O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Fragmenty

3. března 2012 v 0:54 | adaluter |  ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR
.....Tuhle slátaninu jsem začala psát už v úterý, ale nějak jsem nebyla schopná ji dotáhnout na první pokus, pak se mi do toho ještě vnutila mnohem naléhavější a rezolutnější "spirála" a tak přichází na řadu až dnes. Nebudu "dnešek" měnit na "včerejšek" a na "předvčerejšek", nechám to tak, jako by bylo úterý, jinak se v tom poztrácím.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
.....Dneska jsem si upletla dva copánky. Jen tak, na doma. Nikdy nenosím copánky.
Aniž bych si vybavovala, že jsem tenhle účes mívala jako malá holka, začala jsem se, kdykoli mi proklouzly kolem uší, cítit jako cácorka, jak mi říkávál dědeček v dobách, kdy jsem ještě nebyla uličnice, čertovo kvítko a ještě později občas i "káča pitomá", což byl vrchol dědovy zloby. Jak ráda bych teď občas byla ta káča pitomá.

Fotka je ofocená digitálem, kvalita veškerá žádná, ale ač vypadám jako kluk, tady jsem ještě cácorka.


Sice se nezdám, ale tady už převažovala uličnice. (Pro znalce módních trendů - ta šik šikmá ofinka nebyla hitem tehdejší doby, ale výsledek máminy (nepovedené) "hrncové" úpravy vlasů. Dnes bych zářila po vzoru Vulkánců, Romulanů, nebo Natalie Oreiro, tehdy to bylo k pláči, aspoň mně.)




A tady už jasně prosvítá čertovo kvítko.
Káču pitomou si nechám možná na příště a možná radši jen pro sebe.




.....Zpátky do přítomnosti, ty dva cůpky začaly srdnatě bojovat s únavou a skepsí přesčtyřicátnice, která se právě cítí být ještě o něco starší, než se píše v její občance. Starší a smutnější.
Dětinské? Snad, ale fungovalo to. V posledních dnech hledám cokoliv, co by fungovalo, aspoň na chvíli.

.....Jeden malý prášek navíc pozastavil trošku paniku, která se vkrádala už příliš neomaleně, plíživý strach a úzkost, která mě pomalu znehybňovala.

.....Počasí mě pustilo na zahradu, což možná úplně neprospělo mému stále bolavému krku, zato jsem dokázala tři hodiny myslet jen na suchou trávu, odumřelé větve, zbytky podzimního listí, sem tam rašící vlaštovičník a všude se rozlézající břečťan.

Přestaly se mi klepat ruce a znovu jsem mohla dýchat. Zmrzlá a zablácená jsem se konečně mohla vrátit domů, odkud mě vyhnala tíseň a neklid.
Zlatá únava, žádné nekonečné přemítání před spaním, zhasnout, zavřít oči a bezvědomí.

.....Zrušila jsem zítřejší operaci, krk si se mnou hraje, celý den dobrý, ale večer najednou nemůžu ani polykat. Nejhorší je to v noci, každé polknutí mě probudí. To vždycky plánuju, že hned ráno vyrazím k doktorce.
A ráno nic, jako by se mi to jen zdálo, přece tam nepůjdu, když už mi nic není. A večer nanovo. Je to prkotina, ale oční jasně řekla až budu "zcela zdráva".

No, a prozatím nesmím dělat nic fyzicky namáhavého, pracovat v předklonu a stresovat se, jako ostatně už celé tři roky, a nově ještě nárazově pít a pobývat ve tmě a šeru.
Rady nad zlato, hlavně s tím stresem, abych se ho zbavila, pracuju na zahradě, jak jinak, v předklonu.

Skládat uhlí a následně ho nosit ze sklepa, je zase obrana před stresem z napjatých rodinných vztahů.
Ještě, že Rézka, byť nijak nadšeně, občas najde cestu do sklepa.


Tenhle pohled moc nemusím.


Při pauze na čaj už je to trochu veselejší výhled.



.....Tmu mám ráda a šero při světle svíčky uklidňuje, toho jsem se nicméně vzdala, protože to mi nikdo nevyčítá.


.....Odpoledne si Juli, která prý ve školce od oběda jenom ležela na lehátku, protože jí bolela hlava, přináší domů teplotu třicet devět osm, dostane sirup, ještě jeden kolem dvanácté a druhý den, kde nic tu nic.
Jen je tak protivná, že by se to dalo považovat za příznak, otázkou zbývá čeho. Nic jí nebolí, hlava, břicho, krk nic, rýma a kašel nevybočují z běžného rámce.
Být léto, řeknu, že měla úpal, takhle si počkáme, co z toho vyleze.

.....Dneska, v pátek, je stále jediným příznakem extrémní vzteklost, naprděnost, urážlivost, odmlouvání, podrážděnost, Juli každou chvíli vrčí, tak už jen čekám až začne nadměrně slintat a všechno bude jasné, proti vzteklině kupodivu očkovaná není. Jen nevím kam s ní potom, na pohotovost nebo na veterinu?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 3. března 2012 v 11:19 | Reagovat

Fotka se šikmou ofinou je tak úžasná, jsi na ní moc krásná, takhle nějak jsem si představovala svojí eventuelní holčičku :-).
Dneska po x dnech vylezlo sluníčko, tak ho půjdu ven sosat, protože skrz okno se k nám nedostane. Jak ráda bych měla zahradu a na ní křoví a listí a klacíky. A hromadu uhlí :-D.
Přeji brzké uzdravení a hlavně, žádnou vzteklinu :D.

2 Vendy Vendy | Web | 3. března 2012 v 11:35 | Reagovat

Pohled na poloprázdnou hromadu uhlí je potěšující, pěkně ti to ubylo!
A moc ses mi líbila v trojím cácorkovém provedení - účes se střihem do boku? Vidíš, dnes tohle frčí, kdo by to tenkrát řek? Ale bylas pěkná holčička, a od pohledu opravdu spíš diblík, nebo kvítko, jak se říká.
Ta třetí fotka je úžasná, nevím proč, ale ohromně mi ladí, myslím stylově.
Že bych taky vytáhla nějaké fotky? :-D

3 Jezurka Jezurka | Web | 3. března 2012 v 12:35 | Reagovat

Moc krásná holčička! Nejvíc u mne ale boduje ta, jak Ti kouká z každého oka těch 10 čertů! Ale nelíbí se mi ta hromada uhlí! Znám to od syna, ten je také vždy štěstím celý bez sebe! Tak a teď hlavně přeji brzké uzdravení Tobě i Tvé Julince. Snad to zase tak záhadně odejde, jak to přišlo. :-?

4 Malkiel Malkiel | Web | 3. března 2012 v 13:21 | Reagovat

Ten kluk na první fotce se děsně mračí. :D

5 Čerf Čerf | Web | 3. března 2012 v 15:28 | Reagovat

Ano, vývoj kvítka je zřejmý. Jak tohle asi mohlo pokračovat...? :-)

6 Lennroe Lennroe | E-mail | Web | 3. března 2012 v 16:43 | Reagovat

Musím někoho poprosit, aby mě s dědou vyfotil. Je to u nás v rodině vrchní fotograf a ti jak známo na fotkách nebývají, Mám s ním snad jen dvě.

Neznám nikoho komu by neslušely copánky. :) Mamka ve svých padesáti si taky občas udělá culíčky (vypadají spíš jako hodně používané malířské náčiní na tom jejím kraťounkém účesu) u ní je tokový projev dobré nálady.
Ta fotka s ofinou je náhodou prima. Něco takového jsem taky jednou vyloudila na kadeřnici. Maminka s babičkou byly zděšené, takže jsem to přirozeně nosila skoro dva roky :)

Musí být hrozně fajn mít zahrádku, loňské listí mi hrozně krásně voní.

7 annapos annapos | E-mail | Web | 3. března 2012 v 18:12 | Reagovat

Moc se neznáme s tou Lucinkou co bloudí po hvězdách, v jejím psaní cítím malý podtext výčitky k někomu, kdo je mě tak nějak podobný, nikdy nevíme, co jsme kdy a čím zapříčinili, když jsme řekli ty Káčo. Pochody lidské duše jsou velice složité a tak i pro mě je zahrada a práce, nejlepším lékem na cokoliv, hlavně ale na tu duši. Na krk bych radila ty nejjednodušší procedury, koupit v lékárně starou dobrou desinfekci, v podobě kloktadla, nebo septo-cokoliv. a na dětskou špatnou náladu pohádku. Hezkou a už radostnější neděli přeji Lucince ve hvězdách.

8 Shariony Shariony | Web | 4. března 2012 v 20:52 | Reagovat

S šikmou ofinkou ti to přeci jen moc slušelo! A s tím uhlím - to jsi moc šikovná, já bych to nezvládla. Přeju, ať je Juli líp, ať má lepší náladu. :-)

9 adaluter adaluter | Web | 5. března 2012 v 12:26 | Reagovat

[1]: Děkuji, děkuji, škoda, že nám ten dětský půvab nevydrží aspoň pár desítek let. :-D

[2]: A co teprve pohled na vymetený černý flek na bílém sněhu, to je potom pokoukáníčko. :D
To víš náš starý Karel, jak se náš "kočár" jmenoval, se uměl na fotkách předvést. :-D
A fotky určitě vytáhni, kouzlo vzpomínek je rozhodně silnější, než případné nedostatky v kvalitě.

[3]: Sdílím synovy pocity, je to nutné, zimu by bez toho člověk nepřečkal, ale radost to rozhodně nepřináší, ani při placení, ani při skládání. :-(
Snad se z těch chorob vymotáme než dorazí jaro, díky.

[4]: Možná tuší, že ho po čtyřiceti letech budou vydávat za holku. :-D

[5]: No, jak už to tak s kvítky chodí, nejdřív poupátko, potom kvítek a nakonec nějaká ta bobule, při troše štěstí malina, ale třeba taky meloun. :-(  :-)

[6]: Tak to rozhodně udělej, fotky jsou základem vzpomínek.
Já nic loudit nemusela, máma mi to spáchala záměrně. :-D

[7]: Výčitky? V žádném případě, ani stín, dědeček byl můj nejdůležitější a nejmilejší člověk, kterého jsem od osudu dostala, jediné, co bych mu mohla snad vyčítat je, že tu už není, ale to je samozřejmě hloupost, byl ročník 1909.
Jeho káča pitomá, byla ta nejlaskavější "nadávka", kterou mě kdy kdo počastoval.
Byl pro mě v dětství vším.
Na mámu si vzpomínám, jak jsem se s ní stále loučila a těšila se na ni a vzhlížela k ní a nadšeně ji vítala, ale všechny ty dny byl on se mnou, a byl tu pro mě.
Žádné výčitky, jen ty nejkrásnější vzpomínky. :-)

[8]: No dneska si taky přijdu roztomilá, tehdy se mi ovšem děti docela dlouho posmívaly, že mám vlasy jak ohlodané od myší. :-D

10 signoraa signoraa | Web | 5. března 2012 v 12:54 | Reagovat

Ty fotky jsou krásné a já z nich cítím štěstí a pohodu. Když tak nad tím přemýšlím, tak já nemám žádnou fotku se svým dědou. Je to škoda.
Souhlasím s tím, že pracovní terapie je nejlepším lékem na špatné myšlenky, na vracející se neodbytné vzpomínky, na smutek a na stres. Já na zahradě ještě nebyla, mokrá zem mě odradila.
Zkus si na krk koupit v lékárně Panthenol v tabletách, ty se cucají a většinou pomáhají. Pokud máš angínu, asi budeš muset stejně navštívit nějakého MUDra. :-)

11 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 5. března 2012 v 22:02 | Reagovat

Na krk je nejlepší slivovice!!!

Skoro závidím dnešním dětem, jak úžasně můžou mít zdokumentované dětství na fotkách a videu. Za mého mládí tohle prostě nebylo a já taky nemám žádnou fotku se svým dědou. To byl moc hodnej člověk!

12 annapos annapos | E-mail | Web | 6. března 2012 v 17:03 | Reagovat

[7]:To bylo moc hezké, pro mě i dojemné, byla bych šťastná babička, kdyby tohle někdy jednou, někdo napsal o mě. Děkuji za dědu Lucinko z hvězd.

13 punerank punerank | Web | 7. března 2012 v 22:28 | Reagovat

Škoda, že fotečky nevidím, ale dobře, že je máš! Je to zábava, jak popisuješ nabručenou Juli!
Snad je vám už oběma líp!
Mě stihl děda jen chvilku učit chodit, víc jsme spolu nezažili.
Když má člověk depku a ještě si připomene dobře míněné zákazy, všecko to akorát zhorší! Někdy bych taky brala tu zahrádku! Jen nevím, jak bych snášela čekání, než něco vyroste. A co potom, až by se do rostlin pustily mšice?:)

14 Nessie Nessie | Web | 8. března 2012 v 18:45 | Reagovat

Jejda, nechces se uz z toho vyhrabat? To me mrzi cist od nekoho, ze se mu moc nedari. Ale ten zaver me pobavil :)

15 Nessie Nessie | Web | 8. března 2012 v 18:53 | Reagovat

Jo a ta šikmá ofinka je skvělá! Stejně jako to auto v pozadí na té další fotce, to bylo dědovo? Vždycky jsem chtěla mít nějaké takové ;)

16 adaluter adaluter | Web | 13. března 2012 v 19:33 | Reagovat

[10]: U nás se mi moc mokro nezdálo, standardně pro tenhle čas, a nebo jsem byla tak "zoufalá", že mi to bylo fuk. :D
Jo a angína mě nakonec opravdu vzala k mojí MUDr, nejspíš jsem to na té zahradě přeci jen trošku přehnala. :-)

[11]: Někdy už je všech těch fotek a videí až moc, zvlášť díky digitálům, člověk nemusí přemýšlet nad cenou filmu a fotí jednu fotku za druhou, takže malej má za svých osm měsíců života nejspíš víc fotek, než já za celý život. :-D

[12]: A třeba napíše, proč ne? I vnoučata věkem trochu moudří. :-)

[13]: Myslím, že mě děda naučil většinu toho, co znám.
Moje zahrada, ta na chatě, je více méně přírodní úkaz, tam toho moc sezonního nesázím, protože tam nejsem tak často, abych o to mohla pečovat, na druhou stranu s případnými škůdci si poradí sama, protože není "rozmazlená".
No a tady v Praze jsem spíš pomocná síla na úklidové a čistící práce. :-D

[14]: Jejda, to bych fakt ráda, nevíš jak se to dělá? ;-)
Šikmá ofinka je skvělá, jen v sedmdesátých letech minulého století na ni zřejmě naše společnost (hlavně v mojí třídě) nebyla tak úplně připravena. :-D
Auto bylo tátovo, v rodině sbírali veterány, děda neměl ani řidičák. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama