumřelé větve, zbytky podzimního listí, sem tam rašící vlaštovičník a všude se rozlézající břečťan.

Přestaly se mi klepat ruce a znovu jsem mohla dýchat. Zmrzlá a zablácená jsem se konečně mohla vrátit domů, odkud mě vyhnala tíseň a neklid.
Zlatá únava, žádné nekonečné přemítání před spaním, zhasnout, zavřít oči a bezvědomí.

.....Zrušila jsem zítřejší operaci, krk si se mnou hraje, celý den dobrý, ale večer najednou nemůžu ani polykat. Nejhorší je to v noci, každé polknutí mě probudí. To vždycky plánuju, že hned ráno vyrazím k doktorce.
A ráno nic, jako by se mi to jen zdálo, přece tam nepůjdu, když už mi nic není. A večer nanovo. Je to prkotina, ale oční jasně řekla až budu "zcela zdráva".

No, a prozatím nesmím dělat nic fyzicky namáhavého, pracovat v předklonu a stresovat se, jako ostatně už celé tři roky, a nově ještě nárazově pít a pobývat ve tmě a šeru.
Rady nad zlato, hlavně s tím stresem, abych se ho zbavila, pracuju na zahradě, jak jinak, v předklonu.

Skládat uhlí a následně ho nosit ze sklepa, je zase obrana před stresem z napjatých rodinných vztahů.
Ještě, že Rézka, byť nijak nadšeně, občas najde cestu do sklepa.


Tenhle pohled moc nemusím.


Při pauze na čaj už je to trochu veselejší výhled.



.....Tmu mám ráda a šero při světle svíčky uklidňuje, toho jsem se nicméně vzdala, protože to mi nikdo nevyčítá.


.....Odpoledne si Juli, která prý ve školce od oběda jenom ležela na lehátku, protože jí bolela hlava, přináší domů teplotu třicet devět osm, dostane sirup, ještě jeden kolem dvanácté a druhý den, kde nic tu nic.
Jen je tak protivná, že by se to dalo považovat za příznak, otázkou zbývá čeho. Nic jí nebolí, hlava, břicho, krk nic, rýma a kašel nevybočují z běžného rámce.
Být léto, řeknu, že měla úpal, takhle si počkáme, co z toho vyleze.

.....Dneska, v pátek, je stále jediným příznakem extrémní vzteklost, naprděnost, urážlivost, odmlouvání, podrážděnost, Juli každou chvíli vrčí, tak už jen čekám až začne nadměrně slintat a všechno bude jasné, proti vzteklině kupodivu očkovaná není. Jen nevím kam s ní potom, na pohotovost nebo na veterinu?